Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ostří zrak, přes Rokli

Možná bych se považovala za noční sovu. Za blázna. Ale přece jen, nebyl pták dominou našeho rodu? Těžko říct jak to bylo, pamatuji si jen útržky. Ale matka měla nějaký ten šátek a na něm sovu. Uvědomila jsem si. Proto si Miel vzala asi sovu, aby se zavděčila matce. Pokrčila jsem rameny. Já měla Franka a byla jsem právém hrdá. Možná vyvrhel rodiny. Jak zvláštní byly ty vlčí vztahy.
Netoužila jsem se nikdy nikomu zavděčit, jen sobě. Žila jsem pro sebe a tak, abych byla spokojená. Sakra, přestaň přemýšlet. Tohle je na tebe moc. Zavrčela jsem na sebe. Tuhle výpravu jsem pořádala hlavně proto, abych nepřemýšlela nad blbostmi. A dostala jsem se přesně tam, kde jsem nechtěla. Katakomby tady musely být roky a já o nich ani nevěděla. Jak je to možné? Zamyslela jsem se. Chtěla jsem je trochu více prozkoumat a tak jsem tam mohla strávit i několik hodin.
Nakonec jsem se na moment ztratila a trvalo, než jsem našla cestu zase ven. Ale naštěstí se nic velkého nestalo. Byla tady spousta lebek a mrtvol, nechtěla jsem tady přidat i tu svou.

// Nejvyšší hora, přes Rokli

// Dračí průsmyk, přes severní hory

Byla jsem důkladná co se mého cestování týče. Trpělivá a ostražitá. Při každém zvuku jsem přemýšlela, co by to mohlo být. Zdokonalovala jsem si tak smysly, které i tak byly na docela dobré úrovni. Zastříhala jsem ušima, slyšela jsem netopýry, hejno. Musela tu být nějaká velká jeskyně, což o tom.. byly to hory, ve kterých když na to přijde může žít ledasco. Já měla ale jiné preference, které bych volila.
Za chvíli jsem se objevila na louce, kterou jsem jako malá velmi dobře znala. Podívala jsem se směrem, kde ležel les Alf. Žije tam ještě vůbec někdo? Byla to spíš jen černá silueta. Strašně mě ovládala nenávist vůči Daénu. A právě tam sídlila i láska k mé rodině. Tak blízko si byli a tak nebezpečné by bylo chodit po tenkém ledě. Spolkla jsem veškerý sentiment a dívala se raději kupředu, prohledávajíc zdejší kraje.

// Katakomby, přes Rokli

// Ovocný lesík, přes Jižní hory

Les mě vyplivnul u hor. To je fajn změna. Ušklíbla jsem se a zaposlouchala se do okolních zvuků. Bylo jich celkem málo, jako by se zvěř tady ztratila. Ale já věděla, že tu někde bude. Možná na nás někde v hlubině někdo číhal. Ale já se tím nechtěla zabývat. Nechtěla jsem ani přemýšlet. Nad ničím. Vše mi bylo proti srsti, emoce mě ovládaly víc než jsem původně měla v plánu. Ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem emočně nevyrovnaná a chtěla se tomu důstojně postavit. Aspoň jednou provždy. Prošla jsem horami přímo do průsmyku. Kolikrát jsem se tady nachodila, když jsem jako vlče utíkala z domova. A chtěla si žít po svém. A teď jsem tady. Hrdá vlčice, která má všechno co chtěla. Ale potřebovala jsem nové sny a nové cíle. Kam na ně ale jít? To byla celkem zákeřná otázka. Ale věděla jsem, že jednou najdu to pravé ořechové. Přesně mě ušité jako na míru. S lehkým šklebem jsem prošla průsmyskem, které mě zavedlo k dalším horám.

// Ostří zrak, přes Severní hory

// Mlžná džungle

Není to tak dlouho, co jsem si říkala, že bych si dala něco sladkého. A voala? Les voněl tak krásně, že bych mu snědla i listy ze stromu. Ihned jsem cítila vůni borůvek, i jahod. Sice už nebyla jejich hlavní sezóna, ale něco málo se tady pro mě snad najde. Frank kolem mě proběhl a ihned si našel svou první bobuli, o kterou se odmítal rozdělit. Nebyla jsem na něj zrovna milá, ale rozhodla jsem se najít si své a mnohem víc.
Musela jsem se ale hodně namáhat, abych něco našla. Jako by se to přede mnou důkladně všechno schovalo. Ale no tak, snaž se trochu. Zapojila jsem všechny smysly a nakonec se mi podařilo najít vhodnou stopu. Našla jsem keř, na kterém byly borůvky, již přezrálé, ale stále ještě chutné. Ihned jsem si dala jednu, dvě, zkrátka celý kamion. Oba jsme se docela nacpali. "Tak co teď?" Podívala jsem se na Franka. Moc se netvářil, že by chtěl pokračovat v cestě. Ale neměl na výběr, protože já ano. A tak jsme se vydali lesem dál.

// Dračí průsmyk, přes Jižní hory

// Tajné ostrovy, přes les u Mostu

Cestovatelská horečka stále nepominula. A mě to nutilo jít stále dál a dál. Není to tak dlouho, co jsem procházela právě tenhle les. Podívala jsem se směrem k hořícím kotoučům, kolem kterých jsem procházela. Mistr byl očividně doma a možná někoho i cvičil. Možná bych tam zašla, ale už mi ten kluk nemá co nabídnout. Povýšenecky jsem zvedla nos. A aby mi neopadly svaly, přidala jsem trochu do kroku. Nechtěla jsem vypadat úplně nafoukaně, i když to svým způsobem mohlo vyznít. Ale já zkrátka taková byla.
Zavrtěla jsem ocasem a shodila Franka ze svého hřbetu. Bylo na čase, aby šel zase chvíli po svých. Díval se na mě, jako by mě chtěl propálit pohledem. Ušklíbla jsem se a ukázala mu prst, který nebyl zrovna slušný. Je to trouba. A my jsme měli fakt divný vztah. Začínal být trochu vyhrocený, možná za to někdo mohl. Mé chování k ostatním bylo odrazem takového, jako jsem měla k téhle lasici. Spolkla jsem přebytečné sliny.

// Ovocný lesík

// Most, přes les u Mostu

Přišlo mi to, že jsem se jen plácala na místech, na kterých jsem už byla. Zdržovala jsem se převážně na stezkách, které jsem měla automaticky naučené. Frank najednou seskočil na zem a rozběhl se někam za světluškou. A já myslela že dospěl. Zavrčela jsem na něj, ale on si nedal pokoj a běžel dál. Naštěstí bylo nebe poseté hvězdami a tak mi měsíc svítil i na cestu. Prošla jsem přes křoví, které mě zavedlo na místo, kde jsem ještě nebyla. Fascinovaně jsem pozorovala spoustu ostrovů kolem. Zůstávala jsem však na hranicích, tady jsem měla celkem rozhled při měsíčku. Hm, nic moc. Malý ostrov stále vedl, co se krásy týkalo. Pokynula jsem hlavou na Franka v rozkaz, že zkrátka jdeme.
I když jsem tu nebyla, neprahla jsem po tom se tady zdržovat déle, než bych musela. Díky tomu, že jsem se zdržovala na hranici se nestačil posunout ani můj pach. Prošla jsem ještě dalších pár metrů a vlezla zpátky do lesa. Panuje tu už dlouho klid. Zastříhala jsem ušima. Docela mě lákala představa navštívit tu nafoukanou krávu v Daénu. Ale určitě by se ke mě někdo mile rád přidal. Ale obhlídnout situaci můžem. A tak jsem pochodovala dál.

// Mlžná džungle, přes les u mostu

// Prokleté jezero, přes Temný les

Prošla jsem lesem, ve kterém jsem strávila taky celkem dost času. Nehledě na to, že jsem tady lovila se svou sestrou. Před tím jsem tady potkala Noira s podivínem a kdo ví co všechno jsem za tu dobu zapomněla. Zvláštní, jak ten čas letí. A já ho trávím tak jak ho trávím. Není zrovna o moc co stát. Za chvíli jsem došla k Mostu. Most a zase most. Můj starej známej.
Šlápla jsem na první desku a dívala se, jak se kymácí. Kolikrát jsem ho už přešla? Přijde mi že tak stokrát určitě. Znala jsem už každé prkno, každý zvuk. Zvuky se jen zhoršovaly, záležíc na tom kolikrát denně po nich projde vlků. Jednou tenhle most spadne a vlci budou odkázaní jen na portál. A budou tak zhýčkaní, že už neudělají ani o krok navíc. Nakrčila jsem nos a šla na další desku. Frank se mě držel a ani se nehnul. Dnešní noc byl celkem klidný. Nebylo to u něj zvykem, ale ocenila jsem to. Mrkla jsem na něj, jestli je v pořádku. Vypadalo to, že ano. A tak jsem v klidu přešla na druhou pevninu.

// Tajné ostrovy, přes les u Mostu

// Nižina hojnosti

Přede mnou bylo jezero. Přikradla jsem se k jeho břehu, že bych se možná i osvěžila. Na poslední chvíli jsem hlavu zase zvedla. Nevypadalo to tady zrovna vábně. Rozhodně ne nic pro dámu. I když já se za dámu moc nepovažovala. Nevadilo mi ušpinit si tlapy, krví. Ale na chvíli jsem se k němu i tak posadila. Chtěla jsem trochu spočnout, před další cestou. Nejspíš mířím na jižní ostrov. Možná tam bude nějaká oblast, která šla mimo mě. Napadlo mě. A třeba taky ne. Možná jen hledám zajíce v pytli a on už v tom pytli dávno není.
Zastříhala jsem ušima. Frank byl netrpělivý, očividně mu tohle prostředí nedělalo dobře. A taktně mi naznačoval, ať se hnu. Je tak otravný, já ho snad předhodím psům. Škoda, že psi tady na ostrovech nevedeme. Ale určitě by se hodili. Pošmákli by si na něm. A možná i nějaký vlk, kterýmu nedělá problém zabíjet členy rodiny. A to někomu vadí? Těžko říct, možná bych taky dokázala ublížit vlastní rodině, kdyby mi šlo o život. Opravdu jsem to tak cítila?

// Most, přes Temný les

// Mrazivá jeskyně, přes Tundru

Vyběhla jsem velmi rychle ven. Lápala jsem po dechu. Tohle jsem nechtěla. Emoce mě převálcovaly a já se najednou cítila tak osamělá. Frank mi moc nepomáhal, ten si šel po svých. Jakmile jsme přešli do oblasti nížiny, slezl mi ze zad a šel po svých. Po svých. To se moc často nestávalo, aby ten lenoch šel po svých. Možná cítil můj smutek a chtěl mí nějak pomoct. Ale nešlo to. Aspoň ne dnes. Nevadí, jdeme dál. Podpořila jsem sama sebe. Rozklusala jsem se vstříc jedné z cest.
Jak je to dlouho, co jsem tady byla? Pár hodin? Po Wuovi ani stopy, nejspíš už se svým stánkem někde zakotvil. Teď jsem ho nepotřebovala, i tak jsem u něj utratila mění. Ale byla jsem mu vděčná, zlepšilo se mi moje sebevědomí, které na tom i tak bylo docela dobře. Víc než dobře. Vlastně bych svým egem zasedla asi deset vlků naráz. A můj zadek na to možná i trochu vypadal. Olízla jsem si nos a šoupala se dál.

// Prokleté jezero

// Tundra

Vrhla jsem se bezhlavě přímo do jeskyně. Nadšeně se při tom tvářila, jako malé vlče. Sem mě kdysi vzal Zeiran. Pamatuji si to! Byla jsem malá. Vzdychla jsem s chutí a začala si to prohlížet. Tolik vzpomínek, kolik jsem na toho vlka měla bylo až neskutečné. Procházela jsem kolem stěn a při tom si je tlapkou osáhavala. Byla to už taková doba. Taková dávná minulost. A já se sem vracím možná i po roce. Něco mi říkalo, že jsem tady byla v podobnou dobu jako vloni. A jako by to bylo včera. Teprve až to prostředí na mě dělalo víc než velký dojem.
"Franku, tady jsi ještě nebyl že? Ale já jo." Vzdychla jsem. Ozvěna doléhala ze všech stran. Užívala jsem si tu chvíli. Tehdy mi tady Havran ukazoval nějaké zajímavosti a učil mě bruslit. Zkusila jsem si to znovu. Je to skoro jako tehdy... akorát tu někdo chybí. Uvědomila jsem si a zamrkala. Nakonec jsem se otočila zpátky k východu. To vzpomínání mě nějak sebralo. Potřebovala jsem na čerství vzduch. Frank se ještě chvíli klouzal a pak se ke mě přidal.

// Nížina hojnosti, přes Tundru

// Rozbitý sever

Protáhla jsem se. Ta zima mi už pomalu lezla krkem. Polštářky jsem měla celé zmrzlé. Sněhových jazyků tady bylo habaděj. Ale příjemná změna. Za chvíli budu zase v nížinách a tam se mě bude zmocňovat to horko. Tak si užiju poslední chvíle, ne? Pokrčila jsem rameny a šla dál.
Klusala jsem, když v tom jsem si na něco vzpomněla. Na místo, které mi ukázal jeden výjimečný vlk. Byla to jeskyně. Pamatuji si to. Vzdychla jsem a při tom jsem viděla v dálce ten tmavý otvor. Byl tmavší, než černá obloha posypaná hvězdami. Díky odrazu od sněhu jsem i něco málo viděla. Občas jsem měla štěstí i na polární lišku. Ale za žádnou z nich jsem se nechtěla bezhlavě hnát. Teď jsem před sebou měla jednu jedinou vidinu. Která mi byla tak blízká. Je to ono.. Vzdychla jsem.
Bez přemýšlení jsem se k tomu rozběhla jako snad nikdy. Drala jsem se tou vysokou sněžnou pokrývkou, kde se mi zabodávaly nohy jako párátka. Aniž bych cokoliv plánovala, dostala jsem se až do jeskyně.

// Mrazivá jeskyně

// Dvojčata

Přicházela jsem ke zdejší kuriozitě. Mlhavě jsem si na to pamatovala, ale tehdy jsem to viděla z dálky. Dnes jsem měla v plánu přiblížit se trochu blíž. Nejistě jsem našlapovala dál a dál. Bylo léto a tak tu mrazivá teplota byla poměrně na jiné úrovni, než v zimě. Zkoušela jsem opatrně našlapovat, nerada bych aby nějaká kra pode mnou se rozbila. A já bych tak byla odkázaná na to dostat se do vody. Ale to by bylo fiasko, rovnou podepsaný rozsudek smrti. Polkla jsem.
No tak vzpomínej Scall, jak to tehdy bylo? Postavila jsem se na kraj jedné z kry. Křuplo to, ale držela jsem se. Celkem schopně. Zastříhala jsem ušima, i Frank seskočil dolů. Podíval se na svůj odraz ve vodě. Na poslední chvíli jsem ho stačila čapnout, pod ním se to začalo drolit. "Sakra Franku!" Zavrčela jsem na něj. Vlezl mi zpátky na záda. Tady bych ti hrob teda nekopala. Sežrala by tě nějaká ryba. Nechutně jsem se oklepala. Já bych teda rozhodně nechtěla být spolknuta rybou. To musí být smrt pěkně na prd. A nikdo by o tobě ani nevěděl. Sháněl by se po mě vůbec někdo?
Otočila jsem se a pomalu se vracela zpátky. Tady by žil jenom blázen. Zhodnotila jsem nakonec. Pokrčila jsem rameny a šla dál.

// Tundra

// Ledovcové jezero, přes Ledové pláně

Pokračovala jsem dál. Jo, tady jsem už byla. Ty dva velký kopce jsem si zatraceně dobře pamatovala. Ale muselo to být před hodně dávnou dobou. To teda. Přikývla jsem na vlastní otázku. Cestování o samotě bylo celkem skličující, ale uklidňující. Nemusela jsem se s nikým rozčilovat, nebo někoho tahat z brindy. Zároveň ale ta cesta trvala neuvěřitelně dlouho. Kam jen oko dohlédlo byla bílá pláň. Dva kopce kolem kterých jsem teď šla, ani jsem se nepokoušela po nich šplhat nahoru. Nahoře stejně nic zajímavého nebude. Možná tak rýma. A po té jsem zrovna dvakrát neprahla.
Frank už možná něco chytil, byl tak zhýčkaný životem, že by nepřežil venku sám ani hodinu. Bylo mi ho líto, ale byl to můj parťák. Do konce života. Už dávno jsem mu dala slib o tom, že se o něj postarám. A hodlám to dodržet i kdybych měla umřít. On tu bude. A najde si jednou bezva holku se kterou odejde do věčných lovišť.

// Rozbitý sever

// Ledové pláně

Došla jsem k zamrzlému jezeru. Postavila jsem k jeho břehu a chvíli se jen dívala, jak je to tady poničené. Ráda bych se tady podívala v kruté zimě, která bude vládnout ostrovům. Je to tady dokonalé, ale dnes to vypadalo jako po boji. I když bílé prostředí stále bojovalo za svá práva. Tak se to dělá holka. Podpořila jsem okolí.
Postavila jsem se na led a chvíli si užívala, jak to příjemně studilo. Zároveň jak se mi tlapky tak trochu přimrzávají k samotnému ledu. Dlouho jsem to ale nevydržela, nechtěla jsem být poraněná. Vyskočila jsem zpátky na pevnou zem. Tady bych nechtěla skončit, kdyby to náhodou praskalo. Nebylo to zrovna něco, po čem bych upřímně prahla. No, jdeme dál. Popohnala jsem sama sebe. Frankovi se tady nelíbilo. Jeho jemné chloupky jasně ukazovaly, jaká je mu zima. A byl ještě menší, než by měl být. Uchechtla jsem se. Hlavu vzhůru bráško. Ale ani já jsem neměla absolutně náladu na to mluvit.

// Přes Ledové pláně, Dvojčata

// Mokřady, přes Tajgu

Konečně se mi podařilo dostat se z lesa. Dnes mi to trvalo trochu déle, než bych původně čekala. Přitáhla jsem uši blíže k tělu a zaposlouchala se do zvuků okolí. Cítila jsem zimu. Už je to dlouho, co? Nepochybně jsem tudy už kdysi procházela. Ale možná ne důkladně. Sever mě odjakživa hodně fascinoval a tak nebylo na škodu se tady pořádně porozhlédnout. Aspoň budu mít nějaký zážitek. A kromě toho? Bylo léto, počasí se zbláznilo a trochu ochlazení není na škodu. Měla jsem ještě trochu vlhký kožich z plavání. Ale to mi nevadilo. Aspoň na chvíli se můžu klepat zimou a né roztápět se pod tím úmorným horkem.
Procházela jsem ledovou plání dál. Už to bylo opravdu dlouho a měla jsem to dost v mlze. Procházela jsem tu asi kdysi jako vlče. Jestli jsem si to dobře pamatovala. Hm, je to dobré, aspoň si zaměstnám hlavu. Zamyslela jsem se a aspoň na chvíli jsem nemusela přemýšlet nad svými problémy. Uvědomila jsem si i ten fakt, že i můj pach se změnil. A některé území pro mě mohou být nebezpečné. Ale to dělali jen ti tupí vlci, kteří neuměli vidět dopředu. A neuměli uznat autoritu. Takže jsem v ohrožení vlastně vůbec nebyla.

// Ledovcové jezero