Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tajga

Došla jsem do podivných hlubin tohoto lesa. Cítila jsem pod tlapami bahno. Znechuceně jsem se ušklíbla. To si snad někdo dělá prdel. Zavrčela jsem. Oklepala jsem si svou milovanou tlapku a vražedně se podívala na půdu. Byla tady velká spousta lián a všelijakého hnusu. To už sem dlouho neviděla. Uvědomila jsem si, že jsem tady možná ani nebyla. Frank seskočil. Měl tady spoustu prostoru na prolézání a škrábání se po větvích. Já se mezi tím snažila dostat hlavně odsud pryč. Ani nevím, jak se mi to tady podařilo najít. Ale už jsem tady byla. Čenichala jsem po okolí a cítila nedávný pach Dail. Musela se taky vydat na nějaký průzkum. I jí bych mohla oznámit, že jsem oficiálně přijata jako členka Chaosu. Ale určitě se zase uvidíme.
Zachovala jsem si i nadále kamennou tvář. Prolezla jsem malým otvorem mezi spadlými stromy. Divně to tady smrdělo. "To je hrůza, pojď jdeme," kývla jsem na Franka. Ten přikývl, kupodivu ani neprotestoval. Možná dospěl. To by byl zázrak. Protočila jsem očima a pokračovala dál zase zpátky do houštin lesu. Ty mě snad zavedou na blízký sever.

// Ledové pláně, přes Tajgu

// Začarovaný les

Jakmile jsem vylezla z toho podivně kouzelného lesa, oddychla jsem si. Normální lesy pro mě byly zkrátka přirozenější. Neuměla jsem si představit žít v takovém zmatku. Kdo to kdy viděl, fialový les. Ale ten růžový mi nevadil, hezky voněl. A stromy se tam aspoň tolik nehýbali.
Procházela jsem dál. Cítila jsem ve vzduchu spoustu pachů zvěře. Nejspíš tu bylo i nějaké stádo srnek, nebo daňků. Slyšela jsem totiž kopyta, jak pelášila po lese. Možná divočáci. Projelo mi hlavou a zmateně jsem se zachvěla. Neměla jsem v úmyslu se tu dále zdržovat. Chtěla jsem hlavně zamířit na sever. A pak kdo ví? Chytla mě slina po cestování. Stávalo se to málo. Mé tělo nebylo kdo ví jak atletické a klouby dostávaly zabrat. Byla jsem hold kus baby. Ne jen tak nějaké ošklivě flekaté tintítko.
Zavrčela jsem na nějaké zvíře, které bylo poměrně blízko. Odmítala jsem se dostat s někým do konfliktu. Frank si pospíšil a hopsnul mi na záda. Očividně mu to tady také nebylo úplně příjemné.

// Mokřady

// Průliv

Dostala jsem se na břeh a musela si okamžitě na chvíli sednout. Celá zadýchaná jsem popadla dech. Frank mezitím slezl a dělal, že ho taky neskutečně bolí packy. Ale ve skutečnosti nehnul ani brvou. Byl to prostě poděs. Protočila jsem očima a postavila se. Cestou jsem do něj 'omylem' kopla a postupovala dál. Tenhle les nebyl zrovna mým oblíbeným. Ale takových míst jsem měla jen málo. Na malém ostrově se mi opravdu líbilo. Nejraději bych tam zůstala, ale něco mi říkalo, že bych se měla porozhlédnout po okolí. Třeba na někoho narazím. Na někoho konkrétního. A třeba taky ne.
A tak jsem zamířila do lesa. Dlouho jsem neobhlídla sever. Uvědomila jsem si a zavrtěla při tom hlavou.
Tělo jsem tedy nasměrovala určitým směrem a doufala, že mi cesta nebude trvat dlouho. Když to dobře půjde, nejspíš budu cestovat celou noc ale měla bych mít ostrovy kompletně prostudované. Snad. Nesmí dojít k zádrhelu, což pochybuji že dojde. Mlaskla jsem s chutí. Hlavu jsem měla vysoko posazenou, očividně dominovala celému vzhledu.

// Tajga

// Písčiny

Drala jsem se do vody. Moc se mi tam nechtělo, ale nedá se nic dělat. Opět mokrý kožich, který mi nejspíš jen tak neuschne, vzhledem k hluboké noci. Dávala jsem jednu tlapu před druhou a tím se dostávala blíž a blíž k mému cíli. Bylo to náročné, vzhledem k narážejícím vlnám přímo do xichtu. Vítr se sem tam objevil a dost mi znepříjemňoval cestu. Ale to nebylo nic nového. Celkově jsem celý život trpěla, tohle byl jen další náznak toho, jak mě příroda nenávidí.
Za chvíli jsem cítila už poměrně únavu a to jsem nebyla ani v půlce cesty. Frank se mě držel zuby nehty. Kdyby se dostal do vody, nejspíš by hodně rychle odplaval, vzhledem k jeho lehkému tělíčku. A to jsem nemohla dopustit. Byl to můj věrný přítel, moje rodina. S tou myšlenkou jsem se dostávala dál a dál. Potřebovala jsem to jako sůl. Posilovala jsem tím svaly, nechtěla jsem vyjít ze cviku. A takový noční trénink nebyl vůbec na škodu.

// Začarovaný les

// Malé hory

Frank už zaujal svoji pozici na mém hřbetě. Ale pravděpodobně jakmile vejdu do vody se přesune mezi uši. Mrkla jsem na něj a on na mě. Ukázal mi palec nahoru, byl připraven. Proklusávala jsem pískem, což byl můj největší nepřítel. Písek jsem nesnášela a udělala bych všemožné, abych ho mohla obejít. Jenomže tady to byla nutnost. Proudy v Průlivu mohli být na jiných místech dost prudké. A já se nechtěla nechat strhnout do moře. Ještě jsem tady nebyla zcela hotová. Měla jsem ještě hodně plánů, jak to tady chci změnit. A jelikož jsem toho dokázala už tolik, nepochybovala jsem o svém úspěchu.
Mlsně jsem se při tom olízla. Dost ráda bych si dala nějakou lesní lahůdku. Něco sladkého na zub by nejspíš bodlo. Zavrtěla jsem se. Naneštěstí jsem už přicházela k vodě a střádala tak nashromážděnou energii. Bude potřeba na přeplavání průlivu.

// Průliv

// Sakura

Nebyla jsem možná kdo ví jak přátelská, ale to mi nikdy nevadilo. Mé ego se postupně vypracovalo tam, kde je. A právem. Nebyla jsem jako zdejší obyvatelé, nicky které pomalu neumí nic než jen blbě kecat. A teď tu můžu hrdě stát a ostatní sekýrovat, protože já na to prostě mám. A nebojím se jít do útoku. Cha! Měla bych najít Stín, ať jí trochu zvednu mandle. Zazubila jsem se. Ta představa se mi líbila. Ten fakt, že si členové nesmí ubližovat, z toho by zešílela.
Procházela jsem přes hory poměrně rychle. Dnešní noc byla jak stvořená k tomu, abych cestovala. Bylo celkem příjemně, což jsem uvítala. A navíc většina zdejší zvěře byla vzhůru. Slyšela jsem proto ten ruch a dělalo mi to dobře. Sama jsem se cítila jako takový malý predátor zavřený v krabičce od sirek. V dálce už jsem viděla jak hvězdy ozařují písek.

// Písčiny

Snad to byla jen nějaká blbost. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, že bych si nad tím chtěla lámat hlavu dlouho. Proto jsem raději práskla do koní a začala se pohybovat kupředu. Tak jo, co teď? Měla jsem za to, že jsem procestovala už všechny možné oblasti. Ale možná to nebylo ještě dost. Proplétala jsem se nadále mezi růžovými stromy. Frank byl nadšený, ale bylo na něm vidět, že si o mně dělá starosti. "Nelam si s tím hlavu," kývla jsem směrem k němu a při tom zavrtěla ocasem. Sama jsem z toho byla vyjevená, nemuseli jsme být oba dva.
Raději jsem zavřela tlamu a vnímala to okolní ticho. Dostatečně mi to stačilo, jen poslouchat ten klid. Můj duch byl zcela spokojen a tělo bylo připraveno na novou výpravu za poznáním. Možná jsem jen potřebovala zaměstnat pořádně hlavu. Jinak bych nebyla schopná nadále fungovat. Stále bych myslela na vlky, kteří mi jsou blízký a já netušila, kde teď zrovna jsou. Trochu zevnitř mě to žralo, ale to byl úděl nás Chaosanů. A ta bezvýznamná verbeš, co tady žila jen znepříjemňovala pobyt.
Proklusala jsem dál, kousek od hor a už jsem viděla na průliv, který mě dělil od hlavního ostrova.

// Malé hory

Dívala jsem se, jak voda naráží na samotný břeh. Bylo to fascinující. Frank si ještě běhal po všech čertech a tak jsem ho ani nevnímala. Odpočívala jsem při této krásné noci. Když jsem zvedla hlavu asi po páté a zahleděla se na hvězdy. Nemohla jsem odtrhnout svůj zrak. Konečně jsem totiž viděla to, co jsem chtěla. Viděla jsem padat hvězdu. A považovala jsem za nutné něco si přát. Přála bych si vidět toho, na kom mi záleží. Pronesla jsem v duchu a při tom se zhluboka nadechla. Když jsem ale otevřela oči, nic moc se nestalo. Zvedla jsem své tělo a zase se postavila na packy. Rozhlédla jsem se. Stále jsem tady byla sama, žádný přítomný pach jsem necítila. "Tak jdeme, Franku?" Zeptala jsem se, ale on byl někde v korunách růžových stromů. A tak jsem ho nechala, bylo to ještě takové mé dítě. O které jsem se pečlivě starala.
Prošla jsem pár stromových řádků. Čas od času se rozhlédla. Takže perfektně ovládám magii vody, magii snění a teď už i země. Mám léčivou krev a krom toho umím léčit i pomocí bludiček. Jsem jak pojízdná lékárna. Škoda jen, že jsem neměla dostatečné znalosti ohledně bylinek, které léčí. V tom mi chyběla dost velká absence. Ale udělala jsem docela velký skok celkově ve své magické kariéře. Frank seskočil ze stromu a spadl mi před nos. Když v tom se něco stalo. Mé oči se zabarvily do šedivého odstínu a já se dívala před sebe. Viděla jsem Zeirana. Plamen a obrovského medvěda. Byl v nebezpečí. Cítila jsem jeho dech, který se rovnal vzrušení. Tělo, napnutá šlacha a každý detail jeho těla. Pak to najednou zmizelo. Zamrkala jsem a oči se mi zbavily zase do růžové. Frank mi mezi tím stihnul skočit na hlavu a snažil se mě propleskat. Ale z tranzu jsem se musela dostat sama. "Co se stalo?" Zeptala jsem se ho a on jen pokrčil rameny. Zamračila jsem se znova. Tohle nedávalo smysl. Byla to pravda? Možná se to právě teď dělo. Šlo Havranovi o život? A kde vůbec byl? Chtěla jsem se do té vidiny vrátit, ale nešlo to. Přišla zcela sama a jak rychle přišla, tak i odešla. Zmateně jsem se rozhlížela kolem dokola. Ale pach vlka jsem necítila. Bylo to pryč. Byl to jen mžik, který mi nedával smysl. Byla jsem vyděšená, srdce mi tlouklo jako o život. Co se to sakra stalo?! Nevěřícně jsem hleděla na svého společníka. Který jen bezmocně seděl na zemi.

// Malé hory

Kdyby byl den, nejspíš by mě to trklo hned, že jsem došla do lesa, který není typickým jaké jsem znala. Napadlo mě to až ve chvíli, kdy jsem do něj vstoupila. Podivná struktura stromů, když mi ale zářil měsíc nad hlavou, viděla jsem odlesk růžové. No panečku? Zkoumání zdejších ostrovů není taková nuda, jak jsem si ze začátku myslela.
Propletla jsem se do hlubin dál a dál. Až jsem došla zase ke břehu. Z něj jsem už ale neviděla žádný další ostrov. Byl proto nejspíš jen tento. Povzdychla jsem si. To je nejspíš vše. Ale i tak mám asi oblíbené místo. To jezero tady... je na něm něco zvláštního. Ohlédla jsem se. Bylo schované za horami. Ze kterých by ve dne bylo určitě vidět na hlavní ostrov. A možná ještě dál.
Zůstala jsem stát u břehu a dívala se, jak voda naráží na souš. Frank seskočil a šel si prolézt stromy. Byly pro něj jak stvořené a nejspíš si tam užije i spoustu zábavy. Chvíli jsem ho pozorovala, ale v té tmě se mi po chvíli ztratil. Posadila jsem se na zadek a spokojeně pozorovala noční oblohu. Snažila jsem se zahlédnout padající hvězdu, abych si mohla něco přát. Nebe totiž bylo plné hvězd a já nepochybovala, že když budu trpělivá, nějakou určitě objevím. Ale co bych si vlastně přála? To jsem netušila. V tuhle chvíli jsem byla se svým životem nadmíru spokojená. Já už tady totiž něco dokázala, na rozdíl od většiny obyvatel. Byli to jen slaboši, co si hrály na něco co nejsou. Ve skutečnosti ale neuměli ovládat ani sami sebe, natož magie, nebo vlastní síly. Pche... Odplivla jsem si bokem. Stočila ocas kolem předních tlap a hledala obrazce na nebi.

// Kočičí luka

Vklouzla jsem mezi první hory a dychtivě prahla po poznání. Byla tady spousta bylinek a rostlin. Což mě překvapilo, na to že to jsou hory tady rostla pěkná úroda. Zamířila jsem k prvnímu křoví a začenichala. Byly to jedlé bobule, ty jsem ihned poznala. Ještě aby ne, dcera tuláků, aby nepoznala jedlý keř. A tak jsem si trochu na chuť dala. Borůvky byly moc dobré. Nejspíš budu mít ale fialovou tlamu, ale určitě se stihnu někde umýt. Pak jsem pokračovala dál. Všimla jsem si těch bylin. Spousta z nich byla už odkvetlá a neměla tak svou plnou sílu. Postavila jsem se nad jedny celkově odkvetlé bylinky. Čichla k nim, byla to příjemná vůně. Ale ale.. už nadešel Váš čas? Zeptala jsem se. Chtěla jsem jim dopřát trochu vody. Což jindy nebýval problém, ale cítila jsem, že ke mě přichází něco jiného. Ne, nebyli to ani ty podivné bludičky, které léčily rány podobně, jako má magie krve. Tohle bylo něco úplně jiného. Rostlina najednou začala sílit a byla opět v té nejlepší části života. Zazelenalo se to a zelený kouř se pak rozplynul. A zůstala jen nádherně čerstvá vůně máty. "Co se to..." zavrtěla jsem hlavou. Frank na to hleděl s otevřenou tlamou. Sledovala jsem ho a pak zpátky na tu bylinu. Wu, ty lišáku. Zasmála jsem se. Chtěla jsem po něm, ať mi pomůže s magií a on mi daroval další. Magii země. Tu měl Zeiran i Noir, což byla skvělá zpráva. Určitě mi dají nějaké dobré tipy. Zároveň budou určitě valit bulvy nad tím, jak moc jsem se od našeho posledního setkání zlepšila. Proto jsem vyskočila na nohy a ihned zamířila k dalším rostlinám. A dělala to samé. Za chvíli jsem na ten grif přišla. Ale bralo to dost energie. Po asi šesté vyléčené bylině jsem toho nechala. A raději se nadechla čerstvého vzduchu. Tak na chvíli si odpočinu. Zavrtěla jsem ocasem. Přešla jsem hory a přivítala mě další kuriozita tohoto ostrůvku.

// Sakura

// Zrcadlové jezero

Zamířila jsem od jezera dál. Přivítala mě louka s vysokou trávou. Zůstávala jsem však v útrobách schovaná tam, kde jsem se cítila bezpečně. Ve vzduchu totiž byly cítit pachy velké zvěře. Dala bych krk za to, že tady žijou podobný potvory, jako byl ten rys. Ne-li hůř. Zrovna jsem netoužila po tomto setkání, kór když jsem byla sama. I když nějakou šanci bych možná měla, kdybych vzala nohy na ramena. Napadlo mě a při tom mávla ocasem. Toužila jsem jedno takové zvíře vidět aspoň naživo.
Vyskočila jsem na malou skálu, která byla o něco vyšší než tráva. Ta byla obouchaná díky vydatnému dešti dnešní den. Ale nevadilo mi to. Přikrčila jsem se na skálu tak moc, abych s ní splývala. V té tmě to aspoň trochu pomáhalo. Jediné co jsem ale neuměla bylo skrýt svůj pach. Jestli na mě narazí nějaká šelma, nebo medvěd, budu to mít nahraně. Ale o to víc by to tady chtělo zbudovat nějaké útočiště. Je jasné, že se sem nějaká ta nicka jen tak nedostane. Cesta sem byla náročná a žít tady očividně taky.
Slyšela jsem bručení. Našpiclovala jsem uši. Frank se držel v podobné pozici jako já a dychtivě prahl po tom velkého medvěda aspoň zahlédnout. Povedlo se. Panečku to je obr, myslela jsem si, že jsou menší. Nikdy jsem medvěda tak blízko neviděla. Ale nechtěla jsem riskovat, aby mě zmerčil. Proto jsem se pomalu a potichu odplížila z kamene zpátky do trávy. A rychle odsud padala. Jestli tady byl jeden takový medvěd, je dost možné že se někde může schovávat celá rodinka. Proto jsem raději zamířila k horám. Tam nebudu tak na očích.

// Malé hory

O několik hodin později se konečně spokojeně probouzím. Mžouravě sleduji každý pohyb, který mi dolehl do očí. Všimla jsem si, že už padla tma. Normální noc, tentokrát to bylo přívětivé. Protáhla jsem si nohy a převalila se na druhý bok. Frank tu nebyl. Trochu mě to znepokojilo a tak jsem se převrátila na tlapky a zvědavě ho začala vyhlížet. Byl v jezeře, zdálo se že se koupe. A to pořádně, drhnul ten svůj špinavý pupek tak decentně, že se za chvíli bude asi lesknout. Zívla jsem a spokojeně si olízla nos. "Je tu klid, co?" Zeptala jsem se ho a zamrkala. Tady by se mi líbilo žít. Je tu klid, chodila bych na ostrovy jen rozpoutávat peklo. Zasmála jsem se. I když v mém podání to byla ještě taková sranda. Nejspíš jsem ještě plně nedospěla k tomu, jak chci svůj život žít. Jedno bylo ale jasné, zažila jsem si toho už dost. A nehodlám být ta slabá. Já jsem na vrcholu potravního řetězce.
Pomalu jsem se zvedla a zamířila za svým lasičákem. Namočila jsem si tlapky a pořádně se napila. Po hodinách spánku mi to přišlo celkem vhod. Není to špatné. Na tomhle ostrově jsem ještě nebyla, byla jsem zvědavá jak je velký. A tak jsem se vydala kolem břehu snažíc se najít každou možnou skulinku a zajímavost tohoto ostrova. Třeba tu něco zajímavého i najdu. Napadlo mě a zavrtěla jsem se. Kožich mi jakš takš uschnul, tak už jsem necítila ani takovou tíhu. Frank konečně vylezl z vody, byl jako nový. Usmíval se od ucha k uchu a snažil se chytit nějaký noční hmyz. Ale zatím se mu nedařilo. Gravitace asi. Ten jeho pupek ho zkrátka táhl k zemi. Jen jsem se na něj ušklíbla a šla spokojeně dál. Takovou relaxaci jsem potřebovala už dlouho.

// Kočičí louka

// Písčiny

Mokré tělo mi i nadále znepříjemňovali pochod. Kapala ze mě voda a mě to neskutečně rozčilovalo. Věděla jsem, že by stačilo jedno gesto a voda by ze mě kompletně opadla. Jenomže jsem se nechtěla vyčerpat dokud nenajdu vhodné místo na odpočinek. Viděla jsem velké jezero, odrážel se v něm sluneční svit posledních paprsků slunce. Padla jsem mu k nohám a dívala se na svůj kývající se odraz. Nakonec mi ani ta voda v kožichu nijak nevadila. Tak moc jsem byla unavená. Frank se ihned rozběhl vstříc vodě, aby se umyl. V Průlivu tomu totiž moc nedal. Zívla jsem. "Vidím to na odpočinek, Franku." Moc se mu to nelíbilo, ale chápal to. Měla jsem za sebou celkem náročný lov, pak samotný pochod a pak ještě zdolávání průlivu. Mohla jsem se nazývat supervlčicí. Ale na tak klišé věci jsem nebyla.
Mrskla jsem ocasem a převalila se na bok. Nepotřebovala jsem nic. Neměla jsem hlad, ani žízeň. Jediné co jsem chtěla je dlouhý několika hodinový odpočinek. Spánek tak hluboký, že by mi bylo jedno, jestli vedle mě spadne atomovka.
Ještě jsem se sem tam podívala na místa, kde se něco šustlo. Ale tušila jsem, že jsem na ostrovech úplně sama. A tak jsem využila chvíle k odpočinku. Na moment jsem se cítila jako královna tohohle ostrovu. Byla jsem si jistá, že tu nikdo není. A patří to tu jen mě. S drobným úšklebkem jsem se ponořila do hluboké říše snů. Nic jiného se ani dělat nedalo, byla jsem úplně vyčerpaná.

// Průliv

Ten šlofík před tím mi dodal trochu více energie. Kdybych to plavala bez něj, byla bych už tuhá. Tím, že jsem si pomáhala magii jsem si sice trochu pomohla, ale zároveň se stejně vyčerpala. Magie nebyla úplně jednoduchá a zvládnutelná, ale byla jsem v ní celkem už i dobrá. Jakmile jsem se dotkla písečného břehu, ihned jsem padla k zemi. Unaveně jsem zívla a nechala Franka, ať mi sleze z hlavy. Bylo to těžší cestovat takhle ve dvou. Ale tím jsem poznávala i své limity. Vzdychla jsem a snažila se posbírat aspoň poslední zbytky energie. Nechtělo se mi totiž zůstávat na písku, ani na kraji celého ostrova. Jestli tady chci přenocovat, musím si najít lepší úkryt. Ale chvíli si ještě dám. Mlaskla jsem.
Frank byl tady ten, který se vůbec nenadřel. A tak se začal rozhlížet po okolí a zkoumat. Písek se mi lepil na mokrý kožich a byla jsem z toho lehce nesvá. Písek jsem vážně neměla ani trochu ráda. Tak jo, čas se zvednout a vyrazit. Zamyslela jsem se a pomalu se zvedla. Nohy se mi ale klepaly a hned vzápětí jsem zase spadla na zem. Co se to... Tělo mi vypovědělo službu? Ne, teď ne... kdykoliv jen ne teď.
Zkusila jsem to znovu, bylo to o něco lepší. A když jsem se dala do pohybu, nesměla jsem se zastavit. Jinak mi tělo spadne na zem. Pokud se zastavím, bude to na bezpečném místě. A tak jsem se snažila dostat někam dál od břehu.

// Zrcadlové jezero

// Začarovaný les

Lehla jsem na chvíli ke břehu a spokojeně oddychovala. Dostala jsem se zase k moři a ten pohled se mi celkem i líbil. Díky tomu, že jsem mohla vidět jsem ale v dálce viděla něco, co mě překvapilo. Je to opravdu ostrov? Překvapeně jsem zastříhala ušima. Při té myšlence na něj mi spadla víčka. Hlavu jsem položila na zem a Frank se mi schoulil u těla. Objala jsem ho tlapkou, oba jsme si potřebovali aspoň pár hodin odpočinout. Těsně před tím, než jsem se ponořila do říše snů. Aspoň na pár hodin.
Když jsem se probrala, viděla jsem že je ještě stále světlo. Čehož bych mohla skvěle využít. Nechala jsem si celou tu dobu zdát o ostrově přede mnou. Strašně moc mě zajímalo, co by tam mohlo být. A tak jsem se zvedla. Frank mi spadl z tlapky a s nechutí se také probíral. "Tak co? Zvládneme to?" Zeptala jsem se. Kolem mě ale začaly tancovat malé bludičky. Překvapeně jsem ustoupila a dívala se, co mají za lubem. Léčily mi mou zraněnou tlapu. Co se to... Netušila jsem a zavrtěla při tom hlavou. Něco tady nesedělo. Možná Wu? Uvědomila jsem si. Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se to zkoumat až na dalších ostrovech. Tam se jen tak nějaký vlk nedostane, byla to docela dálka. Vstoupila jsem do vody, která příjemně chladila. A po deštích byla voda ještě chladnější, než kdy dřív. Plavala jsem a dopomáhala si i magií vody. Vodu jsem tlačila tak, abych se nemusela tolik dřít. Dokud jsem se nedostala k ostrovu.

// Písčiny