Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tajga

Unaveně jsem prošla do dalšího lesa. Tam jsem tělo s radostí uložila ke spánku. Našla jsem si vypouklinu v zemi, kde jsem se bez obtíží vlezla. Sklonila jsem hlavu a tělo stočila do klubíčka. Chtěla jsem si odpočinout, vyspat se. Potřebovala jsem to po tom všem jako sůl. S myšlenkami zabořenýma ke své smečce jsem spokojeně oddychovala. Nenechala jsem se vyrušit žádným predátorem, ani tvorem v okolí. Bylo jich tu nejspíš dost. Tenhle les byl svým způsobem kouzelný. A nechutně divný. Stromy se tu hýbaly jak se jim zachtělo. Možná to bylo místo nebezpečné, ale já se nebezpečí vysmívala do tváře.
Cítila jsem se nesvá. Tenhle les byl vždy divný. A tak jsem kulhala dál. Zadní noha už naštěstí přestala krvácet a já tak mohla pokračovat dál. Únava byla velká, ale dostaví se snad až se dostanu z tohoto prokletého lesa. Kam vlastně mířím? Má tahle cesta nějaký smysl? Zase jsem se vrátila zpátky ke své normální, ponuré náladě.
Frank se mi držel na zádech a jako by snad očekával, že ho donesu až k nějakému kotlíku zlata. Ale takhle to nefungovalo. Ano, milovala jsem ho. Byl to můj věrný přítel, ale... občas byl fakt na zabití. Sežral strašně moc masa a teď byl tak o dvě kila těžší, než by měl být. Nechci vidět tu nálož, co po sobě někde zanechá. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se najít aspoň někde chvíli klidu.

// Průliv

// Hraniční pohoří

Hory jsem nechávala za sebou a nadále pokračovala směrem kupředu. Chtěla jsem si trochu odpočinout, ale ani tenhle les mi nebyl nijak blízký. Jakmile jsem se propletla mezi prvními stromy, mířila jsem dál. Na tváři mi pohrával celkově spokojený výraz, který nijak nenasvědčoval tomu, co jsem před chvílí zažila. Spokojené setkání se sestrou. A pak s nulou jménem Merlin. Ale, každý jsme měli něco.
Slyšela jsem, že les je v tuhle dobu celkem při životě. Sem tam nějaká srna, nebo zajíc. Něco na ten způsob. Ale nijak jsem se o ně nezajímala a kráčela spokojeně dál. Sebejistý krok mi nechyběl, ego mi narostlo za ten víc jak rok celkem vysoko. A taky jsem věděla proč. Já byla někdo, zatímco většina zdejších obyvatel nebyl nikdo. Zastříhala jsem ušima a snažila se střepat se i Franka. Už dlouho jsem ho vozila na zádech a mohl by si tak protáhnout své líně dlouhé tělo. Seskočil dolů a tak si capkal po vlastních. S úsměvem jsem se na něj dívala. Však makej ty malý posero. Poslala jsem mu svou velmi vstřícnou myšlenku. A pak jsem viděla, že les pomalu končí a začíná další. Tam bych mohla mít dost klidu, aspoň na chvíli. Napadlo mě. A tak jsem bez většího vzrušení přidala do klusu.

// Začarovaný les

// Slané jezero

Otočila jsem hlavou a viděla, že jezero nechávám za sebou. Nadále jsem pokračovala směrem vzhůru. Netušila jsem, kam vlastně mířím, zkrátka jsem šla. Ve vzduchu byl cítit pach smečky a o to víc mi dělalo dobře, když jsem tady mohla nechat kus sebe. Procházela jsem blízko hranic a při tom se snažila zachytit aspoň nějaký pach, co bych znala. Ale nic z toho. Slezla jsem tedy další horu a zamířila na další. Bylo tady cest celkem dost, ale nikde nic, kde bych se mohla schovat. Jasně, sem tam nějaká ta jeskyně, ale tohle nebylo prostředí, kde bych chtěla zrovna tábořit.
Proto jsem se rozhodla pokračovat po stezce dál. Doufala jsem, že mě zavede aspoň k nějakému lesu. Tam bych mohla s Frankem na chvíli sklonit hlavu a odpočinout. si. Cesta byla víc než náročná a dlouhá, takže proč ne? Dneska jsem zvládla trénink s Mistrem, dokonce i samotný obchod s Wuem. Tělo si potřebuje nutně odpočinout. Mrskla jsem ocasem ze strany na stranu. Když jsem šlapala poslední horu, viděla jsem velký a tmavý flek. Les byl přímo přede mnou, tam byla moje poslední štace, aspoň na následujících několik hodin.

// Tajga

// Nížina hojnosti

Bylo to strašně příjemné setkání. Po takové době vidět svoji sestru. Úplně jsem pookřála ze svého zajetého režimu. Ještě jednou jsem se otočila, abych jí naposledy viděla. Byla ovšem už zahalena v samotné tmě noci. A tak jsem si šla po svých. Nechtěla jsem jí být nadále na obtíž, očividně měla lepší věci na práci. A mě to nijak nevadilo. Zabydlovala jsem se zrovna tady, celkově v Chaosu. A líbilo se mi to. Ta představa byla prostě strašně příjemná. Scallia z Chaosu, během chvíle na mě padl pach smečky. Je to vážně magické místo.
Došla jsem k jezeru, pustila jsem svůj provizorní vodnatý deštník a dívala se po okolí. Bylo to tady divně nasáklé solí. Nic pro mě. Zkřivila jsem nos a zamířila k horám. Chtěla jsem je projít a dostat se do nějakého lesa. Aspoň tam budu před deštěm aspoň chvíli chráněná. Když už nic zvláštního. Ale chtělo by to.. něco. Napadlo mě. Zastříhala jsem ušima a šlapala dál kolem slaného jezera.
V horách nejspíš žila ta smečka, o kterou jsem měla původně zájem. Ten ale spadl, společně s jakýmkoliv pokusem žít ve smečce, klasické smečce. Teď už mi to mohlo být fuk. Aspoň můžu projít kolem hranic a nahnat trochu hrůzy, heh. Olízla jsem si mokrý nos a při tom se škodolibě šklebila.

// Hraniční pohoří

// Temný les

Zase jsem si nasadila svou vážnou tvář. S mírným šklebem jsem se dívala po okolí a nechala na své srsti tancovat poslední kapky z deště. Někde na severovýchodě byl obří světelný maják a na obloze se objevilo slunce. Ale zapadalo. Schylovalo se zase k noci. Což nebylo nic zvláštního, dokonce jsem to uvítala. Sama sebe jsem už viděla, jak si někde lehnu a budu odpočívat. A nikdo o mně nebude ani vědět. A kdo ví, jestli by se někdo o mně vůbec staral. Bylo mi trochu líto, že se Noir nerozhodl jít se mnou. Ale aspoň jsem viděla že je čestný. A jestli tomu neznámému slíbil, že ho někam doprovodí, tak své slovo umí dodržet. Ale kdo by chtěl hledat smečku v poušti? To mi nějak nešlo do hlavy.
Zavrtěla jsem hlavou. Cítila jsem v okolí mnoho pachů, ale Wu už byl nejspíš pryč. Nebylo divu, i já u něj utratila jmění. A zase budu dlouho šetřit. Ale cítím se silnější. Mohla bych ten čas využít pro poznání sama sebe. Uvědomila jsem si. Chvíle samoty mi technicky vzato přijde celkem vhod. A ještě jsem neměla prolezlé ostrovy úplně. A tak jsem spolkla veškerou hrdost a kulhala dál.

// Slané jezero

Nic jsem se o Nicovi nedozvěděla. Nevadí, sestra mi stačila. A jestli se tu někdy objeví, třeba si k sobě najdeme cestu. Nebo taky ne. Byla to rodina, proto měla u mě v srdci své zvláštní místo. Ale pokud se odcizíme, nebyla jsem si jistá, jak bych se k tomu stavěla. A tak jsem jen přikývla. Naše cesty se pomalu a jistě chýlí ke konci. "I já," přitakala jsem a těšila se na lov. Příště narazíme snad na nějakou lehčí kořist, která nám tolik nepocuchá kožichy. Netušila jsem, kdy svou sestru zase uvidím. Snažila jsem se zapamatovat si ten její milý výraz, i ty žluté oči. Byl to nezvyk, ale určitě si na to časem zvyknu. "Měj se, Mielei, ty taky Luno." Zvolala jsem, když odcházela.
Zůstala jsem tady sama. V Temném lese. Frank ještě trochu uždíbl a stejně tak i já. Potřebovala jsem na cestování sílu. Netuším, kam se chci vlastně vydat. Déšť pomalu slábl a já bych dala krk za to, že jsem viděla nějakou záři v dálce. Něco se děje. Ostražitě jsem naštelovala uši. Frank mi neochotně vyskočil na záda. Byl těžší, než když jsme sem přicházeli. Na mršině zůstalo ještě dost masa, ale nepochybovala jsem o tom, že to někdo roztrhá a sežere. Lišky, nebo to najde jiný vlk. Naposledy jsem se ohlédla a pak zamířila na sever. Měla jsem srst plnou krve a na zadní nohu kulhala. Tak či onak jsem se chtěla dostat někam pryč. Smýt ze sebe tu špínu. A podívat se po mém známém.
Vyšla jsem z lesa a přivítala mě celkem příjemná atmosféra, až na tu mou zadní nohu.

// Nížina hojnosti

Přikývla jsem a ještě chvíli si prohlížela svou sestru za doprovodu šera. Vypadala kouzelně. Jaký by jsme měli vztah, kdyby jsme ten rok strávili spolu? Stejný? Nebo bysme byli pohádané? Něco by se zvrtlo? Jak by to bylo? Přemýšlela jsem nad různými teoriemi, které mi zrovna procházeli hlavou. Nebylo jich totiž zrovna málo. Dopadlo to, jak nejlépe mohlo. Ještě včera bych řekla, že žádnou sestru vlastně nemám. Protože jsem měla za to, že mě rodina zavrhla. A teď? Všechno bylo jinak. A já začala věřit i tomu, že kdybych se vrátila do rodné nory a narazila tam na rodiče.. možná i oni by na mě byli hrdí. Otcovi jsem odjakživa říkala, že někde venku je má smečka, do které zapadnu. A ona tam byla. Možná nebude úplně nadšený, že jsem si vybrala smečku, která je pro mnohé trnem v oku. Ale možná to jí právě dělalo výjimečnou, stejně jako mě, nebo Mielei.
Spokojeně jsem si mlaskala, maso bylo výborné. Frank si cpal pupek ze všech nejvíc. Zkrátka, byl to chlap, nestyděl se. A to že jeho pupek je teď dvakrát větší byl... dost zvláštní. Udělal totiž nejméně práce, ale nejvíc se podle všeho nažral. Musím si s ním promluvit a dát si nějaké pravidla. V poslední době je jak z divokých vajec. Jenomže na chudáka Franka dolehla puberta. Kdežto na mě? Možná taky? Jen se to ještě plně neprojevilo. Nebo že by vůbec nedorazila a já skočila do dospěláckých kalhot? Hm...
"Určitě, ano!" Přikývla jsem na nabídku ohledně dalšího lovu. Bavilo mě to. Takových výzev bych mohla mít za život mnohem víc. "Ještě tak mimo, nevíš něco o Nicovi? Žije vůbec?" Zeptala jsem se své sestry, jestli nemá nějaké info o našem bratru. Strávila jsem s ním asi nejméně času vůbec. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli spolu máme kladný vztah. Byl to takový malý špekáček na nohách. A kdo ví, jestli z té tloušťky vůbec vyrostl.
Byla jsem nacpaná k prasknutí. Ještě chvíli jsem polehávala co to jen šlo. Frank ležel vedle mě a ukazoval světu svůj obří bachor místo atletického pupku. Lasice za všechny prachy, sežere víc než medvěd. Kdyby tady Mielei nebyla, nejspíš by už schytal i pár pohlavků za to, že se nezapojil. Ale nechtěla jsem si kazit tu dokonalou tvář, kterou jsem před ní měla. "Myslím, že bych se měla porozhlédnout po Havranovi, a zjistit co se té zimy stalo. A tebe taky nechci zdržovat. Sestřička dostala veškeré drby, co jsem měla, je najezená, myslím že jsem povinnost splnila. Co myslíš?" Zeptala jsem se pobaveně Miel. Těžko se mi s ní loučilo. Ale byla přede mnou ještě dlouhá cesta. Najít Zeirana nebude zrovna procházka růžovou zahradou a možná mi cestu někdo zkříží.

Prohlížela jsem si ji, zdálo se, že jí se podařilo vyváznout bez větších zranění. A díky mému prokletí by jí nemělo nic bolet. Tedy kromě fyzického vyčerpání, ale na tom jsme byli podobně. Konečně jsem se posadila a bolavou nohu nechala nataženou bokem. Prohlížela jsem si ji. Moc jsem v té tmě nedokázala rozeznat, jak moc špatné to je. Ale určitě to bylo jen povrchové. Za pár dní se to zase spraví a zůstane tak jen strup, který časem zaroste chlupy. Snad. Upřímně jsem netoužila po dalších jizvách. Ty co jsem měla na předních tlapách mi bohatě stačily. Nebylo jich zrovna málo. "To jsem ráda," nepotřebovala jsem zmrzačit svou sestru po skoro roce, co jsem jí viděla naposledy. "Byla jsi báječná," také jsem jí pochválila. Chválou bych víceméně s kýmkoliv jiným šetřila. Ale má sestra byla prostě jiná. To pouto vzalo za své. I když jsem se od rodiny trhla brzo, stále to ve mě bylo ještě živé. A chtě nechtě jsem Mielei považovala za svou nejbližší. Ale bylo to možná tou krví, měla stejnou jako já. Kdybych potkala matku, nejspíš bychom měli společnou řeč také hned. I když kdo ví jak se na mě bude dívat, vždyť jsem jí naposledy viděla skoro jako batole. Ach jo. Povzdychla jsem si.
Konečně slezl ze stromu i Frank. Nejspíš se za námi hnal celou cestu. No jo, jak jde o jídlo, je tu první. "Tak můžu popřát dobrou chuť?" Mrkla jsem na Mielei, která se zdála být prakticky nedočkavá směrem k jídlu. To ani já. Masa tu bylo víc než dost a jsem si jistá, že každý si tady najde svůj kousek a ještě i něco zbyde pro lišky, či jiné zvěrstva co tu žijou. Zamířila jsem k masu a kus se snažila odtrhnout, abych si k němu mohla spokojeně lehnout a vychutnat si tak čerstvé maso. Krev byla teplé, stejně jako maso. To bylo na lově to úplně nejlepší.

Predátoři 6 - konec

Zvíře se svíralo v bolestech a udušení zároveň. Ale nemohli jsme ho takhle nechat. Dalších pár sekund k dobru a zase by nás pronásledoval hlava nehlava. Mielei se na něj vrhla a já jsem na sebe nenechala dlouho čekat. Jakmile jsem ucítila krev, nutilo mě to přidávat víc a víc. Zvíře ještě párkrát máchlo ostrými drápy, ale už to nebylo tak silné, jako ze začátku. Zkrátka na sesterské duo tohle zvíře nemělo. Mielei se snažila rozkousnout tepnu, ale bylo vidět, že nemá dostatek síly v čelistech. Ale nechala jsem jí, ať si ten krk s chutí použužle. Vždyť já jsem měla prostoru na trhání, vůbec jsem si nestěžovala. Podařilo se mi totiž otevřít rány na více místech. Některé byly dost... efektivní, vzhledem k tomu že čerstvá krev cákala všude kolem. Jakmile jsem měla celou hlavu obalenou do krve, byla jsem spokojená jako želva. Rys se pomalu přestal hýbat a jeho tělo se tak stalo nehybným.
Nikdy jsem nevěděla, kdy mám přestat. Proto i po té jsem ještě chvíli trhala kusy srsti, která mi bránila v tom dostat se k masu. Po krátké chvíli jsem ustoupila a dívala se na mrtvou kočku před námi. "Zvládli jsme to," vzdychla jsem s úsměvem. Mé tělo vypadalo, jako bych prolezla válkou. Ale odjakživa jsem na finální konec lovu byla prasácká a nemohla si pomoct. Olízla jsem si nos a čerstvá krev na jazyku dodávala ten správný říz. Podívala jsem se na svou sestru. "Jak jsi na tom? Bolí tě něco?" Zeptala jsem se a začala si jí ihned prohlížet. Rys jí držel v sevření celkem dlouho. Začala jsem si jí prohlížet a aniž bych cokoliv udělala, má vnitřní magie to vzala za své. Veškerou bolest a rány se bez mého vědomí začali Mielei léčit. Ucítila jsem bolest na místech, na kterých má sestra měla zranění. Sykla jsem potichu pro sebe. Zatracený Nero, tuhle magii mi dal za trest. Kdyby aspoň šla ovládat. Zavrtěla jsem hlavou. Odmítala jsem si totiž odepírat radost z lovu. Krvavé tělo, krev smíchaná rysa i s mojí dohromady. Mohly jsme být na sebe v tuhle chvíli právem hrdé.

Predátoři 5

Měla jsem to skoro vypočítané. Ostrá bolest ze strany nohy se ozývala s každým došlápnutím. Sestra už byla nejspíš nachystaná k útoku, když v tom! Se to všechno pos... Slyšela jsem jak někdo ostře zastavil. Drápy drhly o půdu. Něco spadlo a něco to zalehlo. Ne, ne, ne! To ne! Ihned jsem se otáčela, prudce. Na kluzké půdě mi ale nohy podjely a já spadla na nos. To mi ale nebránilo v tom se rychle zvednout. Blížila jsem se k dvojici, která byla stále zahlcena černou tmou. Ale siluety jsem naštěstí viděla. Ach, díky za ty odznaky co měla sestra! Aspoň trochu odrážely nepatrné světlo.
Už se svým příchodem jsem netušila, co chci vlastně udělat. Ale ten rys nás otravoval dost dlouho na to, aby měl pořád tolik sil! A mě také pomalu a jistě docházely. Byla jsem si jistá, že když použiju svojí vůlí magii znova, nejspíš to bude naposledy. A tak jsem znova poručila veškeré okolní vodě, aby si to zamířila přímo na hlavu rysa. Voda mu naběhla do čenichu, zbytek natékal do tlamy tak, abych mu zabránila dýchání. Jakmile jsem dorazila na místo, ostře jsem se do něj opřela tělem. Sama jsem se mu zakousla do krku a snažila se trhnout. Při všem tom adrenalinu jsem ale nedokázala držet magii i svůj útok v pozoru. Tudíž jakmile rys polevil a sestra mohla vylézt, ještě jednou jsem do něj udeřila, aby spadl na bok. Celá zadýchaná jsem se snažila rysa držet pod sebou. Ale stále byl ještě při síle. Možná jsme si ukously moc silné sousto. Ale v okolí byla cítit krev, nejen moje, sestry, ale i rysa. To popoháněl můj chtíč trhat a zabít ho, abych nad ním měla navrch. Odhodil mě tlapou a já se tak přes něj stihla překulit.

Predátoři 4

Výborně! Tahle lovecká výzva mi vrývala až adrenalinu do žil. Na těle jsem měla pár zranění v podobě zarytých drátů. Ale žádná velká hrůza. Vsadila bych se, že to ještě nebylo všechno, co nám rys chce ukázat. Magie vody ho zmátla a on se pak rozběhl přímo proti Mielei. Tohle jsem trochu přepočítala, ale rozhodla jsem se s tím pracovat. Mielei měla u sebe Lunu, Luna byla sova - noční pták, tudíž vidí mnohem víc, než všichni ostatní dohromady. Tak jo, sestřičko, musíš vydržet! To dáš!" Vyběhla jsem společně s ní, ale po chvíli jsem se začala vzdalovat a ztrácet se ve tmě. Měla jsem to o dost těžší v tom, že jsem se neorientovala úplně správně. Nechávala jsem proto v pozoru hlavně sluch, abych je neztratila úplně ze stopy. Musela jsem jednat rychle, netušila jsem, jakou výdrž Mielei má. A rys jí mohl dopadnout kdykoliv, jeho drápy se zarývaly do půdy a tím získává mnohem větší rychlost, než kdy můžou získat vlci.
Běžela jsem sestřičce po boku a pak začala pomalu upouštět páru. Nechala jsem jí běžet první a sama se ukrývala ve tmě, snažíc se najít nejvhodnější okamžik. Slyšela jsem rysa, pohyboval se rychle a spoléhá se převážně na své oči a nos. Ale byl tak zahleděný na mou sestru, že si mého postranního útoku nejspíš ani nevšimne. Když už jsem viděla, že jde do úzkých, otočila jsem se přímo proti němu a snažila se nabrat co největší rychlost. Odrazila jsem se od země a narazila do boku rysa. "Waaa!" Bojový pokřik. Rys ztratil koordinaci pohybu a hlavou napálil přímo do jednoho ze stromů. Já se vzpamatovávala ze samotného nárazu, snažíc se tam odsud dostat. Cítila jsem ale, že mě škrábl do zadní tlapy, silně. Zavrčela jsem a běžela zase já. Kulhala jsem, ale adrenalin mi pomáhal nevnímat bolest. "Zkus to teď ty!" Zvolala jsem na svou sestru! Tentokrát by snad mohl pronásledovat mě, půjde po pachu krve. Nejspíš ale nevydržím běžet dlouho. Další podobně tvrdá rána do hlavy by ho mohla už luxusně dezorientovat. A pak bychom si mohli být silově rovni a jít na boj zblízka! Zatla jsem zuby, Frank se ztratil kdo ví kde. Když šlo na boj málokdy se účastnil, většinou se objeví až u samotného hodování. S myšlenkou zabít tu kočičí potvoru jsem se snažila zorientovat se ve tmě. Občas se mi tlapy zabořily do půdy a já měla co dělat, abych udržela rovnováhu. Někde by tady přece mohl být aspoň kousek normální půdy! Ten les byl jako začarovaný.

Predátoři 3

Všechno se to seběhlo až příliš rychle. Rozhovor hold budeme muset dořešit až později. Spousta slov znamenala spousta ztraceného času, který si budeme muset nahradit až po hodování. Jestli ovšem nějaké bude. Vrčela jsem co to šlo. Tlapama jsem máchala, snažíc se ze sebe tu kočku shodit. Zaskočilo mě to, ale sestřička mě v tom nenechala. Ihned se rozhodla také zabojovat, a šla přímo na ni. V té chvíli rys natočil hlavu směrem k mé sestře. Byl to mžik nepozornosti, kdy jsem mohla já využít svého mohutného těla. Vší silou jsem se snažila zvednout. Díky tomu, že Mielei narušila rovnováhu rysa, jsem se mohla přetočit na bok. Tlapy, které mě do teď svíraly sjely a já se vší silou postavila. Rys se teď ocitl na zemi!
Teď přicházela otázka, co teď. Absolutně jsem nebyla připravená na boj s tak agresivním tvorem! Mielei měla ještě méně zkušeností než já. Ale byla to výzva, já to brala jako výzvu. Nehodlala jsem utéct s ocasem mezi nohama. Nebylo moc prostoru na to, abych stála a civěla. Využila jsem magii vody. Voda byla díky dešti a bouřkám úplně všude. V rychlosti jsem sesbírala veškeré kapky a zamířila je přímo do uší rysa. Tím, že bude mít vodu v uších se zbavíme jednoho jeho smyslu. Bylo to rychlé, možná něco nateklo i do očí. Ale máme pouze chvíli na vzpamatování. Rys se zdál zmatený, magii jsem nechala být a v rychlosti se rozhlédla. Terén tady byl dost na prd. Samý spadlý strom, noha mohla uvíznout prakticky kdekoliv. Vrhla jsem se k rysovi, snažíc ho vší vahou znovu povalit. Zavrávoral, ale byl dost zaskočený tou vodou v uších. Špatně slyšel a tak byl naštvaný ještě víc. Zakousla jsem se mu do tlapy, jeho druhá mě ale rázem odhodila zase pryč. "Zkusíme ho trochu utahat v terénu?" Zavolala jsem na svou sestru a v rychlosti shlédla možnosti. Byla tma, kočka neslyšela, pouze cítila. Vidět toho moc nevidí, aspoň ne dostatečně. I když rys může možná vidět líp ve tmě. Terén by nám mohl přijít vhod na to, nastražit nějakou léčku!

Predátoři 2

Mielei se pozastavila nad mistrem. Byla jsem tam nedávno, takže jsem ty vzpomínky měla celkově hodně čerstvé. "Jo, jen žije v džungli na malém ostrově. Má tam něco jako cvičitelský rajón. Je to starší vlk, co vůbec nemluví, ale dá ti sakra do těla. Já myslela, že ani nedolezu ven." Řekla jsem s úsměvem. Je fakt, že jen co jsem vyšla z džungle jsem musela doplnit energii spánkem. Naštěstí tenkrát mě Frank neotravoval. Za což jsem mu byla vděčná, jindy dokázal být velký protiva. "Ale pomůže ti s tím zesílit, zdokonalit se a tak všechno, má dobrý metody." Nepochybovala jsem o tom, že ho Mie jednou navštíví. Určitě se jí to bude hodit. Tak jako mě. Byla jsem mu vděčná, že jsem tam mohla zajít. Ale Wu byl přece jen příjemnější, ten jen prodával a nechtěl po mě žádný olympijský výkon.
Přikývla jsem na Mielei a byla ráda, že se o mně sestřička takhle stará. "Dělám na tom, jen potřebuji toho svého přítele. Byl tam tehdy se mnou. Umím se vlkům vrtat ve spánku, tudíž bych snad mohla vidět, co přesně se tehdy stalo. I když se bojím, že to bude mít podobně v mlze jako já." Svěřila jsem se Mielei a usmála se na ni. Hold tohle už byl úděl bohů. Možná na to jednou přijdu, možná ne. Ale je fakt, že Zeiran si toho mohl pamatovat možná více než já. Ale kdyby ano, určitě by mi to už tehdy řekl.
Co se týkalo smeček, věděla jsem o pár z nich. "Vedle našeho rodného lesa je Daén s pěkně protivnou alfou." Které jednou ten les zničím a ona potáhne s holým zadkem. Mlaskla jsem. Neměla jsem na tu zrzku vůbec dobré slovo. "Pak je smečka v horách a pak v poušti. Ale o alfách nic moc nevím. A pak je tu ta ve Zlatém lese, odkud byla ta i ta Merlin, ten pach si pamatuju. Byla jsem tam dost blízko hranicím. Je to celkem velká smečka." Vysvětlila jsem, aby měla přehled. A jelikož jsem se já přidala do Chaosu, jsem teď terčem mnoha smečkových vlků. Ale to mi nevadilo, dělat poprask mě celkem bavilo. Aspoň jsem byla oficiálně záškodníkem a měla jsem vlastní poskoky.
Čím hlouběji jsme byli, tím víc mi to tady přišlo zvláštní. Stále jsem měla pocit, že nás někdo, nebo něco sleduje. Čenich mi jasně říkal, že jsme dost blízko něčemu většímu. Ten pach mi nebyl nic moc známý. Pravděpodobně jsme se dostali do teritoria zvířete, se kterým jsem se já osobně Jako ostříž jsem sledovala každý pohyb, ale díky černé obloze a samotnému těžce přístupnému lesu to bylo víc než těžké tady něco vidět. Sice jsem už měla za sebou pár lovů, ale nepředstavovala jsem si sama sebe jako nějakého experta. Ta tma to strašně znepříjemňuje. Mrskla jsem ocasem. Právě ve chvíli, kdy jsem se chystala přeskočit jeden spadlý strom mě někdo napadlo. Přepadla jsem na druhou stranu a při tom tlapama se snažila odehnat ono něco. Mielei to nebyla, bylo to ale podobně mohutné. Velké žluté oči mě propalovaly pohledem a tesáky to mělo větší než já se sestrou dohromady. Rys. A očividně nás musel celou dobu sledovat zpovzdálí a ani jedna z nás si ho nevšimla. Byla jsem šprajclá pod ním a snažila se ho ze sebe rychle sundat. Panika dělala své. Sakra, to je ale číča! Tenhle souboj bude opravdu těžký.

Predátoři 1 - začátek
// Nížina hojnosti

Ostrovy byly opravdu velké a každé území nabízelo něco. "No, jak se to vezme," zamyslela jsem se a při tom jsem si opravdu lámala hlavu. "Co jsem zatím zjistila je, že je tu Mistr, který tě umí vycvičit. Pak je tu Wu, toho ale taky znáš." Začala jsem a při tom jsem rozhlížela. Byla stále tma, ale někde v dálce jsem viděla světlo naděje. Nejspíš zase chytly nějaké chudáky, co musí zachraňovat zadek nám ostatním lenochům na tomhle světě. "A kromě nich jsou tu i bohové, nejspíš jich je víc. Setkala jsem se ale zatím jen s jedním, jmenuje se Nero." Snažila jsem se sestru nějak uvést do děje. Ale samotné mi to bylo dost velkou záhadou. "A díky němu si nepamatuji prakticky celou zimu, ale někde během zimy jsem přišla k těmhle jizvám." Pokynula jsem hlavou k přední tlapkám. "Pamatuji si jen nějaké mžitky, ale ne všechno." Byla to celkem jízda. Ale co o tom, když jsem si toho moc nepamatovala. Jako by mi ten zpropadený Nero vymazal mozek, nebo tak něco. Ale rozhodně se tam toho muselo udát více. Měla jsem v hlavě obrázky i jiných vlků, ale stále mi byly záhadou. "Pak jsem stačila prolézt spoustu území, navštívila i nějaké smečky. Ale to jen z hlediska, abych měla přehled." Vysvětlila jsem sestře. A snad jsem tentokrát byla dost přesná, aby jí má odpověď nebyla zklamáním. Přece jen jsem se zatím tak úplně nesvěřila. Ale co se zážitků týče, měla jsem jich víc než dost. Tohle byla jen drobnost, která jí mohla zajímat, vzhledem k magickému světu. A to jsem stačila objevit pěknou škálu magií, co mám. Ale nechtěla jsem se před sestrou tak úplně naparovat. Jakmile přijde čas, pozná to. Nespoutaná Mielei, kterou jen tak někdo nedostane. Ani smečka, ani nějaký tupý vlk. O to se sama postarám, ještě mě bude žádat o souhlas. A jestli dotáhne někoho typu Merlin v samčím vydání, nebo klidně i samičím, kdo ví jak to má, tak automaticky dostane rázný ne. Zavřu jí pod zámek někde hluboko pod zemí, než dostane rozum, který jí očividně někde opustil. Ale takhle to snad nedopadne.
Tak nakonec se s Xandera vyklubal ženáč a Akrose viděla už dávno. Přikývla jsem. "Někdo se najde." Pokrčila jsem rameny. Pak už jsme ale přicházeli k lesu. Jakmile nás přivítali první stromy, stáhla jsem náš provizorní vodnatý deštník. Přesto jsem měla vlhký kožich, se kterým jsem jen zakymácela, abych se zbavila přebytečné vody.
Zhluboka jsem se nadechla a nasála zdejší pachy. "Tak jo, uvidíme co nás tady čeká za překvapení," byla jsem ráda, že sestra souhlasila s lovem. Chtěla jsem chytit nějakou stopu, ale bylo jich tu celkem dost. Mě bylo celkem jedno na co narazíme, třeba to bude jen nějaká typická klasika. Nebo že by tady na nás mohlo číhat něco víc? Tak či onak les byl tichý a predátoři v něm si nás nejspíš už všimli. Přesto jsem se pohybovala potichu. Frank si vyskočil na první strom a nadále pokračoval někde v korunách.

Možná se otec ztratil, zabloudil, nebo tam dorazil až když tam sestra nebyla. To se dalo strávit celkem snadno. Tak či onak to byl schopný vlk, určitě neskončil někde pod drnem. A tak jsem to nadále nechala plavat.
I když jsem se nikdy nikoho neptala na svolení, sestra mi přála mé štěstí. A byl to takový zvláštní pocit útěchy. Ten jsem ještě za celý život necítila v takovém rozpoložení. Mielei se ale prozatím život tuláka líbil. Nebylo divu, naši rodiče byli také tuláci. A Mielei strávila doma poměrně hodně času. Víc, než bych byla kdy schopna strávit tam já. Proto se jí teď ta svoboda očividně líbí. "To je fajn, na ostrovech se rozhodně nikdy nenudíme. A je toho ke zkoumání přece jen hodně. A tebe je pro jedno místo přece jen škoda." Podotkla jsem. Při pomyšlení, že by spadla do chřtánu třeba takové Merlin a její smradlavé smečky. Mielei měla na víc.
Přišlo mi zvláštní, že cestovala s někým takovým. A tak jsem si neodpustila zvídavou poznámku na toto téma. Znají se jen pár hodin, tudíž to nebylo nic dlouhodobého. Možná měli jen stejnou cestu. Pak zmínila nějakého kamaráda, co si šel něco vyřídit do smečky. Xander, ale jméno mi nic neříkalo. A pak Akros, čert vem ani to jméno mi nic neříkalo. "Páni, to máš chlapa na každý prst." Zazubila jsem se a mrskla při tom ocasem. "Ale jak vidím, skončili jsme stejně. Chlapy nás nechali na holičkách." Pokrčila jsem rameny. Ale i my si občas potřebujeme odfrknout, u nákupního košíku. Všimla jsem si, že Wu už se pomalu balil a nejspíš zamíří zase na nové místo.
Nakonec se z našeho letmého setkání stane možná i něco na delší dobu. Aspoň na následující chvíli. "To zní fajn." Zamrkala jsem. Potřebovala jsem ze sestry dostat všechny aktuální informace o jejím životě. Přece jen jsem byla vlčice a ráda nahlédnu i do jiných světů. Když ale zmínila mého přítele, jen jsem se nad tím chvíli zamyslela. "Je to.. dobrý přítel." Netušila jsem, jak bych Zeirana měla popsat. Ale potřebovala jsem s ním mluvit a byl bůh ví kde. Vždy jsem sázela na náhodné setkání, ale po našem posledním rozhovoru na mě bude napnutý jak struna. A nejspíš to nebude úplně přátelské shledání, kdy si padneme do náruče. Pravděpodobně se stihnem ještě pohádat. "Nemáš hlad? Dlouho jsem nic pořádného nelovila a takový sesterský lov jsem vlastně nikde nezažila." Nadhodila jsem a při tom na ni mrkla. Nechávala jsem nad námi stále vodní deštník a pokynula jsem hlavou k blízkému lesu. Tam by na nás mohlo něco pikantního číhat.

// Temný les