Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Otce neviděla ještě déle, než mě. Což mě překvapilo. "To je zvláštní, myslela jsem, že se vrátí zpátky domů." Přikývla jsem. Rozdělili jsme se asi hned po tom, co mě málem utopil v řece. Nebo jak mě nechal na pospat té lišky? Přesně jsem ani nevěděla. Tak či onak bylo fajn, že jsem potkala Stín a ta mě pak začala tyranizovat. Ale už jsem to měla v mlze. Sestra tady byla pro mě a já pro ni. Nebylo nic víc. "Nevím proč, ale cítím, že tam patřím." Svěřila jsem se sestře. Ale další povídání jsem si nechala na později.
Lehce jsem se ušklíbla. Bylo mi sestry líto, neuměla si vybrat dobrou společnost. A nějaký člen Chaosu očividně taky pokulhával s výběrem své známosti. Nezdála se mi. Ale nehodlala jsem se jí nijak zabývat. Byla to nicka, co ve světě nic nedokázala, což bylo na první pohled zcela zřejmé. Povýšeně jsem jen zvedla nos, když se její hlava přiblížila k hlavě mé sestry. Přesto jsem je neustále sledovala, byly jsme od sebe sotva kousek. Naneštěstí se rozhodla odejít a sestra jí bude nejspíš následovat. Ovšem, šlapala si po vlastním štěstí, má sestra. Ať to bylo jak to bylo, byl to její život a já se do něj odmítala plést. Každý jsme si přece vedly svůj, ale to nám nebrání mít tak hezké sesterské pouto. Ale tahat se s takovou špínou, pche. Oklepala jsem se, abych se zbavila vody v srsti.
Ale sestra tady zůstala. A nechala tak odejít Merlin samotnou, vítězně jsem se při tom usmála. "Zas ať to nemáš na talíři." Podívala jsem se na odcházející Merlin, ale při tom jsem jí jen vypalovala díry do zadku svým pohledem. "Vlastně nespěchám, hled-vlastně čekám jen na přítele." Pokrčila jsem rameny. Ale ten je někde kdo ví kde. Doplnila jsem svou myšlenku. Pak jsem se tedy podívala zpátky na Mielei. "Společenství Chaosu je mi blízké, navštívila jsem pár smeček, ale ten život jak ho nazývají vlci není nic pro mě. Chaos je mi přirozenější, můžu tam být sama sebou." Vysvětlila jsem své sestře. "Mám tam spoustu přátel," jestli se to tak dalo nazvat. "Ale stále se ještě zabydluji, jsem tam teprve čerstvě. Snad půl roku jsem hledala hlavní alfu." Přiznala jsem se a při tom si to setkání představovala. Scar byl úžasným vlkem. Takovým... hladovým. Ten pohled byl rozhodně hladový, ale už mě tehdy očekával, byla to jen banalita. "A vůbec, kde jsi sehnala... tamto? Je s ní vůbec nějaká zábava?" Zajímala jsem se, když Merlin odešla a při tom lehce ukázala nosem. Má sestra byla pro něco takového až moc dobrá, aby to považovala za přátelství. Ale usmívala jsem se na ni, nemyslela jsem to nijak zle. Měla jsem jen takový jazyk...

Ráda jsem viděla svou sestru, obzvlášť když k tomu přidala takovou bezva lichotku. Osobně jsem to ale takhle nebrala. Když jsem se podívala na své tlapy, cítila jsem se trochu zohaveně. Ale i tak jsem se na ni děkovně podívala. Zeptala jsem se na jméno její sovy, místo toho mi odpověděla její kolegyně vedle. "Jo no, hm to je fajn. A ta sova se jmenuje?" Pokrčila jsem rameny a otočila se zpátky na Mielei. Tak nějak mi to bylo jedno. Mohla být partnerku i hovnivála a bylo by mi to fuk. Vlčice jsem nikdy nepreferovala a nestyděla jsem se za svůj názor. Měla jsem pro to i osobní důvody. Krom mé sestry, ta byla výjimkou, vzácnou, sakra vzácnou. Každopádně pak se Merlin zadívala na stánek Wua a já byla svým způsobem ráda. I když zrovna tahle flekatá dáma mi nesahá ani po kotníky. Možná jsem jí někde zahlédla, ale nebrala to v potaz. Pravděpodobně proto, že jsem tehdy byla na odchodu a už se nestarala o to, co se děje za mými zády. Ale měla podobného kumpána jako já. Podívala jsem se na lasici, která se očividně dala do nějaké fiktiviní řeči s Frankem. A tak jsem je nechala být, byl dost rozumný a snad se bude chovat slušně.
Vrátila jsem se zpátky k té sově, která také slétla k lasicovitému setkání. "Tak Luna," zopakovala jsem. Pěkné jméno. Musela jsem uznat, že má sestra na to měla určitý talent. Rozhodně možná větší než já. Franka jsem pojmenovala tak, proto že to bylo první jméno co mě napadlo. A mohla jsem být ráda, že to nebyla nějaká blbost, jako třeba Klacek, nebo Tulipán.
Jakmile mi začala vyprávět svůj příběh, hltala jsem jedno slovo za druhým. "No, s otcem jsem zase tak dlouhou dobu netrávila, brzy jsme se rozdělili." Musela jsem se přiznat a při tom sklouzla zpátky k těm žlutým očkám. "Jsem ráda, že jsi šťastná a v pořádku." Usmála jsem se na ni. To bylo to hlavní. Dělalo mi radost, že jsem jí takhle mohla vidět. Dospělou a sebejistou. Merlin tady propálila něco, čeho si Mielei nejspíš nevšimla. "Kdykoliv tu pro tebe budu sestričko," doplnila jsem její řeč a při tom přešlápla z jedné tlapky na druhou. Magie mě opravdu bavila. Už jsem ani nevnímala ten tancující déšť všude okolo. "Můj osud byl už tak nějak od začátku spleten s Chaosem a teď jsem tam, kde bych měla být. Ale i nadále doufám, že se mezi námi nic nezmění." Potřebovala jsem to od ní slyšet. Že nemá problém s tím, k jaké chásce jsem se přidala. Nepotřebuje možná vědět detaily mého pobytu tam. Že mě vlastně jedna členka téměř zabila, pak mě další vyléčil. Ten mě technicky vzato i vychoval a já stejně zběhla k Chaosu. A teď? Mé srdce pendlovalo mezi dvěma. Do toho má neuvěřitelná pomsta podpálit Daén. Jo, nebylo toho zrovna málo. Přemýšlela jsem nad tím vším v rychlosti. Ale jedno bylo jasné, jakmile jsem se dozvídala o zdejších smečkách, měla jsem jasno. Hned po návštěvě první 'pravé' smečky mi bylo jasné, že bych do klasické smečky nikdy nezapadla. A mé místo je tam, kde to ostatní ocení. Ocenil to Scar, Zeiran i Noir. Víc jsem nepotřebovala. Přešlápla jsem z jedné tlapky na druhou. "Nechci Tě zdržovat, máš očividně napilno." Lehce jsem těkla směrem k Merlin u pultíku. "Ale kdykoliv tě ráda zase uvidím," kývla jsem na svou sestřičku a ještě jednou si jí přitiskla k sobě.

Opravdu to byla má sestra. A mě to přišlo jako věčnost, co jsem jí neviděla. Dětství jsem měla v mlze. Nehledě na to, že jsem strávila více času venku, než uvnitř. Měla jsem na ni poslední vzpomínky stejně tak staré, jako na mou matku. S mým otcem už to bylo o něco lepší, s ním jsem se později párkrát viděla. Ale že bychom měli nějaký dobrý, či kladný vztah se říct nedalo. Nelíbilo se mi, jak se mě snažil řídit a nenechal mě dělat vlastní rozhodnutí a chyby. Možná proto jsem venku rostla jako dříví v lese. A dokázala zatím vše, co chtěla. Bylo na čase dát si nové cíly.
Koukala jsem na svou sestru jako na svatý obrázek. Byla úplně jiná, než si jí pamatuji. A když zmínila, že má nový kožíšek teprve pár minut... polkla jsem. Musela jsem to ale uhrát na první dobrou. Ten fakt, že mi tak nějak nedošlo, jak vypadala před proměnou byl trochu... trapný. Ano, byla to dlouhá doba, byla jsem ještě vlče, které toužilo nasáknout všechny informace světa. A nějaký kožich sestry, kdo by si to pamatoval? Ale tuším, že měla spoustu barev! "Jo, to máš určitě pravdu! Ale teď ti to sekne mnohem víc!" Drobná lež ještě nikomu neublížila. A já nechtěla zklamat ty krásné žluté oči, které mě zahrnovaly starou láskou. Budilo to ve mě zvláštně staré pocity, na které bych už dávno zapomněla. Dokonce i Franka poznala. Podívala jsem se překvapeně na něj. Měl ten svůj typicky blbý výraz naprostého neviňátka. A horlivě mával celému světu, nehledě na to, že mu pršelo na kebuli. No jo, vlezlořiť. Uvědomila jsem si, že mi tohle dělal často. "Jo, Frank asi nikdy nevyroste," pokrčila jsem rameny. A všimla si dvou velkých žlutých očí vedle mé sestry. "Hádám, že i ty máš moc sympatickou společnici." Mrkla jsem na ni. "Jsem Scallia, těší mě, ehm... taky má určitě nějaké jméno?" Zeptala jsem se Mielei a při tom se letmo usmála. Nechtěla jsem použít přímo oslovení 'sovo'. Byla to moje sestra a očividně bude podobně ujetá jako já. Když já jsem mohla pojmenovat lasičku, určitě i ona mě ten super nápad. Přece jen to byl určitě výjimečný tvor! Ihned mě začala zpovídat, co je nového, co se všechno stalo. Nebyla jsem si jistá, jestli na ni chci vychrlit všechny své trable a trápení. Takhle po letech. A tak jsem to prozatím hodila za hlavu, možná bude mít naspěch. "Vlastně se mi daří moc dobře," to byla samotná pravda. Co víc bych si mohla přát? Své dětské sny jsem měla splněné, jen se na ně lepily problémy... které se snad vyřeší. "Tak kde jinde bychom se měli setkat? Než na nákupech?" Zasmála jsem se. Tohle sesterské pouto mi možná chybělo a srdce to moc dobře vědělo. S vlčicemi jsem měla obecný problém a nevěřila jim. Ale Mielei byla něco jiného, byla to rodina. Nikdy mě nezklamala a já doufám, že nikdy nezklamu ji. Nepatří k tě špíně, obecně vzato vlčicím z jiných rodin. "Hodně se toho muselo změnit, povídej jak žiješ ty? Jsem zvědavá!" Vyzvídala jsem. Déšť mi dělal už tak tunovou srst. Proto jsem využila magii vody, abych nad námi udělala něco jako vodní deštík a aspoň na chvíli mě nemuseli štvát kapky, co mi neustále útočily na hlavu. Frank si mezi tím udělal pohodlí a seděl jako hospodský povaleč.

Byla jsem ráda, že jsem tady mohla pana Wu potkat. Nestávalo se mi to často, že bych na něj měla štěstí. Naposledy mi frnknul těsně před nosem a stihl ho jen Noir. Což bylo dost divný, když jde totiž o nákupy, nejspíš bych měla být v popředí já. No, nevadí. Na všechno je dost času a to, že jsem ho stihla tady bylo určitě nějaké znamení.
Když v tom někdo řekl mé jméno. Nebudu lhát, okolních vlků jsem si moc nevšímala, přece jen jsem tu byla kvůli sobě. Zrovna jsem vytahovala celé své bohatství na stůl, když jsem platila za všechna ta svá magická vylepšení. Pan Wu byl dneska extrémně rychlí a já se hned cítila lépe. Frank ještě prolézal nějaké vymoženosti, ale já vytřepala celou vlastní kasičku a nemohla už mu koupit nic, co se mu tady zrovna líbilo. Ale zpátky k realitě, stála tu vlčice. Podobně stará jako já. Její pach mi něco napovídal, něco... z dávné minulosti. Chvíli jsem se dívala do dvou stejně zbarvených očí. Tělo mi ale absolutně nic neříkalo. Stála jsem tam pár sekund a jen si vlčici prohlížela. Sestřičko? Opakovala jsem si stále ve své hlavě a bezmocně s ní zavrtěla. "Mielei?" Řekla jsem nakonec. Nikdo jiný to asi být nemohl. Třetí sourozenec byl bratr a zvonek asi tahle vlčice mezi nohama neskrývala. Překvapeně jsem zamrkala růžovými očky. Tady něco nehraje. Uvědomila jsem si. Kousek od nás stála ještě jedna vlčice, tu jsem si jen letmo prohlédla. Ta mi nebyla blízká ani pachem, ani vzhledem. Zatímco to, co je přede mnou... Může to být ona? Byla jsem překvapená. A nejspíš se chovala jako naprostý trotl. "Mielei, jsi to ty? Páni, sluší ti to. Pamatuji si tě... menší." Jako bych já vůbec nevyrostla. Byla to už taková doba, co jsme se viděli naposledy. Zároveň ona změnila celý svůj look! Nakonec sem se nechala unést a své chladnější srdce nechala roztát. Letmo jsem svou sestru objala a pak zase ustoupila. "Už je to dlouho," jeden koutek se mi zvedl k úsměvu, za chvíli ho následoval i ten druhý.

Děkuji za akci! Byla fajn, škoda jen že neměla více prostoru. Ale nevadí, třeba příště. :)

Za odměny samo sebou moc děkuji, tímto bych ale ráda využila možnosti získat druhou speciální magii.

Eye of the Presence
Oko přítomnosti. Magie, která je tak výjimečná, jako její hrdá majitelka. Scallia je obdarovaná darem vidění. Může vidět přítomnost, která se zrovna děje na různých místech. Tyto vidiny přicházejí a odcházejí zcela samy. A netrvají déle, než pár sekund. Tato magie má ovšem svá pravidla. Vztahuje se pouze na vlky, ke kterým má Scallia určitou, silně citovou vazbu. Kdykoliv se jim něco zvláštního děje. Někomu může jít o život, je v nebezpečí. Magie se neptá a přenese mysl Scalliu přímo do místa dění. A to se může stát při jakékoliv situaci, uprostřed boje, spánku, či jen procházce. Scallie nemůže nijak zasahovat do toho, do děje, ani mluvit. Může je jen sledovat a vědět, že se něco děje. Vidiny nemůže nijak ovládat, ani je samovolně zdelšovat. Situace tudíž může zkreslovat, ale přesto zanechá ve Scallii různé pocity. Tato magie si nebere příliš energie, díky tomu že se to stává samovolně. Ovšem po konci vidiny může být na pár minut dezorientovaná.

Schválená , děkuji!

// Temný les

Propletla jsem se mezi posledními stromy a vykoukla na mě příjemná nížina. Jak je to dlouho, co jsem tady nebyla? Vypnula jsem hruď a pořádně se nadechla čerstvého vzduchu. Cítila jsem spoustu pachů, což mě překvapilo. Tady něco nehrálo. Prohlédla jsem si okolí, ale díky tmě jsem neviděla úplně ideálně. A tak jsem se vydala po pachu. Byl tu jeden, co mi byl neuvěřitelně blízký a nebyl ani tak starý. Je možný, že by to mohla být... Nedokončila jsem myšlenku. Frank mi seskočil ze hřbetu a rozhodl se, že půjde chvíli po svých. Úctyhodně jsem se na něj podívala a kývla. I on potřebuje cvičit nohy. K Mistrovi se odmítal přidat, takže teď bude makat po svých.
Cítila jsem ale přítomnost i někoho jiného. Byl to Wu. Pan Wu. Jeho vozík už z dálky cinkal kdejakou prkotinou. Naštelovala jsem uši kupředu. Kolem tu nejspíš byli i další vlci, co si něco kupovali. A tak jsem tam taky zamířili. Zvedla jsem nos, abych si prohlédla různé magické předměty. Žádný z nich mi ale nepřišel, že bych ho nějak zvlášť potřebovala. "Zdravím Wu, už je to dlouho." Usmála jsem se na něj. Naposledy jsem tady nakupovala, jako vlče. A daroval mi Franka. Ten mi vyskočil zase zpátky na hlavu a zamával panu Wuovi, svému původnímu majiteli. "Chtěla jsem poděkovat, za nejlepšího přítele." Nadhodila jsem, aniž bych se na pana Wu podívala. Spíše mě zajímalo, co je v těch divných krabicích. Byl to Mystery box a vždy tam bylo něco, co mohlo stát za hřích. Ale byla to také vstupenka do hazardu. Už minule jsem s ní odsud odcházela a nebyla jsem zrovna nadšená. "Asi potřebuji něco... silnějšího, máte nějakou podpultovku?" Zamrkala jsem na Wua. Ten se ale nijak netvářil, prakticky stejně jako vždy. Snad mě pochopil, kývla jsem hlavou na to, co jsem potřebovala. Byly to hlavně magie. "Chci se zdokonalit, však mě znáš." Křivý úsměv mi na tváři nechyběl. Zdálo se, že mě chápe.

Samotný nákup, snad to mám dobře:
Směnárna
Aktuální kasička: 397 KŠM, 22 rubínů
22 rubínů → 220 KŠM - v tuto chvíli 617 KŠM
_______________
4. slot - 100 KŠM (1134 KŠM)
5. level Voda - 80 KŠM (1054 KŠM)
6. level Voda - 90 KŠM (964 KŠM)
7. level Voda - 100 KŠM (864 KŠM)
8. level Voda - 110 KŠM (754 KŠM)
9. level Voda - 120 KŠM (634 KŠM)
10. level Voda - 130 KŠM (504 KŠM)
11. level Voda (smečkový) - 140 KŠM (364 KŠM)
Magie země - 180 KŠM (184 KŠM)
2. level Země - 50 KŠM (134 KŠM)
3. level Země - 60 KŠM (74 KŠM)
4. level Země - 70 KŠM (4 KŠM)
+ 4 KŠM dávám to pokladničky dobré duše, která to bude dělat. :D

Platba → 1234 KŠM
Využívám 50% slevy, tudíž cena je 617 KŠM
Výsledek na účtě: 0 KŠM, 0 rubínů, 0 mincí

Pozn. na účtě zbydou dva kšm
Schváleno

// Most

Stále byla tma a stále jsem byla tady. Ten Most jsem za posledních pár hodin přešla snad třikrát. Víc už své štěstí pokoušet nechci. Ještě jsem se na něj otočila. Díky počasí jsem ale na druhý konec neviděla. Pokrčila jsem nos a vycenila na něj zuby. Dlouho tě nechci vidět, podělanej moste. A tak jsem se otočila a rozklusala se tmavým lesem. Ještě jsem tu cítila přítomnost Noira a toho podivína, kterého jsem pojmenovala 'Čau'.
Zachvěla jsem se a proplétala se mezi stromy dál. Netušila jsem, kam vlastně mířím. Prostě jsem šla. Toužila jsem něco zažít, někoho potkat a něco podniknout. Už dlouho tady byl klid. Na svou pomstu Daénu jsem ještě nebyla tak silná, jak bych si přála. A tak jsem toužila najít Wua. Snad se mi to povede dřív, než vyleze slunce. Pokud tedy ještě někdy vyleze. I když na noční život sov bych si asi zvykla. Mlaskla jsem a při tom si olízla suchý nos. Energie se mi vrátila a tak bych v brzké době snad mohla i něco ulovit. Možná se mi to i podaří. Dala jsem se po stopě zajíce. Nebyl daleko a tak jsem mu vběhla přímo do cesty. Frank se mě držel zuby nehty na zádech. Měl co dělat, po tréninku u pana Mistra jsem byla jako stroj. Chytla jsem ho a ihned zabila. S chutí jsem se pustila do masa. To teplé maso mi dělalo dobře. Žaludek jsem měla už dlouhé dny prázdný. Perfektní, už dlouho jsem takhle nejedla. Olízla jsem si nos, jakmile jsme s Frankem skončili, zamířili jsme na sever.

// Nížina Hojnosti

// Les u Mostu

Most se kýval přesně tak, jako před několika hodinami. Vítr byl tak prudký, že v některých částech mostu jsem myslela, že se přetrhne. Polkla jsem a vstoupila na první desku. Cítila jsem se nejistě, aspoň tam uvnitř. Tělo bylo sebevědomé a jako by snad vědělo, že to zvládnu. Pomalu jsem se vydala na další desku, pak další a další. Přivřela jsem oči a nechávala srst čechrat prudkým větrem. Je to nebezpečnější, než jsem si myslela. Olízla jsem si nos a nadále pokračovala dál.
Za chvíli jsem byla už sotva v půlce mostu. To byla ta nejhorší část. Hrozně se to taky kymácelo. A já teď zalitovala, nějaké ty křídla by se mi možná také hodily. Aspoň v dnešní den. I když to asi taky nebude zrovna med. Vítr byl prudký, bůh ví kam by mě ta křídla nakonec odnesla. Zatla jsem zuby a pokračovala s přeskakováním desek dál. Za chvíli jsem už ucítila pevnou zem a já si oddychla. Teď snad nějakou dobu strávím tady, na hlavním a velkém ostrově. Nebyla jsem tady snad celou věčnost!

// Temný les

// Mlžná džungle

Unaveně jsem zívla. Jakmile jsem se ztratila z dosahu džungle, nohy mi klesly k zemi. Čumák jsem zabořila do hlíny. Tmavá obloha mi dávala dost zabrat a fyzická část těla byla až moc unavená. Usnula jsem. Normálně na kraji lesa. Tady bylo menší nebezpečí, než tam venku. Oddychovala jsem spokojeně a nechala tak tělem proudit čerstvou energii. Mistr mi dal do těla víc, než jsem byla schopna zvládnout.
Po několika hodinách se probouzím. Byla stále noc. Frank ani nemukl, byl vzhůru kousek ode mě a neustále mě hlídal. Mžouravě jsem otevřela oči a podívala se na něj. Jeho výraz byl skleslý, ale ani se nehnul. Díval se na mě jako na vraha. Byl naštvaný, že jsem na něj byla tak ostrá. Ale byla jsem až moc unavená, než abych to sama zvládla. "Tak promiň," pokrčila jsem rameny a protočila očima.
Postavila jsem se a rozhlédla. Začínala jsem přicházet k sobě, kde jsem a co vlastně dělám. Usnula jsem. Jsem po brutálním tréninku. Nohy se mi ještě teď klepaly. Ale cítila jsem se silnější. Ten starý vlk mi opravdu dokázal něco předat. A to potřebnou sílu. A té jsem využila, zamířila jsem zpátky k mostu.

// Most

// Svatyně

Unaveně jsem zamířila pryč ze Svatyně. Nohy jsem pletla jednu za druhou, nemohla jsem ani chodit, ani mluvit. Frank šel po svých. Poskakoval z jedné větve na druhou a snažil se nebýt tak úplně na obtíž. Takhle jsem si to nepředstavovala. Byla jsem kompletně vyčerpaná a toužila jsem jen po tom spát. Pěkně dlouho a hluboko. Ale ne tady, džungle se zdála klidná, ale věděla jsem, že umí být i pěkně zákeřná.
Franka něco vepředu zaujalo a očividně se rozhodl do toho hrabat. S nepříjemným výrazem jsem ho sjela chladným tónem svého hlasu. "Jdeme, nebo tě tu něco sežere," zavrčela jsem směrem k němu.
Bez ostychu jsem se dala do pohybu. Frank se i nadále potácel někde za mnou. Těšila jsem se, až sebou někde plácnu a na dlouhou dobu si odpočinu. A pak se vydám kdo ví kam, nejspíš na hlavní ostrov. Tam jsem už tak strašně dlouho nebyla. A když už jsem v tom zlepšování, možná narazím na Wua. Chtěla jsem udělat dojem. Teď jsem byla Chaosanka a nemohla jsem být žádná nicka.

// Les u Mostu

// Mlžná džungle

Otáčela jsem se a snažila najít tu správnou cestu. Vlastně jsem sem šla a netušila, co mám vlastně hledat. Jistě, o Mistrovi jsem toho slyšela tolik, ale ještě jsem neměla tu čest se s ním setkat. Byla jsem z toho nervózní a to se mi moc často nestávalo. O to víc mě provokoval fakt, že jsem netušila, kudy jít. Proplétala jsem se mezi stromy, které v okolí byli. Džungle bylo opravdu to správné slovo, které tohle území popisovalo. Prolezla jsem pod jedním padlým stromem.
V tom jsem mezi stromy uviděla hořící pochodně. Ihned jsem měla uši přilepené k hlavě, ale žádný zvláštní zvuk jsem neslyšela. Lasičák Frank i nadále polehával mezi ušima a také sledoval, kde se co šustne. Nakonec však slezl a posadil se k jedné z hořících pochodní. Jako by tam seděl na patníku. Pochopila jsem, že dál nejde a počká tady na mě. Čumákem jsem se o něj otřela na rozloučenou a usmála se. Pak jsem šla dál, cestičkou, kolem které hořely pochodně. Jsem tady. Snažila jsem se o sebejistý krok, ale našlapovala jsem velmi lehce. Všude byla spousta velmi zajímavých věcí. Vkročila jsem do první místnosti a tam stál postarší vlk. Střetli se mé oči s jeho a já chtě nechtě sklonila hlavu, na důkaz pokory a pozdravu. Pak jsem pohled zase vrátila nahoru a řekla mu, oč žádám.

Vyjednávání:
44% do síly (full)
58% do vytrvalosti (full)
55% do rychlosti (full)
68% do obratnosti (full)
62% do lovu (full)

Využívám 50% vlastností co tady ve Svatyni mám.
Platím: 24 mincí, 2% propadnou státu. Zůstanou mi 4 mince. :)

Mistr přikývl a to znamenalo jediné. Právě teď jsem možná dohodla dohodu s ďáblem. Tělo mě bude po tom všem celkově dost bolet a možná nebudu moct ani chodit. Ale budu jisto jistě spokojená. Mistr zamířil do další místnosti jako první a já nechtěla být pozadu. A tak jsem ho následovala na první trénink.
Síla
Byla to místnost, přičemž uprostřed byl dřevěný ring. Mistr se tam postavil a čekal na mě. To budu bojovat s ním? Ochotně jsem vyskočila na malý schodek, který mě od ringu dělil. Otočila jsem se, nikdo jiný tady nebyl. Byla jsem s ním sama a tak jsem přistoupila přímo k němu. Jeho pohled byl vlídný, přesto byl zcela soustředěný. "Ehm... tak jo." Zamrkala jsem. Nechtěla jsem na něj útočit, ale copak mi dával na výběr? Potichu jsem si pro sebe zavrčela, opřela se tlapkami o půdu a pak po něm skočila. Uhnul a dostala jsem ránu z mého slepého úhlu. Cítila jsem ji a ihned padla k zemi a zakňučela. Nenechala jsem se rozhodit. Je fakt rychlí. Vyskočila jsem na nohy a šla po něm znova. A pak znova a znova. Zasáhnout ho nebylo zcela jednoduché. Přišlo mi, že už jsme se takhle prali celé hodiny. A na něm nebyla znám ani únava. Znova jsem sebrala veškeré síly a vrhla se na něj. Tentokrát jsem chtěla udělat léčku a kupodivu se mi i vyvedla, téměř. V tuhle chvíli jsem byla nejblíž. Výraz Mistra se ale usmál. Byl spokojený. Udělala jsem pokrok. Páni, je vážně dobrý. Ještě několik lekcí a chmatů mi ukázal, jak můžu využít svou sílu. Nebyla jsem zrovna největší, ale za to jsem byla mohutná. Takže jsem využívala své váhy, abych do toho dala více síly. Kývla jsem na něj jako poděkování. Mistr nadále slezl z ringu se mnou v patách.
Vytrvalost
Vyšli jsme z místnosti a jako nějakým podivným kouzlem jsme stáli u strmého srázu. Zvedla jsem hlavu a dívala se na vrchol, který jsem ani zdaleka neviděla. Mistr se na mě podíval a pokynul hlavou směrem nahoru. "Dobře," polkla jsem na sucho. Potřebovala bych se osvěžit, ale Mistr byl přísný. Byla to moje jediná šance tady být a chtěla jsem jí využít. Chtěla jsem se zdokonalit ve všem co šlo. Chci vidět, že to má smysl a Mistr mě tak může pochválit. A tak jsem se drala k vrcholu!
Ze začátku mi to tak strašné nepřišlo, ale čím výš jsem byla, tím to bylo nebezpečnější. Podívala jsem se dolů, byla jsem už celkem vysoko. Pod tlapkami mi padali kamínky do všech stran. Stačil jeden špatný pohyb a mohla jsem spadnout velmi rychle dolů. V ten moment se kolem mě prohnal pták. Otáčela jsem se, nebyl jen jeden, bylo jich tu víc. A já jsem byla terč. Sakra! To ne! Zavrčela jsem. A tak jsem se škrábala výš a výš. Co nejrychleji a možná nejbezpečnější cestou. Sliny mi tekly z tlamy ven. Chladilo mě to, aspoň něco v tomhle nečasu. Tělo začínalo vypovídat službu. A k vrcholu to bylo ještě malý kousek! To dáš! To dáš! Podporovala jsem se. Sjela jsem o pár metrů dolů díky chybnému kroku. Pod tlapkou se mi rozpadla skála, o kterou jsem byla zapřená. Mistr mě jistě neustále sledoval, nemohla jsem ho zklamat. To jsem neměla ve zvyku, na to jsem neměla povahu! A udělala jsem všechno proto, abych se na samotný vrchol vyškrábala! Konečně se to povedlo, ale útočící ptáci mi ani nahoře nedali pokoj. Teď zbývala ta horší cesta, vrátit se zpátky dolů. Opatrně jsem našlapovala, musela jsem přemýšlet dvakrát tolik. Cesta dolů byla náročnější, než nahoru.
Rychlost
Mistr mě vedl k další disciplíně. Byla to trasa na běhání, budeme snad závodit? Postavila jsem se vedle něj a při tom se na něj s úctou dívala. Nešlo mi do hlavy, jak může mít tak skvělou kondici. Ale líbilo se mi to. Ukázal mi, ať se připravím. A tak jsem se trochu přikrčila, abych mohla mít rychlí start. Jeho tělo se pohybovalo mnohem rychleji, než to mé. Ale snažila jsem se ho dotáhnout. Mohutné tlapy a celkově i tělo nebylo zrovna na rychlost kdo ví jak stavěné. Ale přesto jsem se odmítala smířit s prohrou. Dráha byla náročná. Převážně rovinná, ale určitě v tom byl chyták. Snažila jsem se využít prakticky čehokoliv.
Mistr měl tuhle trasu ale nacvičenou a já v ní byla nováčkem. Ostře jsem zatočila a doufala, že jsem našla zkratku a teď pár metrů, které mi k mistrovi chyběli nějak nadeženu. Ale nedostala jsem se blíž, než k jeho ocasu. Měl stále náskok. Rychlé rozhodování mi nikdy nedělalo problém. Horší bylo, že hlava mi jela mnohem rychleji, než nohy. Ty se snažily dotáhnout k Mistrovi. Jako by ale nebyl ani udýchaný. Sem tam se na mě otočil, aby mě popohnal. Nebo se mě snažil vyprovokovat? Jedno z toho. Očividně mu dělalo dobře, že má nade mnou navrch. Dotahovala jsem se a celou dobu jsem s ním držela krok. I když o pár metrů za ním. Dráha pomalu končila a my byli zase zpátky na začátku. Jakmile jsem doběhla, tělo mi padlo k zemi a k nohám Mistra. Ten se spokojeně uculil. Fakt nikdy nemluví? Projelo mi hlavou.
Obratnost
Mistr mě vedl dál. Byla přede mnou další, něco jako dráha. Tahle byla ale jiná, než u rychlosti. Byla tady spousta stromů, spadlých stromů, úzkých a širších míst. Budu se tady muset spoléhat na obratnost. A mé lehce robustní tělo dostane co proto. Aspoň ty špeky, co jsem na sobě měla půjdou hezky dolů. Toužebně jsem se podívala na Mistra. Tělo jsem měla už víc než unavené. Ale stále jsem tady stála, hezky nohama na zemi. Mistr pokynul, že mám jít na to. Přikývla jsem. A dala se do běhu. Začátek byl celkem prudký. Hodně liján, do kterých jsem se nesměla zamotat. Musela jsem mezi nimi kličkovat a bylo to na dost malém prostoru. Spousta spadlých stromů, které bylo zapotřebí přeskočit. Některé byli až nechutně u sebe a já se tak musela poskládat do velmi úzkých prostor. Prolézt dutinou, ve které bych se nejraději šprajcla. Dávala jsem do toho vše, pohled Mistra jsem na sobě stále viděla. A cítila jsem, že se mě snaží podpořit. Asi tady nemá často někoho jako jsem byla já. Poslední bod obratnosti bylo lézt po dobře dostupných větvích. Nejistě jsem přešlápla, ale Mistr byl v tomhle přísný. Musela jsem to udělat. A tak jsem se vyškrábala nahoru. Nebylo v tom moc rychlosti, byla jsem spíše opatrná. Během chvíle jsem byla dost metrů nahoře a stačil jeden chybný krok a já byl pocítila velmi tvrdý pád. A to by byla poslední kapka. Přeskočila jsem na větev druhého stromu a v tuhle chvíli měla namále. Neměla jsem drápy dělané na to, abych lozila po stromech. Na to byl přece jenom mnohem lepší třeba Frank. Ale vlci zkrátka nebyli lasičky, nebo veverky. Pomalu jsem se dostávala zase dolů.
Lov
Lov byl poslední, co mi chybělo. Mistr mě vedl do místnosti, která připomínala nějaký palouk. Rozhlížela jsem se, co to šlo. Byla tady spousta pachů. Mistr mi ukázal, co budeme lovit. Nebude to nic velkého, jednalo se jen o drobnou myš. Ale i taková myš dokáže udělat pěkně velkou paseku. Najít ji, chytit. Je malá a velmi rychlá. Nebyla jsem zvyklá chytat myši, přece jen nejsem žádný myšilov. Ale Mistr určitě věděl, co dělá a tak jsem ho nechala mě vést. Nejdříve mi poručil, abych nějakou myš našla. A tak jsem se snažila zapojit co nejvíce můj čumák. Bylo tady hodně pachů, různých zvířat. Najít právě ten pach myši bylo poměrně těžké. Spousta dírek v zemi mi znepříjemňovali celý tento projekt. Mistr jen tiše sledoval každý můj krok. Pěkně potichu, to zvládneš.
Konečně jsem našla stopu. Teď stačilo jen vyčkávat. Jedna myš vylezla ven a já šla přímo po ní. Byla pěkně velká, byla to myš nebo krysa? To je vlastně fuk. Zavrtěla jsem se a při tom se za ní hnala. Kličkovala, ale já se nenechala obalamutit. Byla to jako hra kočka a myš. Obratně jsem udělala kličku. Krysa chtěla zdrhnout po kmeni stromu, ale já byla rychlejší. Chňapla jsem jí do zubů a zakousla se velmi silně, až to křuplo. Pak jsem přistoupila k Mistrovi a položila jí před něj. Ustoupila jsem o krok zpátky.
Trénink byl u konce. Mé tělo padlo k nohám Mistra. "Děkuji Vám, Mistře." Růžové očka jsem na něj zabodla. A on také přikývl, pak odešel a mě tady nechal. Nejraději bych tady usnula. Ale spát na cizí půdě se nesluší, obzvlášť, když jsem ani nedostala pozvání. Z posledních sil jsem se zvedla. Musela jsem najít přece Franka a vyzvednout ho. Netušila jsme, jak tenhle trénink dlouho trval, ale určitě několik hodin. Bude strachy bez sebe. Nemůžu tady jen tak lehnout a spát. Vstala jsem a zamířila k východu. Mistra jsem už neměla tu čest vidět, nejspíš šel odpočívat. Strávil nade mnou moře času. Mince, které jsem mu dala zmizeli, možná si je šel uložit někde do trezoru. Míjela jsem první pochodně a u té poslední ležela lasička schoulená do klubíčka. Jakmile mě slyšel, že jdu ihned vyskočil na nohy a začal mě milostivě objímat. "Mizíme," šeptla jsem směrem k Frankovi a pokračovala zpátky do Džungle.

// Mlžná džungle

Schváleno, zapsáno

// Les u mostu

Už jsem musela být blízko. Černá tma z oblohy mi znepříjemňovala vše, co jsem mohla vidět. Byla tady tma jak v... a tak jsem se spoléhala hlavně na čich a sluch. I když mělo to své plus. Jelikož byl den a zároveň noc, nebezpečná zvěř nejspíš spala. A tak jsem se nemusela strachovat, že by tady na mě mohl vyskočit třeba tygr, nebo tak něco. Něco na ten způsob. Pohybovala jsem se však rychle a ladně. Snažíc se na sebe nijak neupozorňovat. Frank se mi držel na zádech jako klíště. Bylo na něm vidět, že je nervózní. Stejně jako já. Neměla jsem potřebu ani mluvit, nebo cokoliv dělat navíc. Sucho v tlamě jsem měla jako na Sahaře. Možná jsem se měla nakonec rozhodnout a jít s Noirem do té pouště. Byla bych na tom teď emočně možná trochu lépe.
Najednou jsem v dálce uviděla zář ze strany ohně. Ihned mě to překvapilo a přitahovalo jako magnet.

// Svatyně

// Most

Proklouzla jsem do lesa a proplétala se tak mezi stromy. Příjemný vzduch, i když den stál docela za prd. Popoháněl mě už i hlad. Ale nechtěla jsem se úplně vyčerpat, když jsem měla namířeno do Svatyně. Ani nevím, co mě tam tak úplně čeká. Polkla jsem na sucho a dál si to štrádovala. Les byl celkem tichý, i když mi něco říkalo, že by v lese mohl někdo být. Možná někdo koho i znám. Napřímila jsem se a důkladně si pachy procházela. Možná mi to něco říkalo, ale nemohla jsem si vzpomenout koho. Už to bylo déle. Tak či onak jsem se nechtěla nechat svézt z cesty. Když už jsem se jednou rozhodla dojít do svatyně, tak tam prostě dojdu ať se děje co se děje.
Mrskla jsem svým mohutným zadkem a ťapkala si to dál. Za malý okamžik se les pomalu ztrácel a přicházela samotná džungle.

// Mlžná džungle

// Most

Nepříjemné počasí i nadále obtěžovala můj dnešní celkem dobrý den. Na to, že jsem vstávala s né moc dobrou náladou to začínalo brát na obrátkách. Most jsem přecházela dneska už po druhé. Jak zvláštní, že se motám právě v těchto končinách. Měla bych se později porozhlédnout i jinde. Dobrý pocit z toho, že se na mě Noir nezlobí mě dostával do takové eufórie.
Most se kymácel ze strany na stranu. Opatrně jsem našlapovala na jednu desku za druhou. Sem tam nějaká chyběla, ale díky tomu že mé tělo už plně dorostlo jsem neměla moc problémů s tím ho přejít. Občas jsem ale musela skočit. Ale vzhledem k tomu, že po něm šlapu už asi po sté to nebylo nic nového. Svatyně musí být někde v té džungli, určitě. Kde jinde by se mohla skrývat? Noir mi sice nabízel, že mi jí ukáže. Ale nechtěla jsem ho tahat od nově příchozího jen kvůli vlastní potřebě něco najít. Byla jsem samostatná jednotka!

// Les u Mostu

Noir Franka ihned poznal, zčehož jsem měla radost. Taky se mu ten rychlí příchod mohl vymstít a skončit jako malá svačinka černobílému vlku. Jeho spokojený úsměv ale naznačoval, že měl z toho radost. Druhý vlk letmo pozdravil, ale já se přece jen zaměřovala na mého kamaráda. Noir měl očividně dobrou náladu, což mě překvapilo. Napřímila jsem se. "No, nevěděla jsem, jestli se na mě zlobíš. Co se stalo s Havranem a tak," pokrčila jsem rameny. Ale dokonce jsem dostala něco jako omluvu i já. Noir si potřeboval nejspíš utřídit myšlenky a podle postoje, který tady měl na tom byl líp, než při našem prvním setkání. Rychle jsem se usmála a spadl mi tak kámen ze srdce. Bylo moc příjemné vědět, že aspoň on se na mě nezlobí. Kde se toulal Zeiran to jen čert ví. Kupodivu padla i nabídka na cestování a hledání pouštní smečky. "Díky, ale nejspíš asi odmítnu, mám namířeno do té Svatyně, jak jsi mi o ní říkal. Myslím, že už vím kde jí hledat." Usmála jsem se na Noira. "Chtěla jsem jen letmo pozdravit a zeptat se, jak se vede." Pokrčila jsem rameny a vyskočila na nedaleký spadlý strom. Podívala jsem se i na Franka, jestli bude tak laskav a přidá se. "Nebudu nadále rušit v cestování. Dávej na sebe pozor," mrkla jsem na vlka a seskočila na druhou stranu. Frank se už také pomalu uráčil seskočit z Noirovi hlavy. Neodpustil si letmé rozlučkové zamávání. "Jo a mimochodem," zvolala jsem už z tmavého místa. "Mluvila jsem se Scarem, oficiálně jsme si už rovni." Řekla jsem s hrdostí a pak se ztratila v černé tmě lesa. To by bylo. Zazubila jsem se s úsměvem a mířila k Mostu.

// Most