Příspěvky uživatele

< návrat zpět

a) Převod z účtu jednoho hráče

Z Frekiho na Scalliu:
Stav účtu: 171 kšm, 7 rubínů, 6 mincí
Převádím: 6 mincí
Poplatek: 6*40=240*0,05 = 12 kšm
Zůstatek: 159 kšm, 7 rubínů, 0 mincí

Ze Solari na Scalliu:
Stav účtu: 83 kšm, 8 rubínů, 9 mincí
Převádím: 9 mincí
Poplatek: 9*40=360*0,05 = 18 kšm
Zůstatek: 65 kšm, 8 rubínů, 0 mincí

Z Tebetha na Scalliu:
Stav účtu: 35 kšm, 6 rubínů, 4 mince
Převádím: 4 mince
Poplatek: 4*40=160*0,05 = 8 kšm
Zůstatek: 27 kšm, 6 rubínů, 0 mincí

Účet Scallie po převodu: 397 kšm, 22 rubínů, 28 mincí

b) Převod z hráče na hráče

Z Frekiho na Arryna:
Stav účtu: 159 kšm, 7 rubínů, 0 mincí
Převádím: 159 kšm, 7 rubínů
Frekiho účet: 0 kšm, 0 rubínů, 0 mincí

Ze Solari na Arryna:
Stav účtu: 65 kšm, 8 rubínů, 0 mincí
Převádím: 65 kšm, 8 rubínů
Solari účet: 0 kšm, 0 rubínů, 0 mincí

Z Tebetha na Arryna:
Stav účtu: 27 kšm, 6 rubínů, 0 mince
Převádím: 27 kšm, 6 rubínů
Tebeth účet: 0 kšm, 0 rubínů, 0 mincí

Převedeno

// Spáleniště

Jakmile jsem se proplétala mezi prvními stromy, věděla jsem, že jsem udělala chybu. Tělo bylo unavené a chtělo spát. Ale Frank mi nedal pokoj a neustále něco pískal. Ukazoval mi kudy mám jít. Nebyl by lepší pečený Frank? Nenechá mě spát... Zavrčela jsem na něj, když mě i nadále popoháněl. Byl o několik metrů přede mnou a neustále kontroloval, jestli se valím za ním. Neprobudila jsem se díky němu zrovna s dobrou náladou. Frank nejspíš během toho, co jsem já spala někde pochodoval. A možná našel nějaký poklad, nebo něco zajímavého, co mi chtěl ukázat.
Nuceně jsem zvedala jednu tlapu za druhou. Pak jsem mezi stromy zahlédla dvě postavy. Zpozornila jsem. Frank už byl u nich a zvesela mával na jednoho z nich. Jedním skokem vyskočil na hřbet mohutnému černobílému vlku. Vyskočil mu na hlavu a tam se mu usadil. Jeho výraz byl v tuhle chvíli kouzelný. Jako když dítě najde na Vánoce pod stromečkem svůj Vánoční dárek. No nazdar. Polkla jsem. Netušila jsem, jakou náladu Noir bude mít. Po mém... ehm výstupu se ani neobtěžoval mě najít. Vlastně ani Zeiran. Tudíž jsem to brala tak, že jsou na mě svým způsobem oba naštvaní. Ihned jsem zapomněla na nějakou osobní únavu, či nechuť cokoliv dělat. Dávala jsem si trochu více načas, potřebovala jsem ho vůči sobě. "A-ahoj Noire," zůstala jsem stát opodál. Podívala jsem se na druhého vlka, ten mi nic neříkal. A tak jsem na něj jen zběžně kývla, aby se neřeklo. "Promiň, Frank si nedal říct asi Tě tady zahlédl, nebo cítil... nevím." Pokrčila jsem rameny a při tom se vražedně dívala na svou lasičku, která měla na xichtě vítězný obličej. A nějakým záhadným způsobem nechtěl z Noira slézt, asi věděl proč. V tuhle chvíli bych ho vážně viděla někde na rožni.

Něco mě probudilo. Bylo ťukání do mé přední tlapky. Unaveně jsem otevřela oči, abych zjistila, že je to Frank. Frank byl už vyspaný a očividně ho to v téhle polomrtvé krajině nebavilo. "Co se děje Franku? Spím sotva pár hodin." Převalila jsem se na druhý bok. Ale ten malý protiva nedal pokoj. "Běž si někde hrát Franku," odstrčila jsem ho tlapou a snažila se znova zabrat. Měla jsem zahřátý flek, bylo mi tu příjemně. Frank ale i nadále naléhal a já jsem se teda nakonec naštvaně zvedla. Věnovala jsem mu jeden, ne příliš příjemný výraz. To už mi skákal po noze a snažil se usadit se mezi ušima. Nejspíš mi chtěl něco ukázat. Co asi chce ta protivná lasička? Protočila jsem oči. Mžouravě jsem se rozhlížela, ale nic moc nápaditého jsem neviděla.
Frank mě vedl zpátky do toho tmavého lesa hned vedle. Tak jsem neměla na výběr a zkrátka šla, kam mi ukazoval. Věděl snad něco, co já ne? O co tady sakra jde? Protočila jsem znova očima. Nemohla jsem se tak úplně probrat. Tělo jsem měla ztuhlé a unavené. Vůbec mi nepřišlo, že jsem spala. Fakt bych si měla pořídit nějaký úkryt, tam se budu cítit v bezpečí, i Frank. A můžeme spát klidně i dva dny. Mlaskla jsem.

// Temný les

// Temný les

Pusto a prázdno. Právě takhle vypadala oblast, do níž jsem se dostala. Zvedla jsem na chvíli hlavu a rozhlédla se. To by šlo, vypadá to tady mrtvě. Uvědomila jsem si a pokračovala tak dál. Našla jsem si spokojeně místo v dolině a lehla si. Frank mi opatrně spadnul mezi tlapky a já ho tak mohla obejmout, jako osobního plyšáka.
Přivřela jsem oči a ještě se na něj chvíli dívala. Žaludek se mi na chvíli uklidnil. Jen si na chvíli odpočinu a pak něco ulovím, pro nás oba. Slibuji. Slíbila jsem svému věrnému příteli a jen unaveně zavřela víčka. Cítila jsem, jak se mi celé tělo chvělo nedočkavostí, až konečně zaberu a usnu. Teď jsem ani nic jiného nepotřebovala, jako doplnit potřebnou energii. Byla jsem hezky schovaná a v tom zápachu se snad můj pach skryje před predátory. I když já už byla taky něco jako predátor. Olízla jsem si nos.
V ten moment jsem uslyšela něco jako prasknutí větve. Hlavu jsem tedy zase zvedla a k mému překvapení se nejednalo o žádné krvelačné zvíře. Byla to jen nějaká myš, co asi hledala úkryt stejně jako já. Snažila jsem si vyčenichat nějaký pach, ale žádný přítomný jsem právě teď necítila. A tak mi hlava zase klesla k zemi, tentokrát už ale se spánkovým účelem. Spokojeně a pravidelně jsem oddychovala a nechala si zdát o něčem vzrušujícím.

// Les u Mostu, přes Most

Prázdný žaludek mi začínal dělat dost velké starosti. Frank spal a odmítal pomoct najít nějakou potravu. Byla jsem zničená a unavená, potřebovala jsem si dát aspoň pár hodin šlofíka. A možná zaspím i samotný hlad. Prohlížela jsem si les, do kterého jsem se dostala. Když jsem byla mladší, právě tenhle les mi naháněl neskutečnou hrůzu. Dnes se mi tady ale dost líbilo.
Mžouravě jsem si prohlížela směry, chtěla jsem se někde uklidit. Pořádně si odpočinout a srovnat myšlenky. Byla jsem teď přece oficiálně členkou Chaosu! A tak jsem si neměla dovolit vypadat jako kost a kůže, čekající na svou smrt. Ale únava si vybírala svou daň. A tak jsem se proplétala mezi stromy s hlavou skloněnou. Škoda, že se mi nepodařilo najít tu Svatyni. Snad se mi poštěstí později, až se pořádně vyspím. Byla noc, teda byl den ale obloha byla zatažená, jako by byla noc. Nutilo mě to k tomu lehnout si a možná i umřít.
Měla jsem ze sebe dobrý pocit, dokázala jsem to, co jsem od malička chtěla. Ale co teď? Měla bych si dát nějaký další cíl? Najít si partnera, vychovat děti a postavit úkryt? Pche... ušklíbla jsem se. Tohle měl na tomhle světě každý druhý vlk dané. Ale já chtěla dokázat něco víc.. Měla jsem snad všechny smysly vypnuté. Neslyšela jsem, neviděla a ani necítila. Jinak bych si určitě všimla, že je v lese vlk, který mi je až příliš blízký. Bezmyšlenkovitě jsem ale vkročila na vedlejší území, kde se mi tělo pravděpodobně skácí z vyčerpání.

// Spáleniště

// Luka

Šla jsem podél lesa, ale stále se držela na louce. Sem tam jsem se ohlédla, ale nikdo mě nepronásledoval. Byla jsem tu zcela sama. Jen já a Frank. Frankovi bych měla pořídit nějaký prďácký plášť, když jsme teď takoví temní. Nad tím jsem se musela ušklíbnout, vem to čert. Chovala jsem se furt stejně.
Prošla jsem konečně do lesa. Měla jsem i hlad, toužila jsem si něco ulovit, ale únava a lenost byla očividně mnohem větší. A tak jsem šla dál a dál, hnala jsem se k hlavnímu ostrovu za účelem... vlastně jsem neměla účel. Jen jsem šla a snažila se najít nějaký nový význam smyslu života. Možná bych si měla pořídit nějaký bejvák? Měla jsem Scara trochu více vyzpovídat. Ale... ale jsem samostatná. Mlaskla jsem a rozklusala se. Frank mezi tím usnul na mých zádech a já se snažila být co nejvíc potichu. Také už jsem se viděla někde v pelechu, odpočívat a spát.
Narazila jsem na Most. S tím se pojilo velké množství myšlenek a vzpomínek. Zastříhala jsem ušima a pomalu vkročila na jedno prkno, hned po tom na druhé a tak dále.

// Temný les, přes Most

// Jezero

Kdyby to šlo, nejspíš bych se teď radostí nadnášela. Dokázala jsem to. První velký krok, po kterém jsem tak dlouho prahla. Nemohla jsem se dočkat, až to sdělím Noirovi, nebo Zeiranovi. Záleží, koho potkám dřív. Nutně jsem se potřebovala o tu novinku s někým podělit. Vždyť já jsem od teď byla právoplatným členem Chaosu! Věděla jsem o zákonech a všemu kolem. Ale teď to bylo takové oficiální.
Nadšeně jsem vzdychla. Až v tuhle chvíli se ke mě přidal můj věrný parťák Frank. Vyskočil mi po tlapce a usadil se mezi ušima. Udělal si své typické pohodlí. "Dokázali jsme to Franku, teď může zavládnout pořádný chaos." Mlsně jsem se olízla a kráčela loukou zase dál. Neměla jsem teď nikam namířeno, možná jen pořádně prohledat okolí. Snažíc se najít aspoň jednoho z mých kompliců.
Vyšlapovala jsem si i nadále s příjemnou náladou. Ani mi nevadilo, že byl den a vlastně noc zároveň. Obloha byla zatažená a po nebi se proháněl nějaký sajrajt. Zkrátka a dobře, normální den.

// Les u Mostu

Tak někdo mluvil. Zajiskřilo mi v oku. Dělalo to dobře mému egu, že jsem na někoho udělala až takový dojem, že se o mně zmínil. Havran. Ty přezdívky, havran... Havran! Zeiran. Jo, spojila jsem si ho díky tomu černému opeřenci, kterého měl neustále s sebou. "Už to tak bude," usmála jsem se. Zeiran se mi opravdu hodně věnoval, co se boje týče, tak i celkové výchovy. Vzhlížela jsem k němu a mohla mu být za hodně věcí vděčná. Jako třeba teď, už několikrát mi ukázal, že je opravdu charakterní.
Když černý vlk seskočil, zůstávala jsem i nadále velmi klidně sedět. Možná mi chtěl nahnat strach, nebo to bylo jeho zvykem. Projížděl mi tělem zvláštní pocit, ale líbilo se mi to. Možná jsem v jeho očích viděla spokojenost, ze mě. Konečně jsem cítila, jaké to je být oceněna jen za to, že jsem tady byla. "Nemám ráda, když mi rozkazuje nějaká nicka. Ale troufám si říct, že nejsem nezvladatelná. Ochotně budu naslouchat tomu, kdo si mou pozornost zaslouží." A tenhle vlk jí měl plnou. Ne, že bych lichotila každému na potkání. Ale nemohla jsem být teď spokojenější.
Co se týkalo Daénu, zmínil válku, kterou proti nim v minulosti vedli. S tou smečkou byli jen samé problémy a v řadách smečky bych mohla najít spojence na trochu zábavy. "To zní velmi slibně," Scar neměl nejmenší problém s tím, že bych nemohla v potyčce a škodolibosti pokračovat. Naopak mě k tomu i postrkoval.
Padla slova, po kterých má duše prahla. Jsem členem Chaosu, mám alfu. Hrdě jsem při tom zvedla hlavu. "Díky Ti, nebudeš litovat." Usmála jsem se na něj a při tom si ještě užila jeho pohled a drobný úsměv. Postavila jsem se a tentokrát s pocitem, že opravdu někam patřím. Sigma Chaosu, dobrý začátek. "Snad se brzy zase uvidíme, má alfo." Kývla jsem hlavou na rozloučenou a pomalu se odebrala pryč. Sebevědomý krok jsem si to rázovala libovolným směrem. Kam jsem měla namířeno? Kdo ví, nejspíš způsobit nějaký chaos, heh. Jak jsem se rychle přihnala, tak jsem i odcházela. Úkol splněn, bez okecávání blbostí kolem. Takhle se mi to líbilo, na přímo.

// Luka

Bingo. Radost jsem skrývala hluboko někde uvnitř mě. Opravdu tady vedle mě stál někdo, koho jsem toužila už delší dobu poznat. Nechtěla jsem to zvorat, technicky vzato jsem toho snad ani nebyla schopná. Šla jsem si za svým cílem už od dob vlčecího mládí. "Jmenuji se Scallia," představila jsem se. Netušila jsem, jestli mu mé jméno bude něco říkat. Strávila jsem s členy jeho smečky poměrně dost času. A možná se i některý z nich o mně mohl zmínit. Toužila jsem do té smečky patřit už dlouhé měsíce. "Je mi ctí, že konečně poznávám skutečnou alfu." Protože ty zdejší stojí za jedno velký lejno. Zavrtěla jsem hlavou.
Otázka padla, když ale padla... jako bych na všechno zapomněla. Netušila jsem, kde vlastně začít. A zároveň jsem nechtěla veškeré své trumfy vysypat z rukávu. Potřebovala jsem si to důkladně všechno rozkouskovat. "Chci Ti posílit smečku." Řekla jsem jednoduše. "Už opravdu dlouho se motám v kruhu kolem Chaosu. Pár členů je mi velmi blízkých a troufám si říct, že jsem jim i pomohla. Líbí se mi myšlenka celého Chaosu a toužím k ní přispět." Začala jsem pomalu. Jo bylo fajn vrtat se v hlavách Noira a Zeirana. A pomalými krůčky se tak dostat k jejich minulosti a vidět tak kus historie celého Chaosu. Popravdě bych se tam vrtala ještě déle, ale s magií jsem se učila velmi rychle. "Zdejší smečky stojí jen za podpal. Namachrované alfy, které ve skutečnosti ani nic nedokázali. Jen se dosadili na trůn a myslí si, jak nejsou cool. Nebudu lhát, mám otevřenou potyčku s Daénem. Ale věř že smečku do toho tahat nechci, je to můj konflikt. A tu zrzavou svini jednou zabiju vlastníma tlapama a roztrhám na tisícovku kusů." Mlaskla jsem, jako bysme se právě bavili o koblihách. Ale toužila jsem se jí pomstít už opravdu dlouho. Když už tady sedím a žádám o místo ve smečce, musela jsem s pravdou ven, jaké jsou mé budoucí cíle. Chci svou pomstu a jednou jí dostanu. Možná budu problémovým členem, ale copak nebyl Chaos problémový od začátku až do konce? Možná to je jediné místo, kam bych zapadla a opravdu se cítila jako doma. "Ale ty jsi jiný, než ostatní alfy. A to se mi líbí, proto ti nabízím sebe jako oddaného člena." Pohlédla jsem do rudých očí a sebevědomě si při tom nechávala vážnou tvář.

Pozorovala jsem zaujatě jezero. V hlavě se mi honila velká spousta myšlenek a nedokázala jsem se na tu správnou plně upnout. Tím jsem docílila absolutního vypnutí, co se vnějšího světa týče. Zabodnutý pohled přímo na jezero. Frank byl kdo ví kde a užíval si nejspíš svou každodenní siestu. Ani jsem si nestihla všimnout příchozího vlka. Když jsem naklonila hlavu na stranu, na malou chvíli mi po tváři naběhl neutrálně vážný výraz. Byl to velký vlk, tmavý se spousty specifickými rysy. Pach měl jasně dominantní, tudíž ke mě přišel Někdo, s velkým N. Jako správné načasování, i obloha se zatáhla do černoty, náhoda? "I tobě," nehodlala jsem se chovat nijak zvlášť mimo svou komfortní zónu. Na nějaké slušné řeči jsem nebyla, většinou jsem šla rovnou k věci. "Mám tušení, že se mi konečně podařilo narazit na správného vlka." Zajiskřilo mi v očích. Pachově mi připomínal Noira a Zeirana, případně jiné vlky z Chaosu. Nemohla jsem se mýlit. Tak dlouho jsem ho hledala a teď tu byl. Nadzvedla jsem obočí a sklouzla pohledem od hlavy až k patě. To nevypadá zle. "Scar předpokládám?" Uhodila jsem rovnou hřebíček na hlavičku a při tom mi zkřivený výraz projel tváří. Ale i přes to jsem zůstávala pěkně klidně sedět. "Tvá pověst tě předchází," hlavu jsem vrátila zase směrem k jezeru a dívala se na klidnou hladinu. Slyšela jsem už spousty pohádek o velkém Scarovi. A já musela uznat, že zklamaná rozhodně nejsem.

// Luka

Kráčela jsem zpátky k jezeru, ani nevím proč. Jako bych snad hledala stopy po mých přátelích? Jak to s nimi dopadlo? Stále jim drží chlupy na kožichu? A proč za námi nepřišli? Nechtěla jsem se tím dále trápit. Oba mě svým způsobem zklamali, ale i přes to jsem cítila zodpovědnost vůči nim. Zvláštní, jak rychle jsem vyrostla a měla určité potřeby. Všechno ostatní šlo stranou. Veškerá má rodina, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem jí naposledy viděla. A nejspíš mi ani nechyběly. Vyrostla jsem, byla jsem osamostatněna. A teď? Teď jsem si žila svým životem. A až jednou potkám mámu, nebo otce chci, aby na mě byli právem hrdí. Toužila jsem něco dokázat a také ještě dokážu. Zesílím a budu určitě dobrou posilou pro někoho, kdo si to zaslouží. O nic jiného jsem nestála, než jen o úctu a být uctěna někým, koho jsem si cenila já.
Došla jsem až k jezeru, k místu kde jsem opustila Noira a Zeirana. Ale ani po jednom, nebo po druhém nebyly památky. Čenichala jsem kolem dokola, pachy byly už starší, museli odejít už před několika hodinami. K čertu. Ale zdálo se, že půda je neponičená, takže se nepoprali. Nikde žádná krev, aspoň nějaká dobrá zpráva.
Došla jsem ke břehu a napila se. Pak jsem nadále lehla a při tom spokojeně dívala se na hladinu vody. Dnes panoval poměrně silný vítr, ale nenechala jsem se rozhodit. Dívala jsem se, jak rozfoukává hladinu vody, vypadalo to hezky. Dopomáhala jsem tomu i magií a vytvářela tak jen pro pobavení různé obrazce. Obrázky, které jsem znala - tváře, ale i jen pouhé koule, nebo čtverce. S magií už mi to začínalo den ode dne jít lépe a lépe. Což mi připomíná, že budu muset tu svatyni najít asi sama. Mlaskla jsem znudeně. Ale co naděláš, každá správná samice si vše udělá sama.

Bylo velmi smutné, co se Dail v životě stalo. Kvůli tomu teď nevěřila samcům, což byla škoda. Možná by někoho ještě učinila šťastným. Nebo někdo ji. Ale nejspíš byla takhle spokojená. V zajetých kolejích. "Chápu," Daén stál za prd. Byla to ta nejhorší smečka na světě. Sama bych tam už nikdy ani nevkročila, možná to tak podpálit. Ale takovou debatu jsme už naneštěstí vedli. A tak jsem nad tím jen ohrnula nos.
Pochválila Noira. Bylo hezké, jak o něm mluví. Ihned se mi zasteklo po tom, že netuším co se s nimi stalo. Zvládl to se Zeiranem bez nějaké rvačky? Mluví spolu ještě? Nebo už se rozešli každý po svém? Ani jeden z nich kolem nás nešel, což mi přišlo dost líto. Byla to jako facka, neviditelná. "Ještě jsem toho moc nedokázala, má cesta bude ještě dlouhá." Řekla jsem a při tom se usmála. Toužila jsem něco dokázat víc, než kdokoliv jiný. Ale tady to na mě asi nečeká, bylo na čase se rozhýbat a jít dál.
Chtěla jsem se přidat do Chaosu, to byla první věc, po které jsem tak neuvěřitelně prahla. Ukázat, že mám sílu a odhodlání. A i to, že jsem chtěla být blíž ke svým přátelům. Odjakživa jsem toužila po smečce, ale pravé smečky v tomto smyslu mi dali košem. "No nic, Dail. Jsem ráda, že jsi se mnou strávila tak dlouhou chvíli. Ale měla bych vyrazit. Možná to obhlídnu jestli to kluci zvládli. Po alfě Chaosu, uvidím co mi osud přinese. Ale určitě se nevidíme naposledy." Rozloučila jsem se. Byla jsem hladová a unavená, potřebovala jsem se trochu zregenerovat. Nechtěla jsem však, aby Dail cestovala se mnou při této nudné cestě. Určitě má lepší věci na práci, než ztrácet čas se mnou.

// Křišťálové jezero

Spekulování o tom jak má vypadat ideální partner se mi líbilo. Byl to jako takový dámský drbací kroužek. Poskládej si partnera podle svých snů. Hihňala jsem se, ale přesto to brala opravdu vážně a zodpovědně. “Já myslím, že každý by měl být svůj. Nechci nikoho měnit a to samé bych byla asi ráda od toho druhého. Hodně asi záleží na prvním dojmu, když někoho poznáš. Uděláš si sama obrázek o tom, jaký asi je, ne?” Zamyslela jsem se. “A pokud se někdy někdo do někoho zamiluje, je to do vlka, který to je a jaký je. Nikdo asi nemá právo nikoho měnit, pokud on sám nebude chtít, je to tak?” Taky se může stát další spousta scénářů. Pak se třeba změní k obrazu nějaké vlčice a nakonec jí kopne do zadule. Ne takhle. Zvedla jsem hrdě hlavu.
V hlavě jsem měla takový malý majáček, který mě táhl jedním směrem. Ale stále to bylo takové otevřené téma. “Ale z Noira bude určitě jednou fantastický vlk. Tvůj bráška dokáže velké věci.” Přála jsem mu to. Neznala jsem ho tak dlouho jako Zeirana, ale musela jsem uznat že i za tu kratší chvíli si u mě udělal mnohem větší očko. Ale nebudeme předbíhat, co přinese budoucnost. Můžu potkat někoho úplně jiného, někoho kdo mi zamotá hlavu ještě víc, než ti dosavadní. Jestli to šlo. Byla jsem mladá a toužila žít život, jaký je pro vlky typický. Měla jsem vzor. Můj otec a moje matka. Měli jen jednoho životního partnera za život. Měli, vlastně mají. Taky bych jednou chtěla takhle dopadnout. Až na to že jsem chtěla žít v Chaosu. Ale mít po boku někoho, o koho se můžu kdykoliv opřít a vědět, že budu mít zastání. To by bylo fajn. Zasněně jsem koukala do prázdna.

Bylo to zvláštní. Přelo se to ve mě. Tak mám ho nejdříve poznat? Co když do něčeho půjdu po hlavě? To by pro mě bylo asi typičtější. Ale co z toho. Sama jsem se v době aspoň zatím nevyznala. Byla jsem z toho zkrátka rozhozená. “Tak jo,” pokrčila jsem rameny. Jako bych si z toho měla vzít příklad. Ale ve skutečnosti byla pravda úplně někde jinde.
Toužila jsem v tomhle směru být více vzdělaná. Dail možná nebyla úplně ten ideální učitel, ale aspoň jsem někoho měla. Toho pravého můžu poznat tak, že se mi někdo líbí. Vzhledem a nejspíš i povahou. Dail ihned navrhla jméno Noira. Tvářila jsem se zaskočeně. Těkala jsem pohledem z Dail na Franka, jako bych snad čekala, že mi aspoň jeden z nich poradí. Polkla jsem, ale div mi sliny nezůstaly v krku. Měla jsem dost sucho v krku. “Noir?” Zopakovala jsem, abych si dala ještě trochu čas do rezervy. ”Jako jo,” chechtala jsem se. “Je velmi pohledný vlk, zároveň mi přijde rozumnější, než třeba Zeiran. Ten je... jiný. I když jsou bratři jsou jiní. Ale Noir má mnohem příjemnější povahu. Nehraje si na něco co není.” Začala jsem ho popisovat, jak ho vidím já. Každý máme před sebou cestu, netušila jsem kam se bude všechno jednou ubírat. Snad tou nejlepší cestou. “Mladé vlčice to v dnešní době mají hrozně těžký.” Frkla jsem do prázdna, byla jsem přece dáma! A jako dáma si jednou zasloužím to nejlepší. Oukey, dáma jsem nebyla... ale furt jsem byla vlčice, celkem schopná.

Bylo velmi smutné poslouchat příběh Dail. Jednou potkala vlka a myslela si, že je to ten pravý. A nakonec? Nakonec jí nechal na holičkách. I když není všem dnům konec. Co když se tady jednou zase objeví a Dail mu dá šanci? Má to cenu? Bude na to mít to srdce? Nebo už bude poučena? Těžké rozhodování. Chtěla jsem být rozumná a tak jsem si vzala její radu trochu více k srdci. "Takže říkáš, že nemám dávat šanci hned prvnímu?" Zeptala jsem se jí, i když to byla spíše taková obrazně řečeno otázka. Jakého vlka jsem potkala jako prvního? Asi to bude Zeiran, ale ten je něco jako můj bráška. Pak to byl asi Echo. Ale ten byl nějaký divný, nevěděl co chtěl. Asi byl hodně mladý. Rozhodně nešel stejnou cestou jako já, ehm... Jako bych do toho měla co mluvit. Já, která teprve před pár měsíci oslavila rok a dělám ze sebe kdo ví jakou stařenu. A pak je tu Noir. Zavrtěla jsem hlavou. Mé srdce bylo trochu na vážkách. Stále jsem zjišťovala, čeho všeho je život vlastně schopný. "Jak poznám, že se mi někdo líbí?" Naklonila jsem hlavu na stranu.
Je to těžké rozhodnutí. Ale když potkám toho pravého, údajně to budu vědět. Ale já si nebyla stále jistá. Potkala jsem ho už? Rok je asi krátká doba na to potkat toho pravého a jediného. I když kdo ví jestli bude jediný. Možná bych byla schopna vydržet celý život s jedním partnerem, pokud mě nezklame. Co bych byla ochotna obětovat pro toho oného? Všechno? Nebo nic? Sakra to je dilema. Zavrtěla jsem hlavou. "No vezmu to z gruntu, pokud budu někdy konečně členka Chaosu, tam ty partnerství se tak neberou, ne? Tam se vlčice asi nemůže normálně... no... zamilovat, ne? Tam je to takové hehe.. volné?" Možná by mi to ušetřilo spoustu trápení a tak. Aspoň tak jsem si to všechno představovala. Tak jednoduše.