Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mít nadpřirozené schopnosti, to je sen asi každé malé superhrdinky, nebo superhrdiny. A pro mnohé je to i nemožné. Ale pro nás? Pche, jsme magičtí vlci, kteří jsou schopni postavit prakticky cokoliv. Ale bohužel, i magie měla svá omezení, na které jsem pomalu a jistě přicházela. Musím hrát podle pravidel, které jsou v našem světě dané.
Zamrkala jsem a poslouchala slovům Dail. Údajně jí vlčata nahrazujeme s Noirem, což mě na jednu stranu potěšilo. Bylo fajn vědět, že jsem se dostala někam do rodiny. Jestli se to tak dá vůbec říct. Každopádně ona sama vlčata už po zradě nějakého vlka nechce. Zamračila jsem se. "Musel být hloupý, když od tebe odešel." Sama jsem byla překvapená, že jsem to vůbec řekla. Dail jsem ze začátku nemohla překousnout. Ale čím déle jsem s ní byla, tím víc jsem viděla, jak fajn ve skutečnosti byla. "Hmm... a jak jsi přišla na to, že by jsi třeba zrovna s tím vlkem vlčata chtěla? I když podle mého za to asi moc nestál..." Pokrčila jsem lhostejně rameny. Jestli zdrhl, jeho problém. Nechal si ujít to nejlepší, co ho v životě mohlo potkat. Každopádně otázka padla. Jak se vlčice rozhodne, že vůbec chce s někým vlčata? "Jak poznám, že ten vlk třeba stojí za to, abych s ním měla rodinu?" Ptala jsem se možná nesprávné vlčice, ale určitě musela mít mnohem více zkušeností než já. Byla jsem ještě mladá a ke všemu je třeba nejspíš dospět. Ale co si budeme povídat, puberta byla možná už skoro za mnou. Věděla jsem, jaký život umí být, jak moc krutý... a těžit se má právě z těch dobrých vzpomínek.

Konečně jsem dočistila Franka, hned vypadal o něco lépe. A tak jsem se na něj jen vřele usmála, byl to můj nejvěrnější přítel, navždy. Pak jsem přesunula pohled s Dail. Možná nakonec budeme sdílet i podobné názory, aspoň na nějaké věci. Kupodivu se mnou souhlasila. "Kéž bych uměla nahlédnout do budoucnosti," povzdychla jsem si trochu zasněně. Hned bych tu budoucnost prošustrovala skrz na skrz. I když mrknout do minulosti taky mělo něco do sebe. Byla jsem vděčná panu Wuovi, že mi dal tak vzácnou magii. Měla jsem ale ještě docela velké vynechávky, co se schopností týče. Budu se na to muset pořádně zaměřit.
Nadhodila jsem další téma. Myslela jsem si, že by Dail mohla mít někde nějaké potomky, caparty, kteří budou otravovat tenhle svět. Každopádně se mi vrátila ne moc dobrá odpověď. Možná jsem slyšela i náznak vrčení, čímž si to ihned přitáhlo mou pozornost. "Zní to, jako by jsi na vlčata měla alergii. Ale ke mě, nebo k Noirovi ses chovala vždy dobře, je to tak?" Zamyslela jsem se. Možná jsem tím bodala do vosího hnízda, ale to bych nebyla já, kdybych to aspoň nezkusila. "Co proti nim teda máš?" Možná má aférku jen na vlastní vlčata, nějaká porucha? Ihned mě napadlo... i když jsem respektovala názor na vlčata, jaký měla. "Ale možná ti rozumím, asi bych taky dlouho přemýšlela, jestli bych je vůbec někdy chtěla." Pokrčila jsem rameny. Musela bych si být jistá tím, co vlastně chci. A v tuhle chvíli jsem to netušila a nejspíš ani dlouho to tušit nebudu. Byla jsem zkrátka ještě takové nevybouřené vlče.

Poslouchala jsem Dail. Byla o něco starší a možná i zkušenější co se života týče. Ale ani já nebyla žádným nováčkem v tomto světě. Ač mladá, tak zkušená. Přesto jsem nedokázala zodpovědět budoucnost, která dřímala mezi Zeiem a Noirem. Dail si myslela, že v budoucnu by to mohly být oba opory pro své rodiny. Pokud ovšem někdy nějaké budou vůbec mít. Historie se opakovala stále dokola. Těžké uvěřit, jaké to bude právě s nimi Přikývla jsem a i nadále čistila srst Frankovi. Už byl doslova celý olízaný, mohla jsem z něho ždímat vlastní sliny. Ale on držel jak hloupý.
Uchechtla jsem se. "Oba dva? Hmm... možná jednou, teď je asi ještě brzo. Do náručí si asi úplně neskočí. Ale možná se začnou trochu více akceptovat, brát se jako sobě rovní." Pokrčila jsem rameny. Což by mohlo být opravdu fajn. Aspoň by udělali krok dopředu, nikoliv zase zpátky dozadu. Ale měla jsem vnitřní strach o tom, o čem si teď asi můžou povídat. Ale nechtěla jsem na to neustále myslet. Zevnitř mě to úplně sžíralo. "Dail, ty máš nějaké potomky?" Zeptala jsem se jí a prohlédla si ji.

Pokrčila jsem rameny. Tak ráda bych tam teď byla! A viděla Noira i Zeirana jak tam na sebe hází ty své xichty. A ve skutečnosti se nakonec snad usmíří, nebo v to jsem aspoň doufala. Netušila jsem, jestli aspoň jeden z nich nás pak vyhledá. Přišlo mi to trochu líto. Ani jsem se nestačila pořádně rozloučit. Stále jsem doufala, že se tady oba dva objeví a řeknou, že je to dobrý. A že se budou aspoň nějak akceptovat. Dail ale nebyla tak moc otevřená téhle možnosti. Možná se nezabijí, ale kamarádi z nich taky asi nikdy nebudou. "Ta rodina bude mít asi vždy takové bouřlivé vztahy." Povzdychla jsem si. Frank se mezi tím posadil vedle mě. Mrkla jsem zpátky na Dail. "Myslíš, že je to dědičné? Jakože... jakože jestli Zeiran, Noir nebo ta jejich sestra budou mít někdy taky rodinu. Dopadne to stejně? Rodiče zmizí, zůstanou sourozenci, kteří o sobě ani vědět nemusí... nebo nebo to budou chtít jinak? Napravit?" Zeptala jsem se na spekulativní otázku. Já bych to osobně chtěla vědět moc. Jak moc za to můžou geny? A bude chtít Zeiran i Noir napravit chybu vlastních rodičů a tak mít jednou svou rodinu pohromadě? Záleží to asi na každém, jak si to pobere. Jak to psychicky zvládne. Nemohla jsem jim diktovat, co a jak to bude.
Rozhlížela jsem se, ale stále se nikdo neukazoval. "Takže myslíš, že sem nikdo nepřijde?" Zeptala jsem se sklesle. Ne, že by mi Dail nějak vadila. Ale Noir to tak trochu pozvedával tu situaci. Navíc chtěl mi ukázat kudy do té Svatyně. Ale nejspíš si jí pak někdy budu muset najít sama. Chlapy jsou fákt divní. Zamračila jsem se. Sledovala jsem jezero, které se zdálo být stále klidné.

Nakrčila jsem nos a při tom sledovala svého lasicovitého přítele. Ten se mě snažil rozveselit a všelijakým způsobem. Nešlo to. Stále jsem měla plnou hlavu Noira. Z jeho strany mi ze začátku přišlo, že touží po tom to nějakým způsobem napravit. Ale Zeiran to sabotoval už od začátku. Malinko jsem doufala, že by mohl zkousnout to své ego a ustoupit. Dám Noirovi šanci, neboť mi přijde, že ho moc brzo odsoudil a to bylo nefér.
Ze zamyšlených myšlenek mě probudily až kroky, které za mnou kráčely. Zastavila se vedle mě Dail, také vlkům nechala trochu větší prostor. "Co se stalo?" Zopakovala jsem trochu více zděšeně. Tlapkou jsem jí zamávala před očima. Jelikož jsem měla už výšku dospělé vlčice, ale přesto jsem byla v podprůměru, mohla jsem tak na Dail hravě už i dosáhnout. "Ty jsi snad neviděla, co se tam stalo?" Naklonila jsem hlavu na stranu. "Vždyť jsou oba tvrdohlavý jak mezci, ani jeden nechce dát tomu druhému šanci. A při tom jsou si na jednu stranu tak podobní..." Vzdychla jsem smutně. Nedokázala jsem si připustit, že mi oba přirostli až neskutečně moc k srdci.
Zavrtěla jsem se a pomalu se zase zpátky posadila. Frank už přestal dělat voloviny a také se převelice moudře posadil. Dail se ptala, co budeme dělat. Jako by se snad před malou chvíli nic nedělo. "Asi nemám náladu na nic," odsekla jsem trochu zkroušeně. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Než na to, jak to tam Noir zvládne. "Radši bych tu zůstala a z dálky pozorovala, jestli to jezero nebouchne. A počkala, jestli jeden z nic dojde. Chci vědět, že jsou v pořádku a nepozabijí se tam." Věřila jsem tomu, že by toho byly možná i schopní. Snad ho Noir zvládne. Zeirana jsem znala možná o malinko líp, díky němu jsem měla vážně zajímavé dětství. Ale Noir mi dal zase úplně jiný pohled na svět. Zkrátka jsem mezi jednotlivými vlky dospěla. Zeiran byl něco jako můj velký brácha, ale co byl vlastně Noir?

// Luka

Frank se mě držel jako klíště. Potřebovala jsem se z toho všeho nějak dostat. Měla jsem slzy v očích, netušila jsem, že by mě zrovna tihle dva dostali do úzkých. Emoce ve mě v tuhle chvíli překypovaly ve švech a já se neuměla uklidnit. Bezhlavě jsem běžela loukou do chvíle, než mi došel dech. Skácela jsem se k zemi. Frank měl co dělat, aby stačil uskočit, abych ho nezalehla. Tělo jsem měla na vlčici celkem mohutné a tak bych na něj mohla také napáchat pár škod. Pořád jsem fňukala a nedokázala se uklidnit. Oba jsou moje rodina... Proč se tak nesnáší? Vždyť ani jeden z nich za tu situaci tehdy nemůže. Nechcou si dát ani šanci. S každým z vlků jsem prožila něco. Mé srdce bylo ve stádiu, kdy by snad mělo zažít i infarkt.
Ležela jsem na zemi a převalila se na břicho. Frank se postavil přede mě a pozoroval mě. Jeho tlapky se dotkly mého čenichu, snažil se mě uklidnit. "Proč to dělají Franku? Proč se nechtějí ani poznat, ale když spolu jsou, chovají se k sobě takhle?" Ptala jsem se svého věrného společníka a hledala tak své odpovědi. Sledovala jsem jeho černé oči, ve kterých jsem neviděla nic víc, než lítost. "Mám se tak chovat také ke svým sourozencům? Jestli je někdy potkám?" Zastříhala jsem ušima. Frank zavrtěl hlavou v nesouhlas. Měl pravdu, ale po tomhle fiasku jsem opravdu nevěděla co. Chtěla jsem jít za nimi, potřebovala jsem akutně nějaké obejmutí. Někoho, kdo mi řekne že to bude v pořádku. Ale já do té Chaosanské rodiny spadla a už jsem tam plavala. Takové stavy by se mi nejspíš stávat neměli. Vzchop se, nebuď tak slabá. Otřela jsem si slzy o tlapky a snažila se zatlačit další slzy dovnitř zpátky. Využila jsem chvíle samoty k tomu, co pro vlky bylo typické. Posadila jsem se, zhluboka se nadechla a začala výt.

"Ta magie není zase až tak úžasná, i když na druhou stranu..." Přemýšlela jsem. Jo, kdybych byla na té straně jako divák, asi by mě to taky fascinovalo. Ale přijímat cizí bolest, aniž bych si mohla vybrat komu chci a nechci pomoct mi přišlo dost divné. "Budu to muset nějak procvičit, aby si magie nedělala co chtěla." Nadhodila jsem nakonec a pohlédla na Dail, jelikož jí byla ta odpověď mířena. Byla z té magie asi nejvíc unešená. Podívala jsem se znova na přední tlapky, které chtěly vyčistit vodou.
Toužila jsem tuhle situaci rozvázat. Bylo to vážně víc než vzrušující. Bohužel jsem tady měla hned dva případy, které proti sobě něco očividně měli. Noir odmítl cokoliv začínat a Zeiran to pobral podobně. Nakrčila jsem nos a zamračila se. Paličáci. Zamyslela jsem se. Zvedla jsem se a obešla Noira, otřela sem se mu o bok a pokračovala dál zhruba do půlky cesty k Zeiranovi. Zůstala jsem na chvíli stát a posadila se. Zhluboka jsem se nadechla. Jsem tu nejmladší, ale mám víc rozumu než všichni tihle tři dohromady. Shodila jsem je do jednoho pytle. Zamračila jsem se. "Na světě je tolik rozvrácených rodin! Tolik!" Začala jsem. A podívala se při tom na Zeirana, který tuhle celou situaci sabotoval úplně stejně, jako Noir. "A většinou to je jen kvůli egu, nebo úplně blbosti." Zavrtěla jsem hlavou a pak si packou plácla po tváři. "A vy dva jste jak dvě vlčata na pískovišti. Neříkám, že teď hned bude vše zalité sluncem, ale... ale je důležité vědět, že někde ve světě je někdo, kdo ti je podobný. A kdo tě aspoň kdysi měl vlastně rád!" Každé vlče, které se narodí musí být unešené z toho, že má sourozence. Pokud se mu zrovna tohle poštěstí. A dokud nevyrostou a nezačnou se projevovat, jsou pro ně celý svět. "Nač bys to tak sobecky sabotoval, Zei? Oba jste ten život měly těžký stejně, to se chcete už navždy na sebe jen mračit a dělat, že ten druhý pomalu ani neexistuje? Nedali jste tomu ani šanci, ani jednu hloupou šanci." Zavrtěla jsem hlavou. "Každý si za život vytvoří z vlků rodinu, pokrevní i nepokrevní... ale vy to sabotujete schválně a nedali jste tomu ani šanci. Já Vás beru jako rodinu oba dva a neunesu tu nenávist ve vzduchu." Zavrtěla jsem smutně hlavou. "Franku jdeme." Zavrčela jsem nakonec. Můj proslov byl zcela u konce! I když o něj pravděpodobně nikdo nestál. Ale mě to bylo jedno. Trhalo mi srdce vidět dva vlky, kteří si získali mou důvěru, aby se takhle k sobě chovali. Bylo mi z toho zcela smutno a věděla jsem, že musím na chvíli pryč. Nechtěla jsem totiž slyšet žádné argumenty. Nenechala jsem si tedy prostor na to, abych slyšela cokoliv, na co kdo reagoval. Frank mi vyskočil na záda a já se rozběhla pryč. Možná jsem to neměla takhle brát, ale.... Zavrtěla jsem hlavou. Sama jsem měla rodinné vztahy naprosto šílené. A byla jsem ta poslední, kdo by jim měl mluvit o tom, co je správné a co ne. Ale oni byli jako dva malí kluci. Já nemám to štěstí narazit ani na jednoho ze sourozenců, natož z rodičů. Potřebovala jsem se uklidnit sama. Byla jsem snad jediná, kdo se tou situací celkově nechal strhnout? A to mi do ní ani nic nebylo, heh...

// Nafrněný odchod, Luka

Cítila jsem neuvěřitelnou bolest v jedné chvíli. Přišla mi to jako věčnost, ale ve skutečnosti šlo jen o pár sekund. Naivně jsem si myslela, že je to jen nějaké prokletí ze strany rohaté. Nikoliv, že bych za to mohla zčista jasna jen já. Zeiran ke mě ihned přiskočil a ještě v tom samém aktu jsem dostala vynadáno. "Nemáš zač!" Odsekla jsem a nakrčila nos. Pomalu jsem se škrábala zpátky na nohy. To už u mě byl i Noir, který konstatoval, že bych měla být v pořádku. Dívala jsem se na rány, jizvy se zase zacelily, takže kromě špinavých a zakrvácených nohou jsem byla zase tam, kde před celým incidentem. "Nešlo to... ovládat, šlo to samo." Řekla jsem zamračeně k Zeiranovi. Pohledem jsem sklouzla na jeho nohy. Ty byly zcela zaceleny, po žádných popáleninách nebyly ani stopy. Jak je to možné? Zavrtěla jsem hlavou.
Podívala jsem se na Dail, které se zdálo, že je to úžasná magie. Ano, na jednu stranu jsem mohla pomáhat ostatním vlkům. Co už nebylo tak fajn bylo, že to bylo na úkor vlastního mého zdraví. A také ten fakt, že jsem nedokázala ovládat, komu chci pomáhat. Zeiran se ihned obořil, že na tom nic úžasného vlastně není. "V pořádku, Zeirane, všechno je v pořádku, je mi fajn." Snažila jsem se to zachránit. Ale černý vlk se rozhodl udělat pár kroků stranou a sednout si. Přičemž začal hypnotizovat vrchol hory. Zvedla jsem hlavu. No jo, tam začínala naše zimní výprava, už to dává smysl... po té výpravě jsem možná přišla k nějaké černé magii. Zastříhala jsem ušima. Možná jsem měla po dlouhé době nějakou odpověď!
Nechtěla jsem, abych tady byla tím středobodem já. Přičemž tady ve vzduchu vládly mnohem důležitější věci, než nějaká prašivá tulačka. Frank mezi tím zamířil za Zeiranem. Vyskákal mu po sedícím těle až na hlavu. Zaklepal na ni a ukázal při tom na mě, aby se podíval. "Děkuju, že jsi mě z té pasti vytáhl." Poděkovala jsem. "A... a asi tady s Noirem a Dail máme nějaké skládačky, do dávno zapomenutého příběhu." Snažila jsem se odvrátit celou tu situaci ode mě někam dál. Mrkla jsem na Noira, jestli se toho chce sám zhostit. Přece jen to byla jejich záležitost a já jsem byla opravdu nerada, abych se dostala do pozice bratr, já a bratr. Možná jsem se měla na chvíli vzdálit a dát jim prostor? Udělala jsem pár kroků k jezeru a přičichla. Nezdálo se, že by bylo ještě horké. Využila jsem drobných sekund, než se ledy hnou k tomu, abych si umyla nohy. Trochu jsem se obávala, že to bude štípat. A tak jsem zavřela násilím oči, jelikož jsem čekala pichlavou bolest. Ale nic. Nebolelo to.

Stála jsem u jezera a spokojeně se napila studené vody v jezeře. Bylo to příjemné. Za sebou jsem měla Noira a Dail a tak jsem se mohla cítit zcela bezpečně. Byla jsem přece jen v takovém houfu rodiny, že nebylo z čeho si dělat starosti. Když jsem se podívala na druhý břeh, na druhé straně jezera, můj pohled se střetl s vlčicí. Ihned jsem jí poznala a před očima se mi mihl nemalý počet vzpomínek. To ne. Přesto jsem se nenechala nijak rozhodit. A dále jsem zůstávala předníma nohama stát v jezeře. Vracela jsem jí podobný pohled, jako ona mě. Možná místy úsměvný, ale přesto zlověstný. Přísahala jsem, že jí jednou vrátím vše, co mi dělala. Ale dnes očividně nebyl ten správný den.
Vše se to odehrálo až moc rychle, že jsem nestačila plně zareagovat. Nohy mi zavázaly kořeny a ty mě z ničeho nic vtáhly do jezera. To se ihned začalo velmi rychle ohřívat přímo v místech přede mnou. Nestačila jsem ani nic udělat, když mě čaplo něco zase jiného. Kořeny se pod náporem ohně potrhaly. Cítila jsem, že mě něco chytlo a odhodilo dozadu. Dopadla jsem tvrdě na zem a udělala zhruba dva kotrmelce. Můj 'zachránce' sám musel ale vkročit přímo do vařící vody.
Zmateně jsem zavrtěla hlavou a zároveň i zavrčela. Co se to u všech čertů děje?! Vrčela jsem v duchu. Snažila jsem se posbírat ze země, ale to už u mě byl můj drahý Frank. Poplácal mě tlapkou po tváři a kontroloval, jestli vůbec žiju. Rychle jsem po něm střelila pohledem a kývla. Vyskočil mi na zátylek a zůstal tam ležet. Podívala jsem se k místu dění. Viděla jsem šílený výraz ze strany šedé s rohama - Stin, jsem jí dříve přezdívala. Ale nejspíš bych jí měla přejmenovat na Psychopatku. A z vařící vody se teď dostával Zeiran. "Zeirane?" Byla jsem překvapená, že tady byl. Nepochybovala jsem, o tom, že se po mém boku za chvíli objeví i Dail a Noir. Nebyli přece jenom daleko, ale všechno se teď strhlo tak rychle, že jsem nedokázala prakticky nic. Ohlédla jsem se na ně, jestli jdou za mnou a pak zpátky na Zeirana, který se zrovna vracel. Ve vzduchu byla cítit spálenina a krev. Dívala jsem se na jeho nohy a nejistě při tom klouzala z jeho očí dolů. "Jsi zraněný," uvědomila jsem si. Kvůli mě. Ihned mi to došlo, že kdyby mě tam tehdy nechytl, možná bych teď byla jedno pečený kuře.
Aniž bych cokoliv spustila, cokoliv chtěla... začala se projevovat má speciální magie. Jakmile Zeiran dorazil k našemu hloučku, začala jsem pomalu vstřebávat jeho bolest. Neuměla jsem to zastavit, potlačit ani ovládat. Jizvy na mých předních nohách začaly krvácet velmi prudce, začaly se tvořit puchýře z popálenin. Ze Zeiranových tlap to pomalu mizelo, zatímco já tu bolest vstřebávala do sebe. Neskutečně to bolelo. Nedokázala jsem na tlapkách ani stát, tělo mi kleslo k zemi. Troufla jsem si říct, že to nebyla plná bolest, za chvíli se to nejhorší přehnalo. Puchýře popraskaly, srst velmi rychle zase svéhlavě zarostla, jako by tam před tím žádné puchýře nebyly. Zůstaly mi tak jen zakrvácené nohy. Netušila jsem, co to bylo za magii. Ani jsem nevěděla, že jí ve skutečnosti mám. Otázka však zněla, jestli se to dalo ovládat? Spustila se úplně sama v blízkosti poraněného jedince. Dýchala jsem velice rychle, snažíc se vstřebávat veškerou bolest. Vyděšeně jsem pak střelila pohledem po Noirovi a Dail, který to mohl tak vše vidět, jak to vlastně všechno bylo. "Co to zatraceně bylo?" Vydala jsem jen ze sebe. A rodinné drama je na světě. Neměla jsem teď v hlavě moc prostoru o tom, co se vlastně vše může dít.

"Teď už něco víš. Hlavní je, že ty víš kdo jsi ty. Každý z nás má nějaké rodiče, někoho kdo nám dal život. Ale až naše samotná cesta z nás dělá to, co jsme." Nadhodila jsem moudře. Ba taky ne, aniž bych to věděla, už jsem měla odžitý rok! Neuvěřitelně to uteklo a i hlava a mysl se mi poměrně měnila. Každopádně moudrost v ní očividně bylo dosti. A to bych před rokem ani neřekla. Ale Noir se mi upřímně líbil. Jednou to dotáhne všechno dál, než my všichni ostatní.
Zamračila jsem se na Dail. Nebylo to poprvé, co se naše názory lišily. "Ne, není to jedno." Řekla jsem jednoduše a zvedla nos trochu víc nafrněně nahoru. "Je to můj život a ráda si budu pamatovat každou minutu, co se mi kdy stala. A přece jen každá jizva musí mít i svou historku. A tyhle musí také nějaké mít a já je chci znát." Nehodlala jsem se smířit s tím, že je 'prostě jen mám'. Něco za tím bylo, něco za tím muselo být! Nemohla jsem k nim přijít jak slepá k houslím. "Příště bych si měla asi lépe vybírat osobní ochranku, když se něco takového stane." Uchechtla jsem se. Ale nechala jsem to být. Byla jsem tady v rámci možností zdravá.
Naklonila jsem hlavu k Dail. Kdo by chtěl ničit ostrovy? Nechápala jsem, ale nechala jsem to tak nějak být. "To bychom pak museli hledat nějakou novou zemi bůh ví kde. Třeba to někde je ještě horší, buďme rádi za naše bohy. Jsou škodolibí, ale jinde to fakt může být peklo." Povzdychla jsem si. Těšila jsem se, až narazím na Zeirana a prohrabu se mu zase v myšlenkách. Ale netušila jsem, kde bych ho v tuhle chvíli měla hledat. Teď jsem tady měla solidní náhradu. A ne? Jeho vlastního bratra, co víc bych si mohla přát? Musela jsem ale uznat, že oba vlci byli opravdu urostlí. Museli mít víc než dobré geny. Jejich rodiče museli být výše postavení. Jinak to není možné, aby urostli oba takhle dobře. Já byla dcerou tuláků a i když byl otec válečníkem a maminka také velmi silnou vlčicí, má postava ani zdaleka nepřipomínala urozenou krev. Tak mi to i Zeiran kdysi řekl - mé barvy zkrátka neodpovídají dobrému rodokmenu - prej. Ale já si to nenechala vymluvit. Teď jsem měla dospělou výšku a sotva jsem dosahovala do průměru vlčice. Byla jsem menší a macatější. Žádná modelka ze mě nejspíš nikdy nebude, ale za to stisk čelistí jsem měla víc než tvrdý. Sledovala jsem oblohu, dnes byl opravdu krásný den. Co nevidět přijde noc. Frank už si to štrádoval k jezeru, užít si poslední zbytky slunce. Zvedla jsem se a udělala těch pár metrů k vodě, abych se také ještě opláchla. Stejně je to obdivuhodné, jaký je tenhle svět. Nechtěla jsem na sobě moc dávat najevo, jak mě Dail svou neohleduplností rozhodila. Aneb přece jen byla s čímkoliv a kdykoliv velmi rychle hotová a rázná. A tak nějak už jsem si zvykla, že já i ona jsme zkrátka úplně jiné. A chvíli jsem se zaposlouchala do zvuku jezera a nechala Dail a Noira, ať si případně promluví sami. Jestli budou chtít situaci nějak zhodnotit. Hlavu jsem ponořila pod vodu.

Téma se pomalu odklonilo na úplně jinou stranu. Noir byl za to možná i rád. Teď si potřeboval srovnat všechno co se dozvěděl. A já od toho také chtěla trochu rozptýlit. S jeho rodinou jsem byla chtě nechtě spojována. Jako bych snad byla samotnou samostatnou částí tam v pozadí. Aneb jedna paní povídala - jo to bych byla přesně já. "Jo, myslím si, že ani ta Corinne to ve skutečnosti ani neví." Řekla jsem trochu smutně. Ale teď už Noir znal celou pravdu o své rodině. Mohl se s tím poprat jak potřeboval a jak chtěl. Jestli bude chtít zkusit slepit tuto rodinu i po letech? Nebo se bude zajímat raději o sebe a o vlky, co má kolem sebe celý život. Na moment jsem si představila, jak by se k tomu postavil Zeiran. Ale nedokázala jsem si to představit, kdyby se ti dva potkali a znali tuto pravdu. Přejel mi mráz po zádech. Nevím proč ale viděla jsme je jako souboj titánů.
Na Moise se tohle dělo pořád. Byla jsem mimo tenhle svět a něco se tam muselo stát. Možná jsem spadla na hlavu a to mi poškodilo paměť. "A-asi ano." Ale bylo mi to záhadou. Jestli byl mimo svět tak nebezpečný, že uměl udělat i takové jizvy. Docela ráda bych viděla, co se stalo. Ale na sebe jsem svou magii neuměla použít. A kdo ví, jestli bych to v mysli vůbec někde našla. Možná to tam někde schované bude.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, hrabala jsem se mu v hlavě v létě. Tohle se stalo až v zimě. Ale dobrá poznámka, možná až na něj narazím, tak se ho zeptám, jestli bude zase můj pokusný králík." Usmála jsem se. Aspoň drobná naděje. Ale bojím se co uvidím. Vždyť už tehdy jsem viděla v Zeiranově mysli různé hrůzy, co způsoboval vlkům. Co když mi to vážně udělal on? Budu to chtít vůbec vědět? A on? Projela mi nepříjemná myšlenka v hlavě. Třeba to tak nebude. Olízla jsem si nos.

Nikdy jsem neměla příliš emocionální vzor. Takže podávání informací mohlo být možná i lehce bezcitné. I když jsem se snažila zvládnout to bez velkých obtíží. V Noirovi se něco pralo. Pravda občas bolela, nebo lépe řečeno - vždy bolela. Když se odvrátil, chvíli jsem ho nechala. Podívala jsem se na moment na Dail a pak zase zpátky k vlkovi. Zvedla jsem se a udělala krok k němu. Čumákem jsem mu přejela po rameni a krku - nejspíš něco ve smyslu objetí, či jak lépe to nazvat. Byl moc vysoký na to, abych mu dosáhla na hlavu. Po tomto lítostném gestu jsem udělala zase krok zpět na své místo. Chtěla jsem mu nechat prostor, přece jen jsem byla pouhý informátor. Za tohle můžeš ty. Udeřila mi myšlenka v hlavě a osočovala sama sebe z této situace. Měla jsem si vymyslet nějaký příběh s růžovým koncem. A ne ho jen utvrdit v tom, že celá jeho rodina ho nechala kdysi na holičkách. Dail potvrdila, že opravdu Zeirana viděli. Byl na schůzi a tak jsem nepochybovala, že by netušili kdo to je. Dail znala i jeho sestru, zdálo se že mají lepší vztah, než se Zeiranem. "Myslím si, že ani jeden - ani Zeiran ani ta Corrine, si nepamatují že jste pokrevně příbuzní. Museli jste být hrozně malí. A možná mají jen domněnky, jako ty. Zeiran mi povídal jen o otci. Myslím si, že ani on přesně neví kdo je jeho rodina." Snažila jsem se to nějak zachránit. Byli malí a tak se rozutekli do světa. Což mi nešlo moc do hlavy, měli držet při sobě. Ale já jsem měla tak co říkat. I já vylétla z hnízda moc brzo a o svých sourozencích nevím prakticky nic. A nikdy mi to žíly netrhalo.
Dail nadhodila, jestli nechce navštívit své sourozence. To se asi úplně nehodí. Projelo mi hlavou. Byla to citlivá a hlavně nová informace. I já bych se s ní prvně chtěla nějak smířit. Ale bylo od Dail hezké, že chtěla aby se Noir se svou rodinou viděl. Ale sám řekl, že zatím to tak nevidí. Respektovala jsem to, bylo to jeho rozhodnutí a tak jsem přikývla, měla jsem na to podobný názor. I když o mně tady přece nešlo. Neunikla mi poznámka na Zeiranův účet. Takže se znají, ale nemají se rádi? Zamračila jsem se. Proč? Hlodala jsem v hlavě. Oba byli sví, ale ve skutečnosti si byli v něčem i podobní. Nebo je možné, že by Zeiran o něm něco věděl? Proč by mu to nikdy neřekl? Tolik otázek, kolik jsem jich teď měla v hlavě jsem snad nikdy ani neměla.
Nenápadně jsem odklonila celý rozhovor jiným směrem. Nechtěla jsem, aby se tady Noir utápěl v tom, co jsem mu řekla. I když nad tím bude přemýšlet teď hodně. Ale rozptýlení se vždy hodí. Podívala jsem se na své přední nohy a jen pokrčila rameny. "Vlastně si nepamatuji celou zimu. Spadla jsem i s ním do nějaké magické bubliny. Pamatuji si že tam byl Zeiran a pak nějaká další vlčice. Mám jen obrázky, které nedávají moc smysl." Pokrčila jsem rameny. Noir mi potvrdil, že rozhodně nevznikli přirozeně. Už mě napadla myšlenka, že mi to mohl způsobit i Zeiran. Přece jen někdy nebyl emočně úplně v pořádku. A když se naštval, děli se věci. Ale přece by mi to neudělal, když se známe tak dlouho, nebo ano? "Je to záhada," a to nejen to. Záhada byla i má magie, o které jsem ještě neměla ani nejmenší potuchy, že bych mohla pomáhat i jiným vlkům.

Dail a Noir měli krásný vztah. Kéž bych i já měla štěstí na takové sourozence, i když jsou nevlastní. Projelo mi hlavou. Ale to neznamenalo, že bych si nějakého takového nemohla najít. Zeirana jsem považovala za svou rodinu. Ale netušila jsem, v jakém směru. Noir i Dail měli také něco rodinného do sebe. Přirostli mi k srdci až moc rychle. Neuměla jsem tohle pojmenovat. Možná mé mládí a nevědomost, jaké různé vztahy ve světě mohou existovat.
Dokončila jsem svůj velkolepý monolog. Dail se mě zeptala, jestli jsem náhodou necítila pachy. Bohužel jsem se jen smutně zamračila. "Bohužel, i kdybych je cítila, myslím že bych je stejně neuměla plně popsat." Prozradila jsem Dail a naklonila k ní hlavu. Pak jsem se podívala na Noira, který byl překvapený, že jsem znala jeho bratra. "Ano, strávila jsem s ním necelý rok. S přestávkami," pokrčila jsem rameny a usmála se. Znala jsem ho, nemohla jsem na něj říct jediné zlé slovo. Jelikož mě z 99% vždy vytahoval z průserů, kdy mi šlo o život. "Zeiran? No smečku má," poškrábala jsem se zadní nohou za uchem a při tom se nevědomky usmívala. "Shodou náhod sídlí ve stejné, jako ty. Je to Chaosan." Vysvětlila jsem mu a zamrkala. "Ale kurnik, jak bych ho popsala...." Dumala jsem nad tím a nohu mezi tím vrátila zase zpátky. "Je to tak půl roku, co mi říkal že byla nějaká velká schůze Chaosu! Na které byl! Byl jsi tam taky?" Zeptala jsem se a ihned střelila pohledem na Noira. Těšilo mě, že nebyl nijak rozčílený, ale informace pro něj byli nejspíš důležité. "Moc mi o té schůzi neříkal, ale no... no, je to podobně velký a mohutný vlk jako ty. A v jeho přítomnosti je takový obří protivný pták, havran možná?" Pokrčila jsem rameny. "Možná je to straka, já vlastně nevím, ptáci nejsou zrovna můj obor. Je velký a černý a většinou jen otravuje." Pokrčila jsem rameny a nedokázala ho zařadit. Já Zeirana znala jako ochranářského dobráka. Ale tušila jsem, že takhle ho každý vidět nemusí. Pro někoho mohl být arogantním hovadem, nebo i vrahem - ale tuhle stránku jsem já nemohla znát. "Říká ti to něco? A pobývá.. no všude možně, setkávám se s ním často, ale vždy na jiném místě. To on byl... u toho kdy se mi staly tyhle jizvy. Ale ani jeden z nás si nepamatuje, jak k tomu přišlo." Ukázala jsem mu mé přední nohy. Jizvy byly dokonale rovné, nešlo o přirozenou příhodu. Stále jsem měla celou svou zimu v mlze.
Pak zmínil dvě jména. Ihned mi na tváři vysvitla aspoň kapka naděje, že mé slova nebyla zbytečná. "A-si?" Bohužel jsem co se týče samic nemohla pomoct. Měla jsem vůči vlčicím svůj blok a s málokterou jsem vyšla. Tudíž, i kdybych je někdy v životě potkala, neuměla jsme si představit je nazývat známou, či kamarádkou. Já zkrátka samice nemusela v žádném ohledu. Dail byla jedna jediná výjimka. Zdálo se, že jeho bratr je největší záhadou, ale možná i největší ránou v tomto příběhu.

Byla jsem z toho zaskočená a ani úplně nevěděla, jak to Noirovi všechno říct. Koukala jsem do jeho zeleného oka, které prahlo po odpovědi. "Něco jsem našla, jo dozvěděla jsem se to." Zastříhala jsem ušima. Konečně se tu objevil i můj věrný přítel lasičák Frank. Dlouhým zívnutím seskočil ze stromu a jako ležérní hospodský povaleč si vedle mě sednul. Nejspíš chtěl být také přítomen u tohoto velkého tajemství.
Podívala jsem se na Dail, která se ze slušnosti nabídla, že půjde bokem. Noir jí však dovolil tady zůstat a tak jsem se usmála. Kdo ví, třeba k tomu taky bude mít co říct. A tak jsem si trochu více poposedla. Knedlík, který jsem měla v krku jsem cítila a vyráběl mi tak nezbedný chraplavý tón hlasu. "Noire, máš rodinu. Tvůj otec je Angel, už jsem ho... už jsem ho viděla. Velký černý vlk s odznaky a křídly. Byl to snad největší vlk, který kdy chodil po této půdě. Bohužel už není mezi námi. Znám ho... znám ho ze Zeiranových snů." Začala jsem a pořádně se nadechla, abych tak nedala prostor na jakékoliv dotazy mimo. "Zeiran je tvůj bratr, viděla jsem ve snu jak jste všichni v jeskyni při bouřce. Zeiran byl tehdy celým černým vlkem, ty jsi se ho snažil ochránit před bouřkou. Zeiran musel modré odznaky dostat až u Wua." Konečně mi to dávalo smysl. Také to neměl přirozené. Ale snažila jsem se mu objasnit tuto situaci. Nemohla jsem ale vědět, že on Zeirana pod tímto jménem ve skutečnosti nezná. Ale vodítko tam snad bylo. "A to není všechno." Polkla j sem. "Máš i sestru, tu už ale neznám, stejně tak s tvou matkou. Jak bych je popsala..." Podívala jsem se na nebe, snažíc si vzpomenout na jejich tváře. "Celá černá s bílou šmouhou na tváři, možná i na těle. Teď už může být také změněná, kdo ví. Moc dobře jsem jí neviděla, tiskla se k matce. A tvoje máma je..." Projel mnou strašně nepříjemný pocit, když si vzpomenu na ten chladnokrevný pohled. "Byla celá černá, kolem ní fialová clona. Černé oči, jako noc. Špičatý ocas, péra za hlavou a podivnou lebku na prsou. Nemám tušení kdo to byl, takovou vlčici jsem upřímně nikdy neviděla. Byla jako nějaký démon." Nejistě jsem koukala na Noira. Třeba jí bude znát a bude prahnout po odpovědích, proč měli tak osamělé dětství.

Seděla jsem na kmeni stromu a sledovala svůj výraz. V hlavě jsem měla zmatek. A ten zmatek jsem měla způsobit vlkovi, který mi byl blízký. Nebyla jsem si tím úplně jistá a potřebovala to všechno vstřebat. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Dail a Noira. Zdálo se, že Dail je na stráži a moc si neodpočinula. Já také ne, nechtěla jsem ani zamhouřit oči. Bylo to celkem riziko, neboť Noir chtěl navštívit Svatyni. A je dost možné, že síly mi na ni stačit samotné nebudou. Ale teď byla má únava to poslední, co jsem chtěla řešit.
Černobílý vlk se začal vrtět a pomalu probouzet. Projel mnou nepříjemný pocit. Pozdravil a zdálo se, že aspoň jeden z naší trojky se hezky vyspal. Viděla jsem, jak má jednu tvář oleženou a hlavu teď měl neforemnou. Letmo jsem se usmála. "Dobré .. ehm .. ráno." Zavrtěla jsem hlavou a zůstávala ještě chvíli sedět. Bylo opravdové teplo, ale tady u jezera jsem cítila ještě chlad. Nemůžu mu to zatajit. Projelo mi hlavou. Zeiran očividně o svém bratrovi také neví. A kdo ví, třeba ten posel budu já. I když jsem netušila, kde se můj havraní přítel nachází. Nechala jsem Zeirana Zeiranem, to byl teď ten nejmenší problém.
Byla jsem hrozně nerozhodná. Zadek mi neustále popojížděl sem a tam. Nemůžu si to nechat pro sebe, jde o jeho rodinu. Taky bych chtěla znát pravdu. Byla bych naštvaná, kdyby mi to někdo zatajil. Sváděla jsem vnitřní boj. Ten vyústil k tomu, abych slezla ze svého provizorního úkrytu a poodešla těch pár metrů k odpočívajícím vlkům. "Noire, asi bych ti měla něco říct." Řekla jsem nejistě. Na tváři jsem měla takový neutrální výraz. Zároveň jsem ho nechtěla vyděsit. Nechtěla jsem to na něj vychrlit všechno najednou. Dail určitě také poslouchala, musela být zvědavá jakou historii Noir vlastně má. "J-já vím kdo jsi." Nevím, jestli to byly ty pravé slova. Rychle jsem změnila svůj výraz, snažíc se to trochu odlehčit a usmála se na něj. Posadila jsem se před něj.