Příspěvky uživatele

< návrat zpět

První se slov ujala Dail. Naklonila jsem tedy k ní hlavu, abych dala najevo, že jí bedlivě naslouchám. To zní... necíleně. Projelo mi hlavou. Nedokázala jsem vymyslet to správné slovo na její příklad. Každopádně žila pro přítomnost a to, co jí osud přinese. "Chápu, to je celkem dobrý," zalhala jsem a usmála. Pro mě tenhle styl života nebyl. Měla jsem velké očekávání od svého života a věděla, že jednou se mi podaří hodně věcí dotáhnout do konce. Byla jsem cílevědomá a celkem i soběstačná. Pak tu byl Noir, který chtěl být silný a někdy se stát možná i alfou smečky. Ihned se mi rozzářily oči, neboť tohle sebevědomí se mi opravdu líbilo! Vlk by měl vědět, za čím jít. "Věřím, že za tvé vlády by smečka nabrala jiný směr. Možná by to chtělo... víc zasedání? Nebo jak tomu říkáte? Vytřídit členy," pokrčila jsem rameny a moc nevěděla. Setkala jsem se s několika členy, ale celkově o vedení nikdo moc nevěděl. Což mi přišlo líto. Znělo jen jméno - Scar - a pak u tohoto jména povlával obrovský otazník. "Většinou ale ti, co si myslí, že jsou lepší, ti ve skutečnosti nesahají ani po kotníky." Frkla jsem a pozvedla nos trochu výš. Jo - i já měla určité ego a ne každý mi po ty kotníky sahal hehe.
Noir mi dával cenné rady do života a já si jich velmi vážila. "Cejtím, jako bych tam už skoro patřila." Zazubila jsem se. Od prvních chvílích jsem musela bojovat o život tady venku. Ze začátku jsem měla pomocnou tlapu. Ale teď? Řekla bych, že život tuláka zvládám na výbornou. Mé zkušenosti mi může kdejaká několikaletá herka závidět. "Překvapení? Hm.. někdy jsou překvapení pěkně děsivá." Oklepala jsem se. Není nad jistotu. Mlaskla jsem. Aneb co si nevydřu, to nemám. Nehodlám čekat na dobrého strýčka příhodu. Noir byl sigma, stejně tak i Dail. Ale měla jsem jejich plnou podporu. S úsměvem jsem přikývla.
Pak se pomalu chýlilo ke spánku. Noir usnul prakticky hned. Zívla jsem také, ale ještě zůstávala sedět. Věděla jsem, že když lehnu a zavřu oči, prospím celou tu chvíli, kterou můžu využít v bádání. Nechala jsem i Dail, ať pořádně zabere. Sem tam jsem se rozhlédla. Zamířila jsem k jezeru, abych se mohla trochu osvěžit. Hlavu jsem tam ponořila, aby mě únava přešla. Pak jsem jí zvedla. Byl dokonalý letní den, teplo jsem na kožichu cítila. Div mi nehořely záda.Je čas. Projelo mi hlavou, když jsem uslyšela chrápání za mnou.
Otočila jsem se a potichu se přikradla k Noirovi. Takhle blízko jsem mu snad ještě nikdy nebyla. Měla jsem chvíli, abych si ho mohla prohlédnout pořádně. Jizva přes tvář byla hluboká. Nedivila jsem se, že neměl oko. Tohle by nezvládl nikdo. Fascinovaně jsem ho hypnotizovala a snažila se do něj vcítit. Možná chvíli i zasněně jsem zavrtěla hlavou. Do práce. Zavřela jsem oči a svou tlapku mu položila opatrně mezi uši. Tak abych ho neprobudila a aktivovala tak svou milovanou magii.

Objevila jsem se v jeskyni. Mžourala jsem očima z jednoho kouta na druhý, snažíc se zorientovat. Jeskyni jsem neznala. Byla pro mě nová. Slyšela jsem hromy, které tady jasně dominovaly. Venku musela vládnout silná bouřka. Po delším zkoumání jsem si uvědomila, že tady nejsem sama. V rohu jeskyně byla vlčice - velmi hubená, možná až vysátá z podoby. A kolem ní se kutálely vlčata. Jedno z nich si to rázovalo přímo k východu. Ale čím blíže východu byl, tím víc se strachy třásl. Přikročila jsem blíž, abych si ho mohla prohlédnout, byl úplně černý. Modré oči mu svítily. Jeho hlas mi byl tak povědomý. To není možné - napadlo mě. Bál se, třásl se strachy. Když v tom se hned za ním objevilo další vlče. Se světlejšími odznaky. Měl ochranářský postoj, jako by šel svého bratra chránit před samotnou bouřkou. Měl dvě oči, zelené. Ale jaký malý, odváčný fešák si byl Noire, usmívala jsem se od ucha k uchu. Nenechala jsem se ale rozptýlit. Přímo za mnou se objevil mohutný černý vlk s odznaky. Jeho křídla byla větší, jak samotný vlk. Ihned mě to donutilo se stáhnout - i když jsem věděla, že mě nevidí. Pane bože to je Angel! A to... to je Zeiran. Spadla mi brada až do samotných nížin. Angel vzal oba bratry zpět dovnitř jeskyně. Byla jsem jim solidně v patách, jako ten správný špeh. Vlčice, která ležela na zemi a stále se ještě po porodu nedala zcela do kupy, měla u sebe třetí vlče. Podle hlasu to musela být vlčice. Typická černá barva se šmouhou na tváři. Zeiran a Noir mají ještě sestru? Proč mi o tom Zeiran nikdy neřekl? I když, o Noirovi asi neví. Konspirační teorie. Tmavě hnědá vlčice s rudýma očima. Na první pohled to musela být solidní krvežíznivá potvora. Když v tom upřela zrak přímo na mě. Viděla mě? Sen se rozplynul a vtáhnul mě ke skoku z vodopádu. Noir skočil a byl pod vodou. Viděla jsem, jak byl z toho šťastný, že to dokázal. Ten výraz by se měl zarámovat. A pak jsem viděla samu sebe. Jak pro něj skáču. Ale auru jsem neviděla. Zamračila jsem se. Co mám dělat, co mám dělat... Už vím, co musím udělat. Mé tělo, které bylo stvořeno za pomoci magie - zkrátka jsem vkročila do Noira v okamžiku, kdy jsem se ho sama snažila vytáhnout. Viděla jsem to jeho očima. Moje aura byla naprosto kouzelná.

Na moment jsem se vrátila do reality. Vyděšeně jsem ucukla, ze všeho co jsem právě teď viděla. Lápala jsem po dechu a začala potichu couvat. Noir se za celou dobu ani nepohnul. Přišla jsem si, jako bych tam byla snad hodiny. Spousta informací, nových informací se mi ukrývalo v hlavě. Ty můj kokos, to není možné. Vrtěla jsem hlavou. Odešla jsem od dvou spících vlků dál. Našla jsem strom, po jehož kmeni se dalo vyšplhat. Vyskočila jsem nahoru a sedla si. Dívala jsem se dolů na svůj vlnící se odraz. Zeiran
ani Noir o sobě očividně neví. Zeiran ví kdo je jeho otec, ale Noir očividně ne. Možná má jen záblesky skládačky. Měla jsem v hlavě zmatek. Mám mu to říct? Bude to rána... vždyť měl celou odpověď před nosem. A se Zeiranem se očividně moc nemusí. Ale třeba to tohle změní. Dřív k němu měl ochranářské sklony. Dívala jsem se, jak Noir oddychuje. Měla jsem Dail i Noira jako na dlani. Teď jsem rozdávala karty já. Jeho matku ale neznám, ani sestru. Ale Angel a Zeiran už byla solidní nálož sama o sobě. Únava ze mě nakonec opadla. Nemohla jsem jít spát. Měla jsem v hlavě takový zmatek, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Oči mi těkaly sem a tam, tělo se mi chvělo. Snažila jsem se stále vracet tam... tam do jeskyně.

// Nerovy vodopády

"Každý vlk by měl mít i nějaký cíl, nebo sen. Máte něco, čeho byste chtěli jednou dosáhnout? V rozmezí, ne zítřka, ale dlouhodobě?" Nejen, že by měl každý vědět, co bude dělat zítra. I když i to bylo fajn. Ale mít nějaký vnitřní sen, něco co si každý z nás uvnitř přeje. A až se to splní, bude to obrovská euforie. Ale netušila jsem, jestli něco takového mají. Dail se zdála být o něco starší než my. Možná už něčeho takového dosáhla a teď byla spokojená s tím co má. Sama jsem byla zvědavá na její odpověď.
Dělala jsem si starost ohledně alfy Chaosu. Oba mí společníci mě ale vyvedli z omylu a řekli mi o Chaosu něco víc. Tohle mi Zeiran nikdy neřekl. Projelo mi ihned hlavou. On se o své smečce nijak bavit nechtěl. Řekl mi jen, že nemá domov. Informace jsem si musela sehnat sama a jinde. A skládačka pomalu a jistě dostávala jasný obrazec. "Páni, to jsem nevěděla, že to může i beta. Ale líbí se mi, že jsou si tak nějak všichni rovni. Už jen proto jsem si smečku vybrala." Zastříhala jsem ušima. Nikdy jsem nebyla vedena pod autoritou, proto jsem s ní měla tak trochu i problém. Nedokázala se nikdy nikomu úplně poddat. "Vlk si tam asi místo musí nějak vybojovat, nebo ukázat, že se s ním nesmí orat. Je to tak?" Mžourala jsem očky na Noira. Nejspíš už u něčeho takového mohl být. Mě přišel jako velmi schopný vlk, s takovým se určitě zametat nebude.
Konečně jsme byli dostatečně daleko od vodopádů a jeho hluk už našim uším nemusí kazit den. V dálce jsem viděla tělo kamzíka, ale neměla jsem příliš hlad. Spíše jsem se posadila kousek od ležícího Noira a počkala ještě na Dail. Musela jsem zůstat vzhůru, abych mohla na Noira použít svoji spící magii. Jenomže poznat, kdy bude mít hluboký spánek může trvat i několik hodin. Nesmím usnout, mám před sebou důležitý úkol. "Už se těším, snad budu nějak nápomocná." Nadhodila jsem zvědavě. Hrabat se někomu v soukromí byla jedna věc, ale mít na to povolení! To byla ještě větší prďárna.

Nebudu zapírat, že jsem z toho všeho nebyla tak úplně mimo. Byla. Celá ta situace byla opravdu vyhrocená a i když mé tělo jasně naznačovalo, jak zničené je, stejně jsem byla spokojená. Udělala jsem něco, co jsem sama moc chtěla. Bez ohledu na následky. A Noir se nechal strhnout se mnou. Bylo to neskutečné gesto, kterého jsem si velmi cenila. "Mě se jen tak nezbavíte," ušklíbla jsem se na oba vlky. Zdálo se, že jsem měla nové přátelé. Možná jedny z mála přátel, co jsem vůbec měla.
Snažila jsem se dopídit toho, jak to asi vypadalo. Noir mi sdělil, že se na to mohu podívat jeho očima. Přikývla jsem. Bylo na čase uložit se ke spánku a co možná lépe, prohlédnout mysl Noira. Sice jsem se na to úplně fyzicky necítila, ale slíbila jsem mu to. A má zvědavost tam taky hrála roli. Podívat se do snů jiných vlků byla vždy obrovská zkušenost. Líbilo se mi takové kelišování do života. "To zní dobře," zazubila jsem se.
Byla mi celkem zima, mokrý kožich hodně studil, obzvlášť v tuto noční dobu. Ale za chvíli vykoukne nový den, hned to bude o něco veselejší. Zastříhala jsem ušima a pohlédla na Noira, který udal směr jinam. Tady byl moc velký hluk na spánek. "Souhlasím," přikývla jsem a zařadila se tak vedle Noira i Dail. Ti už si vyšlapovali vstříc nedalekému jezeru. V dálce jsem viděla, jak za svitu měsíce září.
Při slově Svatyně se mi rozzářily oči. "To by bylo fajn, hrozně ráda bych se tam podívala. A mrknout do smeček taky není špatné. Ale po mé zkušenosti s Daénem," oklepala jsem se. "Brrr... Snad se mi podaří někdy narazit na tu vaši alfu. Jinak budu asi navždy tulačkou." Pokrčila jsem rameny. Jejich alfa mi byla jedna velká záhada. Jako by to byl samotný fantom. Ale nechala jsem to otevřené. Do smečky jsem chtěla už možná půl roku a stále jsem nebyla schopna najít někoho kompetentního.

// Jezero

Byla jsem strachy bez sebe, ne o svůj život, ale o život někoho jiného. Nikdy jsem nedostala do nesnází nikoho jiného, než sebe. Při lovu jsem zraňovala jen sebe a mé činy nikdy neměly dopad na někoho jiného. Teď to bylo ale jiné. To mě napadlo skákat z vodopádu, ze kterého jsem byla strachy bez sebe. A Noir to udělal, možná jsem ho vyprovokovala nějak... ne možná, ale určitě. A kvůli mě umře! To ne, ne, ne... Lámala jsem si hlavu. Nedělalo mi starost ani to, že mi pod vodou docházel dech. Dail mi radila, ať pomocí magie vodu dám nějak stranou. Ale tak dobrá jsem v té magii nebyla. Musela jsem cestou najít pana Wua, aby mi s tím dostatečně pomohl. Jediné, co jsem zachytila byla teplota vody. Noir byl hluboko pod vodopády a já máchala tlapama, abych se dostala za ním.
Nakonec se tu objevili kořeny. Bylo vidět, že Dail je v magii znalá a tak chytla jak mě, tak i Noira a táhla nás zase na souš. Díky vodopádu jsem musela mít přivřené oči. Nedokázala jsem je mít plně otevřené, byl to šílený tlak. Když jsem se dostala konečně na břeh, hltavě jsem se sápala po vzduchu. Ještě několikrát zakašlala a byla kompletně vyčerpaná. Takový šílený dobrodružství - aspoň co se týče vody - jsem ještě nezažila. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se nějak se uklidnit. Šlo to dost těžce. Noir mluvil, nebo se o to aspoň snažil. Jeho tělo se chvělo, energie také upadla. Žije, nikdo mě nezabije, aspoň ne za vraždu. Ale teď byla na řadě Dail, aby nám nejspíš dostatečně vynadala. Ani jsem se na ni nechtěla moc dívat, cítila jsem se až příliš provinile. "Ži-ju," zavrtěla jsem hlavou a pak i celým tělem. Mé tělo teď díky mokrému kožichu vážilo snad celou tunu. Noir se zdál, že o ten pád osvobodil a dokonce se mu to i líbilo. "Teď nevymýšlím další aktivitu já," hlesla jsem, neboť mé nápady byly asi trochu více šílené. "Vypadá to, že jsi celý, díky bohu." Zadýchaně jsem si sedla vedle Noira a opírala si tak zadek o jeho tělo. Nakonec jsem zvedla hlavu na Dail. "Vypadalo to aspoň dobře?" Zasmála jsem se a koulela oči na Dail, když už jsme se skoro zabili, možná to bylo cool.

Pád byl dlouhý a i když jsem slyšela nějaké zvuky magie, byly až příliš pomalé. Pohltila mě voda. Tělo dopadlo na hladinu vody a já cítila neuvěřitelnou bolest, když jsem o ní plácla. Proud mě chtěl sebrat někde níž, pod hrdlo vodopádu. Ale v tom mě něco chytilo a táhlo na břeh. Nevnímala jsem nic, plíce jsem měla plné vody. Netušila jsem, co vlastně od toho skoku čekat. Dail na mě řvala, ale já neposlouchala, prostě jsem skočila. A zpanikařila, tělo se ihned sápalo po kyslíku, který se odmítal dostavit.
Se zavřenými oči a promočeným tělem jsem byla na břehu díky kořenům Dail. Ta si to štrádovala po srázu dolů, nikoliv skokem, ale po svých. Nehodlala se nejspíš účastnit naší šílené cesty vstříc dospělosti - nebo co jsme si to vlastně dokazovali.
Zůstala jsem tělem ležet nehnutá, až když Dail konečně doběhla a prošťouchla mi tlapkou břicho jsem začala kašlat vodu. Tělo se chvělo bolestí, vyčerpáním a to všechno dohromady. Byla to otázka několika sekund, všechno se sešlo tak rychle. Viděla jsem Dail a její vystrašený pohled přímo na mě. "N-Noir?" Vykašlala jsem jméno mého nového přítele, který tady s námi nebyl. Neskutečně mě pálila žáha a ani jsem nebyla schopná dát dohromady nějakou větu. Rozhlížela jsem se, ale nebyl vidět. Skočil? Musel skočit! Musí být ve vodě! Těkala jsem pohledem z vody na Dail, než mi došlo co se stalo. Sesbírala jsem se a hnala se zpátky do vody. Mé plavecké schopnosti díky vrozené magii byli poměrně dobré. Za pomoci magie vody jsem hledala, kde je voda nejteplejší. Věděla jsem, že přesně tam jí bude ohřívat Noirovo tělo.
I když mé plíce byli na nule, znova jsem se vrhla do vody, snažíc se ho najít. Cvakala jsem zuby do prázdna, abych zachytila jeho kožich. Proud vody byl neskutečně silný, mlátil do mého těla ze všech stran. Bylo jasné, že Noir spadl přímo do vodopádu, který ho svou silou vtáhl do sebe. Dail ho nejspíš nestihla zachytit tak rychle, jako mě, neboť měla spoustu práce se mnou. Nesmí umřít! Nesmí! Pane bože zabila jsem svého nového přítele! Jak to vysvětlím? Dail mě zabije! Uvědomila jsem se a máchla tlapou dál. Díky bohu za to, že jsem měla na vlčici tak mohutné tlapy. Stačilo hrábnout a já se posunula. Nebyla jsem si ale jistá, jak moc mi vydrží plíce a síla. Tělo, kdyby teď bylo bez srsti by získávalo další a další modřiny, které by jen fialověli.

Byl tu hluk a kromě toho neuvěřitelná výška. Když to spojím, dost tu i foukalo. Nemůžu vypadat jako slaboch, správný budoucí Chaosan se ničeho nebojí. Potřebovala jsem udělat velkou a hlavně tlustou čáru za tím vším co bylo. Nechtěla jsem být už slabá. Zastříhala jsem ušima a mrkla na Dail a Noira. Dail tvrdila, že nemusím skákat pokud se bojím a Noir na to také nenaléhal. Bylo ale vidět, že se jim do toho možná ani nechtělo.
Zavrtěla jsem hlavou, chvíli jsem zůstala stát na místě. Nakonec jsem packou shodila jeden z kamínků, co bylo na kraji. "Musím to udělat," prohlásila jsem nakonec. Zavřela jsem oči, plně se odrazila od zadních nohou a proběhla mezi vlky.
Letěla jsem vzduchem, vzala mě při tom voda za zadkem, která stékala z vodopádu. Bála jsem se, že mě to úplně pohltí, ale naštěstí ne. Čím blíže jsem byla k hladině vody, tím víc jsem si uvědomovala, že to není jen voda, ale všude kolem jsou i skály. Stačilo na jednu z nich spadnout a rozplácla bych se jako flákota na milion kousků. Zavřela jsem oči a nechala mé tělo obalit vodou, která mě v té rychlosti přivítala. Nehledě na to, že jsem při pádu udělala pár kotrmelců. Točila se mi hlava, ale snad přežiju!

Stála jsem na samotném vrchu, východ slunce byl nádherný. Nemohla jsem odlepit oči z toho všeho. Ale byla jsem stále realista, který věděl kde právě stojí. Nervózně jsem se podívala dolů, chvíli jsem využila k tomu, abych se zhluboka nadechla a vydechla. Snažíc se tím získat více koncentrace. Tohle nemůžu zvládnout. Nikdy jsem nebyla taková zpátečnická. Vždy jsem šla po hlavě po všem, co mě napadlo. Ale výška mi očividně nedělala úplně dobře.
Začala jsem couvat, až jsem narazila do něčeho měkkého. Byl to Noir. Ten právě stačil s Dail dorazit za mnou. Uskočila jsem do strany, i přes to jak kluzké to tady bylo jsem nijak neklouzala. "J-jasně že jo!" Vyhrkla jsem nervózně na otázku ohledně skoku.
Znova jsem hlavu naklonila na stranu, abych se mohla podívat dolů. Tohle zvládnu. Měla jsem tak vyschlo v krku i přes to, že jsem před chvílí pila. Nechtěla jsem ukázat, že jsem slaboch. Pche! Nemůžu být! Budoucí Chaosačka nemůže být přece strašpytel. Zaryla jsem drápy do země, ale tělo se odmítalo hnout. Houpala jsem se chvíli sem a tam a sem a tam. A nic. Najednou jsem cítila, jak mi sklaplo, poprvé za můj život jsem snad neměla co říct. Snažila jsem se představit si různé situace, které by mě donutily skočit. Ale kde vzít odvahu?

Bylo fajn po dlouhé době mít takovou společnost. Poslouchat vlky, přidat se do hovoru. Opravdu jsem to už potřebovala, občas jsem se cítila jako naprostý šílenec. A Dail s Noirem mě vraceli zpátky do reality. Možná tak ztracený případ nebudu. Noir byl puberťák, nebo dospělý, nechala jsem to být. Sama jsem nevěděla, co jsem já. Ale věděla jsem, že začíná být teplo. V tomhle období jsem se narodila. Možná jsem měla už rok. Nebo snad přijde ještě nějaké období? Zima už tu byla, teplo taky.. Toužila jsem to ovoce vyzkoušet, nikdy jsem fialové ovoce nejedla a znělo to dost exoticky.
Co se pouště týkalo, moc se mi to nezamlouvalo. A k Noirovi jsem přikývla. "Jo, střídání teplot je fajn, ani ta zima celoročně by mi nevoněla." Měla jsem tuhle zimu tu výhodu mého prvního zimního kožichu. A ten byl fest huňatý. Ale kdo ví, jestli mi takový naroste i za rok. Dail přišla naopak z otázkou, kde bych chtěla žít. "Nějaká jeskyně, kterou jen tak někdo nenajde. Aby tam byl chládek v létě, ale naopak si můžu v zimě rozdělat oheň. A třeba někde v horách, ne vysoko. Možná i nějaký zapadlý les, kdo ví. Ale jeskyně by se mi líbila," zakřenila jsem se. Nora se mi moc nezamlouvala. Přišla mi stísněná, ale neměla jsem vysoké nároky. Nepotřebovala jsem nijak velkou jeskyni, ale přišla mi pro vlka přirozenější.
Sledovala jsem vodopád a škrábala se nahoru. Netušila jsem, jestli jde někdo v mých stopách. Byl tady hluk a já neměla moc čas se ohlížet. Samotné skály byly dost kluzké. Trvalo to, byla jsem zadýchaná a celá bolavá. Ale byla jsem konečně na samotném vrchu! Možná to zabralo i několik hodin. Byla to opravdu výška. Nohy mi nahoře ztuhly a já nebyla schopna udělat prakticky krok. "Och," vytřeštěný pohled jsem zabodla do právě vycházejícího slunce. Tohle byl naprosto kouzelný okamžik - východ slunce. První paprsky se draly nahoru, bylo to kouzelné. A já jako bych zapomněla na výšku, ve které se teď nacházím.

// Křišťálové jezero

Trochu jsem záviděla, že mezi sebou měli tak krásný vztah. Bylo hezké vidět, že se někdo má o koho opřít. Já v tomhle směru měla jen Zeirana, ale netušila jsem, kde by teď ten vlk mohl být. Docela bych uvítala jeho přítomnost, určitě by se mu Noir i Dail líbili. I když měl vytříbený vkus, ale když jsem tam zapadla já, oni určitě taky. Noir měl očividně problém se zařadit mezi dospělost a vlčecí naivitu. Heh, já měla sice také dlouhou cestu, ale vlčice byly přece vyspělejší že jo! Jsme dámy! Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. "Ať jsi co jsi, jsi fajn." Pokrčila jsem pobaveně rameny. Bylo mi fuk, co vlastně byl, pro mě to byl možná taky kamarád.
Zvesela jsem si vykračovala dál. I když jsem byla opravdu nervózní. Slyšela jsem už hluk vodopádu, což nasvědčovalo tomu, že jsme již blízko. Čím blíže jsem ovšem byla, tím víc povědomé mi to bylo. Jako bych tady už někdy byla. Ale... to možná zjistím až za chvíli. Dail prozradila, že jestli nezíská plody, shodí celý strom. Noir jí odporoval. "To je slovo do pranice, ne Dail? Budeš nám to muset ukázat," zazubila jsem se. Sama jsem byla zvědavá, ty stromy byly kouzelné. Dokonce bych dala krk za to, že se umějí i hýbat. Kořeny budou hluboko, ale Dail byla silná, možná by ten strom dokázala shodit.
Co se týkalo pouštní smečky, bylo to zvláštní. Blázni. "Dokážeš si to představit? V létě horko, v zimě horko, stále na písku. Fatamorgána kam se podíváš, úpal a stálá bolest hlavy. Ani studený větřík ti tam nezafouká. A oáza tam snad taky musí být za tu dobu vyhřátá," zavrtěla jsem se. Pro mě rozhodně poušť nebyla. Dokázala jsem se představit na různých místech, ale rozhodně ne poušť. "Svůj domov si chci vybudovat teda jinde a ne v poušti." Zvedla jsem nos a to už stála u hlučného vodopádu, kde jen tak nějaké slovo už nešlo úplně slyšet. Hrdě jsem vypnula hruď, i když jsem byla podělaná strachy. Pohlédla jsem na dva vlky a nadzvedla obočí, jestli půjdou se mnou, nebo budu nucena jít sama. Ale to by se mého skoku možná nemuseli dočkat. A tak jsem se pomalu rozešla nahoru, skákat po mokrých skalách. Musela jsem dávat pozor, aby mi neuklouzly tlapky.

Sklonila jsem hlavu a pořádně se napila. Cesta k vodopádům nás očividně ještě čeká, ale mě se roztřásly kolena jen při té dálce na ně pohlédnout. Naklonila jsem se zpátky na Dail a Noira. "Sbírat ovoce zní celkem cool," naklonila jsem hlavu na stranu. Tam jsem byla se Zeiranem, v tom fialovém lese. Ale v noci, netušila jsem, že tam jsou nějaké plody. Prolétlo mi v rychlosti hlavou. Zastříhala jsem ušima, Frank mi seskočil z hlavy a zamířil si to přímo do vody, kde se sám vykoupal. Trvalo to jen chvíli, nebyl to zrovna žádný velký vodomil.
O slově Daén bych mohla vyprávět do nekonečně. Bohužel Dail nesdílela můj odpor k určité smečce a na to už padla debata. Odmítala se motat do mého konfliktu, i kdyby mi šlo o život. Ale co už. Nařkla nás, ať toho tedy necháme. "To chápu, doufám že budu stát ve vašich řadách také," usmála jsem se. Vadilo mi, že bych se měla zdržovat jen na jednom místě. Nemít tak i určitou svou svobodu. Jako malá jsem nic jiného nechtěla, než pořádnou a pravou nefalšovanou smečku. Být členkou něčeho většího, kde můžu šplhat. Postupem času mi to ale ukázalo, že zdejší smečky stojí za prd. Jeden egoista větší než druhý, v Chaosu mi bude líp. Tam jsem se měla narodit, tak to napravím takhle.
Dail mě upozornila, co děláme tady, když jsme měli namířeno k vodopádům. Zamrkala jsem. "J-j-ojo, já jen dostala žízeň víš? A je to kolem, už jdeme!" Zazubila jsem se. Ještě v posledním momentě jsem se podrbala za uchem, než jsem se zase zařadila mezi vlky a pokračovala v cestě dál. Noir nadhodil smečku v poušti. "Něco jsem o ní už slyšela, jsou to teda dobří blázni. Nevím, jestli bych snesla mít každý den písek úplně všude," zasmála jsem se. Přišlo mi to strašně zvláštní. Ale najdou se i vlci, kteří pochází z teplejších oblastí a přijde jim to nejspíš přirozené. Rozhlédla jsem se, Scar tu očividně nebyl a u tohohle jezera býval často. Vzdychla jsem, ještě jsem přejela okolí očima a nikde nic. Jak se mám přidat do smečky, kde má alfa dovolenou? Ušklíbla jsem se. Těšila jsem se, že v létě až přijdu za otcem a pochlubím se mu, že jsem konečně našla své místo. Začala jsem se bát, že to nezvládnu.

// Ježiš děcka pardón! :D Já myslela, že je to jezero spojené s vodopády! :D Moje chyba! :D → Přechod tedy Nerovy vodopády :D

// Jižní hory, přes Luku

Frank během chvíle doběhl ke mě, vyškrábal se po pleci a srsti na má záda. Zaujal své obvyklé místo na cestování, neboť nač by měl namáhat své krátké nohy, když se může vést? Občas bych taky potřebovala nějaký takový taxík, ale zatím mě nohy nebolely. Mrkla jsem zpátky na Noira, který mi celkem příjemně oznámil, co tak obvykle dělají. Jakožto členové Chaosu. "To zní celkem dobře," přitakala jsem spokojeně. Už teď jsem se viděla, jak hezky si budu užívat, až budu členem. Ani minutu jsem nepochybovala o tom, že by mě nepřijali. Neměli sebemenší důvod, byla jsem dobrá - věděla jsem to, heh.
Zavrtěla jsem hlavou, Frank mě za ušima lechtal. Ale teď už byl čas na to se přemístit. Udávala jsem celkem svižné tempo, za což mi Noir ani Dail asi nepoděkují. I když jsem měla krátký krok a mohutné tlapy, kterým se mnohdy nechtělo, teď jsem byla plná energie. Cesta utekla víceméně rychle, Luka nebyla zase tak velká. "Do Daénu? Ta smečka tam je příšerná, chudák vlčice co tam žije." Pevně jsem doufala, že to nebyla TA vlčice, jako TA alfa. Nepříjemně jsem při tom zavrčela a stáhla uši do stran.
Neviděla jsem nic, co by přitáhlo mou přímou pozornost a tak jsem přistoupila ihned k vodě a sklonila hlavu. Ta chladná voda mi teď dělala víc než dobře. Byl večer, noc padne za malý okamžik a tak to prozatím vypadá na noční skákání do neznáma. Při pohledu na ten obrovský vodopád jsem znejistila. Netušila jsem, že bude tak velký. Vlastně tušila, před nedávnem jsem tady přece byla.. ale teď mi přišel větší. Nervózně jsem přešlápla. Asi jsem se unáhlila. V hrdle jsem během chvíle měla sucho.

Dail mě co se jídla opravdu hlídala. Přišlo mi to srandovní, neboť mě takhle snad ještě nikdo ani nehlídal. Zavrtěla jsem ocasem a přiskočila ke zbytkům. Sklonila hlavu a ještě párkrát kousla do masa, co zbylo. Nepotřebovala jsem moc. I tak jsem měla zásob až až. Navíc Noir byl celkově odstrašující případ, přejedl se a cestovat s takovým břichem nebude zrovna dvakrát příjemné. Sežvýkala jsem, co jsem měla v tlamě a pak se zazubila na Dail. "Tak jo, to stačí," vykonala jsem, co chtěla. I když jsem neměla žádnou větší zásluhu podílení se na lovu, tudíž jsem neměla jakékoliv právo brát jim žrádlo. Ale oba byli už zdá se nasycení.
Dail nakonec navrhla šplhání na nejvyšší horu. Noir to dal na seznam přání, nebo úkolů nebo co jsme to měli. "To bude paráda!" Usmála jsem se. "A se svatyní počítám, můžeme vyrazit kdykoliv po vykonání všech aktivit," pokrčila jsem rameny. Ráda se do té svatyně podívám. Noir mi to aspoň bude moct ukázat a já tam tak nebudu muset sama. Byla jsem sice dost soběstačná, ale co se týkalo některých věcí, ráda jsem uvítala někoho kdo mě povede. A někdy do toho zakombinovat i toho Scara, snad na něj taky někdy narazím.
Hrdě jsem se postavila, když Noir zavelel, že vyrážíme k vodopádům. Pořádnou koupačku jsem po zimě už potřebovala. Pomalu jsem se vydala vstříc cestě. Vodopády nebyly daleko, i když nám to chvíli zabere. Byla jsem kupodivu plná energie, což jsem dávala i najevo. Veselá chůze, zvedání nožek, vrtění zadkem. Sem tam jsem vyskočila na vyvýšeninu, která mi zrovna přišla pod tlapku. "Co jinak tak celé dny děláte?" Zeptala jsem se.

// Přes Luku, Křišťálové jezero

Na sucho jsem polkla sliny, které se mi během chvíle stačily vytvořit v tlamě. Sledovala jsem, jak si Dail i Noir nacpávají pupky. Vypadalo to celkem komicky, když jsem se na to dívala z jiného úhlu. Ale nechtěla jsem se okrádat o tak krásný obrázek, tudíž jsem nemohla spustit oči. Vyčkala jsem, než budou oba dozajisté nasycení. Mrkla jsem na zbytky, pak zase zpátky na vlky.
Když jsem přemýšlela nad tím, co budeme dělat rozhodně jsem musela plácnout první věc, co mě napadla. Kupodivu se to chytlo, Dail se to zdálo nebezpečné, ale nijak zvlášť proti nebyla. Noir si představoval něco možná klidnějšího. "Vodopády jsou odsud chvíli cesty, třeba mezi tím vytráví," pokrčila jsem rameny a usmála se. Těšila jsem se na výlet a nové poznávání. A dělat něco bláznivého.. už jsem to dlouho nedělala. Pak padly slova na Svatyni, ihned se mi rozzářily oči. "To zní jako dobrý plán," zajásala jsem. Pohlédla jsem i na Dail, jestli také přispěje nějakým svým nápadem. "Jistě máš nějaké přání, co bys chtěla dělat. Skloubíme všechno dohromady," doufala jsem, že to nebude něco ve stylu závodu, nebo třeba že budeme recitovat básničky. Říkat z patra říkanky, nebo co to vlci vlastně dělali. Tak či onak jsem byla zvědavá. Protáhla se, byl příjemný den, takhle se bude cestovat jedna radost.

Takže všechno živé má svou auru, i tráva. Projelo mi ještě jednou po slovech Noira v hlavě. Podívala jsem se na půdu pode mnou. Olízla jsem si suchý nos a přemýšlela, v čem by mi tahle magie mohla pomoci. Každopádně jako možnost dobrá, do budoucna. Ale těch možností bylo tolik.
Měla jsem žaludek sevřený, tudíž jsem se kamzíka prozatím ani nedotkla. Dail se mezi tím probudila a ta měla panečku ohromnou chuť k jídlu. Až mi to na moment přišlo zábavné, koutky se mi zkřivily do úsměvu při pohledu na ni. "Dejte si," vybídla jsem je. Pohodila jsem ocasem a rozhlédla se, zdálo se že nám odnikud nehrozí nebezpečí. Ale i tak jsem byla v pozoru. Vypadalo to, že je kamzík očividně chutné maso. Musela jsem uznat, že vůni měl specifickou. Což jsem stačila poznat i tak z dálky.
Mezi tím, než se oba vlci najedli jsem využila chvíli k tomu se dát dohromady. Občas jsem si pohrávala s kapkami vody, které byly v půdě. Vytvářela jsem obrazce, bylo to zábavné. Ale cítila jsem, že mě to vysiluje. Tak jo, to půjde. Zastříhala jsem ušima. Padla otázka co budeme dělat teď. Těšilo mě, že naše přítomnost Noirovi nevadí. Nebo aspoň ta má, neboť ti dva se znali a očividně si nevadili. A mě tak nějak ze slušnosti přibrali sebou. Lov jsme měli za sebou, Dail byla po šlofíku. Napadala mě spousta věcí, které bych dělala já. Hledala Wua, možná tu svatyni. A nebo naopak bych se vrátila k původnímu plánu najít Scara. Ale nechtěla jsem se tak brzo loučit s tak skvělou společností. "Hmm," zamýšlela jsem se. Pozorovala při tom mé přední tlapky, ze kterých samovolně sem tam vytekla kapka krve. A ta se pak zázračně zase vracela zpátky. "Může to být i nějaký bláznivý nápad?" Napadlo mě a s jiskřičkou v oku se podívala na Noira s Dail. "Začíná být už docela teplo a mě vždy lákalo skočit z vrchu vodopádu!" Zasmála jsem se a zavrtěla ocasem. Možná to byl sebevražedný nápad, ale s touhle partou jsem si byla jistá, že se nic nemůže stát!

"Tak jo," nenápadně jsem na Noira pokukovala. Ty byl kámoš sem, kámoš tam. Byl to ale hodný vlk, celkem i sympatický. Možná jsem měla dalšího věrného přítele, jako byl Zeiran. A to i Dail se zdála být na té vlně nesena. I přes to, že byla vlčicí. "Ta magie působí i na zvířata? Ne jen na vlky?" Až teď mi to došlo. "Fascinující," jako by snad vlci nebyli sami o sobě zvířata, ale něco jiného. Nějaký jiný druh ováda.
Dívala jsem se na kořeny, které byly zamotané kolem nohou. Nenápadně jsem do nich tlapkou ťukla. Zvláštní. Ale mohla to být velmi užitečná magie. Možná bych měla s Wuem prohodit pár slov. Olízla jsem si suchý nos. Každopádně čím déle jsem se na ně dívala, tím víc se mi vracely vzpomínky. Jak mě tehdy vlčice škrtila právě takovými kořeny. Na malý moment jsem se cítila jako zase malé vlče, které se neumí ani bránit.
Dail se k nám velmi rychle přihnala, i jí jsem možná nahnala strach svým kovbojským činem. Zdála se být velmi unavená, hned lehla. Chvíli jsem tam jen tak postávala a těkala pohledem z jednoho na druhého. Noir se pak rozhodl toho vzdáleného kamzíka odnést zpátky do úkrytu. Než jsem se ale stačila vzpamatovat a nabídnout se na pomoc, byl už pryč. Dail mezi tím stihla dokonce i usnout. "To je rychlost," zamumlala jsem si pod nosem a zavrtěla hlavou. Byla jsi při lovu jen na obtíž, ostuda. Přemýšlela jsem. Neměla jsem z toho všeho ani moc hlad ve výsledku. Z mého špatného výkonu. A tak jsem se posadila nedaleko Dail a jen tam tak seděla, dokud se neobjevil zase Noir.
"J-jo měla jsem," zalhlala. Kamzík byl pořád vcelku bez jakéhokoli jiného kousance od Noira a já tajně doufala, že si toho ani nevšimne. Na sucho jsem polkla. "Ty jsi neměl žádné komplikace?" Napadlo mě a zamrkala jsem na něj. Lehce se i usmála, ale spíše křečovitě, než z vlastní vůle.