Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Představila se, mírně jsem pozvedla hlavu nahoru. Dail? Dail, Dailo, Dailuško, Dailulíno, Dailína, Dai... jak jí říkali rodiče? Přemýšlela jsem nad úplnou kravinou, která mě zrovna napadala. Každopádně to bylo zvláštní jméno. Da! Zastříhala jsem ušima a nechala ji prozatím v neblahé nevědomosti o tom, kdo jsem vlastně já. Bohužel moji teorii nesežrala, viděla údajně spoustu děsivých věcí. "Jaké třeba?" Zeptala jsem se. "Už tě někdo pro nic za nic škrtil kořeny? Nechala ses někdy propíchnout divočákem, jen proto, protože mu to někdo nařídil? Hm.. Už jsi padala volným pádem? Nebo jsi zmizela na skoro CELOU zimu a pak se probudíš a jsi zjizvená od hlavy až k patě, skoro, a vlastně nevíš, jak jsi k tomu přišla?" Přemýšlela jsem. "Já myslím, že ne." Ne, to byl jen náznak mého drobného příkladu. Olízla jsem si nos, z toho mluvení jsem měla sucho v krku. Ale nechtělo se mi jít hledat nějaký pitný zdroj vody. Místo toho jsem se teď tady bavila s... Dail, kterou jsem ještě neměla tušení kam zařadit. "Roztomile? Roztomile? Jako fakt?" Skoro mi spadla čelist. Ještě ne, Franku. Frank už byl připraven jí skočit po hlavě, ale prozatím jsem to nechala být.
Ptala se na rodiče. Frank na mě z povzdálí mrkal. "Možná tu jsou, možná ne." Pokrčila jsem rameny, nechtěla jsem jí dávat přesné informace. Možná je to nějaká agentka! "Jak mám vědět, že ti můžu věřit? Co když máš někde za patama schované stádo vlků, kteří mají hlad a chtějí nás - roztomilé - sežrat!" Zavrčela jsem trochu, ale to mi spíše ujelo. Růžové očka jsem namířila přímo do těch Dailiných.

Mezi tím, co jsem v mysli prováděla rozhovor s Frankem jsem moc nevnímala, co se děje v okolí. Sem tam jsem možná mrkla do strany, ale nic s čím bych si dlouhodobě lámala hlavu. Znuděně a možná i trochu unaveně jsem zívla. Když v tom jsem uviděla kožich, který se ke mě hrne. Zvědavě jsem naštelovala uši, mrkla na Franka, který mi to opětoval. Ale nijak zvlášť jsme nic nedělali. Na tváři mi pohrával spíše egoistický výraz nadřazenosti. A Frank to úctyhodně opakoval. Byla to vlčice, měla velmi zvláštní kožich, hodně barev. Možná mohla mít podobnou trikolóru jako já. Naklonila jsem hlavu na stranu, když pozdravila. "Ahoj?" Nadhodila jsem a při tom jedno ucho hodila na strany.
Zírala jsem na ni a koukla na ni od tlap až po špičku uší. Na krku se jí pohupoval zajímavý náhrdelník, lesknul se. "Hm.. nebojíš se, že jsem krvelačná příšera tady s lasicí, která se umí převtělit do dinosaura?" Zazubila jsem se mé konspirační teorii, ale kdo ví? Jednou to třeba bude pravda! Přišla ke mě poměrně klidným krokem, což mě donutilo k tomu zůstat také klidná. Vždy jsem toužila být nad věcí. "Co jsi zač?" Vyzvídala jsem, nebrala jsem si nikdy servítky. Šla jsem rovnou na věc a když jsem měla podezření, udeřila jsem. Tahle vlčice mohla být nějaká... zlá mrcha, podobně jako šedivá z Chaosu, a může krást vlčata! I když já už vlče.. no srdcem i duší byla, ale vzhledově jsem už dorůstala malé dospělé jedince. Nedůvěřuj jí, je zlá, stejně jako zbytek světa. Sklopila jsem víceméně i druhé uši více dolů a dozadu. Srst na zádech se mi lehce naježila, chtěla jsem budit hrůzu, neboť jsem nechtěla nikomu věřit. Už jsem nechtěla, aby mi někdo další ublížil. I tak jsem pod srstí měla už docela dost jizev a na tlapách jsem měla jizvy, které už mi chlupy nikdy nezarostou. Za krátký život jsem toho zažila dost, neměla jsem v plánu zažít další hrozné věci. Teď ty hrozné věci budu provádět totiž já ostatním.

// Rokle, přes Nejvyšší horu

Běžela jsem po úzké římse. Něco mě pronásledovalo, ale já si nebyla jistá co to je. Každopádně jeho krok byl velmi těžký, takže jsem volila raději rychlí úprk, než boj. Jindy bych mu vyprášila kožich, ale dnes? Dnes jsem to tak úplně neviděla. Seskočila jsem dolů, cítila jsem, jak se mi Frank drží pevně za chlupy. Což bylo dobře, nechtěla jsem svého přítele jen tak ztratit.
Doběhla jsem až na louku, byl to skvělý pocit se takhle pořádně proběhnout. Tak dlouho jsem byla mimo provoz, někde... ve snu, že jsem úplně zapomněla jaké to je cítit vítr ve tváři. Jak mi krásně čechrá srst. Olízla jsem si čumák a zadýchaně se zastavila. Byla jsem už mladá slečna! Franka jsem našla, takže mi k životu chyběla už jen nějaká ta rodina, která by o mně stála. V poslední době jsem byla dost osamělá a hodlala to změnit. Začenichala jsem ve vzduchu a rozhlížela se po nějaké potravě. Honil mě hlad, ale zároveň i mlsná. Frank seskočil dolů a také přidal ruku k dílu. Díky krásnému počasí byla půda změklá, tak je dost možné že si tady nějaký živočich schoval nějaké jídlo. Ale co bych dala za maso. Povzdychla jsem si. Na lov byla na téhle louce dost živo, takže jsem to zavrhla. Nepotřebovala jsem, aby na mě zírala banda čumilů, když si lovím své jídlo. Vyskočila jsem na nedaleký kámen a posadila se. Frank udělal něco podobného vedle mě. Vypadá vyhuble, a můžu za to já, že jsem tady nebyla, abych mu mohla dát nějaké jídlo. Jsem špatná, ale teď... ale teď jsem tady a udělám všechno proto, abysme se zase měli dobře. Projelo mi hlavou a při tom jsem se zvesela dívala na svého drahého přítele Franka.

// Severní hory

Vyběhla jsem z lesa a raději se ani neotáčela. Podivné zvuky, skřípavé či vrčící jsem zcela ignorovala. Ale i tak jsem měla docela nahnáno. Kdybych teď narazila například na lišku, nebo medvěda.. měla bych problém. Zeiran na mě hodil bobek, ale já si to nebrala příliš osobně. Protáhla jsem se a olízla si tak čumák. Prošla jsem louku poměrně rychle. Díky ještě svítícímu slunci, i když den pomalu končil jsem viděla pustinu v celé své kráse. Sníh se pomalu rozpadal a je jasné, že za chvíli z naší krásné země zmizí úplně.
Došla jsem až k Rokli. Tuláci mají život tak na houby... Zavrčela jsem. Znala jsem každý kámen, ale nikdo neznal mě. Toužila jsem někde patřit a už teď, jak říkal Zeiran mám našlápnuto do Chaosu. Ale proč jsem ještě nikoho dalšího nepotkala? Divný. Nijak zvlášť jsem se ani nezajímala o to, jak se mají moji sourozenci. Nejspíš byli rozprchlí ve světě stejně jako já. "Co myslíš Franku? Ještě dál?" Zeptala jsem se svého přítele, když mi seděl mezi ušima. Ten svou drobnou tlapičkou ukázal směrem dopředu a já ho poslechla. "Tak se drž, něco vyvedem!" Ďábelský smích značil něco jako podivnou parodii na nějakou komedii. Ale nelámala jsem si s tím moc dlouho hlavu. Rozběhla jsem se dál.

// Červená louka, přes Nejvyšší horu

// K. Jezero

Můj drahý přítel odpočíval a já ho nechtěla vyrušovat. Navíc, když jsem teď měla zpátky Franka se mi vrátila má velká sebedůvěra. Nadšeně jsem se proto vydala do nejbližších hor. Netuším, kam jsem měla namířeno, ale věděla jsem, že chci kopnout do nějaké mrtvoly. Byla jsem navíc i hladová a hodilo by se mi něco k snědku. Kromě toho jsem chtěla i nějaké to vzrůšo.
Protáhla jsem si záda. Už ze mě byla vlčí slečna, sic jsem se měla ještě hodně co učit, ale kariéru jsem měla poměrně našláplou. Kráčela jsem kolem hor a našla si horskou cestičku. Už jsem tady cestovala. Přece jenom být dcerou tuláků má něco do sebe. Znám okolní cesty. Dalo by se říct, že jsem specialistkou na zdejší krajinu. Prošla jsem už tolik územích, že bych z toho mohla napsat knihu.
Nechtěla jsem se v horách moc dlouho zdržovat, navíc když brzy padne tma. Můžou tady být medvědi. Uvědomila jsem si. Zavrtěla jsem hlavou. Nechávala jsem Franka na mé hlavě, už se tam hezky usadil. "Od minula mám větší hlavu, co myslíš? Máš pohodlí?" Zazubila jsem se na svého přítele. Frank byl jako moje druhá půlka. Jen tak nás něco nerozdělí, ani zdejší podivnosti.

// Přes Ostří Zrak, Rokle

"Podívej! Támhle je!" Vyhrkla jsem bez přemýšlení. Proběhla jsem kolem Zeirana, který to snad ani nepostřehl. Myslela jsem si, že ho vidím a tak jsem s nadšením rozběhla za ním. Vrtěla jsem ocasem ze strany na stranu a vzdalovala se tak od Zeirana.
Tady? Nebo tam? Několikrát jsem zamrkala a byl pryč. Naivně jsem si myslela, že ho vidím, ale hnědá šmouha mi zmizela před očima. "Franku?" Zvolala jsem. Viděla jsem jak se vrací Zeiranova straka, vypadala dost otráveně. Ale zamířila k němu. Smutně jsem se na ni dívala, jak se mi ztrácí z dohledu, nejspíš Franka nenašla. A já měla jen nějaký přelud. Ach jo. Povzdychla jsem se.
Smutně jsem hlavu sklonila dolů. Kopla jsem do nejbližšího kamene. Když žbluňkl v břečce a já ho nechala už tam. Neměla jsem teď náladu se vracet k Zeiranovi, který nejspíš odpočíval. A tak jsem využila chvíli jeho nepozornosti a zmizela mu z dohledu. "Franku? FRANKU!" Nadšeně se mi rozzářily oči. Běžel naproti mě, byl to on! Tu tvář bych poznala úplně všude. Rozběhla jsem se za ním, radostně mi skočil hned na hlavu. Olízla jsem ho přes tvář a vyměnila si s ním tak několik rychlých objetí. "Ráda tě vidím!" Ještě jednou jsem ho olízla. Zajiskřilo se mu v očích a já ihned poznala, o co jde. I jemu se stýskalo po mě. "Mrzí mě to bráško, ale už jsme spolu. A je na čase něco provést." Mlaskla jsem. A rozběhla se vstříc novému dobrodružství.

// Severní hory

Zeiran to dobře zhodnotil. Osobně jsem ale tenhle časový úsek nemohla moc dobře poznat. Byla jsem ještě neznalá, každopádně jsem věděla, že brzy oslavím jeden rok. A celé roční období se znova dá do chodu a zopakuje se.
Zeiran měl na můj plán podobný pohled. "To by šlo," bylo fajn mít na své straně takového vlka, jako byl on. V tom se otočil na svou straku, kterou vyslal najít Franka. Ti dva už se také znali, ale nemyslela jsem si, že z nich budou kdo ví jak velcí přátelé. Ale tím, že se vydal někam na jih, jsem usoudila, že to bude vědět. Vrací se domů? Zamyslela jsem se. "Půjdeme mu naproti? Nebo to zvládne ho dovést sám?" Zeptala jsem se zamyšleně.
Možná bychom ten čas mohly využít trochu lépe. "Hm.. našel si před tím tu svou smečku?" Zeptala jsem se zkoumavě. Vím, že když jsme se tehdy rozcházeli říkal, že míří najít svou smečku. Celkem mě to zajímalo, jejich pravidla byla divná. Ale nepochybovala jsem o tom, že by se nenašli. Otočila jsem se od vody a zamířila zpátky na Zeiranem. Viděla jsem v dálce nějakého zajíce. Pohopkával si to, ale nevypadal zrovna dvakrát chutně. Jeho srst byla poměrně chudá, cuckatá. A smrděl na sto honů. Nakrčila jsem nos a raději se dívala na něco příjemnějšího.

Zamračila jsem se. Frank nebyl o moc starší než já, troufala jsem si říct, že jsme si hodně věkově podobní. Ale ten malý lasičák rozhodně není tak schopný jako já. Frank nedokáže jen tak něco ulovit. Možná našel pod sněhem mrtvýho mravence, ale na jak dlouho by to bylo? Ne... pokud si ho někdo nevzal, nejspíš přes zimu umřel. Vždyť jsme byli... počkat kdy stačil napadnout sníh? Zavrčela jsem. Dívala jsem se na své nohy, byly delší než... včera? Zavrtěla jsem hlavou, tohle bylo trochu moc a mě se nelíbilo, že jsem situaci neměla plně v tlapách. Podívala jsem se na Zeirana, ten se zdál být pořád stejný. Možná trochu hubenější, určitě by mu prospělo se trochu najíst. Stejně tak i mě. "Stalo se tady něco pěkné divného," zamračila jsem se a rozhlédla. Nechápala jsem a dívala se na zjizvené tlapy. Budu si na ně muset bohužel zvyknout. Tak či onak. Slízla jsem kapičku krve, nezdálo se být něco v nepořádku.
Počasí se zdálo, že dnes bude velmi pěkný den. "Ve vzduchu jde cítit jaro, sakra jak dlouho jsem byla v tom snu? Tohle nedává smysl." Cvakla jsem zuby do prázdna. V tom se vyrojila straka z pod nedalekého vodopádu. Skočila po Zeiranovi a bylo vidět, že ho ráda vidí. Ten jí pak uzemnil svou magii. "Nemáš sebou Franka?" Zeptala jsem se opeřence, který se válel na zemi. Kurci fix. Rozhlížela jsem se a bylo vidět, že i Zeiranovi to dělalo potíž. Možná na Franka také myslel. Mohl být se strakou taky? Bádala jsem v hlavě. Ale víceméně mi to sužovalo žaludek. Bylo mi zle, vztek mi rostl někde uvnitř hrudníku. To že někdo mohl ublížit mému příteli mě děsilo. "Jestli na Franka někdo šáhl, urvu mu hlavu." Řekla jsem nakonec jasným tónem hlasu. Pak jsem se otočila na Zeirana a mile se usmála, jako ten největší psychopat na světě. Zamířila jsem k vodě, vyskočila na nejbližší skálu a sklonila hlavu k řece. Napila jsem se a sledovala hučící vodopád. Skála byla ještě kluzká, ale bylo vidět že led se trhá a za pár hodin po něm nebude ani stopy.

Má hlava moc dobře nespolupracovala s pamětí. Nedokázala jsem se soustředit na to, co se doopravdy před malou chvílí stalo. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Venku se začalo rozednívat a já si tak mohla uvědomit hned několik věcí. Vykouklo slunce, ale i přes to venku mrzne. Během těch několika hodin, co jsme byli v Zeiranově profesionálním úkrytu, se objevily i rampouchy. Tyto rampouchy byly u vchodu, byly poměrně malé, ale přesto tam krásně zapadaly. Zdálo se mi, že sněží, ale opak byl pravdou. Na obloze se klubalo slunce a tak je možná zima pomalu a jistě pryč. Ani jedna vločka se nenesla prostranstvím.
Protáhla jsem si tlapky. Ledové prostranstvím se neslo nadále i ledovým chladem. Protáhla jsem se kolem Zeirana, abych se mohla podívat úplně ven. Vánice, která dominovala celý včerejší den byla pryč. Vichřice také ustala a ihned mi to vykouzlilo nepatrný úsměv na tváři. Paprsky slunce mi krásně pohladily tváře. Přivřela jsem oči a nadechla se. Zima byla pomalu a jistě pryč.
Radostně jsem se otočila a zamířila zpátky za Zeiranem dovnitř. Provizorní úkryt už nebyl třeba, ale já věděla, že mu musím i tak poděkovat. Sníh byl ještě všude kolem nás, ale já nepochybovala, že s dnešním dnem to sleze během chvíle. Měla jsem chuť tulit se, a tak jsem ještě jednou Zeirana objala. "Díky, že tu jsi." Usmála jsem se. Pak jsem zamířila ven, užívala jsem si ten pocit, kdy paprsky slunce mě hřály na kožichu. Očekávala jsem, že se Zeiran dřív nebo později přidá.

Byla jsem celkově velmi neklidná. Při pohledu na mé čerstvě pořezané tlapy a nemoct si vzpomenout na co se stalo... byla jsem z toho nesvá. Zeiran se odtáhl a taktéž zabodl pohled na mé tlapy. Znepokojení z jeho strany mi jen připomnělo útržky z mého snu. Byli jsme si blízcí. Matné vzpomínky a city, které jsem k němu projevovala. Zvláštní. “Nemůžu si vzpomenout,” zavrčela jsem taktéž, ale pak jen potřásla hlavou. “Ale ty...” Zachvěla jsem se. Si tam byl určitě taky. Doplnila jsem myšlenku. Ale nechtělo se mi rozebírat... nejspíš nějaké romantické mé představy. “Vlastně nic,” podrbala jsem se za uchem.
Netušila jsem na co se soustředit, ani koho z toho vinit. Neměla jsem o zdejších bozích moc dobrý přehled. Byla jsem ale vlku vděčná za jeho nové útočiště, se kterým se podělil. “Straku? Já.. já nemám Franka, nepotkal si ho?” Jak zajímavá otázka. Ale možná... ho někde vzal sebou. “Ráda tě zase vidím,” Přiblížila jsem se abych ho ještě jednou objala. Bolest z tlap tam stále byla, ale ještě víc mě zajímalo... co ty jizvy znamenají. Divná magie mi proudila žilami.

Hledala jsem v další dírce ¸ve sněhu nějakou myš, nebo potravu. Povzdychla jsem si, nikde nikdo. Ani nevím kde je Frank! Byla jsem vyděšená, kde je moje druhá půlka. Ale věřila jsem, že nejspíš bude někde doma. Nebo se mě vydal hledat a za chvíli se tady objeví s plnou parádou a velký objetím. Nakrčila jsem nos. Sněžilo čím dál víc, noc byla v plném proudu. Nakonec jsem usoudila, že v téhle sněhové vánici zkrátka žádnou potravu nenajdu.
Najednou se však kolem mě začalo něco objevovat. Ustoupila jsem, ale zadkem narazila do stěny. Ze všech stran jsem byla obalena v nějakém doupěti. Sníh se pod tlapama rozpustil, nedávala jsem příliš pozor, ale měla jsem pocit, že je pode mnou tráva. Čerstvá. Najednou vchodem vklouzl dovnitř Zeiran. "Zeirane?" Byla jsem překvapená, že ho vidím. Ten sen, který jsem měla byl hlavně o něj. A teď stál tady. A já taky. Byla jsem rozpolcená. "Ráda tě vidím," řekla jsem najednou a ihned mu věnovala jedno letmé objetí. Ptal se co tady dělám, ale já neměla popravdě tušení. "Já-já měla takový divný sen a pak jsem se objevila uprostřed noci a vánice tady a... a byl to sen, asi jsem jen náměs-" nedokončila jsem svou větu. Neboť když jsem zvedala přední část těla, abych ho objala, zarazila jsem se. Opřela jsem se o něj, ale jen na několik sekund. Pak jsem se zase vrátila zpátky. Sledovala jsem své přední tlapy, které byly dokonale očištěné díky sněhu. Ale něco na nich bylo jiné - jizvy které dokonale obepínaly mé přední nohy. "íčná." Dokončila jsem potichu. "To nedává smysl," zavrčela jsem a byla z toho lehce nesvá. Celková zmatenost spojená s mladickou nerozvážností byla až k smíchu. Jak se vše proplétalo skrz na skrz. Jedno bylo jasné, ty jizvy byly opravdu hluboké, budou mé nohy zdobit už navždy. A neměla jsem nejmenší tušení, že je to jen začátek a jizvy nejsou zdaleka ani obyčejné. "Co tady děláš ty?" Zvedla jsem hlavu a pohlédla mu do očí.

// Luka

Co se to stalo? Uvažovala jsem. Měla jsem v hlavě zmatek. Byla tam jen má sestra a vzpomínky na Zeirana. Můj drahý přítel, ale mé myšlenky a pohled na něj byl... jiný. Zavrtěla jsem hlavou. V téhle vánici jsem se pohybovala těžce. Pořádně jsem se dala do chodu. Zabořila jsem svou mohutnou ťapku do sněhu. Jedna, druhá a tak dál.
Přimhouřený pohled jsem musela mít, sníh mi šel přímo do oči. Zatraceně! Puberta byla v rozpuku a já? Měla jsem téměř dospěláckou výšku. Ani nevím, kdy k tomu úplně došlo. Hlavní bylo, že jsem byla hladová a žiznivá.
Došla jsem k jezeru, ale ani tak ho úplně nepoznala. Bylo zalito sněhem a nikde ani díra, kde bych se mohla napít. Můj kožich byl pod náporem sněhu a mokra čím dál těžší, začala jsem vyhledávat nějakou potravu.. známku života.

// Noram

Ucítila jsem pod nohama podivné křupání. Snažila jsem se neotvírat do poslední chvíle oči, bála jsem se. Nebývalo to u mě zvykem, ale ten pocit byl neskutečně zvláštní. Ucítila jsem křupnutí pod tlapami a najednou chlad. Zima? Až teď jsem plně otevřela oči, zvláštní pocit pádu byl pryč.
Když jsem se rozhlédla, viděla jsem obrovskou louku, která byla celá politá sněhem. Bylo vidět, že je zima v plném proudu. Chlad a zima dorážela ze všech stran, nejspíš byla i sněžná bouřka a já neviděla na krok. Eufórie, ze které jsem byla probuzena byla pryč. Cítila jsem jen, že mi něco chybí. Sestra. Stále jsem měla pocit, že mi chybí Deinell. Sen se mi motal s realitou a já se nedokázala plně chytnout něčeho užitečného.
Nechtěla jsem ale zůstávat na tomhle místě dlouho. Byla tu zima, vánice byla v plném proudu, nemůžu tu zůstat.

// Křišťálové jezero

Trénink se Zeiranem mi dal opravdu hodně. Každopádně má nedočkavost byla čím dál větší. Hlavu jsem neustále obracela k hostinci, čekajíc až se ve dveřích ocitne má drahá učitelka. Dávala si poměrně na čas. Nejspíš měla k obědu rybu, jinak si nedokážu představit nač to tak trvalo.
Čas se vlekl jako prohnaně dlouhý. Až se najednou začalo něco dít. Země se otřásala v základech. Nejistě jsem ihned střelila pohledem po černém vlkovi a přiskočila po jeho boku, abych se mohla něčeho pevného chytit. Nestihla jsem to ale. "Co-to!" Vyhrkla jsem a dívala se, jak země pomalu a jistě puká. Půda se chvěje a v mém hrudníku se začínalo objevovat něco neidentifikovatelného. Světlo, které se mi linulo z hrudi.
Podivně nepříjemná energie se mi hrnula celým tělem. Deinell... má sestro! Obrovská starost a touha zase držet mou sestru v pevném objetí. Nic jiného jsem teď v hlavě neměla. Jako bych zapomněla i na Zeirana, který mi také zmizel z mého dosahu. Cítila jsem ve vzduchu vůni čerstvé trávy, ranní rosu.
Proletěla jsem podivností, zavřela jsem oči a raději se snažila nic nevnímat. Tlapy jsem dala před sebe dokud jsem neucítila pod nohama pevnou půdu. Trávu smíchanou se sněhem, mé nitro bylo ovšem v rozporu s tím, co se právě stalo. Byl to holý fakt? Realita? Nebo jen podivný sen?

// Na Mois - Luka

"Pche," ušklíbla jsem se a podívala se bokem. Už jsem skoro dosahovala výšky dospělé vlčice. Nač bych na něco měla být mladá? "Dnešní doba je velmi zrychlená," řekla jsem moudro století. Pokrčila jsem rameny a podívala se na tmavého vlka v šibalském úsměvu. Čím dřív se začne, tím dřív to zjistím. Chvíli jsem nechala vlka v nevědomosti, než jsem ho z toho vytáhla. Nehodlala jsem spadnout do jeho pasti a nechat se nachystat, abych se pak cítila trapně. "Tak či onak bych měla noční můry díky, tobě. Takže bych ti jen oplatila tu laskavost, kdy by jsi vlastně ty taky nespal." Nakrčila jsem zvědavě nos. Co tohle? Bylo to už lepší? Určitě. Zakřenila jsem se v duchu, ovšem na tváři mi pohrával ve skutečnosti celkem klidný výraz.
"Jsem tvrdá jako kámen." Postavila jsem se a začala hrabat do země, z nudy. Orgány a vůně krve mi nevadila. Ani vlastní, ani cizí. Ale je fakt, že jsem ještě nikdy neasistovala u velkého zákroku. Tak či onak jsem se na to svoje TO poprvé moc těšila. Až budu u nějaké velké operace, zachraňovat život někomu, kdo si záchranu možná ani nezaslouží. Ale brala jsem to jako možnost se něčemu přiučit, než budu já sama schopna odhadovat, kdo si zaslouží pomoc a kdo ne.
Vyplázla jsem jazyk a chvíli se dívala na vlka přede mnou. "Eeeehhm" když jsme u toho, moc dlouho jsem se nekoupala ani já. Celkem mě to děsilo, že teď budu cestovat takhle 'na divoko'. Je fakt, že jezera jsme potkávali zřídka. "Takže chceš říct, že ti nevadí cestovat celý od hlavy až k patě od sra-... ehm od velmi smradlavé tekutiny?" Odkašlala jsem si. Nechala jsem se tak trochu unést.