Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Žlutá sem, žlutá tam, žlutá kam se podívám. Projelo mi hlavou. "V určitém odstínu může být žlutá i oranžová, žlutá je univerzální barva pro všechno." Zamumlala jsem. Chtěla jsem mít pravdu, ale v tomhle jsem byla krátká. Ale chtěla jsem bojovat do konce, i když tohle téma stálo za starou belu. Nadšeně mi ale zajiskřilo v očích, malá naděje toho, že bych mohla vyhrát tam byla. A moje srst... v zimě byla jiná, než v létě. Odstíny a světla si pohrávaly snad se vším kromě Zeirana - jeho černá byla... pořád černá.
Zeiran mi nechtěl říkat úplné detaily jeho výprav. "Hm, aspoň vím ke komu se pak mám tulit, když se budu bát, ke zdroji všech nočních můr." Zabodla jsem pohled do Zeirana. Jestli mi to řekne, budu je mít kvůli němu, tak si to přece musí vyžrat. Když nebudu spát já, nebude ani on. Budu do něj v noci tak dlouho hustit, aby si byl tak vědom, čeho tím dosáhne. Ale já byla přece jen odvážná vlčice, nechtěla jsem si dovolit bát se jen tak něčeho. "Ale věř nebo ne, klerici už určitě za svou působnost viděli horší. Přece jenom jsme první u raněných, nějaká vystouplá kost, složené vnitřnosti pod tělem... pche, to je můj denní chleba!" Vyhrkla jsem zábavně a vyplázla jazyk. Pravda byla, že jsem toho viděla zatím jen hodně málo. Veškeré zkušenosti byli zatím jen pouhé teorie. Praxe pokulhávala a jestli se nepohneme, bude pokulhávat ještě pěkně dlouho. "Fuj," při pomyšlení, že byl potřísněn kdo ví čím... "Musíš dbát asi hodně na hygienu." Ale při pohledu na něj se o sebe staral víc, než bylo zvykem. A nebo měl jen dobrou samočistící srst, jedno z toho.
Nějaká práce a zlaťáky by se hodila. Každopádně jsme museli počkat, až se Shine konečně objeví. "Paráda!" Zasmála jsem se. Už aby to bylo, těšila jsem se až se dostaneme někam dál a zažijeme nějaké dobrodružství.

"Chceš mi říct, že žlutá barva písku spadá do hnědé kolonky barev?" Zamračila jsem se. Tohle mi moc dobře nešlo, o barvách jsem toho zase tolik nevěděla. Ale jedno bylo jasné. Jednu kolonku má hnědá druhou kolonku má žlutá. Dohromady to moc nejde. Tak či onak, když se písek zanese hlínou, převažuje přece hnědá. Ale žlutá má své kouzlo.
"Budu o tom přemýšlet," přikývla jsem. No vždyť ano, Shine vlastně má také takové podivné odznaky a naušnice a zajímavosti na těle. Zamyslela jsem se. Něco do sebe to má. Nedokázala jsem si ale představit, kolik to asi stojí. Určitě to nebude levná záležitost a můj měšec byl celkem... celkem dost prázdný, vzhledem k tomu že jsem ještě nikdy nic nevydělala. Zeiran a Shine za mě platily prakticky všechno. A já ani neměla představu, co bych chtěla. Nějaký znak síly? Síla pro mě přece není. Chtělo to něco přirozenějšího.
Noční bestie mě na jednu stranu děsily, na druhou fascinovali. "To je trochu nechutný. Zabil si někdy nějakou, až ti její krev a vnitřnosti vyprskly na tvář?" Vykulila jsem jedno oko, možná trochu znechuceně. Fuj... Být potřísněná bůh ví čím. Možná přece jen to klerictví bude více pro mě. Nechtěla bych stát v první řadě nějaké masové bitvy.
Zeiranův otec byl bojovník, to už jsem věděla. Sice mi na jazyku skončila otázka na něj, ale nakonec jsem jí spolkla. Přece jenom to bylo choulostivé téma a o jeho otci se sice mluvilo vznešeně, ale nikdo nevěděl, kde teď je. "Než dojdeme do velkého města, mohly bychom vzít nějakou misi." Napadlo mě, třeba by se tím zabil čas mnohem lépe, než tady sedět a čekat na Shine, která nejspíš celou dobu někde vevnitř klábosí, sedí na záchodě, nebo kdo ví co tam dělá! Možná spí!

Opět jsem dostala pochvalu - měla jsem pravdu. Vypnula jsem hruď a pořádně zabořila tlapy do písku. Hrdě se při tom zakřenila. "Naneštěstí ale nejsem bojovník, takže nemusím denně běhat do kopců, škrábat se po skalách a dělat vlčí kliky každý den pětkrát denně." Zazubila jsem se. Má postava sice byla sportovně založena, ale nejspíš jsem i nějaké do dega měla navíc. Ale nestyděla jsem se za to. Sice jsem nebyla vychrtlá na kost, což by nejspíš vlčice mého věku být měla. Ale já si s tím nelámala moc hlavu. Jedla jsem co mi chutnalo a co víc, měla jsem jídelníček, jak jsem zrovna měla chuť.
"Béžová!" Chtěla jsem se s ním hádat! "Béžová může být i odstín žluté, alias písku. Takže je to hnědá, bílá béžová!" V určitém úhlu pohledu to byla i žlutá. Ale to by muselo svítit slunce, nebo západ slunce zatraceně moc, abych měla zlatý nádech. Tak či onak... má barva nebyla typická, dost by mě zajímalo, kdo jsou mí rodiče. Ani Deinell nebyla úplně přirozená.
"Ty jsi zabil noční bestii?" Vykulila jsem oči, bylo to v ranném dětství a to jsem tak nějak přeskočila. "Jaká byla?" Odjakživa mě temná místa děsila a při pomyšlení, že bych se měla někde plížit v noci, kde je nějaká obluda... na jednu stranu ale bylo fajn slyšet to vyprávění. "Jak jsi to udělal?" Pak se díky svému otci koupal v nějakém lektvaru, co mu to vyžralo do srsti. Na jednu stranu si někdo dal záležet. Já si ale na sobě nedokázala představit mít něco růžového. Na jednu stranu jsem se stále cítila přirozeně hezky.

Magie. To bylo zapeklité téma, kterému jsem se snažila od prvního dne mého narození přijít. Bylo to něco nadpřirozeného, ale tak složitého. Někdo magií nemusel být obdarován vůbec, někdo naopak až moc. Zhluboka jsem se nadechla, sama si nebyla jistá, jestli mám nějakou magii. "Magie usnadňuje život, někdy je lepší se jí zdržet a spoléhat se na sebe, pak se až rozvíjet dál." Zafrkala jsem při tom zvědavě. Nechtěla jsem tím říct, že jsem zatím do teď byla tak trochu neschopna ji v sobě probudit. Mou celou pozornost měly jen bylinky a celkově věci o klerictvím. To ostatní šlo chtě nechtě bokem.
Jak zajímavě vybruslil velmi rychle z tématu vlčat, na téma odznaky. Naklonila jsem hlavu na stranu, když si očividně představoval nějaké znaky na mém těle. "Myslíš?" Zamyslela jsem se. "Mám na sobě už celkem dost barev," pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem si jistá, jestli chci nějaké odznaky. "Věřím, že v hlavním městě bude spousta šarlatánů, kteří umí udělat... tohle." A při tom jsem se posadila a vymrštila přední tlapy, které ukazovaly na Zeirana. Od jeho uší až po paty. Jeho modrá doslova zářila do všech směrů. Jo, odlišovalo ho to a dělalo svým způsobem výjimečným. Ale... Bylo to tak nepřirozené, ale je fakt, že mému oku jeho tělo lahodilo. A nepotřeboval ani odznaky, i nahatý by byl fajn. "Jak dlouho ty odznaky vůbec máš? Pochybuji, že si se s nimi narodil." Zamyslela jsem se a našpulila tlamu. "Při jaké příležitosti jsi do toho šel? Co tě k tomu vedlo?" Naklonila jsem hlavu zase na druhou stranu, jako bych snad poslouchala nějakou melodii a nerozuměla slovům.

"Možná to tak bude," přitakala jsem. Nemohla jsem pohlédnout do budoucnosti, ač mě to celkem zajímalo. Mít takovou věštící kouli, která by mě přenesla o několik let dopředu, kdo by to nechtěl? Jen blázen by to odmítl .
Zeiran byl v každé situaci připravený vytasit meč a dát se do práce. "No jo, ještě aby nastala situace, kdy si připravený nebyl," zasmála jsem se a něco dalšího si domýšlela. Snažila jsem se najít moment, kdy by Zeiran nemohl být ve střehu. Možná včera večer v hospodě, kdy jsme spali na stole. Mohl nás kdokoliv o něco obrat, nebo nás napadnout a kdo by co zmohl? Nejspíš nic, neboť jsme byli víc než opilí.
Přitáhla jsem si tlapu k tlamě, abych se podívala na jizvy, které mi zdobily tlapy. Byly tak rovné, sklo bylo nejspíš hodně ostré. Na jednu stranu jsem byla vděčná, že jsem tu bolest nemohla cítit. Na druhou... chlupy na těch místech mi nejspíš už neporostou. A kdo by chtěl nahatou vlčici? Naneštěstí to bylo jen na tlapách. "No ano, ty." Měla jsem na jazyku spoustu sarkastických obratů, ale nakonec jsem se rozhodla na přímo. Užívala jsem si výraz, který na asi sekundu zaujal pozici na Zeiranově tváři. Pak se ale obrátilo téma na mě. "To je blbost, ty bys můj otec být nemohl." Zasmála jsem se a zavrtěla při tom ocasem. To by bylo děsně zvrácené. Měla jsem planoucí myšlenky a při pomyšlení, že by Zeiran mohl být můj táta to bylo... hodně divné. "Jak divnou barvu? Sám máš divnou barvu!" Vytasila jsem poslední špetky sebeúcty. Má barva byla dokonalá, měla jsem jí víc než ráda. Nebyla jsem typická, jako ostatní.

Zeiran moc o své matce a její minulosti nevěděl. Přikývla jsem. "No, dobře." Řekla jsem trochu zdráhavě a při tom zastříhala ušima. Co se týkalo Shine, bylo to pro mě jedno velké neznámo. Ale věřila jsem, že jednou tyhle cenné informace dostanu. Zavrtěla jsem se. Zeiran vždy využil chvíle, kdy mě usadí. A to jsem na tom obláčku radosti létala jen opravdu chvíli. Našpulila jsem tlamu. "Jo, jasně... to si řekneme za pár let. Až spolu budeme sedět u táboráku." Zasmála jsem se. Nepochybovala jsem o tom. Tak nějak jsem vnitřně věděla, že mé cesty se Zeiranem budou propojené. A že jednou z nás bude skvělý tým. Co ale viselo ve vzduchu byla Shine. Bude pořád s námi? Nebo si za pár let najde nového učně? Třeba jednou takového učně budu mít i já. Ale... moc se mi nechtělo zabývat se a učit novou generaci. Mé rady budou jednou cenné, když budu jedna z nejmocnější kleriků vůbec.
Čeká mě ještě dlouhá cesta. "Kdo ví co nás čeká, třeba na nás někdo zaútočí hned za vesnicí." Zdejší svět byl zlý a bylo za potřebí být neustále v pozoru. Zhluboka jsem se nadechla. Přejela jsem pohledem jednu stranu ulice, pak druhou. Naivně jsem se podívala směrem k hostinci, ze kterého stále ještě nikdo nešel. Tak co je? Byla jsem už unavená z toho čekání a chtěla se pohnout dál. Sklouzla jsem pohledem na Zeirana. "Ty nemáš někde schovaný nějaký vlčata?" Zeptala jsem se napřímo. Nějak jsem neměla o čem mluvit. A kdo ví, třeba je Zeiran už taťkou ani o tom neví. Choulostivé témata mě přiváděla do rozpaků, ale ještě víc se mi líbilo, když ten druhý nevěděl co říct. Ten pohled pak stojí za to.

Zeiran byl opravdu nadaný v mnoha směrech. To se muselo uznat, můj vnímavý pohled na něj se z části měnil každou minutou. Čím déle jsem strávila v jeho blízkosti, tím byl... jiný. Zdálo se. Každopádně všichni vlci se jednou, dřív nebo později změní. "Víš vlastně něco o Shine z minulosti?" Zeptala jsem se zvědavě, když už na ní došla řeč. Abych to uvedla na správnou míru, zavrtěla jsem se a ještě si popravila poslední části mého pláště. Aby to bylo tak, jak jsem byla zvyklá. "Chtěla někdy dělat i něco jiného, než se stát klerikem? Má na to výborné vlohy a proto je i jedna z nejlepších kleriků vůbec, ale..." Nějak jsem nedokázala slovy říct to, co jsem chtěla. A tak jsem to tak nějak tahala z paty. "Vždyť víš!" Zaúpěla jsem. Přešlápla jsem z jedné tlapy na druhou. Zeiran byl opravdu velkým vlkem a Shine na vlčici byla také poměrně velká. "Je opravdu svalnatá, veliká možná by byla i skvělá bojovnice." Projelo mi hlavou. Byly to informace, o kterých Zeiran možná ani nikdy nepřemýšlel, nebo se nezajímal. Ale já o své učitelce toho věděla ve skutečnosti tak málo! O osobních věcech jsem se nikdy nechtěla moc zaobírat. Ale čím déle jsem s nimi cestovala, tím víc jsem se o nich dozvědět chtěla.
Přesunuli jsme se k informacím o tréninku. "Ano, vím že má hůl je jako moje pátá noha. Budu s ní muset více cvičit." Řekla jsem zamyšleně a podívala se tak na svou hůl, ke které jsem si až do dnešní chvíle neudělala pořádnou cestu. "A to co si s ní předváděl chci taky jednou umět! Pohyboval ses na samce tak ladně, že by z toho nejedno oko vlčí dámy bylo paf!" Zazubila jsem se. Snad se nedívala barmanka, vypadly by jí oči z důlků.

Mockrát děkuji za skvělou akci! Poprosím hvězdu do snění!

Byla jsem skoro zpátky ve své zbroji, vděčně jsem se na Zeirana usmála. "Jeden by řekl, že nebudeš tak úplně bojovník, jako spíš nějaký návrhář, nebo stylista, když víš jak všechno zapnout." Usmála jsem se. A nejspíš i rozepnout. Projela mi jízlivá myšlenka hlavou. Každopádně jsem ho nemohla nijak zvlášť vinit, každý vlk byl nějaký a měl své určité potřeby. Já do nich ještě neměla tu šanci úplně nakouknout.
Zeiran ještě něco hledal, kousek v trávě našel mou malou korunku, kterou mi dal zpátky tam, kam patří. "Děkuji!" Zamrkala jsem a zadívala se do modře chladných očí.
Pak se odtáhl, tenhle trénink byl za námi. Co si z toho nesu? No... spoustu modřin, nahatý kodex a to že Zeiran si umí poradit s každým pláštěm na světě. Jak úchvatné. Rozešla jsem se k místu, kde ještě na zemi ležela má hůl. Tu jsem rychle vzala a dala si jí za pas. "Co myslíš, že tam Shine tak dlouho dělá? Vždyť šla spát tak brzo." Frkla jsem a sedla si na zadek. Jestli klerici byli takoví spáči, nechtěla jsem se toho snad nikdy dožít.

Měla jsem ho v hrsti a cítila se díky tomu tak skvěle. Zeiran mě sice hned odstrčil, ale to jsem přikláněla k tomu, že si chtěl zachovat aspoň nějakou důstojnost. Takže jsem zůstala stát na tlapkách hezky na zemi. "Ale no tak, nejsem jen tak z nějakého těsta, jen tak mě něco nepoloží." Nadhodila jsem, ale ještě teď cítila ty rány, které jsem měla. Pod srstí se mi objevila nejedna možná fialová modřina. Ale to se dalo zkousnout.
Zeiran se mezi tím otočil a šel pro můj plášť. Ochotně mi s ním začal pomáhat dostat ho zpátky na mě a zapnout ho broží. Jedna byla kousek ode mě spadlá, ta patřila za ucho. Další se tu válely a ty se měly secvaknout na bokách. Každopádně jsem se do toho nějak zase nasoukala a už se necítila tak nahatá. Každopádně mnou projel podivný pocit, když jsem měla Zeirana tak blízko mého těla. Hm.
"Díky," zazubila jsem se. "Takže tenhle trénink hodnotím kladně," naklonila jsem hlavu na stranu. V čestném boji bych asi neměla šanci, ale musela jsem přece jenom těžit z toho, co je kolem. A právě teď to bylo malé hrané divadlo. "Ale ta rána byla dost tvrdá." Napomenula jsem ho odměřeným pohledem.

Můj vnitřní duch vyčkával na svou šanci. Jindy by mě to donutilo aspoň k úsměvu, ale teď jsem si byla jistá, že nesmím pohnout ani brvou. Ač to bylo tak lákavé. Byla jsem si vědoma i toho, že to nemůžu hrát moc dlouho. A tak když jsem uslyšela nervozitu v hlase Zeirana, byla jsem vnitřně spokojená. Ucítila jsem jeho studený nos na mém těle, čímž se snažil mě probrat. Měla jsem celkem dobrou pozici, i když jsem byla rozpláclá jako moucha na plácačce.
Ještě jsem ho pár sekund nechala se svým svědomím přemýšlet, jestli to nebylo moc tvrdé. Bylo, na to že se mlátil s vlčicí do toho dal opravdu hodně, ale já byla silná. Dokázala jsem snést víc bolesti, než si myslel. Jakmile jsem měla šanci, skoro jsem nadskočila ze země. Ihned jsem mu skočila po krku ve známce ho obejmout. Což bylo jednoduché, vzhledem k tomu že měl hlavu dole a tak rychle by jí nahoru nedal. Chňapla jsem ho jak nejvíc jsem mohla a pak ho kousla do ucha. "Mám tě!" Tak tak jsem se držela na špičkách zadních noh na zemi. Zase se o mně bál, pche a mě něco bude říkat. Projelo mi hlavou a zatahala jsem ho pořádně za ucho. Kdy jindy se můžu dostat k něčemu tak choulostivému, jako je ucho?
Každopádně jsem byla spokojená, ač jsem byla od hlavy až k patě špinavá, plná písku smíchaného s bahnem. Nebylo to nic příjemného, ale hledat tady nějakou veřejnou vanu se mi dvakrát nechtělo. Spíše jsem přemýšlela, jak si obleču ten plášť zpátky. Ten se povaloval pár metrů dál společně i se zbraní.

Musela jsem začít posilovat svaly, o tom jsem tušila. Ale netušila jsem v nejmenším, jak se starat o své zuby, aby nevypadly. Copak v tom měl nějaký systém? Nějakou pomůcku? Uměl zuby vytáhnout a zatáhnout kdykoliv se mu chtělo? To je dost zvláštní. Ale nenechala jsem se odradit, šla jsem rovnou na věc. Zeiran byl ale připravený a jakmile jsem viděla, s jakou silou se dává do úderu, v poslední chvíli jsem zavřela oči. Očekávala jsem prudký náraz a ten se i stal. Hůl jsem musela pustit, jinak by mi to secvaklo spodní čelist. Pak jsem jen věděla, že letím vzduchem.
Ucítila jsem náraz a ihned se začala kutálet. Několik metrů, se mé tělo ocitalo nahoře a dole, na bocích, či na zadku. Netušila jsem, kde mám hlavu a kde nohy. Až sem se nakonec zastavila. Nehýbala se.
Hmm... Chtěla jsem lest a musela přemýšlet rychle, proto jsem sebou ani nepohla. Ani brvou, pro jistotu jsem dýchala jen decentně, ač jsem si myslela, že mé plíce jsou až v krku. Byla jsem unavená a vyčerpaná a jindy bych dýchala jak lokomotiva. Zklidnila jsem se, vše, tep i plíce. Když jsem slyšela, že se Zeiran přibližuje, byla jsem jako kámen. Zavřené oči a hrála dokonalou mrtvolu, doufajíc že mě půjde zkontrolovat ještě blíž.

Meč se zastavil, jindy by přicházel čas na to padnout k zemi a být ráda, že mám ještě krk. Zeiran místo toho meč pustil a začal s tím, že musím vždy svou zbraň držet v tlamě. "Vždyť bych byla bez zubů, kdyby to byl čelní náraz! Existuje něco jako ocelové zuby? Náhradní! Něco aby mi nevypadly." Zafrkala jsem. "Být bojovník je náročný," kecla jsem si na zadek. Zeiran se nehodlal jen tak vzdát. Aneb když už jsem ho do toho navezla, chtěl mi to dát sežrat do posledního sousta.
Přejela jsem si jazykem naivně po zubech a pro jistotu kontrolovala, jestli jsou všechny. Zdálo se, že ano. Uchopila jsem hůl do tlamy a kousek poodešla. Podívala jsem se na Zeirana, který se zdál být připraven. Bolel mě už celý vlk. Vzchopila jsem se, pořádně se nadechla.
Zabořila jsem drápy do písku, pořádně tak abych, si byla i terénem a sebou jistá. Hlavu dala níž. Musela jsem jít ještě jednou, ostře. Zeiran vypadal že už je v náladě někomu rozbít tlamu. Nechtěla jsem to být zrovna já, ale jinak mu ukázat že na to mám jsem nemohla. Rozběhla jsem se proti němu. Využila jsem stále spadlého, rozbitého květináče na zemi. Sice jsem nebyla nejrychlejší vlčicí na světě, vzhledem k mé mohutnosti, ale zdálo se že jsem dost rychlá. Odrazila jsem se a zaútočila tak z vrchu. Hůl jsem měla nachystanou, abych dokázala zabránit útoku meče a nebýt tak rozřízlá, nebo propíchnutá vejpůl. Neměla jsem plášť, cítila jsem se jak nahatá.

"Nebo naopak bych si podrobila všechny padouchy! Ale asi bych neměla čím je zaplatit." Frkla jsem zamyšleně. Jak to vlastně v takovém vězení funguje? Když chce někdo nějakou službu? Jsou tak k něčemu zlaťáky? Nebo se tam snad platí něčím jiným? Když už došlo na slova ohledně vězení, fascinovalo mě to a děsilo zároveň. Naštěstí jsme tohle téma už nechali být. Přišel na řadu další boj.
Dala jsem do něj všechno, cítila jsem, že můžu vyhrát, tentokrát opravdu vyhrát! Dala jsem do toho všechno, včetně chmatů, které mi Zeiran ukázal. Pro takové cvičení jsem si přála umět manipulovat časem, zpomalit ho, vidět kam rány míří, abych se jim mohla vyhnout. Ale takovou výhodu by si nejspíš přál každý. Cítila jsem, jak jsem Zeirana bodla svou holí do krku, Nehledě na to že jsem v tlapce svírala stále brož. Ta jen cinkla o brnění a upadla v zapomnění stejně tak i zbytek mého pláště.
Docházel mi čas, Zeiran se napřahal mečem a já měla jedinou možnost, zablokovat ho svou holí. Pustila jsem jí ovšem ze zubů a chytla hůl oběma tlapkama. Jeden konec jsem si opřela o rameno, přivřela jsem oči a očekávala, že mě Zeiran svým mečem právě teď odpálí na druhý konec vesnice.

Zamyslela jsem se. "Náhodou třeba by to na popravu přímo nebylo, ale takové vězení, jak to v něm asi může být těžké? Určitě bude narvané spoustou nadaných bytostí." Zamyslela jsem se. Ne, každý kdo tam byl tam byl z určitého důvodu. Nemyslela jsem si, že jsou všichni svatí, ale občas se tam někdo objeví i náhodou. Ale nedokázala jsem si tam představit me, nebo Zeirana. Ale spolu? Heh...
Když Zeiran zmínil poznámku o zákonech, projela mi v hlavě jedna věta. Já jsem nový zákon. Ale měl pravdu, já se o zákony nikdy moc nestarala. "V každém zákoně ti najdu díru," doplnila jsem ho naprosto sladkým tónem hlasu. Párkrát zamrkala růžovými očkami na důkaz, že to jednoduše a prostě zvládnu. "Od toho mám tebe, skvěle se doplňujeme." Co Zeiranovi chybělo? Možná špetka mladické nerozvážnosti. Třeba byl taky takový a pak se zklidil. Nebo takový nebyl nikdy? Kdo ví. Každopádně já se nad ničím moc dlouho nezastavovala. Chtěla jsem prostě být nejlepší, ať to stojí co to stojí.
Stála jsem před Zeiranem, který se tvářil že na další lekci nemá sílu. "To není stáří ale lenost," prskla jsem oplzlou myšlenku a doufala, že ho to aspoň trochu naštve a tím ho donutím k tomu, aby něco dělal. "Nešetři mě," Ocas jsem dala dolů, stejně podobně i uši. Nenápadně jsem se podrbala zadní tlapkou za uchem, čímž jsem zachytila brož, kterou jsem si elegantně a nenápadně sundala. Vmžiku jsem se ale vrhla na Zeirana, aby si ničeho nevšiml. Rozběhla jsem se přímo proti němu, i když vlk zatím ještě ležel. Hůl jsem měla nasměřovanou přímo na jeho hlavu. Brož jsem měla zaháklou o náramek na tlapce, v poslední chvíli jsem jí uvolnila chytla do tlapky a chystala tak menší podpásovku.