Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jo jasně, svedeme to na lékárničku, i když oba víme jak to je." Řekla jsem a při tom se dívala směrem nahoru. Úsměv mi ale nemizel. I když mé začátky se Shine a Zeiranem byly krušné a já si myslela, že nikdy nenajdeme společnou řeč právě se synem mé učitelky, opak byl pravdou. Netušila jsem, komu za tohle poděkovat, ale budu to jisto jistě já. Poupravila jsem si šátek, jak jen nejlépe to šlo. "Já si myslím, že mě by to neslušelo. Přece jenom takhle barva mi jde k očím, že jo." Zamyslela jsem se. Při pomyšlení na růžovou zbroj se mi ale zvedal kufr. Ne, to by rozhodně nešlo. Klerici nebyli na zbroj dělaní a mě to nijak nevadilo, měli jsme jiné přednosti.
Protáhla jsem si tělo a pomalu se mi vracel i normální tep. Uklidňovala jsem se a chlácholila myšlenkami, které byly zcela zkreslené. Ale snít se přece musí za každé situace. "Aspoň mě můžeš zachránit," zazubila jsem se při pomyšlení, že by mě na černém trhu mohly chytit. "Bude to jak z nějaké historky." Zasmála jsem se, to pomyšlení bylo trochu zkreslené. "Každopádně by nemuselo být špatný potkat nějakýho šmelináře, vymlátíme z něj duši a vezmem si co budeme chtít." Postavila jsem se a hrdě rozkročila přední nohy, aby to vypadalo jako bojový postoj. Hlavu jsem měla příšerně nahoře a čumák ještě výš. "My jim ukážem!" Uchopila jsem znova svou hůl a s přísným výrazem se dívala na černého vlka, který už také stál. Jiskra v oku mi nechyběla. "A už mi chybí fyzický kontakt, do boje." Řekla jsem s plnou tlamou, ve které jsem svírala hůl. Při tom mi v oku jiskřila neidentifikovatelná jiskra - nedočkavost nebo vzrušení z celkového rozhovoru?

Prohlížela jsem si tlapky. Místo toho čištění by se mi hodila pořádná koupel, ale na tu tady nebyl tak úplně prostor. A v nějaké kaluži, či žumpě se mi rochnit rozhodně nechtělo. Sice jsem nebyla kdo ví jaká dáma, ale stále jsem měla úroveň. Pohled mi ale sklouzl k Zeiranovi. "Tobě na mě záleží!" Uculila jsem se. "To musíš přiznat!" Možná jsem se na něj začala dívat jinak, nebo on na mě? Bylo to spiklenecky krásné. Přistoupila jsem k němu, i když stále ležel na zemi a přehodila přes jeho krk tlapu, aby to vypadalo jako takové poloobjetí. "Ale já tě mám taky ráda neboj, nikomu to neřeknu." Mlaskla jsem s úsměvem. Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. Možná mu to ze začátku tak nepřišlo, ale už mi můj názor na tohle nijak nezmění.
Pak jsem se vrátila zpátky k čištění své srsti. Byla jsem ale upozorněna, že i můj plášť dost utrpěl. Naivně jsem si ho prohlížela, potřeboval by pořádně propláchnout. "Ach jo," pokrčila jsem rameny, nedalo se nic dělat. Rozhlédla jsem se, ale všude byly budovy a ulice. Budu muset udělat někde zastávku při cestě do velkého města. "Je fakt, že zbroj to má jednodušší, ale je asi taky dost těžká." Zvedla jsem se, abych se mohla podívat. Tlapkou jsem do ní bouchla, byla ukovaná opravdu poctivě. Zeiran si to nejspíš nepřipouštěl, ale táhl sebou tíhu. Meč, zbroj... posiloval každým krokem.
Začala jsem uvažovat o tom, co všechno se dá na trhu koupit. "Takže je tam i nějaký tajný černý trh?" Zajiskřilo se mi v očích. Nejspíš mě opravdu přitahovaly... nezákonné věci.

Dala jsem do tohohle útoku všechno, snažila jsem se to brát zcela vážně, i když se jednalo jen o trénink, nebo zbrkle řečeno hru. Seběhlo se to velmi rychle a já během jedné chvíle se ocitla na Zeiranovi. Byla to pozice velmi zvláštní. I když jsem pomalu a jistě šla do puberty a hormóny mi cloumaly i ušima, tak jsem to stále brala jako hru. Pobaveně jsem se zazubila a zůstávala na něm. Vítězný pohled mi nechyběl, našpulila jsem pysky. "Jupí!" Odrazila jsem se od mohutného hrudníku černého vlka. Při výskoku jsem se otočila kolem své osy, než jsem dopadla na zem. "Viděl si to? Zvládla jsem to!" Ještě aby to neviděl.
Musela jsem se usmívat od ucha k uchu, takový neskutečná radost, jaká mnou projížděla, tak ta už tady dlouho nebyla. Celá rozpálená a zadýchaná jsem udělala pár kroků ke zbraním, které se povalovaly na zemi. Poslušně jsem si vzala svou hůl a zasunula jí zase zpátky na místo, kam patří. Na chvíli tenhle trénink musel stačit. Cítila jsem se dosti unavená. V noci jsem toho přece jenom na stole moc nenaspala a tak energie vyprchala rychle.
Zavrtěla jsem se a posadila se. Začala jsem si upravovat srst, která byla dosti pocuchaná, vypadala jsem spíše jako strašidlo, než elegantní vlčice. "Co ještě za předměty mohu pořídit ve velkém městě? Určitě se budou hodit nějaké prázdné lahvičky, abych si mohla namíchat nějaké zlepšováky. Ale existují i jiné předměty? Zvláštní, třeba jako ten plášť?" Zamyslela jsem se, moc jsem se v tom neorientovala. Ale vše co by mi mohlo v budoucnu pomoci přežít se počítalo.

Zkoušela jsem triky, ale bylo to těžké. Nebyla jsem vůbec zvyklá používat například krční svaly. Nešlo mi tak rychle se pohybovat s holí, jako to dělal Zeiran se svým těžkým mečem. Když jsem hlavou mrskla do strany, spíše se mi zatočila, než abych zůstala v klidu. Od poskakování až po nějaké triky, které si myslím, že mi solidně šli. Našli se i takové, u kterých jsem měla opravdu problém. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. "Asi se na to budu muset zaměřit, aspoň každý den chvíli." Zamyslela jsem se. Čím víc budu trénovat, tím to podle Zeirana bude lepší. A jednou ho třeba budu moct obelstít.
Chtěla jsem zkoušet dál, dokud tady černý vlk byl chtěla jsem toho využít. Triky přece mohu trénovat kdykoliv jindy, když bude třeba spát nebo bude někde jinde. Po mém prvním útoku jsem se dokázala přiblížit, jenomže mě dokázal velmi rychle odhodit. Proletěla jsem se volným pádem.
V té chvíli jsem si uvědomila, že už mi bylo i dobře. Žaludek nebyl na vodě a já se zaobírala tím ukázat Zeiranovi co ve mě je. Zavrtěla jsem hlavou a oprášila se. Znova jsem uchopila svou hůl a šla na to podobně, jako před tím. Tentokrát jsem šla přímo, opět jsem uskočila do strany. Hůl jsem ale nasměřovala druhým směrem, než před tím. Stejně, jak jsem zvedala hůl jsem zvedla a hrábla tlapou do písku, ve snaze ho oslepit.

Musela jsem se zasmát, to co jsem vymyslela bylo hodné cirkusového triku. Každopádně jsem určitě dostala deset bodů za efekt. I přes to že mě Zeiran tlapou prakticky hned uzemnil. Hůl mi vypadla z tlamy, v tom všem zmatku. "Ale musíš říct, že to mělo úroveň!" Tajně jsem doufala, že hospodská neviděla, jak jsem jí rozbila ten květináč. Ještě by chtěla nahradit škodu. Ale už jsem měla v hlavě výmluvu, že tady proletěl obří pták a chtěl si na ten kus květináče sednout a to spadlo úplně samo.
Ale teď jsem se chtěla soustředit na boj. Zeiran mě hned pustil a vzal si mou hůl, se kterou začal ihned točit. Jako by to byla jeho přirozenost se se zbraní ihned spřátelil. "Když jsem byla menší, myslela jsem, že taková hůl umí celkem husté věci. Třeba vystřelovat nějakou bombu," zamumlala jsem. "Ale od té doby co mi jí Shine koupila jí mám jen za pasem," dodala jsem trochu sklesle. Nikdy mi neřekla, ať jí na něco použiju, nebo k čemu jí klerik vlastně má. Ale Zeiran si s ní rady věděl prakticky hned. Měl snad znalosti o boji i s takovou holí, jako je ta moje?
Pohyboval se velmi elegantně, ukázal mi, jak s ní točit, vyhodit do vzduchu. Ale naopak i jak se s ní ohánět. Pak mi jí přenechal. Rozklusala jsem se k ní a ihned si jí vzala. Ustoupila kousek dál a začala po něm opakovat ty lehčí útoky. Krok dopředu, mrskl hlavou, krok do strany, hůl si přehodit k druhému špičáku, sklonit tělo. Chtěla jsem si vyzkoušet jí i vyhodit. A tak jsem to udělala. Hlavu jsem vymrštila nahoru, postavila se na zadní a pustila. Hůl vyletěla nahoru a vzala ostrým hrotem i moji bradu, kterou ochudila o několik chlupů. Asi dvakrát se otočila, než zamířila zpátky na zem. Musela jsem uskočit stranou, dopadla totiž na zem ostrým hrotem. "Ups," Vykulila jsem oči. Tohle mi ještě tak úplně nepůjde. Chytla jsem hůl znova do zubů a ještě párkrát to vyzkoušela, než se mi to neohrabaně podařilo. Podívala jsem se znova na Zeirana, jestli bude připravený na druhý útok. Jakmile mi dal signál, rozběhla jsem se proti němu. Rozhodla jsem se pro útok - přímo vpřed, úskok do strany, přední část těla níž a přejet holí proti zbrani. Úkrok zpět a znova.

Zeiran se postavil do bojového postoje. Projel mnou velmi zvláštní pocit. Stály jsme tam, stačilo jen vykročit vstříc nebezpečí a lekci, která přicházela. Čekal tam, jako žralok na svou kořist, zcela si jistý vším co dělá. A já? Já byla ta ryba jménem Nemo, který měl vykulené oči a jednu ploutvi mimo provoz. Nebylo se čeho chytit, v okolí toho moc nebylo.
Dívala jsem se na svůj cíl a dala se do pohybu. Nechtěla jsem vymýšlet zběsilé a překombinované teorie. Měla jsem to k Zeiranovi celkem kus, využila jsem toho že jsme byli na ulici, která byla obalena budovami, keři a spoustou květin kolem. Nejspíš okrasných. Jedna z takových okrasných květináčů byl ozdoben i vchod k hospodě. Celou dobu jsem se dívala na Zeirana, v poslední chvíli těsně před ním jsem uskočila do strany. Zadkem jsem šťouchla do květináče tak, aby se rozsypal přímo směrem k němu. Vmžiku a obratně jsem se otočila, abych vyběhla z druhé strany květináče, ze kterého se ještě teď kouřila plesnivá hlína a okrasné kamínky. Květináč se pravděpodobně rozbil o pískovou cestu, ale to mi teď bylo jedno. Vyskočila jsem na něj, odrazila se na místo, kde stál Zeiran. S holí, kterou jsem stále svírala v tlamě jsem měla výraz naprostého chtíče, který chtěl vyhrát. Nejspíš se mi podařilo ho pošimrat palicí na uchu. Ale stále jsem hůl držela tak, abych mohla zablokovat meč. V poslední chvíli jsem měla v plánu hůl jednoduše pustit a proklouznout tak Zeiranovi přímo pod krkem a mečem. Něco jako neřízená střela.

Sypala jsem ze sebe všechny možné nápady, co se mi honily hlavou. Jak na útočníka, jak ho zneškodnit. Přece jenom přehrávat si situaci v hlavě je něco jiného, než jí samotnou zažít. To, že jsem Zeirana ve své mysli uzemnila skoro pohledem neznamenalo, že to takhle může být i normálně. Zhluboka jsem se nadechla, útok byl v tuhle chvíli rozumnější. To jsem tak trochu předpokládala. Nebyl by totiž dobrý šermíř, aby si neporadil s vlkem zakouslým se na krku. Pokud bych to vůbec stihla. Od toho je to šermíř.
Podívala jsem se na svou hůl, kterou jsem uchopila do tlamy a opatrně jí vytáhla z pochvy. Myslela jsem si, že ta hůl aspoň něco umí. Projelo mi hlavou, když jsem se dívala na její konec. Shine mi jí tehdy pořídila, protože hůl musí mít každý klerik. Byla z velmi dobrého materiálu. Trochu jsem si s ní pohrávala, měla skvělou velikost pro někoho jako já. Držela se lehce, nebyla úplně těžká. Měšce, o kterých se Zeiran zmínil, znělo to dobře. Něco takového bych určitě na sobě mít mohla. Pomohlo by to zneškodnit nepřítele mnohem rychleji. "Je mi jasné, že nebudu úplně skvělým bojovníkem. Tudíž musím těžit s takových drobných pomůcek, jako třeba s tím oslepením." Zamumlala jsem, když jsem pokládala hůl na chvíli na zem. Ale aspoň mírné znalosti boje jsem potřebovala. Bylo vidět, že je Zeiran připraven k tomu, abychom měli nějakou ukázku.
V naší teorii byl ovšem on padouch a já byla ta, která ho měla zneškodnit. Cítila jsem se v jeho přítomnosti tak... malá. Když jsme teď stáli takhle naproti sobě, a to se ani nemusel tvářit nepřátelsky, šla z něj hrůza. Uchopila jsem svůj hůl do tlamy, přikývla na důkaz že jsem tedy připravená. Tak jo. Rychle jsem se rozhlédla, ale vše kolem jsem měla zrentgenované, včetně písčitého povrchu. Ale tím už jsem proti Zeiranovi jednou bojovala, podruhé už to bude čekat. Chtělo to něco chytřejšího. Ale zdrhat jsem před ním nechtěla, to bysme se tady po ulici mohli nahánět kdo ví jak dlouho a byly bychom tak akorát pro smích. Byla jsem připravena jít přímo do akce!

"To je jasné, že budu lepší než kdejaký jiný učeň," pozvedla jsem naivně hlavu. Zašklebila jsem se při pomyšlení, že bych někde zaostávala. Ale věřila jsem, že Shine mě vše učí tak, abych měla jen ty nejlepší znalosti. Tudíž jsem si o sobě mohla ledasco myslet. A když se mi nebudou líbit? Někde jsem viděla, jak někdo na někoho ukázal prostředníček - to by bylo moje gesto pro něj. Hehe.. Zazubila jsem se nad tou myšlenkou.
Nechala jsem velké město být, až přijde ten správný čas, zjistím jaké to tam je a co je tam za bytosti. "Třeba bude velké město stát za prd." I to byla možnost. Ale možná bych tam mohla narazit na Deinell, což by bylo určitě moc fajn. Vidět po tak dlouhé době mou sestru, ani nevím jak bych se k ní měla chovat. Jestli bude stále stejně ztřeštěná, nebo naopak trochu dospěla? Vždyť i já za chvíli oslavím své první narozeniny a s nimi přijde i jedna z velkých klerických zkoušek.
"Tak přesuneme se k tomu boji," nabídla jsem a při tom se snažila vymyslet výzvu. Postavila jsem se na všechny čtyři tlapky, pěkně důstojně. "Když bude mít můj soupeř podobně dlouhý a velký meč jako máš ty," zamyslela jsem se. "Musím se vyhnout prvnímu útoku a jít mu hned po krku. Když půjde přímo proti mě?" Zamyslela jsem se. Snažila jsem se tu situaci si představit, bylo mi jasné že Zeiran s tím mečem bude zatraceně rychlí a tak mě budou od meče dělit jen sekundy, abych nebyla o hnátu chudší. "Nebo naopak otočit se, utéct a využít tak řekněme nepřístupný terén, schovat se ve křoví - ze kterého mě velmi rychle může vyčuchat. Útočit z výšky, ale takovou výhodu bych neměla vždy." Teorie by mohla Zeirana bavit možná trochu více, než kecání o šlechtě a velkém městu. Tudíž jsem začala ze sebe plivat teorie.

Představovala jsem si tu smetánku, která stojí vedle sebe. Každý má na sobě pozlacenou zbroj a povýšenecký výraz. Trochu mi to zkreslovalo pohled, ale tohle byla bohužel realita. Jeden dům větší než ten druhý. Velké město bylo odsud možná kousek, možná trochu větší. "Takže mezi nimi nebude nikdo normální," řekla jsem nakonec a povzdychla si. Jako bych snad někoho jiného potřebovala. Napadlo mě. Zavrtěla jsem hlavou. "Takže dělají jen vybranou práci, většinou takovou u které se ani nezapotí. To je podlé! A tu špínu nechají pro jiné." Někteří tam určitě budou slavní pro nic za nic. Budou mít bytosti, kteří to za ně budou dělat.
Měla jsem myšlenkové pochody poměrně velké. Musela jsem se ale usmát nad tím, že Zeiran poznamenal Shine. "Ale joo! To víš, že je Shine skvělá." Zazubila jsem se. "Ale ve výsledku nemám tušení, jestli někde bydlí, jak to tam vypadá, jestli má sousedy. Sourozence, kamarády. Jestli má pelech z jehličí, nebo ustláno na něčem jiném. Předává mi perfektní znalosti o tom, co budu jako klerik potřebovat. Ale jako vlčici, významnou vlčici jí svým způsobem neznám." Zamyslela jsem se. "Já třeba asi normální postel nikdy neměla." Zamračila jsem se. Snažila jsem se si v paměti vybavit mé dětství s Deinell. Jestli jsme vůbec spali na pořádně posteli někde, nebo se jen choulili k sobě někde v koutě. Se Shine a Zeiranem jsem cestovala poměrně dlouho a naše cesty většinou končily v hotelech, či hospodách na nos. Tudíž jsem teplo krbu poprvé zažila až tam. Ale že bych měla místo, kam se vracet? Znělo to lákavě, ale na druhou stranu jsem to nepotřebovala. "Ale hospodské pelechy mají něco do sebe, většina je totiž i s donáškou snídaně!" Zasmála jsem se. to by se mi doma přece nestalo.

Usmála jsem se. "Pak bych se měla naučit náležitě ubránit, neboť se svého jazyku nehodlám jen tak vzdát." Nechtěla jsem držet jazyk za zuby, když se mi něco nelíbilo. Zároveň jsem chtěla být schopna se rvát. Mít trumfy vůči ostatním. Hodně vlků kleriky podceňuje, ale já jim chci přece jenom ukázat, čeho všeho jsem schopna. Co všechno dokážu když budu chtít a pilně cvičit. Dokážu je roznést na tlapkách a udělat si z jejich zadků bubny. "Pak je čas zapojit svaly a přestat myslet na žaludek." Nabídla jsem Zeiranovi, přestala kolem něj kroužit a postavila se asi metr před něj. Zůstala jsem stát a klouzat pohledem sem a tam. Doufala jsem, že teď by pro mě měl lepší nabídku, než jen ukrást tu šňůru na jeho tlapě. To jsem prvně nezvládla, třeba to bude tentokrát trochu jiné. Rozhlédla jsem se po ulici, po keřích či stromech, lampách co bylo v okolí. Zahlédla jsem snad veverku, která seděla právě na jedné ze zdejších lamp.
"Bylo by to zajímavé, ale asi to přenechám jiným," pokrčila jsem smutně rameny. "I jako klerik jsem si vybrala složitou cestu, celkem rozvětvenou. Měla bych se soustředit na ně." Nadhodila jsem. Ale právě tyhle cestičky mi může poskytnout jen Shine. Zeiran, jak už jednou nazval ho kytky nezajímaly.
Shine byla vevnitř už celou věčnost, brala jsem to tak trochu jako trest, že jsme tak dlouho byli se Zeiranem vzhůru. A dopadly jsme jak jsme dopadly. Zavrtěla jsem hlavou. "Znáš nějakou zdejší smetánku? Jak vypadají? A... a čím jsou tak výjimeční, že jsou tak známí?" Zamyslela jsem se. "Slyšela jsem pár významných jmen kleriků, či mágů.. zloděje vidíš na plakátech na každém rohu. Ale jak asi vypadá významný bojovník z hlavního města? Znáš ho?" Zeptala jsem se. Nechtěla jsem tím Zeirana nijak urazit, i on mohl být svým způsobem známý. Ale já si smetánku představovala... jinak. Palác, obrovské domy, pozlacené sošky. Ani jsem netušila, jak vlastně žije Zeiran, jestli má dům.

"Někdy je lepší říct věci na rovinu, než se za něčím schovávat." Pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem mít vždy věci jasně nastavené, aspoň v okruhu těch, se kterými pracuji, nebo je považuji za přátelé. Zeiran tak nějak kolísal mezi obojím, plus... jsem si troufala říct, že zapadal i do slova rodiny. "Díky." Další kompliment během pěti minut, cítila jsem se jako královna celého světa. Ale takhle jsem to chtěla mít a doufala jsem, že si za tím půjdu snad vždy.
Filozofie nebrala konce, i když jsem tenhle rozhovor brala jako hru. Nadšeně jsem poslouchala všechny výplody Zeiranové hlavy. "Asi ne, vždy jsem chtěla být mocná klerička, být oceňována a zapadala jako díl puzzle k někomu, kdo bude o mé schopnosti stát." Zamumlala jsem a při tom se dívala na své tlapky. "Učení mě baví a i když je to občas těžké, nikdy jsem své poslání nechtěla měnit." Věřila jsem, že jsem se právě k tomuhle zrodila. rozhodovat o tom, kdo bude živ a kdo ne. Ale Zeiran to viděl nejspíš trochu jinak. Nechtěla jsem mu brát jeho představy, kdežto ty moje byly trochu osvojené.
"Na druhou stranu." Zvedla jsem zase svůj zadek a začala kroužit kolem Zeirana. Snažila jsem se něco vidět, chvíli jsem civěla do oken hostince, jestli náhodou v okně neuvidím Shine, nebo někoho jiného. Hmm.. Ale zdálo se, že je tam tak trochu mrtvo. V tom jsem se vrátila ke své původní myšlence. "Kdybych se narodila jako nějaký šikovný zloděj, ten pocit že bych dokázala ukrást ten kouzelný plášť, co tomu ožralcovi spadl na zem, aniž by si někdo všiml... Tak bych měla nový plášť! A celkem drahý. Na druhou stranu, kdybych byla špatný zloděj - což jsem byla, není zrovna příjemný pocit, když tě chytí. A kdyby šlo o nějaké královské šperky, ze kterých bych se asi už nedokázala ukecat... cítila bych se dost, špatně." Zamyslela jsem se a zastříhala ušima. "Ale bejt zloděj musí být taky vzrůšo! Ale pak dopadají tak, že mají plakát se svým xichtem na tabuli, jako je tam vevnitř." Nevím, co v tuhle chvíli bylo horší, ani co tím chtěl básník říct. Nejspíš to byl jen výplod mého mozku jen tak mezi řečí.

Povedlo se mi zvednout ten těžký meč. Sice jsem ještě neměla míry dospělé vlčice, ale už teď na mě bylo jasné, že pírko nebudu. Sice jsem neměla výšku kdo ví jaké palmy, řadila jsem se spíše do střední vrstvy. Ale mohutné tlapky, které mi může nejeden vlčí samec v tomto věku závidět jsem rozhodně měla. Zavrtěla jsem ocáskem, neboť kompliment ze strany Zeirana jsem si musela uložit hluboko do své mysli. Uznání zrovna od něj mi dávalo hodně. Každopádně zuby jsem měla naštěstí všechny, troufala jsem si říct, že přezůbované období je za mnou. A tak mi můj chrup zdobily jen krásné a nové perličky. "To by bylo skvělé!" Vyhrkla jsem a těšila se na svou novou zbraň, kterou mi chtěl Zeiran pořídit. Určitě na mém plášti bude nějaký pásek, na který by se dala dýka přidat. Zatím jsem se moc neorientovala ohledně peněz, ale očividně jsme se měli dobře. A když už za mě chtěl utrácet - jako správná vlčí dáma bych se měla nechat opečovávat! I když jsem z toho neměla příliš rozum. Dělalo mi radost, že dostanu dárek a budu moct píchat vlky na potkání.
Téma, ke kterému jsme se dobrali bylo velmi korespondující. Zase jsem si sedla a snažila se chápat to, co se mi Zeiran snažil vysvětlit. "Hmm..." Bohužel nebylo na mě, abych rozdělovala dobro a zlo. Klerik je tady od toho, aby zkrátka pomáhal všem. "Klerik je tak trochu jako vlčice z toho špajzu, nebo kde to bývají." Tohle se na vlčí dámu nesluší, přirovnávat kleriky k bordelu. "Ale řekněme že budeme cestovat spolu, plnit úkol. Nikdo kolem nebude, ty rozsekáš hlavy nepřátelům a zůstane tam polomrtvý jeden vlk. Neznáme jeho minulost, nevíme co je zač, ale byl na jejich straně. A na druhé budeš stát ty, podobně zraněný. Nemám čas uzdravit oba dva, komu dám asi přednost?" Naklonila jsem hlavu. Je fakt, že tahle situace by mohla nastat opravdu jen málokdy. "Nebudu oška pro každého." Zafrkala jsem. "Mé vědomosti jsou velmi cenné!" Zazubila jsem se a při tom si stála za svým. Povzdychla jsem si. "Budu to mít asi těžké," trochu mi vrtalo hlavou to téma ohledně otce a vlčete. V tuhle chvíli se mi lehce zastesklo, že můj otec byl bůh ví kde. Ale měla jsem tu Zeirana, který mi byl neuvěřitelnou, i když někdy sobecky arogantní, oporou. "Tak či tak chci jednat za sebe, ne za žádný kult léčitelských starců." Zafuněla jsem.

Zeiran mě vybídl ať vyzkouším tíhu jeho meče. Chvíli jsem se zdržovala na jednom místě a sledovala meč. Byl obrovský. Chytla jsem do tlamy svou hůl, aby mi nezavazela a trochu si jí na boku popravila. Postavila jsem se k meči a dlouze jsem se podívala od jeho rukojeti až po samotnou čepel. Byl mnohem delší, než má hůl. Z každé strany se blýskal, jak byl vyleštěný a ostrý. Postavila jsem se k rukojeti, sklonila hlavu a snažila se ho chytnout. Pořádně jsem se zakousla a zapřela se o přední tlapky. Potáhla jsem. Povedlo se mi ho tak na půl zvednout. Ale samotná konec čepele byla stále na zemi. Zamračila jsem se a lehce mi z hrdla vyšlo zavrčení. Nechtěla jsem moc škubat hlavou, ještě by mohl být Zeiran o ucho chudší, dle toho jak byl meč naostřen. Zápasila jsem s tím, dokud se mi to aspoň trochu nepovedlo celé zvednout. Pak jsem ho opatrně položila zpátky na zem. "Nedokážu si představit ho držet v tlamě celý souboj a ještě s ním šermovat. Upadla by mi hlava!" Řekla jsem a zasmála se. "Myslím, že by mi stačila nějaká dýka," zamyslela jsem se. Přece i s dýkou se dá udělat velké divadlo.
Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Zeiran opět měl nějaký svůj monolog ohledně mozku, přešla jsem to jedním uchem tam, druhým zase ven. "Svět by byl hrozný, kdyby byl každý nadaný jako ty," frkla jsem souhlasně. Dokázal by si to někdo představit? Svět plný Zeiranů, vlků kteří se do rozhovoru zrovna nehrnou! To by byl úlet.
"Ale no tak, klerik který je věrný svému společníkovi, není to lepší? Copak mám léčit každého, koho potkám? Co když potkáme poraněného a ten zrovna vyloupil banku a zabil pět dalších obyvatel?" Zamyslela jsem se. "To ho mám poplácat po hlavě a říct, že mu pomůžu? Pche! Říct... říct no řeknu mu že mu pomůžu a pak ho nechám dloooouho trpět, dokud naposledy nevydechne." Posadila jsem se a při tom si ťukala prsty tlapek o druhou. Vypadalo to škodolibě. "I léčitel má svou hrdost, nebo ne?" Nakrčila jsem zvědavě nos. To že jsem měla nějaké zásady ze mě ještě nedělalo špatného klerika. Nebo ano? Doufala jsem, že ne, chtěla jsem světu ukázat, jak budu jednou žádoucí. Každý mě bude chtít, ale otázka je, jestli já budu chtít je. Každopádně jako duo kombo by jsme byly jedničky.

Měla jsem nejspíš zaječí úmysly. Ale to nic neměnilo na tom, že jsem si vybrala cestu kletika hlavně proto, abych dokázala pomáhat své rodině. Mé nové rodině. Každopádně mě jedy vnitřně velmi fascinovali. ”Já meč nemám,” oponovala jsem. “Mám jen hůl, která by dokázala možná někoho probodnout, ale... to asi její cíl nebude.” Pokrčila jsem rameny. Já neměla být ta, co má způsobovat bolest. “Každopádně bych asi neměla ani sílu na to někomu ucvaknout hlavu mečem. Tvůj meč bych ani nezvedla,” zasmála jsem se.
Bylo to komické, ale přece jenom trefné. Bavili jsme se tady o smrti a se mnou to nic nedělalo. Možná jsem divná. Napadlo mě. Ale moc jsem si tuhle myšlenku nechtěla připouštět. “Ale ano léčitelství mě svým způsobem baví a uklidňuje. Cítím se pak vzdělaně.” Zazubila jsem se. Tím jsem nechtěla říct že je Zeiran blbý jak bambus. Ale on měl vědomosti do boje, já uměla využít a hlavně těžit z prostředí.
Jeho otázka další byla velmi specifická. Na malou chvíli jsem se odmlčela, abych nabrala dech a uměla si správně slova srovnat. “Věřím že budu jednou velmi dobrým klerikem, a možná i něco víc.” Zazubila jsem se. “A chci zůstat věrná tomu, kdo si to opravdu zaslouží, třeba i do smrti být poblíž jednoho pána. Nejsem přelétavá, abych co pět minut měnila strany.” Pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem si jistá, jestli to dává smysl tak, jak jsem to cítila. Snad ano. “Třeba budu jednou cestovat s tebou, tudíž si mě ani znepřátelit nemůžeš, když ti budu v patách.” Zazubila jsem se.

Trochu jsem si nadběhla. "Takový elixír asi existuje," řekla jsem nejistě, ale takové znalosti jsem ještě neměla. I když se zdálo že zrovna tenhle elixír by byl neškodný, tudíž jsem ho mohla znát. Místo toho jsem se ale učila o jedech, případně o tom co hlavně pomáhá. Ale takové doplňkové zlepšováky, musela jsem si to dát na seznam toho, co se chci učit. Bohužel pro nás byla zima a tak rostly jen vzácné květiny, které rostou na těžko dostupných místech. Rozhodně jsem nebrala v potaz, že by zázrakem nějaká taková květina rostla tady hned vedle hospody. "Ale myslím, že tomu co hledáš se říká dobrý vývar," zazubila jsem se. Jo, kromě léčitelských znalostí jsem měla i kulinářské. A já polívková byla. Ale zrovna teď jsem neměla na tu polívku absolutně chuť, bála jsem se, že bych neudržela ani vodu.
"Něco jsem o tom už slyšela," namítla jsem. Ale nejspíš o takových praktikách Shine nechce moc mluvit, dokud plně nedospěju. Přece jenom jsem měla ještě mozek, který vlál na obláčku fantazie. Možná by se bála, že bych s tím mohla naložit bez rozmyslu. "To sice ano, je to nejspíš praktičtější, ale jako lest dobrý. Můžeš otrávit třeba deset vlků - strážců, padouchů, naráz a ušetříš si tak síly dejme tomu na velitele." Zamyslela jsem se. "Lest, která ti může pomoct, když budeš v nepřátelské pevnosti a šetřit si síly." Zamyslela jsem se. Možná bych mu mohla být někdy opravdu i užitečná. Mé klerictví jsem chtěla rozvést do několika směrů. Tím hlavním - léčit svého pána, ale na druhou stranu mě lákaly i jedy. A to nejen z morbidních myšlenek.
Měla jsem za to, že moji rodiče byli něco víc. Každopádně to už se nedozvím, Shine o tom také moc nevěděla. "Fascinovalo mě léčitelství, bylinky a tak nějak si to našlo cestu ke mě. Chci si vybírat komu budu pomáhat a komu můžu uškodit. V situacích kdy půjde o život budu moct rozhodovat o tom, kdo bude žít a koho nechám umřít." Usmála jsem se. Tady ten úsměv asi nebyl příliš na místě - ale... Na druhou stranu má mysl byla trochu škodolibá. Nemůžu přece pomáhat nepřátelům, k tomu bych se nikdy nesnížila. Dokázala jsem se skvěle dostat tam, kam jsem chtěla. Možná bych se uměla dostat do tábora cizích vlků, získat si důvěru a pak je všechny zabít tím, že jim otrávím potok. Kdo ví, čeho všeho bych byla jednou schopna. Jedno bylo ale jasné, tam uvnitř mě bylo něco... temného? Něco, co toužilo mít moc rozhodovat. Každopádně teď jsem byla ještě nevyzrálé pískle, které hledalo své místo na tomto světě. Zeirana jsem si ale vážila jako nikoho jiného, stejně tak i Shine.