Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zaposlouchala jsem se do hlasu černého vlka. Zkoumala jsem ho pohledem, o jeho otci jsem už něco slyšela, byl to bojovník stejně jako on. Ale troufala jsem si říct, že už teď ho Zeiran v mnoha věcech přerostl. Sice jsem moc bojovníků neznala, ale jen tak na potkání se nerodí velcí a talentovaní vlci. Každopádně se spoustu věcí naučil sám, nepotřeboval nějakou knihomolku, jako byla Shine. "Květiny jsou náhodou dost zajímavé!" Usmála jsem se, nebrala jsem to ale jako urážku. "Můžeš z některých namíchat jedovatý nápoj, který nepřítele zabije. Nebo prášek, který ho oslepí, nebo naopak vyléčí rány rychleji, než je zdrávo." Zazubila jsem se. Dalo se s rostlinami dělat tolik věcí! Proto bylo učení tak neuvěřitelně dlouhé. Květin bylo tolik a každý uměla něco jiného.
Chtěla jsem, aby mě Zeiran učil. Slíbil mi, že mi lekci dá, ale nejspíš se necítil nejlépe. Tak jsem na tom byla podobně. Prohlížela jsem si svoje tlapky. Na to, že jsem si pořezala tlapky před pár hodinami vypadaly... jako by už byly zahojené. Zvláštní.
Zachvěla jsem se, Zeiran se začal vyptávat na mě. Sklouzla jsem pohledem zase zpátky nahoru. "Nó," broukla jsem nejistě. "Mám sestru Deinell, ale byla také předána do učení k čaroději. Strávili jsme spolu málo." Pokrčila jsem rameny. Moje sestra mi opravdu hodně chyběla. Ale nedávala jsem to na sobě moc znát. "O rodičích toho moc nevím, byla jsem ještě malá, ale když jsem nad tím přemýšlela dřív..." Na chvíli jsem se odmlčela. "Myslím si, že naši rodiče byli nějací významní, neboť obyčejné vlky do učení moc neberou. Ale tím, že jsme byli takhle vhozeni do situace... myslím, že jsou mrtví." Zamyslela jsem se. Troufala jsem si říct, že už své rodiče nejspíš nikdy neuvidím. Ale s tím jsem se smířila. Netušila jsem, kde bych je mohla hledat. "Ale všechno zlé je pro něco dobré! Jsem teď tady s tebou a Shine a během toho co s vámi putuji jsem ušla už velký kus cesty." Optimizmus mi rozhodně nechyběl.

Rychle jsem zamrkala. Čerstvý vítr, který se mi odrážel v tvářích byl příjemný. Vzduch, který mi teď proudil v plicích byl rozhodně více příjemnější, než to vydýchatelno tam vevnitř. Pořádně jsem se napřímila a dívala se, jak se Zeiran posadil. Všechny jeho gesta byly tak vznešené. Troufala bych si říct, že pohyb byl zkrátka přirozený, ale v jeho podání - i když to mělo být lajdácké, to bylo zkrátka elegantně hezké. Díky své srsti, ale i výrazu ve tváři se ho mohli bát vlci, kteří se kolem něj jen otřou.
"Hmm.." Zabručela jsem a bádala v hlavě, na co bych se ještě zeptala. Bylo příjemné tu nebýt se Shine, neboť jsem se na ni mohla vyptávat. Špatně se vyptávalo na někoho, kdo stojí hned vedle. "Jak to, že ty jsi nebyl v učení? Jakože já jsem u Shine, protože... protože je velmi zkušeným klerikem. Ale ty jsi významný bojovník, učil si se od jiných? Nebo jsi na všechno přišel sám?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Také bych se jednou chtěla stát významnou osobou tohohle světa. Stát se dobrým klerikem a kdo ví, třeba v budoucnu budu v patách právě Zeirana. Dělat mu ošku na jeho cestách, být v jeho stínu a starat se o rány.
Podívala jsem se na své přední tlapy, které byly zacákané krví. Potřebovala bych se pořádně umýt, dost mě svědila ta krev. Zeiran neměl žádný plán, spíše jen bádal. Nechtěli jsme se vzdalovat daleko od hostince, neboť vevnitř byla ještě naše, nebo spíš moje učitelka. "Nauč mě se bránit." Zamyslela jsem se. Bojovat jsem moc neuměla, ale bránit se bylo potřeba. Co když mě někdo napadne uprostřed práce, kterou budu zrovna vykonávat. "Ohánět se zuby umí každý blázen, ale umět tak nějaký speciální chmat!" Vyskočila jsem do vzduchu, při tom jsem okamžitě ucítila nevolnost z mého žaludku. Kdyby měla má tvář nějakou barvu - teď by byla zelená. Tak či onak jsem měla velkou tendenci se hýbat, čím rychleji rozběhnu krevní oběh, tím dřív mi bude lépe.

Měla jsem co dělat se svým žaludkem, proto jsem postávala u dveřích a doufala, že je budu moct co nejdříve otevřít. Shine mi dala požehnání, že mohu. Úctivě jsem přikývla, pohlédla na Zeirana, který chtěl očividně takové ven z hospody. "Nepůjdeme daleko," zvolala jsem na Shine, než se mi ztratila z dohledu, když zamířila... vlastně ani nevím kam, zkrátka za roh. Vyskočila jsem po klice, už pro mě nebyla tak vysoko, rostla jsem celkem rychle. Když klika cvakla, strčila jsem mezi dveře a práh tlapku, abych si otevřela.
Ihned mě přivítal čerstvý vzduch, zhluboka jsem se nadechla a ucítila úlevu. To bylo něco, co jsem akutně potřebovala. Ohlédla jsem se za sebe, Zeiran byl také připraven vyjít ven. Seskočila jsem na pevnou zem.
Trochu se zavrtěla, sem tam jsem zatancovala na místě. Najednou jsem ještě ucítila vůni, která šla z hospody, byla to příprava pro zdejší oběd nejspíš. Každopádně při pomyšlení na jídlo se mi žaludek ihned zvedl. Rozběhla jsem se k nejbližšímu křoví. Zhluboka dýchala a čekala, kdy to přijde, ale... ono nic. Dokázala jsem to v sobě udržet, což byla nejspíš dobrá známka toho, že se pomalu a jistě vracím do normálu. "Kam myslíš, že nás Shine vede? Do velkého města? Nebo... nebo chce splnit nějaký úkol? Moc se o svých plánech nedělí," vyzvídala jsem od Zeirana. Shine jsem naprosto uctívala, byla to má drahá učitelka a vše co dělala dělala v dobré víře. Pro mě i pro Zeirana, abychom se měly nejlépe. Věřila jsem jí, ale nikdy se na plány dopředu neptala, plnila jsem rozkazy tak, jak je udala. Popocházela jsem na cestě, která byla více kamenitá, než písčitá. "Dáš mi další lekci?" Zeptala jsem se. I když jsem měla žaludek jako na vodě, potřebovala jsem mít jiný cíl, než jen přemýšlet nad tím jak moc je mi blbě. Trochu se hýbat, spalovat to, co ve mě žbluňká.

// Vsuvka

Zhluboka jsem se nadechla, ale nedělalo mi to dobře. Všude tady byly vůně, od kyblíku s vodou až po bylinkový nádech, který se šinul z kuchyně. Přejížděla jsem svými polomrtvými očkami z jedné strany místnosti na druhou. Zeiran se tu různě motal. Smrad z mého dávení do květináče jsem začínala cítit i pár metrů vedle. A tak se nedalo nic jiného dělat, než se přesunout směrem k zavřeným dveřím a oknu, na druhou stranu.
Vytírání mi tak úplně nešlo, takže jsem ho nechala být, kecla jsem si na zadek, shrbeně hleděla na své pořezané tlapky. Až do chvíle, než mi na nos vyskočila fialová záře. Světýlko, které si jen tak hopslo. "Uuu..." Netušila jsem, co to je, ale donutilo mě to hodit záda. Ze sedu jsem spadla na záda a udělala akrobatický kotrmelec vzad. Narazila jsem hlavou do dveří. Co to bylo? Netušila jsem, jestli to viděl i Zeiran se Shine.
Zavrtěla jsem se a znova se dala do pohybu. Zůstat sedět na jednom místě nebylo nic pro mě. "Myslím, že... že potřebuji zdravotní procházku, můžu ven?" Zeptala jsem se sobeckým způsobem jen na sebe. Ale tak trochu jsem doufala, že by i Shine se Zeiranem mohly jít ven. A my se tak přesunout - potřebovala jsem zatraceně velkou tůru, aby se mi spravil žaludek. Motala jsem se kolem stromů, sem tam narazila do židle, nebo do noh, která držela tabuli na kterou zrovna koukal Zeiran. Já se nemohla na nic soustředit, bylo mi tady horko. Velmi nahlas a rychle jsem dýchala, bylo to tady zafuněné, potřebovala jsem čerstvý vzduch. Postavila jsem se naivně ke dveřím a čekala na svolení. Můj žaludek mi dával jasně najevo, že to co jsem vyhodila do květináče nebylo to poslední, co dneska ještě vyletí ven.

Můj žaludek byl na vodě, necítila jsem se vůbec komfortně. Dřív nebo později budu nejspíš dávit jako starý chlap, ale zatím jsem se snažila vždy polykat vše, co přišlo. Stála jsem u kyblíku s mopem a dívala se na svůj odraz ve vodě. Vlnil se, sem tam jsem si musela přešlápnout, nedokázala jsem udržet úplně ideální rovnováhu. Sem tam jsem sklouzla růžovým očkem na Shine, která se bavila s barmankou. Nedokázala jsem se ale plně soustředit na to, o čem se baví. Zachytila jsem jen něco o jídle, takže nejspíš nic důležitého. Já teď na jídlo neměla ani pomyšlení, neboť nejspíš za chvíli uvidím to moje včerejší.
Chytla jsem ten mop a zamířila s ním ke stolu, na kterém jsme se Zeiranem ještě chvíli spaly. Chtěla jsem po sobě vytřít tu krev. Měla jsem ještě špinavou a zaschlou krev na nohách, ale to jsem nechala na jinde. Snažila jsem se to udělat jak nejlépe to šlo. Bože mě je špatně. Nadávala jsem, nejraději bych si někde lehla a ani nevylízala. Ale takové štěstí mít nejspíš nebudu. Musela jsem se vzchopit... Už jsem měla vytřeno pod stolem! Až... až najednou jsem ucítila, že něco musí ven. Pustila jsem mop a běžela k první kytce/květináči/váze/koši, zkrátka k nějaké nádobě, do které jsem strčila hlavu a vyzvracela vodu, která mi zavazela v žaludku. Cítila jsem bubliny z piva, ovocný čaj co jsem vypila a to výborné maso, které bylo poseto bylinkovým kořením. Hlavně potichu a nenápadně. Rychle jsem to tam vyhodila, pak uchopila zpátky mop, kolem nenápadně vytřela a vrátila se zpátky.
I když se mému žaludku nejspíš hodně ulevilo, stále to nebylo ono. "A-asi umírám, Shine." Řekla jsem a zamířila k ní. Zvedla jsem oči a smutně na ni koukala. Tenhle stav jsem měla poprvé! A nejspíš umřu! Říkala, že nám chce někoho představit.. Možná si našla nějakýho štramáka nahoře. To bylo první co mě napadlo, ale zrovna jsem se necítila na nějaké seznamování, ještě bych mu mohla poblít nohy.

Válela jsem se po stole a chrápala jako starý vlk, ale bohužel to mělo jeden malý háček. Válela jsem se na tom stole v louži krve, což už tak krásné nebylo. Kromě toho jsem cítila, že můj žaludek se každou chvíli ozýval, což také nevěštilo nic dobrého, něco chtělo ven. Teprve až po několika hodinách jsem začala přicházet k sobě. Zamrkala jsem, když jsem slyšela nějaké hlase. Náročné bylo zvednout tu palici, které jsem říkala hlava, na jejichž tváři byla zaschlá krev. "Ooo.." Zahučela jsem, zamrkala jsem znova, to světlo mi nedělalo dobře. Jeden nehezký pohyb mi stačil k tomu, abych se sesunula ze židle a dopadla tak na podlahu.
Jako pytel brambor jsem se převalovala sem a tam. Uvědomila si, že je mi zima na tlapky - díky jizvám byly mokré. "C-co se stalo?" Dívala jsem se na svou krev, jak ještě mírně vytéká, při mé panice se krev ovšem... vracela zpátky? Zvláštní. Teď nebyl čas na to zjišťovat, co se mi stalo z nohama.
Snažila jsem se postavit, ale bylo to těžké, jako by mě nohy neposlouchaly. Když jsem se konečně rozhlédla i po okolí, viděla jsem ještě spícího Zeirana. Kousek dál u pultu ovšem stála Shine - byla hubenější, já věděla že se měla s námi najíst. Takhle to pak dopadalo. A hned vedle ní? Servírka, barmanka... a její pohled nebyl úplně ideální. Tancujícím krokem jsem se vydala k ním. "A-ahoj!" Vykoktala jsem a zamířila rovnou ke kýbli, který měl sloužit k vytírání podlahy (doufám že tam je! :D), chtěla jsem vzít mop a začít po nás vytírat. Když jsem ale naklonila hlavu nad kýbl, ze kterého bylo jasně cítit nějaký přípravek na vytírání, můj žalude byl v poslední etapě. Nafoukla jsem obě tváře a snažila se udržet, co ve mě bylo.

Přitáhla jsem si k sobě misku s jídlem a užívala si každé sousto. Na to, jaká 'díra' tohle byla, tedy řekněme vesnice u města, jídlo bylo vážně moc dobré. Nejvíc mi chutnala to bylinkové koření. Zblajzla jsem celou misku a pak si k sobě přitáhla malé pivo. Chutnalo vážně divně, ale svým způsobem mi to nijak nevadilo. Ta hořká chuť mi po tom jídle dělala víc než dobře. Na zahřátí jsem tu měla i čaj, který jsem si popíjela mezi tím.
Sledovala jsem chvíli štamgasty, pak jsem přesunula pohled na ten plášť. "Hmm..." zabručela jsem. Zeiran nechápal to, jak moc ten plášť mohl být drahý, či důležitý. Já věřila, že majitelem nemůže být nikdo, někdo ho zkrátka ukradl. Má představivost byla obrovská, ale Zeiran mě držel zkrátka. Bavili jsme se, pití mizelo.
Já za chvíli začala cítit, jak se mi motá hlava. Viděla jsem všechno zrychleně, ale sama se chovala neuvěřitelně pomalu. Byl to zvláštní pocit, Zeiran nechal přinést další rundu. "Je-je-je-je-je-je-t-t-to moc dobrýýýý!" Zazubila jsem se a dostala do sebe další pivo. Aniž bych se nadála, tlapy mi spadly na stůl a já silou rozbila dvě sklenice. Pořezané tlapy, ze kterých začala pomalu stékat krev na stůl a kapat tak na špinavou podlahu. Hlava mi spadla také na stůl, ta se naštěstí veškerému sklu vyhlo. Usnula jsem na tom stole podobně, jako Zeiran, nejspíš ušetříme za pokoj, když spíme zde. Usnula jsem tak tvrdě, že jsem nevnímala vůbec nic, ani to jak rychle čas letěl a co nevidět nás pravděpodobně přivítá zcela nový den, který si užiju s hlavou ve křoví a dávícím reflexem.

Držela jsem svou sponu z pláště a při tom koukala, jak servírka odchází. Velmi nerada bych, aby mě zrovna ona vyprala odsud. Nebylo by to příliš důstojné, vždyť měla nohy jako samec! Já snad ještě za svůj život neviděla namakanější vlčici. Fuu... Ale tvář měla poměrně hezkou. Všimla jsem si, jak to krásně voní od našeho stolu, jídlo bylo konečně na místě.
A tak jsem vyskočila na židli a nechala si vůní projet celý nos. "Na to bych nesázela," naklonila jsem hlavu na stranu. Začala jsem si sponu zapínat tam, kde měla být. Zeiran se mezi tím pustil do jídla, kdežto já si přitáhla k sobě mističku s malým pivem. Měla jsem tady i čaj, abych to měla čím vyrovnat. Lízla jsem si, ale bylo to neskutečně hořké, ale nebylo to nejhorší. Pak jsem si zaměřila svou pozornost na jídlo, které neskutečně krásně vonělo bylinkami. "Ten plášť tam dole, není obyčejný," šeptla jsem směrem k Zeiranovi. "Prvně jsem si myslela, že je to jen kus nějaké hadry, ale... majitel toho pláště musí být pěkně ve vatě! Ač na to nevypadá, je to plášť Přesunu!" Řekla jsem a zastříhala ušima. Štamgasti nevypadali, že by byli kdo ví jak ve vatě, ale ten jeden... Zeiran si musel být jistý tím, že takový plášť není tak úplně levný a stojí pěkný ranec. "Je nacucaný pekelnou silou, asi by se neměl jen tak válet na zemi." Bylo mi jasné, že kdybych ho tehdy vytáhla, asi by mě sejmuly, ale majitel nejspíš ani neví, že tam je.
Zakousla jsem se do dalšího sousta a při tom se dívala neutrálně. Někdo vešel, ale já se dotyčnému příliš nevěnovala. To jídlo bylo vynikající, navíc jsem měla plnou hlavu pláště a toho, jak ho asi dostat. Ne, že bych ho chtěla ukradnout... Záhada! Vrtalo mi to hlavou.

Viděla jsem pohled, kterým mě obdarovala barmanka a nebyl zrovna přívětiví. No co, chtěla jsem vědět jak to vypadal s našim občerstvením. Zastříhala jsem ušima a pomalu se vracela zpátky, ale měla jsem v hlavě tne plášť.
Když jsem šla kolem stolu, zkrátka jsem pod něj vjela jako bych sjížděla po lyžích na sněhu. Každopádně jsem nepočítala s tím, že budu tak “nenápadná”. Nejenže si mě všimli hosti, ale slyšela jsem i dupající servírku. “Ehm...” Odkašlala jsem si. Čím blíže jsem k plášti byla, tím víc jsem o něm věděla. Nebyl ledajaký. Byl kouzelný. Plášť přemístění. Projelo mi hlavou. Co teď? Čím blíž jsem byla, tím víc mě fascinoval a nemohla jsem z něj spustit oči.
Bohužel pro mě štamgastům se to moc nelíbilo. “Och.. spadlo mi to!” vyhrkla jsem a iprovizovala. Začala jsem couvat ven a v tlamě držela brož z mého pláště. “Omlouvám se spadlo mi to! Je to moc vzácné, dala mi ho máma!” Zamrkala jsem štěněčími očky, kdo by mi neodpustil? S prosíkem jsem koukala na barmanku a teprve po jejím svolení se vytratila zpátky k Zeiranovi.

Zastříhala jsem ušima, nic jsem si nedělala z toho, že Zeiran nesdílí stejné nadšení. Kdo ví, tušila jsem, proč chci být jednou v novinách. Jakožto nejlepší klerik široko daleko, jak budu nejvíc žádaná. Ovšem mohlo se stát, že tam budu i z toho důvodu, protože se dostanu do pořádného průšvihu, který jen tak vyžehlit nepůjde. "Jednou budou mé schopnosti tak úžasné, že si mě budou žádat i jejich veličenstva, možná proto tam budu." Zavrtěla jsem ocáskem. Jo, sny - ty dětské sny jsou jedny z nejúžasnějších. Postupem času se možná i má cesta vyvede jiným směrem. Ale teď jsem měla jasno, jako nikdy před tím. Zeiran byl skvělým bojovníkem, ale pochybuji o tom, že vůbec v nějakých novinách někdy byl. Každý se tam nemůže jen tak dostat.
Město byla věc druhá, bylo mnohem větší a nebyla tam taková spodina jako tady ti. "Znamená to, že je tam třeba i lepší práce? Zdá se, že nějaké odměny jsou i zde dost lákavé," jelikož je město větší, určitě v nich bude i větší konkurence. Ale když se někdo dostane sem, do vedlejšáku, někdo z města musí to zvládnout levou zadní. "Noční výlet zní dobře, ale kde jen je to jídlo a pivo?" Když už jsem si i já objednala malé pivo! A čaj? Tak se chci před cestou posilnit! "Půjdu se tam podívat," řekla jsem a seskočila ze židle. Měla jsem v plánu být rychle zpátky, rychle mrknout za pult baru, jestli se něco děje. Díky mé výšce jsem byla poměrně nenápadná, jen drápky byly slyšet, jak se hýbu na dřevěné podlaze.
Zdálo se, že kuchař na všem potřebném pracuje, pivo bylo asi taky velmi rychle natočené, jen obsluha vázla. Hmm.. Zabručela jsem, když jsem se vracela, vzala jsem to kolem stolu těch divných vlků. Ten plášť se jim stále válel pod nohama, chtěla jsem zjistit, jestli je na něm něco zajímavého. Co to asi je? Možná jim to patřilo, nebo to tady leželo už i celkem dlouho. Zatuchlá podlaha mi bránila v tom čenichat. Nenápadně jsem se soukala pod židli, abych měla lepší výhled, tak aby si mě opilí návštěvníci hospody nevšimli. Snad tam něco bude.

Zhluboka jsem si povzdychla. "Možná, ale smrti se nebojím, pro každého si jednou přijde, doufám že ta moje bude stát aspoň za to. Před smrtí se chci dostat aspoň jednou do novin," zazubila jsem se. Ne, že bych na umírání měla věk. I v tak ranném věku už jsem měla spoustu klerických zkušeností. Určitě tady budu ještě dlouho a v novinách o mně budou psát články mnohonásobně větší, než o komkoliv jiném.
Nástěnka mě zaujala, bylo na ni mnoho tváří. "Myslíš? Co to takhle zkusit? Třeba bychom stvořili dobré duo, ty bys nepřežil beze mě a já bez tebe, nebo jen bez tebe?" Přemýšlela jsem a při tom si ledabyle ťukala tlapkou o bradu. Třeba by se ukázalo, že jsem vlastně mnohem šikovnější, než jsem. Tušila jsem, že jsem dobrá, ale možná bych byla už teď nejlepší. Poplácání po hlavě už tak příjemné nebylo. "Vsadím se, že bys bez mé pomoci nechytil ani jednoho z těch padouchů na nástěnce!" Snažila jsem se Zeirana vyhecovat k nějaké akci, díky které bych mu ukázala jak moc dobrá jsem. A že by si našeho přátelství měl cenit! Jestli se to tedy tak dalo v tuhle chvíli nazvat. Do teď jsme byli spíše jako parťáci, co spolu cestovat díky Shine musí. Kdyby na mě někde narazil, nejspíš by mě za jiných okolností jen obešel a vůbec se nezajímal. Byl přece jenom starší než já. Nakonec nad tím začal Zeiran i uvažovat, takže možná dosáhnu i svého.
Přimhouřila jsem oči, ta obsluha tady dneska úctyhodně vázne. Asi to trvá, než to vyrobí, nebo mají snad zásoby někde na druhé straně města? Projela mi myšlenka hlavou. "Jak vypadá velké město? Je to v něm rušnější než tady?" Rozhlédla jsem se, poloprázdná hospoda, obsluha stála za hovno, co víc si tady přát? Ve městě by to takhle dlouho určitě netrvalo.

Těkala jsem pohledem sem a tam z jedné strany na druhou. Vnitřní klid se dostabil velmi rychle, líbilo se mi tady. To teplo a takový vesnický život, mělo to své kouzlo a mě to k sobě volalo. Ale pro mě by to byl bezcenný život, promarněný. Zeiran se ke mě přidal a káral, pokud selžu dopadnu jako oni. “Neselžu, jednou o mně bude vědět celý svět.” Řekla jsem s naprostým klidem v hlase. Zvedla jsem zrak a pohlédla na černého vlka, který čekal na svou objednávku stejně jako já. “Třeba se nemají tak špatně.” pohodila jsem ramenem, v hlavě jsem měla stále ten plášť. Ale rozhodla jsem se pro něj vkrást až za chvíli, aspoň až budeme po jídle, kdyby se něco zvrtlo. Nerada bych odsud zdrhala hladová. Svůj plán jsem si ale nechala pro sebe, Zeirana jsem měla jako zálohu.
Zastříhala jsem ušima, neuniklo mi jak se dívá na nástěnku. “Je tam hodně vypsaných jmen a celkem i pěkné odměny. Myslíš že se tady zdržíme?” Neměla jsem tušení, kam má Shine namířeno a kam nás vůbec táhne. “Možna bysme nějakou misi mohli vzít.” Prohodila jsem jen tak mezi řečí. Zabodla jsem pohled do servírky, celkem jsem už měla žízeň. “Myslíš že jsou nebezpeční?” Vyzvídala jsem a při tom čumákem ťukla je štamgastům. ”zvládl bys je levou zadní!” Zazubila jsem se a tlapkou bouchla do stolu.

Mezi tím, co si Shine vyřizovala pokoje jsem já využila k tomu prozkoumat, jak to vypadá za pultem. Otevřel se mi pohled na vlčici, která měla velmi příjemný kožíšek. To zbarvení jsem se snažila zapamatovat, bylo velmi vkusné. A určitě nejeden vlk by po ní házel očkem, co mě však zarazilo bylo, že měla neuvěřitelně svalnaté nožky. To asi správná hospodská mít musí. Stála na stoličce, nebo kbelíku, nebo co to vlastně bylo, nevěnovala jsem tomu příliš pozornost, zkrátka stála na stupínku, aby tak tak viděla za barový stůl. Dále jsem si mohla všimnout schodů, které vedli dolů do pokojů. Čenichala jsem, abych zachytila nějaký ten pach, ale nestalo se tak.
Viděla jsem, že Shine už končí a tak jsem se pomalu vracela zpátky. Při otáčce jsem si ale mohla všimnout tabule, která byla poseta plakáty. Viděla jsem měny, obrázky, které znázorňovali něčí obličeje. Mise? Zaujali mě ty ceny, nebyly zrovna malé. Tváří tam viselo ale tolik, že jsem si nedokázala plně zapamatovat bohužel ani jednu.
Vrátila jsem se zpátky k Zeiranovi, to už Shine byla pryč. Barmanka zrovna nabízela menu, které měli. Obsahovalo vývar, ale i něco lepšího na zub s bylinkovou majdou. "Tak porci vysoké a jedno malé pívo!" Zazubila jsem se. Když mi to Zeiran nabídl, byla jsem z toho celkem paf, ale vzala jsem to jako gesto přátelství. Kdybych odmítla, mohl by mě mít za slabocha a to jsem přece nechtěla. Pokud byl tohle první krok k utužení našeho vztahu, sem s ním!
Zůstala jsem chvíli stát pod barem a jen těkat pohledem sem a tam. Nakonec jsem se otočila a vyrazila k jednomu prázdnému stolu, vyskočila si na židličku. Chvíli počkám, než to donesou. Pohled jsem měla zabořená stále na stůl štamgastů, kteří se velmi dobře bavili. Co to mají pod tím stolem? Stále mi to nedávalo spát, ale poslušně jsem čekala na pití a jídlo, včetně čaje, který jsem měla objednaný. Taková hostina, když to Shine neviděla! Dodá mi to snad kuráž a se Zeiranem se aspoň trochu sblížíme, možná to bude mít něco do sebe! Co mi takové pivo může udělat? Malé asi nic, maximálně mi spadne hlava na stůl. Ale nebyla jsem už nejmenší, třeba to mé tělo vydrží.

Věděla jsem, že má sestra někde je, ale obrázky na ni se mi postupem času rozplývaly. Jen málo vzpomínek se mi uchovalo v paměti, víceméně jsem tam měla jen samé vědomosti a zkušenosti, které jsem získala z cest. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla tak na svého mistra, Shine už se se svou rodinou viděla dávno, naposledy. Snad mou sestru jsem tehdy neviděla naposledy. Stesk po ní byl ovšem stále stejný. "To je mi líto," přesto jsem to chápala. Vybrala si tuhle cestu a tak je nutné se jí věnovat naplno. A ani já bych neměla truchlit do nekonečna, měla bych být ráda i za tak málo vzpomínek co jsem měla. Uchovat si je do posledního dne, tu radost a štěstí v rodině.
Její mistr byla také vlčice. Naklonila jsem k ní ouško, něco se změnilo. Její dech byl více hlasitější, občas až sténavý. Vyměnila si se Zeiranem pohledy a pro mě to byl signál toho, že se něco děje. Ihned jsem zmlkla a dávala větší pozor na to, co se kde šustne. Stále jsem slyšela takové podivné zvuky, držela jsem se spíše vzadu.
Zeiran vybízel, ať si trochu více pohneme. Dala jsem se do chodu, spíše klusu. Hostinec už nebyl daleko a tma propojená s mléčnou mlhou nabírala na obrátkách. Zeiran rozrazil dveře a tím dával jasně najevo, kdo je tady pánem. Jen jsem se tam vzadu někde zajíkla, tlama mi chvíli zůstala otevřená. Zavrtěla jsem hlavu a dovnitř vstoupila jako poslední. Jako ten nejmenší slušňáček jsem se snažila hezky a potichu zavřít. Místo toho mi to ujelo a dveře se zabouchly tak silně, jako je Zeiran před chvílí otevřel. Jejda. Zavrtěla jsem hlavou. Otočila se, abych si užila ten trapný pohled, kdy na mě budou všichni zírat. Netrval naštěstí dlouho.
Přejela jsem pohledem po všech, kdo tu byly. Byla tu skupinka vlků, nejvíce mě však zaujal plášť, který se jim válel na podlaze pod stolem. Nejspíš to ani jednoho z nich netrápilo. Dobře se ale bavili, usoudila jsem, že mají v sobě už hodně pití. Váhala jsem, jestli jim to říct, ale nakonec jsem si to možná nechala na později. Chtěla jsem tu 'onu věc' chvíli sledovat. Jen jsem kolem toho stolu prošla, udělala si tak takovou zatáčku, abych to viděla z lepšího úhlu. Nechtěla jsem ale vlky, kteří byli v tom nejlepším rušit, ještě bych mohla dostat prcáles. A tak jsem zamířila k pultu za Zeiranem a Shine.
Chtěla jsem si vyskočit na barovou židličku, ale byla vrtkavá a tak jsem raději zůstala dole. Shine se snažila vyjednávat o pokoje, Zeiran toužil po rundě. Překvapilo mě, že se podíval i na mě. "A-asi čaj stačí," řekla jsem slušňácky. Správný klerik musí být střízlivý do poslední chvíle, občas na něm závisí životy těch druhých. Navíc na alkohol můj žaludek nebyl stavěný, mělo by to fatální účinky. Na vlčici za pultem jsem neviděla, byl příliš vysoký, proto jsem se rozhodla mít chodivou, najít cestu kudy se k ní chodí, abych si jí mohla prohlédnout i z boku. Ne každý den mám tu čest setkat se s pravou, nefalšovanou hospodskou! Pohled mi ale ovšem sem tam ujel na hlučnou skupinu vlků, pod jejich nohama se válela ona věc.

Už je to dlouho, co jsem byla v péči Zeirana a Shine. Vyšlapovala jsem si po cestě dál a aby to rychleji utíkalo, chtěla jsem to využít pro získání dalších informací. I má učitelka byla dána do učení, se svým bratrem. Kde ten bratr asi je? Nedalo mi to se nezeptat. "Vídáte se občas?" Zamrkala jsem. Co přišlo potom, to mě trochu zarazilo. Já mám sestru? Ohlédla jsem se za sebe, jako bych snad čekala, že tam někdo bude stát. Kam do učení mohla jít? Mé vzpomínky byly díky dětským plenkám v mlze a na svou sestru jsem si nepamatovala. Nebo jen drobné malé útržky. Doufala jsem, že někdy mě událost přivede k mé sestře a já si rozpomenu, jak jsme si spolu někde v našem domově hrály. "Páni," nebylo od věci se k tomu vyjádřit. A tohle slovo sice nebylo kdo ví jak ideální, ale nechtěla jsem se v něm nijak zvlášť vrtat. Už jen z toho důvodu, že by se mi snad mohlo ještě zastesknout. Ne, jednou jsem byla v učení a dám do toho všechno. Nemohla jsem se zabývat něčím jako byla minulost, či v tomto případě má rodina. Na zjištění pravdy budu mít určitě dost času, až mé učení bude u konce. Dřív v učení měla Shine kamarádku, se kterou si ze začátku nesedla, ale pak se to poddalo. Vděčně jsem se na ni usmála. Netušila jsem, jestli to co právě řekla byla pravda, nebo mě jen chtěla ukonejšit a ujistit, že jednou by se to se Zeiranem mohlo přehoupnout do lepších vod. "A mistr byl jaký?" Zeptala jsem se jí a usmála se. Viděla jsem ho jako staršího vlka, kterého tělo obepínal bílý dlouhý plášť. Jeho hůl už z dálky napovídala o tom, o koho se bude jednat - o velkého léčitele. Na nose se mu pohupoval srandovně dlouhý knír. Jako z pohádky.
Obloha se pomalu zatahovalo a padla tma. Šourala jsem se jako poslední, kousek za Shine a rozhlížela se. Zeiran byl vepředu, jako správný vůdce a bojovník. Občas jsem pohled zabodla na jeho zadek, který byl celkem velký. Když jsme se přibližovali k městu - nebo spíše k první vesnici u města, byla jsem mile překvapená. Okouzlena. Ty zdi, střechy obalené mechem - lampióny! Krásně to tady svítilo a já byla unešená, že jsem nebyla schopná ani slova. To však neměnilo nic na věci, že byla hluboká noc a obyvatelé pravděpodobně spali. Zeiran se Shine už tady očividně byli a Zeiran si to pamatoval trochu lépe. Hostinec nebyl daleko, tak nás vedl. Já si však užívala každou možnou minutu ve zdejší vesnici, bylo to úžasné! Až najednou. Ohlédla jsem se, jako by za mnou něco cupitalo. Nic jsem ale neviděla. Zamračila jsem se a šla dál, přirovnala to k tomu, že se mi to jen zdálo. Ovšem ten divný zvuk, s námi pokračoval. Koutkem oka jsem ale nic neviděla. Čím více jsem se ale zajímala o to, kde se co děje, tím jsem byla trochu pomalejší a zaostávala. Nechtěla jsem se ale ztratit, proto jsem přidala trochu více do kroku a neměla tak těkavé pohledy dozadu a do stran.

// Též bych počkala.