Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlavu jsem zvedla a chvíli těkala pohledem z jednoho na druhého. Má drahá učitelka byla celý můj svět. Všechno co jsem znala od té doby, co jsem se narodila jsem měla v temné bublině. Nepamatovala jsem si své rodiče a netušila, jak se má žít normální vlčí život. Již od mého dětství se učím pod její ochranou tlapou, její a jejího syna. Proto se má mysl naučila přemýšlet tak, že je to má rodina. Dva nejbližší vlci, které jsem měla. Oni to tak nejspíš nevnímali, nebo aspoň Zeiran určitě ne. Ale já to měla jinak, má hlava stále rostla a tím, že jsem měla ještě nízký věk jsem se potřebovala na někoho napojit. Snažila jsem se být stejně dobrá jako Zeiran, toužila jsem s ním trénovat, protože on mě toho může naučit opravdu hodně. Ale jestli svolí, to bylo ve hvězdách.
Hostinec by měl být za chvíli naštěstí vidět, což jsem se těšila. Vždy bylo fajn dostat se do civilizace mezi vlky a ostatní živočichy zdejšího světa. Nebyla jsem unavená, ale změna prostředí nám určitě prospěje. "Skvělé," zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu a pak se pomalu vydala po cestě. Zeiran zaujal místo vpředu, já se pomalu táhla někde mezi Shine a koncem světa. "Jak jsi začínala ty na své cestě, drahá mistryně?"Zeptala jsem se jí a při tom koukla. Možná začínala podobně jako já, učit se od někoho vzdělaného, nebo naopak možná měla vlastní rodinu? Samotnou mě to zajímalo a když bude moudrá mistrová mluvit, cesta uteče určitě mnohem rychleji.

Pohlédla jsem na Zeirana, který se snažil mi zvednout trochu náladu. Nedařilo se mu to tolik, jak bych nejspíš já si představovala. Nějaké myši jsem nepovažovala za úctyhodnou potravu a jen si olízla suchý čumák. "Doufám, že to nebyla poslední lekce," i přes to, že jsem prohrála, odmítala jsem odcházet se skloněnou hlavou. "Věřím, že jednou přijdu na způsob, jak nepřítele obelstít," i kdyby nešlo o Zeirana, ač s ním byl trénink opravdu hodně náročný. Mohlo jít o kohokoliv, potřebuji se učit, poučit se s chyb a z nich vytáhnout něco, co nikdo nebude čekat.
Když podotkl, že jsem jen kost a kůže, lehce jsem naklonila hlavu, abych se podívala, jak mi šátek dokonale tvaruje mé bříško. Mé tělo bylo mohutné a občas jsem měla pocit, že moje doplňky mě spíše stahují, ale rozhodně bych si s nějakým jídlem dala říct. Obzvlášť při slově hostinec. "To zní dobře," řekla jsem a přikývla. Těšila jsem se, že strávíme noc v teple a pohodlí krbu.
Má učitelka mě ovšem stále kárala, za což jsem na jednu stranu byla lehce naštvaná, na druhou mi to jen prospívalo. Opakování matka moudrosti, přijde doba, kdy ji nebudu mít už po svém boku a budu se muset starat sama o sebe. Takové časy také jednou nastanou a já se budu muset starat sama o sebe. "Je hostinec ještě daleko?" Zajímala jsem se a naklonila při tom hlavu na stranu.

Bojovala jsem do posledního dechu, až do doby kdy mě Zeiran vší silou vymrštil stranou. Ani vhozený písek do očí mu nijak zvlášť neublížil. I přes to se do mě trefil a já letěla vzduchem do nedalekého pařezu, na kterým jsem ještě před chvílí stála. Konec hry, Zeiran to ukončil svým vítězstvím a já si jen frkla pár slov pod nosem. Bylo mi líto, že jsem ho nedokázala ošálit, ale zároveň se nebylo čemu divit. Byl mnohem zkušenější a na boj byl odjakživa cvičený. "Děkuji za lekci," řekla jsem směrem k Zeiranovi a s úctou kývla hlavou. Zeiran chtěl pokračovat dál a možná nastal i čas se dát zase do chodu.
Pomalu jsem se poskládala zpátky, zasunula kosti tam kde měly být. Oklepala jsem se, abych se střepala přebytečného prachu, který se mi za to házení dostal do srsti. Olízla jsem si čumák a vyčkávala na odpověď mé drahé učitelky. Kam nás vlastně vede? Nikdy jsem se neptala na to, co budeme dělat, kam míříme nebo o čem bude další lekce. Vždy jsem se nechala vést, protože jsem věděla, že Shine má vždy dobrý plán.
Zeiran se zdál být netrpělivý, hra se mnou ho nejspíš moc nebavila, ale vítězství ho určitě zahřálo u srdce. Každopádně jsem spolkla přebytečné sliny v tlamě a začala se rozhlížet, zdejší cesta mi ovšem nic moc neříkala. Přiblížila jsem se k mým dvoum společníkům, abych dobře slyšela.

Chvála padla a mě to na moment vykouzlilo úsměv na tváři, což bylo také vzácné. Moc často jsem nedávala najevo radost, nebo jinou emoci. Tenhle svět byl zlý a já ho nechtěla dělat, jak je kdo ví jak krásný. Chtěla jsem být stejně silná jako má učitelka a její syn, být světu prospěšná. Zábava šla v tuto chvíli tak trochu bokem, i když celý můj život byla prozatím jedna radostná balada. Kromě dřívější události ohledně mé výměny, už jsem si nebyla jistá, jak to s mými rodiči tehdy bylo. Ani jsem si na ně nepamatovala, do učení jsem šla opravdu brzy. Při té myšlence mi ale nebylo smutno, věděla jsem, že někde v tomhle světě jsou a jednou na mě budou hrdí. Až uvidí co jsem dokázala, určitě ano. Jestli to byli zdejší opilci a já byla jen přítěž... nikdy jsem pravdu nedostala, ale můj duch věděl co chce a já za tím šla.
Musím si dávat pozor i na prostředí, ne vždy ho budu znát. Ale já se snažila zdejší svět poznat skrz na skrz, abych věděla o každé dírce. Ale ne vždy budu tam, kde to znám, což jsem musela dát mé mistryni za pravdu.
Následovala zkouška ze strany Zeirana, divila jsem se, že přistoupil na tuhle malou zkoušku. Zastříhala jsem ušima a sledovala každý jeho pohyb. Nebylo pochyby o tom, že je v jakémkoli pohybu bezchybný, proto získat jeho zelený šátek bude více než těžké. Narovnala jsem si svůj ohoz/šátek, který mi plandal, abych se do něj nezamotala jak poběžím. Postavila jsem se podobně, jako on. Chvíli přemýšlela a pak to prostě zkusila. Nejdříve jsem ho oběhla a snažila se náramek získat, ale ani jednou se mi nepodařilo se jen co možná přiblížit. Když mě asi po desáté odhodil, bez milosti a já upadla na zem. Poslední pád mi vyrazil dech, že jsem se na moment rozkašlala. Realita byla mnohem tvrdší, než samotná teorie. Má učitelka na mě takhle v životě nechmátla tlapkou, ale já se nevzdávala. Zalesklené oči od slz jsem utřela po tlapek, zkusila jsem to ještě několikrát - chabé pokusy. Ale měla jsem v hlavě už malý plán. Když jsem se začala opakovat a byla co možná Zeiranovi nejblíže, využila jsem toho. Díky tomu, že jsme byli na prašném povrchu jsem tlapou v poslední chvíli zaryla do prahu. Vší silou jsem v ten moment vymrštila prach, hlínu a kamenní do Zeiranovi tváře v domnění, že bych mu mohla zasáhnout oči a v nestřežené chvíli mu proklouznout.

Brala jsem všechno opravdu hodně vážně, jak teorii tak i praxi. Praxe mi prozatím pokulhávala, neboť mě má učitelka chránila jako oko v hlavě. Ale věděla jsem, že jednou až budu stát plně na svých mohutných nožkách budu muset ukázat světu, že to dokážu. Dokážu ochránit sebe, i ostatní. Nebyla jsem jen chodící lékárnička, u které může leckdo zastavit a žádat si mou pomoc. I tu si musí zasloužit, byla jsem odkázaná na svou skupinku, nikoliv na jedince. Když jsem konečně dokončila svůj dlouhý monolog, těkala jsem pohledem z jedné tváře na druhou. Dostala jsem další rady, vždy si dávat pozor na to, aby mě někdo nesledoval a nešel po mě. Jsou i tací, kteří se umí skrýt tak, že bych na to sama nepřišla. Ta myšlenka se mi trochu příčila, ale soustředila jsem se dál. "Dobře," přikývla jsem a vyskočila zpátky na pařez, na kterém jsem na moment zůstala stát. Nejlepší obrana je vždy útok, zaútočit dřív než protivník. Tím bych ale neměla tu výhodu mít navrch. Ale i na takové zkoušky se budu muset připravit.
Otázka padla, co dělat s menším protivníkem než já? I takoví už mezi námi byli, já rostla, neustále. Netušila jsem, kdy budu mít plný vzrůst a jestli to vůbec poznám až ten čas přijde. Místo toho jsem zavrtěla lehce hlavou a na moment se zamyslela. "Když budeš menší, nemohu spoléhat na svou sílu, může to být protivník skrytý za kamufláží," řekla jsem pro začátek. "Budu se snažit ho vylákat do neznámého prostředí, když to půjde, někam kde to nezná. Nerovný terén je mou výhodou. Využít nerovnosti, znejistit protivníka a povalit ho," Mít jeho uznání? Nejspíš mi o tohle zrovna moc nešlo, neboť jsem protivníkovi nikdy neměla věřit. I když bude řvát, že se vzdává, nesmím mu to věřit. "Vždy se ujistit, že mě protivník nesleduje, nebo zařídit... aby nebyl schopen mě pronásledovat." Zamrkala jsem, ať už se jednalo o zmrzačení, nebo vhození někde do nějaké díry. Zkrátka se ujistit, že dál nebude schopen boje.
Přesunula jsem pohled na černého vlka, i ten se rozmluvil. Jeho pohled byl ovšem chladný, vždy býval. Zanechávalo to ve mě dojem, že jsem vlastně jen na obtíž a nicka v tomhle světě. Nechtěla jsem se ale nechat, toužila jsem mít jeho uznání možná místy víc, než mé samotné mistryně. Její pohled byl vřelý, někdy místy i hrdý. Byla jsem dobrý student, věděla jsem to o sobě. Uměla jsem poslouchat a má paměť na tom byla také moc dobře. Na jednu stranu mi ego rostlo, na druhou ztrácelo. Což bylo dobře, i když mě Zeiran jako soupeře nepovažoval, já ho brala jako soka. A mít s kým se měřit, i když ne úplně v ideálním měřítku bylo přece jenom na jednu stranu dobré, rivalita. "Mohu požádat o bojovou lekci?" Zeptala jsem se a při tom se na moment podívala na mou učitelku. "Teorií máme probraných spousty, ale praxi nemám příležitost vyzkoušet, Zeiran má zkušenosti od mládí. A nebude mě šetřit." Byla jsem tvrdý student, chtěla být stejně silná jako můj sok. Seskočila jsem na zem a při tom se postavila naproti dvoum vlkům. Můj pohled byl vážný. Chtěla jsem, aby mi má skupina důvěřovala. Tím co Zeiran řekl mi taktně naznačil, že mi možná nevěří? To už jsem četla ale moc mezi řádky a nechtěla si připouštět takové detaily. "Chápu," řekla jsem a přikývla. Ani já nemohu léčit někoho, ke komu nemám důvěru, co se týče mé skupiny. Pokud nebudu bojovníkům věřit, nemohu se bez problémů promenádovat po bojovém poli, aniž bych se musela neustále otáčet. "Je důležité znát každý detail i mých spolubojovníků, proto bych ráda poznala tebe a tvé způsoby," naklonila jsem hlavu a zabodla pohled do modrých očí mocného šermíře.

// Nerovy vodopády

Cítila jsem se velmi dobře v okruhu mé rodiny. I když pro mě byla černá vlčice mistrem, stále jsem jí považovala za rodinu. Už když mě přijímala do učení věděla jsem, že tím získám i novou rodinu. Byla pro mě neuvěřitelně důležitá, prakticky byla mým světem. Druhý, černý vlk a její syn, byl pro mě jako velký bratr. Neskutečný bojovník, který se umí svým mečem perfektně ohánět. Lehce jsem se zachvěla, i přes hezký den u jezera pofukovalo. Občas jsem své oči zaměřila na klidnou hladinu, na které se třpytilo slunce, byl to moc hezký obrázek, který jsem si chtěla zapamatovat. Po boku mých nejbližších.
Shine mluvila, vždy při každé příležitosti a já bedlivě naslouchala. Ouško jsem měla nakloněné směrem k ní a i když jsme si látku jen opakovali, důkladně jsem si jí do hlavy ukládala. Mé poslání nebylo jen léčit raněné, ale musela jsem se naučit postarat se i sama o sebe. Mé tělíčko připomínalo v tomto věku spíše medvídě. Mohutná vlčice se zakulacenými oušky, které se kolíbalo sem a tam. Srst jsem pomalu a jistě nabírala zimní, takže pokud se pořádně nevytáhnu přes zimu, budu jako kulička. Shine i Zeiran byli opravdu velcí, mě bylo jasné že já si o takové výšce mohu nechat jen zdát.
Ovšem jsem se svými myšlenkami dostala někam, kde jsem nechtěla. Ihned jsem se vrátila zpátky, když mě Shine vybízela k tomu předvést to, co mě v poslední době učila - boj. "Dobře," řekla jsem a při tom se rozklusala dopředu, abych měla menší náskok. Vybrala jsem si pařez, který tu hnil už pěkně dlouhou dobu. Nikdy nenech nepřítele, aby se dostal za má záda. "Řekněme, že jsem tady sama a támhle je můj nepřítel, který na mě chce zaútočit." Řekla jsem a zapnula svou fantazii, což nebylo nic těžkého. Díky učení se Shine se moje fantazie mnohonásobně zlepšila. Schovávat se? To nebylo přece nic pro mě, hrdě jsem se postavila před pařez, mírně snížila hlavu dolů. "Nenechám nepřítele, aby mě jakkoli obešel, budu mu čelit přímo. Hlídám si přední část těla, tudíž díky mé výšce budu útočit zespodu." Vysvětlila jsem mou teorii, kterou jsem názorně předvedla. "Nesmím nepřítele nechat, aby mě vyprovokoval a dostal se mi k hrdlu. Musím to udělat první. Budu přikrčená, postupovat pomalu, nechám ho ať si myslí, že má navrch." Dodala jsem a při tom se ke kmeni pomalu a jistě přibližovala. "Jelikož je nepřítel větší, jeho kroky i skoky budou prováděné z výšky, stačí si vypočítat ideální moment, skočím a hravě se zakousnu do jeho hrdla!" Skočila jsem po pařezu, ze kterého jsem uloupla kousek staré kůry. Kůra tam trčela a hnila už opravdu dlouho. Tentokrát jsem jí při svém skoku uchopila mezi zuby a zkousla. Dopadla jsem za kmen a otočila se. "Nepřítele mít neustále na očích, dívat se a vnímat jeho tělo a vady. Pokud bude kulhat, půjdu mu ještě víc po zraněné noze, neboť tím že mu zvýším bolest, snížím jeho ostražitost." Pokračovala jsem dál a opakovala tak učení, které jsem slyšela už tolikrát. Zhluboka jsem se nadechla a zastříhala ušima. Pravila jsem ještě pár dalších vět, které se týkaly tohoto boje. Nadále jsem se pak přiblížila k ní. "Vhodnější je pro mě rychlí a efektivní boj, u kterého se příliš neunavím. Nejsem tady od toho, abych bojovala v přední línii, jsem tady od toho pomáhat přední línii." Olízla jsem si černý čumák a při tom se dívala na mou drahou učitelku, doufajíc že uvidím v jejích očích uznání za to, jak dobře naslouchám.
Přesunula jsem pohled na černého vlka, který s námi kráčel. Zeiran. Byl bojovníkem, uvězněným ve svém těle, vzhlížela jsem k němu. Tak obrovský vlk s mistrovskými bojovými zkušenostmi. Nepamatuji si, kdy naposledy se na mě podíval významně. Tak trochu jsem tušila, že mě bere jako přítěž, možná toužil mít pozornost své matky jen pro sebe a já tam byla jako špunt, který mezi nimi byl. Povzdychla jsem si a při tom růžovými očky podívala na něj, poslouchal mě, díval se. Ne proto, že by byl zvědavý, či chtěl poslouchat mé teorii, ale spíš pro pobavení, viděla jsem jak se v jeho očích třpytí vtip a ten fakt, že mě má za přítěž. "Jaké byly tvé první kroky v začátcích bojovníka? Muselo to dát práci stát se nejlepším," nadhodila jsem trochu nejistě. Pokaždé jsem byla nesvá, když jsem se černého vlka na něco ptala, byl neuvěřitelně odtažitý, dával jasně najevo, že je tady nejlepší a my ostatní jsme jen póvl. Nebo jenom já? Bylo to ovšem mé hloupé mládí, které se stále snažilo si k němu najít cestu a skamarádit se.

Nabídla padla a na tvářích vlků pohrávaly různé výrazy. Zajímala jsem se víceméně jen o ten Zeiranův, který napovídal o tom, že chce být z tohohle světa co nejdříve pryč. Chvíli jsem dumala nad tím, kolik světů tam venku asi existuje. A proč jsme byli vybráni právě my, nebo já? Copak už tady má výprava skončila? U přes to, že velký hnědý vlk ujišťoval, že se vlčatům ani ostatním v rámci možností nic nestane, stejně mi to bylo divné. Každopádně ve mě začala hlodat zvědavost, která potřebovala být co nejdříve ukojena.
Zeiran skočil do portálu a já nečekala na nic a jako jeho 'mladší sestra' jsem ho bez ostychu následovala.

Shine, Zeiran
Jakmile jsem skočila do portálu, všechno se mi zamotalo do sebe. Spokojeně jsem si chrupkala u něčeho teplého. Bylo to opravdu příjemné. Po dlouhé době jsem se cítila zase v bezpečí. Během mého spánku, či cesty portálem se mi v hlavě přeplo pár věcí. Svět, ve kterém jsem do teď žila šel tak nějak do úskalí a nahradily ho tak nové vzpomínky. Začala jsem se probouzet až se slovy z nedalekého zdroje tepla. Mžouravým pohledem jsem se začala rozkoukávat. Růžové očka projížděla z jedné strany na druhou, bylo tady opravdu hodně světla, chvíli mi trvalo si na to zvyknout.
Jezero nedaleké mi přišlo neskutečně blízké, jako bych to tady znala. Kousek od nás jsem zaregistrovala i Zerana, věrného přítele, který nás doprovázel při cestách. Má mistryně ležela vedle mě, vybízela k tomu že musíme pokračovat v cestě. Pomalu jsem se postavila na nohy, protáhla se. "Ano, jsem připravena, mistře!" Řekla jsem ještě trochu ospalým hlasem. Tady nebyl prostor pro odmlouvání, vše co jsem se od mé drahé učitelky mohla naučit jsem mohla teď. Nechtěla jsem s ní ztratit ani minutu, která by neměla význam. Vzhlížela jsem k ní a doufala, že až vyrostu budu aspoň z poloviny tak dobrá, jako ona. Pohled jsem nakonec ze Shine zabodla do Zeirana, čekala kudy se naše cesta bude vyvíjet.
Všechno to bylo tady tak přirozené. Cítila jsem v sobě, že mám nějaké poslání. Má rodina byla momentálně poskládaná ze Shine a Zeirana. Nikdo jiný v mé hlavě teď nebyl. Jako bych zapomněla na dosavadní známosti. V tuhle chvíli pro mě je nejdůležitější naučit se toho od mé učitelky co nejvíce. Při tom jsem se na ni podívala velmi významně. Nakonec i vlk ve zbroji byl pro, abychom vyrazili na cestu. Nic jsem tedy nenamítala a držela krok.

// Noram

Nebyla jsem tady dlouho sama, za chvíli se začali objevovat další vlci. Při mé smůle většina neznámých, proto jsem se tak trochu stáhla do ústranní. Pak jsem ale uviděla černomodrý kožich, který jasně napovídal, o koho jde. Významně jsem se na něj podívala, když se tu objevil, ležel. Jeho tvář byla prázdná, vypovídala spíše o jeho naštvanosti. Povzdychla jsem si, pak jsem přesunula pohled na blížící maličkost podobné mě. "Ahoj?" Automaticky jsem odpověděla, neboť se zdála podobně stará jako já. Vlče? Ihned se mi rozjel motor v mé hlavě, kotouče cinkali. Z vlčete jsem neměla strach, to mi jistě neublíží, hůř na tom byli ostatní. Takže jsem neznámé vlče zařadila do sekce potencionálních kamarádů, hned vedle Tebetha. I to bylo vlče, jediné cizí které jsem kdy viděla. Teď jsem měla už dvě. Ptala se na tu třpytivou vodu a já lehce přikývla. "J-jo," vypadalo to, že takhle nějak cestovali všichni. Takže Tebeth musel zůstat ve své smečce. Proč si ale ta voda vybrala mě?
Zachvěla jsem se a dívala se na vlka, který odpovídal stejné otázce. Byl to hnědý vlk, poměrně vypadal mladě a představil se jako Ingrid. Chvíli jsem se na něj jen tak dívala a snažila se dle tváře posoudit, co bude zač. Nemohla jsem jen tak někomu věřit, už se mi to vymstilo a dvakrát do stejné řeky nevkročím. Hrdě jsem zvedla hlavu. Pod mými tlapkami se objevili květiny. Když jsem střelila pohledem po hnědém vlkovi, byla to je ho práce. Ani jsem nehnula brvou, nechtěla jsem ukazovat jakýkoliv strach. Zároveň tady byl Zeiran, takže jsem se neměla čeho bát. A nějaké čáry máry na mě neudělají jen tak dojem.
Vlk se rozmluvil, byl podobně velký jako Zeiran. Změřila jsem si je, velká zde byla i nějaká vlčice, která se také chopila slova. Chtěla dát vědět smečce a partnerovi, což mi nepřišlo teď tak důležité, jako jsem třeba já nebo má malá kolegyně. Hmm.. Ale neozvala jsem se. Dělala si totiž starosti i o nás, jelikož nás vlk lákal na nějaké jiné místo. Zeiran se postavil vedle mě a já se s radostí otřela o jeho nohu. Byla jsem už o něco větší, než při našem posledním setkání, přesto ale stále malá. "Ráda tě vidím!" Řekla jsem a zazubila se na svého přítele. Považovala jsem ho za rodinu, byl to jako můj starší bráška.
Neznámý vlk pak otevřel portál, do kterého se Zeiran ihned vrhl. Jiný svět, nebezpečí, nebo vlastně bezpečí podle toho náfuky, hmm... Tady nebylo o čem přemýšlet. Mrkla jsem i na druhé vlče, které postávalo vedle mě. Cítila jsem se teď opravdu dobře, měla jsem tu Zeirana, druhé vlče podobné mému věku. Neměla jsem moc příležitostí se s takovými přáteli setkávat. Své sourozence jsem viděla naposledy, když se sotva hýbali. No, můj osud byl zkrátka neustále v pohybu. Nebylo na co čekat, rozběhla jsem se do portálu za Zeiranem a mohutným skokem se připojila do další jízdy snad třpytivou vodou.

// Daén

Podivná síla mě táhla k sobě, přiklonila bych se k názoru, že to byla nějaká magie. Takové síly jsem už zažila, nebo aspoň podobné? Asi? Kdo ví, srdce mi tlouklo jako o život. V první chvíli jsem nechtěla do světla, mělo to zvláštní auru, ovšem na druhou stranu kdo by nechtěl skákat do neznáma? Já se přece nechtěla nikdy ničeho bát, ale od setkání s Šedivou bylo všechno jinak. Snažila jsem se více přemýšlet, rozmýšlet nad svými kroky. Tady ale nebyla absolutně žádná skulina k tomu se vyhnout neznámému. Tebeth zůstal někde hluboko tam, kde byl a já? Padala jsem do světla.
Pár zakňučení mi stačilo k tomu, abych se v rámci možností uklidnila. Tekutina, která připomínala stékající vodopád mě doprovázela na mé cestě. Byla tohle jen iluze ze strany Chaosanů? Opět si na mě kujou nějaké pikle? Ne, tohle vypadalo až moc opravdově a víceméně i hezky. Spousta barev, třpytících se kapek, mi dopomohlo k tomu zacukat koutky lehce do úsměvu. Nedokázala jsem poznat, zda-li má cesta byla dlouhá, nebo krátká, všechno do sebe zapadalo jako puzzle. Líbilo se mi to.
Cesta byla u konce a světlo mě vyplivlo v jeskyni. Ihned jsem začala zběsile dýchat, zmateně jsem spadla k zemi. Držela jsem se tvrdé, studené a skalnaté půdy. I hlavu jsem na moment položila, jazyk vystrčila ven, jako by se ze mě stala doslova mrtvola. Trvalo mi to pár sekund, než jsem se plně vzpamatovala. Cítila jsem vlhkost, byl zde úplně jiný vzduch než v lese s Tebethem. Několikrát jsem zamrkala, zdejší pach mi absolutně nic neříkal. Spadl mi v tuhle chvíli snad hřebínek? Nejspíše ano, aspoň pro tentokrát. Vyskočila jsem na mé mohutné tlapky a dívala se dopředu. Srdce mi sice tlouklo tak, že bych na něj mohla občas i vidět, ale to bylo tak celé. Postoj jsem měla přece jenom důstojný, hrdý. Na sucho jsem polkla, kdyby se vlci potili, teď by mi tekl čůrek po čele. Stál tu před námi vlk, obrovský a hnědý. Sklouzla jsem pohledem od uší až po ťapky. Udělala jsem malý krok zpátky a začala se ihned rozhlížet, abych měla aspoň trochu přehled o tom, kde jsem. Tohle místo mi ale nenapovídalo o ničem, co bych do teď viděla nebo znala. Toužila jsem vidět známou tvář, mámu, tátu... kohokoliv, koho jsem nepovažovala za nepřítele. Nepříjemný pocit, mrazení v zádech mě však doprovázel i nadále.

Hra s Tebethem byla opravdu zábavná a moc se mi líbila. Užívala jsem si každou chvíli, kterou mi mladý vlk věnoval. Bylo to milé setkání, po tak dlouhých a nešťastných událostech, které se mi pojily s životem. Zhluboka jsem se nadechla, abych nabrala potřebnou energii k tomu, povalit Tebetha znova. Radostní jsem vrtěla ocáskem a usmívala se, jako měsíček na hnoji. Takhle jsem se nezasmála opravdu hodně dlouho. "Tyhle hry mě opravdu moc baví!" Zazubila jsem se na svého nového kamaráda.
Když v tom jsem uslyšela prudký řev, který se linul z lesa. Podobal se vlkovi, ale bylo to takové... takové bolestivé. Stáhla jsem uši trochu do strany a couvla mezi stromy. Nechala jsem Tebetha tam, kde byl a já čenichala kolem. Co to... Nejdříve jsem přemýšlela, čenichala jestli mi vzduch nepřinese nějakou stopu. "Co to bylo?" Vyzvídala jsem od Tebetha, on mohl mít přehled o tom, jak zdejší vlci žijí a jestli to tady bývá časté. Jedno bylo ale jasné, byl to pro mě signál zmizet. Tebethova máma se může vrátit kdykoliv a já jí nechtěla přijít pod tlapu. Navíc kdyby nás viděla, měla bych problém nejen já, ale i Tebeth.
S děkovným pohledem jsem se podívala na mého nového a velmi dobrého kamaráda. "Asi půjdu už domů," v tom se ale začalo něco dít. Kousek od nás se objevila prasklina světla. V téhle tmě to bylo opravdu zvláštní a ve mě to probudilo opravdu zvláštní pocity. Nedokázala jsem to v tuhle chvíli jakkoli popsat, bylo to divné. "Vidíš to taky?" Než jsem ale stačila cokoliv říct, zvláštní síla mě vtahovala do sebe. "Tebethe!" Vyhrkla jsem na něj, ale on se nehýbal, ta síla brala jenom mě. Srdce mi tlouklo, div mi nevyskočilo z hrudi. Co se to dělo?

// Express teleport - Nerovy vodopády

Tebeth nechtěl uvěřit, jakou zmiji na prsou si hřeje. Nebo na jeho? Kdo ví, jedno z toho byla pravda. Každopádně jedno jsem věděla, Tebethova máma nebyla dobrá vlčice. A nehodlala jsem ten názor na ni nijak měnit. Nechtěla jsem jí už nikdy vidět, potkat a ani se s ní bavit! "Že jo?" Zazubila jsem se na svého kamaráda. To, že jsem se občas chovala jako spratek jsem neměla tušení. Přece jenom jsem vyrůstala jako dříví v lese. Žila jsem si a musela nějak přežít, nikdo mě to kromě Zeirana tak úplně neučil. A já tak neměla ten správný příklad toho, jak by měla vypadat vlčice. Úcta se u mě hledala opravdu jen těžko, ale to chudák Tebeth nemohl ani tušit.
Když došlo na slova ohledně Wua, okamžitě se toho černohnědý vlček chytl. Kupodivu Wua znal, takže jsem se na něj významně podívala. "Má toho prý mnohem víc!" Vyhrkla jsem, ale sama jsem jeho pultík tolik nezkoumala. Nejvíce mě zaujal právě Frank. "Kromě toho mi i změnil barvu očí, dřív jsem měla modrou jako je nejmodřejší moře." Vysvětlila jsem svému kamarádovi. A víceméně umí mnohem víc, než vyměnit samotné oči. "Tak to je super, doufám že to bude co nejdřív! Hodil by se mi parťák na cestu, tedy pokud se nebudeš bát." Musela jsem si přece nového kamaráda dobírat. On měl smečku, rodinu a někoho kdo se o něj neustále staral. Já byla jako divoch, který si žil svůj lajdácký život někde tam venku.
Do hry jsem se dostala velmi rychle, nebylo to úplně těžké! Sice jsem ze začátku měla trochu problém přijít na to, že je to jen jako... přece jenom venku mi jde o holý život, ale jakmile jsem si vsugerovala do hlavy - hraní, byla jsem někde úplně jinde. "Ale ty jsi moc dpbrý!" Neměla jsem na něj, byl přece jenom větší a ve hrách mnohem zkušenější! Zasmála jsem se. "Máte tady hodně vlčat?" Vyzvídala jsem, já viděla naposledy jen své sourozence a tím to haslo. Tebeth byl mé úplně první vlče na mé cestě! Tedy už odrostlejší, ale stejně vlče!

Jeho máma byla opravdu zdejší vůdkyně, byla to ta hyena se kterou jsem se setkala já. Netušila jsem, co na to říct. Tebeth se zdál být úplně v pořádku, dokonce jsem se s nim i dobře bavila. Jak se tedy mohla stát taková chyba, jako byla jeho máma. “Podle ní patřím k těm zlým, nenechala si to vysvětlit.” Pokrčila jsem rameny. Doufala jsem, že mě tady nenajde, aspoň ne teď. Rozhodně jsem se s ní nechtěla setkat, znova. Jednou mi to zcela stačilo a dojem a výsledek? Rovnal se sympatie nula.
Když jsem Tebethovi představila Franka, uvolnil se. Už se ho tolik nebál. Lasičák měl svou hlavu a musel tady prolézt každou škvíru, která mu přišla pod tlapku. Občas seskočil dolů, ale dlouho se tady u nás nezdržel. Byla jsem ráda, že jsem u svého nového kamaráda probudila zvědavost. “Mám ho od jednoho starého vlka, který se potuluje po zdejších ostrovech, jmenuje se Wu.” Začala jsem s úsměvem na tváři vysvětlovat. “Má spoustu takových kamarádů a kromě toho umí učit vlky různým magiím, mění srst a má i nějaké věci co si vlk může obléct!” Pro někoho jako já, co žije tam venku to byl důležitý článek v mém životě. Potřebovala jsem se zlepšovat a mít moc, abych vůbec přežila. “Takže jestli ma něj narazíš, určitě si u něj taky nějakého kamaráda vybereš!” Zazubila jsem se na Tebetha.
Co se týkalo toho venku, někdy bohužel nebylo moc o co stát. Tebeth ale toužil po tom se tam někdy podívat. “No.. můžu,” řekla jsem mu a při tom na něj svými růžovými očky koukla. Když ho vezmu sebou určitě se dostaneme do maléru, já na to byla svým způsobem dost profík. Ale jestli se nebál, sem s ním!
Hra byla v plném proudu, bylo vidět že má Tebeth s takovými hrami více zkušeností než já. Já bojovala o holý život, tohle bylo jen jako a i tak jsem v tom plavala jako ryba na suchu. Naštěstí mi dal Tebeth šanci, rychle jsem vyskočila na nohy a své špekáčkové tělo se vrhlo na samce. Ten ztratil rovnováhu a spadl tak na záda. Ihned jsem po něm skočila. “Jupí!” Zajásala jsem. “Mám tě!” Zasmála jsem se.

Když jsem Tebethovi vysvětlovala mé nemilé setkání s vlčicí zde, trochu mě to zarazilo. Zůstala jsem na moment štronzo. To je chudák, že má takovou zlou mámu. To mi projelo hlavou jako úplně první. Každopádně z vlka nešlo moc vyčíst, co si teď myslí. Jestli si se mnou chce ještě stále hrát, nebo by měl pokračovat ve svém rodovém proslovu a vyhnat mě. Naklonila jsem hlavu mírně na stranu, abych si dala ještě malý kousek na přemýšlení. "Takže ona to tady vede?" Vypadlo ze mě a při tom mi spadla čelist. Pod takovou vlčicí bych já nikdy ve smečce být nechtěla!
Když nám Frank skočil do našeho rozhovoru, musela jsem se zasmát. Tebeth tohle nejspíš ještě neznal, ale to nebylo nic k smíchu. Spíše ta reakce. "To je Frank!" Zazubila jsem se. "Je to moje druhá půlka! Chodí všude se mnou," dodala jsem a zavrtěla při tom ocasem. Jakmile se Frank milostivě uklonil, vyskočil mi a záda a ze zad se šplhal zase někam do výšin. Jen jsem ho mile doprovodila pohledem, aspoň jednomu z nás se tady očividně líbilo. "Venku?" Zopakovala jsem a zamračila se. Když pominu vlky, kteří tě týrají, shazují, urážejí, tak je tam ještě asi milion dravé zvěře, která tě chce sežrat. "Asi ti máma říkala, že nebezpečné," pohlédla jsem trochu do strany. "A má pravdu, jsou tam zlí vlci, spousta zvěře, která tě chce přinejmenším zabít. Ale.." Pokrčila jsem rameny. "Mě se tam líbí, je to adrenalin! Už jsem procestovala téměř celé ostrovy," trochu jsem se vytahovala. On byl celý život zavřený jako ptáček v kleci, hádala jsem. Proto jsem se teď cítila jako takový divoch, i já jsem ale bohužel měla nálepku 'chaos'.
Zeptala jsem se Tebetha, jestli nezná nějakou vlčí hru. Šlo to totiž všechno mimo mě, naštěstí znal! Ihned po mě skočil a povalil tak mé malé medvědí tělíčko na zem. Zazubila jsem se a snažila se ho shodit, ale byl přece jenom větší než já. Jeho takové jemné kousání mě neuvěřitelně lechtalo. Na moment když jsem ležela na zádech jsem odhalila i břicho, které už bylo zacelené, ovšem popálenina a propíchnuté břicho bylo stále vidět. Naštěstí to už nebolelo a díky Zeiranovi se to i zacelilo, jen mi tam chybělo dost chlupů. "To hrozně lechtá!" Zasmála jsem se a při tom se snažila dostat nahoru já!

Můj příběh ve zdejší smečce nezačal zrovna úplně růžově, ale závěr by něco takového mohl napovídat. Zastříhala jsem ušima a byla ráda, že se mě nově příchozí vlče nebálo a dokonce se dalo do řeči. Bylo fajn tu být s někým, kdo se ptá, pak jsem se cítila důležitě. “Taková arogantní vlčice, myslí si že patřím ke špatným vlkům, ale já k nim nepatřím!” Řekla jsem trochu zmateně. “Byla taková velká a měla přes sebe červenou věc.” Vysvětlila jsem nakonec neznámému vlkovi. Nebyla jsem taková, že bych sama sebe litovala. Spíše jsem nazvala vlčici jednoduše hloupou a nazdar. Frank, můj lasicovitý přítel se schovával nahoře v koruně stromů, teprve až po několika minutách se rozhodl zjistit, s kým se tu bavím.
Vlče, které mi dělalo společnost byl dokonce synem alfy. Což m překvapilo. “Páni.” Vyhrkla jsem. “Moji rodiče jsou tuláci, proto jsem se chtěla podívat do smečky.” Dodala jsem k černohnědému vlkovi. Ten ke mě udělal krok blíž a já tak nějak udělala něco podobného. Necítila jsem z něj nebezpečí. “Já jsem Scallia.” Usmála jsem se na vlka přede mnou a tím jsme tyhle zdvořilosti měli za sebou. Tebeth.] Dokonce souhlasil že mě doprovodí, radostně jsem vyskočila do vzduchu, to bude panečku príma! “Hraješ si rád? Já... já žádnou hru neznám,” to že jsem trávila čas spíše s mladými vlky, nikoli vlčaty byl fakt. Se sourozenci se vidím ledatak z rychlíku. Bohužel jsem dětství zazdila.

Byla jsem fascinovaná, viděla jsem první cizí mládež, teda mládežníčka. Prohlížela jsem si ho odspodu až po špičku uší. Byla jsem už naučená ne všemu věřit, ale mé pudy, které byly ještě stále v zárodku ho chtěla poznat. Vlkovi tenhle les sloužil jako domov. Takže vlčata žijí ve smečce? Jen u mě se stala taková malá nehoda, či chyba. Mohla jsem dětství trávit s podobnými jako já. Ale nestalo se tak, místo toho má cesta byla plná bolesti a utrpení. Ale nechtěLa jsem se litovat, na to jsem já nebyla. Vždy jsem držela hlavu hrdě nahoře.
Hlavu jsem přemístila mírně dolů, do takové nejisté pozice. “Já-“ polkla jsem. “Chtěla jsem vidět smečku, jak to v ní vypadá, ale... ale ta vlčice mě vyhnala, jsem na cestě k hranicím.” Řekla jsem víceméně trochu přísně a to jsem ještě volila poměrně hezké slova. Každopádně jsem snad poprvé za život cítila naději, vlk de nezdál být tak arogantní jako vlčice s šátkem. “Ty mě chceš taky vyhodit?” Naklonila jsem hlavu na stranu, nikomu jsem nic neudělala a stejně tu být nesmím.Můžou si to tady hodit za klobouk. Projelo mi hlavou. Možná se mnou ten kousek půjde! Přešlápla jsem z jedné nožky na druhou a ještě zamrkala růžovými očky, s malou jiskřičkou a prosíkem. “Chceš jít kousek se mnou?” Zeptala jsem se ho zvědavě.