Příspěvky uživatele

< návrat zpět

O stopování mi táta už říkal, když jsme lovili srnu, případně když jsem hledala cestu domů. "To jó, ale to je strašně složité se soustředit jen na jeden pach." Řekla jsem smutně. "To máš třeba tu srnu, když konečně chytneš její pach a chceš jít po ní, tak mezi tím cítíš fůru jiných, pil, smradlavé, ale aromatické květiny, ty mě dokáží ze stopy lehce smést!" Vysvětlila jsem smutně. Soustředit se a jít po jednom bylo zkrátka pro vlka nemožné. Můj nos byl jako kompas, chvíli šel rovně a pak najednou - už jsem se otáčela. Zavrtěla jsem hlavou a celkově se zachvěla celým tělem.
Procházela jsem po břehu a užívala si chladné vody. Podivná pachuť soli byla cítit už ve vzduchu. Chtěla jsem jít dál, ale nakonec jsem usoudila, že tady je voda opravdu dost studená. Tudíž mi to na nohách plně stačí. Musela jsem se dívat pozorně, pochodovala jsem, ale kdykoliv jsem udělala krok, neviděla jsem nic. Pak ale Zeiran zavolal, že něco našel. Okamžitě jsem se tam rozběhla, při jeho slovech u skal našel podivného tvora. "Ten chodí strašně srandovně!" Posměšně jsem ho sledovala až do doby, než se mi ukryl v otvoru ve skalách. Zeiran už mezi tom pochodoval po břehu. Zamračila jsem se. "Hej... psst, vylez ven!" Šeptala jsem do otvoru. Ale místo odpovědi jsem ucítila ránu do mého nosu. Krab svými klepetami chytl můj nos a zůstal mi tak o něm viset. "Áááááá!" Ihned jsem začala běhat po vodě jako splašená, hýbat hlavou, ale ten krab ne a ne se pustit! Bolí to! A já nechci chodit s krabem na nose! Bohužel tu nebyl prostor pro mluvení, ale nadávání v hlavě stačilo až až.

// Němé údolí

Bez fňukání by to nebylo ono. Co se plavání týkalo, těšila jsem se, až to poprvé vyzkouším. Není nic špatného na takovém večerním koupání. "Takže to umím, ale nevím o tom? A máme ještě nějaké takové fígle, o kterých nevím?" Nadšeně jsem sledovala, kudy procházíme. Vést bylo rozhodně milejší, než jít po svých. Frank to na chvíli zabalil a spal, aby nashromáždil energii na to naše plavání.
Co se týkalo slané vody, to už tak dobré nebylo. Plavat se v ní dá, žije v ní spoustu jiných tvorů, než v té klasické. Ale to je tak všechno. "To je divné, můžeme se na ty živočichy v té vodě podívat?" Zavrtěla jsem ocasem. "Třeba tam budou nějací kamarádští," zamyslela jsem se, jaký je asi život pod vodou. Už jsem věděla, že pod vodou dýchat nemůžu, ale když nějaký ten tvor vyleze ven, tak by sme si mohli třeba hrát! "Je tam nějaký poklad?" Seskočila jsem při té příležitosti dolů ze zad, když si Zeiran lehl. Nadšeně jsem se rozběhla proti vodě. Těsně před ní jsem ale začala brzdit. "Písek, blé!" Frkla jsem a jako princezna okamžitě začala třepat všema packama do stran. Lepil se, hrozně se mi lepil mezi prsty a já tak měla nepříjemný pocit. Ne, rozhodně bych na písku, poblíž písku žít nemohla. Pak jsem vkročila aspoň tlapkami do vody, byla chladná, ale příjemně mokrá. "Takže je nemožné vidět třeba jiný ostrov?" Snažila jsem se skrz vodu vidět něco dál, ale nikde nic. V jednom okamžiku bylo prostě prázdno, dlouhá voda a pak nebe.

// Furijské hory

Zamračila jsem se, nespěchej, nespěchej. To bylo pořád něco, ale já se toužila osamostatnit. Jaký je to asi pocit, když poprvé ulovím něco úplně bez pomoci? Až zvládnu udělat něco, co jen tak někdo nedokáže. Ten pocit musí být sám o sobě k nezaplacení. "Co je radostného na tom, že jsem takhle malá?" Když s někým mluvím, div si hlavu nevykroutím, když se dívám směrem nahoru. Neustále poslouchat co můžu a co nesmím. I takové bylo mé dětství. Ale já si ho uměla perfektně okořenit. Sice jsem vypadala jako andílek, ale rohy jsem uměla vystrčit jedna báseň. Nestačil by ani mrknout a dokázala bych tu spustit solidní spoušť. "V tom případě až zase narazím na Wua, musím se ho na to zeptat!" Divné bylo, že ten vlk mluvil, ale velmi málo a striktně. Nic moc z něj nevypadlo, ale když se ho zeptám na takovou magii, možná by mi dokázal nějak odpovědět.
Zeiran mi slíbil, že si pro mě přijde a půjdeme prozkoumat hlavní ostrov. "Tak to beru!" Zvolala jsem nadšeně, až se můj hlas odrážel dál a dál. Už to snad bude. Už teď jsem se viděla, jak nedočkavě sedím u mraveniště a čekám, kdy se můj přítel objeví. Kdo ví, co se všechno do té doby uděje. Měla jsem v plánu spoustu věcí. Navštívit sousední smečku a kdo ví, třeba přemluvím tátu, aby se mnou taky někam ještě šel. Prozkoumávat oblasti, těch nebylo nikdy dost.
Pak existovalo speciální slovo - plavání. "Ooo... naučíš mě to?" Nedokázala jsem si představit, jak vlci asi plavou. Museli být komičtí. Ale budu si to s Frankem moct vyzkoušet, což mi dodávalo naději k tomu se naučit zase něco nového. "K čemu je ta slaná voda? Když se v ní plavat nedá, pít se nedá, k čemu tady potom je?" Zastříhala jsem ušima a ledabyle jsem si jazykem přejížděla po ostrých zoubcích, které dřív nebo později budou muset ven. Už teď jsem cítila, jak mě pod dásněmi šimrají.

// Irisin háj

Měl oblíbené místo, ale ukáže mi ho až budu větší. Lehce nafouklé tváře na mém výrazu teď nemohly chybět. "Chtěla bych umět cestovat v čase," když bude potřeba, tak zestárnu, když se budu nudit, tak zase omládnu. To by bylo žůžo. "Existuje taková magie?" Život by byl neuvěřitelně jednoduchý. A mohla bych cestovat hned se Zeiranem. Ukáže mi všechno, co jako správná vlčice budu potřebovat do budoucna. Zatím se o tom dalo jen polemizovat a on mě chtěl nechat poblíž lesa, abych to neměla k rodičům daleko.
Mluvil o hlavním ostrově. "Já chci vidět hlavní ostrov!" Zazubila jsem se, ale čekala jsem, že se mi odpověď vrátí stejně, jako před malou chvílí. Musím stát hodně na dešti, abych vyrostla jako houba. To bych tam mohla stát pěkně dlouho, aby se věci dali do pohybu. A spíše než růst bych si uhnala tak rýmu. A téct z nosu nechce žádný vlčisko dobrovolně. "Tak aspoň se budu mít na co těšit, až se s tebou zase někdy setkám," bohužel by mi na mou nabídku na bydlení asi nekývl. Tudíž ho dřív nebo později budu muset propustit z donáškových služeb.
Zeiran se dal do pohybu, jít dolů bylo mnohem náročnější, než jít nahoru. Kolíbal se víc a tak i já měla celkem problém udržet dobrý pohyb. "Paráda! A ona je voda i hluboká? Co pak dělá vlk, když nedosáhne na dno?" K plavání je fakt, že jsem ještě nepřičichla, ale doufala jsem, že na to budu mít talent. Vše spojené s vodou a teď už jsem věděla že i s cestováním, mě velmi baví.

// Němé údolí

Jako vlče jsem možná byla trochu bez citu. Zkrátka co mě napadlo řekla jsem a neuvědomovala si, že nějaké téma může být bolestivé. Vlastně mi to moc nedocházelo ani teď, možná jen takový ten divný pocit, který mi běhal po zádech. "To je smutné, ale třeba jednou se na tebe slunce začne usmívat," usmála jsem se. Přece jen, všechno špatné je k něčemu dobré. Jednou se na něj třeba jeden paprsek usměje a ukáže mu novou cestu, novou krev. Byl to hodný vlk a já mu rozhodně nepřála nic špatného. Byl to můj nově nalezený kamarád, kdo ví kolik takových ochotných ještě najdu. Každý nemohl být jako on.
Dostala jsem zase povolení na odvoz, což nás dopraví rychleji, než kdybych šla po svých. "Tak vyrážíme!" Zazubila jsem se. Sice i takové noční procházení by nemuselo být nic od věci. Taková bojovka by to byla, v noci je přece všechno mnohem děsivější. Každý zvuk, každý pohyb. "Máš tady nějaké oblíbené místo? Nějaké, kam se rád vracíš?" Já měla jistě že domov a možná teď už i hory. Každopádně ani tyhle nebyly ty, o kterých bych snila. Ale nepochybovala jsem o tom, že jich procestuji ještě mnohem více. Zjistím více o životě a o tom, jaký koloběh se tady žije. Byla jsem nepopsaný, čistý list, který čekal na to, až se začne sám postupně psát.
Využila jsem toho, že Zeiran lehl a tak jsem se mu, tentokrát mnohem pomaleji a bezpečněji, vyškrábala na záda. Tady bych jen opravdu nerada přepálila start, neboť to mohl být i fatální následek. Nějaký pud sebezáchovy ve mě nejspíš dřímal. Pořádně jsem se chytla tlapkami, abych náhodou nesklouzla, až budeme sestupovat dolů. "O slané vodě jsem jen slyšela, ale nikdy ji zatím neochutnala." Možná jsme u ní byli, nebo jen rychle prošli, otec chtěl být co nejdříve doma.

"Chci se to naučit a být v boji dobrá," řekla jsem a snažila se stále vypadat vážně. Podle jeho slov to bude potřeba, tudíž jsem si tuhle vlastnost chtěla osvojit co nejdříve. Časem kromě techniky přijde třeba i síla, kterou budu v budoucnu potřebovat. Nechtěla jsem být závislá na někom jiném, být trochu samostatná není na škodu. Nechtěla jsem být i rodičům na obtíž, když na to přijde, chci je ochránit. Byla to přece jenom má rodina a dávala jsem je na první místo. Máma byla snad ještě pryč, kdyby ne, pravděpodobně už by páchala po mě velké pátrání. Tudíž jsem si i nadále užívala společnost mého nového kamaráda.
Poslouchala jsem Zeiranův příběh. Jeho otec měl křídla, což v tomhle světě znamená, že byl opravdu uznávaným. "Páni, musel být výjimečný," řekla jsem. Potkat takového vlka, tak z něj budu mít solidní respekt. Každopádně kdo ví, třeba i Zeranovi do vínku takové křídla dá. Pak by se s nimi mohl chlubit právem. "Třeba se ti tvůj sen splní!" Zazubila jsem se. Otce si pamatoval, o matce se prozatím ani nezmínil. "Ty jsi jedináček?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Zatím mluvil jen o tom, jak vše musel zvládnout sám. Ale kdo ví, třeba takových samostatných bojovníků je po tomhle světě chodících víc. Muselo to být velmi těžké, ale být závislý jen sám na sobě... Naučí se vlk všechno mnohem rychleji. Možná i zodpovědnost získá. Přešlapovala jsem u srázu a při tom sledovala, když kopnu do kamínku, jak letí rychle dolů.
Pozorovala jsem tmavou tlapu, jak mi popisovala kam půjdeme. "Odsud to nevypadá daleko," ale realita mohla být úplně jiná. Moje tlapy ještě ani netušily, jak moc je ještě dnes v noci budou bolet tlapy. Ale za ten pohled to určitě stálo. "Je tu tolik krásných míst!" Usmála jsem se a nemohla se vynadívat.

Zeiran nakonec svolil k tomu, aby mě učil se boji. Byla jsem nadšená, neboť svět podle něj byl velmi nebezpečný. Proto je důležité vědět aspoň pár základních věcí. A vypadalo to, že on o takových věcech přece jenom něco ví. Tudíž se můžu naučit spoustu nových věcí. Může dojít ke konfliktu kdekoliv, s kýmkoliv. Trochu mě to děsilo, kdybych si takhle vykračovala nějakou stezkou a najednou by mi někdo skočil po krku. Věděla jsem, že mě nechce vyděsit těmi slovy, ale jen připravit na různé situace a možnosti, ke kterým se můžu přimotat. "Bude to zábava!" Stále jsem si to představovala jako hurvínek válku. Sama sebe jsem viděla jako nějakého ninja vlka, který jedním máchnutím tlapy sejme i dalších pět vlků. Ach, ta fantazie mládí, kdy si svět dokážu představit v naprosto růžových brýlích.
Přikývla jsem. "Takže jsi připravený na cokoliv, co může nastat? Ať tě budou třeba tahat za uši, tak máš eso v rukávu?" Zamyslela jsem se, bylo dobré vědět, že něco takového existuje. Abych byla i já někdy připravena. Snad Wua ještě někdy potkám a taky mi něco takového dá. Abych se nemusela bát o holí život.
"Teleportovat? Křídla? Křídla můžou mít i vlci? Létat po oblacích jako opeřenci? To musí být fantastické!" Řekla jsem zasněně. Podívala jsem se směrem k nebi, být nespoutaná jako pták. To klobouk dolů, muselo by to být neuvěřitelné. "Taky bych si to chtěla jednou vyzkoušet!" Zazubila jsem se. Ale prozatím jsem se cítila bezpečněji na zemi, než ve vzduchu. Kdo ví, jaké mají tam nahoře pravidla dopravy. Přednost zprava, například. V horách jsem byla nadmíru spokojená, ale musela jsem dávat velký pozor na to, kam dávám tlapu. "Ty vodopády jsou odsud daleko?" Mohl mi ukázat směr, neboť jsem teď viděla všude.

Co se týkalo strachu, Zeiran to raději zamluvil a já si toho vlastně ani nevšimla. Měla jsem potřebu stále mluvit, že mi to ani nepřišlo, že to přešel. Tudíž jsem si z toho ani nelámala příliš hlavu. Místo toho jsem se zaposlouchala do slov, ohledně boje. "A může dojít ke konfliktu, třeba i mimo tu smečku?" V téhle skupině jsem byla třeba i já. I když jsem byla opravdu malá na nějaké to hašteření, spíše jsem se prala se sestrou. Do dnes si pamatuju, jak mi olizovala a kousala ucho. Od té doby jsem byla na uši lehce citlivější. "Naučíš mě pořádně bojovat?" Muselo to znít komicky, ale má tvář byla kamenná, jako by mluvil se samotnou skálou. Někdy se to naučit musím. A nebyla jsem si jistá, jestli moji drazí rodiče na tohle budou apelovat. Otec byl až příliš hodný a máma mi byla tak trochu záhadou, co se tohohle týče. Ale jednou se to dozvím a mít lekci navíc se hodí pokaždé.
Kouzelné věci byli opravdu kouzelné. "A víš, co to přesně umí?" Jestli už to někdy použil, musel z toho být nesvůj. Obléct si to poprvé a nevědět, co to umí, jak to spustit. Sama bych netušila, co s tím. Asi bych něco takového brala jen na ozdobu, i bez moci. Třeba ten náhrdelník byl celkem prďácký.
Chtěla jsem jít po svých. Zeiran nakonec svolil a tak jsem s úsměvem svezla se po jeho srsti, jakmile si lehl. "Budu poblíž," slíbila jsem mu a při tom se začala rozhlížet. Dotkla jsem se studené skály a lehce se zakřenila. "Je tvrdá, asi bych nechtěla spadnout dolů a kutálet se." Usoudila jsem nakonec. Drápy jsem se snažila do skály zarýt, ale nešlo to. Ani zastavit by se nedalo. Co se týkalo zvířat, Zeiran moc nevěděl, jestli v horách žije nějaká podivnost. "Třeba budeme mít štěstí," zazubila jsem se a při tom se rozhlížela. Už teď jsem měla možnost vidět, jak velký tenhle ostrov je. Zdálo se mi to, nebo tam vzadu něco bylo? Kdo ví. "Kolik dní potřebuješ na to, abys procestoval celý náš svět?" Takhle to vypadalo obrovsky a musela bych žít snad roky, abych to zvládla v nějakém rozumném, zkoumavém tempu.

"To je super, že jsou bouřky pořád!" Tak super už to nebylo, jak říkal když je vlk ve středu dění. Když se jedná o sněžnou, nebo písečnou, to taky nebude žádná velká prďárna. Ale ty bleskové mě neskutečně fascinovali, aspoň z povzdálí. Určitě si kdykoliv najdu čas na to jí jít pozorovat. "Bál ses někdy při bouřce?" To se u mě zase až tak říct nedalo. Spíše mě to fascinovalo. Ta rána ve mě vzbuzovala respekt, ale očekávat, kdy se objeví další blesk, to je famózní.
Frank nebyl kouzelný předmět, kupodivu byl živý, z masa a kostí. Zeiran mě namysli něco jiného, jeho náramek, i náhrdelník mohl ukrývat kouzelnou moc. Kterou nakonec může použít při boji. "Při boji? Proč je dobré bojovat?" Naklonila jsem hlavu na stranu. "Třeba při boji se srnou? To jí sám neulovíš?" Zazubila jsem se. Každopádně by mě zajímalo, co to asi dělá. "A tu moc můžeš použít jenom jednou, nebo se vždy nějak... nabije a jedeš dál?" Zamyslela jsem se, co by se asi stalo, kdyby to použil teď?
Zeiran mi chtěl ukázat další zajímavost. Jmenovalo se to vodopád. "Jo!" Nadšeně jsem zvedla hlavu a snažila se už něco vidět. "Můžu jít chvíli po svých?" Napadlo mě. Protáhnout mé krátké nožky, i přes to že terén byl víceméně dost náročný. Ale to jsem nemohla vědět, chtěla jsem zkusit jaké to je cítit pod sebou studenou skálu. Škrábat se po srázu, nebo se snad kutálet dolů? "A žije u toho vodopádu nějaké zvíře, co nežije třeba v lese?" Zamyslela jsem se, už teď jsem byla milovníkem masa, potřebovala jsem ochutnat všechny masa světa. Nepřemýšlela jsem nad zvířaty, jako o celkových kamarádech, ale o zdroji jídla. Tedy, kromě Franka.

Takže srst roste každý rok znova a znova? Nejspíš ano, tenhle koloběh byl opravdu zajímavý. Zeiran mě hustou srst, dlouhou, možná bych už poznala vlka, co pochází ze zimy. Bylo to i jeho oblíbené roční období. "Zima je bílá, to rozhodně nejsi nenápadný," zazubila jsem se. Už abych konečně zjistila, jak které období vypadá. Pocítila to na vlastní kůži. A jak budu velká, kdy vyrostu? Jelikož jeden dospělý vlk mě právě nesl, bylo jen fascinující, jak moc se třeba natáhnu já. To aby mě někdo tahal za uši, aby to bylo rychlejší. Kupodivu ani Zeiran ještě neviděl nahatého vlka. "Škoda," zamumlala jsem bezmocně. Takový naháč musel být fakt hustý, na něm by si mravenci rozhodně smlsli. Padla otázka na moje oblíbené roční období. "Těším se na tu tvoji zimu, ale nejvíc se mi asi líbil ten podzim." Zamyslela jsem se a chvíli nad tím uvažovala. "Déšť, bláto, mokro, spousta barev! To musí být báječné!" Ne, že bych byla nějaký bahenní nadšenec, o svou srst se umím perfektně postarat, teda... jednou za čas si jí olíznu, nebo se okoupu. Ale dovádění v bahně musí být taky sranda. A déšť, voda, to mě opravdu hodně fascinuje pozorovat. "Jsou bouřky i na podzim?" Jestli jo, už jsem si právě našla svého největšího favorita, co se týče ročních období.
Wu byl všude, to že jsme na něj s tátou narazili byl zázrak. Tak snad ho někdy zase potkám. Byla by škoda se s ním více neseznámit. "Ty magie jsou velmi zajímavé, určitě usnadní život, takže bych se ráda naučila něčemu, co by se mi mohlo někdy hodit. Ale zatím... zatím nic neumím." Řekla jsem celkem sklesle. Kromě milovníka vody jsem z vodou neuměla udělat nic. A nejspíš ani dlouho to umět nebudu. "Magické předměty? Tím myslíš, třeba Franka? Vždyť ten je živý!" Oponovala jsem a při tom se podívala na svého přítele, který po mě hodil podobně nechápavý výraz. Předníma tlapkama se začal tahat za srst, která nešla sundat. Je taky z masa a kostí!

Poslušně jsem se stále rozvalovala na hřbetu tmavého vlka. Co mě však fascinovalo byl fakt, že tu byl večer a již brzy padne noc. Snad ten vrchol stihneme. Kdyby ne, mrzelo by mě, že neuvidím žádný výhled. Ale naděje umírala poslední a já se hodlala za svůj zážitek klidně i poprat. Neměla jsem jen jednu srst, ač se zdálo, že má zatím nepadá. Držela jako přibytá. Ale s přicházející zimou se mi změní na hustější. Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť srst je moje, kam půjde teda tahle? "Takže jsou v jednu dobu vlci nahatí?" Snažila jsem se představit, ty kůžičky obalené kostí. Jak běhají sem a tam, vypadalo to až příliš komicky na to, aby to byla pravda. "Už jsi někdy viděl vlka úplně bez srsti?" Zasmála jsem se, ta představa byla opravdu dost děsivá. Teda, když nepočítám vlčata a ten jejich poprašek na hlavě, když se narodí. Mláďata se tedy mohla narodit kdykoliv, ale jaro je pro ně víceméně určené. Aspoň co se podmínek týkalo. Možná i proto jsem tady byla teď i já. "A které roční období máš nejraději, Zeirane?" Zeptala jsem se, když už jsem pozorovala opeřence na oblacích. Plachtil si to tak volně, že jsem mu ty křídla i záviděla. Takhle se proletět kam se jen zachtělo, musel to být luxusní zážitek
Oheň nebyl spojený s krví, bylo to něco, co dokáže spálit půdu a zasmradit celé území. "Takže to tvoří teplo, ty máš oheň? Takže ti nikdy není zima?" Bylo zvláštní o tomhle tak mluvit. Tak otevřeně, jako by to byla přirozená věc, že vlk umí používat magii. Díky očím mohl odhadnout, co asi má za magii. Teď jsem měla Wua ráda za to, že mi dal to co mám. Mátla jsem, nebylo to přirozené. A to se mi líbilo možná víc, než ty samotné modré.
Wu byl divný, ale asi jsem ho měla ráda. Díky němu jsem teď byla jiná a zároveň mi dal i Franka. Na jeho pohled v té kleci asi nikdy nezapomenu. Byl tak roztomilý. "A on bydlí v těch horách tam na severu? Tam jsem ho potkala já. To znamená, že když ho budu chtít najít, musím tam?" Kdo ví, kde ten starý vlk s vozíkem byl. Bylo mi divné, že jeho vozík je na kolech, tudíž jezdil. Jezdil po horách? Nebo je jeho domovem všude a všechno?

Zaposlouchala jsem se slovům Zeirana, který začal vysvětlovat roční období. První slova? Ty mi absolutně nic neříkaly. Spíše jsem jen přežvykovala sliny z jedné strany tlamy na druhou. Naneštěstí se rozmluvil a to už mi dávalo smysl možná trochu více. Snažil se v každém ročním období něco zmínit, abych se lépe orientovala. Až to zažiju, bude vše mnohem jednodušší, teď jsem byla odkázaná jen na vyprávění, které bylo neskutečně živé. "A v té zimě, je zima? Nezmrzneme?" Nakrčila jsem čumák. Těšila jsem se, až uvidím svůj první sníh. Bude to zábava v něm běhat, skákat po zamrzlém jezeru a klouzat se, kde to jen půjde. Každopádně podzim a déšť, bouřky... i to mě velmi fascinovalo. "Déšť a bouřky jsou skvělé!" Zmínila jsem i nedávnou bouřku, která tu panovala. Ty rány, blesky, světlo které se rozzářilo a pak rychle zhaslo. Pokaždé když to bouchlo, lekla jsem se, ale nutilo mě to dívat se dál. Bylo to fascinující! "A jaro, rodí se mláďata, ale ty... ty jsi říkal, že jsi se narodil někdy v zimě, nebo ne? To znamená, že mláďata se občas můžou narodit i jindy, než na jaře?" Já se asi také narodila někdy na jaře. Těžko říct, začala jsem si pamatovat věci až teď. Ale občas mi přece jenom něco uteče. Tenhle výlet mi ale rozhodně dá tolik věcí a informací, že na něj nikdy nezapomenu.
Rozhlížela jsem se po okolí, Zeiran poctivě ukázal všechno, co by mě mohlo zajímat. Netušila jsem, kam se dříve dívat. Vrchol byl sice daleko, ale i tak už jsme šli nahoru. Páni, Franku vidíš to? To je nádhera! Ať už jsme jen nahoře, tajně jsem doufala, že uvidím celý svět. Povídal o magiích, i o očích. Můj otec měl oheň. "Co umí oheň? Má to něco spojeného s tou krví?" Měla jsem v tom guláš, asi budu potřebovat spoustu času, než se informace ustálí. "Jo, asi jo... sestra má každé oko jiné, jedno modré a druhé červené a můj třetí sourozenec... leží ještě v temném koutě a jen spí." Popravdě jsem jeho jméno ani nepostřehla, případně ani vzhled. Je dobře schovaný a jediné co potřebuje je jídlo a sem tam mámin bufet. "Takže Wu je dobrý, nebo špatný? Může ti někdy dát i něco, co jsi třeba nechtěl, třeba nějaké prokletí? Sešle na tebe kletbu... třeba že budeš vidět jen svět černobíle?" To by mě hodně mrzelo. Milovala jsem barvy, vodu, déšť. Při myšlence, že neuvidím barvy, nebo neucítím pachy, to by byl konec. Vezla jsem se dál, vrchol byl daleko, možná bych i ťapkala sama, ale rozhodla jsem se ještě chvíli vydržet na hřbetě, než sklouznu na své. Nebo ne?

// Les Alf

Zima? "Co je zima?" Asi to byly všetečné otázky, ovšem já nutně potřebovala znát pravdu o tom, jak svět funguje. Zeiran byl perfektním zdrojem informací, věděl snad úplně všechno. Je jako otevřená kniha! Byla jsem z něj nadšená a seslalo mi ho snad samo nebe. Mít takového velkého kamaráda bylo přece úplně perfektní! Jestlipak potkáme i nějaké další vlky. Už teď jsem díky němu věděla, že jim nemám důvěřovat, ale nejdříve prověřovat. Tudíž se s nimi nesmím dávat hned do řeči, dokud si je pořádně neoťukám. I tohle mě velice lákalo, seznamování, ale brala jsem to spíše jako nějakou tu bojovku. Slib byl slib a jako takový se nesmí porušit. Hřálo mě na srdci, že jednou mi ukáže svět. Slíbil to. A já neměla důvod mu nevěřit. "To bude zábava," usmála jsem se a zasněně se dívala po okolí. Hory ještě byly v nedohlednu a kdo ví, jak daleko je to vůbec na vrchol.
Liána byla součást stromu. Zeiran vysvětloval jak o liánách, tak i o magiích, na to všechno jsem měla ještě opravdu dost času. I když jsem se to snažila pochopit. "Hmm.." S Frankem jsem si jen vyměnila nechápavý pohled. "Takže ty máš zemi, protože máš rád zem, ale díky panu Wu máš modrou a já mám ráda vodu, proto mám vodu? Tak proč mi je vyměnil?" Zastříhala jsem ušima. "A jak magie funguje? A to jsou jen ty dvě? To je divné, máma má modré a táta je má takové... takové jako když teče ze srny na divná, ale moc dobrá voda! Jak se to jen jmenovalo..." Táta mi to říkal, ale zrovna to slovo mi vypadlo. Chvíli jsem bručela. "Krev!" Vyhrkla jsem nakonec, to bylo to slovo, které mi chybělo.

"A jak jsi starý?" Otázka, která právě udeřila hřebíček na hlavičku. Já žila ode dne ke dni, nedokázala jsem popsat, jak dlouho jsem na světě. Zažila jsem pouze tohle roční období - alias teplo a bouřky. O tom, že existuje i sníh a mráz jsem neměla ani tušení, tudíž od čeho se mám orientovat? Každopádně Zeiran byl kus vlka. Jak do výšky, tak i mohutností. Budu taky tak velká někdy? Já už teď věděla, že mohutnost vítězí nad výškou. Byla jsem přece jen trochu macaté vlče, které jednou doroste do průměrné výšky. Tlapy už teď jsem měla ale jako nějaký samec. Přešlápla jsem z jedné tlapky na druhou a nadšeně jen sledovala, kam se vlastně chystáme. Hor tu bylo plno, sama bych si jedny nedokázala ani vybrat. Které budou ty právě? Možná všechny.
Zeiran mi nabídl neodolatelnou nabídku. "Slibuješ?" To, že mi nabídl že mi ukáže svět bylo víc než lákavé, co víc si přát? "Já už bych ten svět chtěla prozkoumat," jeden úspěšný lov stačil k tomu, abych věděla že se o sebe dokážu postarat. Jako bych už teď zabíjela srny na potkání jen svým neodolatelným, narůžovělým pohledem.
Nadšení mě neopouštělo. Už jsem se usídlila na zádech Zeirana a s nadšením sledovala, kudy půjdeme. Rozhodně jsem ocenila i ten fakt, že jsem se mohla vést. Sice bych určitě došla, ale Zeiran by na mě musel neustále čekat. Co on udělá jedním krokem, mě trvá hned několik dalších. Frank se nemohl moc dobře uhnízdit, stále se vrtěl, ale nakonec jsme oba našli ten rytmus, který byl potřeba. "Co je to liána? A jak bys nás přivázal? Jako chlupama?" Magie šli mimo mě, stejně tak i pojem liána. Opravdu, liána co je sakra liána? "Je to k jídlu? Jestli jo tak to klidně můžeš vázat furt!" Zazubila jsem se nadšeně a sledovala hýbající se listí na korunách stromů, za chvíli už totiž stromy kolem sebe mít nebudeme.

// Furijské hory

Takže tenhle svět je obrovský. Páni, chci vidět všechno! Byla jsem neskutečně obklopena zvědavostí a chutí poznávat. "Už aby to bylo, rostu tak pomalu," postěžovala jsem si. I když bych si právě tohle dětství měla co nejvíc užívat. Nikdy se do těchhle let přece nevrátím, ovšem být dospělá, to je něco co bude taky velká sranda. Budu moct všechno a nebudu se neustále muset někoho na něco ptát. Poušť nebylo asi místo přímo pro mě, ale určitě bych za prohlídku stála. "Tak jo, ale myslím že bysme našli mnohem zajímavější místa, než je ta poušť." Podotkla jsem zamyšleně. Přece jen vyjmenoval nejedno zajímavé místo. Třeba ten zlatý les! Ten musel být kouzelný. Ty listy byly nějak obarvené, že byly zlaté? A existuje třeba modrý les? Spousta otázek se mi honila v hlavě a stačilo jen nějakou z nich vybrat a říct.
Zeiran si vyprávění o podivné smečce nechal na později, nebo na jindy. Zkrátka raději přesunul svůj střed zájmu na hory. To mi zase až tak nevadilo, přece jenom zážitky jsou mnohem víc, než samotné povídání. "Jé! Odvoz!" Zazubila jsem se nadšeně a poskočila si. Rozběhla jsem se za Zeiranem a zábavně po něm skočila. Ovšem mělo to jen za následek to, že jsem ho přeletěla a hodila záda na druhou stranu. Pobaveně jsem se smála. Ještě jednou a lépe. Nemotorně jsem se postavila na tlapky a vyškrábala se mu na záda. Frank nebyl pozadu a také zaujal své místečko. "Hurá za dobrodružstvím!" Očekávala jsem od toho moře věcí. Od divných zvířat až po nekonečný výhled.