Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Novinka! V horách existují jeskyně, ve kterých se dá bydlet. Okamžitě jsem si to musela zapamatovat a začít přemýšlet nad tím, jaké to asi musí být něco takového objevit. Jak ty jeskyně vypadají? Podobně jako náš domov? Nebo jsou větší? Menší? Užší? Jaký je tam vzduch? Páni, jednou takovou jeskyni taky najdu! A pak jí můžu ukázat tátovi! Při té myšlence mi ihned poskočilo srdíčko o několik stupňů nahoru. K mému překvapení. "To musí být paláda!" Zazubila jsem se. Najít takovou jeskyni, to by byla bomba. A vůbec, samo o sobě prozkoumávání hor musí být pěkná prďárna. Už jen to slovo - nebezpečné - mě přímo volalo k sobě. Ale naštěstí jsem na to měla ještě čas. A nějaké samovolné pochodování kdo ví kde, to jsem si raději užila pozornost táty. "A je těch prostředí hodně?" Nedokázala jsem si představit, jaký svět ve skutečnosti je. A jestli existují i jiní vlci, než jsme my. Rozhlížela jsem se, třeba něco nebo někoho zahlédnu!
Nožky mě pálely, ale ta malá pauza mi moc pomohla v tom sebrat aspoň zbylou energii. "Hlad? Hlad mám! Hlad!" To slovo jsem hledala, tak krásně klouže po jazyku. Hlad, hlad a hlad. Něco na zub bych určitě vyzkoušela, nehledě na to, že jsem o pořádně maso ještě ani nezakopla. Ani nevím, jak maso chutná. Do teď jsem byla odkázaná na maminku. Ta tu teď ale po tlapce nebyla a možná bylo na čase začít používat i ty zoubky, co mi rostly. Ťapkala jsem dál, v blízkosti a užívala si, když mě táta olízl. Byl to takový ten pocit ochranné tlapy, která nade mnou stále byla. Za chvíli jsem viděla další hory, páni tady bylo hor!

// Jižní hory

// Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Jednou se lovit naučím, i ty okřídlené ptáky, kteří si brázdí cestu po nebesích. Zasněně jsem se na ně chvíli dívala, než se mi ztratili z dosahu. Byli tak volní, stejně jako já a táta. Taky jsme si mohli jít, kam se nám jen zachtělo. Byla jsem tak ráda na téhle procházce, ale nožky mě už bolely. Na chvíli jsem si musela sednout, než budeme pokračovat dál. Jako štamgast v hospodě jsem vyvalila zadek ne jednu stranu a tělo zase na druhou. Zastříhala jsem ušima a jen se dívala na ty hory, jak mi je táta popisoval. Byly podle všeho hodně nebezpečné."A dá se v těch horách bydlet?" Otázky mě bavily, dávaly mi spoustu informací. Hory se mi opravdu hodně líbily, nejraději bych se rozběhla a začala je zkoumat. Ale nechtěla jsem se od táty vzdalovat, navíc jsem netušila, kam až se půjdeme podívat. "Jak je to tady velké? Podívej! Ani nevidím na konec!" Na konec čeho? Louky? Průsmyku? Světa? Kdo ví, kde má tenhle svět hranice.
Chvilka odpočinku mi přišla vhod, protáhla jsem se a mohla jsem zase pokračovat! Tohle prostředí bylo opravdu hodně zvláštní, ty zdi celého průsmyku, vypadalo to tajemně. Proto jsem se raději více nalepila na otce, který mě chránil.

// Les Alf

Začínala jsem se trochu více zklidňovat, cítila jsem se s otcem moc dobře, tudíž jsem neměla důvod se více stresovat. Dívala jsem se na trávu a stromy a strašně moc se mi to líbilo. I zvířata, které jsem mohla poznat. Třeba ty okřídlené, ti se mají, můžou si létat kam se jim chtějí. Po celém tomhle krásném lese, i dál. "Lovit? To bych se chtěla naučit!" Vyhrkla jsem nadšeně, sice jsem neznala pravý význam toho slova, ale už to slovo samo o sobě znělo moc dobře. A když se za významem bude schovávat i něco navrch, proč ne? Toužila jsem se učit, poznávat a zkoumat. Všechno bylo jedlé, kromě mravenců, možná jsem ještě mezi mými mléčnými zuby cítila i haluzku, která se mi tam zasekla. Ale nebrala jsem si to moc k srdci, bylo to v rámci poznávání.
Držela jsem se blízko svého táty, neměla jsem ani v úmyslu se někam dále vzdalovat. Poskakovala jsem sem a tam, ale vždy a hlavně poblíž. Táta na mě dával pozor, bylo to kouzelné. "Stát? Co by se mělo stát?" Zeptala jsem se zvědavě, o nástrahách našeho světa? Můžou mě sníst mravenci? Stromy zmizely, rozhlížela jsem se, ale viděla jsem jen nějaké špičaté věci, velké tam daleko. Na malou chvíli jsem se zastavila, abych se mohla pořádně podívat. "Co to je?" A při tom jsem zůstala koukat na hory, ten pohled byl také moc krásný a nepřipomínal rozhodně zeleň a stromy, na které jsem do teď byla zvyklá.

// Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Všechno mě zajímalo, nedokázala jsem se zaměřit na jednu věc. Viděla jsem jednu, druhou, třetí a na tu první jsem už zapomněla. Ten koloběh byl neskutečný. Chtěla jsem, aby tohle viděli i ostatní mí sourozenci, ale ti nedostali zelenou, jako já. Cítila jsem se mnohem důležitěji, neboť já mohla jít ven, na rozdíl od ostatních. A rozhodla jsem si to užít do poslední chvíle. Zajímala jsem se o podivné tvory, kteří lítali z jedné větve na druhou. Od mého otce jsem se dozvěděla, že jsou jedlí. "A jak je dostanu?" Zeptala jsem se zvědavě a naklonila hlavu na stranu. "A co se ještě papá?" Zeptala jsem se, neboť do teď jsem přece jen byla kojena tím výborným a skvělým mlékem od mámy. Ale tím, že jsem teď okusila i jiné věci, které jsou dokonce i jedlé, proč nevyužít více zdrojů na jídlo? Vždyť.. musí existovat tolik chutí! A já je chtěla všechny vyzkoušet!
Radostně jsem se pletla pod nohami mého otce, který si musel dávat pozor, aby mě náhodou nezašlápl. Ale to poskakování kolem a kolem mě bavilo. Podivný bzukot se nesl lesem a já jen bedlivě naslouchala všem okolním zvukům, doufajíc že brzy zahlédnu další zajímavosti tohoto světa.

// Sokolí zrak

Dostalo se ke mě vysvětlení ze všeho, co jsem na první pohled viděla. Sledovala jsem vše, pozorně, ale bohužel má pozornost nedokázala být udržena dlouho. Zkoumavý pohled po trávě, velice důkladný a také po stromech. "Stlomy jsou moc slandovní!" Vyhrkla jsem a při tom sledovala jejich korunu. K čemu takový strom je? Na co je tak velký, když tam vlk ani nedosáhne? Ale... Něco jsem zahlédla, ale má pozornost byla upřena k mraveništi, které jsem musela ochutnat. Kromě trochu požraného čumáku mi to ale ani trochu nechutnalo. Větvičky neměly chuť a mravenčí maso nebylo nic pro mě. Proto jsem to jednoduše vyplivla a nechala tu podivnou hroudu být, jak mi řekl tatínek.
Otočila jsem se na něj a pomalu se za ním vydala. Jak sám prohlásil bylo na čase přece jít dál! Pak jsem se ale podívala zpátky do korun, kde snad něco poskakovalo, nebo létalo? Pískalo to a trhalo to ouška, ale zajímavě se na to dívalo. "Tatí! Jíst?" Jednoduchá věta, na jinou jsem snad ani nebyla stavěná. Vymrštila jsem přední tlapky směrem nahoru, přičemž jsem si sedla na zadek a silou nerovnováhy se nakonec převrátila na záda. Převalila jsem se zpátky na bříško a raději zamířila pod mou velkou a mohutnou ochranu. Propletla jsem se mezi tlapkami mého otce a byla připravena zase pokračovat dál. Tady bylo stejně nejbezpečněji!

// Úkryt

Můj krok rozhodně nepřipomínal sebejistotu, kterou bych toužila mít, ale určitě to přijde časem. Důležité v tuhle chvíli bylo snažit se. Měla jsem radost z toho, že se mnou šel zrovna táta ven. Přece jenom byl tak velký a byl to zkrátka táta, která dcera by nechtěla trávit čas se svým tátou? Já rozhodně ano!
Konečně jsem mohla plně vidět, co se schovává za jeskyní. Celkem nejistě jsem se postavila na zelenou plochu, která byla před úkrytem. Dočkala jsem se i pochvaly a i olíznutí. Hned jsem se musela začít usmívat s těmi malými, křivými zoubky. Nepůjdeme daleko, netušila jsem co to znamená, ale nijak mi to nevadilo. Neodhadovala jsem vzdálenosti, aspoň zatím. Už náš domov, úkryt mi přišel jako něco obrovského, ale to jen z toho důvodu, že jsem neměla ponětí o tom jak velký svět je. Chtě nechtě se mi začal vrtět zadek ze strany na stranu, ohlédla jsem se zjistila, že mám taky ocas! Neměla ho jen má sestřička, ale i já! Teď toho tady bylo tolik, ocásek, zelené chlupy na podlaze, obrovské hnědé tyčky, které měly zelený konec co šuměl. "Co je to?" Vyhrkla jsem zvědavě. "A ploč není tolik světla i doma?" Ohlédla jsem se na jeskyni, ale vmžiku už jsem rozhýbala své tělíčko do pohybu. Chtěla jsem utíkat, ale nešlo to, byla to taková rychlá chůze, kdy jsem dávala jednu nohu před druhou. Zakončila jsem to nárazem nosu do podivně hýbající se kupy mraveniště. "Jíst?" K čemu by to tady bylo, kdyby to nebylo jedlé? Bez jakéhokoli náznaku jsem se zakousla do miniaturních mravenečků a větviček, které si sem tak pracně nasbírali. Musela jsem toho ještě tolik zkusit, třeba ty zelené chloupky, stromy, kameny a kdo ví, na co všechno narazíme.

Snažila jsem si trochu rozvázat jazyk, ale nic kloudného mi z tlamičky přece jenom nevyšlo, bohužel. Ale můj čas určitě přijde, proto jsem se raději vrátila do módu, jako jsem měla jako ten nejmenší uzlíček štěstí - tichého. Raději jsem se zaměřila na okolí, zkoumání a snažení se trochu normálně chodit. Ale teď bylo nejzajímavější na svět zkoumání té obrovské tlapy, která patřila mému tátovi. Byla tak... velká, opravdu velká. Dívala jsem se na svoji a pak na tu jeho, byl to rozdíl opravdu velký.
Touha zjistit, odkud se dere ten divný, čerstvý vzduch a podivné světlo mě k sobě přitahovalo. Můj táta nakonec rozhodl, mohla jsem jít na chvíli ven. Vydal se první, stačilo pár kroků a byl pryč, ale co já? Výraz jsem měla víceméně vážný, soustředěný, chtěla jsem udělat dojem. Ohlédla jsem se na mámu se sestrami a jen se ďábelsky usmála. Rozhoupala jsem své tělo, které se kolíbalo od stěny ke stěně a neumělo jít pořádně ani rovně. Vyrovnávala jsem, ale bylo mi to prd platné. Párkrát jsem spadla na čumák, ale jakmile jsem chytla rytmus, mohla jsem jít. Nesměla jsem ale zastavit, tím jsem si balanc narušila a jen horko těžko jsem se škrábala zpátky na své místo. Hehe.. Všechno mi přišlo tak srandovní, ale zároveň tak nové. Byla jsem zvědavá, co uvidím tam za tím otvorem. "Ven!" Hlesla jsem a zopakovala to hrdě po svém otci. Vypnula jsem svůj hrudníček a pak už jen ťapkala dopředu. Každopádně o chůzi se tady zrovna dvakrát nemluvilo, válení sudů, nebo - a hele ta stěna je ale divná, musím si jít čuchnout! Byla jsem tak roztěkaná a neuměla se pořádně soustředit na jednu věc a to jsem ještě pořádně nebyla ani venku.

// Les Alf

Znuděně, nebo možná unaveně jsem se i nadále válela kousek od zdroje jídla, ale i tepla. Tak blízko matce mi bylo zkrátka nejlépe, nepotřebovala jsem nic víc. Jen jíst a spát, opravdu jsem měla mírumilovnou a klidnou povahu? Nebo se ve mě jen ukrýval čert, který čekal až budu větší, než rozjedu své peklo? Na odpověď si budeme muset ještě chvíli počkat, slyšela jsem hlasy, které mě uklidňovaly. Tudíž jsem se ani moc nehýbala a spokojeně ležela, až do doby než na mě zaútočila podobně velká kulička, zase. Tentokrát už to bylo víceméně více síly, užužlávalo mi to ucho a mě to nebylo zrovna dvakrát příjemné. A tak jsem se rozhodla bránit, nemotorně a dost krkolomně jsem snad poprvé za svůj krátký život vylezla ze svého úkrytu od matky. Vykolíbala jsem se ven, na studenou zem a okamžitě začala ožužlávat srandovně vypadající věc, která trčela ze zadku mé sestry. O existenci mého ocasu jsem prozatím neměla ani tušení, ale ten její, pane jo viděli jste ho? Byl tak krásně pruhovaný. Namodralé očka jsem směřovala na něj a celý ho oslintala.
Má sestřička se ovšem odebrala k matce, já se začínala rozkoukávat. Do teď jsem byla spíše taková spící mrtvolka. Viděla jsem své rodiče a pištící sestru, která se snažila dostat asi zpátky do břicha naší matky. "Hepčí!" Vyšel mi z čumáku chrchel, venkovní vánek mi nejspíš do nosu zanesl podivnou vůni pilu a čerstvého kvítí. Rozhlížela jsem se a pomalu se trmácela k druhému vlku, který zde byl celou dobu s námi - otci. Došoupala jsem své tělo a narazila mu do přední tlapky, která se stala mým záchytným bodem. Nemotorný kotrmelec a já se ocitla zase na zemi, byla jsem ovšem bojovníkem, který se snažil znova stoupnout na tlapky, které si nebyly jisté pohybem. "Tatadů!" Slovo, které nemělo hlavu ani patu, ale mě se líbilo. Dívala jsem se směrem, odkud šlo světlo. Toužebný výraz na světlo a pak zpátky na hnědého otce - co je to za podivné světlo? Můžem se podívat? Aneb s mým tělem pomalu a jistě rostla i zvědavost a touha podívat se ven a poznat svět.

Hlásím se! :-)

Už jste někdy viděli klidnější vlče? Možná ne. Já jsem k životu moc nepotřebovala, jen hezky jíst a spát. Neměla jsem potřebu kvičet, vlastně jsem za celou dobu svého pobytu zde pískla možná tak jednou, či dvakrát. K mé spokojenosti a zachumlanosti v srsti mé matky, to bylo místo kde mi bylo nejlépe. Uběhla další spousta času, které jsem nevnímala, ale cítila jsem, jak mé tělíčko roste.
Hlasy, které mě uklidňovaly jsem v poklidu poslouchala, z místa mého tajného útočiště. Stále trčely ven jen tlapky, zbytek těla bylo schováno pod břichem matky. Přesně tak, abych to neměla daleko od zdroje mléka. Můj klidový režim byl ovšem narušený. Donutilo mě to také se začít trochu hýbat a tak po několika dnech, kdy se ze mě stala mrtvola, se ta mrtvolka začala hýbat. Unaveně jsem se snažila otevřít své oči. Jako rychlostí blesku jsem ucítila rychlý nával světla, barev a tvarů. Jasně modré oči, které se ještě neuměly zorientovat a tak jedno i druhé šilhalo každým směrem. Všechno jsem viděla rozmazaně a nedělalo mi to dobře, proto to trvalo jen několik sekund, než jsem je zavřela. Tlak, který na mě byl vyvíjen ale nijak zvlášť neustával. A tak jsem se po něm jednoduše ohnala. Tlamičku jsem měla v jednom ohni, strašně mě svědila a bolela, tudíž něco hlodat bylo zkrátka přirozené. A proč si nesmlsnout na vlastní sestřičce? Chytla jsem její tlapičku do tlamy a začala jí kousat. Kousat zoubky, které o světě ještě ani nevěděli. Cítila jsem, že mi rostou, ovšem přes dásně se ještě neprořezaly. Tak či onak to bylo velmi příjemné, něco takhle kousat. Jakmile se mi mou sestřičku podařilo celou oslintat, unaveně jsem se vrátila opět do svého úkrytu, tentokrát snad už bez vetřelce, který měl tendenci do mě šťouchat. A opět se ze mě stala jen spící kulička plná radosti.

Tma, všude tma. Jediné, čeho jsem se v tuhle chvíli mohla chytnout byly hlasy. Hlasy, které byly tak příjemné a které jsou se mnou od první chvíle. Pískání ze stran mých sester ovšem neustávalo. Dělalo mi radost tohle slyšet, časem třeba k hlasům přidám i tváře, ale ty prozatím byly mému oku skryté. Cítila jsem se bezpečně, cítila jsem teplo. Teplo a lásku, nic víc jsem nepotřebovala.
Jedno pískání začínalo ustávat a šlo z popředí. Ale nevnímala jsem to tak plně. Mnohem lépe mi bylo tam, kde jsem teď byla. U teplého kožíšku, u mléka, které jsem potřebovala nejvíce. To, že okolní hlasy se teď rozhodovaly o tom, jak se budu jmenovat mi nedávalo smysl. Ale hlasy ze stran mých rodičů bych mohla poslouchat stále. Občas jsem zakňučela, abych i já o sobě dala vědět, ovšem byla jsem tichý pozorovatel. Jediné, co mi k životu stačilo bylo jen mléko a láska, která se mi dopřávala.
V tichosti jsem si oddychovala po výborném obědu. Dala jsem se však i já do pohybu. Snažila jsem se co nejvíce natlačit se pod tu srst, která mi byla tak blízko. Snažila jsem se zachumlat se do srsti mé matky. Otec byl v tuhle chvíli pro mě až příliš daleko a to nás dělilo jen pár centimetrů. Ale na prozkoumávání jeho srsti bylo ještě dostatek času. V tichosti jsem se schoulila tam, kde mi bylo nejlépe. Kdybych nedýchala, možná by ani netušily, že tady ještě jsem. Klidné tělo, klidný duch. Mohutné tělo vlčice se pomalu ukládalo ke spánku, ze srsti vlastní matky trčely jen nohy a někde pod srstí tělo. Spokojené a plné radosti.