Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zeiran se zdál lehce bez nálady. Ale nechtěla jsem dělat unáhlené závěry. Proto jsem raději přikývla na jeho slova o tom, že chce posílit Chaos. Já se přesto zastavila. "Ubožáky? Nemáš lepší název pro schopné vlky, kteří by se mohli stát posilou pro celý Chaos?" Naklonila jsem hlavu na stranu a při tom mu čumákem lehce ťukla do ramene. "Jak jako já? Já nejsem žádný ubožák, pche." Prskla jsem a při tom zvedla nos do výšky. Jako že já bych se měla měřit s nějakou spodinou, nazývanou ubožákem? Tak s tím se teda nesmířím ani za nic. Já prej ubožák, ty si ubožák ty ty ty... Dětinsky mi to běželo hlavou.
Našlapovala jsem ale na tenký led. Rozhodně jsem si nechtěla Zeirana zase znepřátelit, aby se opakovalo to, co před několika dny. Na sucho jsem polkla a raději na to nemyslela. Omluvy se pravděpodobně nedočkám a nezdálo se, že by ho to nějak pošramotilo. To jen já se válela snad celý den v depresích. A pak stačilo co? Jen nějaká nová magie a bylo to zase na dobré vlně. Vztahy byly tak divné. "Fajn," pokrčila jsem rameny. Sice jsem neměla Wuovi co momentálně nabídnout, ale podívat bych se mohla. Frank se držel daleko za námi, jako by snad protestoval. Nechtěl se k Zeiranovi a jeho opeřenci ani přiblížit. Divný, bude si muset zvykat, třeba se jednou skamarádí. Frank mě chtěl ovšem chránit a chtě nechtě měl něco proti Havranovi.

// Severní hory

Zívla jsem a nenuceně se zvedla. Zdálo se, že byl Zeiran pryč déle, než jsem očekávala. Chvíli jsem se rozhlížela, ale neviděla jsem ani ho, ani Scara. Zvláštní, že by mě tu nechal? Nesmysl. Projelo mi hlavou. Místo toho mi tady na krku zbyla jeho sestra. Povzdychla jsem si a pomalu se zvedla. "Můj čas je drahý, půjdu. Měj se mrško." Mrkla jsem na ni a zamávala při tom ocasem. Možná to byla trochu provokace, možná jen výplod mé nudy. Těžko říct, každopádně už jen to, že mě odsoudila kvůli barvě, nebo stavbě těla... nebo proč to vlastně udělala, už celkem nahrávalo do karet, že v hlavě bude mít možná větší prázdno, než jsem si myslela. Ale, ne každý z vrhu musí být pěkný a chytrý. Někdo může být jen pěkný, teda pěkná. Každopádně jsem potřebovala více času, abych vlčici poznala, ale ten čas jsem teď nemela. Když jsem se podívala na druhý břeh, Zeiran už tam na mě čekal.
Díky magii vody jsem vodu zvedla do stran, abych si udělala průchod a nemusela se sama namočit. Nechtělo se mi to zrovna obcházet a takhle to bylo jednodušší. Aspoň to byl takový epický odchod. Zaklusala jsem si až na druhou stranu. Frank to stíhal tak tak, ale zadek mu přece jen šplíchla voda, která se vracela do normálu. "Vyřízeno?" Zvedla jsem obočí.

Lehce jsem pokřivila vlastní úsměv. “Neříkej, že patříš k těm povrchním trotlům, co dělají závěr jen ze vzhledu?” Utrousila jsem posměšně. A ona měla být jako co? Typické černobílé barvy, který má dnes každý druhý a mám z toho mít strach? Spíše mi přišla lehce k smíchu. Ale nehodlala jsem si tady dobírat. Nějak jsem neměla ani chuť se někomu pošklebovat. Podle všeho dávala ale opravdu závěr jen z vzhledu. “Záleží na tom?” Pokrčila jsme rameny. O Chaosu jsem snila odjakživa, měla jsem mu co nabídnout a většina vlků to věděla. Přesvědčovat tady někoho, kdo mi nesahá ani po kotníky bylo dost průderní. “Není to jasné? Čekám na Havrana.” Pokynula jsem hlavou směrem ke Scarovi se Zeiranem. V tuhle chvíli jsem ovšem viděla jen dvě černé tečky v dálce. Neslyšela jsem je a plně ani neviděla. “A ty? Copak tady dělá dcera Angela?” Povytáhla jsem obočí, abych ukázala i to, že nejsem jen prázdná nádoba, ale i něco vím. A věděla jsem toho víc, než by se jí možná líbilo.
Ale netrácela jsem hlavu. Dobrou náladu mi teď nic moc nevezme. Sem tam jsem si pohrávala s vlastními myšlenkami. Sledujíc nadále hladinu vody.

Zdálo se, že byl Zeiran z té novinky lehce nesvůj. Nedalo se čemu divit, ještě kdyby jí tak viděl... nějaký člen očividně neměl absolutně vkus. Ale nač bych se měla starat o nějakou lůzu. Sama jsem měla mnohem více věcí na práci a ještě lepších. Navrhla jsem i úkryt na malém ostrově. I Zeiran o něm už dříve uvažoval, takže plán byl jasný. Jakmile domluví se Scarem, půjdeme se tam podívat. Třeba budeme mít štěstí a něco najdeme. Počkat, já jsem mu tím dala nabídku na... Polkla jsem. Ale netvářil se, že by mu to zatím nějak vadilo. Třeba to nebude tak horké, dokud si nebudu zcela jistá jak a co chci. "Počkám tady." Přikývla jsem směrem k Zeiranovi a dívala se směrem k jezeru.
Po očku jsem sledovala jak Zeiran mizí v dálce za siluetou Scara. Ze stejného směru mířila i další vlčí postava. Ale já se na chvíli přesunula zase k jezeru, abych tam jen necivěla. Promluvil na mě hlas, naklonila jsem hlavu na stranu. Očividně jsem se stala terčem dalšího člena Chaosu, který si to štrádoval od Milosti. Ihned jsem si vlčici změřila pohledem. "Naz-ahoj!" Opravila jsem se. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem tuhle vlčici už někdy viděla. Mysli. Projíždělo mi hlavou. Když jsem si odmyslela tu podivnost, kterou má pravděpodobně na kožichu od Wua došlo mi to. Viděla jsem jí už, jako malé vlče. Ta šmouha na hlavě a na zadku se nedala zapomenout. Přesně takovou mělo i to malé vlče schoulené u matky v dalekých vzpomínkách Zeirana a Noira. Teď už to dává smysl. Olízla jsem si nos. Pach jasně dával najevo, že jedná o členku Chaosu, takže mi to zapadlo jako poslední dílek puzzle. Hlavu jsem ale zase vrátila zpátky směrem k jezeru. Průměrná. Ohodnotila jsem nakonec. "Máš se?" Zeptala jsem se neutrálně.

Název úkrytu: Abyss
Vlastníci: Zeiran a Scallia
Přístup: Jen zvaní na základě uvážení samotných vlastníků.
Umístění: Vchod v Malých horách, komplex rozšířen pod Zrcadlovým jezerem.

Popis:
Jeskyně se nachází v Malých horách, v těsné blízkosti Zrcadlového jezera. Samotný vchod může být lecjakému oku zcela skryt. Nenápadná terasa s přítomností šedivých hor zmátne nejednoho znalce. Stačí udělat však pár dalších kroků a objeví se tak středně velký otvor. Vchod, do kterého by bez problému měl vejít jeden mohutný vlk. Jeskyně není typického tvaru, hned jakmile do ní vejdete vás může očekávat zeď. Že by vchod nikam nevedl? Ale kdeže... Stačí hlavu ostře otočit doprava a vidíte úzkou chodbu mířící dolů. Může to místy připomínat i vchod do samotného podsvětí. Tato chodba, místy připomínající i nepovedené schody má necelých patnáct metrů. A vede to stále níž a níž. Stěny chodeb se lesknou červeně, díky zasazeným rubínům. Jakmile chodba končí, je třeba u velkých vlků hlavu sklonit. Jak je zvykem, před peklem je třeba sklánět se. Slouží to však jako oblouk, dělící chodbu s poměrně větší místností. V této místnosti se ozývají zvuky jezera. Je tedy zřejmé, že místnost se tak nachází přímo pod samotným Zrcadlovým jezerem. A dělí je jen malý kamenný strop. Jeskyně je však prostorná a svým způsobem uklidňující. Zvuk vody může navnadit atmosféru vhodnou na relaxaci a odpočinek. Hlavní místnost je velká, z fleku by se do ní naskládalo i osm dospělých vlků. Hned vedle vchodu je však otvor do další místnosti. Je o poznání menší. Menší vlci jsou nutní do ní seskočit, kdežto větším stačí práh jen přeskočit. Malá chladná místnost, která by mohla sloužit i jako spižírna.

Platí gentleman, Zeiran.

Schváleno

"Tak za ním prostě běž." Pokrčila jsem rameny. Za mnou tehdy přišel sám, byla to asi náhoda. Napadlo mě. Lehce jsem si protáhla záda. Zeiran pak navrhl, že se můžeme porozhlédnout i po nových členech Chaosu. Přičemž jsem se na něj s úšklibkem podívala. "No, ono by to chtělo některým promluvit i do duše." Řekla jsem, Zeiran asi neví kam jsem tím mířila. Proto jsem se v tom nechtěla ani moc patlat. Přesto mi to tak nějak nedalo. "Narazila jsem na jednu otravnou fuchtli. Je ze Zlaté smečky a představovala se jako partnerka nějakého člena z Chaosu. Ale nejen že měla v hlavě vymeteno, ani sval a nejspíš ani rozum. Škoda, nicka kazí nějakého člena." Řekla jsem a při tom pokrčila rameny. Viděla jsem toho vlka jen letmo, asi bych ho nedokázala ani úplně popsat. A na tu vlčici už jsem vlastně taky zapomněla, jméno mi už vypadlo. Ale pamatuji si, že měla barvu jako kráva na pastvě.
Zeptala jsem se ho na území na malém ostrově. Prošel celé ostrovy a při tom jsem vypnula hruď i já. "Nejsi sám, který je znalý všech koutů." I když jsem to nemohla říct s naprostou jistotou. Prošla jsem toho ale opravdu hodně. A také viděla. Ale ten malý ostrov se mi opravdu moc líbil. "No říkala jsem si, že když Chaos nemá vlastní území, měla bych si taky najít nějaké vlastní útočiště. Kam chodit sklánět hlavu. A tam se mi líbilo." Pokrčila jsem rameny a nechala to tak nějak volně. Nelpěla jsem na úkrytu úplně. Ale docela ráda bych měla nějaké místo kam se zašít. A jelikož jsem se domů do lesu Alf už vracet nechtěla. A neměla jsem tušení, jestli má Chaos vůbec nějakou... nějaké místo kam se chodí na sněmy nebo tak něco. Zeiran by mi to třeba mohl vysvětlit lépe.

Wua bych viděla moc ráda, jen jsem na něj nebyla v tuhle chvíli vybavena. Učení u mistra a obchodování s Wuem naposledy mě dost vyčerpalo. Ale mrknout se tam můžu. Navíc jsem se nemusela zmiňovat, že jsem momentálně tak trochu na mizině. Ale já si to zase honem rychle nahraji. "Jo, proč ne." Řekla jsem nakonec nenuceně. I když hned po té zmínil Scara a já chápavě přikývla. "Ne, klidně tu počkáme. Asi tu už sedíš dlouho, rád tě uvidí. Aspoň s ním probereš co potřebuješ a pak můžem vyrazit. Jestli nevadí, že počkám s tebou?" Nadzvedla jsem jedno obočí a při tom zabrouzdala na jeho tvář.
Nadále jsem tam jen tak seděla a odpočívala. Frank se očividně ještě neuráčel dorazit. Nejspíš byl na Zeirana víc než naštvaný. Zdálo se, že má na něj i pifku, které se nehodlal jen tak vzdát. Měli očividně nějaký problém, nebo viděl něco co já ne? Možná. Nemohla jsem ho ale přemlouvat k tomu, aby si šel sednout k nám. Pokud mu bylo tam kde byl dobře, ať si tam zůstane. Však jakmile se dáme do pohybu, bude nám určitě rychle v patách. "Znáš to jezero nahoře na malém ostrově?" Zeptala jsem se Zeirana neutrálně.

Zeiranovi se nijak zvlášť nelíbilo oslovení, nebo spíš skupina, do které jsem ho zařadila. Nešlo mu to tak úplně přes jazyk, ale mem to nerozhodilo. Ještě jsem mohla říct rodina, ale to by vyskočil z kůže. Zeiran byl jediný vlk, kterému bych svěřila vlastní život. Ale nechtěla jsem mu to takhle říkat. Aspoň ne teď. “To je,” řekla jsem nenuceně. “Tenhle svět je plný magie, je zvláštní že některé nejsou ani k dostání u Wua. Na těch vidinách budu muset zapracovat.” Povzdychla jsem si. Možná bych dokázala vidět i sestru, matku, nebo otce.. ale neměla jsem k nim takový vztah, jako k Zeiranovi.
Zeiran i nadále neztrácel nadhled nad věcí. “Jo, musím za Wuem a vyjasnit si s ním pár nedorozumění. Nikdy jsem ho nežádala o nic konkrétního, to bude asi tím.” Zastříhala jsem ušima. Ale nelitovala jsem toho. Uměla jsem zase jiné věci. Vlkům se hrabat ve snech, v minulosti. S vodou jsem uměla velké kouzla a se zemí se učím. “Nabízíš se? Nebojíš se, že učeň chce vždy cíleně překonat svého učitele?” Tajemně jsem se zachichotala. Někde uvnitř už jsem věděla, že mě kdysi cvičil. Ale teď by to bylo o něčem úplně jiném. Bylo by to na úrovni, ale... nevím, jestli byl Zeiran ten pravý učitel pro mě. Dívala jsem se na něj jako na oporu, přítele, ne boxovací pytel, nebo pokusný králík. Tak či onak, než najdu Wua, měla bych si najít nějaký ten úkryt. A možná by mi Zeiran mohl i pomoct.

Zeiran si o mně dělal starosti. Nechtěla jsem mu přidávat vrásky na čele. Já se s tím smířila, tak to prostě je. Wu mi s tím nijak nepomohl a řekl, že se s tím musím naučit hold žít. Nebylo to tak, že bych se nesnažila. Ono tady zranění vlci jen tak na podlaze neleží. A dělat si z nich pokusné králíky taky nebyl zrovna med. Ale pokud se magie objevovala sama od sebe, nehodlala jsem pomáhat jen tak nějakému podivínu.
Každopádně jsem chtěla převrátit celou situaci k něčemu lepšímu. Věděla jsem, že tohle by ho mohlo zaujmout trochu víc a odvrátit tak od myšlenek, které se mu teď honily v hlavě. I když se ze začátku zdál trochu... nezaujatý. Ale nenechala jsem se odradit. "Je to něco podobného, co se objeví samo." Zavrtěla jsem ocasem. "Viděla jsem tě, když Ti šlo o život s tím medvědem." Aby to dávalo smysl, byl to stejný princip. "Ale nebyla jsem tam, byla jsem nahoře na malém ostrově u jezera." Stále jsem se dívala přímo přede mnou. "Jsou to takoví vidiny, mžitky okamžiků, které se zrovna dějí. Co jsem pochopila ukazují se jen, když jde někomu blízkému o život. Tudíž se to poprvé objevilo, když jsi se bil s tím medvědem. A pak tady, to byla asi má vnitřní pomoc. Nebo tak něco." Vysvětlila jsem a byla na to docela i hrdá. Jen jsem na tu magii ještě tak úplně nepřišla, jestli se dá nějak zvlášť ovládat. Důležité však bylo, že jsem viděla jen blízké vlky, čili jsem zatím měla tu čest vidět jen Zeirana. Zatím se to objevovalo jen v dobách, kdy mi nešlo tak úplně o život. Nedokázala jsem si představit, aby se to objevilo uprostřed boje. Mé tělo přestane vnímat realitu a byla bych snadným terčem. Musím to zkrátka doladit. A při tom jsem se s respektem dívala na vlka vedle mě.

Zeiran byl trpělivý a dokonce mě nechal i konat. Možná jsem měla slabý strach z toho, že mě odhodí na druhý konec jezera. Ucuknul, ale stál a ani nehnul brvou. Tolik důkazů důvěry se mi ještě v takové rychlosti nedostalo. Očividně ho ale bludičky také zaujaly a bylo po veškeré bolesti. "Kéž by šlo si vybírat, Zeirane." Povzdychla jsem, ale nebralo mi to na dobré náladě, kterou jsem z této magie měla. "Tahle magie utlumuje hlavně bolest a pomáhá oděrkám se lépe vyléčit. Ale neumí plně léčit. Na to je ta druhá, léčivost si nějak vybírat svou daň musí." Pokrčila jsem rameny. Pak se ale zeptal na to, jestli to léčí i mě. Vzpomínala jsem na boj s pumou a mou sestrou. Tam jsem přišla ke spoustě ránám, jizvám a bolesti. Dokonce jsem do sebe vstřebávala bolest i své sestry, ale bludičky se tehdy neobjevily. "Ne, na mě ani jedna magie nefunguje, můžu jen dávat." Řekla jsem trochu zkroušeně. Ale co se dalo čekat. "Při souboji s pumou jsem přišla k několika ranám a bludičky se neobjevily. Míří k jiným zraněným vlkům." Doplnila jsem to, aby to tak chápal. Hold všechno má nejspíš svou cenu. A jelikož jsem byla očividně vybrána jako dárce orgánů pro ostatní, za cenu vlastní bolesti, nechť to tak je. Možná mě Wu jen nenáviděl, nebo bohové, kteří mi tyto magie dávají.
Nechala jsem to chvíli ležet ladem, ať si Zeiran promyslí vše, co právě teď viděl. Zase jsem se vedle něj posadila a dívala se na hladinu jezera. "Mimochodem, nezajímá tě, jak jsem věděla, že jsi mě v té vodě obešel? Když jsi mi udělal tu špinavou bublinu kolem?" Nadzvedla jsem obočí. Další neovladatelná magie, z toho bude naprosto unešený. Naštěstí ta aspoň nebolí. Mlaskla jsem a očekávala zase nějaký výraz typu - tak už dělej, vyklop to.

Přikývla jsem na jeho otázku ohledně toho, jestli se na to vážně ptám. Osobně mě to dost zajímalo, vzhledem k tomu jaký tvrďák byl. Chvíli to trvalo, než to z něj vylezlo, ale vylezlo. Našpiclovala jsem uši, abych to mohla slyšet zřetelně. Bylo vidět, že mu to šlo těžko říct, ale přesto to řekl. "Dobře," usmála jsem se a při tom udělal krok dopředu. Otřela jsem se o jeden bok a obešla ho z druhé strany. Byl očividně nedočkavý, ale to se dalo čekat. Měla jsem v rukávu ještě pár triků, ale na všechno byl očividně čas. Stačilo mi jen, že jsem měla jeho plnou důvěru. Nebudu lhát, bylo to příjemné slyšet, že nejsilnější vlk na těchto ostrovech má slabinu. Uvědomila jsem si.
Stála jsem vedle něj a při tom si ještě chvíli užívala ten nervózní pohled na něj. Jak něco nevěděl, vypadal roztomile. "Možná to štípne," řekla jsem v rychlosti a pak v jednom okamžiku jsem sklonila hlavu a zakousla se mu do přední nohy. Odmítala jsem jí pustit, dokud jsem necítila, že jsem prokousla povrch kůže. Nesnažila jsem se zakousnout se plnou silou, jen, abych cítila čerstvou krev. Nadále jsem ho pustila a udělala krok bokem, aby na mě viděl. Zvedla jsem svou přední nohu, abych mu ukázala, že mi nezačala téct krev. "Nic, vidíš?" A pak jsem otočila hlavu na své záda. Oklepala jsem se a ze srsti mi vyletělo několik modrých bludiček. Které si to ihned pelášily k Zeiranově pokousané tlapě. Jedna za druhou narážela do nohy a ztrácely se. Během pár sekund byla noha zase zacelená a po kousnutí ani stopy. "Magie s krví se samovolně ujímá vedení jen při velkých, krvavých ránách. U drobných můžu ovládat tyhle bludičky, přes které necítím žádnou bolest." Vysvětlila jsem mu a zavrtěla ocasem. Byla jsem tehdy šťastná, že mám hned dvě takové magie. Ale něco mi říkalo, že Zeiran z toho možná nebude mít tak ohromnou radost jako já. Stále totiž ve vzduchu visela neovladatelnost magie léčivé krve. Riskovala jsem s ní, že se můžu i zabít. Ale za pomoci bludiček by k tomu nemuselo dojít. I když kdo ví, v takové situaci jsem ještě nebyla.

Postávala jsem kousek od Zeirana. Dala jsem se pak pomalu do pohybu, abych si ho jednoduše obešla. "No..." Začala jsem trochu nejistě. "Tak úplně se to ovládat nedá," řekla jsem. Ta magie s krví se samovolně zapíná, když cítím krev. Ale teď to není tak jednoduché. Mám dvě, které spolu tak trochu zápasí. Jednu ovládat neumím, ale druhou ano. Projelo mi hlavou. Nechtěla jsem prozrazovat veškeré své fígle jen tak náhodou.
Jakmile jsem ho obešla, zastavila jsem se přímo před ním. Nos jsem zvedla vysoko, abych se na něj mohla podívat. Byl vysoký, takže to stejně nebylo jako rovný rovné. "Věříš mi?" Zeptala jsem se ho jednoduše a očekávala zcela vážnou odpověď. "Popravdě," trochu jsem očekávala odpověď typu, já nevěřím nikomu. Ale potřebovala jsem to aspoň slyšet na vlastní uši. Mírně mi koutek ucukl k úsměvu, lehké přátelské gesto. Které očekávalo sobě rovnou odpověď. Dívala jsem se mu do očí a snažila se v nich něco najít. Můj nos byl jen kousek od toho jeho a vyčkávala jsem jen, jakmile zapne tlačítko start.

Zdálo se, že žádní další hadi proti mě nešli. I tak jsem se tam ale bezhlavě dívala tak dlouho, dokud Zeiran nepromluvil. Ihned po té jsem sebou trhla a rozhlédla se. Zdálo se, že na něco během hašteření přišel. A to na svou magii. Najednou se jeho srst zbarvila do mých barev. Dívala jsem se na sebe, jako na nějakou hromadu svalů obepínajíc má krásná srst. "Padám," řekla jsem a zavrtěla při tom hlavou. Naštěstí to nevydržel dlouho. "Škoda jen, že já jsem jen jedna." Mlaskla jsem, jako by to snad nebylo jasné.
Rozešla jsem do vody a šla stále dál. Chtěla jsem se ponořit celá a dostat tak ze sebe tu špínu, která se mi usadila v kožichu. Nechala jsem proudy vody do sebe narážet tak, aby se kožich vypral skrz na skrz. Dokázala jsem zadržet dech poměrně dlouho. Bylo to nejspíš i díky té vrozené magii. Něco na tom nejspíš bylo. Jakmile jsem skončila, zamířila jsem zase zpátky k břehu.
Postavila jsem se na břeh a sledovala Zeirana. Zdál se být trochu unavený po použití té magie. "Vlastně toho umím ještě trochu víc, ale nehodí se to tak úplně do boje." Začala jsem nenuceně a zvedla jedno obočí. Bude ho to vůbec zajímat? Ještě aby ne. Oklepala jsem se, abych se zbavila přebytečné vody.

Konečně to kolem mě nechal zmizet. Dokonce jsem dostala i velice slibný kompliment. "Co na to říct, jsem tvoje vizitka." Zamumlala jsem. Co mě dokázalo vytočit do běla byl písek v srsti. A co hůř, v mokré srsti. Strašně to svědilo, kousalo. No písek byl něco, čemu jsem se chtěla vždy vyhýbat. A on mi to vmete přímo sem. Nehledě na to, že má bílá byla díky prachu taky definitivně pryč. Ale teď jsem na vzhled nijak zvlášť nelpěla. Bylo tady něco mnohem důležitějšího. Mou magii jedním vrzem odvolal pryč. Voda byla stejně mocná jako oheň. Ale nechtěla jsem se tady o to přít. Místo toho jsem si všimla nenápadných lián, které si to mířili přímo na mě. Ihned mi probleskla hlavou dávná vzpomínka na rohatou vlčici. A malé nevinné vlče, které v nich tehdy leželo a snažila se ho uškrtit. Ani nevím proč se mi srst na zádech naježila. A oči jako by se z příjemného hraní změnily v šokující výraz. Půda a hlína chytla Zeiranovi hady plavoucí po hladině a schovala je definitivně pod zem. Cítila jsem rychlí úbytek energie, protože jsem s magií ještě plně neuměla. Ale odrazit jeden magický útok, to šlo. Ještě chvíli jsem se bezmocně dívala do vody, jestli jsem na nějakou liánu nezapomněla. Zapnulo to ve mě divný režim, který se na jednu stranu bál a na druhou se toužil bránit. Nechtěla jsem, aby se mě tahle liána jen dotkla. Vzpomínka byla opravdu silná a vyvolávala ve mě strach, se kterým jsem se chtěla prát.

Tahle hra tělo na tělo mě bavila. Ale nebrala jsem to nijak vážně, i když to nejspíš přerostlo v nějakou soutěživost mezi námi. Když jsem se postavila zase na nohy, Zeiran kolem mě vytvořil bublinu prachu a písku. Né, písek a prach do mokré srsti ne! Šmarja Zeiran nemá žádnou úctu! Zaúpěla jsem. Díky větru jsem nemohla slyšet a díky uzavřenosti ani nic vidět. Čich byl díky prachu také mimo provoz. Tohle se dalo čekat. Absolutně mě uzavřel a teď bude jen kroužit, nebo už dávno vzal roha a nechá mě, ať se z toho dostanu.
Aniž bych si to uvědomila, opět se mi mihla před očima vidina. Viděla jsem Zeirana a i svou bublinu z dálky. Byl přímo za mnou. Bílé oči se zase vrátili zpátky do růžových, než se magie zcela ztratila. Otočila jsem se směrem, kterým jsem doufala, že vidina byla. Orientovala jsem se podle proudu vody, které jsem měla pod tlapami. Byla to jen mělčina, ale i tak se to dalo poznat, tu Zeiran jen tak neoblafne. Tak jo, zvládneš to i poslepu, no tak. Doufala jsem, že jsem se trefila tím správným směrem. Vidina mi zatím nelhala. Zavřela jsem oči a aniž bych cokoliv viděla jsem povolala vlnu, která opět chtěla prásknout do Zeiranova těla. Očividně měl ale stejný fígl, jako před tím. Hradbu. Proto se mu voda nenápadně začala sápat po tlapkách nahoru, něco jako vodní liány. Ty mu nijak ublížit nemohli, ale mohli ho přinejmenším šimrat. Aby věděl, že vím kde je, aniž bych ho viděla. "Co máš dál?" Řekla jsem nerušeně a čekala, až ten hnusný prach zase padne.