Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Krápníkova jeskyně

Rychlá návštěva jeskyně, která mě donutila myšlenky přesunout někam jinam. Ovšem, jakmile jsem vylezla, byla jsem tam kde jsem byla před pár minutami. Zase ve stejné šlamastice. Donutit se něco udělat, něco udělat lépe... Stále jsem si přehrávala tu samou situaci s nadějí, že jsem opravdu udělala něco špatně. Ale za mě ne. Přijdu, pomůžu příteli a on mě seřve za všechno, co jsem kdy udělala? Je jiný. Odsekla jsem si. Už nebyl vlkem, jakého jsem ho znávala. A já nejspíš nebyla ani tou vlčicí. Možná jsem dospívala, možná jsem ještě nebyla úplně rozumná, ale to neznamenalo, že nemohu dělat vlastní chyby.
Ohnala jsem se po světlušce, která mi proletěla kolem ucha. Frank se držel tentokrát na zemi a šel po svých. Ale já si ho i nadále nevšímala. Ani jsem se ho nezeptala, jak se má po té rvačce se strakou. Ale chodil, tak je to asi dobrý.

// Vlčí jezero

// Sněžné tesáky

Ty hory jsem procházela už mnohokrát. Ale teď tady bylo něco jiného, nebo něco čeho jsem si všimla. Frank mi zacukal s uchem a ukázal na malý tmavý prostor. V té tmě jsem toho nic moc neviděla, ale už pomalu svítalo. Přiblížila jsem se blíž. Frank seskočil a šel dovnitř. Slyšela jsem, jak se mu ozývají tlapky v prostoru. Byla to jeskyně.
Musela jsem se trochu poskládat, abych se tam také vlezla a mohla se aspoň porozhlédnout. Vchod byl menší, než samotná jeskyně. Pak jsem se tam mohla i hezky postavit, aniž bych se musela krčit. Páni, vyhrkla jsem. Jak mi tohle mohlo uniknout? A najdeme to úplnou náhodou. Využila jsem tu chvíli k prozkoumání. Vidět něco nového po dlouhé době mě nutilo jít dál. A nestarat se o to, co bylo. I když to tam stále bylo. Obešla jsem místnost a nakoukla i do dalších. Ale nevydávala jsem se dál. Tady to pro mě nebylo úplně bezpečné. A tak jsem zavrčela na Franka, že jdeme.

// Sněžné tesáky

// Červená louka

Jakmile jsem prošla portálem, na moment mi to oslepilo zrak. Nic, na co bych nebyla zvyklá. Když se mé tlapy dotkly zase tvrdé půdy, udělala jsem ještě pár kroků, než jsem oči otevřela. Neohlížela jsem se. Už jsem se ani nechtěla ohlížet. Chtěla jsem jít jen kupředu a dívat se na lepší zítřky. Možná si užít pár hodin depresivní chvilky. Frank se mě držel tak silně, že jsem jeho tlapky cítila na kůži. Ale nevnímala jsem to. Nic nenahradí tu bolest, jakou jsem teď zažívala. Ohledně ztráty přítele. Do teď jsem netušila, co jsem udělala špatně.
Není třeba brečet nad rozlitým mlékem, nebo jak se to říká. Povzdychla jsem si. S hlubokým zármutkem jsem ale i nadále v cestě pokračovala. Měla jsem jedno místo, kam se chci podívat znova. A tam si vyčistit hlavu. Chtě, nechtě se stalo místem mým oblíbeným. A na to místo se nějaký slaboch jen tak nedostane. Ale ještě před tím si dám pár zastávek.

// Krápníkova jeskyně

// Nejvyšší hora

Louka byla i nadále klidná. Ve vzduchu visel pach, kterého jsem si pro tentokrát ani nevšímala. Měla jsem plnou hlavu něčeho úplně jiného. Proto jsem se rozhodla nahodit svižné klusové tempo. Hlavu jsem měla mírně položenou nad zemí. Ne, ne, ne, ne. Měla jsem jistý osobní problém, který jsem hodlala vyřešit s ubíhajícími dny. Brzy tu bude ráno a já se chtěla probudit v úplně jiné náladě. I když... možná mi bude chvíli trvat než se z toho dostat. Ale věděla jsem, kam chci jít. Někam, kde budu od ostatních dostatečně daleko. A nebudu tak nebezpečná pro ně a já jim.
Viděla jsem tu záři, kdykoliv jsem byla blíž a blíž z klusu se dal cval. Hnala jsem se přímo k ní, abych byla co nejrychleji pryč. Chtěla jsem se zbavit těch myšlenek na minulost, ale i na to všechno co se stalo. Bylo to těžké, ale nepochybovala jsem o tom, že bych to nezvládla. Byla jsem po matce, měla jsem v ní kus sebe. Já zvládnu všechno.

// Sněžné tesáky

// Rokle

Menší poloostrov je prokletý, ať jsem odsud co nejdál pryč. Upozornila jsem sama sebe. Netoužila jsem po ničem jiném, než po klidu a tichu. Po tom abych si mohla pročistit hlavu a trochu si utřídit myšlenky. A zapomenout. To je hlavní.
Zaryla jsem drápy do skal. Chvíli jsem se dívala na vrchol hory. Trochu mě lákalo vyškrábat se nahoru a pak se bezmocně proletět volným pádem. A kutálet se, dokud se můj duch nedostane pryč z těla. Ale ne... Zavrtěla jsem hlavou a prošla kolem hory. Nebuď tak slabá, vzchop se do prdele. Nadávala jsem už i sama sobě. A to už je co říct, už dlouho se nic takového nestalo. Nesnížím se na jeho úroveň, na to abych se litovala. Na to abych ničila.
Prošla jsem za horu a podívala se na louku. Rozlehlou louku, na němž konci byl portál, který mě dostane na hlavní ostrov. Tam by mě mohl čekat aspoň na chvíli klid a mír. A netrápit se tak nad blbostmi, které se mi honily hlavou.

// Červená louka

// Ostří zrak

Chtěla jsem to dopracovat trochu na vyšší level. Nebudu vyšilovat kvůli nějakému vlkovi, který touží být nejlepším na světě. Takových ve světě ještě potkám, pche. Tolik Zeiranů, že bych je nedokázala ani na tlapce spočítat. Co mi bude po jednom...
Zavrtěla jsem hlavou. Ano, měla jsem ho plnou hlavu a nemohla se té představy zbavit. Potřebovala jsem to napravit jinak. Bolestí. Rozhlížela jsem se po Rokli a hledala něco, co by mi mohlo pomoci. Nedaleko jsem slyšela šum a vrčení. Musela to být puma. Těch bylo v okolí celkem dost. Nechtěla jsem se jí ovšem postavit. Pumy se jen těžko zbavovalo. To jsem si se svou sestrou mohla vyzkoušet na vlastní kůži. Jo, ale to jsem Zeiranovi ani nestihla říct, že jsem jí potkala. To by mě musel aspoň chvíli poslouchat, blbec. Zavrčela jsem. Ale to jsem byla zase tam, kde jsem nechtěla být. Přidala jsem do kroku, párkrát jsem škobrtla o půdu a spadla na tlamu. Chtěla jsem si ale ublížit víc, hledala jsem jen záminky.

// Nejvyšší hory

// Les Alf

Teď už záleželo na činech, které bych svým já provedla. Nemohla jsem si dovolit udělat šlapku někde jinde. Chtěla jsem, aby si mě pamatovali jako někoho, kdo dokáže hnout z dějem. A to jsem uměla. Měla jsem na to hlavu, i když mě Zeiran dost podceňoval. Ale ani on nebyl všemohoucí. Náš poslední rozhovor tím byl dost velkým příkladem. Byl zahleděný jen do sebe a nedošlo mu, co má před sebou. Já taková nebudu. Já dokážu udělat mnohem větší věci, než on sám.
Došla jsem na louku a ještě se ohlédla. Nejen, že jsem teď opustila les, ve kterém sídlila moje nenáviděná smečka. Ale i můj rodný les. A les, ve kterém byl i můj kdysi dávno zapomenutý úkryt. Nejspíš bych jeho vchod ani sama nenašla. Tak dávno to už bylo. Už je to opravdu dlouho. Uvědomila jsem si. Na chvíli mi tvář povolila v trochu sympatičtější grimasu. Ale i tak jsem byla nešťastná. Chtěla jsem se na nějaký čas uklidit někde bokem. A uklidnit se. Nechtěla jsem na něj myslet.

// Rokle

// Furijské hory

Propletla jsem se mezi prvními stromy. Ihned jsem věděla, kde jsem. Tady jsem se kdysi narodila. A právě v tomhle lese ležela zkáza celého mého já. Tady někde v lese sídlil Daén, smečka, která si zasloužila jen aby padla. Ta zrzavá kráva jí vedla, jak jen nejhůř uměla. Toužila jsem jí vidět v poslední hodince a šlapat jí po xichtu. Došla jsem přímo až k hranicím, kde jsem se zastavila. Chtěla jsem skoncovat se životem? Chtěla jsem se zabít? Ukázat tak Zeiranovi, jak slabá ve skutečnosti jsem? Ne, buď chytřejší. Přešlapovala jsem z tlapy jedné na druhou. Přemýšlela jsem. Dlouze.
Po několika minutách jsem zvedla hlavu. Utřela poslední slzu, která mi stékala po tváři. "Ne, ta zrzavá mrcha si zaslouží líp propracovaný plán. Nedám jí to tak jednoduše." Zavrčela jsem. Pomocí magie jsem stáhla veškerou vodu s půdy v dosahu několika metrů. Stáhla jsem jí bokem, jen aby pár stromů umřelo. Pokud dlouho nezaprší, nebo si toho nikdo nevšimne. Mrskla jsem tu vodu kdo ví kam daleko. Neukážu jak jsem slabá. Zeiran mi řekl, že se nechávám až moc ovlivňovat emocemi. Možná ano. Chtěla jsem zaútočit na alfu Daénu a dát jí tak možnost zabít někoho z Chaosu. Nebylo by to příliš jednoduché? Bylo.
Nepozorovaně jsem se proto plížila pryč. I když střetnout se s tou mrchou by nebylo na škodu. Už dlouho mi ležela v žaludku bez hnutí. Ale dnes ten den nenastane. Měla bych si vzít život mnohem efektivněji, než nepřítelem, který by si to ještě užil.

// Ostří zrak

// Němé údolí

Nepřítomný výraz a rázný krok. Občas jsem zavrčela, když mi nevyšel krok. Občas jsem se po něčem ohnala. Měla jsem zlost a vztek zároveň. Na něj, na nikoho jiného. Za všechno mohl on. A kde je teď? Hm? Tohle mu jen tak nedaruju. Mrskla jsem ocasem ze strany na stranu. Světle růžové očka propalovaly veškerou potemnělou krajinu všude kolem. Nebyla jsem schopna myslet, jen jednat. Viděla jsem jen, jak chci aby Daén hořel popelem. Ale já oheň neovládala. A mohla bych útočit ledatak vodou. Možná trochu kytkami. Ale s tím se přece alfě Daénu postavit nemůžu? Ta samolibá blbka na tom bude přece mnohem lépe.
Procházela jsem mezi horami a nevnímala nebezpečí, které se skrývalo ve zdejších útrobách. Nestojí mi to za to. Zavrčela jsem. Neměla jsem daný cíl. Můj cíl bylo dostat se do Chaosu, abych se aspoň trochu mohla rovnat Zeiranovi. Ale dopadlo to katastrofálně. A teď? Ani nevím jak jsme na tom byli, špatně. Nechtěla jsem ho ani vidět. Nebyla jsem si jistá, co bych provedla, kdybych ho teď potkala. Co bych udělala?

// Les Alf

// Severní hory

Nemám to zapotřebí se takhle trápit. Snažila jsem se chovat dospěle a dělat dospělé rozhodnutí. A nechám se takhle moc ovlivnit emocemi? Možná měl v něčem pravdu. Ale ne, určitě ne. Rvalo se to ve mě, jako dvě lvice o kořist. Div mi něco nevyskočilo z hrudi. S nepříjemným výrazem jsem šla dál, snažíc se najít nějaký cíl.
Frank i nadále mlčel. Tušil, co chci udělat. Že chci udělat poprask, na který jsem neměla dostatek sil. Ale toužila jsem si zahrávat se smrtí. Vidět se padat do hlubiny propasti. A na nic nemyslet, jen na to, že bych mohla mít svatý klid. Ale komu bych tím pomohla? Sobě? Zeiran by se dvakrát vyspal a o mně by už ani myšlenkou nepackl. Zamračila jsem se. Takhle jednoduché to mít nebude. Chtěl vidět, že se dokážu začlenit do Chaosu. Od začátku mě tam nechtěl a teď mi hodlá házet klacky pod nohy. Ale tohle mu já nedopřeji. Ne dnes. Ani nikdy jindy.

// Furijské hory

// Irisin ráj

Ani jsem se neohlídla. Měla jsem před sebou vidinu pomsty. Chuť něco dětinsky provést, rozbít a rozkopat. Co víc jsem v tuhle chvíli mohla? Nic moc. Měla jsem zlost na sebe, na něj. Zkrátka a dobře na všechny okolo. Chtěla jsem zničit celý svět. Ale pomohlo by mi to? Začínalo mi to šrotovat v hlavě, docela dost. Nevědomky jsem se začínala cítit provinile. Měla jsem se takhle zachovat? Ke konci jsem začala hrát na city, a to dost. Doufala jsem, že aspoň něco se v něm hne. Ale nic se nestalo. Rozhodla jsem se ho dát na seznam hříšníků. Nesahá mi nikam... Odsekla jsem.
Pochodovala jsem do dalších hor. Ani jednou jsem se neotočila. Ani jednou. Možná jsem lehce doufala, že by mohl přijít za mnou, ale na to by mě už Frank upozornil. Nebyl tu, rozhodl se jít jinam. Za někým jiným možná. Je třeba zalepit si rány jinými emocemi. A tak jsem se nerušeně nechala nést dál.

// Němé údolí

// Jižní hory

Nadále jsem si dala klapku na uši a Zeirana neposlouchala. Neměla jsem na to kapacitu. Šla jsem zkrátka dál a věděla jsem, že chci tohle všechno utrpení skončit. Ale jak to nejlépe provést? Aby to udělal někdo, kdo by z toho měl radost? A možná po tom dostane ten... samolibej blbec nějaký rozum? Tak moc jsem si to přála, aby to viděl mýma očima. Ale on viděl jen vlčici a už to bylo špatně. Teď už mě viděl jako vlčici, možná to byla ta osudová chyba. Dřív jsem byla vlče, malé, nevyzrálé a pěkně blbé. Ale já se za ten rok a půl posunula tak moc, že by se mu panenky mohly protočit. Ale nechtěl si to připustit.
Utřela jsem si slzu a šlapala dál. Po louce, po písku, kolem vody. Ani jsem se nechtěla podívat na svůj odraz. Frank se nadále neozýval a už to mi přišlo dost divné. Byl zticha, možná byl Zeiranem stejně zaskočený, jako já. Udělala jsem snad chybu? Možná jsem udělala špatné rozhodnutí, mělo to být jinak. Uvědomila jsem si. Hlavu jsem měla skoro až u země, div jsem se nerozpustila, jakou zlost jsem měla. Ale nechtěla jsem to nechat proplout až kdo ví kam daleko.

// Severní hory

Lekci, kterou jsem nepotřebovala. Aspoň ne teď. Po dlouhých týdnech jsem Zeirana našla, ale očividně jsem měla radost jen já. Našla jsem ho, pomohla mu, ale nebyl schopný říct žádné kloudné slovo. Dívala jsem se na něj, jako bych se nedívala na vlka, kterého jsem celý život znala. Ne, tohle byl někdo jiný. Mlčela jsem, to jediné si na svou otázku zasloužil. Držela jsem se ze všech sil, abych nenechala emoce vstoupit do mě.
“Co sem furt taháš svého bratra?” Zavrčela jsem. Stáhla jsem tlapkou Franka k sobě, aby mi vyšplhal po kožichu nahoru. “Tady nejde o Chaos Zeirane, jde o to, že se je mě chováš jako kdybych byla kus hadru.” Odsekla jsem. “A to nemám zapotřebí.” Otočila jsem se. Možná to byla scénka jako z filmu, kdy se dva milenci nepohodnou. Ale mě to opravdu ranilo. Frank se usadil na zádech a propaloval Zeirana pohledem. Nedala bych tlapu do ohně za to, že mu ukázal i svůj oblíbenej prstík. ”Jediný, kdo je slabý, jsi ty.” Řekla jsem klidně při odchodu. Nakonec jsem naklonila hlavu mírně do strany, abych na něj okem viděla. Aniž bych mu vysvětlila to, co jsem právě řekla. ”Díky Ti za lekci, teď už i já vím, jaké to je, když tě zradí někdo blízký.” Nechala jsem slzu stéct mi po tváři. Kráčela jsem dál a nechala téct i další. Ignorovala jsem to. Jakmile jsem byla dostatečně daleko od něj, pohlédla jsem na Franka. Vím, co musím udělat. Nic bolestivějšího jsem nemohla zažít, a jediné co mi mohlo pomoct je věčný klid.

// Irisin háj

Zeiran se zdál, že vyhrál. Ale já nikoliv. Hleděla jsem na jezero přede mnou a snažila se najít nějakou nápovědu. Dělám očividně něco špatně. Nebo na to snad jdu špatně? “V tom případě mě omluv, že já nechci být nejsilnější na světě. Já chci jen žít, abych se mohla ohlédnout a říct, že jsem spokojená.” Řekla jsem odměřeně. Jo, mé zraněné ego hrálo roli. Ale měla jsem i své kvality. Nechtěla jsem se plazit k Zeiranovi za každou cenu. Jen z toho důvodu, že mě kdysi neutopil v jezeru.
Nechtěla jsem se takhle chovat. Dávám mu najevo, že vyhrál. Ale jinak to nešlo. Stáhnout ocas, probrečet vlastní důstojnost. “Díky, že tě mám,” aspoň vím, že jsem nicka. A kdejaká můra je na tom lépe, než já. Zeiran přistoupil k jezeru. To se mi jen chtěl vtlačit do záběru, kam jsem se dívala já? Protočila jsem zrak a zahleděla se jinak. Franka jsem i nadále držela od sebe. Kdykoliv se straka přimotala do naši chvilky, spražila jsem jí studenou sprchou z jezera. “Je to vše? S Vaším povolením se tedy vzdálím, pane Zeirane.” Odsekla jsem. Neměla jsem nejmenší chuť tu zůstat. Obzvlášť ne s ním. Za celou dobu jsem neslyšela ani špetku respektu. Neznamenám pro něj nic. On je někdo, já jsem nikdo. “Čeká mě spousta seznamování, s mými bratry a sestrami.” Uši jsem měla do stran. Možná lehce nepřítomný výraz, abych neukazovala slzy v očích, které se tam hrnuly.

Že bych byla zase na druhé koleji? Možná. Povzdychla jsem si, při tom doufala, že jednou by byl vědom toho, jak moc mi tohle ubližuje. “Perfektní,” řekla jsem ironicky a na chvíli zmlkla. Takže to dělal jen proto, abych teď nebyla tuhá? To fakt stojím za prd? Vřelo to ve mě. Vadilo mi, že mě neviděl jinak než jen nějaké vlče, co noc víc nezmůže.
Nakonec jsem se uraženě zvedla. Zasáhl mé já. “Nikdo se tě o pomoc neprosí,” zavrčela jsem. To jeho ego neznalo mezí a já si tak přišla jako naprostý idiot, neschopný ještě k tomu. Nedokázala jsem si v tuhle chvíli utřídit myšlenky. Jak se na mě dívá? Jako budižkničemu? Jinak mě ani vidět neuměl. A měla bych se s tím smířit, vždyť já jsem tady to vlče. Zeiran je jen o nějaký rok starší a myslí si, že ví všechno nejlépe.
Nakonec mi začal dávat rady, jak bych měla trávit čas. To byl absolutní konec. V klidu jsem stála na nohách a propalovala mého přítele pohledem. “Nechci trávit čas s nějakou podělanou Stray,” řekla jsem a dívala de při tom bokem. “Chtěla jsem čas trávit s tebou Zeirane, ale asi o to nestojíš. Nebudu dále obtěžovat.” Odsekla jsem, ranilo mě to. A já věděla že potřebuji chvíli klidu. Přistoupila jsem ke strace a Frankovi, opeřence jsem odehnala a o pár metrů dál se posadila. Frank si ke mě sednul, nejspíš něco jalo útěcha. A dívala jsem se směrem k jezeru.