Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdybych měl obočí, při jejím výkřiku 'Ha vetřelec!' bych o ně asi přišel tím, že by mi vystřelila kamsi do vesmíru. Sednu si a zmateně sleduji vlčici, která mě z nějakého důvodu hecovala, abych se s ní porval. Vážně jsem vypadal jako někdo, kdo se rve na potkání? Sám jsem měl dost sourozenců a že bych se někdy rval? Ne, to bylo pod mojí úroveň. Však jsem na to neměl ani stavbu těla! Vychrtlejší tělo spíše napovídalo tomu, že radši zdrhám a uskakuju, než že bych se hnal do nějaké rvačky.
A pak přišly otázky jako co je hlava a pludný kořen. Z mého překvapeného výrazu se stane velmi otrávený výraz. Mé uši se lehce naklopí do stran a lehce nakrčím čumák na stranu ve velmi otrávené grimase. S tímhle výrazem jsem ji sledoval a nic neříkal. Jak bych taky mohl? Přes smršť jejích vět jsem neměl šanci cokoliv říct.
Po chvíli se začnu nejistě rozhlížet po nejsnadnější cestě, kudy zdrhnout z dosahu tohohle stvoření, které mělo mozek tak o velikosti hrášku.... Jenže... běhat nahoru po svahu bylo zaprvé nebezpečné a zadruhé vysilující. A tak si jen povzdychnu. "Jsi ve světě zvaný Mois Gris a tak nějak tu svojí rodinu nehledej, pokud je nevyfluslly tyhle ostrovy někde jinde..." odvětím nakonec.

Přeslička odešla a já se zmohl jen na kývnutí. Neměl jsem jí moc co říct. Přežili jsme povodně a já tak nějak myslel jen a jen na to, jak se asi z toho bude vylízávat příroda... a jestli moje Mateřídouška žije. Proč jsem k ní vlastně tolik cítil? Víc než ke komukoliv jinému? Dokázala nahlédnout přes to všechno, do čeho jsem se skrýval. Nebo snad to bylo jen chvilkové pobláznění? Sám jsem nevěděl, ale to také nezjistím, dokud ji nenajdu.
Vyčerpaně se opět uložím ke spánku a vytrhne mě z něho až to, že bylo... tepleji. Vládla tu ještě tak trochu zima, ale rozhodně už nebyly potopy, ani krutá zima. Trochu zmateně se rozhlédnu. Jak dlouho jsem spal? Možná až příliš. Nu což. Pomalu jsem se vydal kamsi za nosem, až dokud jsem pod sebou z jedné skalní pěšiny, nezahlédl divný úkaz. Vlčice, která se točila dokolečka. Se zvědavostí sestoupím z cesty až k ní a chvíli ji pozoruji a poslouchám její prapodivné mumlání. "Uhodila ses do hlavy, nebo jsi šlápla na bludný kořen?" zeptám se narovinu, protože posledním vysvětlením jejího chování bylo tak maximálně to, že byla cvok.

← Tichá zátoka

(v minulosti)
Vydrápat se do hor nebylo vůbec přívětivé, ale byl jsem rád, že jsme se do nich vůbec dostali. Hlavně že mě Přeslička poslechla a šla za mnou. Přeci jen orientační smysl se v té mlze ztrácel rychle, ale tou mlhou jsem prošel už tolikrát, že jsem se jí nenechal zmást. Zvláštní bylo, že ji ani déšť nerozehnal. co všechno ukrývala? To byla otázka na jindy.
Když jsme se konečně vydrápali nahoru, zavrtím k Přesličce hlavou. Ne, potopy jsem tu rozhodně žádné nezažil. Teď bylo ale přednější najít úkryt před slovy... a tak jsem pomalu šel dál, než jsem našel římsu, pod kterou se šlo alespoň v rámci možností schovat. Nechal jsem Přesličku, ať se ke mně přidám, pokud bude chtít. Sám jsem však dlouze zívnul a stočil se do klubíčka. Nos jsem zabořil do ocasu, jak to dělávaj lišky a... asi jsem usnul.

Když otevřu oči, déšť ustával. Nebo spíš pomalu už skoro žádný nebyl. Zvednu hlavu a podívám se na Přesličku. "Asi... asi jsme přežili." řeknu jí a pohlédnu na rozjasňující se oblohu, která se začala oblékat do barev duhy.

Ani jsem netušil proč jsem tuhle problémovou vlčici nenechal na holičkách. Zatím to vypadalo, že s ní budou jen a jen starosti, protože si moc nedávala pozor. Nakonec se mi ji z vody s její pomocí podařilo dostat.
Na její poděkování si jen odfrknu a možná tak trochu protočím očima. Jo, už to bylo podruhé, co jsem jí zachránil. Dlužila mi teď dvakrát život? Možná. Než jsem však stačil cokoliv říct, už rozkazovala, že by bylo třeba. Povzdychnu si a už už jí chci nabídnout směr, ale nééé, ona se vydá přímo do mlhy zaplavené oblasti!
Tiše syknu nadávku a pak se rozběhnu za ní.
Běžet bylo těžké, neboť země byla celá rozbahněná a začínala se plnit vodou. Vážně místní bohové museli udělat to, že tu budeme čelit potopě ostrovů? A tak seč mi síly stačí doženu Přesličku a beze slova ji šťouchnutím nasměruji přes mlžnou pláň až k horám, kde bychom snad mohli být v bezpečí. Doufal jsem, že mě můj smysl pro směr nezklame a dostaneme se z té mlhy včas, než nás spláchne voda...

→ Sněžné tesáky

← Začarovaný les

Proč jsem za ní vůbec chodil? Však jsem věděl, jak moc je to špatný nápad! A taky jsem měl pravdu jakmile jsem viděl, že to místo, kam jsme zamířili, bylo plné vody, až moc. "Vlastně to tu moc neznám... zajímají mě spíše rostliny než věci kolem." řeknu a na další odpověď tak nějak "pokrčím rameny" nebo jednoduše dám výrazem najevo, že netuším. "Spíš bych řekl, že je vyhání..." než to dořeknu, sleduji Přesličku, jak zahučí ve vodě. "...voda." dořeknu a rychle se rozhlédnu.
Co jsem měl dělat? Sám jsem nebyl nejsilnější a nějak jsem se zatím neotravoval s tím, abych na těchto místech nějak posílil... A tak se opatrně postavím na místo, odkud jsem na ní mohl dosáhnout a když jí ke mně menší vlna vody přinese, rychle jí čapnu za srst na krku a tahám... minimálně se o to snažím... Pokud pomohla a zapřela se, povedlo se mi jí vytáhnout ven. Tak jako tak si vysíleně dřepnu a tiše vydechnu. Co mi to tahle vlčice dělala? Kde byla moje Mateřídouška? Ta takhle problémová teda nebyla!

← Průliv

Šel jsem mlčky za ní směrem, který jsem jí ukázal až do lesa. Jenže... ani tady to nevypadalo o moc lépe. Zašklebím se od toho, jak mi to vše bylo nepříjemné. To už se vlčice ale ptala na mé jméno. "Segin." odpovím jí, když se tedy už zeptala. Nebylo snad třeba více mé jméno rozebírat, ne? Už jenom proto, že to skutečně po žádné rostlině fakt nebylo.
To už jsem jí pak vyvedl z omylu, že tady zůstane navěky. Evidentně se s tím smířila, ale proč by to někomu mělo vadit? Však to tu bylo stejné jako všude jinde... stejně byl člověk většinu času zaseklý na jednom místě... A tady? Tady alespoň nebyla Angee. //Sladká nevědomost, že? :)//
Sednu si na zadek s tím, že i když to tu není úplně suché, něco bylo lepší než nic. Jenže Přeslička se rozhodla jinak. Už už jsem se nadechoval, abych ji od toho směru odradil, ale to už mi mizela mezi stromy. A tak vydechnu v dlouhém povzdechu a vydám se směrem za ní. Přeci jen bylo lepší být někde ve dvou, kdyby jeden někde zapadl nebo tak, ne? Normálně mi to bylo šumák, ale... tahle vlčice měla alespoň zajímavé jméno, tak se nemusí rovnou utopit, že?

→ Tichá zátoka

Ten déšť začal být velmi otravný a na mé tváři se objeví velmi otrávený až nasupený výraz. Sice jsem potkal velmi zajímavou vlčici, ale to počasí mi na mé náladě moc nepřidalo, spíše naopak ji začlo rapidně likvidovat. No co... ať si Přeslička zjistí, jaký jsem brčoun...já přeci udělal všechno správně. Jo, možná jsem jí nepozdravil, jo, možná by mě má sestra zabila za to, jak nevychovaný jsem byl, ale... to byla nějaká novinka? Ne. Však jsem jí dal jídlo a poskytl jí informace! To muselo stačit... a ještě bych se měl usmívat a být happy? Ani omylem.
"Hmpf... to máš štěstí." odpovím jí, když mi prozradí, že se po rostlinách jmenují i její sourozenci. Na mé jméno se neptala, takže jsem neměl potřebu ho nějak oznamovat. Další věc, za kterou by mě má starší sestra asi přizabila.
"Nemyslím si, že by tu byla vzhledem ke stavu vlků, kteří zde skončí... a pokud skončí tady... mám pocit, že mořské proudy, i kdyby ses dostala daleko a teprve pak omdlela, by tě stejně vyhodily u místních břehů." odpovím jí dle svých úvah správně.
Pak konečně přišla nabídka jít z toho otravného deště a když Přeslička s mou nabídkou souhlasila, prostě se mlčky vydám za ní směrem do lesa. Doufal jsem, že tam alespoň bude víc sucho. Jestli ne, asi půjdu zaťukat na Nera, jestli s tím otravným deštěm nechce něco udělat. I kdyby mě zas šikanoval s představami o tom, že by se má sestra měla dostat na místní ostrovy. To tak! To by mi ještě scházelo...

→ Začarovaný les

Vlčice konečně poděkovala a já tak nějak lajdácky kývnul, že nemá zač. Spíše ze slušnosti, než že by mě to nějak extra víc trápilo či zajímalo. Co však bylo zajímavější bylo její jméno. Naklopím hlavu na stranu a v mých očích se objeví upřímný zájem. "Ty se jmenuješ jako... rostlina?" zeptám se skoro až obdivně. Kéž by moji rodiče, nebo alespoň Angee měli nějaký rozum a pojmenovali mě taky jako nějakou rostlinu. Ale to bylo jen mé zbožné přání a na Segina jsem si už zvykl.
Vlčice kladla další otázky ohledně ostrovů. "Upřímně? Mám pocit, že se z nich dá utéct jedině tak, že bys skočila z útesu... jenže to by bylo jaksi... definitivní a to vřele nedoporučuji." odpovím jí a přitom pohodím ocasem a se zájmem si jí prohlížím. Na její omluvy jen kývnu hlavou s tím, že mě to nějak už nezajímá. Byla její věc, jak se chovala, stejně jako mé chování bylo moje starost. "Možná by to nebylo od věci... pod korunami stromů by mohlo být lépe." navrhnu a kývnu směrem k začarovanému lesu.

Vlčice z mé přítomnosti evidentně nebyla moc nadšená, ale dělal jsem si s tím hlavu? Ne. Nějak mě to nezajímalo. Mohla si cenit tesáky jak chtěla. Já chtěl jenom pomoci a ten zbytek? To už byla její věc. Rozhodně jsem si však držel od ní odstup hned, jakmile jsem jí strčil rybu před čumák.
Ani nepoděkovala, jen se vyhladověle pustila do úlovku, co jsem pro ni vytáhl. Posadím se a jen ji sleduji, kdyby náhodou ještě něco potřebovala. Už už jsem se pomalu zvedal k odchodu, když konečně promluvila. Pohlédnu na ní. "Myslím, že se tady tomu říká Mois Gris. Jsou to ostrovy. Vyplivlo tě sem pravděpodobně hádám moře. Ostatně jako většinu vlků zde." řeknu a zůstanu v klidu sedět. Jen pozoruji její snahu vstát a lehce naklopím hlavu na stranu. Byla vážně hodně zesláblá. Nijak jsem se tomu však nesmál a ani na mé tváři nebyl náznak jakéhokoliv posměšku. Spíš v něm byl znát lehký... nezájem? Pravděpodobně.
Každopádně jsem se odmítal k ní přiblížit. Nepoděkovala a akorát vrčela, když se jí nepovedlo vstát a tak jsem usoudil, že sedět téměř bez pohybu je ta nejméně namáhavá a zároveň nejjednodušší věc, co jsem mohl udělat.

← Začarovaný les

S hlavou svěšenou jsem pomalu vystoupal až na kraj lesa. Jenže jinam, než jsem měl v plánu jít. V čenichu mě zašimrá pach slané vody. Odfrknu si, oklepu se a rozhlédnu se, kam jsem se to dostal. V dáli za mořem byl vidět nějaký ostrov. Naklopím hlavu na stranu. Dalo se tam dostat? Možná, ale na to bych asi potřeboval zesílit. Možná to bude hlavní motivací, proč udělat něco se svým slabým tělem. Třeba tam budou zajímavé kytky!
Z myšlenek mě vytrhl pohyb, který mě upoutal. Vlčice, které klesla hlava a byla zmáčená od hlavy až k patě. A páchla solí. Naklopím hlavu na stranu, protože vypadala dosti vyčerpaně. Kdybych byl člověk, pokrčím nad tím bezeslova rameny. Takhle jsem jí chvíli bezeslova pozoroval a pak mi pohled sklouzl na vodní hladinu, ke které se mlčky vydám a vlezu do vody. Chvíli upřeně sleduji hladinu a párkrát vystartuji tlamou pod vodu. No, nakonec se mi povede to, o co jsem se tak dlouho snažil a v tlamě se mi mrskala ryba. Jen zakousnu víc a počkám, než se přestane hýbat a pak mlčky dojdu k vlčici a rybu jí položím bezeslova před čumák. no nebylo třeba nic říkat ne? Nebo jsem jí měl snad ještě pobízet, aby se najedla?

A tak jsme oba mlčeli a užívali si tichého místa. Nebylo třeba slov. Ona potřebovala chvíli ticha a já rozhodně nebyl výřečný. Přesto jsem tam zůstal s ní a prohlížel si okolní rostlinstvo. Možná jsem byl mrzout, ale tak nějak jsem doufal, že má přítomnost jí bude útěchou spolu s tichem, které nastalo. Listí šumělo, zvířata v lese vydávala všemožné zvuky... Byl tu neuvěřitelný klid.
Vlčice nakonec asi nalezla ten klid, který chtěla a rozloučila se. Jen ji kývnu na pozdrav a pak se vydám, s hlavou opět u země, dál. Občas jsem jí zvedl, abych se podíval i do korun stromů, jestli tam nezahlédnu něco zajímavého... ale i kdybych zahlédl, jak bych se tam dostal, že? Proto hlavu vždy opět sklopím a pozoruji rostliny, které si mohu prohlédnout přeci jen pečlivěji a blíže.
Můj krok byl sice pomalý, ale stejně jsem se začal sunout ke kraji lesa.

→ Průliv

Má nevšímavost většinu vlků dost štvala. Nedělal jsem to schválně, jednoduše jsem většinu vlků nepovažoval za dostatečně zajímavé a nikdy jsem nepochopil, proč bych tenhle nezájem měl skrývat. Sestra se to ze mě sice snažila vymlátit, ale asi každý mohl poznat, jak moc se jí to nepovedlo.
Když se otáže na fialku, jenom prostě kývnu. Nevšímal jsem si jejího úleku ani strachu. Byl jsem nebezpečný? Ani náhodou, ale vysvětlovat jsem jí to nehodlal. Když pak ale přijde otázka, lehce naklopím hlavu na stranu a na tváři se mi objevil zamyšlený výraz. "Ticho lesa je fajn... ale já radši květiny... tenhle les je obecně velmi atypický a rostliny zde jsou zvláštní." odpovím nakonec a prostě a jednoduše si dřepnu na zem do sedu. Pohled mi těkal z vlčice na okolí, protože jsem opět neviděl důvod, proč bych neměl dávat najevo to, že mě rostliny kolem zajímají víc než vlci. Vlastně jediný důkaz, že mi vlčice přede mnou nevadila byl ten, že jsem se posadil. Posadil a prostě neodešel. Když měla ráda ticho, nechtěl jsem ho přeci jen narušovat více a zároveň mi její tichá přítomnost nevadila.
Při jejích slovech, že se sem vrací protože v tichu a samotě je krása, na ni pohlédnu a lehce pokývu hlavou jako souhlas. Byla to svatá pravda. Nic nebylo lepší než se potulovat sám v tichu... a zkoumat kytky.

Místní květiny a obecně vše, co rostlo, tu bylo velmi zajímavé. Nezvyklé tvary, nezvyklé barvy... Vykračoval jsem si po lese a sledoval jen to, co mě zajímalo, jako by mi snad tyhle ostrovy celé patřily a mně se nemohlo nic stát. Možná právě proto jsem si ani neuvědomil, že se v mém okolí někdo nachází a že se dokonce ptá, kdo tam. Byl jsem zvyklý, že si mě většinou nikdo moc nevšímal a proto můj mozek podvědomě vypustil jakákoliv slova, která se ke mně nesla. Vlastně jsem v klidu šel dál, dokud jsem náhle před čumákem místo květiny viděl tlapu. Prudce se zarazím a vzhlédnu.
"Ehm... pardon, zašlápla jste docela zajímavou květinu. Fialku snad. Kdo ale ví, jak se to na těchto ostrovech jmenuje." řeknu, jakoby se nic nestalo. Možná jsem tím vlčici vyděsil, ale... já a někoho vyděsit? Můj krok možná byl sebejistý, ale tělo jsem měl spíše vychrtlejší a atletické, než tělo nějakého bojovníka a má nevšímavost okolí dodávala jasně najevo, že mi jsou všichni tak nějak šumák.

← Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)

Cesta mlhou v noci byla možná příjemnější než ve dne. Bylo vidět kulové tak jako tak a alespoň se do mlhy neopíralo sluneční světlo, takže to nebylo jako prodírat se skrze přesvětlenou oblast. Měl jsem problém držet směr, ale přeci jen se to povedlo a já se brzy vynořil do onoho zvláštního lesa. Nezklamal. Tento les byl úchvatný i v noci. Spokojeně vydechnu a pomalým krokem se vydám hlouběji. Mé kroky jsou pomalé a opatrné. Přitom zkoumám snad každé stébélko trávy a každou květinu či houbu, kterou potkám. Pro někoho jsem mohl vypadat směšně, pro někoho, kdo měl kytky rád tak jako já, jsem mohl vypadat jako velmi zaujatý vlk, který sleduje každičký tvar a snaží se rozeznat rostlinné druhy jeden od druhého.

← Mlžné pláně

Následoval jsem vlčici až do chvíli, než se mi v mlze ztratila. Když vyjdu z mlhy sám a ocitnu se na úpatí hor, cosi nespokojeně zabručím. Proč jsem vůbec za ní šel, když se hodlala ztratit? Odfrknu si a pak si povzdychnu. Na chvíli si sednu a přemýšlím, jestli tu zůstat, nebo se vydat někam dál. Ale šplhat se do kopce? To se mi teď nechtělo, i když průchod portálem byl lákavý. Podívat se na druhý ostrov a prozkoumat rostliny tam? Bylo by to skvělé, ale... Stále tu byl ten výšlap. Otočím se proto směrem zpět k mlze. Nechtělo se mi do ní, ale za ní byl ten naprosto úchvatný zvláštní les s barevnými stromy! Cestou sem jsem si je nemohl znovu pořádně prohlédnout. Navíc tam snad najdu i nějaké nové zajímavé rostlinstvo! A cesta mlhou byla rozhodně přívětivější než se takto v noci loudat nahoru do hor. Proto se zvednu a vydám se na cestu.

→ Začarovaný les (přes Mlžné pláně)