Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se mi podařilo v mlze do někoho vrazit, zvednu prudce hlavu a přemýšlím, jak se nejrychleji vytratit, abych nemusel s nikým mluvit, nebo kdyby to náhodou bylo nějaké nebezpečí... ale stála přede mnou vlčice. A co víc? Už mě i oslovila, teda spíš pozdravila. Lehce si povzdychnu a pozdrav jí oplatím kývnutím. Tak evidentně byl hledání kytek konec. Místo toho vlčice chtěla pryč mimo mlhu a také se mimo ní vydala. Tušil jsem, že míří ke Sněžným tesákům. Tam jsem naposledy viděl Stray. No dobře, tak sedy půjdu za ní. Kdybych chodil po dvou nohách, asi bych nad tím vším pokrčil rameny. Takhle jsem se mlčky vydal za vlčicí. Upřímně? Netušil jsem proč. Přeci jen jsem jí nic nedlužil. Ta mlha ale začínala přeci jen být otravná, tak jsem s ní šel možná jenom proto? Nebo si snad chtěla promluvit?
A tak pomalu kráčím za vlčicí zmaten sám sebou, že za ní vůbec jdu...

→ Sněžné tesáky

← Tajga (přes Začarovaný les)

Ani jsem netušil, proč jsem se rozhodl znovu jít směrem k horám, ve kterých jsem potkal Stray, ale nic lepšího mě zatím nenapadlo. Možná mě přitahoval ten zvláštně barevný les, kterým jsem musel projít a přitom několikrát obkružoval zvláštní rostliny i stromy v něm. Na chvíli jsem měl pocit, že jsem se ztratil, ale přeci jen nakonec vyjdu na mlhou zakrytou louku.
Tiše si povzdychnu. Tuhle louku jsem nemusel. Zvedala se tady vůbec ta mlha někdy? Vážně bych rád věděl, co vše na téhle louce roste nebo jak vypadá! Ale takhle? Takhle to byla změť trávy a nějakých rostlin těsně pod mýma nohama a pak bílo všude kolem. Alespoň to nebyl otravný sníh, ale jen ta mlha.
Mou pozornost ale stejně strhla snaha čenichat s hlavou skloněnou kolem a snažit se rozpoznat alespoň nějaké rostliny. Možná i proto jsem díky ignoraci svého okolí prostě do někoho náhle narazil...

Vlčice pak odešla a já se uložil ke spánku... Ani jsem netušil, jak moc času uplynulo a vlastně mi to bylo úplně fuk. Cítil jsem se odpočatý, ale také pěkně hladový. Možná proto se pomalu protáhnu a rozhodnu se si něco ulovit.
S odpočinutým tělem se nelovilo úplně špatně a tak po nedlouhém hledání narazím na zajíce, kterého po krátké honičce nakonec ulovím. Byl velmi chutný, ale to by v tuto chvíli na prázdný žaludek bylo pravděpodobně cokoliv. I týden stará zdechlina i když po té by mi pravděpodobně nemuselo být vůbec dobře. Čerstvý zajít? To byla přímo lahůdka.
Když konečně dojím a ponechaný zbytek zajíce, který se už nedal sníst (kosti, některé orgány), prostě jenom zahrabu a rozhodnu se jít zase jinam. Přeci jen bylo na čase se pohnout. Přeci v tomhle lese nezestárnu, že?

→ Mlžné pláně (přes Začarovaný les)

Vlčice přede mnou musela mít kvůli tomu, že si nic nebrala osobně a kvůli tomu, jak neviděla některé náznaky ve slovech, přímo báječný život, ve kterém jí nic moc netrápilo. Vlastně to potvrzovalo i to, co mi říkala o rodině a o jejím světě. Bezstarostní usměvaví vlkové. Musela to být nuda. Moc společnosti. Ale což... kvůli těm květinovým loukám, o kterých mluvila, bych taky skoro až vraždil. Nebo se naopak zkoušel celý den usmívat. Kdo ví. Proto ve finále jen kývnu na její slib, že se zlepší v tom, že ne všichni mají rádi kontakt druhého vlka.
Když pak vyhrkne ta slova o své upovídanosti. Mírně si frustrovaně povzdychnu a lehce protočím očima. Měla pravdu. Rozhodně jsem nemusel ani mluvit a stejnak tu kvůli ní nebylo ticho. Když pak ale chápavě přepne a zeptá se mě, jestli náhodou nechci odpočinek od společnosti, na chvíli se zamyslím a pak lehce "pokrčím rameny". "Vlastně je mi to asi už jedno." prohlásím. Přeci jen už jsem si na přítomnost téhle vlčice docela zvyknul. Bylo to zvláštní, tyhle ostrovy mě dělaly sociálnějším než jsem kdy byl.

Kývnu na její otázku. Ano, co když umí zvedat kořeny a prostě uhodit vlka? Nebo ho "odkopnout"? Pokývu hlavou i na její informaci. Rozhodně to nebyla nejpříjemnější představa. Zároveň byla trochu legrační.
Pak mi začala vplétat kvítí do srsti a já z toho dost znejistil. Až při její reakci na mé pobručování, že se mě tedy srsti už nedotkne si tiše povzdychnu. To byla tak... jednoduchá? Zavrtím lehce hlavou. "Jde o to, že obecně nejsem zvyklý na fyzický kontakt. Není mi to úplně příjemné, ale to neznamená, že to nemůžeš zkusit. Jen... jsem prostě jiný." snažím se to vysvětlit a pak přemýšlím, proč jsem tu potřebu vůbec měl.
Na její další otázku zavrtím hlavou. "Nejsem ani tak unavený fyzicky jako... vším. Já... nejsem moc zvyklý na společnost. Obvykle jsem radši sám. Takže klidně můžeme pokračovat, jen nejsem tak výřečný, jak by sis asi přála. Stromy nikam ale neutečou, to máš pravdu." prohlásím s povzdychem. Měl jsem pomalu chuť se vytratit a někam se zahrabat, aby se na mě vlci už nedívali divně a nebrali si některé věci příliš osobně.

Evidentně jsem jí debatou o rostlinách strhnul myšlenky ze zoufání nad rodinou. Byl jsem za to rád, protože její nadšení z nich mi bylo mnohem příjemnější, než kňourání nad ztrátou rodiny. "Možná... ale možná by bylo lepší je nechat tak, jak jsou. Ono pokud se umí pohybovat ale nechtějí se pohybovat před vlky... co když umí vlka nakopnout, když je k tomu pohybu před ním donutí?" zeptám se tak nějak do vzduchu, než že bych od ní čekal odpověď a naklopím hlavu lehce na stranu. Na chvíli jsem se nad tím zamyslel a na tváři se mi při tom objeví pobavený úsměv. V hlavě se mi vyobrazila přesně situace, kdy bych na strom zaťukal, otravoval ho a on prostě náhle zvedl kořen a odkopl by mě.
Pak mi zaplétala kvítek do srsti a já... byl jsem z toho nejistý. Nebál jsem se jí, o tom žádná, ale na fyzický kontakt jsem moc nebyl. Navíc jsem měl doslova vybité sociální baterky po setkání se Stray. Navíc se divila, že to tu není tradicí. Nebylo, nebo jsem o tom vyloženě nevěděl a přeci jen jsem nepotkal úplně málo vlků. "Hm." odfouknu si, když komentuje to moje strnutí. Ano, bylo to částečně proto, že jsem na to nebyl zvyklý a částečně proto, že jsem byl neskutečný introvert. Byl jsem rád sám. A poslední dobou jsem moc sám nebyl...

Mé opuštění rodiny moc dle výrazu nechápala, ale já jí to neměl za zlé. Dál se k tomu nevyjadřovala a tak jsem to také nechal být.
"Žejo, jsou fakt zvláštní! Akorát tě zklamu, přímo před našima očima se asi nepohnou. Ještě jsem neviděl, že by se hýbaly." řeknu upřímně, ale stále jsem byl nadšený, že ji ukážu vše, co zatím sám znám. Trochu mi to připomnělo fakt, že budu muset přeci jen Stray brzy vyhledat, aby mi ukázala všechny taje místních rostlin.
Když se nabídne, že mi zaplete kvítek do srsti, trochu znejistím a sleduji ji při práci. "Nevím o žádném podobném místním zvyku." řeknu směrem k ní a snažím se vidět na to, jak mi zaplétá květinu do srsti. "A já se tě nebojím.... kdo by se tě mel bát?" zeptám se. Nevypadala ani v nejmenším nebezpečně natož hrozivě.

Evidentně z mého prohlášení, že se i zde určitě vlci rodí, byla překvapená. Jen nevěřícně zamrkám. Vážně... to byla tak jednoduchá, nebo si jen neuvědomovala tolik věcí, protože na d nimi byla líná přemýšlet?
A pak přišla debata na sourozence a na opouštění. Jen se na ni úsečně podívám. "Dávno jsem je opustil." zkonstatuji odměřeně a mám co dělat, aby se mi na hřbetě nenaježila srst při vzpomínce na Angee. Bylo mi jasné, že kdyby se teď dostala na ostrovy, tak tu budeme zběsile běhat a ona mi bude rvát kožich za to, že jsem bezeslova odešel. Tohle jsem ale před vlčicí přede mnou opravdu přiznávat nechtěl.
Debata se zvrátila na něco, co jsme evidentně měli společné. Rostliny. Začnu jí rychle vyprávět o různých zajímavých místech na těchto ostrovech. Začarovaný les mě vždycky fascinoval. "To nikdo netuší, jak chodí. Ale prostě uděláš na jednom z nich značku a další den už tam ten strom najednou nemusí být a značku najdeš někde jinde. Chceš tam vzít?" řeknu s nadšením.
Pak začala vyprávět ona o Dolině a já se zdviženýma ušima bedlivě poslouchal. Rád bych se tam někdy podíval... ale tady... tady jsem měl Mateřídoušku.
To, že u mě stojí vlčice náhle blízko, jsem si uvědomil až o něco později. "Eeeh... Ale jo, proč ne?" řeknu nejistě a sleduji modrý kvítek, který našla v lese.

Protočím očima, když si vlčice začne stěžovat, že by se ráda vrátila do nějaké Doliny. Ne vážně, co bylo k nepochopení, že se odtud jen tak někdo nedostal a že teď si musí najít život zde? Evidentně bude potřebovat čas, než to pochopí...
Když se představím, vzápětí toho lituji. "Hm... ano, teleportovalo a řekl bych, že se tu určitě vlci rodí." odpovím jí na její sérii otázek. Vážně, jak ji mohlo napadnout, že tu nebudou i místní vlci? Určitě tu bylo mnoho párů a mnoho vlčat, která tu někde pobíhala. Sice ostrovy byly magické, ale zákony přírody zde fungovaly úplně stejně jako kdekoliv jinde. Alespoň jsem si to myslel.
"Třeba se tu taky jednou objeví... a žít se dá i bez sester." odvětím k ní a tak trochu ignoruji její skleslost. Ano, možná jsem uměl být empatický, ale tohle kňourání mě vyloženě otravovalo.
Vše se ale změnilo, když jsem ucítil, že voní po jarním kvítí. Květiny. Jedna z mála věcí, která mě měnila v úplně jinou osobnost. Po tváři se mi rozlije úsměv. "Tady je taky spousta květin, jen jsme v jehličnatém lese... zde toho kvůli jehličí zas tolik neroste. Ale je tu spousta luk... a pak je tu jeden velmi zajímavý les. Koruny stromů tam mají všemožnou barvu! A co víc! Ještě se po lese různě přesouvají!" začnu horlivě chrlit informace o tom, že místní ostrovy byly také velmi zajímavé z ohledu rostlinstva.

Ta vlčice... byla... otravně... ukecaná. Hrozně. Narušila mou klidnou procházku, kterou jsem chtěl strávit o samotě. Hulákala v lese jak na lesy a teď ji evidentně vůbec, ale vůbec nevadilo, že z toho absolutně nejsem nadšený. "Ano, ostrovech, ano, jsou magické, ne, zpátky se už asi nedostaneš. Nebo alespoň nevím o způsobu." prohlásím otráveně. Navíc, proč bych chtěl někam chodit? Nebyla tu Angee, nebyl by tu nikdo, kdo by mě ustavičně mlátil za své mravy a co víc? Mel jsem tu Mateřídoušku. Mojí sladkou Mateřídoušku...
Když pak poznamená, že asi moc mele, jen souhlasně zamručím. Vážně potřebovala všechno komentovat? A pak se představila. Vážně mi musela své jméno vyhláskovat, jako kdybych se ho měl někdy snažit si zapamatovat nebo ho třeba vyrýt do země? Protočím očima. "Segin..." odvětím jí na oplátku otráveně.
"A co bys měla dělat? Já nevím? Co třeba žít?" prohlásím směrem k ní. 'A nebo umřít, však mně je to fuk, co se svým životem uděláš.' pomyslím si. Angee by na mě byla hrdá, že jsem si alespoň tuhle poznámku nechal pro sebe.
V tom však zavál směrem ke mně větřík a... ta vlčice voněla po jarním kvítí? Naklopím hlavu na stranu a náhle se k ní přiblížím a zavětřím. Jo, byla to ona. Naklopím hlavu na stranu a chování se mi náhle změní jak lusknutím prstu. "Voníš hezky... máš ráda květiny?" při té otázce mi v očích zajiskřily nadšené hvězdičky a po tváři se mi rozlil úsměv plný dychtivosti v odpověď.

Ve chvíli, kdy jsem promluvil a vlčice si mě všimla, instantně jsem litoval, že jsem se nechal vyrušit natolik, že jsem měl potřebu se ozvat. Vlčice okamžitě začala křepčit radostí. Protočím napůl otráveně a napůl zoufale očima a pak se na ní znovu podívám a povyjdu víc tak, aby mě viděla. Stejně bych jí teď už neutekl. Navíc se mi běhat fakt nechtělo.
Když hned spustí, jak ráda mě vidím, jen si cosi bručím o tom, že já jí ne, ale způsobem takovým, že mi nemohla rozumět snad ani slabiku. Když se rozpovídá o tom, jak se sem dostala, jen si odfrknu. "Jsi na ostrovech. tyto ostrovy mají trochu specifikum, že se sem dostaneš z čista jasna a ani nevíš jak. Může za to místní magie. Poděkuj jí. A tvé sestry ani nikoho jsem neviděl. A upřímně bych neviděl ani tebe, kdybys nehulákala na celý les." odpovím ji upřímně a trochu otráveně. Ne, vskutku jsem asi nebyl ten vlk, kterého by někdo nový chtěl potkat, ale což. Mě to nezajímalo a záleželo jen na vlčici přede mnou, jak si to přebere.

← Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

Během chvíle jsem začal stoupat zpátky do hor. Teď v noci byly krásně tiché a tak se mi šlo dobře. Normálně bych se jim v noci asi vyhnul, ale měsíc svítil dost na to, aby bylo dobře vidět na cestu. Opět jsem se podle pachu dostal k území smečky a tak jsem ho radši velkým obloukem nakonec obešel. Nebylo dobré pokoušet štěstí a překročit ho. Taky by mi někdo mohl pěkně natrhat srst a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem teď s nikým mluvit. Má baterka komunikace s ostatními po tom, co jsem strávil čas se Stray, byla momentálně úplně vybitá.
Z hor jsem sestoupil do lesa, kde se zhluboka nadechnu. Krásně to tu vonělo vlhkým jehličím, jak sníh roztál a zavlažil tak půdu lesa. Zrovna jsem se chystal si najít nějaké hezké místo k odpočinku, když jsem uslyšel někoho mluvit. Zatvářím se otráveně a pak vykouknu zpoza jednoho stromu na vlčici, která si stěžovala, kde to je a jestli tu musí být sama. cožpak žila na místě, kde byli všude na každém kroku vlci? Jaká to odporná představa.
"V lese máš být potichu. Rušíš zvěř." prohlásím a sleduji jí s hlavou vystrčenou zpoza stromu.

Hloučku jsem si nijak dál nevšímal, i když jsem zdálky slyšel, jak na mě asi někdo volal? Ale hlas jsem neznal, tak jsem ho doslova zase hned vypustil a věnoval jsem se zkoumání místního rostlinstva. Pro někoho místní louka mohla být nudná kvůli převážné převaze trav, jenže... i traviny byly velmi zajímavé a když vlk věděl, na co se dívat, zjistil by, že je mraky různých druhů a některé vskutku byly zajímavé.
S čumákem u země se začnu hloučku vzdalovat a pak si tiše povzdychnu. V noci se sledovaly rostliny opravdu špatně. Zvednu hlavu a naštvaně pohlédnu na měsíc, který byť svítil velmi jasně, rozhodně by to chtělo, aby svítil víc. Něco si pro sebe zabrblám a pak se rozhlédnu.
Zde už nic nového neobjevím. Na sever byl jistě sníh, dolů na jih se mi nechtělo a tak se vydám na tu poslední stranu odkud jsem vlastně přišel.

→ Tajga (přes Hraniční pohoří)

← Hraniční pohoří

Hory konečně začaly končit, výborně. Teď byly vskutku nudné i když v létě by to tu mohlo porůst zajímavými skalními rostlinami. Možná se sem pak někdy vrátím, ale teď jsem byl nadšený, že jsem po skalních zvířecích stezkách začal zase klesat dolů.
Při sestupu mi už začlo ukrutně kručet v žaludku a tak jsem se cítil vyloženě jako lucky bastard, protože jsem se dostal na rozsáhlé pláně, kde to evidentně podle pachů a zvuků v okolí životem jen kypělo. A tak jsem začal hledat něco k snědku. Povedlo se mi ulovit zajíce, který měl nejspíše blízko noru. Když ho spořádám, v klidu se rozejdu dál ignorujíc, že mířím k nějaké skupince vlků. Pohled jsem měl upřený na zem a hledal jsem zajímavé rostlinky. Tráva tu sice byla nízká a často spásaná, ale to právě mohlo pomoci některým rostlinám, které byly závislé na větším množství světla a na normální louce by se nikdy neuchytily.

← Začarovaný les

Z barevného lesa se stala louka, která pomalu rozkvétala jarním kvítím, které se táhlo za sluncem. Sníh zmizel poměrně docela rychle a já chvíli skotačil po louce a pozoroval květiny, než jsem překročil lehce rozvodněný potok vlivem tajícího sněhu. Pak už mě čekal výstup do hor.
Hory? Hory byly nuda. Ano, našla se tam spousta velmi zajímavých rostlin, které se přizpůsobily životu v obtížných podmínkách, ale stále louky byly jednoduše bohatší. A lesy. Lesy byly taky fajn. Ťapkat po kamenech mě moc nebavilo a tak cesta nahoru mi trvala kratší dobu než přechod přes půlku louky a to i přes obtížný terén. Jednoduše jsem se nezastavoval u každé rostliny, kterou jsem potkal.
Když se konečně dostanu na vrcholy, podle pachu odhadnu, že se tu nachází nějaká smečka. Rozhodně jsem nechtěl skončit zakousnutý nějakým alfou a tak jsem se hranicím vyhnul velkým obloukem a pokračoval jsem ani nevím kam. Jednoduše kam mě nohy vedly.

→ Nížina hojnosti.