Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Sněžné tesáky

Netušil jsem proč, ale pokaždé, když jsem sešel z těch hor, byla na části území mlha. Vážně bych to někdy měl o něco více prozkoumat a podívat se, co se na té louce vlastně děje. Proč ji místní bohové zahalili do mlhy? Co ta mlha všechno skrývala? To jsem netušil, ale vždycky mě ta mlha pak vyplivla u toho divně barevného lesa.
Tenhle les byl celý velmi zvláštní. Líbil se mi. Rostlo tu mraky podivuhodných kytek a ty stromy? Byly prostě fascinující. Cestou kamsi za nosem jsem se přistihl, jak jsem párkrát obkroužil několik stromů a prohlížel si je ze všech možných úhlů, než jsem šel zase dál. Kdyby mě někdo pozoroval, asi by umřel smíchy, ale co mi bylo do ostatních?
A tak, když jsem se konečně pokochal stromů dosyta, vydám se zase pomalu dál.

-> Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louku)

(RYCHLOHRA)
Se Stray si vyměnily své vzpomínky i názory na okolí. Jejich vztah se rozvinul směrem, který Segin nikdy předtím nepovažoval za možný. V její přítomnosti se usmíval, všímal si jí a snažil se ji vždy pochopit a podpořit, stejně jako ona jeho. Dokonce si vyměnily i pár něžných slov, které vyústily v to, že si vzájemně vyjádřily své city.
Když přišel čas odejít, slíbili si, že se vzájemně zase najdou a Segin to vzal jako závazný slib, který hodlal dodržet. Chtěl znovu cítit její vůni mateřídoušky a navíc se chtěl přiučit květinám, které znala.

Dlouho jsem se díval za svou Mateřídouškou. Ano, byla potřeba se pohnout, ale já byl zmaten vším, co se ve mně dělo. Konečně jsem potkal někoho, kdo mě chápe a v hrudi se mi usadil takový hezký hřejivý pocit. Věděl jsem, že si ji znovu najdu. Ale teď měla povinnosti a i mně v břiše zakručelo. Byl čas se pohnout.
S odfrknutím se pomalu zvednu a oklepu se. Pak se pomalu protáhnu, abych rozehřál ztuhlé svaly.
Když mám pocit, že jsem dostatečně protáhlý, ještě jednou se podívám na směr, kterým odešla Stray a pak se vydám směrem, kam mě to táhlo. Jinam, než šla ta překrásně vonící vlčice. Pomalu sejdu z hor a nechám se pohltit novým pohledem na svět, který se mi ještě chvíli vznášel v hlavě.

→ Začarovaný les (přes Mlžné pláně)

Takhle jsem se neznal. Normálně jsem byl pro většinu totální necitelný idiot, který jediné co umí, je mlít o tom, jak je vše divné a nesprávně... jak je má sestra monstrum a nebo naopak mlčet a totálně ignorovat všechny nezajímavé, kteří prošli kolem. Vždyť jsem v podstatě kašlal i na slušnost blbého pozdravu! A teď? Teď jsem ležel u velmi zajímavé vlčice, která po odeznění toho divného pocitu začala být doslova v háji.
Něco se ve mně v tu chvíli pohnulo a já jí prostě měl potřebu nějak uklidnit. Byla asi první osobou po neuvěřitelně dlouhé době, ke které jsem se nechoval jako totální necitelný vůl, jakým jsem normálně byl. Bylo to divné a zároveň opojné. Prostě a jednoduše jsem stále měl v hlavě ten divný omamný pocit a její slova o květinách a... tak nějak jsem věděl, že k ní třeba využiju všechno, co se do mě Angee snažila vtlouct.
Když jsem ji oslovil jako mateřídoušku, uklidnila se a začala poslouchat. Ano, bude to moje Mateřídouška... asi bude mít smůlu. Mohla si za to sama, že tak krásně voněla. Řekl jsem jí všechno, co jsem zatím vyzjistil o té duhové květině, o které se také zmínila. Když poděkuje, jen kývnu a tak nějak netuším, jak se tvářit. Proto se pokusím o cosi jako úsměv, i když ta grimasa musela být spíše vtipná, než aby byla úsměvem. "Myslím, že souvisí... tyhle ostrovy jsou jistě velmi magické, jinak by nepotřebovaly květinu na obnovu magie. Když jsou ostrovy, po kterých chodíme udržovány magií, je udržována i rovnováha na nich magií a to by i odpovídalo důvodu, proč zvířata začla umírat." řeknu nakonec pomalu a zamyšleně. Rozhodně to muselo nějak souviset. Podle všeho se to totiž dělo zároveň.

Když jsem se k ní přitiskl znova, objala mě tlapou. Trochu mě to překvapilo a tak směrem k ní zvednu oči, aniž bych pohnul tělem. Slyšel jsem, jak ji bušilo srdce, ale nebylo to již tou zamilovaností, ne... v tomhle bylo zmatení, zoufalství... strach? Nedokázal jsem to odhadnout a vlastně jsem byl překvapený sám sebou, že mě to vůbec zajímalo. Co se se mnou stalo? Netušil jsem, ale po tom pocitu zamilování, který tak náhle vyšuměl, mi v srdci přeci jen něco zůstalo. Z nějakého důvodu jsem si prostě pamatoval veškerá ta její slova, tu vůni, která přetrvávala, její lásku ke květinám a něco uvnitř mě to k ní táhlo. Byl to divný pocit, ale ne úplně nepříjemný. Jen bylo velmi nezvyklé, že jsem byl k někomu vázaný.
Stray pak začala mluvit. Mluvila o Zinkovi. Znal jsem jeho jméno a věděl jsem, kdo by to měl asi být. Proto si mě s ním spletla. Neskákal jsem jí do řeči a v hlavě si sumíroval odpověď minimálně na duhovou kytku. Pak padla zmínka o Shine. Ach ano, ta krásná černá vlčice, která byla matkou mých dalších sourozenců. Byla zadaná a abych pravdu řekl, tahle vlčice, na které jsem měl položenou hlavu a vdechoval její vůni, měla možná hezčí kouzlo než ta černá. Nakonec pak ale přišlo zoufalství, které jsem nečekal. Svěřila se mi více a jednoduše byla náhle uzlíček zoufalství.
"Ale Mateřídouško... určitě jsi v něčem dobrá... Před chvílí jsi říkala, že znáš většinu rostlin zde. Já třeba ne, to tě dělá lepší. Chceš založit léčitelskou alianci, to je taky záslužný čin. A co se týče té duhové kytky? Pokud to byl takový divný květ, který jakoby měnil lehce barvu, to je květina, kterou donesla vlčice jménem Bryce. Dle jejích slov by měla obnovovat místní magii." řekl jsem snad vše, co jsem o ní věděl.
Obecně jsem byl trochu překvapený sám sebou. Poradil jsem někomu? Utěšoval jsem ho? Kdyby mě viděl někdo z rodiny, asi by tam zůstal spád, tlama by mu spadla až k předním tlapám na zem a zíral by na mě jak na mimozemšťana.

Byl jsem zmatený a možná i vyděšený. Ten pocit, který ještě před chvílí byl a který náhle zmizel, byl divnější než kdybych sežral kupu různorodých halucinogenních kytek.
Při svém těkání očima jsem si všiml, že i vlčice, Stray, se z toho nejspíše dostala a i ona sklopila uši. Nejistě si olíznu čumák. "Eeehh... netuším?" povedlo se mi ze sebe vysoukat a přemýšlím, jak tedy od vlčice vstát a vymanit se z téhle trapné a divné situace. Jenže... pak jsem si všiml té bolesti v jejích očích. Ano, možná jsem byl totální idiot, který city moc neviděl, nevnímal, odcházel bez rozloučení a obecně byl pěkně sobecký, ale... tohle mě zarazilo. Bylo to, jako kdyby vzpomínala a kdybych náhle vstal a odtáhnul se od ní... No dobře... fajn. Trochu se uklidním a přitom mě napadne jiná věc. Zdála se mi předím ta vůně? Náhle prostě opět začechrám čenichem v její srsti. Ne, nezdálo se mi to. Stále voněla po mateřídoušce. Na tváři se mi objeví cosi jako blažený úsměv. Fajn, tohle nebylo přeci jen tak špatné. To pomatení před chvílí bylo divné. Nebýt toho, možná jsme se ani nepozdravili a já bych se nikdy nic nedozvěděl o tom, jak tahle vlčice zbožňuje kytky. A pak mi to docvaklo. Společný zájem... kytky. Fajn... to by mohlo fungovat ne?
Musel jsem vypadat jak nějaký idiot, když jsem se k ní prostě jen po tom polekání zpátky přitisknul. Asi jsem tomu pocitu moc nerozuměl, ale i tak jsem se tvářil celkem.. spokojeně?

Pozorně jsem poslouchal a spokojeně tiše zavrněl, když dopověděla účinky trychtýřku. Tohle se mi vážně moc líbilo. Pak se ke mně opět přitulila a nakonec vymyslela ještě něco jiného. Sleduji, jak sebou plácne na zem do sněhu a začla odhalovat své břicho. Ne, opravdu mě v tu chvíli nemusela moc pobízet. Spokojeně sebou plácnu vedle ní a po chvíli jí začnu čumákem čechrat srst na hrudi. Vážně nádherně voněla.
Pomalu mě přepadávala únava a tak si v klidu hlavu na její hruď položím, ale tak, aby mohla v klidu dýchat a obecně aby kdyby se potřebovala převalit, měla tu možnost.
A pak to náhle přišlo. Bylo to jako kdyby mě někdo cvrnknul do čumáku a z mých očí spadly ty divné růžové brejličky. K moci opět přišlo mé já řvoucí, co to sakra dělám, proč jsem u někoho tak blízko a proč jsme sakra v pozici jaké jsme? Nejistě pomalu sklopím uši a oči mi začnou těkat ze strany na stranu hledajíc možný únik?
Ale... Stray umí spoustu kytek a já je chtěl umět taky. No, nebudeme si nic nalhávat, v tu chvíli jsem musel vypadat jako vystrašený malý uzlíček snažící se vyklouznout a zároveň potlačit to, že mu vlastně momentální situace není až tak nepříjemná jak by dle mých představ měla být.

5

Jen spokojeně zavrním na její slova. Dle mě totiž slov nebylo potreba. Mé vnitřní oslabené já kdesi v hloubi sedělo, šklebilo se a protáčelo očima. Ale což, teď mi bylo jedno. Teď jsem cítil opojnou vůni vysluněné stráně s houfy rozkvetlé mateřídoušky, kterou obletovali čmeláci. Vlastně jsem se nikdy lépe než teď necítil.
Když se odtáhla, skoro jsem neskopojeně zamručel. Ztrátu te vůně ale vynahradila něčím, co mě snad nadchlo ještě více. Prudce našpicuji uši a je vidět, že hltám každé její slovo. "Mám pocit, že jsem ji už někdy zahlédl, jestě než vše zapadalo sněhem." řeknu zamyšleně a můj vážný zamyšlený výraz je zruinován zamilovaným úsměvem, který se mi opět na tváři objevil hned pár vteřin poté.
"Děkuji, už se těším, až ten trychtýřek najdeme spolu." zapředu a pak se o ni lehce otřu.

4

Na její nabídku, že mi ukáže všechny zdejší rostliny se doslova začnu usmívat jak nejšťastnější blázen pod sluncem. Ocas se mi smýkal ze strany na stranu obrovskou rychlostí kvůli nadšení, které to ve mně vyvolalo. Tato radost dokonce byla větší, než by dokázalo vyvolat samotné to poblouznění, které mi tak nějak zrůžovovalo celý svět.
Stray si mě dalšími slovy přivlastnila a mně to bylo jedno. Dokud bude sdílet mé nadšení kytek a splní svůj slib, bude mít můj obdiv vždy. Teď ten obdiv byl ale podnícen ještě více a já ji ted měl v podstatě za svou bohyni.
Ve chvíli, dky se mě ale dotkla, se mi lehce zježily chlupy na zádech. Možná to byl poslední hlásek mého vnitřního já. Pak ale na malou chvíli žužlala mé ucho a z mého hrdla tak nějak lehce uniklo něco jako spokojené zavrnění a když pak zabořila čumák do mé srsti, jemně zabořím ten svůj do srsti její. A v ten moment veškerý vnitřní hlásek utichne. U všech bohů, voněla nádherně. "Moje." zapředu tiše jak nějaká kočkovitá šelma do její srsti.

3

Sledoval jsem její řeč těla, která mi vlastně vůbec nic neříkala ani v tomto opojení, protože jsem ji nikdy stejně moc nepřikládal význam. I tak, byť jsem si toho tedy nevšímal, se ve mně vzdouval jakýsi opojný pocit při každém jejím nádechu. A pak přišlo to, čím si mě získala asi nejvíce. Její melodický hlas, který mě přirovnával k bezu. Co si budeme, natahoval jsem se k ní v tu chvíli takovým způsobem, že kdybych nedal prudce tlapu vpřed, asi bych slítnul na zem. "Ano, miluji bylinky... A strašně moc rád bych poznal někoho, kdo mi o místním květenství může říct více. Jsem moc rád, že ty máš květiny také ráda. Jinak by to rozhodně mezi námi nemohlo fungovat!" řeknu skoro s vtipem, ale zároveň jsem se skoro viděl jako ve třetí osobě. Choval jsem se jako hlupák. A ten chabý vtip? Mé vnitřní já, které jsem právě absolutně ignoroval protočilo očima a zakrylo si tlapou oči. Ono kdyby mě totiž viděl kdokoliv jiný krom Stray přede mnou, udělal by asi přesně to samé.
Něžně pokývu hlavou. "Nevím, proč tomu tak je, jsi ale pro mě stejně nezbytná jako bylinky. Mé city k tobě se dají srovnat s láskou ke květinám. A co víc... možná ten cit tuto lásku dokonce i předčil." zavrním a lehce se napřímím. Chtěl jsem jednoduše, aby mě obdivovala stejně, jako já jí.

2

Začala po mých slovech vrtět ocasem a mně se po tváři rozlilo cosi, co nikdy nezhyzdilo mou tvář - zamilovaný poblázněný úsměv. Ocas sám od sebe začal kmitat ze strany na stranu. Ne vážně.. to divné horko uvnitř hrudi bylo tak krásné. Skoro tak krásné, jako ona. Připadal jsem si, jako kdybych sežral nějakou rostlinu, co vlkům dělá dobře.
"Eh... nevím, spíše ne... ale... jsem rád, že jsem tě poznal. Protože... jsi nádherná... jako rozkvetlá louka." k čemu jinému taky takovou krásu přirovnat než ke kytkám že? Voněla skoro stejně nádherně jak mateřídouška. Miloval jsem vůni mateřídoušky. Opojná, sytá a uklidňující vůně zasluněné stráně.. Přesně tohle pro mě momentálně byla daná vlčice. Jen v klidu popojdu k ní a jednoduše k ní přivoním jako k nějaké velevzácné květině a přimhouřím spokojeně oči. Jo, přesně jako mateřídouška...
"Já jsem Segin." odpovím jí ještě naprosto zmámen tou představou. "Také netuším, co se tu děje... připadám si... jinak. Ten úsměv mě třeba už bolí. Normálně se moc neusmívám. Teda jenom na květiny. Ale... ty jsi z nějakého důvodu hezčí a zajímavější než všechny květiny světa. A voníš jako mateřídouška. Miluju mateřídoušku. Takže tě asi miluji." žbleptám vše, co mi přišlo na jazyk. Obecně jsem většinou byl tím vlkem co na srdci, to na jazyku, ale rozhodně by mi za normálních okolností takováto slova na srdce ani nepřišla, natož aby mě vůbec napadla v hlavě. A pak jsem se zarazil. Jediná věc, která by tuhle nádhernou chvíli mohla pokazit, byla špatná odpověď na otázku, kterou jsem ze sebe náhle vychrlil. "Máš ráda květiny, že jo?"

Stray - 1

Z hor jsem fakt nebyl vůbec ale vůbec nadšený, ale alespoň tu byl klid. Tedy do té doby, než si to ke mně namířil nějaký vlk. Nebo vlčice? Podle pachu, který se ke mně donesl, to musela být vlčice. A taky že byla. Už už jsem se chtěl odvrátit, když mě náhle oslovila jako Zinka. No, rozhodně jsem nebyl Zinek, ale donutilo mě se to zastavit. Ne vážně, s kým že si mě to spletla?
Pomalu se na ní otočím a zhluboka se nadechnu abych ji odpověděl. No co si budeme. To nadechnutí rozhodně nebyl dobrý nápad. Měl jsem pocit, že mě něco zašimralo v nose a také to vyvolalo velice nepříjemné pčíknutí. Rychle se oklepu a se zavřenýma očima kvůli té události vyřknu naučenou omluvu. "Eh... pardon" vyjde mi z hrdla a pak zamrkám a opět se oklepu. To, že jsem otevřel oči, byla ale další chyba. Ve chvíli, kdy znovu spatřím vlčici, mi spadne dolní čelist skoro až na zem v údivu. "U všech bohů.... jsi to nejkrásnější stvoření, co jsem kdy viděl..." vydechnu tiše a pak se nad tím sám zarazím a tlamu zase zavřu. Vážně jsem to právě řekl?! Co se to se mnou... když ona ale byla tak krásná...!!!

← Začarovaný les (přes Mlžné pláně)

Po tom divném lese, jak jsem již očekával, bylo ono známé prostranství zakryté mlhou. Tohle místo nebylo moc příjemné, ale alespoň jsem neviděl vlky kolem sebe. Když jsem o tom tak přemýšlel, kolik zde bloudilo vlků? Co kdyby mlha náhle zmizela a tady kolem mě jich bylo třeba dvacet? Z té představy se celý naježím a lehce přihrbím jako naštvaná agresivní kočkovitá šelma a tenhle postoj zmizí až ve chvíli, kdy se oklepu.
Ne, nemohu přeci myslet na takovéhle blbosti! A tak absolutně neznalý, kde mě mlha vyplivne tentokrát, jsem pokračoval se ztraceným orientačním smyšslem prostě dál.
Když mlha začla mizet, všiml jsem si, že stoupám po kamenitém terénu. Výborně, opět hory. Jako bych si prostě nemohl nalézt jiné místo. Co třeba les? Ty byli fajn. Obyčejná louka! Sice teď vše bylo pod sněhem, ale bylo to furt příjemnější než zasněžená kamenitá drť pod nohama. Navíc byla pěkná zima a ošlivě foukalo. Celý se oklepu. Rozhodně to nebylo počasí na to, abych byl v horích. Na druhou stranu vrátit se do mlhy se mi také nechtělo.

← Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louku)

S méně bolavou nohou se chodilo o dost lépe a já se tudíž velice rychle dokázal dostat z hor na louku a pak do známého lesa. Podle všeho se tu měli přesouvat stromy. Já teda žádný chodící strom ještě neviděl!
Se zájmem jsem se procházel po lese a zkoumal každičký strom na který jsem narazil. U pár nejzvláštnějších jsme se občas zastavil a čekal, nebo se dokonce ukryl a čekal, jestli se strom po chvíli náhle nezvedne a nepřesune. Když už takhle ztratím hromadu času a na nic zvláštního nepřijdu, naštvaně si odfrknu. Jistě to byly jen báchorky!
Má nálada díky tomu, že se mi nepodařilo najít chodící strom klesla k nule a já se s otráveným výrazem tedy vydal dál. Příště, až mě někdo začne poučovat o kytkách, musí mi přesně ukázat, co se děje! Jako třeba u té houby! Ta halucinace byla očividná a tudíž jsem měl o tom všem důkaz.
S těmito myšlenkami pomalu vyjdu z lesa a zamířím prvním směrem, který mě napadne.

→ Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)

Mladý vlček byl evidentně nadšený za to, že ho někdo vnímal a bral jeho nemluvnost jako normální věc. Jen lehce zvednu hlavu nahoru. No nepřipadal jsem si snad v tu chvíli jako polobůh? Připadal. Byl jsem skvělý, že jsem přeci vyrozuměl všechno, co mi vlček chtěl říct!
Lehce zavrtím ocasem a sleduji radostné kývání vlčka na mé otázky. Výborně. Takže tu byla smečka. Dobré si zapamatovat. Když však vlček nabízel, abych šel s ním, evidentně aby se někdo mohl podívat na mou nohu, zavrtím hlavou. "Ne ne, děkuji za nabídku, ale už to vážně nebolí. Navíc zatím nemám v plánu se přidávat do nějaké smečky a její členové by jistě neuvítali, kdybych tam přišel." vlastně mě to moc nezajímalo, kdo si co myslí, ale papouškovat slova Angee mi občas šlo skvěle. Význam jsem chápal, i když mi většinou unikalo proč to tak musí být. Pravdou však bylo, že se mi na území nechtělo. Musel bych se vypořádávat s dalšími vlky a co víc! Ještě bych místo léčitele potkal nějakého příšerného šarlatána, co by mi chtěl nohu třeba sežrat aby nebolela? Ne, ne... Na to si nechám zajít chuť.
S kývnutím se tedy rozloučím s vlkem a nakonec se vydám po svých dál. Noha stále lehce bolela, ale rozhodně to už nebylo ani ke kulhání.

→ Začarovaný les (přes kvetoucí louku)

Trpělivě jsem čekal na vlkovu odpověď. V mém postoji bylo vidět, že nijak nespěchám, než si vlček rozmyslí, jak mi má oznámit, kde že to vlastně jsme. Přeci jen jsem měl času opravdu hromadu a nebylo kam spěchat. Už jen tím, že mi byl jeho mlčením o dost sympatičtější, než většina ostatních vlků. Sice mě nemohl nic naučit, ale na druhou stranu tentokrát to byl on, kdo bude věčně mlčet a nebude si moci stěžovat, že mě musí poslouchat.
Vlček se nakonec rozhodne něco začít rejdit ve sněhu a já trochu kulhajíc přistoupím za něj a snažím se mu koukat přes rameno ve snaze zvědavě zjistit, co tam provádí. Ve sněhu nakonec bylo 'U Alatey'. Lehce naklopím hlavu na stranu a pak se rozhlédnu. To slovo mi nic moc neříkalo, ale... nemohlo se třeba jednat o smečku? "Smečka? Blízko tohohle místa je území smečky? Tvé smečky?" optám se ho otázkami, na které už může v klidu jen kývat hlavou a ne vymýšlet složitě, jak mi odpověď naznačit.