Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trpělivě jsem čekal na vlkovu odpověď. V mém postoji bylo vidět, že nijak nespěchám, než si vlček rozmyslí, jak mi má oznámit, kde že to vlastně jsme. Přeci jen jsem měl času opravdu hromadu a nebylo kam spěchat. Už jen tím, že mi byl jeho mlčením o dost sympatičtější, než většina ostatních vlků. Sice mě nemohl nic naučit, ale na druhou stranu tentokrát to byl on, kdo bude věčně mlčet a nebude si moci stěžovat, že mě musí poslouchat.
Vlček se nakonec rozhodne něco začít rejdit ve sněhu a já trochu kulhajíc přistoupím za něj a snažím se mu koukat přes rameno ve snaze zvědavě zjistit, co tam provádí. Ve sněhu nakonec bylo 'U Alatey'. Lehce naklopím hlavu na stranu a pak se rozhlédnu. To slovo mi nic moc neříkalo, ale... nemohlo se třeba jednat o smečku? "Smečka? Blízko tohohle místa je území smečky? Tvé smečky?" optám se ho otázkami, na které už může v klidu jen kývat hlavou a ne vymýšlet složitě, jak mi odpověď naznačit.

Vynadal jsem vlkovi stejně jako bych dostal vynadáno já od své sestry. Vlastně bych se možná zachoval vždy podobně jako vlk přede mnou, nebýt mé sestry. Takhle jsem si vlastně užíval, že mohu sekýrovat někoho jiného. Vlk však udělal něco, co jsem nečekal. Stále mlčel a sklopil provinile hlavu. Naklopím hlavu na stranu a chvíli ho sleduji. Ano, docvaklo mi to gesto. "Aha, ty hádám nemůžeš mluvit. Ztráta hlasu?" optám se. Ne, nebyl jsem hloupý a byť mi dost věcí o chování nedocházelo, třeba jako se vlkovi omluvit za mé chování, tak mi docházely souvislosti poměrně snadno. "Máš to od narození? Pokud ano, tak ti s tím bohužel nepomohu." řeknu a sleduji, co mi dále chce sdělit.
Tlapa. Ah jistě, má bolavá tlapa. Zavrtím nad tím hlavou a lehce mlasknu. "To nech být.. nabil jsem si tlamu svou vlastní hloupostí." prohlásím. "Stejně už to tolik nebolí. Vidíš? Můžu na ní i stát... není to ideální, ale je jen otlučená." povím a pomalu se rozhlédnu. "Kde to vlastně jsme?" optám se ho a pohlédnu na něj v pobídce, že se pokusím to vyrozumět z řeči jeho těla. Vlastně po poznání, že tenhle vlk neumí mluvit, mi přišel sympatičtější než většina, se kterými jsem se zatím potkal.

Těžce jsem dýchal a s bolestně zkřivenou tváří jsem se vyčítavě díval na nohu. Ne vážně, to jsem na tom mostě nemohl být opatrnější? No alespoň nebyla nijak viditelně poraněná a ledový sníh nohu pomalu přivedl do stavu, kdy přestávala bolet. Když už jsem si myslel, že bych se mohl vydat dál, objevil se šedý vlk. Snažil jsem se dělat, že ho nevidím. Zrovna v tuhle chvíli se mi vážně nechtělo se s nikým bavit.
Tento plán mi však nevyšel, protože vlk ke mně evidentně měl potřebu přikráčet a ještě do mě šťouchnout? Vyletím na nohy a nahrbím se jak polekaná vzteklá naježená kočka. Tento pohyb však znamenal i prudce pohnout nohou, takže ze vzteklé kočky se ze mě stal opět vlk s bolestnou grimasou ve tváři.
Mrsknu naštvaný pohled po vlkovi, ale pak náhle napřímím uši a výraz se změní v překvapený. Naklopím hlavu na stranu. Pach vlka mi něco připomínal. Byl čímsi podobný někomu, koho jsem viděl. Ale kdo to byl?
Oči se mi lehce zamží nepřítomností, jak jsem se snažil si vzpomenout, čím je mi povědomý. Vybavil se mi šedý vlk... Ah ten šedý vlk! Ten, co byl nejspíše můj otec... a mluvil o té hezké černé vlčici! Shine... která měla vlčata... Ale... Shine jsem dobře nepoznal, její pach jsem neznal. Pach tohohle vlka mi připomínal toho šedivého. To si fakt můj prašivý otec nadělal vlčata i tady?
Pomalu si stoupnu trochu důstojněji a lehce si odkašlu. "Než se přiblížíš takhle k vlkovi, je dobré pozdravit." řeknu hlasem skoro až robota. Ne, nebylo to z mé hlavy, já tyhle věci také neuznával. Byla to slova Angee a já měl potřebu tohohle vlka nějak pokárat za to, že mě nenechal být. A jak jinak ho pokárat, než slovy mé naprosto děsivé sestry?

← Most (přes Temný les)

To, co mě čekalo za mostem, se mi líbilo možná ještě méně než samotný Most. Tiše zafuním, když došlápnu na naraženou tlapu na pevnou zem a rozhlédnu se. Mrtvolný les. Ne vážně, proč si tu někdo choval mrtvý les? To to těm místním bohům nepřišlo odporné? Oklepu se a rozhodnu se tu déle nezůstávat. Ne, vážně jsem tu nechtěl zůstat už ani minutu, i když to ve finále možná bylo lepší než s naraženou tlapou začít stoupat do hor.
Který darebný bůh sem zrovna musel dát hory? Neměl jsem hory moc v lásce. Příliš mnoho kamenů a málo kytek, ale takové horské louky... Našlo se tam spoustu zajímavých květin a bylin hodných k prozkoumání. Teď však byla zima a na tajícím sněhu to nepříjemně klouzalo. Do toho mrtvého lesa jsem se však vracet nechtěl a tak mi nezbylo nic jiného, než s námahou a bolavou tlapou kulhat vzhůru dál.
Když se konečně dostanu někam výš, kde se dalo jít po hřebeni, zhluboka vydechnu a tiše zanadávám. Konečně jsem měl možnost pořádně prozkoumat tlapu. K mému spokojení nebyla nikde nateklá a zdálo se, že je opravdu jen čistě naražená a nic vážného to nebude. Ačkoliv jsem to nerad přiznával, tající studený sníh na tu tlapu celkem zabíral a tak si po chvilkovém váhání do toho sněhu lehnu tak, abych tlapu nechal chladit a sám jsem si odpočinul. Voda, dostávající se na kůži skrze srst, nebyla nic příjemného. Ale na chvíli jsem se rozhodl to snášet.

← Luka (přes Les u Mostu)

Po louce následoval celkem příjemný les. Slunce tam tolik nesvítilo, takže sníh zůstával ještě více méně nedotčený. Oklepu se od přebytečné vody v srsti a rozejdu se dál.
To, na co narazím, se mi však vůbec nezamlouvalo. Most. Pokrytý tajícím sněhem a ještě vypadal opravdu velmi nestabilně. Ne vážně, kde byla Ellie s těmi svými portály, když jí vlk potřeboval na něco jiného, než naštvat spícího Boha nevhodnou návštěvou? Tiše si povzdychnu. No, cesta prostě jinam nevedla. A tak jsem udělal první krok, při kterém jsem málem skončil kdesi v hlubinách...
Když jsem totiž vkročil na most, má neopatrnost vedla k tomu, že mi tlapa podklouzla a já se během chvíle válel zapletený do prkýnek mostu a tiše nadával. Tohle nebyla nejpříjemnější situace. Měl bych si dávat lepší pozor. Z nějakého důvodu jsem nebyl tak obratný, jako jsem si pamatovával. Kde jsem ztratil svojí obratnost? Asi někde na místě, odkud mě to vcuclo sem na ostrovy. Perfektní.
S tichým bolestným zaskučením se vyhrabu na nohy a tentokrát už opatrně vykročím na most dál. Občas mi to sice ještě uklouzne, ale teď s tím již počítám a tak se mi povede most přejít bez nějakých dalších vážných komplikací. Ale naražená a natažená tlapa bolela jak ďas...

→ Hraniční pohoří (přes Temný les)

← Nerovy vodopády (přes Křišťálové jezero)

Mezitím, co jsme byli u toho Boha na návštěvě, se venku začalo rozednívat a obecně nastalo ráno. Zmizely mraky a sluníčko na to, že byla stále zima, poměrně dost pálilo. Sníh se vlivem jeho tepla pomalu začínal rozpouštět, tát a tak bylo dosti nepříjemné a hlavně mokré v něm chodit. Normálně to tedy mokré také bylo, ale ne tolik.
Zatvářím se kysele a zamumlám si něco o tom, že aby už tu bylo jaro a já se mohl válet v rozkvetlých kytkách. Zimu jsem vážně nemusel. Teda pokud byly mínusové teploty a byl sníh? Proč ne. Sice se to lepilo na srst, ale alespoň to nebylo takhle fujky mokré.
Tiše si povzdychnu a na louce se rozhlédnu. Chtěl jsem si tohle místo dobře nejprve zapamatovat, protože bude dobrým místem na zkoumání kytek přes jaro a léto. Když mám pocit, že tohle místo pak poznám, vydám se kamsi za nosem dál.

→ Most (přes Les u Mostu)

Tahle celá sešlost se ve finál poměrně rychle zase rozpadla. Místní bůh dovysvětlil zbytky toho, co jsem ke květině nevěděl a já se rozhodl si to pořádně zapamatovat. Takže Bryce měla pravdu a ta kytka tak vskutku zajímavá byla. Nu dobře.
Bůh byl již pěkně rozmrzelý a tak se každý vydal svou cestou. Nejprve jsem počkal, až odejdou vlčice a pak, aniž bych se s bohem nerozloučil, jsem prostě zmizel také. Možná jsem se choval neuctivě, na druhou stranu pokud mě prokoukl, mohlo mu dojít, že to není tak úplně úmyslné ignorování, prostě jsem jen takový... byl. Byl jsem v očích některých vlků totální nevychovaný idiot. A co na tom bylo nejhorší? Neuvědomoval jsem si, proč. Nemohla za to výchova, nemohlo za to nic, jen já. Byl jsem takový a nedalo se s tím nic dělat.
Když vyjdu ven, zhluboka se nadechnu a pak vydechnu. Ne, vážně jsem měl poslední dobou dost na houby dny. Bylo to skoro až otravné. A tak mi na tváři přistane opět můj totálně otrávený výraz, se kterým se vydám kamsi dál za čumákem.

→ Luka (přes Křišťálové jezero)

Nero si ze mě vyloženě utahoval a dobře mu tak! Díky jeho velikosti se praštil o strop! Na tváři se mi nepovede skrýt úšklebek jistého zadostiučinění. Nemá vyhrožovat s mou sestrou...
Pak se však má pozornost stočila směrem ke slovům vlčic i samotného boha a srst mi konečně přilehne k tělu, takže přestanu připomínat načepýřenou vyděšenou kouli. Ta nemoc souvisela s magií, ale... pak se zmínila duhová rostlina. O té jsem něco věděl! Hrdě se napřímím. "Tu duhovou kytku... sám pro sebe jsem ji zatím nazval magickou léčivkou duhovou. Její semínko získala jistá vlčice... eh... Bryce? Ano, Bryce... Prý někde na severu od nějaké divné vlčice. Prý by měla obnovovat magii těchto ostrovů. Neměla by tedy této nemoci spíše pomoci, než že by ji způsobila? Nebo se zasadila příliš pozdě? Nebo to bylo nastrčeno nějakými špatnými vlky, kteří chtějí místní ostrovy zničit?" ano, v mém hlase konečně zaznělo cosi jako přítomnost a zájem. Debata se totiž stočila kolem kytky a navíc velmi zajímavé kytky. A protože byla spojená evidentně i s tou nákazou? Stala se pro mě ta nemoc také důležitá a zajímavá. Díky tomu jsem zapomněl i na Angee a obecně úplně na všechno. Zajímalo mě, co na to Nro poví. Řekne, co ta magická kytka je zač? Věděl o ní? Pokud byl bůh, jistě musel...

Onemocněte (nakažen Ellie)
Vykonejte cestu k bohům (je tam s Ellie a Riccou)

Výborně. K vodě se náhle přidal vítr a já se ze všech sil snažil zůstat sedět na místě. Vítr alespoň nebyl naprosto ledový, ale naopak příjemně teplý? Brzy byl můj kožich zase suchý. Až na to, že veškeré chlupy byly náhle vyfoukané kamsi dozadu a dost rozčepýřené. Musel na mě být opravdu úchvatný pohled.
Jen se tvářím ještě otráveněji a uraženěji. Ne vážbě, co si to dovolova... COŽE? Ten podivný tvor se po chvíli objevil a náhle zaplnil vlastně celou místnost. Jen těknu pohledem po Ricce, ke které se přiblížil hlavou velkou jako ona a představil se. Perfektní. Vážně tu měli bohy? Vážně jsem stál před jedním z nich? Byl hmotný a skutečný?
Když začal mluvit na Ellie, cosi vzadu v hlavě, jakýsi pud sebezáchovy, tiše doufal, že neslyšel mou tichou nadávku zahrnující Angee. No, opak byl pravdou. Ve chvíli, kdy vyřknul ta slova, sklopím prudce uši do zadu a má srst se zježí tak, že i díky vyfoukání momentálně vypadám jak nafouklá chlupatá koule. "Ehm... to není potřeba... ne, vážně ne... já... omlouvám se?" vysoukám ze sebe omluvu. VÁŽNĚ OMLUVU! Tenhle políček byl snad ještě horší, než kdyby tu přímo má starší sestra byla. Protože teď tu nebyla a tenhle obr ji evidentně uměl sem přemístit. Prudce začnu vrtět hlavou. Ne, ne, ne. Žádná sestra. Ne teď, ne tady. Lehce se přikrčím se sklopenýma ušima a vyjádřím tak cosi jako úctu vůči tomu velkému, mocnému nevímčemu, co si říkal bůh Nero a doufám, že to bude stačit k tomu, aby mi dal s mou sestrou pokoj.
Nějak mě ani nezajímalo, jak jsem musel před vlčicemi vypadat. V podstatě z toho otráveného nadutého vlka tu najednou byla naježená přikrčená koule se staženým ocasem. A co víc? Nebylo to kvůli tomu velkému tvorovi před námi... ne, ne. V této pozici jsem se ocitl ze strachu z někoho úplně obyčejně smrtelnického. Mé sestry.

Jméno svého bratra, které vyklouzlo z tlamy cizí hnědé vlčice, jsem zaslechl. Ne, vážně, proč si mě všichni pletli s mým bratrem? Však byl úplně jiný! Cosi si zamručím. Vlčice se však opraví jen co přijdu blíž. Moc jsem si jí nevšímal, ale po oslovení "pane Segine" jsem po ní hodil jeden ze svých otrávených nevrlých výrazů. Už mě tohle vznešené chování unavovalo. Ostatně jsem na něj nikdy nebyl. Nebýt výchovy Angee, tak bych ho ani nikomu nemusel oplácet, protože bych nevěděl, že se to má.
Při myšlence na mou sestru se mi naježí srst. Prosil jsem všechny místní bohy, že když teda měli potřebu sem přenést evidentně velkou část mé rodiny, včetně mého nejspíš otce, nebudou mít ten skvělý šeredný humor a nepřenesou sem i ji. Lehce se ošiji a pak pohlédnu na Ellie, která se mě optala na lektvar. Ve tváři se objeví trochu nadšenější výraz. "Ale ano... kdysi jsem něco jako lektvary dělal... přeci jen mám rád květiny, tam patří i bylinky a ty pak pomáhají při různých problémech. Bohužel místnímu rostlinstvu stále tak dobře nerozumím. Je tu toho tolik nového!" byl jsem jak vyměněný oproti tomu nevraživému pohledu na začátku. Dokonce i ocas se mi začal smýkat ze strany na stranu! Nadšeně si sednu a...
Mé nadšení nemělo dlouhého trvání. Náhle jsem totiž zachytil pohyb a než jsem stihl zareagovat, snesla se k nám divná lítající voda z vodopádu a celé nás zlila. Ani jsem se nehnul. Věděl jsem, že nemělo smysl pokoušet se utíkat a tak jsem zůstal sedět, vypadal jsem jako zmoklá slepice a na tváři jsem měl absolutně otrávený výraz ve stylu "haha... ten byl faaaakt dobrý"... Můj výraz byl čirou upřímnou odpovědí na pobavený smích, který se ozval. Prý neměl čas na návštěvy! No o tu jeho se přeci taky nikdo neprosil. S tím naprosto otráveným výrazem zamumlám cosi jako "Angee na tebe" a pak se oklepu aniž bych bral v potaz, že tím ohodím dvě přítomné vlčice.

← Křišťálové jezero

Už když jsme se k vodopádům blížili, ucítil jsem hned několik pachů, které mě donutili sáhnout po rychlé brzdě a já se prostě zastavil. Ne vážně. Mluvila přeci o kytkách, ne vlcích. Něco jsem si pro sebe bručel a před vchodem do jeskyně. Procházel jsem ze strany na stranu a cosi si tiše brumlal o tom, proč tu vlastně proklatě jsem. Chvíli jsem i přemýšlel, že bych prostě odešel, ale... mohl jsem nechat tu hnědou bez dozoru? Vlastně měla dost velké štěstí, že jsem neviděl dovnitř na to, že už má jinou oporu, protože jinak bych se prostě neukázal.
Tiše zaúpím a nakonec se s protočením očí vydám hlouběji. Našel jsem ji, Ellie a co víc? U ní byla nějaká vlčice. Ne vážně, kam se teď schovat? Asi nikam. Měl jsem za to, že si mě všimli a to znamenalo, že bych vypadal příliš směšně. To mi za to nestálo. Proto se jen na chvíli zarazím, ale pak se opět rozejdu a zamířím k té dvojici, od které bych nejraději vzal čáru někam pryč.
"Eh... nevypadáte vůbec dobře." řeknu bez jakéhokoliv pozdravu a má informace je směřována k Ellie. Zhoršovala se a já nenašel lepší slova jak jí to oznámit, kdyby si toho čistě náhodou nevšimla.

← Ovocný lesík (přes Luka)

Ne vážně... proč že jsem se to za ní tak rychle hnal? Byl jsem snad nějaký ocásek, co běhá, když ta hnědá, tedy Ellie, pískne? Ne, nebyl... Nebyl jsem přeci ničí ocásek. Ale, slíbila že tam budou zajímavé rostliny taky. S tichým mručením jsem jí proto následoval. Byl jsem ještě rozmrzelejší než obvykle. V hlavě mi hučely myšlenky a informace, co jsem se dozvěděl. Jak že se můj otec vlastně jmenoval? A byl to vůbec on?
A jak to, že ta krásná zajímavá černá vlčice musela být moje nevlastní máma? Svět vážně nebyl fér! Tiše jsem si povzdychl a kdykoliv se Ellie zastavila, aby ulevila plicím a nabrala dech, stojím u ní tak nějak proto, že mi bylo blbé jí tam nechat a pak si vyčítat, že někde umřela, aniž bych byl u toho. Abych náhodou nemusel žít s vědomím, že jsem někoho lhostejně nechal umřít. Ne, vážně mě celkem mrzelo, že ji nedokážu pomoci. "Doufám, že na tom místě kam míříme, bude hlavně někdo, kdo bude vědět, jak vám pomoci." zabručím si spíše pro sebe a když se rozejde, vydám se zas za ní.

→ Nerovy vodopády

Šedý nakonec poznamenal mé jméno. Skoro jsem se v tu chvíli naježil, protože se mi zdálo, jako by tu v tu chvíli byla Angee. Díky všem bohům existujícím i neexistujícím, naštěstí to stále byl jenom ten šedivý. Ale... znal mé jméno. Podívám se na něj, do těch jeho očí. Mohl by to být? Otec? Kdo jiný by to byl? Propaluji ho pohledem a přemýšlím, jestli bych neměl třeba něco říct? Udělat? Ale nevěděl jsem co a tak jsem si svou otázku, jestli je to opravdu táta, který nás ponechal samotné, nechal pro sebe a dál o tom nic neříkal. Šedý mi nakonec i prozradil, že tu mám na ostrovech někde jednoho z bratrů, že ta černá zajímavá vlčice byla Shine a podle všeho byla matkou mých nových sourozenců? Nejistě zatěkám očima mezi stromem, hnedým vlkem, již o něco více zajímavou hnědou vlčicí a zase tím šedivým. Co jsem mu na to měl jako říct?
Eeeeh... ehm... no... asi zajímá?" odpovím jen spíše možná zamumláním pro sebe. Byla to otázka. Vlastně mě to nezajímalo. Proč mě mělo zajímat, že mám ještě jiné sourozence? Trochu se mi zježí srst na hřbetě při představě, že bych potkal druhou Angee...
Rychle se oklepu a radši se začnu věnovat tomu zajímavému stromu, ze kterého jsem se pokusil dostat plody. Ah jistě, byl jsem nemotorný, ale mohl se mi někdo divit? Na to, jak jsem byl obvykle klidný a odtažitý, otravný a nevrlý, náhle jsem měl hlavu plnou myšlenek a byl jsem plný divných pocitů. Ty však naštěstí zmizely, když se hnědé podařilo sundat větývku s plody a kus mi podala. Okamžitě jsem poskočil radostí a led prostě jen začal olizovat dokud jsem se nedostal až na plody, které jsem snědl. Nezapomněl jsem však část rozmrzlých přeci jen nechat tomu hnědému, který nám nakonec sdělil, co že to za strom je. Informace jsem si pozorně poslechl a pak se můj zrak stočil k hnědé. Ellie. Už se představila. "Jako by mě vaše jméno zajímalo..." zamumlal jsem si spíš pro sebe a vydal jsem se za ní.

→ Křišťálové jezero

← Oblouky bohů (Prsten portálu)

Nadšeně jsem vběhnul za tou jinak nezajímavou vlčicí. Teda nezajímavou, teď byla více než zajímavá. Chtěla mi ukázat květiny! "Ano ano... zajímavá černá vlčice." odpovídám horlivě, když mě portál vycucne uprostřed lesíka plného ovocných stromů. Jen škoda, že už začínala zima! Na podzim to tu musí být ohromné. Toto místo určitě stálo za uložení do mé paměti. Zvesela lehce pohupuji ocasem, když se rozhlížím kolem. "Je to tu moc hezké... moc hezké..." mumlám radostně v odpověď spíš pro sebe, ale hnědá vlčice to mohla slyšet také. Přeci jen to tak nějak patřilo i k ní?
Co mě přivedlo zpět k přítomnosti byl zvláštní dusivý zvuk, který začala vlčice vydávat. Takhle hrozné sípění a snahu aby plíce zase začaly fungovat jsem dlouho neslyšel. Neodstoupil jsem, nehnusila se mi, spíš jsem jí... litoval? Cosi uvnitř mě mělo potřebu nějak pomoci. Ačkoliv jsem byl pro většinu vlků absolutně otravný a možná pro někoho až nevychovaný, dobré srdce v mé hrudi mohl poznat každý v nesnázi. Sice jsem nad tím vždy nespokojeně mlaskal, ale nemohl jsem prostě jen tak odejít, když byl někdo v problémech. "Měla byste najít něco, co vám od tohohle pomůže. Jistě tu poroste nějaká bylinka, nebo bylinky, které po smíchání uleví od vašeho nachlazení." povím hnědé vlčici. Kdybych tu byl déle na ostrovech, možná bych si s tím sám věděl rady, ale takhle? Mohl jsem hnědé vlčici najít maximálně nějakou přemrzlou hlucinu aby měla halucinace o tom, že je jí líp. Jenže halucinace byly nevyzpytatelné a vlastně jí mohlo být ještě hůř.
Od vlčice mě odtrhlo zavolání jméno mého bratra. Prudce zvednu hlavu a zadívám se na šedého vlka, který se nacházel u toho hnědého vlka, který se krčil u stromu a cosi žvýkal. Hnědá vlčice se obecně rozešla tím směrem také. Ty plody na stromě vypadaly lákavě. Pomalu se rozejdu za ní a tím bezeslova i za tím šedým vlkem. Ty oči! Byly mi povědomé. Kdo to byl, že si zasloužil zůstat v mé paměti? "Anser má trochu jiné zbarvení." odpovím nakonec jen. Proč bych měl někomu říkat, že Anser je můj bratr? Byla to v podstatě stejná filosofie jako proč bych měl někomu sdělovat mé jméno, nebo vůbec zdravit...
Chvíli si šedého prohlížím, ale protože prostě nemám potřebu nějaké větší interakce, otočím se zpět k vlkovi, který hladově hleděl nyní na mě a na Ellie. V hlavě mi furt vrtalo, odkud oči šedého znám, ale má pozornost se pomalu začne obracet hlavně k zamrzlým plodům na stromě. Až teď jsem si začal uvědomovat, jakou nevýhodou bylo to, že cesta portálem na tyto ostrovy mi sebrala mojí magii. Jak ty plody rozmrazit? "Asi stojí... a když jsme u toho, taky bych rád ochutnal." odpovím a různě nakrucuji hlavu, abych na zamrzlé plody viděl z více úhlů. Jakoby mi to pomohlo vymyslet, co s nimi... Hnědá vlčice začala s hnědým vlkem komunikovat a nejspíše čekala, jestli jí s těmi plody pomůžeme. No mě teda rozhodně pobízet nemusela. Po nakrucování hlavy se rozhodnu postavit na zadní, přední nohy opřu o kmen stromu a jednu přední packu pak nadzvednu ve snaze dosáhnout na zamrzlé plody a třeba ulomit větývku s nimi. Jak je rozehřát bylo pak otázkou buď magie, nebo je prostě zalehnu a rozmrazím teplem svého těla. Vypadal jsem jako obrovské kotě, které se snaží dosáhnout na nějakou tkaničku uvázanou vysoko tak, aby na ní kotě nedosáhlo. Různě jsem se pokoušel dosáhnout na plody, nebo alespoň na větev, se kterou by se dalo vymyslet. Vydával jsem u toho nespokojené mručivé zvuky. Vážně mě štvalo, že tu evidentní dobrotu nemůžu dostat! Podívám se na hnědou vlčici a po dlouhé době se s ní pokusím opět více mluvit. "Nemáš... nemáš nějakou magii, která by alespoň ulomila větévku s těmi plody? Nebo dokonce něco, co to rozmrazí a ono to pak spadne?" zeptám se a mé modré oči ji propalují hladově skoro jak oči toho hnědého vlka. Ale ten hnědý vlk už přeci obdarován byl tím šedivým! Teď přeci byla řada na mně! Já chtěl taky ochutnat, co se skrývá v těch oranžových plodech.
Podívám se na hnědého možná trochu nevraživě, ale pak mi dojde, že o tom stromě vlastně může vědět víc a tak se můj pohled změní na zvědavý. Prohlížím si ho. "Řekneš nám pak, co to je ten strom zač, když ti dáme taky nějaký ten plod?" optám se ho a lehce zamávám ocasem. Na nás do téhle chvíle nepromluvil a já neměl potřebu mu projevovat úctu vykáním. Hnědá vlčice si vykání vysloužila tím, že mi sama vykala a mně bylo blbé jí oslovovat "ty".