Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začal jsem vykládat o kladech, proč by se o kytky měla více zajímat. Nevypadala moc nadšeně, ale mě to v tu chvíli vlastně moc nezajímalo. Měl jsem potřebu ji to prostě říct a nic mě v tom nemohlo zastavit. Z jejích slov a chování však vlastně více vyznívalo to, že se tomu bude možná spíše smát nebo minimálně ji můj zájem pobaví než abych ji něčemu v budoucnu přiučil. Jen nad tím protočím očima. I tak mi přítomnost téhle vlčice nijak nevadila. Měli jsme jiné zájmu a přesto je ona tolerovala a já tak nějak se snažil tolerovat její nezájem.
Pak jsem přemýšlel nad stromy a kývnu na slova Bryce. "Řekl bych, že v tom bude spíše magie. Nevím, že by minerály dokázaly tohle s listím. Ale rozhodně té magii v tom pomoci také mohou." oznámím a to už se pomalu dostaneme z lesa ven na nehezké mlhavé otevřené pláně.
Moc se mi tu nelíbilo, ale Bryce byla rozhodnutá jít dál a tak mi moc nezbývalo než jít za ní. Tiše si opět povzdychnu ale našpicuji uši, když narazíme na vlky. Bavili se rozhodně o něčem pro mě zajímavém!

→ Mlžné pláně

Viděl jsem, jak mě sice poslouchá, ale z jejího výrazu čišel jakýsi nezájem vůči kytkám. Povzdychl jsem si jako nějaký trpělivý otec co se snažil něco vysvětlit vlčatům. Ano, většina kytek byla nezajímavých a obyčejných. Jen prostě vypadaly krásně a voněly. Některé však byly jedovaté a těm bylo dobré se vyhnout. A aby se jim někdo vyhnul? Musel je znát. A pak tu byly rostliny, které dokázaly vyléčit spoustu věcí a nebo pomoci lépe zhojit ránu. "Vím, že kytky jsou pro tebe asi nedůležité, ale řeknu ti jedno. Je fajn alespoň vědět, která tě může zabít a která tě může uzdravit. Až najdu někoho, kdo mi ukáže místní rostlinstvo, ukážu ti to." řeknu jí a pak se rozhlédnu kolem.
"Zajímalo by mě, jestli jejich koruny barví nějaké minerály v půdě, nebo jestli to nejsou minerály, ale magie v půdě. Jedno z toho to musí být a přikláněl bych se spíše k magii. A co se týče plodů toho velkého stromu? Nevím, ale všechny plody jednou za čas spadnou, když dozrají. Nebo je shodí pták..." soudě dle reakce na nejedlé bobule a jedlé červené plody alespoň pár kytek znala. Pokývu hlavou. "Ano, třeba brusinky. Ty jsou jedlé a přesto to vypadá, že by mohly být jedovaté. Proto je lepší květiny znát." řeknu možná lehce hrdě na to, že znát kytky je fajn.

<- Modrák

Pomalu jsem za ní kráčel s možná až lehce otráveným výrazem. Byla nedočkavá, nenechala mě si strom ani pořádně prohlédnout! Okolní stromy však byly také fascinující, takže po chvíli brumlání si pro sebe ztichnu a se zájmem si prohlížím okolí. Stromů jsem na svých cestách potkal hromadu, obrovské i malé, pokroucené i rovné, zvláštně tvarované a různě barevné, ale teda fialová a modrá barva byla nezvyklá i pro mě. Vlastně se mi to líbilo, ten les byl zajímavý a já si docela dovedl představit, že až budu mít všech plný zuby, schovám se někde tady.
Bryce mé nabídky na zpomalení využila a já se tak mohl více kochat. "Neviděl právě. Doufím, že tu na ostrovech najdu někoho, kdo mi místní rostlinstvo ukáže. Je tu možná spoustu známých rostlin, ale evidentně se tu najdou i nějaké zvláštní, jako třeba tyhle stromy. A co mě zaujalo na tom velkém stromě? Nevím, něco mě k němu lákalo. Rád bych ochutnal jeho plody. Červená sice v přírodě většinou značí nebezpečí, ale ne všechny červené plody jsou přeci nejedlé." prohlásím a přitom na Bryce kouknu jen jedinkrát na malou chvíli. Zbytek mé pozornosti mají stromy kolem.

Strom byl opravdu obdivuhodný a já si zaryl do paměti, že se sem chci určitě vrátit a ideálně k tomu najít někoho, kdo mi o tomhle stromě řekne víc. Za své cesty jsem potkal spoustu zvláštních rostlin, přerostlých stromů, ale žádný nebyl jako tenhle. Něco mě k němu táhlo. Jako kdyby ho oplývalo nějaké tajemství. Jeho plody také vypadaly velmi lákavě.
Bryce mu však věnovala jen krátký pohled a pak šla dál. Protočím očima. 'A pak že já jsem suchar...' pomyslím si. Ani nic neřekla a prostě zamířila dál. Chvíli střídavě sleduji strom a pak její mizící rezavý kožich v lese. Nesnášel jsem svou část, která měla potřebu někomu pomáhat. Slíbil jsem ji pomoci. Navíc tenhle strom se jistě sám nikam nepřemístí, ale kam by ona zasadila rostlinu?
Tiše si povzdychnu a pak přidám do kroku, abych ji dohnal. "Nemusíš zas tak pospíchat." zabručím spíš pro sebe, když už jsem blíž ní. Tenhle les byl také zajímavý svými stromy, ale ten modrý obrovský byl i tak jedinečný. Obecně měla štěstí, že jsem se rozhodl vydat za ní a nezůstal jsem u něj.

→ Začarovaný les

% -> po 2% do obratnosti zbytek po 1% do každé zbylé

Děkuji moc za akci, konečně z ní mám i odznáček, jen škoda, že na to teď nemám kvůli škole sílu a čas. Užívejte si všichni zbytek!

Zapsáno

Co se týče mého názoru na týmy, tak za mě to bylo fajne zpestření. Člověk nemusel vše dělat sám. Velkou výhodou i nevýhodou je pak aktivita všech členů. Na druhou stranu týmy do toho vnáší jakousi strategii. Prostě to bylo celkem fajne i když občas trpím, protože některé věci mám pak potřebu si dělat sama

<- Kvetoucí louka

Bryce byla evidentně šťastná, že ji pomůžu najít příhodné místo. Její přítomnost mě neotravovala tolik, jako tehdy přítomnost Vé. Přeci jen byla dost tišší a chovala se rozumně oproti šedé vlčici. Vlastně jsem byl rád, že budu vědět, kde ta nová rostlina poroste a mohl jsem se na ní chodit koukat a sbírat o ní poznatky.
Teď mě však zaujal strom v dáli a já k němu sebejistě zamířil. Byl naším směrem a mě hnala zvědavost, co ten strom je zač. Vypadal obrovský a jak jsme se k němu blížili, akorát to potvrzoval. Na louce jsme strávili déle než jsem čekal a noc utekla příliš rychle. Na druhou stranu začalo ráno. Dobu svítání jsem měl také rád, ale nelíbilo se mi, že po tak krásném čase musí následovat. Na chvíli se objevila i mlha, která mi strom v dáli schovala, ale i ta začala řídnout a náhle jsme byli tam, kam jsem mířil.
Zastavím se dole u kmenu stromu a začnu ho obcházet. Byl to největší strom, jaký jsem kdy viděl. A co víc! Měl modré listy a mezi nimi se leskly na slunci červené plody podobné jablkům. Nebo možná broskvím? Ze země toho nebylo moc vidět. Sednu si na zadek a naklopím hlavu na stranu. Přimhouřím oči a strom si lépe prohlížím. Doufal jsem, že o něm někdo bude vědět něco více. Navíc, za stromem pokračoval les. Barevný zvláštní les. Tohle místo, ostrovy, se mi líbily už teď. Bylo tu tolik co objevovat! Zdejší magie si nejspíše s přírodou musela hrát, jinak tohle vše nebylo možné.

Mluvil jsem o kytkách rád a proto jsem se docela i rozpovídal. Vlastně jsem nasadil velmi zamyšlený výraz a skutečně jsem přemítal na tím, kam tu květinu zasadit. Nějaká obnova magie mi byla fuk, pomoc vlčici mi byla taky fuk, ale možnost zasadit neznámou kytku? To už stálo i za tu pomoc ostatním. Navíc... vlastně bych ji nedokázal úplně jen tak nechat jít bez pomoci. Tahle má část mi vadila, ale co s ní nadělám?
Bryce pak začala vykládat o nějakých mě nezajímajících detailech. Bylo mi jedno, kam ji má zasadit, já jen chtěl, aby ta kytka se někde opravdu uchytila. Zajímalo mě, jak bude vypadat. Zkoumám zaujatým pohledem semínko a vlčici možná tak trochu ignoruji. Tahle louka byla skvělé místo, ale zrzavá se odmítala asi nejspíše vzdát svého poslání a tak si po jejím proslovu povzdychnu. "No dobrá." řeknu a rozhlédnu se. Směrem odkud jsme přišli, byla tajga a v dálce byly hory. Dle mého odhadu byly tam dál někde ledové pláně. Bez dalšího slova se tedy stočím směrem, kde dle mého názoru by mohlo být také dobré území. Pohlédnu na Bryce a pak se rozejdu tím směrem. Další pobídku jsem ji nedával, snad to pochopila. Navíc mě to právě táhlo ke stromu, který jsem při rozhlížení zahlédl. Byl až příliš obrovský. O jeho zbarvené koruně jsem díky noci nic nevěděl, ale zvláštní byl přeci jen už tou velikostí.

→ Modrák

Ano, nějak jsem doufal, že konečně budu sám, ale přítomnost zrzavé mi přeci jen vadila o dost méně, než té šedivé. Vlastně jsem tiše doufal, že se za námi neobjeví. To bych možná už nerozdýchal ani zde na louce mezi květinami.
Když prohlásí, že si spolu zas tak nerozuměly, že by se s ní musela poznat lépe, skoro až protočím oči. Kdo by se u všech kytek chtěl s ní poznat hlouběji? Však to byla povrchní nafoukaná dámička. Vlastně mi stále leželo v hlavě, jak může být vůbec členkou nějaké smečky. To byla dcera někoho důležitého? Vysoce postaveného, že byla trpěna? Možná.
Nakonec radši debatu převedu jinam. Na kytky. Ani jsem nečekal, že to tu vlčici zaujme, ale evidentně ano a chtěla s něčím pomoci? Naklopím hlavu na stranu a pohlédnu na ní. Při zmínce o červech se přeci jen ušklíbnu. Slyšela nás tedy moc dobře. Když začne vyprávět o semínkách rostliny, nastražím náhle uši a v očích mi blýskne zaujetí. Pečlivě si uchovám veškeré informace o ní v hlavě. "Rozhodně by to chtělo ji zasadit někde na světle, ať se jí vede dobře. Zároveň ideálně někde, kde je dostatek vody. Rostliny potřebují vodu. Řekl bych, že někde na téhle louce, pokud najdeš nějaký potok nebo jezírko, by bylo ideální místo pro ní. Samozřejmě některé rostliny potřebují i stín a nesnesou horko či přímé sluneční světlo. Takové rostliny je dobré zasadit v lese, který není tak hustý, aby nějaké ty sluneční paprsky šly až na zem." řeknu. Samozřejmě každá rostlina měla jiné požadavky a její přežití záviselo na jejich splnění.

← Tajga

Chtěl jsem být od té šedivé co nejdál. Bolela mě z ní hlava tak, že jsem byl náhle rád za otevřený prostor, který se přede mnou objevil. Zhluboka se nadechnu. Byl sice podzim a dost květů bylo odkvetlých ale i tak jsem dokázal z toho všeho poznat, že tohle je velmi bohatá louka na všechny možné rostliny. Na chvíli zavřu oči a na mé tváři se objeví úsměv? Ano, úsměv. Celý světe div se! Segin se usmál!
Zhluboka opět vydechnu a pak se zarazím. Nastražím uši a ohlédnu se. Až teď jsem si uvědomil, že jsem měl společníka. Teda společnici. Bryce se rozhodla tam Vé nechat. Pohlédnu na ni a hlava mi samovolně spadne na stranu v otázce, co tu vlastně chce.
"Myslel jsem, že zůstaneš u té upovídané... jistě byste si... eh... rozuměly?" zkusím nadhodit, ale pak se oklepu. Mělo to cenu? Nemělo. Asi prostě usoudila, že moje společnost je lepší. Jistě že byla, ale já jednoduše jinou společnost moc nevyhledával. "Mám rád kytky." prohlásím, když se podívám zpět na louku. Ani jsem netušil, proč jsem to řekl. Přeci jen to vzhledem k mému absolutnímu ignorování okolí a tomu předešlému úsměvu asi bylo jasné.

Vé, jak se pak později představila, evidentně byla ráda, že jsem jí dál ignoroval. Asi jsem ji hluboce urazil. Dobře jí tak. Vlastně jsem stále žil v přesvědčení, že nějaké ty parazity má. Možná ne na zadku, ale v hlavě. Myslím si o ní své a nakonec se tedy představím i té zrzavé. Šedá, aby asi nebyla tak moc pozadu, tak se nakonec představila také. Vé. Divné jméno. Znělo to jako trochu divné bečení ovcí. Tuto poznámku jsem si ale rozhodně schoval do paměti, kdybych ji náhodou ještě někdy potkal. Nebyl jsem úplně konfliktní, ale na tuhle vlčici stačilo urážlivější slovo a dala pokoj.
Zvednu se k odchodu, ale i tak bedlivě poslouchám informace, které Bryce dostala z šedé dámičky. Moc toho ale zajímavého neřekla. Cestu odtud jsem zatím rozhodně nehledal, o kytkách nemluvila a jediné, co tedy stálo za zapamatování byly dva ostrovy. A i to bylo tak moc nicneříkající, že bych si to dřív nebo později zjistil sám.
Vé si evidentně všimla mé snahy odejít a prohlásila něco, co doufala, že mě urazí. Protočím očima a odfrknu si. Nebyl jsem ani stříbrný princ, ani špinavotlamka. Nebo spíš mi oba názvy přišly spíš k smíchu a trapné než urážlivé. Vážně neměla na víc? Lehce naklopím hlavu na stranu a ohlédnu se na šedou v gestu jasně říkajícím, co si o její inteligenci myslím a s tím se vydám někam za nosem.

→ Kvetoucí louka

Evidentně jsem zasadil ránu do černého. Šedá vlčice na malou chvíli oněměla údivem nad tím, co jsem si dovolil. V očích mi blýskne jisté uspokojení, když se pak do mě slovně pustí s neohrabanýma urážkama. "Drahá šedá vlčice s parazity... Normální vlk takhle nikdy zadkem nekroutí, pokud s ním je vše v pořádku. A co se týče vyznání se v bylinkách, vůbec to nesouvisí s odhadem zdravotního stavu druhého vlka." odpovím ji s naprostým klidem a jistým zadostiučiněním. Vlastně to byla za velmi dlouhou dobu nejdelší věta, co jsem ze sebe dostal. Zasloužila si to? Asi mě to nezajímalo.
Pak se k nám přidala ta reazavá a začla se vyptávat a nakonec mi i řekla vše, co o těchto ostrovech zjistila prozatím. Bryce, rezavá se jmenovala Bryce. Šedá na ní vrhala úsměvy a pak se dívala na mě? Jako by mi mělo vadit, že ty úsměvy nepatří mně? Vlastně jsem úlevně vydechl, než abych se tvářil nějak dotčeně nebo snad lítostivě? Dala mi pokoj, to bylo hlavní. Co už bylo horší, bylo zjištění, že ta šedá opravdu patří do nějaké smečky. Byla ve smečce. Kdo ji sakra v té smečce dokázal snést? Jako alfa se teda nechovala a pochyboval bych, že by vlci ji snesli na vyšších postech než jako obyčejného člena, na kterého se výše postavení mohou ohradit.
Ne, že bych chtěl úplně někdy někam do smečky, ale děsila mě představa, že vůbec existuje smečka, která si tuhle vlčici vydržuje. Podívám se proto na Bryce a šedé si nevšímám. "Jsem Segin a asi bych upřednostnil chvilku klidu." povím rezavé a dám tak jasně najevo, že jsem se představil jen kvůli ní a ne kvůli šedivé. Šedivou jsem obecně už ignoroval, když jsem ze sedu vstal a tím naznačil, že mám v plánu jít pryč.

Nikdy jsem netušil, jak větve obyčejného smrku budou tak zajímavé. Nehledě na to, že se setmělo již tak, že na ně skoro nebylo vidět. Začínala pomalu noc a já se stále tvářil, že jehličky jsou zajímavější než kroutící se vlčice. Ne vážně? To měla nějakého parazita, že musela tak mrskat zadnicí? Otočím se na ní a otevřu tlamu abych něco řekl o bylinkách, které by jí třeba mohli na parazita pomoci, v tom však spustila ona. Doslova mi vyčetla, že ji nepovažuji za zajímavou. Jen tlamu zavřu a protočím s nezájmem očima. "Vlastně je mi jedno, jaká jsi... spíš přemýšlím, cos chytla, že tak vrtíš zadkem a přemýšlím, co ti na to poradit." odvětím suše konečně svá slova a podívám se směrem k vlčici, která k nám zamířila. Bezva, další, kdo mi bude kazit moji samotu. Dle slov rezavé však zněla rozumněji. Toho jsem si vážil. Rozhodně krásu večera shrnula skvěle a já už skoro chtěl té šedé vysvětlit, že pro mě je každý večer krásný, pokud se přede mnou někdo nekroutí. To se však již opět pustila do řeči. 'U všech kytek... ta je ale otravná...' pomyslím si a její označení mé osoby přejdu jen s tím, že se nenápadně odvrátím a tu krev z koutku si olíznu. Vážně tam byl nějaký zbytek. "Vlastně jsou hezčí večery bez tebe." zabručím si neslyšně pro sebe na poznámku šedé.
Pak se začaly spolu bavit o smečce, odkud pochází šedá. Hlava mi spadne na stranu. Tahle vlčice a ve smečce? To jak ji tam někdo strpěl? Pokud tu v okolí jsou smečky co tohle snáší, tak bych asi měl co nejrychleji zase zmizet. Což bylo taky těžší když jsem ani netušil, jak jsem se tu ocitl. Navíc... zrzavá zmínila ostrovy? Hlava mi spadne zas na druhou stranu. 'A jak jsem se u všech kytek octl za velkou louží?' rozhodně jsem si nepamatoval, že bych něco takového přeplaval a ani jsem nebyl mokrý. Natož cítit solí! Narážky šedivé na váhu jsem si nevšímal. Možná to mohlo urazit zrzavou, ale mně to bylo jedno. Patřil jsem k těm, co by mohli sežrat i celého vola a nepřibrali by ani gram.
Podívám se na zrzavou. Zaujala mě s tou informací o ostrovech a šedou jsem se tak rozhodl ignorovat. "Ani nevím, že jsou to ostrovy... natož jak jsem se sem dostal." přiznám bez emocí. Vlastně mi to totiž bylo fuk.

Šedivá vlčice byla... eh... otravná? Má strohá odpověď ji rozhodně neodradila. Jaká škoda. Místo toho měla potřebu upozornit na můj špinavý koutek. Tlamu jsem si vlastně docela dobře olízal, ale moc jsem tomu pozornost pak nevěnoval. Kdybych mohl, pokrčil bych rameny. Takhle? Protočím očima a kašlu na to. Nějaká random vlčice mi nebude říkat, abych se olízl, nebo se snad před ní upravil.
Místo aby mi dala pokoj, začala se přede mnou kroutit, jako by tančila nějaký tanec plodnosti či co. Jen si sednu a chvíli ji sleduji a pak mě to přestane bavit. Místo toho se začnu koukat po okolí a zkoumat místní rostliny. Přesněji jehličnaté stromy kolem. Byly to obyčejné jehličnany, ale furt byli pro mě zajímavější než ona. Ne že by třeba nebyla hezká vlčice, ale já na tyhle móresy obecně moc nebyl.
Mou pozornost si získá až ve chvíli, když upozorní na něčí přítomnost. Rozhlédnu se a pohled mi padne na rezavou vlčici? Asi, podle pachu. Pohlédnu zpět na nakrucující se a laškující šedivou a hned se zas obrátím na tu rezavou s prosbou v očích? Tak nějak jsem se bál, že kdybych šel dál, ta šedivá by mě s kroucením zadku pronásledovala.

Tak nějak jsem se elegantně promenádoval skrze les a svou ladnost jsem si ani tak moc neuvědomoval. Možná za to mohl můj styl chůze co jsem měl od narození, nebo ta barva srsti, nebo možná oči, které zkoumaly okolí? Bylo mi to jedno. Co si vlk neuvědomoval, to ho přeci trápit nemuselo. Netušil jsem ani, že mé hubené atletické tělo někdo může považovat za krásné. Ano, už jsem párkrát sice zažil, že na mě vlčice hleděly a snažily se mi lichotit, já však většině lichotek vlastně ani nerozuměl. Možná i kvůli těmto mým zkušenostem mě nepřekvapilo, když se náhle vynořila vlčice, které jsem si všiml až ve chvíli, kdy na mě promluvila.
Zastavím se uprostřed kroku a pohlédnu na ní svýma pronikavýma modrýma očima. Nejistě pak položím zvedlou tlapu zpět na zem a rozhlédnu se, jestli jako opravdu mluví na mě, nebo na někoho jiného. Neznala mě, proč na mě tedy mluví? Proč se mě ptá na večer? Kdybych mohl, pokrčím rameny. Takhle jsem ji jen sledoval, než jsem konečně něco prohlásil. "Ani nevím, mám rád všechny večery." můj hlas byl klidný, vyrovnaný, někdo by ho možná mohl nazvat galantní? Příjemný? Moc mě to nezajímalo. Vlastně jsem právě teď přemýšlel, jak se dostat z dohledu vlčice, která evidentně jevila zájem o debatě se mnou. Kdyby začala alespoň něčím zajímavým, ale debata o počasí? O večeru? Ne, to nebylo nic pro mě.

← Z neznáma

Oči jsem měl zavřené. Ležel jsem na boku a vše kolem mě vonělo... jinak? Jen se pomalu protáhnu a se zívnutím otevřu oči. Byl jsem v lese. Jehličnatém lese. Co jsem snědl za bylinku, že jsem si nepamatoval, jak jsem se zde ocitnul? Poslední vzpomínka byla na to, že jsem usínal někde po převisem v pískovcových skalách a teď jsem byl tady. Skála nikde a všude kolem mě jehličnany, převážně smrky.
Pomalu se líně zvednu a kdybych mohl, asi nad tím vším jen pokrčím rameny. Nějak jsem neměl potřebu skálu hledat, ani zjišťovat, jak je možné, že jsem šel spát večer a večer je tu nejspíše zas. Ani mě moc nezajímalo, proč je celkově okolí úplně jiné. Přeneslo mě někdo? Bylo mi to fuk. Ten večer pro mě vlastně byl jistou výhrou. Byl jsem soumračný tvor a radši jsem pak preferoval i noc než den.
Když se konečně postavím, rozhlédnu se a zavětřím. Možná by bylo fajn si něco menšího ulovit. Vlastně jediná divná věc byla ta, že mé tělo se cítilo... slabě. Takhle slabě jsem se dlouho necítil. Opět nad tím v myšlenkách však jen pokrčím rameny a vydám se sebejistou chůzí kamsi hlouběji.
Můj krok se zastaví až ve chvíli, kdy ucítím krev. Pach byl slabý a podle všeho se jednalo o nějakého zraněného drobného hlodavce. Vlastně to bylo mé štěstí, nemusel jsem hledat nic velkého a tohle byla jednoduchá kořist. Přikrčím se a pomalu jdu po pachu. Nedaleko mě skutečně byla zraněná myš. Podle všeho jen tak tak vyvázla ze spárů jiného dravce a teď narazila na mě. Na nic jsem nečekal a vystartoval jsem po ní. Když jí dorazím, v klidu si ji dám v podstatě jako jednohubku. Alespoň trochu to zkrotí hladový žaludek.
Když si olížu zbytky krve ze srsti kolem čumáku, vydám se svou obvyklou elegantní a sebevědomou chůzí dál.