Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vychutnával krev čerstvě skoleného zvířete, než se přidal i Freki. I Setekh se totiž zdráhal prvního zakousnutí do masa, a teprve, co se celý spokojený, veliký chlupáč Freki přivalil k místu, kde koza naposledy vydechla, se s chutí zakousl do šťavnatého svalu na krku. Na jeho slova přitakal pobroukáním, neboť jakožto za normalních okolností nepříliš mluvící vlk, neměl ani teď vůbec pomyšlení na to, otevírat tlamu v odpověď. Koza sice nepatřila díky své pachatel mezi oblíbený pokrm Seta, nicméně v poušti byl mnohdy vděčný i za několik dní zetlelou mrsinu. A oproti tomu byla tohle nebeská hostina.
Freki příliš netroškařil, a zatímco do sebe naskládal nohu kozy a pokračoval dál, Set začínal mít plný žaludek již pro obírání krku a ramene kozy. Stěží vydechl a spokojeně se olízl. "Máš pravdu. Ďábel vem všechny vlčice. Není nad to, pořádně se nažrat,"dodal jen k Frekimu, který pravděpodobně ještě stále hodoval. Setekh tak nějak tušil, že po této vydatné svačině se jejich cesty zase rozdělí. Každý patřil jinam a oba měli své zájmy. Freki byl smečkový vlk, dalo se čekat, že se bude chtít po tak dlouhé době vrátit domů. Přesto otázku, co budou dělat teď, Set nevyslovil a místo toho hleděl k nebi, jehož krásu tajně i sám před sebou obdivoval.

Vlk sotva stihl při úhybném manévru před kozlem sledovat, co ten mameluk dělá, či spíše - nedělá. Možná dobře, že to neviděl. Když byl konečně oproštěn od kozlích ataků, rychle zapátral po prchající oběti, která, jak se zdálo, již příliš prchající nebyla. S klidem vydechl, když už to vypadalo, že ji Freki po svém výpadu zardousí, jenže on se přes ní pouze převalil jako přes matraci a koza se dala na další útěk. No to snad ne! zakroutil očima a ihned se dal zase do pohybu, přičemž ignoroval, jak se mu ostrá kamenitá drť dostává mezi prsty a bodá do tlapek. Zatracené hory. Kozy už mu téměř začínalo být líto z té urputné naháněčky, jenže co měl jako hladový vlk dělat? Kdo byl větší chudák? Oběť, nebo ten, kdo byl svou vlastní existencí nucen k tomu, dělat z někoho oběti?
Vyskočil a předníma packama se zachytil krku kozy, do kterého se vzápětí zakousl. Jelikož ji Freki nahnal přímo jeho směrem, nebylo to nic až tak těžkého. Držel pevně a zakousl se hluboko. Koza se zřítila k zemi a za doprovodu zvuků, které by rozdrásaly srdce nejedné citlivé duši, opustila tento krutý svět. Set pak jen něžně olizoval tekoucí krev a tichosti děkoval všem bohům za jídlo, které dříve v poušti nikdy nebylo samozřejmostí. Mezitím, co ochutnával první sousta, pátral očima po svém olbřímím příteli, aby zjistil, zda je v pořádku. Nehněval se. Vlastně asi neměl moc za co. Černobílý se přece snažil a nezkazil to.

Lov těch dvou už dopředu vypadal jako špatná komedie. Možná jako dobrá tragikomedie. Na slova Frekiho přikývl, ačkoliv nevěděl, jak se takový signál kromě výpadu v nahánění dělal. Opatrně, kontrolujíc směr větru, křupavé větve pod nohama a polohu svého vlastního těla, které držel při zemi, vydal se na vhodné místo, odkud by mohl vyrazit. Jakmile takové místo našel, nalepil se k zemi co nejvíce to šlo a cihlovýma očima hledal mezi kozami, která by byla nejlepší. V jejich stádu se mu podařilo najít kozu, která, zdálo se, kulhala na přední nohu. Byla jasnou volbou. Ostatní byly příliš silné a hbité, nebo příliš staré. To by samo o sobě bylo také výhodou, ovšem maso starého kozla nebylo zrovna delikatesou. A tak udělal krůček blíž... a pak ještě blíž, až spatřil Frekiho na druhé straně, na kterého kývl hlavou. Bylo to dostatečné znamení? Neuvidí ta koza toho malibuka, až se požene jeho směrem? Kdyby se pak otočila, bylo by po lovu. V této horské stráni Setekh lovit neuměl, nebyl na to dost rychlý ani hbitý, terén byl proti nim. Nakonec se však Set odrazil a ať už to mělo skončit jak chtělo, dal se do lovu. Kozy prvně zděšeně zamečely a pak se daly v útěk. Jeden kozel se proti vlkovi však rozběhl ve snaze ho nabrat na rohy, a tak vlk neměl jinou možnost, než se vyhnout jeho výpadu, přičemž poraněná koza přestala být vedena směrem přesně k Frekimu. Stále však nebylo prohráno! Kozel nakonec svou obranu vzdal a raději se dal také na útěk, takže se Set mohl vrátit ke kulhavé koze, kterou již však nejspíš naháněl i Freki.

//Kvetoucí louka

Setekh'oe nebyl nejlepší společností. Vlastně se docela dobře doplňovali. Freki mohl povídat co chtěl, aniž by byl rušen tokem myšlenek Seta a Set byl rád, že nemusel mluvit. Přestože to vedlo k tomu, že si Freki připadal opomíjený, Setovy nervy se za tiché pauzy zase srovnaly. Byl trochu jako posedlý démonem. Oheň dokázal jeho povahu schvátit během vteřiny. Možná proto ho v minulosti srovnávali s duchem pouště. Možná proto byl políben magií.
Jakmile ho Freki vyzval ke čmuchání, sklonil hlavu k zemi a nasával zdejší pachy. Byla to hotová pastva pro jeho citlivý čich. I Setekh si všiml, jaké tu bylo horko. Na rozdíl od Frekiho si však v tomto počasí téměř liboval. Nebylo to žádné velké vedro a zároveň se tu nemusel klepat zimou, jako tomu bylo před pár měsíci. Než stihl vysortovat tu správnou cestu z množství místních vůní, Freki byl s prací hotov. Mohutný vlk byl jistě lepší lovec, při nejmenším tedy v tomto terénu. Jeho mrzutosti příliš neubrala Frekiho poznámka, na kterou se za vlkem otočil skutečně jako onen zmíněný kozel. Jen ty rohy, aby ho mohl nabrat, mu chyběly. Rozmluvil se konečně až na finální otázku. "Pokusím se tě nezklamat, Freki," odpověděl poměrně neutrálně, avšak zároveň tím dal najevo, že je možná na pochybách. Nicméně nezbývalo než doufat, že se jim lov zadaří a že Set nebude tím, kdo to celé zpacká. Ihned se přilepil k zemi a pohled střídal mezi kozama a Frekim. "Máš plán?" zeptal se ještě dřív, než se pustil do nějaké akce. Dle svých skromných odhadů to zatím viděl na plán, kde bude právě Set naháněčem, protože běh byl jeho předností. Tedy snad docela jistě na tom byl líp, než zavalitý Freki.

Byl nenapravitelný. Setekh pocítil trochu lítost, když zjistil, že Freki opravdu nezná nic jako byla přitažlivost k druhému. Evidentně zcela postrádal poměrně přirozený pud rozmnožování se a jediné, na čem mu opravdu záleželo, bylo to žrádlo. No co. Hlavně, že byl šťastný, no ne? Možná by mu měl i závidět. Alespoň měl o starost méně a nemusel se zaobírat tím, zda jeho krev bude ještě někde v nějaké bytosti kolovat. A taky se nemusel starat o žádné malé zlotřilce, kteří nejednoho vlka dokáží pěkně zničit. Nakonec jen spokojeně přikývl, když Freki pochopil, že není žádný kanibal a že se neuspokojuje pojídáním svých drahých poloviček. Ačkoliv by tato možnost vysvětlovala jeho aktuální pohublost.
Pachy kolem ho poměrně zneklidňovaly. Na samotáře, jakým byl, to bylo až moc ruchu. A nejhorším na tom bylo to, že takhle rušno bylo snad úplně všude. Ještě, že tu vážně nebylo tolik vlků, co svůj život chtěli strávit v poušti. Alespoň tam se mohl toulat sám za krásných bledých nocí. "Nejsem vybíravý," prohlásí k Frekimu, načež mu trochu ucukne oko, jak se snažil skrývat své napětí. Nervózní?! vzdmul se plamen v jeho hlavě, načež si opět jen nervozně olízl čumák a přešlápl. Měl chuť naprázdno vybafnout před Frekiho čumákem jako nějaká hysterka, ovšem po několika hlubokých nádeších ho to naštěstí přešlo. Plamínky jeho povahy se zmírnily a vlk se zase trochu uklidnil. Trochu. Dočasně. Raději ale mlčel a na tu stupidní otázku vůbec nereagoval. Sám nevěděl, co ho tak rozlítilo. Zkrátka mu docházela trpělivost na všechno. Byl sociálně vyčerpaný. To se holt stává občas těm, co celý život bubákujou a šklebí se na celé své okolí, kterému se straní. Mnohem raději velkého Frekiho pak následoval k onomu kýžnému lovu. Doufal, že u toho trochu vybije nahromaděné negativní energie.

//Hraniční pohoří

//Palmová pláž přes poušť

Jíst vlky? Setekh očekával všelijaké podivné reakce, ovšem tento výklad ho skutečně nenapadl. Asi mu to přišlo tak nemožné, že na takovou možnost zapomněl. "Ale ne, nemusíš je u toho požírat," protočil očima a nahlas si povzdychl. Vzduch v poušti již nebyl tak spalující a písek docela vychladl, jak slunce pomalu klesalo po nebi a jeho paprsky střídal svit klidného měsíce. "Chtěl jsem tím přece říct, že kdybys měl jen z přítomnosti nějaké vlčice pocit, jaký máš, když něco žereš, třebaže to nejlepší maso, cos kdy vůbec měl, tak přesně takové pocity z vlčice vedou k tomu, že ji uděláš vlčata. Chápeš?" otočil se za svá záda na obřího vlka. Pak si znovu povzdychl. Byl otrávený, že to musel vysvětlovat. A navíc měl pocit, že se do toho docela zamotal. Zakroutil hlavou a hodil své lehké rozhořčení za hlavu. Byla to jeho chyba. Měl si tu poznámku o tom, jak si dělat vlčata, nechat pro sebe.
Než se dostali na louku, byla už docela tma. Konečně. Ve vzduchu se neslo spousty pachů, ať už těch vlčích, tak i zvířecích. Jenže skrze vlčí pachy měl Setekh obavy, že se zvěř stáhla někam jinam. Mezitím poslouchal Frekiho, který začal povídat o nějakém zvířeti. Podle popisu to byla asi nějaká obří severská antilopa, či co. Nikdy v životě totiž losa neviděl. "To neznám. Sever nemám rád," řekl krátce a posadil se do trávy. Rozhlédl se po okolí. "Pár území odsud se dá krásně lovit horská koza. Můžeme to zkusit tam. A nebo v nějakým lese. Nevím, ty to tu asi znáš líp," prohlásil nakonec a švihl netrpělivě ocasem. Najednou měl hrozné nutkání ihned rozhodnout o tom, kam se půjde a co se bude lovit. To asi jeho horlivá a ohnivá povaha ho zničehonic hnala vpřed a potřeboval mít jasno. Svýma cihlovýma očima lpěl na Frekim a čekal na odpověď.

Jaké překvapení. Ten černobílý jouda ani nevěděl, jaké to je, cítit vlčici. Trošchu povadlým pohledem pokýval Setekh svému příteli, který spustil o své vášni k jídlu. "Joo... to je," přitakal ještě slovně a švihnul ocasem v udusaném písku kolem sebe. Božský pocit to sice byl, ovšem zcela jiný, než jaký by měl cítit k opačnému pohlaví. "Až budeš mít tenhle pocit i z vlčice, pak bych se teprve možná začínal obávat, že nosí moje vlčata," dodal vlkovi poměrně spolehlivou poučku, u které však měl trochu obavy, že si jí Freki vyloží ve smyslu 'budu-li žrát v její blízkosti, budu-li se pak cítit božsky, plodím vlčata'. Nicméně, na to už neměl sílu vlkovi vysvětlit, že k tomu patří i jiné záležitosti.
Povzdychl si nad jeho otázkou a na tváři mu narostl smířlivý úsměv. "Já žiju sám, ale jak vidíš, tak úplně sám nejsem. Jen nechci být na nikom závislý, chápeš? A zrovna tak nestojím o to, bojovat za kožichy smečky, jejíž všichni členové určitě nejsou tak počestní, aby si to zasloužili. Nic ve zlém. Za tebe bych se i pral. Jsi dobrého srdce. Ale ty bys to asi stejně nepotřeboval," řekl s klidem, když si pohledem zkontroloval jeho kolosální tělo. A pak začal být popoháněn k lovu. V tu chvíli na moment zapochyboval, zda by se za tohohle dobráka opravdu pral. Cosi si zamrmral pod vousy, když zkontroloval zapadající slunce. Chtěl na lov vyrazit, až bude zcela tma. To aby se vyhnul tomu pouštnímu horku. Nicméně se zdálo, že nemá až tak na výběr. Beze slova se zvedl ze země, obešel Frekiho a zamířil tam, kde by potravu mohli najít. Snad. Přitom vlka pobídl pohledem.

//přes Poušť Kvetoucí louka

Jeho reakci přešel leda mrknutím oka. Jako by nebohého Frekiho ani neslyšel. Na mysli mu ale tanla odpověď ve smyslu, že on magii ve své zemi znal, sice jen ohnivou a sice jin nesměl používat, ale znal. Všichni ji znali. Jenže než se tato zpráva dostala až k jeho tlamě, uplynulo několik vteřin, neboť se vlk musel dlouho přesvědčovat, aby aspoň něco řekl, a tak naznal, že to už nemá ani smysl vyslovovat. Suše si pomlaskl a dále mlčel.
Zpráva o tom, že by vlčata měla být oné Lissandry Frekiho zvedla z pomyslné židle. V tu chvíli si Setekh byl již více než jistý tím, že vlk své těžkopádné zpracovávání informací nehraje, a že opravdu žije v docela jiném světě. Vlastně mu to docela záviděl. Závěrečná otázka ho však uvedla k vyprsknutí, jak nečekaně se mu do hrdla vedral smích. A pak si Freki prostě začal zpívat. "Copak ty jsi nikdy necítil... vzrušení v blízkosti vlčice? Takovou touhu...?"zeptal se tedy namísto odpovědi. Tohle ho opravdu zajímalo. To přece musel znát každý vlk, když kolem pobíhala samice! Obzvlášť hárající...
Freki pak překvapil svou úvahou, díky níž vydedukoval, že tu přece jen nějaké sousedy mít bude. Setekh přikývl. "Jako jo. No. Ale jsou dost daleko a zatím jsem s nima tu čest neměl. Ono vlastně obzvlášť tady na těch ostrovech je těžký najít místo, kde bych byl fakt sám a dlouho," odpověděl v zápětí a znovu zkontroloval nebe, na kterém slunce pomalu pozbývalo své síly. "Jo, tak nějak," řekl prostě na poslední otázku, byť s ní také tak úplně nesouhlasil. Setekh byl nenapravitelný zapškloun. Jen, jestli to na jeho věk není škoda...?

Freki mu začal připadat jako malé vlče. Ale o dost snesitelnější vlče, než jaké zde poznal. Jak se vůbec vedlo Merlin? Už to určitě byla zdatnější vlčice, než jak ji poznal on. Zdalipak také pobrala již trochu moudrosti! Tenhle vlk od ní sice daleko neměl, byť byl o dost starší, ale přesto se zdál méně otravný. Byl vlastně soběstačný, a přestože byl ukecaný, plný otázek a nechápavých pohledů, byl tak bezelstný, že si ho Setekh vlastně docela oblíbil. Měl rád dobro, byť se to tak třeba nemuselo zdát. Sám byl až příliš mrzutý na to, aby takoví byli i ostatní. A tak se vlk sám sobě podivil, co všechno ho zde dokáže oslovit. Snad to nebylo oním zoufalstvím, které na těchto ostrovech od příchodu prožíval.
"No ano, mám. Už chápu," ušklíbl se. Zdálo se, že všichni vlci tady jsou na magie nějak vytížení. Zjevně začal objevovat jejich největší stinnou stránku. "Obávám se, že takhle daleko v tom ještě nejsem. Tam u nás se magie nepoužívaly. Třeba se tady ale zdokonalím," tlachal do prázdna, jen aby odpověděl. S magiemi u nich v poušti to bylo docela jinak, ale Setekh neměl tu povahu, aby svůj příběh vyprávěl cizím vlkům. Obzvlášť ne těm, co pak vyžvaní o všech všechno každému, koho potkají. Nezbylo mu teď nic jiného, než doufat, že srst mu při používání magie skutečně neshoří. Dost o tom ale pochyboval. Přeci jen se mu už párkrát povedlo oheň nechat vzplanout a k žádné úhoně nepřišel. A také nevěděl, proč by měl nechávat vzplanout celé své tělo. K čemu by to bylo?
Pak nastala opět krátká chvíle kývání. Tu nějakou Liss neznal, a tak mu nezbylo ani nic jiného. Jestli to ale byla alfa, tak se vážně nedivil, že se kolem ní stále někdo motá. "Ne, Freki, myslím, že to jsou její potomci," řekl najednou úplně vážně, když zahájil vyvíjet teorii o špiónech. A pak situaci vystřídala fáze vrtění hlavou. "Zůstanu tady kolem pouště. Ničí soused nebudu," zamítl přísně narovinu. "Ale vidíš, že i tak jsi mě zvládl navštívit," dodal, aby Frekiho neurazil. Z nějakého důvodu se cítil provinile, když se choval jakkoli nehezky vůči němu. Opravdu k němu trochu pociťoval vztah, jaký choval k malým vlčatům. Pak vlk konečně přišel se skutečně lákavou nabíkou. Setekh se hned zvedl. "Jakmile se trochu setmí a ochladí se, vydal bych se k oáze nebo lesům, abychom něco ulovili," navrhl, přičemž mu skoro nešlo přes jazyk vyslovit, že by z pouště šli do lesa, který byl až podivně blízko. Na divy těchto ostrovů si zkrátka nikdy nezvykne. "Možná radši do toho lesa. Nechci zbytečně upozorňovat na svou maličkost zdejší smečku," řekl vzápětí, zatímco kontroloval, kde se nachází slunce. Zdálo se, že se jim k lovu za pár hodin naskytne dobrá příležitost.

Čím víc vlk mluvil, tím spíš Setekhoe konečně přicházel na to, že vlk není poblouzněý horkem. Že není jen pomatený nebo prostě jen ukecaný. On byl prostě jen trochu jednodušší. A nebo s nesmírným smyslem pro humor a schopností zahrát pěkné divadlo. Setekh'oe se jen ušklíbl. "Proč bych měl vzplanout?" zeptal se, neboť magiím znalý nebyl a nikdy by ho ani nenapadlo, že tu otázku směřoval třeba tímto směrem. A nebo to po frekiovsku mohlo směřovat někam úplně jinam. Na předešlá slova o jámách a mouchách jen pokýval. Byl to možná jakýsi výraz zoufalství. "Co chceš ukázat?" zeptal se pak znovu nechápavě, načež si znovu olízl vysušený a sluncem připálený čumák. Nebýt černý, tak za polední procházky pouští by právě teď dozajista zčernal.
A pak přišla další fáze kývání. Jasně. Krásná baculka, co pak zhubla a našla vlčata, siroty. Setekh se přistihl, jak se jeho povídání pousmál. Ten vlk si musel dozajista dělat srandu. "No jo. Najít takový siroty, to přinutí zhubnout každýho vlka," přitakal a pokroutil hlavou s úsměvem. "S kým ta vlčata asi našla, co?" dodal do vtipu, protože Freki buď netušil, jak, s kým a proč na svět přišla, nebo to celé byla jen metafora pro to, že zkrátka vrhla mláďata. Zvrat přišel ve chvíli, kdy po dlouhé době na Frekiho otázku pokroutil hlavou. Ne nahoru a dolů, ale ze strany na stranu!
"Něco na ten způsob," řekl nejprv stroze, jenže při pohledu na Frekiho mu došlo, že to asi stačit nebude. "Žil jsem v poušti. Tam každý spoléhá sám na sebe. Ale s vlky v okolí jsem byl docela často v kontaktu. Tak trochu jsme se o sebe zajímali. Třeba si i pomohli. Ale víš, každý jsme měl vlastní svobodu. Nikdo mi neříkal, co mám dělat, a kdy se smím nažrat. Všechno jsem si dělal po svým. Každý z nás," řekl jsem tedy na doplnění.

Byla to docela komická podívaná na ty dva. Freki, který připomínal spíše rozverného medvěda, který se plahočil za dlouhonohým vlkem s vtáhlým břichem jako sto let stará mumie. přičemž jeden tlamu skoro nezavřel a druhý skoro neotevřel. Ale přeci jen. Setekh byl možná protivný, ale ne zlý a nezdvořilý. Teda, aspoň ne většinou.
"Naopak. Poušť je jediný místo na tědlech zatracenejch ostrovech, kde nemám nutkání rozčilovat se tu nad tím, jak a kdo mě sem dostal," řekl docela úlevně, načež si nervózně olízl čumák. Sotva to stihl doříct, Frekiho téměř zavalil dlouhou řadou hlasitého přemýšlení, které završil finálním zamyšlením, co je řeka a co potok. Setekh sotva poznal ďolík vody v oáze, moře a blátivou řeku, natož aby byl nějaký znalec na terminologii vodních toků. Takže na Frekih dotaz, který by většině asi připadal dosti stupidní, zůstal civět a mlčky přemýšlet. Naštěstí se zdálo, že Freki myšlenku příliš dlouho neudrží, a tak pokračoval dál.
Vokem opírajíc se o palmu, sledoval a poslouchal Frekiho vyprávění. Bylo mu vlastně docela jedno, kde ta smečka je, natož, aby ho zajímaly takové detaily. Švihl ocasem, když konečně domluvil a znovu si olízl čumák. "Aha," zareagoval, načež ještě přidal tiché díky. Pak si lehl do písku a po očku zkontroloval severského velikána. "Asi to tam máš rád, co?" zeptal se ještě, aby se neřeklo.

Setekh'oe sice býval protivný, odtažitý, nemluva a třeba i jako zdánlivě zlý vlk. Přesto všechno však netrpěl nutkáním být k někomu zlý nebo ho odsoudit snad za to, že by byl hloupý! Freki mu přišel trochu pomatený, ovšem to přikládal za vinu nesnesitelnému horku. Kdoví, jak dlouho tady ten seveřan bloudil, než na něj Setekh narazil. Na jeho otázku odpověděl zcela prostě: "Ne."
Poušť tak špatná nebyla. Jinak řečeno, bylo to jediné místo, které tu bytostně nenáviděl. Vše ostatní na tomto světě proklínal a bědoval stále dokola nad tím, jak se sem mohl vůbec dostat.
Na chvíli se zastavili a Freki zjišťoval, jaké pozoruhodné vlastnosti písek má. Vážně mu nepřišel nijak opožděný. Sice neměl rád, když měl nekoho o něčem učit, obzvlášť, když šlo o dospělého samce, nicméně zde se cítil trochu více ve své kůži, a tak se dál nezdráhal odpovědět. "Já se řídím směrem, kterým jsem přišel. Z výšky z přilehlých území jsem viděl, že zdejší poušť není tak rozsáhlá. A není dobrej nápad chodit sem za bílého dne. Snad jen za soumraku do rozednění, než se Slunce vyšplhá nahoru. Pak už nepoznáš ani východ, ani západ, jen strašný horko a smrt," řekl, jak nejlépe dovedl, aniž by u toho měl pocit, že to opravdu vysvětlil dobře. Opravdu nebyl dobrých řečníkem a nejspíš věděl, proč většinu času promlčí. A tak učinil u Frekiho dalších slov, ačkoliv zejména z důvodu, že neměl tušení, o čem to ten vlk povídá. Po nějaké chvíli se však přece jen přiměl k reakci.
"Smečka? Další? A kde?" zeptal se, jako by šlo o počasí. Vůbec netušil, že by to mohla být nějaká soukromá informace. Usadil se do stínu palmy a opřel se ramenem o její hrubý a členitý kmen. "V pořádku," řekl Frekimu a nahodil něco jako podivný pokus o milý úsměv. Olízl si suchý čenich a zabořil rozpálené tlapky do zvlhlého a úžasné chladivého písku. "Nevím, jestli je to plán. Chci zjistit, proč tu jsem. Proč tu všichni jsme. Hádám, že ty ses tady taky nenarodil," tipl si při pohledu na huňáče. Třeba by Freki znal odpověď? Nebo by ho dokázal navést k někomu, kdo by to věděl. Třeba by tak dokázal konečně trochu vykreslit a podložit jeho plán.

//Poušť

Na písek spolehnutí nebylo. Ani Setekh ho zde neznal natolik, aby přesně věděl, kde jsou. A navíc každou chvíli více či méně měnil svou tvář. Poušť byla zrádná a věřit se jí nedalo. Dalo se však věřit nebi. Protože věděl, že poušť není velká, neměl strach, že budou chodit hodiny a hodiny a nakonec padnou žízní do horké náruče pouštních dun. Díky svému životu měl poměrně vyvinutou orientaci v prostoru, věděl dokonce, z jakého směru sem přišel. Nebylo proto těžké za pomocí nejvyšší duny a jasné nebeské tváře odhadnout, kam se teď vydat. Podruhé si také při žití na tomto světě nepřipadal úplně k ničemu. Alespoň k něčemu byl dobrý. Freki se zdál dezorientovaný stejně, jako když se před několika měsíci probudil na povrchu tohoto světa Set. Teď ho totiž zasypal salvou otázek.
"Jsem sám. Dlouho tu nejsem a neznám," odpověděl stroze. Další jeho otázky mu přišly snad schválně hloupé, jen aby řeč nestála. "Pískům nikdy nevěř. Hodně se mění. To, co vypadá takhle," rozhlédl se kolem sebe, přičemž pohodil čumákem, aby vlka pobídl k rozhlédnutí též, "se může za den změnit," dodal vzápětí. Pak pokračoval v cestě žhavou pouští. "Stačí se vydat správným směrem," zamumlal ještě a letmým pohledem zkontroloval, jak se daří jeho zavalitému společníkovi. Jeho další otázka ho však při nejmenším zarazila. Zastavil se a chvíli vlka pozoroval, zda to myslel vážně, nebo jen vtipkoval. Avšak nevypozoroval nic, co by naznačovalo, že to vážně nemyslel. "Ehm... To je moje jméno. Setekh'oe. Žádná breberka," pokusil se vysvětlit a pak trochu rozhozen navázal na jejich cestu. Byl vážně až tak moc bez smyslu pro humor? Nebo byl hloupý, že to nechápal?
Za pár desítek minut byla na obzoru první palma. Konečně. Vlk tedy přidal do kroku, již se nemohl dočkat, až se jeho polštářky dotknou stinné, chladné plochy.

Kdyby býval již seznámen se zvířetem, jakým byl medvěd, jistě by teď Setekh pochyboval, zda s ním právě nemá tu čest se setkat namísto Vlka. Huňáč vypadal na pokraji zhroucení, inu, nebylo se čemu divit, když se z takovým kabátem vydal do pouští. Anebo Setovi tu teď nebylo dobře. Nestačil si najít úkryt a obyvatel tu teď hrnuly vedrem. Narozdíl od cizince se však Set dobře orientoval v takových místech a přestože poušť vypadala jednotvárně, dokázal naslouchat jejímu tichému hlasů a vymanit se z jejího sevření.
"To je poušť, " odpověděl cizinci s neutrální tváří. Jediné, co tu bylo divné, bylo souostroví, na kterém se poušť nacházela. Pak se musel ušklíbnout. "Asi by bylo lepší se k těm stromům vrátit," navrhl pak, když mu nejspíše představil palmy. Ať to bylo, co to bylo, stromy a jiné rostliny rostly při oáze a při krajích pouště dostatečně vzdálené od těch nejsussich míst.
"Naštěstí tohle není příliš velká poušť. Vyvedou té odsud. Za jasného dne zde nejde přežít, " konečně se pousmál, když vlk nazval písek sněhem. Stejně jako Setekh zezačátku nazýval sníh pískem. Byla mezi nimi skutečně pozoruhodná podobnost. "Setekh'oe. To vážně nemám," představil se nazpět a nad jeho otázkou po kroutil hlavou. Kde by tu asi vzal něco k snědku? Jeho nohy začaly směřovat k chladnějším místům. Věděl, že je poušť obklopená vodou. Přestože riskoval, neboť se tímto směrem ještě nikdy nevydal, vedl cizince sem. Shodou okolností k místu, kterým Freki sám procházel. "Mimochodem. Je to písek," dodal nakonec kamsi za svá záda k velkému Frekimu. Nebylo by ovšem divu, kdyby už nebohý vlk nevěděl, na co že to ten nemluvný žíhanec odpovídá.

//Palmová pláž

//Kvetoucí louka

Setekh mířil tam, kde mu bylo nejlépe. Do pouště. Poslední dny hodně rozjímal nad svým životem a přestože to byla už poměrně dlouhá doba, co se objevil v těchto zatracených končinách, stále se nedovedl smířit byť jen s pomyšlením na to, jak se to stalo a proč. Dal by snad cokoliv za to, aby to zjistil.
Co osud nechtěl, při svých loudavých toulkách na jeho dlouhých nohách skrze poušť, narazil na šedý flek, který poblouzněně pobíhal po písčitém povrchu. Zatímco jeho tmavý hřbet sžíralo rozžhavené slunce a jeho polštářky se stěží odlepovaly od horkého povrchu, přemýšlel, co tu dělá ten rozježený vlk. Čím blíže byl, tím spíše zjišťoval, jak těžký kožich ten vlk má. Zabloudil? Zřejmě. Ale teda pořádně. Podle tukových zásob a tloušťky jeho ohromného kožichu by Setekh odhadoval, že pocházel z hodně vzdáleného severu zdejších zemí. Téměř absolutní protipól ztraceného nebožáka, pouštní Set, se pozastavil opodál. "Je horko, že?" začal prvně neutrálně, přičemž sám schovával nohy pod písek, aby alespoň na chvíli nesmažil své tlapky na téměř vařícím povrchu.