Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nečekala jsem, že se za mnou vlčata vydají. Sledovaal jsem je, abych měla jistotu, že se k nim nepřimotal někdo, kdo by jim mohl chtít ublížit - nebo abych viděla, že se k nim vrátili rodiče. Ani jedno se nestalo, místo toho se zvedla a rozťapala se za mnou. Tedy... dvě z nich. Jedno se ke mně docela vzápětí připláclo. Chudák vypadá docela vyděšeně a já se mu nedivila. Tolik cizích vlků a on tu měl jen své dva sourozence, kteří nebyli o moc nadšenější z toho, že je tu rodiče nechali. "Nikdo z nich ti neublíží," zašeptala jsem směrem k vlčkovi vedle mě. Dávalo smysl, že se bál, nenapadlo mě nic jiného, než tohle vysvětlení. Ten druhý byl odvážnější a... ale ne, že on bude chtít všechno okusovat jako chudák žvýkžvýk Hvozdík?
jenže to na mě najednou někdo promluvil. Zinek! Otočila jsem se na něj s úsměvem a... uhm, vlčata? No... ale Atreas chtěl ticho. "Později vysvětlím," špitla jsem směrem k němu potichu. Pak jsem kývla na pozdrav Vittani a... a co to ta hnědá povídala? Pozdravy od Heřmánka a... Tymiána? Zamračila jsem se a hodila tázavý pohled po Zinkovi. Věděl on o čem to mluví?
A pak se stalo něco, co mou pozornost odvedlo jinam. Něco se sem přihemžilo. A bylo to... chlupaté? Ne, to byla peříčka! Vypadala tak měkkoučce! Snad je nevyplašíme.

Jeden z nich na mě začal cenit zuby. To nevěstilo nic moc dobrého ne? Neměla jsem mu to samozřejmě za zlé, odpovědi na to, kde jsou jejich rodiče, jsem se totiž nedočkala a vlčata nevypadala, že by je jejich nepřítomnost nijak netrápila. Ten jeden vypadal vyloženě... vyděšeně? Nebo možná překvapeně? A ten druhý? ten taky nevypadal zrovna důvěřivě. Posadila jsem se a použila na ně svoji magii, abych trochu uklidnila jakékoli rozjitřené pocity. "Neublížím vám," slíbila jsem, "ani nedovolím, aby vám ublížil kdokoli jiný, ale není dobré, abyste tu byli sami bez rodičů. V lese je spousta zvířat, která by vám ublížit mohla." Rozhlédla jsem se, jestli náhodou neuvidím někoho přicházet, ale... hm, kdo to byl támhle? Nebyl to Atreas? A nějací další vlci? Možná, že se jejich rodiče jen šli podívat, co se tam dělo, a hned budou zpátky? A možná... jejich pach mi někoho připomínal. Někoho, koho jsem už dlouho neviděla. Možná to byla náhoda, ale pokud byla Ellie poblíž, jistě ji najdu a poznám. "Půjdu se podívat, co se támhle děje. Možná se tam vaši rodiče zatoulali. Hned budu zpátky," slíbila jsem jim. Pokud chtěla, mohli samozřejmě jít se mnou. Nebo zůstat. tak jako tak budou stále na dohled a kdyby se něco dělo, budu dost blízko, abych jim mohla přispěchat na pomoc. To už jsem vyrazila za Atreasem, abych si prohlédla ten podivný stromek. "Zdravím, Atreasi, objevil jsi tu nějakou novou rostlinu?" Vlk vypadal, že na něco čeká, ale potkala jsem ho už tolikrát, že jsem se nad tím už nijak zvlášť nepozastavovala a prostě se posadila vedle něj. Sem tam jsem střelila pohledem po místě, kde jsem nechala vlčata. Tuhle rostlinu jsem ještě neviděla a netušila jsem, co si o ní mám myslet. ty modré šišky vypadaly snad až nebezpečně. Jedovaté rostliny občas mívaly divoké barvy, aby odstrašily cokoli, co by je snad mohlo chtít sežrat. Ovšem... znala jsem přece už i křínku a ta měla podobně křiklavou modrou barvu, ačkoli byl její kořen naprosto jedný a dokonce i docela chutný. Zbytek keře byl navíc červený, ne výrazně, ne jasně, spíš matně a jaksi do hněda. Výrazně barevné byly jen šišky, což znamenalo, že jejich barva nemusí nic znamenat. Nebo naopak přitahovat pozornost měly? Chtěl strom, aby je nějaké zvíře sebralo a odneslo jinam? Možná. Nicméně jak jsme se dívala kolem a po vlcích, kteří se tu mihli, aby si stromek také prohlédli, neviděla jsem nikoho povědomého, ani jsem necítila nikoho, kdo by mohl být s vlčaty příbuzný. Znepokojovalo mě to. Atreasova rozhodně nebyla, navíc když jsem nad tím teď přemýšlela, kromě jejich vlastních pachů jsem kolem jejich skrýše ani nikoho jiného necítila. Bylo to skoro jako kdyby je jejich rodiče opustili už před časem, nebo jako by snad nikdy nebyli kolem. Ah... možná bych jim alespoň mohla přinést jednu pěknou šišku, abych je přivedla na jiné myšlenky? Ovšem bylo by rozumné to riskovat, když jsem neměla nejmenší ponětí, jestli tahle zvláštní střapatá rostlinka není jedovatá? Co to vůbec bylo za rostinu? Měla nějaké jméno? Už o ní Atreas něco zjistil, nebo se tu ukázal, aby ji prozkoumal? Vypadala tak zvláštně střapatě. Rozhodně to musel být nějaký jehličnan, ale byl docela malinká. Vyroste ještě větší? Nebo už takový zůstane? "Je to takový Střapatec..." Poznamenala jsem. Vypadal taky tak nějak plstnatě. Rudoplst? měl barvu spíš mahagonu, když jsem se nad tím chvíli zamyslela. jestli tu už nějakou dobu rostl, čím to, že jsem na něj nikdy nenarazila? Nebo jsme mu jen nevěnovala pozornost, když jsem Začarovaným lesem procházela? Nevšimla jsme si přece i mnohých dalších rostlin, které tu na ostrově rostly, než mi je někdo představil, a dost možná se tu vyskytovaly i další, které jsem ještě neměla tu šanci poznat a u kterých budu překvapená, že jsem si jich nikdy nevšimla, i když jsem kolem nich chodila dnes a denně. Taková už asi byla realita, vlk prostě nemohl vidět všechno. "Zajímalo by mě, jestli je jedovatý... a je to jehličnan, mohla by z něj téct pryskyřice." Natáhla jsem se a stromek očichala. Hm. Pak jsem se opět ohlédla, abych se ujistila, že jsou všechna tři vlčata v pořádku a tam, kde jsme je nechala. Doufala jsem, že třeba už někdo dorazil, aby si je vyzvedl? Že ta už třeba nebudou sama? Ale.... nikdo se neukázal. Znervózňovalo mě to. Takhle by to být nemělo. Vlčata by neměla být sama v lese, už vůbec ne v tomhle lese, navíc kolem neznámých rostlin. Mohlo by se jim toho stát tolik. Alespoň, že měla dost rozumu zůstat tam, kde je rodiče (patrně) nechali,a nerozprchnout se na průzkum, rpotože takhle je rodiče najdou, navíc jim úkryt poskytne jisté bezpečí. Přešlápla jsem na místě. "Atree, neukázali se tu náhodou nějací dva vlci? Taková hnědá vlčice s béžovými znaky na nohách a zelenýma očima..." patrně ne. byl tu jen on a tahle podivná rostlina a všichni ti další vlci, kteří se o ni přišli zajímat. Povzdechla jsem si. Možná bych to celé měla nechat být. Rodiče si pro tu drobotinu jistě brzy přijdou a já tu můžu zůstat, prohlédnout si tuhle podivnou křákovku, zůstat tu chvíli s Atreem, ať už čekal na cokoliv, a pak se zase vydat za vlastními záležitostmi a nechat přírodu, ať si s vlčaty poradí, jak umí. Třeba byla v bezpečí, třeba měla rodiče opravdu někde poblíž, ať už cokoli nasvědčovalo o opaku. Jenže... to bych nebyla já. Možná, že v jiné situaci b mě rostlina zajímala víc, než nějaká drobotina - byla jsem přece bylinkářka a navíc jsem měla magii země, ale.... ale i když jsme si rostlinu samozřejmě prohlížela a všelijak ji zkoumala, aniž bych ji nějak výrazně ošmatávala nebo snad okusovala, nemohla jsme na ty tři opuštěné drobky přestat myslet. Co jejich rodiče vedlo k tomu, aby je tu nechali? Věděl o nich snad něco někdo z dalších příchozích, kteří si tuhle jehličnatou štětku přišli prohlédnout a patrně o ní pak povyprávět dalším vlkům na ostrově, aby se znalosti rozšířily? Těžko říct. Sešlo se jich tu docela dost, nepochybovala jsem, že se o tomhle křáku brzy dozví i další vlci. Asi... asi bych se měla vrátit k vlčatům a počkat tam s nimi. Sice byla na dohled, ale i tak jsem tu nemohla sedět a plně se rostlině věnovat, když se tu toulali drobci bez dozoru a navíc s mrtvým králíkem, jehož pach mohl přilákat predátory. Zůstala jsem zatím vedle toho podivného keře a Atrease, ale poposedla jsem si trochu stranou, abych na trojici vlčat lépe viděla. Na co tu vlastně Atreas čekal? Měl keř udělat něco speciálního? Podoně jako váčkovka? Kdo ví.

//navrhuju jméno křákovec červený

---> Hraniční pohoří (přes Tajgu)

V úkrytu a jeho okolí jsem po setkání se Zinkem a Stray strávila nějaký čas tím, že jsem si tam udělala pořádek a odklízela jsem následky potopy. Přišla zima a sníh a i když většina mých zásob bylinek skončila zničená, nevadilo mi to. Co jsem potřebovala, to jsem si mohla vypěstovat, a stejně jsem neměla žádné pacienty, o které bych se musela starat. Do daénu jsem teď v zimě nespěchala, obzvlášť ne po setkání se Zinkem, který měl přehled o zbytku rodiny. Stavím se tam brzy, ale teď jsem měla čas se chvíli zase soustředit na sebe a svůj vlastní život.
Nemohla jsem ovšem zůstat jen zalezlá doma, takže jsme brzy vyrazila do Začarovaného lesa. Nebylo zrovna nejlepší počasí, ale v lese to tolik nevadilo, jako kdybych vyrazila někam na louku. Dofala jsem, že objevím něco k jídlu. Jak jsem se přiblížila Průlivu, moji pozornost ovšem upoutalo něco jiného. Hm? Ucítila jsem cizí pachy a také vůni čerstvého masa. Vyrazila jsem blíž a spatřila jsem... vlčata. Hm? Byla cítit povědomě, ale nedokázala jsem je hned zařadit. měli u sebe kořist, ale nikde v dohledu nebyl žádný dospělý. To nebylo zrovna bezpečné. Pach masa mohl snadno přilákat nebezpečné, hladové predátory. zastavila jsem opodál. "Ahoj, kde jsou vaši rodiče?"

---> úkryt Alatey (přes území)

Než jsem se vrátila, abych zkontrolovala úkryt, udělala jsem si ještě zastávku v horách, abych si nasbírala nějaké bylinky, protože to, co jsem měla doma, buď spláchla voda a nebo to bude tak promočené a shnilé, že to bude stejně na vyhození.

Zápis rychlohry
Shine se v horách setkala se Zinkem a Stray. Shine a Zinek si popovídali o vlčatech, Stray se přiznala, že si začala se Zinkovým synem Seginem, a celé trio se shodlo na tom konečně oficiálně založit léčitelskou alianci. Splečně se vydali do hor najít úkryt, kde se budou moct scházet. A skutečěn našli - pěknou jeskyni s jezírkem a dostatkem prostoru. prodiskutovali také, kdo je vhodný kandidát na to, aby byl přizván, a kdo ne.

Jakmile jsem se rozloučila se Zinkem a Stray, vyrazila jsem zpět k doupěti, abych ho zontrolovala a po velké vodě ho uklidila. Našla jsem ho tam, kde jsem ho nechala, zanesené harampádím, takže jsem se pustila do úklidu a jakmile doupě vypadalo trochu k světu, rozložila jsem tam čerstvé bylinky, aby uschly. A pak? Pak jsem vyrazila dál na obhlídku okolí.

---> Začarovaný les (přes Tajgu)

Umřela. To slovo znělo mojí hlavou, jak ho vyslovila. Umřela. Nebyla v tlapkách léčitelů ne proto, že nebyla tak vážně zraněná a už se stihla uzdravit, ale právě naopak. Alatey ztratila jednoho ze svých členů. jak o tom mluvila, nemohla jsem než nevidět, jak se smrtelně raněná vlčice ze všech sil sápe zpět do doupěte, jen aby z posledních sil varovala ostatní a jakmile úkol splnila, už neměla sílu bojovat dál. Neznala jsme tuhle Cinder. Možná jsem si ji zběžně pamatovala ze srazů, ale nikdy jsme se spolu nebavily, to ale neznamenalo, že mě ta zpráva nezasáhla. Co kdyby tehdy na hranicích hlídkoval někdo jiný? Co kdyby tam Šalvěj sbírala bylinky? Co kdyby tam byla Třezalka? Co kdyby se jim odvážně postavil Podběl? "To opravdu byla," souhlasila jsem tiše. Měla jsme otázky. Kdo to byl? Byly si s Cinder blízké? Kdy přesně se to stalo? Ovšem viděla jsem jasně, jak špatně se o tom Mátě mluví, tak jsem se rozhodla téma už dál nerozebírat. nezbývalo mi než věřit, že se o sebe Alateyští postarají. Vždyť co za pomoc by pro ně bylo, kdyby o tom věděla jedna další vlčice, co ani do smečky nepatřila?
"To vypadají. Dostat se k tomu dřív, asi bych s nimi něco ještě zmohla, ale teď už patrně nic moc nedokážu." Ale třeba časem zarostou srstí. "Nepokazí se tím nic, i když to patrně ani moc nepomůže." A když už jsem tu byla a vykládala o rostlinách... "Ještě je tu jedna rostlinka, kterou bych mohla zmínit. Narazila jsem na ni před potopami a už jsem o ní říkala Einarovi. A vašemu bratrovi Hvozdíkovi. Jmenuje se mlžnatka fialová a běžně se vyskytuje v lesech a močálech. Je to taková výrazně fialová houba s bílými flíčky. Nemůžeš si ji splést. Je jedovaná, po požití způsobí paralýzu. Máte tu na území les, tak bude lepší, když o ní budete vědět, kdyby se nějaké vlče rozhodlo vyrazit ochutnávat." Natáhla jsem se k ní a něžně prohrábla její kožíšek čenichem. "A já už radši vyrazím. do Daénu je to daleko. Pokusím se zase brzy stavit, ale kdyby něco, našla jsem si doupě nedaleko smečky v Tajze. Možná mě tam zastihnete, kdybyste něco potřebovali." Pokývla jsem na pozdrav i Šalvěji a pak už byl čas se opět odebrat na cestu.

---> Hraniční pohoří (přes území Alatey)

Jistě, ona se o tom ještě nestihla dozvědět. "Neboj, je v pořádku. vyléčila jsem ho jak to šlo. Vrátil se spolu se mnou. Ten vlk ho musel napadnout chvíli před tím, Einar ale z toho boje vyšel jako vítěz." I Máta měla znepokojivé informace. velmi znepokojivé. Byla smečka bezpečná? Byla moje vlčata v bezpečí? "To nezní vůbec dobře... pochybuju, že by chtěli něco dobrého. ta Cinder... je v pořádku?" Rozhlédla jsme se po léčitelském koutku. Byla tu někde? Neznala jsem ji, ale když vyloučím vlky, které znám, tak uvidím, jestli je tu někdo další. "Pokud by Šalvěj a ostatní potřebovali pomoc..." Ale nikoho jsme tu neviděla, takže nejspíš ne.
"Pozdravy určitě vyřídím. Určitě se na vás budou taky ptát," ujistila jsem ji s úsměvem. Však co by ne, navíc když jim řeknu, že jdu zrovna z Alatey? Máta ale nevypadala příliš šťastná z toho, co jsme jí řekla. "Mohla bych... je zkusit vyléčit, pokud bys chtěla, ale nevím, jak moc účinné to bude. Nebo by možná mohl pomoct i obvaz?" Vyčarovala jsme před sebou rostlinku. "Tohle je hadí tělo přilnavé, roste ve všech jezerech kromě toho pod horami a dá se i po vyschnutí použít jako obvaz." Ovšem její rány už byly ošetřené předtím, nevsázela bych se, že yb tohle nějak výrazně pomohlo.

Nikdo nebyl moc starý na to, aby se přitulil k mámě, hlavně ne po tom, co si prošel traumatickým bojem s medvědem. "To jsem ráda, že jste z toho vyvázli. S medvědy není radno si zahrávat. I když Einar skončil docela těžce zraněný... ale prý na hranicích narazil na nějakého cizího vlka, který ho napadl. Stává se něco podobného často? Je Alatey bezpečná?" Dokud jsem tu žila, nepamatovala jsem si, že by na smečku podobně zaútočil jiný vlk, ale hodně se mohlo od té doby změnit. Na to, co říkala, jsme přikývla. Dobře. Mno, ve smečce se asi stále něco dělo. "Neviděla jsem ani jednoho z nich. Patrně tam vyrazím jen co odsud odejdu, abych je také zkontrolovala." A Zinka také. Vždyť jsem svého druha už neviděla jakou dobu. Návštěva do Daénu byla už vskutku nasnadě.
Pak se Máta zeptala na jistou otázku a já si prohlédla její čenich. Rány vypadaly docela ošklivě. "Vypadá to, že nějakou dobu ani, je mi to líto..." řekla jsem popravdě. "Je možné, že za nějakou dobu jizvy zarostou srstí nebo zmizí, ale v tuhle chvíli se nehojí tak, jak by měly, aby zmizely úplně. Ale je možná, že budeš mít štěstí." Se zraněními na hlavě byl vždy problém, že je srst často už nepřekryla. Olízla jsem ji na tváři. "Ale na jizvách není nic špatného. Když nic jiného, jsou důkaz toho, jaká jsi byla statečná a jak jsi bránila členy své smečky." to nebylo nic, za co by se musela stydět.

Byly tu obě a vypadaly opravdu v pořádku. jen spaly. Spadl mi kámen ze srdce. Dobře, nic vážného se jim nestalo. To bylo dobře. Tedy... Šalvěj vypadala, že spí, Máta se naopak zrovna chtěla někam vydat. Usmála jsem se na ni. Neuniklo mi, že má na čumáku nové jizvy, které dřív nemívala. Nebylo to po střetu s medvědem asi žádné překvapení, ale i tak mě mrzelo vidět, že byla zraněná. "Taky tě moc ráda vidím," řekla jsem a přitulila se k ní. "Potkala jsem v horách Einara, tak jsem ho rovnou doprovodila sem. Chtěla jsem se ujistit, že jste po povodních všichni v pořádku. Prý jste se setkali s medvědem." A rovnou jsem si ji prohlédla, abych se ujistila, že na sobě nemá ještě další rány. její noha vypadala ošklivě, byla ovšem náležitě ošetřená. "Jak jste se měli? Jsou ostatní také někde poblíž?" Podběla ani Třezalku jsem nikde nezahlédla, ale Einar by jistě zmínil, kdyby odešli nebo kdyby se jim něco stalo, ne?

---> Hraniční pohoří (přes území Alatey)

Do úkrytu jsem dorazila spolu s Einarem a jeho dcerami, ale jinak jsem s nimi nezůstávala. Vydala jsme se najít někoho, koho bych znala. Doufala jsem, že objevím především Šalvěj a Mátu, které se podle Einara utkaly s medvědem, ale ráda bych potkala jakékoli ze svých vlčat. Mé první kroky tedy vedly rovnou k léčitelskému koutku. Kde jinde bych také měla hledat zraněné vlky, že? Sama jsem si po léčení Einara pomocí přívěšku potřebovala odpočinout, ale to snad ještě chvíli počká. Navíc jsem si nemyslela, že by měl někdo nějaký zvláštní problém s tím, že si najdu místo na spaní zrovna tady. Stejně jsem doufala, že třeba narazím i na další léčitelky. Znala jsme rostliny, které by se jim ještě mohly hodit a když už jsem tady byla, proč nějaké nepředat, že? V léčitelském koutku navíc jistě bude i Konvalinka... pokud zrovna někde neběhala. Nakoukla jsme dovnitř. "Máto? Šalvěji?" zeptala jsem se.

Medvěd. Potkali medvěda. Během povodní se predátoři stahovali do hor a byli agresivnější a Einar s mými dcerami na jednoho takového zjevně narazili. Einar ale naštěstí rychle vysvětlil, že jsou obě živé a víceméně v pořádku. Oddechla jsem si. Dobře. To bylo dobře. Ovšem to neznamenalo, že jsem je nechtěla vidět. Chtěla jsem se o tom ujistit na vlastní oči. Což znamenalo, že se teď přidám k Einarovi a jeho dcerám na cestě zpět do Alatey. Einar zavelel k odchodu a já trojici následovala. Byla to docela tichá cesta. Nevěděla jsem, jestli to, o čem se trojice předtím bavila, už dořešili, nebo jednoduše nechtěli v rozhovoru pokračovat před cizinkou, ale nijak zvlášť mě to netrápilo. To byla jejich věc. Já netoužila po ničem jiném, než se dostat do srdce smečky a vidět svou rodinu.

---> úkryt Alatey (přes území Alatey)

---> Prokleté jezero (Temný les)

Sotva jsem dorazila do hor, když se ke mně doneslo vytí. Ten hlas jsem poznávala a i když zněl z dálky. Einar. Tak jako tak jsem potřebovala v Alatey doprovod a navíc pokud někdo bude mít přehled o členech své smečky, bude to on. Einar míval většinou přehled. Jistě, to, že mi řekne, jestli jsou mí potomci v pořádku, nemohlo nahradit skutečný kontakt, ale i tak mi to mohlo alespoň přinést klid v duši.
Změnila jsem svůj kurz a vyrazila po zvuku, doufajíc, že mezitím někam neodběhne.
Brzy jsem už uslyšela hlasy a vzápětí jsem je i uviděla. Byl to skutečně Einar a spolu s ním dvě mladé vlčice, které jsem moc neznala... tedy, jednu jsem neznala vůbec, v druhé jsem poznala Einarovu dceru. Ah, jak vyrostla. Čas skutečně letěl rychle. Ovšem teď nebyl čas nad tím uvažovat, protože jak jsem se podívala na Einara, uviděla jsem krev a jeho kašel mi taky neunikl. Nezněl vůbec dobře. zamračila jsem se a vyrazila za nimi. "Dobrý den přeji, slyšela jsem vás výt. Co se vám stalo?" Dovolila bych si hádat, že se s někým serval, podle toho jak vypadal. A nebo s něčím. "Když dovolíte, mohu vás ošetřit." V tomhle stavu by rozhodně neměl běhat po horách. Kde byly jeho léčitelky? Proč nebyl doma v úkrytu? Pokud Einar svolil, přistoupila jsem k němu a rovnou použila náramek, který jsem získala u cizáků. Bylinky byly sice fajn, ale rumněnku jsem po ruce neměla a běžné rostlinky prostě na některé věci nestačily. Ani náramek samotný nedokázal zázraky, tak jsem pro jistotu ještě vytáhla léčivou masu od Wua a pomazala s ní jeho rány. "Neplánujete náhodou zamířit zpět na území smečky? Pokud by to nevadilo, ráda bych vás doprovodila. Byla jsem zrovna na cestě navštívit své potomky, ráda bych se ujistila, že všichni povodně ve zdraví přežili."

Ovšem vlk energii potřeboval, jestli se měl správně uzdravit a pokud byl nemocný, vyrážet někam ven a lovit mohlo být nejen značně složitější, ale i nebezpečné. Ne tedy, že by si mohl rostlinky vyvolat sám, patrně nevlastnil magii země, ale i tak jsem mohla být alespoň trošku užitečná. Jakmile jsem pohřbila tělo, vrátila jsme se ke Garethovi a vyčarovala před ním pár modrých kořínků. "Přeci jen mohu poskytnout něco k jídlu. Tohle je Křínka modrá, kořeny se dají jíst. je to běžná rostlina, která roste na loukách. Prosím." A rovnou jsem mu rostlinky nabídla, aby ochutnal. "Nemusíš se mi odvděčovat nijak, jen na sebe buď opatrný a nepřetěžuj se, dokud se řádně neuzdravíš, dobře?" Žádný léčitel přece nechtěl, aby jeho práce přišla vniveč. "A já už také půjdu. Ráda jsem tě poznala." Věnovala jsme mu drobný úsměv a pak zamířila do hor. Nejvyšší čas jít se podívat, jak se daří mým potomkům... a možná i přiložit tlapku k dílu, pokud Alatey něco potřebovala.

---> Hraniční pohoří (přes Temný les)

Ano. Občas jsme se i my chovali jako pouhá zvířata, ačkoli jsme mohli mnohem víc získat spoluprácí. Už to tak prostě bylo a patrně to tak vždy alespoň do jisté míry bude.
Chudák vlk mi to začal posmrkávat a pšíkat. No, paráda, ještě se kvůli tomu všemu nachladil. Co se dalo dělat. Dostane odvar a instrukce si zalézt někam do tepla a vyspat se z toho. Co vůbec jeho kožíšek? Pro jistotu jsme na něj rovnou použila magii a vymáčkla z něj veškerou vlhkost, která v něm ještě zbyla. "Nemáš zač. A těší mě." Usmála jsem se na něj. Byl docela milý. Oni vlci většinou bývali, když požádali o pomoc a dostali ji. Dokonce i odvar poslušně vypil a nešklebil se u toho. Takové pacienty jsem oceňovala.
"Měl by sis zalézt někam do tepla a prospat se, aby mělo tvoje tělo sílu bojovat jak s tím nachlazením tak s případnou infekcí," doporučila jsme mu. "Nabídla bych ti i něco k jídlu, ale obávám se, že momentálně můžu vyčarovat jen nějakou zeleninu."
Rozhlédla jsme se okolo, jestli náhodou neuvidím něco, co by se dalo sežrat a... a co jsme hledala, to jsem nenašla. Ne tak docela. Doufala jsme v mrtvého králíka nebo srnu, ovšem místo toho jsem uviděla tělo. Uhm. To... nebylo dobré. "Myslím, že támhle někdo leží, půjdu se podívat," řekla jsem Garethovi a opatrně seběhla o kus níž. Skutečně. po krátkém ohledání jsem zjistila, že vlk je už mrtvý. nebyl to však nikdo, koho bych znala. No, povodeň se patrně nemohla obejít bez obětí. začala jsem otevírat zemi a nechala ji, aby tělo pohltila.

× Jakkoliv se zbav nalezeného, vyplaveného těla

Chudák malý. Nepřekvapilo by mě, kdyby byl na ostrovech nový a nepatřil do žádné smečky ani tu nikoho pořádně neznal. Vypadal, že mu trocha pomoci a vlídnosti prospěje. nad jeho poznámkou jsme nevěřícně zavrtěla hlavou. "Přijde velká voda a najednou se mnozí z nás chovají hůř, než divoká zvířata." No, tedy do práce. Sebrala jsme kus plazivce a pustila se do žvýkání, abych ho vzápětí opatrně nanesla na jeho ránu. I když nebyla z vody, vlčí tlama často nebyla zrovna sterilní prostředí. Pořád lepší, než jiní tvorové, ale i tak se takové zranění mohlo snadno zvrhnout do něčeho mnohem ošklivějšího. Na nic dalšího jsem se ho ale neptala, nepotřebovala jsme se babrat v jeho soukromí. Potřeboval akorát ošetřit. A patrně by snesl něco k jídlu, ale svého tetřeva jsem už nechala Alině s Northiou. Co naplat... "Ano," přiznala jsem. "Obzvlášť teď během potop. Jsem léčitelka a pokud ostatní mé služby potřebují, nevidím důvod jim nepomoci. Povodně nás přece postihly všechny stejně. Jmenuju se Shine, mimochodem. A nemusíš mi vykat." Zamyšleně jsme si ho prohlédla. Možná by mu i odvar prospěl. "Udělám ti ještě odvar z trychtýřku. Pomůže proti nachlazení." A rovnou jsem se pustila do vyvolání další rostlinky a do ověřeného postupu louhování, který jsme už předtím provedla. Za chvíli jsem před sebou držela kouli výluhu. Ochutnala jsem ho, abych se ujistila, že je připravený správně, a pak ho vlkovi nabídla.

Spala jsme možná několik hodin, ale ukázalo se, že místo, které jsem si vybrala, nebylo úplně nejlepší, protože mi tam brzy začala být zima. Právě to mě probudilo. A nebo to možná byly cizí kroky, které se přibližovaly. Střihla jsem ouškem a pomalu otevřela uši. A uviděla jsme drobného zrzavého vlka, který vypadal, že je zraněný. Všichni, které jsem poslední dobou potkávala, se topili, byli dobití, nebo vyráželi do hor a rvali se s náhodnými vlky, které potkali. Asi se nebylo čemu divit. Když jsem se ze své pozice rozhlédla, viděla jsem, že voda už opadává, ale povodeň za sebou nechala poničenou vegetaci a pořádnou spoušť. postihla nejen krajinu, ale i vlky a nepochybně zanechala oběti na životech. V duchu jsem si povzdechla. Už jsme se ani nemusela rozhodovat, jestli se toho vlka půjdu zeptat, jestli potřebuje pomoct. Byla jsem léčitelka, i když bez smečky, a pomáhat ostatním bylo moje poslání. "Zdravím," řekla jsem jemně a zůstala ležet, abych ho nevyplašila, pokud si mě nevšiml. "Ta rána na tvém hřbetě vypadá ošklivě, ocenil bys pomoc?" Zeptala jsme se a rovnou před sebou vyvolala plazivec. "Tohle je plazivec lékařský, pomůže při podobných zraněních. Stačí ho rozžvýkat a nanést na ránu." Ve zkratce jsme mu popsala, jak rostlinka účinkuje. "Pokud ses poranil někde ve vodě, rozhodně to bude potřebovat vydezinfikovat, abys nechytil infekci... i když tohle spíš vypadá, že tě někdo napadl."

× Odhal následky potop