Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To bylo zajímavé. Postřehla jsem, že její oči nemají barvu podle žádného elementu, což bylo poněkud neobvyklé, ale ne neslýchané. Možná v tom měl tlapky ten šedivý vlk, co dřív tak rád stalkoval mě a Zinka kdykoli jsme měli intimnější chvilku. Na toho vlka se dala svést spousta věcí. "Dobře pro tebe." A protože proti kytkám nijak neprotestovala, rovnou jsem pokračovala a ukázala jí plazivou rostlinku. "Tohle je plazivec. Je léčivý a roste téměř všude, takže se hodí ho znát i když existují i lepší možnosti a tohle je spíš taková poslední záchrana. Použiješ ho tak, že ho rozžvýkáš a naneseš na ránu." Jak jsem ji tak pozorovala, přemýšlela jsem, jestli má cenu snažit se jí nacpat do hlavy ještě další rostliny, ale možná by ještě nějakou snesla. Co by se jí tak ještě mohlo hodit? Ah, jistě... Začala jsem představovat rostliny a úplně mi vypadlo, že bych se měla představit sama. "Jsem Shine, v tuto chvíli delta Alatey. A ty jsi?" Alatey... Pomalu bych měla zamířit zpátky. Chtěla jsem se před cestou do Namarey ještě vyspat a už teď jsem byla pryč déle, než jsem původně zamýšlela.

Nehádala jsem se s ní. Měla pravdu. Byla uprostřed louky s úplnou cizinkou a ještě před chvílí se ji někdo pokoušel zavraždit. Zůstala jsem stát opodál a dala jí tak prostor se trochu vzpamatovat a rozkoukat se. Už rozhodně vypadala mnohem líp, když stála a i mluvila. "Pomalu. Ztratila jsi hodně krve." Upozornila jsem ji, ale už si jistě musela všimnout, že není úplně v pořádku.
"To je Hadí tělo přilnavé," poučila jsem ji, "není jedovaté, používá se k zastavení krvácení jako obvaz. Najdeš ho kdekoli v jezerech nebo pokud máš magii země, můžeš si ho vypěstovat." Informovanost byla důležitá, obzvlášť pokud by se jí ještě někdy stalo, že by skončila v podobném stavu. Když už jsem byla u toho, chtěla jsme ji poučit i o dalších rostlinách, hlavně o Plazivci, pokud by se jí do ran náhodou dostala infekce, a i Trychtýřek by se jí mohl hodit. Nehodlala jsem na ni ale vybalit hromadu kytek, jen aby mi vzápětí řekla, že je jí to úplně ukradené.
Na její slova díků jsem jen pokývla. Byla to pro mě samozřejmost pomoct tomu, kdo to potřeboval.

Jméno vlka: Shine
Počet postů: 17
Postavení: delta
Povýšení: -
Funkce: učitel
Aktivita pro smečku: účastnila se Orca squadu, snažila se zachránit Heřmánka
Krátké shrnutí (i rychlohry): predátoři na severu, pak odvedla vlčata zpět do smečky a hodila je na krk Zinkovi, nyní je s Ikari v Nížině hojnosti a snaží se ji vyléčit
Smečková minihra:
2x nakreslení dva členi smečky - https://cloud.refsheet.net/images/images/001/406/643/large/Scar_hail_satan.png?1664549302 - prosím třeba A a B
+ účast na puzzle pokud se počítá
(ty by měly být oranžové)

Plus z minulého měsíce tedy:
Jednoduché - promluvila si s Třezalkou a Hvozdíkem
Obyčejné -
https://cdn.discordapp.com/attachments/851899726823686165/1011733948595962016/sinozalka.png - prosím C
a pokud se počítá jedna z těch dalších verzí tohohle + Einar the grey za další? - pokud ano, tak + D
(ty by měly být zelené)

Zdálo se, že ať už ta věc dělala cokoli, zabralo to. Lehké křupnutí mě přimělo uvažovat o tom, jestli náhodou neměla zlomenou páteř a proto tu prostě zůstala takhle ležet. Ale ne, tu možnost jsem zavrhla, protože krev byla i po okolí a pokud ji sem někdo neodtáhl a nenechal ji tu zemřít, patrně přišla sama a pak se tady zhroutila.
Když se začala zmítat a sípat, odstoupila jsem od ní, abych jí poskytla prostor. Znova už jsem krystal nepoužila, cítila jsem se na pokraji sila akorát tak zralá na to se tu složit a prospat zbytek dne nebo noci. Na nohou mě však stále držela povinnost se o ni postarat a ujistit se, že neumře sotva ji spustím z dohledu.
"Pomalu," řekla jsem jí, "Jsi tu v bezpečí, neublížím ti. Ztratila jsi hodně krve, musíš odpočívat. Jsi schopná mě vnímat?" Mluvila jsem tiše a klidně a poskytla jí čas a prostor se uklidnit a zorientovat.

Nevypadalo to s ní dobře, ale zdálo se, že vnímá. Alespoň trošku. měla dost ošklivě pokousaný krk a šrámy na předních nohách, a to jsme ani nebrala v úvahu další zranění. Někdo se na ní pěkně vyřádil. Podle všeho jiný vlk. Kdo mohl takhle zřídit příslušníka vlastního druhu? Co víc, kdo se ji snažil zabít, protože jinak jsme si rány na krku nedokázala vysvětlit. "Bude to dobré, pomůžu ti," řekla jsem jí tiše. Musela tu už chvíli ležet, takže jsem usuzovala, že ten druhý vlk nezasáhl žádnou důležitou tepnu, jinak by už dávno vykrvácela. I tak jsem si ale nebyla stoprocentně jistá, že ji dokážu zachránit. Byla jsem unavená. měla jsem toho už za dnešek dost. Ale nemýnila jsem dovolit, aby umřel někdo další, i když šlo jen o cizinku. Nejlepší by patrně bylo odtáhnout ji do smečky, kde by jí mohl pomoct někdo další, ale nemyslela jsem si, že bych ji dokázala odtáhnout tak daleko, navíc jsem se bála, abych jí zbytečnou manipulací neublížila.
Hadí tělo jsem v říčce nenašla, takže jsem použila magii a nechala nějaké vyrůst. Pak jsem vyčistila ránu na pleci a opatrně ho na ni přiložila. Nohy jsem nechala tak, jak byly, vypadalo to spíš jako spáleniny a i když to muselo bolet jako čert, nekrvácelo to. Pak jsem se zaměřila na krk. Přes hustou srst slepenou krví nebylo snadné odhadnout, kde začíná a kde končí. Pokusila jsem se kožich odhrnozt tlapkou... zrak mi padl na náramek, na který jsem dočista zapomněla. Mohl by být k něčemu dobrý? Pokud jsme si pamatovala, předtím se mi díky němu podařilo částečně vyléčit Zinkova zranění, ale...
Ne, patrně tady nemám co zkazit. A tak jsem ho použila na zranění na krku. I kdyby ho nedokázal vyléčit úplně, snad alespoň zamezí dalšímu krvácení, což byla momentálně moje největší starost.

---> území Alatey (přes Hraniční pohoří)

Byla jsem... sama. Konečně. Nebyl tu nikdo, před kým bych musela být silná. nebyl tu nikdo, kdo by se ptal, proč už nikdy neuvidí svého sourozence. Zpočátku jsem šla rychle, ale postupně jsem zpomalila a pokračovala jen co noha nohu mine. Po čenichu mi stékaly slzy, ale nebyl tu nikdo, kdo by je viděl, takže jsem se nesnažila je zadržet. Selhala jsem jako matka? Možná. Ale copak jsem mohla něco udělat jinak? Někdy uděláme všechno správně a stejně prohrajeme. někdy se vyhrát prostě nedá, jen omezit škody. Mohla jsem v té vodě umřít taky. Mohla jsem ztratit víc, než jedno vlče. Byla jsem však ráda, že umřel jen Heřmánek? Ne, jistěže ne. nebyl to důvod k radosti.
A tak jsem pokračovala a utápěla se ve vlastních myšlenkách, připadajíc si stejně prázdně, jako mé okolí. Bylo tu živo. Slunce zářilo, vítr se proháněl trávou, cvrčci cvrkali a posledních pár kobylek přede mnou uskakovalo, jak jsme kráčela dál. Svět se tou smrtí nijak nezměnil. Co pro něj znamenal jeden vlčí život? Co pro něj znamenalo tisíc vlčích životů? Slunce vždycky ráno vyjde, ptáci budou opět zpívat a květiny kvést.
Blížila jsme se k vodě, když jsem to ucítila. Krev. Přimělo mě to zastavit a rozhlédnout se. tak ležela. Šedá vlčice, kožich pocuchaný a špinavý, zdánlivě bez života. Rozběhla jsme se k ní. byla mrtvá? Co se jí stalo? Ale ne, dýchala, i když přerývaně. nemusela jsme nad tím přemýšlet ani okamžik. Opatrně jsem ji popadla za volnou kůži a pokusila se ji odtáhnout ven z vody, aby se ještě neutopila. Musela ztratit docela dost krve, podle toho, kolik jí bylo kolem. Dala jsem se do prohlížení jejích zranění. Pokud byla při vědomí, nevypadala, že bude moc odporovat. Ne v tuhle chvíli. Krvácení bylo potřeba nějak zastavit. Rozhlédla jsem se po okolním rostlinstvu a našla známé lístky, které jsem požvýkala a rozprostřela na její rány. Pak jsme vyrazila opět k vodě, jestli nenajdu jistou chaluhu, i když ta většinou rostla v jezerech.

Převzala jsem si od černobílé květinu. "To je v pořádku, nemusíš se omlouvat. Bylo to jen nedorozumění." Já na postavení zas tolik nehleděla a teď jsem stejně neměla sílu to řešit. "Mimochodem, jak se jmenuješ?" Nebyla jsme si jistá, jestli moje jméno zná, ale měla jsme pocit, že ho na mě už předtím volala, takže jsem se nepředstavovala.
Hnědé cizince jsem jen pokývla. "Já jsem Shine," představila jsem se také, "Přeji hodně štěstí na cestách." Takže Einara patrně nehledala, když se vzápětí sebrala a odešla.
Třezalka a Hvozdík se mezitím vrhli na tátu, zatímco s ním přišli Podběl a Tymián. Podběl k situaci nic neříkal, jako obvykle. Zatímco Ti dva, co přišli se mnou, se dali do zmateného vysvětlování, Tymián zprávu o smrti Heřmánka nevzal zrovna dobře. "Tymiáne, počkej!" zavolala jsem a už se ho málem vydala lovit, ale Zinek mě zadržel, než jsem stihla udělat víc než krok. Podívala jsem se na Zinka a sklopila uši. nechtělo se mi nechat další vlče jen tak běžet, aby se něco nestalo i jemu, ale měl pravdu. tymián taky jen potřeboval chvilku pro sebe, ostatně jako já. Nebyl už tak malý, postará se o sebe. Jen jsme si povzdechla a otočila se na zbylé tři děti. "Tak se o tátu postarejte, dobře? Nenechte ho zaplést se do žádných nepříjemností a kdyby ho chtěla Lissandra stáhnout z kůže, tak ji nenechte." Věnovala jsem jim unavený úsměv. Jo, už teď jsem LIssandře nezáviděla, až se na její smečku vrhnou tyhle malé pohromy. Ještě jsem se otřela o Zinka a na krátný okamžik si užívala dotyk jeho měkkého kožíšku, než jsem se odtáhla. "Buďte na sebe opatrní. Až vyřídím tu Einarovu záležitost, vyrazím za vámi. Kdybyste tam tou dobou už nebyli, najdeš mě pak zpátky v Alatey." Nechtěla jsme odcházet aniž bych měla alespoň mlhavou představu o tom, kdy ho opět uvidím. Pak jsem se sebrala a vyrazila pryč z území, pročistit si hlavu a vyrovnat se s tím vším po svém.

---> Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

Shine, Bryce, Zinek, okrajově Hvozdík a Třezalka

Nebyla jsem tu sama. Ze severu nás přišlo doslova celé procesí. Pokývla jsme příchozí hnědé vlčici. "Jestli hledáš Einara, šel tamtím směrem jen chvíli přede mnou, ale nejspíš uděláš líp, když tě tam někdo doprovodí, je to tam trochu nepřehledné," informovala jsem ji. Měla bych ji tam doprovodit já? Patrně ano, ale... Čím víc jsme se blížila k domovu, tím víc se mi tam nechtělo vracet. Ne teď. Možná bych skutečně potřebovala chvíli pro sebe. jen chvíli, než se vrátím a budu čelit smečce a svým vlčatům se špatnými zprávami, že jejich bráška se už nikdy nevrátí.
Pak dorazila i ta černobílá, která dostala květinu od té cizinky. Na její omluvu jsme jen přikývla, neměla jsme náladu to nějak víc rozebírat. "Nic se nestalo. Ráda bych si ji vzala. Mám v plánu navštívit Namarey, tak bych to mohla vzít při jednom. Myslím, že by ti to i ušetřilo práci." A já budu mít alespoň co dělat, abych se trochu rozptýlila. Činnost byla vždycky dobrá, život musel jít dál.
Pak už ale náš rozhovor přerušilo něčí volání. Zvedla jsem hlavu a střihla ušima. Zinek? Myslela jsem, že je v úkrytu se zbytkem vlčat. nechápala jsem, proč se k nám tak řítí. Řekl mu snad Einar o Heřmánkovi? Byl před námi Einar skutečně tak napřed... pak mi padl okolo krku a já nejdřív zaváhala a pak zabořila čenich do jeho kožichu. Najednou jsme měla co dělat, abych zadržela slzy. Ještě ne, ne tady, ne teď. "Jsem v pořádku. Zinku..." zašeptala jsem, "Heřmánek... nedokázala jsem ho zachránit..." Já? Já byla v pořádku, to ano. Alespoň tedy fyzicky, i když jsem byla vyčerpaná z boje s mořem a chladem. Ale to nebylo nic, co by trocha odpočinku nespravila. Po chvíli jsem se odtáhla. "Já... mohl bys vzít Třezalku a Hvozdíka domů, prosím? Potřebovala bych... potřebovala bych chvíli osamotě. pak za vámi přijdu." Nechtěla jsme je opouštět, ale necítila jsme se připravená na to se vrátit. Nechtěla jsem se zhroutit před vlčaty.

---> Rozbitý sever

Šly jsme domů. Mohlo se mi to jen zdát, ale cesta zpět mi připadala o poznání kratší, než cesta tam. Možná za to však mohla jen únava, ale než jsme se stihla nadát, už jsme stáli na území. moc jsem se nestarala o to, kdo všechno s námi jde, jen jsem sledovala Einara a hlídala si, že jdou moje vlčata s námi. A snažila se nemyslet na to, že nám jedno chybí. Bylo to, jako by po Heřmánkovi zbyla díra, kterou nic nemohlo zaplnit. Napůl jsem čekala, že ho také zahlédnu, jak se s námi snaží držet krok a poskakuje sněhem. Ale byl pryč. Navždy pryč. A já musela zůstat silná. Na území jsem za Einarem začala zaostávat. Ačkoli jsme se těšila domů, někdo musel ostatním říct, proč se jejich bratr nevrátí. A někdo také musel počkat na vlky, kteří by se nás snad rozhodli následovat. nemuseli znát cestu a pokud byli zranění. Naše tempo pro ně mohlo být příliš. Nakonec jsem zastavila docela, a ohlédla se za sebe, směrem, odkud jsme přišli. Einar už byl kdesi v tahu, ale to nevadilo, doupě už bylo pomalu na dohled.

Třezalka, Einar, Stina, Hvozdík

Nehodlala jsem připustit, aby si Třezalka smrt bratra vyčítala. Už tak bylo dost špatné, že jsme o něj přišli. Pokud to byla něčí vina, tak moje, že jsme jim v tom nezabránila. Že jsem Heřmánka nedokázala zachránit. Zkousla jsem jazyk, než jsme ta slova však stihla vypustit z tlamy. Co by to bylo za příklad, kdybych jí řekla, ať se z toho neobviňuje a pak se z toho začala obviňovat sama? Jistě, byla to má povinnost jakožto matky moje vlčata chránit, ale i kdybychom se snažili sebevíc, něčemu se zabránit nedalo. Nemohla jsem udělat nic jinak. leda tak vlčata odtáhnout domů, sotva jsem je dohnala, ale k tomu jsem tehdy neměla opravdový důvod. A pak? Ne, nemělo smysl o tom uvažovat. "Není to tvoje vina," řekla jsem. "Není to ničí vina. Věděla jsi snad, že tu budou kosatky? věděla jsi, že půjde Heřmánek za tebou?" nad ničím z toho neměla kontrolu o nic víc, než já. prostě viděla světlo na obloze a šla to prozkoumat. Nezasloužila si být takhle potrestaná za trochu zvědavosti. "Kdybys věděla, co tu na vás čeká, kdybys věděla, co se tu stane, nechodila bys sem, ale to jsi nemohla vědět. Nikdo to nemohl vědět. Nevyčítej si to, ano?"
Třezalka se pak začala zajímat o tu cizinku, která nám sdělila, co po nás chce. "To je dobré-" pokusila jsem se odmítnout černobílou, ačkoli nemluvila na mě. Pokud mě ta cizinka vybrala přímo, věřila jsem, že k tomu má důvod. Navíc neřekla, že je důležité odnést tu rostlinu teď hned. To by po nás jistě nežádala, když viděla, v jakém jsme stavu a že jsou někteří z nás zranění. Mimo to, já už se se smrtí setkala dřív a věděla jsme moc dobře, že i když někteří umírají, ostatní nesmí zapomínat žít. Svět musel běžet dál. Jídlo nepočká, protože mi umřel syn. Zranění také nepočkají. Moje rodina mě potřebovala a potřebovala mě i moje smečka. Navíc jsem slyšela slova vlčice, která mě přiměla přemýšlet. Splnili jsme někdy to, oč nás Nero žádal, když nás poslal do Noramu? Pochybovala jsem, že po mě chtěl akorát abych tam porodila vlčata.
A přesto dala cizinka to věc černobílé, ačkoli mě přímo zvolila jako jednoho z dobrovolníků. Úplně jsme nechápala, proč mě tedy vybírala. A podle všeho tomu nerozuměl ani Einar?
"Pojďte, půjdeme odsud. Půjdeme domů a odpočineme si." Řekla jsem svým vlčatům a vydala se za Einarem. Na jeho poznámku jsem pouze přikývla, ačkoli jsem nerozuměla jeho logice. Poslat je pryč? Nebyla jsem jediná, kdo měl právo truchlit. Nebyla jsem jediná, kdo někoho ztratil. Nebylo lepší truchlit společně s těmi, kteří bolest sdíleli a rozuměli jí? Nebo mi snad navrhoval, abych vlčatům poskytla rozptýlení, které je přivede na jiné myšlenky? Nebyla jsem si jistá a v tuhle chvíli jsem chtěla domů. Všechno další může počkat, až si odpočineme a ošetříme zraněné. Tohle pro nás ještě zdaleka neskončilo. Čas truchlit nad mrtvými bude, až se postaráme o živé.

---> Alatey

Třezalka, Hvozdík, Stina, Vypravěč, Einar

Byli tady. Byli tady a byli oba v pořádku.Unaveně jsem se usmála na černobílou a pokývla na ni, když pro nás ohřála vzduch. Snažila jsem se být silná, neoplakávat Heřmánka před vlčaty. Potřebovali někoho, kdo pro ně bude oporou, nemohla jsme se tu také hroutit. "Ne, nic takového," řekla jsem Třezalce, když se začala obviňovat. "Nemůže za to nikdo, leda ta kosatka." Ale ani ta za to nemohla, ta prostě hledala potravu. Byl to přirozený chod přírody. Bylo snadné na to zapomenout, když jsme byli jedni z největších predátorů, ale tak to prostě chodilo. I vlci umírali. Proč však musel Heřmánek umřít tak mladý? Nebyl ani dospělý, sotva stihl poznat vlastního otce, ani opravdovou rodinu nepoznal... K čertu s přirozeným chodem přírody, nezasloužil si to. Jeden hloupý výlet ho neměl stát život. A přesto. někdy bylo i takové málo všechno, co bylo potřeba, aby se život zhroutil před očima. "Teď se vrátíme domů," řekla jsem rozhodně Hvozdíkovi.
Ale to zjevně nebylo v plánu, protože to už mluvila ta vlčice. Zamračila jsem se na ni. Měla jediné štěstí, že nás zachránila. Copak neviděla, co se tu stalo? Copak si vážně myslela, že je teď vhodná doba řešit nějaké zprávy? Tázavě jsem pohlédla na Einara. On byl můj alfa, neměl k tomu co říct? zadal mi přece jiný úkol... ale mlčela jsem. Byla jsem moc unavená tím vším, co se tu událo a vlčice nám pomohla, zasloužila si být alespoň vyslechnutá. Takže jsem jen kývla na její slova o Kiim, a opět se začala věnovat svým vlčatům, ačkoli jsme samozřejmě poslouchala, co případně řekne. Až pak uvidím, jak se zachovám. Ale nemohla být přece tak krutá a naivní, aby nás hned odsud hnala vyřizovat nějaké zprávy.

5- Hvozdík, Třezalka

Bitva ještě neskončila. Stále ještě byl ve vodě nějaký vlk, kterého se ti kolem snažili zachránit.mě to však v tuhle chvíli nezajímalo. Nedokázala jsem zachránit vlastního syna, proč by ten vlk měl dopadnout jinak? Bude lepší, když se do toho vůbec nebudu zapojovat. Byla jsem na břehu a v bezpečí a na břehu byla i má dvě zbylá vlčata. ta jediná mě teď zajímala. Potřebovala jsme se dostat k nim, chtěla jsem je obejmout, ujistit se, že jsou alespoň oni v pořádku. Když jsem toho rána opouštěla doupě Třezalce na stopě, neměla jsem ani ponětí, že to dopadne takhle. A Zinek? Zinek ani nestihl svého syna poznat, než nám ho osud vyrval z tlapek. Už to vypadalo, že budeme šťastná rodina, že budeme konečně všichni pohromadě, a pak... pak se ukázalo, jak malou kontrolu máme nad vlastním osudem. Nic nemohlo být dokonalé. Došla jsem ke svým vlčatům a objala je. Kožich jsme si rychle vysušila magií, mě to sice v tuhle chvíli netrápilo, co byla zima proti tomu, co se stalo? Ale oni dav potřebovali být v teple, nechtěla jsem je namočit. Každého z nich jsme něžně olízla na hlavě. Byli tady oba a byli v bezpečí, daleko od těch černobílých zabijáků, daleko od břehu. Nedovolím, aby se něco stalo i jim dvěma.

4. Okrajově Vidar, Třezalka, Hvozdík, Reakce na Heřmánka a Stinu

Byl tu vlk, který se mi snažil pomoct, ale vnímala jsem ho jen okrajově, soustředěná na svůj útok. Pak byl ten vlk odtáhnut. To nevadilo. Byla jsem už skoro na břehu, už jsem to skoro dokázala. Mi ochable visel v tlamě, ale byl živý a když se zahřeje, bude v pořádku.
A pak se objevila černobílá smrt.
Monstrum odrazilo kru, na kterou jsme se snažili dostat, z našeho dosahu a my jsme oba bezmocně spadli zpět do vody. Já se ale nevzdávala. Teď ne. Byla jsme tak blízko. Vynořila jsem se opět na hladinu a přivolala vlnu, aby nám přihrála kru zpátky. Byla velká a těžká, pohybovala se pomalu. Příliš pomalu, aby předběhla kosatku.
Vzápětí jsem uslyšela zvuk, který jsem už nikdy v životě nechtěla slyšet. Heřmánek se svíjel a zmítal, jak ho kosatka stahovala pod vodu. A mě s ním.
Věděla jsem, že nemá smysl se snažit přetahovat s takovým monstrem, když jsem se neměla o co opřít. Věděla jsem, že když Heřmánka pustím, už mu nebude pomoci. Věděla jsem však ale, co musím udělat. To poznání mě zasáhlo jako blesk a tak jsme ve zlomku vteřiny rozhodla a udělala tu nejsnazší a zároveň nejtěžší věc v celém mém životě.
Pustila jsem ho.
Nechala jsem Heřmánka jít. Pár okamžiků jsem viděla, jak mizí hlouběji a hlouběji a jeho oči se na mě dívají. Snad vyčítavě? V dalším okamžiku jsem hrábla nohama a vynořila se nad hladinu, abych se s pomocí černobílé vlčice vyškrábala na kru, která ke mně mezitím doplula. Zůstala jsem na ní ležet a hledět do hlubin, tam kde jsem naposledy viděla svého syna, ten výjev vrytý do paměti. Byla jsem v šoku z toho, co se právě stalo. Právě jsem ztratila syna. Byli jsme tak blízko záchraně, jen o okamžik déle a byl by v bezpečí na kře, na břeho...
Ze břehu na mě někdo volal. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na ty dva tvorečky, choulící se vedle sebe. Ne, ještě nebyl konec. Pořád jsem tu měla dvě vlčata. Dvě vlčata, která jsem musela ochránit.
Zvova jsem zavolala vodu, a rozpohybovala ji, aby mě zavezla ke břehu, na který jsem z posledních sil přeskočila. Byla mi zima. Doslova jsme mrzla, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Musela jsem odsud dostat svá zbylá vlčata. Musela být v bezpečí alespoň ona.

3. Heřmánek

Tohle byl boj proti samotným silám přírody. bylo to, jako by se mi vlny vysmívaly, když táhly mého syna stále dál a dál ode mě, bez ohledu na to, jak moc jsme se snažila. Vlny, která jsme přivolala, však pomohly, a tak i když mi to připadalo jako celá věčnost, jsem se k němu konečně dostala a chňapla do zubů jeho promáčený kožich. Ale ještě nebylo vyhráno. Byl těžký a jeho váha mě stahovala pod hladinu, jak jsme se otočila a začala plavat pro změnu k nejbližší kře. Pomáhala jsme si stále vodními vlnami, ale zdaleka ne příliš úspěšně. Moře samotné mělo mnohem větší sílu, než jedna vlčice, která se navíc snažila zuby nehty udržet nad hladinou. Doplavala jsme k nejbližší kře, která vypadala, že nás unese a snažila se na ni vyšplhat, aniž bych ho musela opět pustit. Heřmánek se nebránil, prostě splihle visel a nechal se táhnout, zjevně vysílený a otřesený tím zážitkem. Musela jsme ho co nejdřív dostat ven a usušit. A musela jsem usušit i sebe. nad vodou se mi do těla zakousl ostrý, studený vítr. Už jsme kousek, malý kousek nás dělil od bezpečí. Sice pochybného bezpečí na plovoucí kře, ale pořád lepší, než studená voda, hrozící nás každým okamžikem utopit.

2. Vidar, Shine, Einar a ofc Heřmánek

Čím víc jsem se snažila dostat ke svému synovi, tím víc se mi vzdaloval. "Máchej... nohama!" pokusila jsme se na něj zavolat, ale kolem mě šplíchala voda, která mi v tom docela spolehlivě zabránila. Neexistovalo pro mě teď nic jiného, než voda a můj potápějící se syn. Musela jsme se dostat k němu. Musela jsme ho vytáhnout. Odněkud ze břehu na mě volaly hlasy. Hvozdík a Třezalka. Ale byli na břehu, byli v bezpečí.
A kolem mě byla voda.
Až teď jsme si uvědomila, že vodu ovládám také. V první chvíli, kdy jsme se propadla, mě ani nenapadlo použít magii, ale začínalo mi být jasné, že se k Heřmánkovi včas nedostanu. To ho nikdo nenaučil plavat? Ne, jistěže ne. A k čemu by mu to bylo platné? Vždyť i já jsem cítila, jak se mi ledová voda zakusuje do kůže, okrádá mě o teplo a svaly mi chladem tuhnou a stávají se nepoužitelnějšími tím víc, čím déle ve vodě jsem. Heřmánek byl mnohem menší, zima se k němu dostane snáz. Ale pak se mu začalo trochu dařit, asi na to přišel. Zastavila jsem se a soustředila se na to, abych se udržela nad hladinou. Pomocí magie jsem se pokusila si svého synka přitáhnout skrz vodu, abych ho mohla chytit a vytáhnout. museli jsme se na břeh dostat co nejdřív.. na břeh a na pevnou zem, která se pod námi znova nepropadne. Už byl jen kousek ode mě, už stačilo se jen natáhnout a měla bych ho...