Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Reakce Deimo a Noelle, Třezalka, Hvozdík a Heřmánek, Einar a Vidar

Vlků přicházelo víc a víc. Můj hlavní cíl byl především ochránit mé všetečné potomky, ale když už jsme tu byla, zajímalo mě, co se děje. Asi tak jako všechny okolo. Až na dva vlky, co povídali cosi o stužkách, z čeho jsme nebyla vůbec moudrá. "Žádné stužky tu nehledáme," řekla jsem jim. "Vy tři, držte se dál od kraje, ano? Led tam může být tenký a mohl by se prolomit," instruovala jsem své děti.
Objevil se tu také Einar a další vlk ze smečky, jehož jménem jsme si teď nebyla jistá. "Nevím. Třezalka a Heřmánek vyběhli v noci z doupěte, šla jsme za nimi. Ale tam na ledě někdo je. Ne, nemyslím, že by to byl někdo od nás." Samozřejmě jsem na cizince neviděla zas tak dobře a mohl to klidně být někdo, koho jsme jen neznala. Na srazu přece nebyli všichni.
A pak se ozvalo volání o pomoc. instinktivně jsme udělala krok směrem k vlčici, než jsem se zarazila, neboť jsem si uvědomila, že vlastně nevím, co chci dělat. A led začal praskat. "Heřmánku, běž od toho-" stihla jsme ještě zakřičet, než jsme ztratila půdu pod nohama a vzápětí se do mého těla zařízl chlad vody, který mě přiměl zalapat po dechu. Voda se mi dostala do tlamy a přiměla mě prskat, zatímco jsem začala zoufale máchat nohama, abych se udržela na hladině. Snažila jsem se dostat k Heřmánkovi, myslíc víc na jeho záchranu, než na to, že bych se měla sama dostat na břeh.

Jedno bylo jistá, tam na krách někdo byl. Proč ale nešel za námi na břeh, to jsem netušila. prostě tam stál na kře. možná se bál toho, kolik nás tu bylo? "Zdravím," odpověděla jsme šedému vlkovi, "Netuším, co se děje. Šla jsme za svými dětmi." Třezalku zjevně přilákal záblesk na obloze, jak tvrdila. Heřmánek řekl, že byl zvědavý, kam to šla Třezalka a tak šel za ní. "To je v pořádku," ujistila jsem dceru, "ale příště dej někomu vědět, než takhle vyběhneš, jasné? Co kdyby se ti něco stalo a nikdo ani nevěděl, kde jsi? A to platí i pro tebe, Heřmánku." Heřmánek sklopil ouška.
zadívala jsem se znova na kry. "Vypadá to jako vlk. Po těch krách se dá přeběhnout, pokud se opravdu snažíš, ale není to dobrý nápad, obzvlášť takhle v noci." Udělala jsem pár kroků směrem ke zrádnému ledu. "Haló!?" Dalo docela práci překřičet bijící vlny. Vůbec jsme netušila, jestli mě ten někdo slyšel.
Ovšem co jsme slyšela já byl další hlásek, který volal mámu. Ohlédla jsme se a viděla Hvozdíka. "U všech bohů, co ty tady děláš? Ty máš být taky v pelechu a spát. Všichni tři máte být v pelechu. Je tu ještě někdo další? A to jste neřekli ani tátovi, že někam jdete? Jste tu tři a ani jednoho z vás nenapadlo to někomu ohlásit, než jste se rozhodli utéct z úkrytu." Nebyla jsem na ně naštvaná, zněla jsme spíš ustaraně. pokud se tu dělo něco divného, rozhodně jsem tu nechtěla mít hned tři své potomky (pokud se za hroudami sněhu neukrývali ještě nějací další.) Už takhle tu byli dva cizí vlci a já tu byla sama, abych své děti ochránila, kdyby se něco semlelo. Pardon, ne dva, tři, protože další přišel, zatímco jsme mluvila se svými potomky. "Netuším co se tu děje, ale tam na ledu někdo je," řekla jsme nově příchozímu, ale víc si ho nevšímala.

---> Ledové pláně

Kam to běželi? Vždyť už jsme byli téměř na kraji ostrova, dál už byly jen nestabilní kry a moře, tam přece nic hledat nemohli. Vždyť by do té vody mohli ještě spadnout, dostat se pod led a utopit se! Tohle nebylo místo pro vlčata bez dozoru, a to už vůbec ne v noci. A pak už jsme je uviděla. třezalka stála u ker, heřmánek za ní zrovna dobíhal, aby zjistil, co zajímavého tam má. A já šla za nimi. V tu chvíli jsme také uviděla tu světelnou show, která se nad ledem odehrávala. A uslyšela hlas své dcery. Srdce mi poskočilo v hrudi. byla v pořádku? "Třezalko!" zavolala jsem nazpět "Heřmánku! Běžte od těch ker!" Ať už se tam dělo cokoli, to poslední, co jsme chtěla, bylo, aby moje vlčata stála vedle a koukala na to. ne, musela pryč. A nepůjdou blíž, dokud to neprozkoumám a neujistím se, že to není nic nebezpečného. "Co vás to napadlo takhle vyběhnout uprostřed noci?" vybafla jsme na ně, jen co jsme se dostala k nim. "A co se tady vůbec děje?"

---> úkryt smečky (přes území Alatey)

Kam se to ty děti takhle v noci jen vydaly? Musela jsme je chvílemi stopovat, ale mířili na sever a ačkoli už byli docela velcí, nehodlala jsem je nechat jen tak zmizet bez dozoru. Mohlo by se jim něco stát, vždyť to tady ani neznali. na sněhu se dalo ztratit až příliš dobře. Možná se vydali prozkoumat, co byl ten tajemný záblesk, který se objevil na obloze? přičítala jsme to blesku, ale nezazněl žádný krom a obloha byla čistá. Co na tom ale sešlo, nelíbilo se mi, že moje vlčata takhle vyrazila ven, aniž by komukoli cokoli řekla. "Třezalko! Heřmánku?" zavolala jsem, když jsme měla pocit, že se přede mnou něco mihlo, ale patrně se mi to jen zdálo. Stopa však vedla dál a já si musela pospíšit, než na sněhu dočista zmizí, takže jsme přidala do kroku. tady jsem naštěstí nemusela sledovat pachy, protože čerstvá vlčí stopa se na sněhu skvěla stejně jasně, jako hvězdy na obloze.

---> Rozbitý sever

Byla to skutečně Sierra. A nevypadala, že mě vidí zrovna ráda. nedivila jsem se, bylo už pozdě a dost možná byla unavená. Vypadala na to. "Shine, ano," potvrdila jsem, "Nebudu tě rušit, jen jsem chtěla vědět, s kým půjdu na výpravu. Astrid už znám, ale my dvě jsme se ještě nepotkaly." věnovala jsme jí úsměv, "přeju dobrou noc, je před námi náročná cesta, potřebujeme si dobře odpočinout." cesta přes poušť byla vždy náročná, navíc pro nás s tmavým kožichem. Jakmile jsme tedy věděla, koho mám ráno vyhledat, nechala jsme Sierru opět být a jala se vyslyšet svou vlastní radu. Našla jsem si místečko vedle Třezalky, stočila se do klubíčka a usnula. nespala jsme však dlouho. probudila jsem se, když se tělíčko mé dcery vedle zvedlo a odešlo. Rozespale jsme vzhlédla zrovna abych viděla, jak mizí u východu. A hned za ní další zvědavý vlček, Heřmánek. zamračila jsem se. Možná šli jen na vzduch, přesto mi to však nedalo, zvedla jsem se a vyrazila za nimi. A dobře, že jsem udělala. nešli totiž jen na území smečky kolem úkrytu, oba zmizeli kamsi pryč. Kvůli tmě jsem je brzy ztratila z dohledu.

---> Ledové pláně (přes území Alatey)

Jméno vlka: Shine
Počet postů: 10
Postavení: Delta
Povýšení: -> na deltu
Funkce: Učitel
Aktivita pro smečku: Vzdělávala Třezalku, co se týče fungování smečky, pak se účastnila smečkového srazu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Vzala Třezalku na výlet k hranicím, kde potkala Hvozdíka a Zinka, které pak na Einarův pokyn odvedla do úkrytu. Zúčastnila se smečkového srazu, přislíbila učednictví Tymiánovi.
Smečková minihra:
Jednoduché - promluvila si s Třezalkou a Hvozdíkem
Obyčejné -
https://cdn.discordapp.com/attachments/851899726823686165/1011733948595962016/sinozalka.png
a pokud se počítá jedna z těch dalších verzí tohohle + Einar the grey za další?

Sierra

Einar spolu s Hankou odešli a já se vrátila zpět do úkrytu, abych jim nebyla na obtíž. Poočku jsme sledovala, jak si vedou vlčata. Většina z nich si vybrala učitele a věnovala se buď jim, nebo dělala něco svého. tymián se patrně už odebral ke spánku a stejně tak i Heřmánek. byl to náročný den, nedivila jsem se jim. Sama jsem však ještě nechtěla jít spát. Zinek také vypadal, že se věnuje něčemu svému, takže já se rozhodla, že se mezitím půjdu seznámit s vlčicemi, s kterými pak půjdu na výpravu. Pokud bych se dozvěděla, jaké rostliny už znají, bylo by to ideální, ale bylo už docela pozdě, takže i pouhé "ahoj" bych považovala za dostačující. Pokud jsem věděla, Astrid a Sierra byly ty dvě vlčice, které předtím seděly u sebe. Astrid jsem už znala z dřívějška. Hádala jsem, že to byly právě ony, na koho se Einar díval, když je povyšoval, a pokud ne, brzo se to dozvím. Astrid se nyní věnovala mé dceři, takže jsem vyrazila za tou druhou, kterou jsem neznala vůbec. "Promiň, neruším? Sierra, že?"

Podběl, Einar, Hvozdík, Hanka
Okrajově na drama, Třezalka

Šedá vlčice rozhodně neměla ujít následkům, ale situace se už uklidnila. Zinek byl s Třezalkou a já si všimla, že ke mně dorazil Podběl. neřekl mipochopitelně, co potřebuje, a já myšlenky číst neuměla, mohla jsem jen hádat. "Všechno je v pořádku, nic se neděje," ujistila jsem ho. "Jen ta šedá vlčice udělala něco, co se nedělá, víš? Alfy je třeba respektovat, ne se tu takhle předvádět před celou smečkou, jako to udělala ona." jenže také jsem si všimla, že se Podběl díval po Třezalce a Zinkovi. Možná ho zajímal on? No, jistě nic nezkazím tím, že ho zmíním. "Ten šedý vlk je váš táta. Přišel za námi." Zapsala jsem si za uši, že pak budu muset Zinkovi říct, že je Podběl němý. Nicméně teď ne.
Einar se opět vrátil k řešení smečky, takže jsme si zase sedla a poslouchala. nejprve vlčici degradoval na omegu. Nepřekvapilo mě to, bylo to jen adekvátní k tomu, co udělala, ačkoli to, co dodal k jejímu případnému útěku mi přišlo jako trochu přehnané. Ovšem já tuhle smečku nevedla, že? Byla to Einarova věc. Všimla jsme si však v davu jiné vlčice, která vypadala, že jí celá tahle situace neudělala moc dobře, jak se tak krčila u druhého vlka. Střihla jsem ušima a zamračila se. Einar však pokračoval v proslovu, takže nebyl čas o té vlčce přemýšlet. později. Mírně jsme se uklonila a usmála se, když změnil mé postavení. nečekala jsme to, vzhledem k tomu, že jsem se tu neplánovala zdržet dlouho, ale to neznamenalo, že bych si toho nevážila. A i nápad o učednictví se mi zamlouval, bude jen dobře, když vlčata získají nějaké dovednosti, které jim v životě pomohou. Bylo jich koneckonců tolik že já a Zinek bychom na všechno nestačili. Pokývla jsem na Hvozdíka, ať jde, ale moje pobídnutí ani nepotřeboval. Jasně věděl, co chce. Třezalka si také vybrala. K nim se přidávali i další. pocítila jsem nával hrdosti, když Hvozdík promluvil za svého bratra. Všechna vlčata rostla jako z vody a dělala mi jen radost. A i další vlčata se rozhodovala. "Dobře," řekla jsme Tymiánovi. "Tak hned, jak se vrátím z výpravy do Namarey, se do toho pustíme, ano?" Nechtěla jsem ho brát s sebou do cizí smečky. A heřmánek? Toho jsme olízla na hlavě, aby věděl, že je to v pořádku, že se nemusí rozhodovat hned. Však to také bylo velké rozhodnutí. pak jsem uslyšela Třezalku, jak na mě volá a vyrazila jsem k ní a také k Einarovi, i když ten vypadal, že si chce promluvit s tou... Hankou, jak se jmenovala ona vyděšená vlčice. Jistě, tahle vlčice. Nevypadala dobře. Zastavila jsem se kousek od ní a zaměřila se na ni. Všechno bude dobré, všechno je v pořádku, není se čeho bát. Pomyslela jsem si v duchu. Nemáš se čeho bát. Lehký závan magie dosáhl až k ní. Zmírnil její strach a uklidnil její pádící srdce. Už bylo po všem, už nebyl důvod se bát. Víc jsem pro ni ovšem udělat nemohla, neovládala jsme svou magii zatím nijak zvlášť dobře. Pokud se na mě podívala, povzbudivě jsem se na ni usmála, ovšem ven jsem ji ani Einara následovat nechtěla. Jestli si s ní Einar chtěl promluvit venku, nehodlala jsem se do toho montovat.

Třezalka, Hvozdík, Zinek, Einar
okrajově: Vé, Vidar

"Ten zrzavý, to je Einar, alfa naší smečky," vysvětlila jsem dětem šeptem. Některé to už možná věděly, ale chtěla jsem mít jistotu, protože to bylo důležité. Třezalka se jala prozkoumávat plamínky, což nakonec proč ne. Ublížit jí to nemohlo. Já se chtěla zaměřit na to, co po nás Einar chtěl. Povzbudivě jsem se usmála na Zinka, tak nějak jsme tušila, že to tu pro něj nemusí být nejpříjemnější, když je tu v podstatě jediný tulák v srdci celé smečky. Snažila jsem se držet i u něj, ačkoli jsem nepředpokládala, že by mu tu někdo chtěl ublížit. Ovšem mohlo by mu to dodat jistotu a trochu klidu na duši. Když jsem přepočítala děti, zjistila jsem, že tu nebyly zdaleka všechny, ačkoli jsme některé patrně přehlédla. "Myslím, že chybí Konvalinka," řekla jsme šeptem směrem ke svému druhovi. "A možná ještě někdo." Bylo tu příliš mnoho vlků, někdo klidně mohl jen sedět schovaný za někým jiným.
Pak Einar začal mluvit. Když k nám stočil řeč, přikývla jsem, jakože to beru na vědomí, avšak neříkala jsem nic. přidělil mi úkol, s kterým jsem neměla problém. Nehodlala jsme tu zůstat a pokud se budu moct smečce odvděčit tak, že vycvičím její léčitele, připadalo mi to jen fér. "Děkuju," poznamenala jsem směrem k Zinkovi, "i za varování." Už to, že nás tam poslal tři možná o něčem vypovídalo. Nějakou dobu setkání probíhalo v klidu, ten však přerušila nevymáchaná tlama jisté šedé vlčice. nevěřícně jsem se na ni otočila. Na reakci nebylo třeba čekat dlouho, přišla však nikoli nejprve od Einara, ale od pískového vlka. Einarova reakce však přišla vzápětí. Instinktivně jsem se postavila mezi svá dvě vlčata a dva velké vlčí samce, abych je mohla chránit v případě, že by se tady něco semlelo. Ta vlčice neměla rozum, chovat se takhle. Pokud by to byla beta smečky, patrně by to bylo pochopitelné, ale pro vlčici, která zjevně ani neměla funkci a musela tedy být ve smečce sotva chvíli? Třezalka však měla jiný nápad, než zůstat sedět a koukat. ta holka snad neměla rozum! "Třezalko!" vykřikla jsme spolu se Zinkem, ovšem můj druh mě předběhl a vydal se za ní, takže já zůstala na místě s Hvozdíkem. Spoléhala jsme na něj, že se o naši dceru postará.
Šedá vlčice si však, jak se zdálo, uvědomila, že ještě stále má zbytky pudu sebezáchovy. Uvolnila jsem se, když se před Einarem sklonila. nechtěla jsem, aby to vyeskalovalo v boj, protože jsme si byla docela jistá, že by ta šedá neměla šanci. Nechtěla jsem, aby něco takového moje vlčata viděly. Nechtěla jsem, abychom ještě museli léčit člena smečky, pokud by to vůbec bylo ještě k něčemu dobré, až by s ní Einar skončil. Ovšem naštěstí to vypadalo, že to nebude nutné.

---> Území

Reakce: Einar, okrajově zinkoděti

A už byly otázky směřované i na mě. "To by ses musel zeptat bohů samotných. Možná za odměnu, možná z důvodů, které znají jen oni sami." Odpověděla jsem Hvozdíkovi. "A ano, i ten můj je magický, ale jen ten na noze s kamínkem, zbytek je jenom na ozdobu." O cizácích mluvil Zibek, takže k tomu už jsem se nevyjadřovala, jen když mě nazval hrdinou, dodala jsem: "a váš táta také. A až vy vyrostete, určitě také dokážete velké věci." Měli skutečně spoustu otázek. "Tady na ostrovech jsou dva hlavní bohové, Iris a Nero. Nero je velký hnědý vlk se znaky a přívěšky, ale kdybys ho viděla, poznala bys, že to není obyčejný vlk. Iris si nejsem jistá, nicméně bys ji jistě také poznala."
Mezitím už jsme dorazili k úkrytu, kde už se nacházelo poměrně dost vlků, včetně většiny našich dětí. Einar zrovna mluvil, takže jsem nezdravila, jen se v tichosti posadila k vlčatům a kývla mu na pozdrav. Patrně jsme o něco málo přišli, ale co nadělat... Na to nejdůležitější se snad budu moct doptat.

Nechala jsme ty dva, aby si hranice důkladně prohlédli a očmuchali, pokud chtěli, ale nebyl čas se tu zdržovat, protože na nás čekal Einar, smečka, a zbytek vlčat. Počkala jsme, než Zinek dovysvětlí a pak na něj plynule navázala: "A proto je také dobré ji hledat po čichu, než si zapamatovat, jak to na ní vypadá. Kromě toho se les během roku mění." Vysvětlil jim v podstatě všechno důležité. Lépe bych to ani nedokázala. "A na území smečky jsme před predátory částečně chránění, protože oni pachy cítí také, a ví, že je tu vlčí smečka, takže se nám vyhnou, pokud budou moct."
Vlčata se vyptávala na Zinkovi přívěšky, takže jsme co Zinek dovysvětloval, také jsme si ještě přisadila svou a ukázala jim svůj náramek na tlapce. "Já mám podobný. A vy třeba také časem něco dostanete. Buď od bohů, nebo se vám možná podaří i něco najít, co si budete moct nechat."
Když se Zinek zeptal, kudy teď k úkrytu, kývla jsme směrem kamsi do lesa, což patrně nebyly zrovna nejlepší instrukce, ovšem stejně půjdeme společně. "Pojďte za mnou. Jen pak pozor ve skalách, v některých místech tam padá kamení... ale to není nic nového." Vyrazila jsem na jistotu směrem k úkrytu. nešla jsme žádným závratným tempem, aby mi ostatní stačili, protože jsme tu koneckonců měla nejdelší nohy, ale rozhodně jsme se už necourala. Einar na nás už jistě bude čekat.

---> úkryt

Ano, Zinek by si měl skutečně dávat dobrý pozor, jaká budou jeho následující slova. Avšak vypadalo to, že si je této skutečnosti vědom a že není hloupý. Jeho odpověď byla správná a já tuto skutečnost ocenila spokojeným úsměvem. Hodný. Chtěla jsme jen, abychom byli pořádná rodina. Aby byl pro naše vlčata otcem tak, jak jsem pro ně já byla matkou. Aby si jich taky užil, dokud byla malá a roztomilá. "Představím tě pak i zbytku, jen co se vrátíme k úkrytu," řekla jsem. "Můžete se pak domluvit, jak budete chtít trávit čas." Nechtěla jsme mu zase diktovat co má a nemá dělat s vlastními vlčaty, navíc jsem věděla, že už má s výchovou zkušenosti. A i kdybych to nevěděla, viděla jsem, jak se teď choval ke Třezalce a Hvozdíkovi. Zinek měl otcovství vyloženě v krvi. Sledovala jsem, jak s nimi interaguje, včetně té drobné magie, a poslouchala, co jim vyprávěl. Bylo to zajímavé. Nevzpomínala jsem si, že by se na náušnice a náramek někdy vlčata ptala i mě. Dost možná je brala jako mou součást, protože jsem je měla co si pamatovala. Kdežto Zinek byl pro ně nový a zajímavý. Když jsem viděla, jak k němu po té chvilce pookřáli, už jsem se tolik nebála, že by jejich vztah jeho dlouhou nepřítomností trvale utrpěl. Ano, budou v pořádku. Všechno bude v pořádku.
Ale nyní - hranice. "Tak tedy za mnou!" zavelela jsem a už jsem vykračovala směrem ke kraji území. Byl to náš první výlet jakožto rodina a i když tu nyní chyběla víc než polovina vlčat, cítila jsem, že je to první velký krok.
Na hranice jsme došli docela rychle. "Tak," řekla jsem Třezalce a Hvozdíkovi, "a teď, když si to tady očicháte, ucítíte pachy vlků. Tady jich je hodně, ta část patří smečce. Ale když přijdete sem, ucítíte jich výrazně míň a nenajdete tu nic označkovaného. Tam už území smečky není, tam to patří všem," vysvětlila jsem jednoduše. Déšť do jisté míry značky smyl, ale i tak byly silné a některé i čerstvější, takže jsem si byla jistá, že nebudou mít problém to odlišit.

Vůbec jsem Hvozdíka nepodezírala že by něco plánoval. Naopak, když se zeptal, jestli je Zinek jeho táta, jen jsem přikývla a usmála se. Třezalka ze Zinka nebyla o mnoho nadšenější, ale nemohla jsem se ani jednomu z nich divit. Vždyť Zinka nikdy neviděli. Ale však byl čas dohnat, co se zameškalo. Doufala jsem, že tu s námi nyní alespoň nějakou dobu zůstane. "A táta tu s námi teď chvíli pobude...?" Tázavě jsme se podívala na Zinka, abych těm dvěma neslibovala něco, co jsem nemohla splnit. Ovšem pokud chtěl Zinek zase odkráčet pryč, tak to ať má radši sakra dobrý důvod. děti rostly jako z vody, chtěla jsem, aby s ním také měly nějaký vztah, a to tak, že ho nebudou brát jako strýčka, co se ukáže jednou za rok. Také jsem doufala, že už nezmizí. To by bylo od místních bohů neskutečně podlé. "Chyběl jsi mi, víš? Musím tě seznámit i s těmi ostatními." Dost možná jsem se už opakovala, ale byla to pravda a bylo to důležité. Čekalo na nás ještě sedm dalších vlčat.
Už jsem chtěla Třezalce odpovědět, že teď půjdeme k hranicím všichni společně, když tu se tu objevil Einar. Když zavolal moje jméno, ohlédla jsem se po něm. Zjevně pochopil, kdo je Zinek, ale také nevypadal, že má čas se vybavovat, protože vzápětí zas někam běžel. "Dobře, vyřídím jim to," odpověděla jsem. To znamenalo, že i my bychom se měli vydat k úkrytu. Ovšem sliby se musí plnit. "Měli bychom se vydat k úkrytu. Předpokládám, že i ty, Zinku. Myslím, že tam bude i zbytek našich vlčat. Ale nejdřív," mrkla jsem na Třezalku, "ty hranice. Jen v rychlosti, a stopování ti vysvětlím po cestě, ať o nic nepřijdeš, ale neměli bychom nechat alfu dlouho čekat." Malé zdržení snad nikomu neublíží. Vydala jsem se tedy k hranicím, které byly jen kousek odsud, pokud jsem si to dobře pamatovala.

Byl tady a byl skutečný. Opět jsme se setkávali. Doufala jsem, že teď zase nějakou dobu nikam nepůjde, protože měl dost co dohánět, co se týkalo rodiny. Vlastně co se týkalo všeho. Musela jsme ho představit zbytku vlčat. A Einarovi. Potkali se vůbec s Einarem? Ale na všechno bude času dost, teď jsem se k němu pouze přitulila a šťastně se usmála.
Třezalka ovšem začala brblat ohledně slíbených hranic, na ni zjevně Zinkova přítomnost moc dojem neudělala. "K hranicím půjdeme, neboj. Ale za chvilku, tohle je taky důležité," ujistila jsem ji. Zinek se zeptal, jestli jsou jeho. To mě na chvíli zmátlo, protože já věděla jen o Třezalce, když jsem se však ohlédla, uviděla jsme i Hvozdíka s jeho klacíkem. "Hvozdíku, pojď sem k nám," houkla jsem na něj a pak přikývla na Zinkovu otázku. "Ano, tohle jsou naše vlčata. tedy... dvě z nich," zazubila jsem se. Až chudák Zinek uslyší kolik máme dětí, hlavně aby to s ním neseklo. "Tohle je Třezalka a tamto je Hvozdík. Třezalko, tohle je váš táta." A pak jsme opět promluvila na Zinka: "Zbytek vlčat bude někdo v Alatey, nechala jsem je zatím se smečkou, ale už jsou všechna docela velká." Nebála jsem se nechat je potulovat se po okolí. Velcí predátoři měli spíš tendenci se smečce vyhýbat, takže tu bylo docela bezpečno, navíc vlčata potřebovala objevovat a zažít si něco málo i bez neustálého rodiče za chvostem. Stočila jsem hlavu po sojce, co mi naprosto neohroženě přistála na hřbetě. "Ahoj, tebe jsme taky dlouho neviděla."

Ne, některé vlčecí hry šly opravdu naprosto mimo mě. Ale zabavila se a vypadala spokojeně, to bylo to hlavní. A jak rychle její hra začala, tak rychle skončila a už se Třezalka začala dožadovat oněch hranic. "Jistěže, pojď, půjdeme je najít. Vysvětlím ti i jak se stopuje, to se ti pak bude hodit, když budeš mít hlad a poblíž nebude nikdo, kdo by ti něco opatřil." A jak jsem řekla, tak jsem také chtěla udělat. Zpočátku. jenže pak jsem to uslyšela. Někdo volal moje jméno. někdo, jehož hlas jsme už neslyšela celou věčnost. Překvapeně jsem zastavila a nastražila uši. Rozhlížela jsem se, odkud to volání šlo. nemohla jsme si ho přece jen vymyslet. "Slyšela jsi ti taky?" zeptala jsem se své dcerky. "Zinku? Zinku!" Byl tady? Vrátil se zpět ke mně? Snažila jsem se na něj od Noramu příliš nemyslet, bála jsem se, že došlo na nejhorší a už ho nikdy neuvidím. Naše vlčata nikdy nepoznají svého otce. Ale teď? Teď jsem ho slyšela. Musel být blízko. Vítr znemožňoval přesně určit, odkud předtím volání šlo. A pak jsem ho uviděla. Stál na dohled od nás, skoro jako nějaký přízrak nebo přelud, ale byl stoprocentně skutečný. Rázem jsem na nějaké ukazování hranic nebo pachů zapomněla. Byl tu, byl zpět! měla jsem toho tolik, co jsme mu chtěla říct. "Pojď, někoho ti představím!" řekla jsme Třezalce a už jsme upalovala za ním.