Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sotva se Třezalka vydala hledat své větvičky, posadila jsem se na mech opodál a sledovala ji. Nevím, co jsme čekala. Možná, že tu bude chvíli pobíhat s klacíkem v tlamě, lovit ho a hrát si s ním, nebo že si jich pár nanosí a bude si hrát, že je to její kořist, kterou teď hlídá, něco takového normálního, co vlčata běžně dělala. Rozhodně jsme nečekala tohle. Brzy jsem jen zírala, jak moje dcerka přeorganizovávala celý les, tuhle šišku sem, tyhle větvičky támhle, a na zemi kolem nás nezůstalo pohozeného snad vůbec nic, vše padlo za kořist malé, všetečné Třezalce. Tedy nebyla jsem na vlčata žádný expert, ale co to u všech bohů vyváděla? A proč? To mi vůbec nešlo na rozum. No, hlavně, že se dobře baví, pomyslela jsem si, zrovna když překategorizovala jednu šišku, která zjevně z nějakého mně neznámého důvodu patřila na jinou hromádku. Pak se před to položila a koukala na to. patrně měla hotovo, nebo co. "No tedy," řekla jsem poněkud zaraženě, "já zírám. To je... moc hezké." Každý den se vlk učí něco nového. Tohle v příručce pro nastávající rodiče nepsali.

"Chceš vidět, kde končí území smečky? Není to daleko, můžeme se tam zajít podívat," navrhla jsem. Mohla by to být docela hezká procházka, jen tam a zpátky, a zase hezky domů. "A poznáš to podle pachů. Každá smečka má svoje území označené. To ti taky můžu ukázat, když budeš chtít." Sama jsem si nebyla úplně jistá, kde území končilo, ale jistě nebude tak složité to objevit, když jeden umí používat svůj nos.
Opustily jsme hory a krajina přešla v les. zatímco v horách docela foukalo, tady bylo příjemně, obzvlášť když bylo slunce nyní ukryté za mraky. Navíc pokud bude pršet, stromy nás před vodou do jisté míry ochrání, případně jsme si mohly najít úkryt pod kořeny. Usmála jsem se na ni, když zavrčela na oblohu, ačkoli jsem věděla, že to ve skutečnosti jen těžko mohlo mít nějaký výsledek. "Ano, jdeme správně. Podívej, už jsme v lese." A tady si mohla najít klacíků kolik se jí líbilo, i když jsem měla v plánu jí zabránit v tom, aby si je pak odnesla domů, pokud by ji něco takového napadlo. No dobře, jeden nebo dva by ještě mohla, ale pokud si najde celou hromadu, bude si muset vybrat pár nejoblíbenějších.

---> úkryt

Nebylo jednoduché něco vysvětlovat někomu, kdo ještě neznal svět tak dobře jako já. Co mně přišlo samozřejmé, bylo pro ni nové a zvláštní. Nutilo mě to podívat se na svět jejíma očima a zavzpomínat, jaké to bylo být malé vlče, snažící se pochopit svět. "Ne. Nebo... ne tak docela. Vlků je spousta. existují i vlci bez smečky, víš? Smečka je skupina vlků, kteří se rozhodli, že spolu budou žít na jednom území a budou si vzájemně pomáhat. Je to v podstatě taková velká rodina," pokusila jsem se vysvětlit. "Kde smečka končí, tam jsou vlci, kteří do smečky nepatří - tuláci. A tam, kde končí území smečky, je svět, který patří všem, a území jiných smeček." Nebyla jsem si jistá, jestli jsem správně pochopila její druhou otázku, ale odpověděla jsem, jak nejlépe jsem uměla.
Sotva jsme vylezli z doupěte, zvedla jsem hlavu k obloze a mírně se zamračila. byla tma a poprchávalo, vzato kolem a kolem, rozhodně ne to nejlepší počasí na procházku, nicméně bude muset stačit. Rozhodně jsem se nechtěla vracet. Kdyby se rozpršelo až moc, prostě se někam schováme, nebo se vrátíme, nemusíme jít nikam daleko. třezalka rozhodně nevypadala, že by ji trocha deště rozhodila.

"Nebyl, byla to realita, i když zvláštní," potvrdila jsem. Vzpomínky byly reálné, ačkoli vyprávět o tom někomu jinému, znělo by to poněkud přitaženě za chlupy. Doteď jsem nerozuměla, jak e se Zeirana mohl na ten krátký čas, co jsme byli v jiném světě, stát můj syn, když jím nebyl předtím a nebyl jím ani potom.
"Úkryt smečky, přesně tak. tady okolo je spousta vlků, kteří do smečky patří. je to taková velká rodina, uvidíš. Nejspíš někoho dost možná potkáme, když půjdeme ven." nebyla jsem si jistá, jestli Třezalka věděla, co to smečka je, ale nechtěla jsem ji ani nudit dlouhým vysvětlováním. Dalo by se říct, že jsem docela spoléhala na vlčecí zvědavost a na to, že se zeptá, pokud bude chtít něco vědět. Vlčata obvykle mívala spoustu otázek. Usmála jsem se její nadšené reakci na 'ven'. Díky bohům, že nechtěla zůstat vevnitř. Nejspíš bych se tu uhryzala nudou, kdyby se rozhodla, že je ideální čas na šlofíka. Bude hezké si protáhnout nohy. Vedla jsme ji tedy z doupěte ven. byl čas, abych si konečně také prohlédla území smečky. ještě chvíli se tu zdržíme. A když jsme u toho, kdepak byl asi Zinek?

---> Alateyská smečka

Jinde jsme skutečně byli, ano. Místo, kde se Třezalka a její sourozenci narodili rozhodně nebylo na ostrovech a tím jsem si byla jistá i když jsem ještě všechna jejich zákoutí nenavštívila. Živě jsem si pamatovala na plášť okolo mého těla a na hůl po mém boku. V kraji, který jsme navštívili, byli zvláštně oblečení všichni, jako by snad vlci potřebovali něco víc, než jen svůj vlastní kožich. To, co Třezalka považovala za sen, nebyl sen, byla to realita, pokud tedy nebylo možné nějakým způsobem zapomenout několik měsíců života a sdílet sen ještě s dalšími. "To nebyl sen, víš?" řekla jsem dcerce jemně, "opravdu jsme tam byli." neviděla jsem důvod jí o tom lhát, koneckonců to byly vzpomínky jako každé jiné, až na to, že jako každé jiné nebyly vůbec. "Ale my, já, ty a tví sourozenci, do tamtoho světa nepatříme, patříme sem. Tohle je... náš domov." na okamžik jsem s tím prohlášením zaváhala, protože jeskyně, kde jsme se nacházeli, skutečně domovem nebyla. Znala jsem ji asi tak stejně dobře, jako moje vlčata, tedy jsem ji dnes viděla poprvé v životě. Měl to však být náš domov alespoň na několik dalších měsíců, byl tedy nejvyšší čas si začít zvykat. "Tohle je úkryt naší smečky," vysvětlila jsem. "A my bychom se teď mohli jít podívat ven, co ty na to?" Zvedla jsem se a udělala pár kroků směrem k východu, než jsem opět zastavila a ohlédla se, jestli jde se mnou. Nechtěla jsem ji samozřejmě nutit, pokud by nechtěla, ale ani mně samotné by menší protáhnutí neuškodilo. Mimo to jsem se chtěla podívat, co dělají ostatní vlčata, která se doslova rozprchla do okolí. většina z nich nejspíš našla nějakého člena smečky, kterého mohla šikanovat, ale třeba tymián stále spal v doupěti.

Chtěla jsem se porozhlédnout po členech smečky. V hloubi duše jsem doufala, že je Einar někde poblíž, protože jsem moc dobře věděla, že ačkoli já si pamatuju čas strávený s vlčaty, on o nich ještě neměl ani tušení. Nevěděla jsem, jakým způsobem jsme se dostali zpět domů, možná jsme se tu prostě objevili mrknutím oka. Také jsem chtěla opět najít Zinka, představit mu jeho nové (ačkoli už tak noví nebyli) potomky, ale nepředpokládala jsem, že ho tu objevím. Na druhou stranu věděl, kde nás najde a já si nemyslela, že bych se v blízké době vydávala na druhou stranu ostrova. Z úvah mě však vyrušil hlas mé dcery. Třezalka, tak se jmenovala. na okamžik jsem se pozastavila nad tím, kdo je pojmenoval, protože jsem si nemyslela, že bych v nějakém záchvatu lásky k rostlinách pojmenovala všech našich devět potomků po kytkách. ovšem stalo se. už se tak jmenovala snad od narození a vlastně proč by se tak nemohla jmenovat? Nebyla to sice zrovna tradiční jména, to jistě, ale svým způsobem se mi líbila. "Copak se ti zdálo, maličká?" zeptala jsem se drobné vlčice, která se tiskla k mým nohám. Měla jsem jistou představu, co se jí mohlo zdát. pokud byly mé vzpomínky skutečné... Pořád mi připadalo tak trochu k neuvěření, že je těchhle devět úžasných drobečků opravdu mých. Tohle byla moje dcera, s kožíškem šedivým po tatínkovi, černým po mně a oranžovými očky po... někom. To z mé strany rodiny patrně neměla.

---> Noram

Vzbudila jsem se v teple pelechu. Vzduch voněl zimou a čímsi, co jsem nedokázala identifikovat, ale co mi říkalo, že jsem doma. Zpět na moisgrisských ostrovech, skoro jako bych je nikdy neopustila přesto se mi to všechno nemohlo znát, nebo snad ano? Rozhodně jsem si nepamatovala, že bych sem kdy přišla a usnula tu. Nepamatovala jsem si, že by se tu vlčata narodila, pamatovala jsem si, že se narodila v... na jiném místě, rozhodně ne tady. A také že jsem s nimi prožila spoustu času, vychovávala jsem je, učila se chodit a mluvit a všechny další důležité dovednosti. Rozhodně jsem teď už vlčata nečekala a co víc, okolí bylo plné jejich pachů. Cítila jsem někde poblíž Konvalinku, Podběla... museli ještě před chvílí spát stočení u mě. Všechno, co jsem si pamatovala, se skutečně stalo, bez ohledu na to, jak neskutečné a zvláštní se to zdálo být. Koneckonců jsem si pamatovala, jak jsem souhlasila s Nerovou nabídkou.
Vlčata u mě rozhodně nebyla všechna, i když jsem hádala, že budou poblíž. Nebála jsem se však, že by se příliš zatoulala, cítila jsem kolem i pachy dalších smeččanů (hádala jsem, že se jedná o členy smečky, protože tohle byl nepochybně úkryt). Tady budou moji drobečci v bezpečí. Nicméně to neznamenalo, že jsem se tu hodlala povalovat. Měla jsem co dohánět.

Nedostala jsem možnost dozvědět se, proč jsme byli do Noramu přivolaní. Ta Shine, která se tam před časem ocitla, vlastně ani netušila, že pochází odjinud. Z jiné země, kde nenosila hůl, kde neměla učednici a Zeiran nebyl její jediný syn. Z jiné země, kde měla milovaného druha, a kam se měla opět vrátit. Noram se však neměl stát ničím, než jen vzpomínkou. pamatovala jsem si, jak jsem kráčela po schodech, snad až příliš klidná na matku, které právě zmizela novorozená vlčata. Věděla jsem přece, že jsou v bezpečí. Víc v bezpečí, než jaké bych jim já sama dokázala ve svém nebezpečném životě klerika zajistit, ať už s pomocí jejich staršího bratra a mé učednice nebo bez ní. nevzpomínala jsem si, co jsem tehdy měla v plánu dál udělat. možná jsem se sama ještě nerozhodla, jak budu pokračovat. Náš život v Noramu se skládal z cestování a hledání jednoho dobrodružství za druhým, možná jsem zrovna chtěla jít se podívat po novém dobrodružství.
osud, Kii nebo nějaká jiná vyšší moc však rozhodli jinak a tak, jako bych se vzbudila ze sna, jsem samozřejmě onu činnost už nestihla. Místo toho jsem se ocitla jinde, na místě, které mi bylo vzdáleně povědomé, ačkoli jsem si nemyslela, že bych ho kdy navštívila, s hlavou plnou vzpomínek na měsíce radosti a času tráveného s mými vlčaty. S našimi vlčaty.

---> Alatey (úkryt)

Ti dva vypadali, mírně řečeno, hrozně. neměla jsem pro ně však žádné sympatie, protože si za to mohli sami. Víc líto mi bylo té, která tu pracovala. Tohle určitě nebylo poprvé, kdy se jí tu takhle někdo zlil. "Děkuju," řekla jsem a otočila svou pozornost na svou učednici. Jistě, v tomhle stavu asi bude nejlepší, když ji vlčatům představovat nebudu... Bude to muset počkat. "Upaluj," povzdechla jsem si, "bude lepší, když tu nepozvracíš podlahu a čerstvý vzduch ti prospěje." Podívala jsem se na Zeirana, který s tím zjevně souhlasil. "Kdybyste mě hledali, budu tady v pokoji. Vy dav se běžte dát do pořádku."
Já ven pochopitelně jít nehodlala, to nejdůležitější se momentálně nacházelo v mém pokoji tady - nebo jsem si to alespoň myslela, než jsem sešla dolů a otevřela dveře. Zůstala jsem zírat na hromádku květin, avšak... mou reakcí nebyly strach a obavy. Mé děti byly v bezpečí. nebyly tu, ale nic se jim nestalo, nemusela jsem si dělat starosti. Slovům, která jsme slyšela, jsem nerozuměla. Nepamatovala jsem si, že bych je kdy vyslovila a jak bych také mohla. neměla jsme druha a moji dva nejdražší právě nejspíš zvraceli někde před hospodou. Stalo se tu něco zvláštního, něco, co jsme nedokázala vysvětlit, ale bylo to tak správně. Všechno bylo v nejlepším pořádku. Stočila jsme se do klubíčka kolem květů a přehodila přes sebe i přes ně kožešinu. Jedna část mojí mysli přemítala, jak tohle vysvětlím, ale nebylo tu komu co vysvětlovat. Chvíli jsem tam zůstala, pak jsem se zvedla, rychle sbalila své věci (a po krátkém rozmyšlení s sebou vzala i ty podivné květy) a vyrazila jsem opět nahoru, možná pro jídlo, možná najít Scalliu a Zeirana.

Krátce poté, co jsem vyšla nahoru, se ti dva začali probírat. "Dobré ráno," pozdravila jsem svou učednici, a věnovala jsem jim oběma krátký pohled, na okamžik se zarazila u krve, ale Scallia se zdála být tak v pořádku, jak jen mohla být, na někoho, kdo se právě zlil do němoty. A Zeiran? Zeiran se do vstávání zas tak moc neměl a do uklízení už vůbec ne. Povzdechla jsem si. No, nebylo kam spěchat, bude mít dost času na to, aby se rozhoupal a zamyslel se nad tím, že když někde udělá nepořádek, neměl by nechat na ostatních, aby to po něm uklidili. Já se tady nahoře nechtěla zdržovat dlouho, už tak se mi příliš nelíbilo nechávat vlčata samotná a tak lekce slušného chování ve veřejných podnicích musela počkat.
"Vlčata," zopakovala jsem, snažíc se zjistit, co si o tom myslí, ale vzhledem k tomu, že už nic dalšího neřekla (alespoň tedy ne k otázce vlčat... kromě toho, které už bylo dospělé a které ještě před chvílí spalo na stole) jsme mohla jen usuzovat. "To by bylo ideální, děkuji," střelila jsem pohledem po schodech, "a cokoli, co máte, a co nezabere příliš času. Klidně jen nějaké zbytky od večeře." Bylo mi v tu chvíli docela jedno, co mi přinese. Měla jsem hlad a po čase, který jsme strávili na cestách, bylo pomalu jakékoli jídlo, co se dalo koupit ve slušnějším hostinci, hotová hostina. "Až tu budete hotoví, přijďte za mnou do pokoje, někoho bych vám chtěla představit," řekla jsem směrem k těm dvěma, pokývla na barmanku a už jsem upalovala zpátky do pokoje. Snad těm malým chlupatým kuličkám nebyla zima, když jsem tam nebyla.

Celou noc jsem prospala, vzbudilo by mě snad jen, kdyby v hostinci začalo hořet a to ještě kdo ví jestli. Když jsem se ráno probudila, události předchozího večera byly spíš jako vzdálený sen, avšak stačilo se podívat dolů, na devět chrupkajících kuliček, abych našla důkaz, že jsou mé vzpomínky pravdivé. "Dobré ráno," zašeptala jsem tiše, abych je nevzbudila, a usmála se na ně. Bylo to stejně kouzelné, jako když se narodil Zeiran. Tihle mrňouskové, tyhle dokonalé chlupaté kuličky byly moje, já si je vyrobila a já se o ně také nyní budu starat. To mi připomnělo, jaký mám hlad, však jsem také vynechala večeři. Opatrně jsem se zvedla a zabalila spící vlčata do kožešiny, aby neprochladla, zatímco budu pryč. Nepůjdu přece nikam daleko, jen dolů do hostince. Snad tady podávají snídaně.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že na krku už nrmám klíč od pokoje. To bylo... Zvláštní. A nebylo to to jediné, co mi chybělo, neměla jsem ani svůj náramek. Mohli mi snad včera někam spadnout? Určitě tu někde přece musí být... Ne? Když jsem však zkusila dveře, byly otevřené, což znamenalo, že klíč nepotřebuju. Bylo dost možné, že jsem včera zapomněla zamknout, měla jsem tehdy jiné věci na práci. S tím jsem se rozhodla, že se po klíči podívám až pak, nejdřív jídlo. Taky mě zajímalo, jestli jsou už Zeiran a Scallia vzhůru. Chtěla jsem jim o vlčatech říct co nejdřív, aby nebyli nemile překvapení, i když si jistě sami všimnou, že vypadám o dost hubeněji. Také jsem chtěla pohřbít vlčd, které nepřežilo. Pokud možno co nejdřív. Bylo ovšem jisté, že se tu chvíli zdržíme, takže jsem sešla dolů... A našla tam Zeirana a Scalliu, oba zpité pod obraz. Okamžik jsem na ně zůstala zírat. Co to tady, u Kiiho, vyváděli? Ani jeden z nich nevěděl o světě a pochybovala jsem, že je vzbudím, ale tohohle budou rozhodně litovat, až se probudí s kocovinou. U Zeirana mě nepřekvapilo, že pil, byl přece dospělý a po cestě to byla zasloužená odměna, ale že do toho natáhl i Scalliu? Tohle rozhodně nebylo z její hlavy, můj syn na ni měl špatný vliv. Povzdechla jsem si a zamířila k barmance. "Dobré ráno. Omlouvám se... Za ně dva. Doufám, že tu neudělali moc velký nepořádek." Střelila jsem po nich pohledem, "pokud ano, nebojte se jim strčit mop a říct jim, ať vám pomohou s úklidem." Tak, žádné slitování s nimi, mohli si za to sami. "Také jsem se chtěla zeptat, jestli tu není něco k jídlu, něco, co bych si mohla vzít nahoru, mám tam malá vlčata a nechci je nechávat samotná moc dlouho." Nebyl tu sice nikdo, kdo by jim mohl ublížit, ale i tak bych je radši měla na očích.

Jeden by řekl, že mi bude osm vlčat stačit, ale přesto jsem se tu snažila oživit ta dvě, co na tom byla nejhůř, místo abych je nechala být a věnovala se zbytku. Ale pokud existovala alespoň malá šance ty dvě kuličky zachránit, pokusila jsem se o to a pokusila se přivolat svou magii. Avšak místo pampelišek se stalo něco jiného. nebýt tak unavená, nejspíš by mi to přišlo podezřelé. nejspíš bych nad tím přemýšlela a chtěla bych vědět, co tu dělají modré kosatce a skorosvětlušky místo chmýří, avšak teď mi to bylo upřímně ukradené. Cokoli, co fungovalo, bylo dobré, a magie se zdála fungovat... alespoň trošku. V duchu jsme poděkovala svému bohu, který mi jako klerikovi propůjčoval sílu, a popostrčila jsem vlče, které se začalo hýbat, směrem k jeho sourozencům a ke zdroji mléka. mělo co dohánět, pokud mělo vyrůst zdravé a silné. A co se týkalo druhého, dosud nehybného vlčete? Zkusila jsem do něj šťouchnout čenichem a znova ho párkrát olíznout, ale nakonec jsme to vzdala. Čím víc času uběhlo bez jakékoli odezvy, tím marnější to bylo a existovala chvíle, kdy jsem musela rozhodnout, že to stačilo a že je čas toho nechat. S mírným pocitem smutku jsem ho odstrčila od ostatních, rozhodnu se pak, co s ním udělám. Pak jsem se pohodlně stočila okolo zbytku, aby jim nebyla zima, a zavřela jsme oči. Další starosti počkají na ráno, stejně jako vysvětlování, proč je nás najednou o... pět, šest... devět víc, než když jsme do města přišli. Ráno je budu muset představit Scallie a Zeiranovi. Oba věděli, že čekám vlčata, nebo jsem si to alespoň myslela. Přehlédnout mé břicho nemohlo být jednoduché a i hloupému by došlo, co znamenalo. Možná nečekali, že když se ráno probudí, tak budou vlčata na světě, ale to jsem pár hodin zpátky netušila ani já a jak to dopadlo. Položila jsem hlavu na tlapky, zavřela oči a odebrala se do říše snů. Ráno jim také budu muset vymyslet jména, ale teď už jsem sotva zvládla udržet myšlenku a oni mi jistě malé zdržení odpustí. Prozatím bylo hlavní, že žili a měli se k světu.

Zbytek se mi slíval do směsice bolesti a příchodů dalších a dalších vlčat. Netušila jsem, kolik jich nakonec přišlo na svět, ani co se dělo v posledních chvílích porodu. Když jsem se probrala, připadala jsem si k smrti unavená. celé to vypadalo jako jedna velká noční můra, ale že to bylo skutečné, to jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem uviděla tu velkou hromadu malých, kroutících se klubíček. Jak se jich do mě tolik vešlo, to byla záhada. Byla všechna tak maličká a vypadala tak křehce, ale tohle rozhodně nebylo pár vlčat. Vůbec jsem netušila, co si s nimi počnu, ani jak je všechna nakrmím. Nicméně jeden problém po druhém. většina vlčat sála a vrtěla se. Snažila jsem se je udržet v teple u svého těla a žádné přitom nezalehnout, což nebylo zrovna jednoduché. všimla jsem si ale také dvou, co ležela opodál a rychle jsem si je obě přitáhla k sobě mezi přední tlapky a pustila se do jejich olizování. Nelíbilo se mi, nehýbající se vlče nebylo dobré vlče. Doufala jsem, že je třeba přiměju, aby něco udělala, aby se také začala vrtět. "Notak, drobečci, dýchejte," pobídla jsem je tiše. Ne tedy že bych potřebovala ještě víc vlčat, ale neměla jsem v povaze to s někým vzdávat. To už tak nějak bylo poslání léčitelů. Trvalo to však na můj vkus příliš dlouho a nic se nedělo, takže jsem navzdory svému vyčerpání udělala to, co každý klerik, a použila magii. nebyl to zrovna nejlepší nápad, ale byla jsem příliš unavená, než abych myslela jasně. Chtěla jsem, aby ta dvě malá klubíčka žila.

Bylo zvláštní, jak snadno se dalo zapomenout, jaké to minule bylo. Jeden by řekl, že taková zkušenost vlčici odradí od potřeby se dál rozmnožovat a přesto jsme tu byla. S druhou várkou. Vlčata se drala na svět a brzo bylo jasné, že to nebude jen jedno nebo dvě. Zpočátku jsem se snažila je přitáhnout k sobě a alespoň trochu očistit, ale jak přibývala další a další, začínala jsme v nich ztrácet přehled a trochu jsme nestíhala. pak přišlo čtvrté vlče a tehdy to začalo jít do háje. nejen, že jich opravdu začínalo být nějak moc, ale zběžný pohled mi napověděl, že s jedním z nich není něco v pořádku. Neměla jsem však moc čas s tím něco udělat, u všech bohů, kolik jich bylo? Pokud jsme věděla, Zeiran byl jedináček, i když jsme teď neměla energii pomalu ani přemýšlet, a najednou tolik nových vlčat.
Pak se tu objevil někdo další, tentokrát ne vlče a nebyl to ani můj syn, ani Scallia. Zvedla jsem k němu zrak a mírně ohrnula pysky, přecejen to byl úplný cizinec a já tu rodila! Avšak neposlala jsme ho rovnou do háje, jen jsme na něj sykla skrz zaťaté zuby: "Zavřít!" Ano, jistěže cítil krev. Jak by taky ne, té tu bylo dost. Porod se vlastně tolik nelišil od boje, alespoň ne z toho hlediska, že i z tohohle pohledu se mohlo slabším povahám udělat nevolno. Na vodu jsem zareagovala úsečným kývnutím, i když jsme v tu chvíli moc nepřemýšlela nad tím, k čemu mi bude dobrá. Já mezitím popadla jedno z vlčat, jedno z těch černobílých, a pustila se do dalších zoufalých pokusů je alespoň trochu očistit, zatímco se rodila další a další. Už jich tu muselo být alespoň padesát, bože, tohle musela být nějaká noční můra.

Zeiran a Scallia vypadali, že pobudou tady dole, což mi nevadilo. Výjimečně jsem po Zeiranovi ani nehodila káravým pohledem, když si objednal alkohol, jak jsme to obvykle dělala. Ve skutečnosti mi to tolik nevadilo, dokud to nepřehnal a neopil se do němoty a rozhodně už nebyl malé vlče. V tuhle chvíli mě to ale nezajímalo vůbec, potřebovala jsem se dostat nahoru do pokoje, dokud jsem schopná stát na nohou. Nabídku jídla jsem ignorovala, neměla jsem hlad a nebyl na to čas. Místo toho jsem hodila na pulty sumičku peněz, která by měla pokrýt pokoje a snad i nějaké jídlo pro ně dva. "Vzala bych si pokoj číslo pět, oni ať se sami rozhodnou, jestli chtějí každý svůj pokoj. Pokud by to nestačilo, řekněte jednomu z nich, případně můžu doplatit ráno, je dost možné, že tu zůstaneme déle."
Pak už jsem jen pokývla na Scalliu a Zeirana, neřekla jsem nic o tom, že nemají ponocovat, protože jsme nikam nespěchali a ráno si klidně budou moct přispat. bylo to na jejich uvážení. Zároveň jsem ale nevysvětlovala, kam tak pospíchám a těžko říct, jestli si toho vůbec všimli. Pak už jsem bez dalšího zdržení vyrazila k pokojům, našla ten svůj, sebrala lampičku a zapadla dovnitř. S úlevou jsem se stočila na pelech, alespoň jedna věc byla vyřešená, byla jsem v relativním bezpečí hostince, v měkkém pelechu, ne někde na cestě uprostřed lesa. Netušila jsme sice, co budeme dělat, až se vlčata narodí, ale s tím jsem si teď nehodlala dělat starosti, protože se ti maličcí drali na svět a já jen těžko mohla vyrazit do ulic a začít něco shánět, nebo se vyptávat. V duchu jsem se pomodlila, aby jich nebylo moc a aby se narodila živá a zdravá. Moje útroby svírala bolest a já nedokázala říct, jak dlouho to celé bude trvat. Čekala mě krušná noc, to jsem věděla. Položila jsme si hlavu a snažila se dýchat.