Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Se zábleskem smutku jsme odpověděla: "Už je to dlouho, co jsme se neviděli." Kde byli staré dobré časy, kdy jsme se proháněli jako malá vlčata a svět pro nás nebyl nic než jedno velké hřiště? Minulost byla minulost, nebylo možné ji vrátit ani prožívat znova a znova. Svět se měnil, vlci se měnili, odcházeli a přicházeli a nezbývalo než se s tím smířit. "Ráda bych ho ještě někdy potkala, ale kdo ví, kde je mu konec. Naposledy jsme se viděli krátce po tom, co jsem ukončila učení." ne všechny vzpomínky však musely být podbarvené smutkem a nostalgií, existovaly i takové, které mi přinášely úsměv na tvářit. "Pamatuješ, jak jsme tudy kdysi procházeli na naší dávné výpravě?" zeptala jsem se Zeirana. Už jsem nevěděla, co jsme tu tehdy hledali, detaily mizely a nechávaly za sebou jen náznak toho, co to mohlo být, ale i tak jsem věděla, že to byla šťastná vzpomínka, jako všechny na čas strávený spolu se Zeiranem. "Tak nás veď." Bylo dobře, že si pamatoval cestu, protože vzápětí mé útroby sevřela bolest a přiměla mě se na okamžik zastavit a zašklebit se. věděla jsem, co to znamená, nebylo to přece poprvé, kdy se vlčata drala na svět. Doufala jsem však, že mám ještě dost času, abychom se dostali do hostince. V duchu jsem poděkovala bohům, že ho tu nebudeme muset po tmě hledat a vyrazila jsem za zeiranem tak rychle, jak jen jsem byla schopná. "Byla to vlčice. Stará a neuvěřitelně hodná, ale kdo ji rozzlobil, ten toho litoval." odpověděla jsme Scallie, i když už jsem se na rozhovor nesoustředila tak jako předtím. Dýchej, Shine, napomenula jsem se, už je to jen kousek. Jakmile byla vývěsní cedule hostince na dohled, přidala jsem do kroku. Nechtěla jsem své dva společníky znepokojovat, ale nebylo času nazbyt. V hostinci jsem se příliš nerozhlížela. Byl docela čistý a vypadal dobře, bude muset stačit. ne že by byla možnost si příliš vybírat.
"Dobrý večer," pozdravila jsem vlčici za pultem, "Máte volné pokoje? A také nějakou večeři pro dva," kývla jsem ke Scallii a Zeiranovi. Já momentálně na jídlo neměla ani pomyšlení, spěchala jsem, abych za sebou co nejrychleji zavřela dveře. "Asi... asi spíš dva pokoje, pokud je to možné." Zeiran a Scallia si potřebovali odpočinout, ale já si byla jistá, že toho dnes v noci příliš nenaspím. Mimo to jsme si to teď dovolit mohli i kdyby tu bylo draho, nebyli jsme na tom špatně a tohle byla naléhavá situace. "Ale pokud byste neměli, i jeden pokoj bude muset stačit. Vlastně cokoli postačí." Ano, začínala jsme znít trochu zoufale, i když jsem se snažila, aby to nebylo znát. Ale to, že budeme platit příplatek, jen proto, že muselo být jasné, že rozhodně nemíním hledat nějaký jiný hostinec, pokud tenhle není narvaný k prasknutí, byl momentálně ten nejmenší z problémů.

Zeiran vyrazil napřed. Pochopila jsme to tak, že se s námi nechtěl bavit. Nikdy nebyl příliš na povídání si a pokud chtěl mít alespoň nějaké to zdání samoty, aby si srovnal myšlenky, nevadilo mi to. My se Scalliou jsme zůstaly pozadu. Město nebylo daleko a když nebudeme znova zastavovat, nemuseli jsme příliš spěchat. Už jsem se těšila na nějaké příjemné místo na přespání. Poočku jsem svého syna sledovala, aby se od nás příliš nevzdálil. i když jsem neměla pochybnosti o jeho schopnostech, cesty bývaly nebezpečné a vždy bylo lepší držet se ve skupině nebo alespoň nadohled. Hlídala jsme i okolí, ale zdálo se, že je všude stále klid, a tak jsme svou pozornost přesunula opět ke Scallie. "To už je opravdu dlouho," řekla jsem, zatímco jsme šly, "Byla jsem na tom docela podobně jako ty. Naši rodiče dali mě a mého bratra do učení, stejně jako tebe a tvou sestru, i když můj bratr se stal bojovníkem. Mně našli učitelku, která mě naučila všemu, co teď umím." Bylo to už pěkných pár let. Pocítila jsem stesk, když jsem si vzpomněla na svou rodinu a svou starou učitelku. Kdo ví, kde jim teď byl konec. Doufala jsem, že se někde mají dobře a jen se naše cesty už prostě nesetkaly. Stejně jako Zeiranův otec. Tento svět neodpouštěl, vlci na cestách umírali mladí nebo se ztráceli beze stopy, tak už to chodilo. "Moje učitelka měla ještě jednoho staršího učedníka, vlastně učednici, v době, kdy jsme k ní přišla," dodala jsem, "z počátku mě neměla ráda a já nevěděla proč, ale postupně jsme se zpřátelily. je jediná, s kým se ještě vídám, mohla bych vás někdy seznámit, když budeš chtít. Umí pár hezkých triků, tak by tě třeba i něčemu přiučila."
Za nějakou dobu jsme před námi skutečně už uviděli město. bylo mi vzdáleně povědomé, ale už jsem tady také dlouho nebyla. Mohla jsem jen doufat, že budu stále schopná se v něm alespoň trochu zorientovat a pokud ne, doufala jsem, že to dokáže Zeiran. Pokud mě paměť neklamala, už jsme tudy spolu dřív procházeli. Vydala jsem se po hlavní cestě rovnou k městu. bylo pozdě, já byla po cestě unavená a chtěla jsem se dostat co nejrychleji a co nejkratší cestou někam do tepla a do pořádného pelechu. Neušli jsme sice za dnešek zas takový kus cesty, ale tahala jsem s sebou závaží, které bylo den ode dne těžší. To byl další důvod, proč jsem tu chtěla zůstat pár dní. Vlčata se mohla narodit každým dnem a když už nic jiného, bylo lepší, když se tak nestane někde na cestě. kde byl jejich povedený otec a bezpečný domov, když jsem je potřebovala? Věděla jsem, že cesta bylo to poslední místo, kde bych teď měla být, jenže pravda byla taková, že jsem neměla příliš na výběr. měla jsem ohledně toho celého jisté obavy, i když jsem s nimi své společníky nechtěla trápit.
"Vidíte někde něco, kde bychom se mohli ubytovat a sehnat něco k jídlu?" zeptala jsem se tak nějak do prostoru. Já neviděla nic, co by nás mohlo zajímat, ale nepřekvapilo by mě, kdybych něco přehlédla.

Když jsem nad tím přemýšlela, Scallii by neuškodilo, kdyby měla s kým trénovat pravidelně, i když těžko říct, jak by se na to Zeiran tvářil. Pomohlo by jí to vypracovat si strategické myšlení a získat nějaké zkušenosti, aniž by musela skutečně bojovat. Možná bych jí mohla najít nějakého dočasného soupeře víc na její úrovni, jenže kde někoho takového vzít?
Nad Scalliinou otázkou jsem se zamyslela. "Myslím, že ne, za chvíli bychom měli být na dohled," odpověděla jsem. Nebyla jsem si tím však úplně jistá, už to bylo pěknou chvíli, co jsme prošli kolem posledního ukazatele, a ten hlásil několik kilometrů. Nedokázala jsem odhadnout, kolik už jsme ušli. Nebylo to však zas tak moc daleko a jídlo i odpočinek pak alespoň bude zasloužený. Nemyslela jsem si, že by byli moji společníci už příliš unavení, když se ještě před chvílí tak ochotně vrhali do cvičného souboje.
Pravda však byla taková, že ani mě už nebavilo být pořád na cestách a uvítala bych změnu. "Myslím, že bychom ve městě mohli zůstat i pár dní, pokud budete chtít." Chtěla jsem se rozhlédnout po místním tržišti a to dnes večer určitě nestihneme, navíc se ve městech vždy dalo narazit na něco zajímavého, ať už šlo o kulturní vyžití nebo pracovní příležitosti.

Věděla jsem, jak snadno Zeiran dokáže Scalliu porazit, i předtím, než se rozhodl, že už bylo dost boje a předvedl to doopravdy. I slepý by viděl, že pro něj nebyla žádný soupeř, lekce to však byla cenná. Když skončili, přidala jsem se prostě zase k nim. V okolí byl klid, ale i přesto jsem doufala, že se brzy dostaneme do cíle naší cesty. "Do nejbližšího města do hostince, kde bychom mohli sehnat něco pořádného k jídlu a přenocovat." Odpověděla jsem na Zeiranovu otázku. Byli jsme na cestě už dlouho a chvíli si odpočinout by nebylo od věci. Pokud narazíme na něco ucházejícího, mohli bychom tam i pár dní zůstat a pro změnu dělat i něco jiného, než jen chodit po světě a dělat... Bůhvíco.
Zatímco jsme šli, sdělila jsem Scallie své postřehy ze souboje: "Jistě sis všimla, že se ti opakováním toho samého nedařilo. Na to pozor, skutečný nepřítel ti chyby nebude odpouštět a nebude čekat, až vymyslíš něco lepšího. Skutečný nepřítel bude hledat každou slabinu." Ovšem musela jsem uznat, že písek do očí nebyl špatný nápad (i když ve cvičném souboji bylo lepší se mu vyvarovat, neboť tak mohla Zeiranovi nechtěně ublížit... I když by to byla dobrá příležitost pro lekci léčení.) "Ale viděla jsem, že ses nebála využít svého okolí, to je dobře. V boji na život a na smrt je dovolené všechno." To platilo jak pro hospodské rvačky, tak pro bitvy. Sečteno a podtrženo, měla se ještě co učit, ale byla jsem s ní spokojená.

Zatímco Zeiran vysvětlovat Scallii svůj plán a pravidla, já se posadila opodál, abych na ně měla dobrý výhled, ale zároveň abych měla přehled i o okolí. Sledovala jsem však převážně je dva a jejich zápal pro věc. Zeiran Scallie rozhodně nic nedal zadarmo, ale nebála jsem se, že by jí doopravdy ublížil, naopak jsme byla ráda, že se ona něco přiučí a že se dva vlci, které jsme milovala ze všeho na světě nejvíc, také pro jednou druží. Za ten čas, co byla Scallia u mě, jsme se naučila považovat ji skoro za svou vlastní dceru. Často jsme přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby měl Zeiran sourozence. Možná byl chladný a odtažitý, ale neměla jsem tu nejmenší pochybnost, že by z něj byl dobrý starší bratr pro jakékoli vlče.
Scallie nedařilo, ale nevzdávala se, a já neměla k jejím pokusům moc co říct, snad jen to, na co jistě brzy přijde sama - když něco nejde jedním způsobem, je potřeba to zkusit jinak. V čestném boji jeden na jednoho by proti Zeiranovi neměla mnoho šancí. Byla malá a její přednosti ležely jinde, než v síle. Musela být mazaná a nenechat se chytit, pokud chtěla uspět. To všechno byla, jen to ještě použít.

Poslouchala jsem, co Zeiran Scallie vyprávěl, a nemohla jsem s jeho slovy než souhlasit. Tohle byl tvrdý svět, který neodpouštěl a za neopatrnost trestal nejvyšší cenou. Naše názory se v jistých bodech rozcházely, já smrt nepovažovala za milosrdnou, dokud byla naděje, že bude líp, ale zdržela jsem se poznámek, protože Zeiran to vysvětlil stručně a dobře. Když se na na podíval, souhlasně jsem přikývla.
I Scallia se teď předvedla, svůj úkol zvládla víc než dobře... tedy teoreticky, těžko říct, jak by si vedla ve skutečném boji, kdy se do hry připletou emoce, strach a do jisté míry i náhoda. Pokud si však vše bude opakovat pořád dokola, věděla jsem, že pak bude reagovat instinktivně. "Velmi dobře," pochválila jsem ji. Tentokrát jsme jí nic nevytkla, opět jsem však přidala pár svých postřehů: "Nikdy neútoč ukvapeně. Je šance, že prostředí neznámé pro tvého protivníka bude neznámé i pro tebe, ne vždycky si budeš moct vybrat, kde se boj odehraje. Vždy se snaž nejprve zjistit, proti komu stojíš a jaké by mohly být jeho silné a slabé stránky." Zeiran měl také pravdu v tom, že potřebovala zkušenosti z opravdového boje, a nejlépe takového, kde jí ve skutečnosti nehrozilo opravdové nebezpečí. Když požádala o lekci boje, zvedla jsem zrak k nebi, abych odhadla čas. Malé zdržení nám patrně neuškodí. "Čas máme. Budu stát na stráži." Neočekávala jsem problémy, ovšem měla jsem už spoustu životních zkušeností, které se bily o pozornost a rozhlašovaly, že opatrnost nikdy nezbývá.

Neuniklo mi, že i Zeiran byl pro jednou zvědavý, jak si Scallia povede. jeho zájem nebyl tak úplně upřímný, to mi neuniklo, spíš jako by tak docela nevěřil, že bude schopná něco předvést. Můj syn byl jaký byl, možná až příliš sebevědomý, měl tendenci dívat se na ostatní poněkud z patra, ale co jsem mu musela nechat bylo, že jeho pýcha a důvěra ve vlastní schopnosti nebyla přehnaná. Jen těžko by se hledal lepší šermíř a bojovník a já ho milovala přes všechny jeho chyby, i když jsem občas přemýšlela, co jsem mohla udělat jinak. Nikdy však před ním. Občas jsem si ho dobírala a škádlila ho, ale dávala jsem si pozor, abych se nedotkla citlivého tématu
Po většinu jeho života jsme to byli jen my dva. Jeho otec, také bojovník, S námi netrávil příliš mnoho času a sotva se Zeiran naučil chodit, už zase odešel na jednu ze svých výprav, zanechaje nás samotné. I když jsem dělala, co jsem mohla, chybějícího otce jsem svému synovi nemohla nahradit, ale dělala jsem všechno, co bylo v mých silách, aby měl alespoň matku.
Bedlivě jsem sledovala Scaliin postup a zatímco mluvila a vysvětlovala, co by udělala, zdržela jsem se jakýchkoli poznámek, abych ji nevyrušila. Souhlasně jsem přikyvovala na všechno, co říkala. Byla si dobře vědoma veškerých svých silných stránek i slabin, to bylo dobře. Skutečně to byla chytrá malá vlčice. Když skončila, dodala jsem: "Vždycky se také ujisti, jestli na tebe někde nečíhá další protivník. i když se soustředíš na boj, měj přehled i o svém okolí. Dávej si také pozor, když budeš útočit, protože i když se nepřítel rovnou nedostane k tvému krku, může ti ublížit. Není dobré příliš riskovat, pokud máš na vybranou. Pokud bojuješ sama, hrdinskou smrtí bys nic nezískala a nejlepší obranou je vždy útok. Přežij, pouč se z toho, staň se silnější a bojuj někdy jindy. Nemusíš za každou cenu soupeře zabít, hlavní je nedovolit, aby zabil tebe a tvé spolubojovníky." I když jsem jí něco málo vytkla, usmívala jsem se a mohla vidět, že jsem s její ukázkou nadmíru spokojená. přistupovala k tomu logicky a s rozmyslem, žádné ukvapené závěry. "Co ovšem uděláš v případě, že potkáš protivníka menšího, než ty?" Dala jsme jí další úkol na přemýšlení. nebylo kam spěchat, takže jsem ji klidně nechala, aby se pokusila popovídat si se Zeiranem. Možná se můj syn konečně jednou nechá přesvědčit a mladou vlčici si oblíbí. Byl synem svého otce, v mnohých ohledech mi ho povahově připomínal, ale byl to i můj syn a já věděla, že i po mně zdědil část své povahy.

---> Nerovy vodopády

Už jsem si začínala rozpomínat, kam jsme to měli namířeno. Vždyť to dávalo smysl. Střelila jsem po Zeiranovi nesouhlasným pohledem, jako bych ho za jeho poznámku kárala, ale ve skutečnosti mě docela pobavila. "Kde se stala chyba ve výchově," povzdechla jsem si naoko, ale pokud by se podíval mým směrem, mohl vidět, že mi pobaveně cukají koutky. cestovala jsem se dvěma vlky, kteří pro mě teď znamenali všechno na světě. Můj syn, z kterého vyrostl statný bojovník, který mi dělal jen radost, a moje učednice, která dělala ve svém učení velké pokroky a před kterou jsem viděla zářnou budoucnost. S jejím nadšením pro řemeslo a přirozeným talentem mě jednou překoná, tím jsem si byla jistá. Vždy, když jsem ji viděla, vzpomněla jsem si na své vlastní dny s mým vlastním mistrem. také jsem taková kdysi byla, plná zápalu a nadšení a toužící po vědění.
měli jsme před sebou ještě pěkný kus cesty, který jsem nehodlala promarnit, a tak jak jsme vyrazili, dala jsem se do výkladu o tom, jak postupovat, cestujeme-li ve skupině a jsme znenadání přepadeni. Zastávala jsem názor, že i když klerici uměli bojovat a podle mého uměli bojovat dobře, naší prioritou bylo vždy zdraví a bezpečí našich spolubojovníků. Pro Scalliu bylo tohle téma opakování, ale připadalo mi příhodné si ho zopakovat, protože jsem tak trochu doufala, že v nejbližších dnech bude mít moje malá učednice konečně možnost si vyzkoušet boj naživo. Připadalo mi to jako včera, kdy jsem ji přijala do učení a představa, že by se měla účastnit skutečného boje, se mi příčila, ale věděla jsem, že je připravená a také že ji nemůžu chránit věčně. věděla jsem, jak může být snadné rázem zapomenout na všechno, co jsme se učily, když začne jít do tuhého. "Musíš sledovat, kde jsou tvoji spolubojovníci, ale i kde je nepřítel," zdůraznila jsem, zatímco jsme všichni tři kráčeli po cestě kolem jezera. "Nikdy se ti nesmí dostat za záda. Tvojí prioritou je léčit ostatní a zajistit, aby byli schopní boje, ale nespoléhej na to, že ti vždy pomůžou, když zaútočí na tebe. Proto je potřeba, abys uměla bojovat stejně dobře, jako léčit." Rozhlédla jsem se po okolí, ale neviděla jsem nic, co by mě znepokojilo, což bylo ideální. "Dobře, vyber si cíl, a předveď mi, co jsme se učily," pobídla jsem ji. v okolí jistě budou nějaké kameny, pařezy nebo mladé stromky, které za cíl poslouží.

Zeiran ode mě schytal nepěkný pohled, ale zdržela jsem se jakýchkoli poznámek. Nakonec, nic mu do toho nebylo a pokud měl problém s tím, s kým jsem chtěla být a pořizovat si vlčata, byl to jeho problém, nikoli můj. Pořád jsem tak docela nechápala, co proti sobě ti dva měli a docela mě to mrzelo. Bylo to jako nenávist na první pohled... jen kdyby nemusela být mezi dvěma vlky, na kterých mi záleželo.
To ovšem stranou. Hnědý vlk mě ujistil, že může dát vědět těm, kterým jsem dát vědět potřebovala a já tedy (pořád trochu neochotně) přikývla. Slíbil mi i že vlčata budou v pořádku a i když jsem stále nedokázala říct, odkud je mi povědomý, instinkt mi říkal, že mu můžu věřit (I když to se spíš ozývala zkušenost, neboť mé povědomí si pamatovalo, že nám už v minulosti pomohl). ostatní jsem přelétla už spíš jen zběžným pohledem a když nás vlk pobídl, abychom vyrazili skrz portál, tak jsem je následovala - i když pomaleji a rozvážněji, já neměla kam spěchat a ani jsem nebyla celá žhavá na to se rozloučit s naším světem.

---> Noram

Zeiran, Scallia
Ukousla jsem si další sousto a zamyšleně se zahleděla na vodní hladinu. Měla jsem pocit, jako kdybych právě zapomněla něco důležitého, nebo jako bych někde zapomněla něco, co jsem nutně potřebovala, ale až teď si vzpomněla, že to nemám. Veškeré mé vybavení však bylo na svém místě, vedle mě spala... má učednice, a ten zvláštní černý vlk, můj synovec... ne, můj syn, jak jen jsem se mohla splést, byl také nedaleko. Nedokázala jsem si ten pocit vysvětlit, nicméně když jsem ho nedokázala k ničemu přiřadit, nejspíš nebyl zas tak důležitý. ne, důležité bylo, že bychom se měli pohnout dál a najít nějaké bezpečné místo, kde přenocovat. Nebylo dobré tu zůstávat příliš dlouho a ráno... co jsme měli v plánu ráno? Zatřásla jsem hlavou. Obvykle jsem nebývala takhle roztržitá. "Je čas vyrazit a posunout se zase dál," prohlásila jsem a něžně strčila čenichem do své učednice, abych ji vzbudila, "drahá? Musíme jít." Kam? Na to si snad brzy vzpomenu. Nemínila jsem se ptát, neboť já naši skupinu vedla a já byla ta, kdo věděl, kam naše kroky směřují. tedy alespoň teoreticky.

Objevovali se tu i další vlci. Zběžně jsem kývla Zeiranovi na pozdrav, byla to zajímavá náhoda, že jsme se tu takhle sešli. Stejně jsme pozdravila i toho hnědého, co se představil jako Ingrid, a světlého vlka s jizvami, kterého jsem neznala. Do řeči jsem se s nimi však nedávala, mou pozornost měl ten neznámý hnědý vlk. Nebyla jsme ze situace ani zdaleka tak nadšená jako on. Abych pravdu řekla, nebyla jsem z ní vůbec nadšená, měla jsem být na jiném místě s jinými vlky, ne tady. Ať už šlo o cokoliv, byla jsme si jistá, že to není místo pro vlčici, čekající vlčata - ani pro vlčata jako taková, když už na to přišlo - ale co nadělám. Nějaká omluva mě příliš nezajímala, víc mě zajímalo, jak se vrátit zpět, odkud jsem přišla.
Ovšem jak pokračoval, prvotní šok a rozladěnost z nečekaného přesunu mě přešly. "Je to bezpečné?" zeptala jsem se, "čekám vlčata a..." střelila jsme pohledem po dvou mladých vlčicích. Pokud to bezpečné nebylo, neměl by je vůbec o pomoc žádat. Zatím nevypadal, že by šlo o něco nebezpečného, ale vždycky jsem byla radši opatrná a věděla všechno předem, než jsem na něco kývla - obzvlášť když teď nemuselo jít jen o mé vlastní bezpečí. Výlet někam do ciziny nezněl zas tak špatně, neměla jsem toho v Alatey momentálně moc na práci. "A pokud budu souhlasit, bylo by možné dát vědět někomu z mé smečky a druhovi, kde jsem, aby si nedělali starosti?" Přecijen jsem právě jen tak beze stopy zmizela.

---> Portálem z Tajgy

Nejdřív podivné světlo, pak zářící voda a teď jsem se rázem ocitla tady. Co mělo zas TOHLE znamenat? Mysleli si snad bohové, že není můj život dost zajímavý? nejspíš, protože jsem se teď ocitla na druhé straně ostrovů, v jeskyni, která mi příliš povědomá nebyla, s vlky, které jsem neznala, snad až na... přimhouřila jsem oči a zadívala se na hnědého vlka, který mi byl odněkud povědomý, ale nedokázala jsem na to tak docela položit tlapku. To teď asi nebylo podstatné, odkud ho znám.
Postavila jsem se a otřepala se, než jsem se podívala na hnědého vlka, "Co tady děláme? A... proč tu jsme?" Šla jsem přímo k věci. U všech bohů, měla jsem teď být v Alatey v úkrytu a čekat na svého druha, ne se ocitnout neznámo jak v jeskyni. Rozhlédla jsem se po ostatních, respektive po dvou vlčatech, která tu se mnou byla. Dobře, pokud tu byla vlčata, snad nepůjde o nic nebezpečného a ten vlk vypadal povědomě, ale nepamatovala jsem si, že by to byl nepřítel, takže jsem se zatím nebála, že jsem se zase k něčemu připletla, ale skutečně mě zajímalo vysvětlení. Potřebovala jsem se co nejdřív vrátit do Alatey.

Život se teď zdál být opět tak v pořádku, jak jen to šlo. Měla jsem zařízené místo a Zinek se tu snad brzy objeví, abych ho mohla informovat. Mířila jsem teď do Alatey, vrátit se do úkrytu, který mi Einar ukázal, a trochu si odpočinout. A pak? Možná bych se mohla porozhlédnout po území, jestli tu neroste něco zajímavého, co bych pak mohla ukázat místním léčitelkám. Měla jsem teď spoustu času, ale s rostoucím břichem začínaly být mé možnosti jak si krátit dlouhou chvíli poněkud omezené a já nebyla z těch, co by chtěli ztrácet čas bezcílným povalováním se.
Jo, všechno bylo fajn, akorát čas na nějakou další katastrofu, která mi zkomplikuje život. Nebudu se přece nudit, ne? A katastrofa taky přišla. Zpočátku jsem si toho nevšimla, byla jsem ztracená ve vlastních myšlenkách a vnímala okolí jen tak napůl, přikládajíc to světlo světluškám nebo možná odrazu měsíčního světla, jenže brzy tu začalo být tolik světla, že jsem ho nemohla dál ignorovat. nedostala jsem ovšem moc možností zareagovat a zmohla jsem se jen na velmi chabý odpor, než mě trhlina vcucla a odtáhla neznámo kam.

---> Nerovy vodopády (skrz portál)

---> Kvetoucí louka

Co jsem hledala, to jsem také našla. netušila jsem, jak dlouho se už toulám po lese a na kraji hor a hledám pachy, které by značily, kde začíná území smečky, ale už jsem dál hledat nemusela, protože jsem narazila na něco, nebo přesněji na někoho, lepšího, než bylo samotné území. Na alfu,

Zápis rychlohry s Einarem:
Shine se setkala s rezavým alfou a sdělila mu svůj problém ohledně vlčat. Spolu pak prodiskutovali podmínky jejího dočasného přijetí do smečky a co to pro ně bude znamenat. Alfa pak řekl jak jí, tak i Zinkovi, že jsou na území Alatey vítaní a poté jí Einar ukázal, kde najde úkryt, kde bude moct zůstat.

Všechno nakonec dopadlo mnohem lépe, než jsem doufala. nemuseli jsme řešit, co na to řekne Lissandra, a dovednosti a zkušenosti, které jsem měla naučit místní vlky, se mi zdály jako malá cena za pomoc a pohostinnost, která nám byla nabídnutá. Chtěla jsem tu novinku oznámit Zinkovi, jak jen to bude možné, ale zdržela jsem se na cestách příliš dlouho a nepřipadalo mi rozumné, abych se teď ještě vydávala da Daénu. Musela jsem doufat, že dorazí sám a že Alatey skutečně najde, jak říkal. Ale v tom jsem mu důvěřovala.

---> Začarovaný les

Už jsem si příliš dobře nepamatovala, kde přesně v horách Alatey leží, nebo jsem možná v lese trochu odbočila z kurzu, nicméně jsem se ocitla na louce, místo abych dorazila do tajgy.

Zápis rychlohry s Wyianem:
Shine a Wyian se setkali na Kvetoucí louce a krátce si popovídali o novinkách. rychlohra byla odehraná předtím, než se vědělo, že bude mít Shine vlčata, takže o těch v ní nepadlo ani slovo. Vlci se vak pobavili o smečkách a pak se zase rozešli každý po svém.

I když jsem nechtěla ztrácet čas, na Wyiana se přecejen chvilka našla. Ovšem když jsme se zase rozešli, vrátila jsem se k předchozímu cíli, tedy hledání Alatey a hlavně jejich alfy. Smečka sama o sobě mi k ničemu nebyla, naopak by její členi nemuseli pohlížet zrovna vlídně na tuláka, který by k nim přišel bez pozvání. Stočila jsem kurz směrem k horám a hlavně k lesu, v naději, že právě tam najdu, co hledám.

---> Tajga

---> Oblouky bohů (přes mlžné pláně)

Po rozloučení se Zinkem jsem neztrácela čas. Cestu do Alatey jsem si snad ještě pamatovala dobře, zbývalo jen se tam dostat a najít alfu. neznělo to jako složitý úkol, ovšem mohlo to být těžší, než se zdálo. Chtěla jsem tam dorazit co nejrychleji, protože pokud jsem opravdu čekala vlčata (a byla jsem si téměř naprosto jistá, že ano), cestování by mohlo brzy začít být poněkud obtížné. Přes Mlžnou louku už jsem šla sama, neomylně vedená svým orientačním smyslem směrem k fialovému lesu a dál k horám. tam někde ležel můj cíl a nejistá budoucnost našich nenarozených vlčat, Kdo by to byl řekl, že zrovna dva takoví rozumní a dospělí vlci si udělají vlčata takovýmhle hloupým a neuváženým způsobem. nedokázala jsem si vysvětlit, co jsem si to pod vlivem houbiček myslela. Že je všechno jen jako a že se nic nestane? jasně, Zinek tehdy vypadal jako medúzka a svět se houpal, ale to neznamenalo, že nebyl reálný. Byl reálný až moc.

---> Kvetoucí louka