Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to celé pěkně v háji, ale nemělo smysl plakat nad rozlitým mlékem, nebo, v našem případě, udělanými vlčaty. Okamžik mi trvalo se s tou myšlenkou smířit a pak jsem se stejně jako Zinek rozhodla dát do praktického řešení a přikývla jsem. "Vydám se tam. Myslíš, že by nás Lissandra rovnou poslala do háje, kdybychom jí řekli, co se stalo?" Nebyla tak jako tak první volba, ale i tak mě zajímalo, co by na to řekla. radost by z toho nejspíš neměla, obzvlášť kdybychom chtěli, aby vlčata patřila k daénu.
Za jiné situace bych snídani do postele ocenila víc, teď jsem na něj ale jen vděčně pokývla a zhltla kus úlovku. Neměla jsem zas takový hlad, ovšem teď nejspíš nebudu mít čas se moc zastavovat a lovit. "Mám už s vlčaty nějaké zkušenosti. tedy... ne s vlastními, ale pomáhala jsem pár vychovávat," nebála jsem se, že bych nevěděla, co dělat. jediné moje obavy byly, že nebudeme mít žádný úkryt a žádné místo, kde budou naše vlčata v bezpečí. Kdyby bylo jedno nebo dvě, dokázali bychom to zvládnout bez problémů, ale na to jsem nehodlala spoléhat. "Dobře. Pokud všechno půjde rychle, přijdu za tebou do Daénu, jinak na tebe budu čekat." bez ohledu na to, jak se na to bude alfa tvářit a co nám řekne... mohla jsem jen doufat v to nejlepší. Přistoupila jsem k němu a olízla ho na rozloučenou, "buď na sebe opatrný, ano? Brzy se uvidíme... snad budu mít dobré zprávy." a pak už jsem se vydala na cestu.

---> Začarovaný les (přes Mlžné pláně)

Vzbudila mě vůně jídla. Konkrétně čerstvého úlovku, který mi voněl doslova úplně pod nosem. Rozespale jsem otevřela jedno oko a chvíli mžourala na okolí, které jsem nepoznávala, zatímco se vzpomínky na předchozí den pomalu a neochotně vracely. Ty mě probudily spolehlivě. nemohla jsem uvěřit tomu, co jsme tu vyváděli. Co mě to napadlo? Co nás to napadlo, zkoušet ty houbičky a pak trénovat, jak se dělají vlčata? Jak jsme si mohli neuvědomovat, jaké to bude mít následky?
Rozhlédla jsem se a uviděla Zinka u jednoho z kamenů, alespoň on nebyl rozmazaná vzpomínka, ale byl pořád tady. ne tedy že bych čekala, že uteče, ale měla jsem už jisté zkušenosti s tím, jak naše setkání obvykle končívala. katastrofou. byla tohle další z těch katastrof? Teď se ale nehodilo, abychom šli každý svým směrem, ne. Zvedla jsem se ze země. "Vážně se stalo to, co si myslím, že se stalo?" zeptala jsem se, doufajíc, že si to třeba pamatuju špatně, i když jsem si moc velké naděje nedělala. Nevěděla jsem také samozřejmě jistě, že čekám vlčata, na to bylo ještě příliš brzy, ale ta šance tu byla a nebyla nijak zanedbatelná. Tohle rozhodně nebylo v plánu. věděla jsem, že není dobrý nápad ty houbičky jíst a stejně jsem pomalu nezaváhala, když mě přesvědčoval, ať si dám taky. Tohle rozhodně nebylo něco, co by se mělo stát dvěma rozumným, dospělým vlkům, kteří už měli dost životních zkušeností, aby je mohlo napadnout, co se asi tak stane. A přesto jsme tu teď stáli s naším novým problémem.

Zinek byl zjevně chudák šéfkuchařova specialita, když si Shine jeho konzumaci tak užívala. A po obídku byl samozřejmě čas na šlofíka, že? "No, neříkal snad?" zeptala se zmateně, "ale možná že se mi to jen zdálo. Však vííííš, sny jsou někdy vááážně podivné." Takže syna neměli? No dobře, o problém míň, alespoň nebudou muset přemýšlet, jak ho ukecat, aby byl radši dcerka, že? "Počkej, počkej, ale když syna nemáme, koho chceš přemlouvat?" už z toho taky byla slušně zmatená, tak moc, že začínala mít dojem, že se jí z hlavy začíná kouřit, a tak o tom radši přestala přemýšlet a nechala to plavit. "Jooo, já myslím, že už jenom kvůli Lissandře to udělat musíme. To bude super," zakřenila se na něj. Proti šlofíčku neměla ani ty nejmenší námitky, vlastně jak to zmínil, začala si najednou taky připadat strááášně unaveně. "Tak jo," zívla, "tak teda dobrou. A ráno dáme dělání vlčat už naostro, co ty na to? bylo to docela fajn." Jo, sice to nebyl původní plán, ale ona měla pocit, jako by tu seděli už několik dní, ne jen jeden večer, nebo co to vlastně bylo. Spokojeně se přitulila ke své bývalé večeři aka Zinkovi a za chvíli už spokojeně chrupkala, připravujíc se na onu katastrofu, která ji čekala po probuzení a o které zatím neměla ani potuchy. Ale dočkejme času...

Oba jsme zůstávali stále sladce nevědomí té katastrofy, kterou jsme na sebe seslali, když jsme se rozhodli ty houbičky ochutnat. A ještě chvíli budeme, minimálně do okamžiku, než jejich účinek poleví a nám dojde, co se tu dělo. Aby pak chudáci vlčata nedopadli tak, že se k porodu nedostaví ani jeden rodič. nakonec i maminka jistě mohla obejít pro cigarety a hodit vlčata na krk hodnému strýčkovi. ještě štěstí, že já takové odchody neměla v povaze.
"No počkej, počkej, to tys říkal, že máme syna. Hele, jak se náš syn vůbec jmenuje?" jenže on místo toho začal blábolit o dcerách. A zatímco mluvil, přestala jsem se na chvíli snažit ho sežrat a místo toho jsem vyplázla jazyk a pokusila se s ním olíznout své oko. bez valných úspěchů, nutno dodat. "Cho bychom mochli..." zastrčila jsem jazyk zpátky, "To bychom mohli zkusit toho syna přesvědčit, jestli teda nechce být radši dcera, neee? Když kdyby byl dcera, tak víme, jak se bude jmenovat. A víš co? Když máme dceru Třezalku, nepojmenujem pak i ty vlčata, co plánujem, po bylinkách?" Zazubila jsem se té myšlence: "Celou zahrádku si pořídíme. hele! Třezalka, Podběl, Sedmikráska, a, a... a vlci budou tak parádně zmatený, jestli máme děcka, nebo jenom fakt žerem zahradničení!" No nebyla to geniální myšlenka? "No rozhodně bychom měli našeho syna najít, jak jinak ho přesvědčíme, aby byl dcera, ne?" mlela jsem si spokojeně dál své nesmysly.

Jméno vlka: Shine
Povolání: Klerik
Délka pobytu na MG: Tis I, the one who holds the first position in seznam profiů Ještě nějaké dva měsíce a bude to šest let, Šíňa samotná tu straší už dva roky.
Váš počet postů: 290
Proč vybrat právě mě: Jsem jeden z ne tak akčních hráčů, ale jsem schopná za jednu postavu bez problémů fretkovat za pomalu jakékoli situace. Na Discordu straším skoro pořád, takže nehrozí, že v půlce akce někam zmizím a až do konce se neukážu.
Shine je vlčice, která svým způsobem splňuje tak nějak definici klerika. Je to už pěkná babička a nějaké ty znalosti za svůj život nasbírala, navíc je to léčitelka. Dokážu si ji bez problémů představit, že by vyrazila na pomoc komukoli, ať už by to byl bůh nebo ne.

Potěšilo mě, že se nevzpouzel mému ožužlávání. A dokonce i přistoupil na generálku na vlčata, to byla paráda, ne? "Tak mě to můžeš naučiiit!" vypískla jsem nadšeně a zahihňala se u toho, "Já s tím třeba zkušenosti nemám. Tedaaa, teorii ovládám, ale praxi už ne, žeo!" Poslušně jsme ho pustila a nechala se naštelovat, tak aby na mě vůbec dosáhl, protože mu tu chudákovi nikdo štafličky nepřistavil. No a pak se stalo co se dalo čekat, až na to, že to teda nebyla neškodná generálka, ale to si uvědomíme nejspíš až houbičky přestanou působit. "A teď umím to samé, co ty!" Prohlásila jsem spokojeně, jako by to bylo to jediné, o co tady šlo, a jiný výsledek, respektive hromadu malých výsledků s nožičkami s lhůtou dodání nějaké dva měsíce, to mít nemělo. Nutno přiznat, tohle taky nebyly moje nejzářnější momenty, kdy bych používala mozek. Ten byl totiž teď někde na dovolené v teplých krajích a zpátky mi posílal leda tak pohledy.
Jak se svalil na zem, hezky jsem se k němu zas přitulila jak nějaké přerostlé, velice přítulné klíště, a vrátila se k předchozí činnosti, tedy žužlání oušek (jeho oušek, samozřejmě). Když začal mluvit o jeho předchozích vlčatech, naklonila jsem hlavu na stranu a otevřela tlamu, abych něco řekla, parně něco k tématu. ovšem kdo čekal, že z ní vypadne něco na úrovni, ten byl rychle vyveden z omylu, protože to jediné, co z ní vyšlo, bylo: "Počkat, počkat, my máme syna?" Ano, krásný důkaz toho, jak moc jsem poslouchala, co mi říkal před generálkou.

"No jo, ty jsi medúzka, ty vodu určitě rááád," přiznala jsme trochu smutně, "ale víš, že mlha je vlastně taky voda? No fááákt, akorát divná, vzdušná voda," mozek mi v tu chvíli nepracoval dost dobře na to, abych ji dokázala popsat líp, ten se totiž soustředil hlavně na ty barevné pruhy, co pobíhaly po Zinkově srsti a vlastně i všem okolo. Bylo to fascinující. Ovšem nejvíc ze všeho byl fascinující on, samozřejmě. "Ale jsi přímo k sežrání!" zaprotestovala jsem, "a jsi celý jen můj." U oušek to neskončilo, jak spadl na zem, drapla jsme po něm i druhou tlapkou a začala se k němu lísat. "No a tak to uvidí, no cooo?" zeptala jsem se. V tuhle chvíli mi to bylo docela jedno a generálka na vlčata přece nezněla vůbec špatně. byla to přece generálka a když je něco jen na zkoušku, tak z toho vlčata určitě nevzniknou, nebo to si alespoň můj mozek myslel. A Zinek byl taaak měkkoučký! "Jooo, měli bychom to nacvičit, aby se nám to pak povedlo, až je budeme chtít!" Souhlasila jsem, aniž bych si uvědomovala, k jaké katastrofě tohle povede. Ano, milé děti, neberte drogy.

Svět už se točil i se mnou a já už vlastně ani nevěděla, proč jsme po něm chtěla, aby mi v pojídání něčeho nebezpečného zabránil. Vlastně jsem si teď nedělala starosti vůbec s ničím. Bylo to docela příjemné, připadat si takhle bezstarostně. "Ale mně se do vody nechceeee!" zaprotestovala jsem a kecla sebou na zem, hezky na břicho, tlapky na všecky strany. měla jsme pocit, že mě zem pohlcuje a že se roztékám, což mě přinutilo se zahihňat.
Překulila jsem se na záda a koukla po něm jedním okem. po jeho kožíšku se rozbíhaly moc hezké, fialové pruhy a tak nějak nedržel jednotný tvar. Trochu mi připomínal malou, roztomilou medúzku. "Já taky už nevím whuuuu! Hele, proč seš vzhůru nohama? Pojď sem za mnooou." Přehoupla jsem se na nohy a odhopkala za ním, aby mi při honěné na motýla neutekl. "Medúzkooo!" Jen co jsem ho dostihla, zabořila jsme čenich do jeho srsti a hrábla po něm tlapkou, aby mi zas neutekl. "Jůů, jsi krásně heboučký. Pojď se tulit!" A než se nadál, už jsem ožužlávala jeho ouško. Nehodlala jsme ho přece nechat utéct. Byl předtím tak hrozně dlouho pryč a moc mi chyběl, už by mě neměl takhle opouštět, jinak budu smutnááá.

Na něco takového jsem nemohla říct ne - obzvlášť když to bylo přesně to, co jsem sama chtěla. Netušila jsem samozřejmě, o čem Zinek zrovna přemýšlí, i když kdyby ano, měla bych jisté podezření, jací dva vlci jsou myšlení. Ovšem můj typ byl myslím zjevný, malý, šedý a velice protivný, ovšem v mých očích naprosté zlatíčko, samozřejmě. Sledovala jsme svého typa, jak zkoumá houbičky. "Hlucina. Hlucina snotvárná," zopakovala jsem název. Zjevně se toho nebál, protože ani nevypadal, že by nad tím dvakrát přemýšlel, než se do ní zahryzl. Chvíli jsme ho sledovala, ale zatím se na něm účinky neprojevovaly (tedy minimálně já to ještě nepostřehla), prostě jsme dál pokračovali v konverzaci. "Když se přejde most tak tam v džungli. Žije tam takový zvláštní vlk, svým způsobem mi připomínal pana Wu," popsala jsme místo, o kterém jsem mluvila. Nejspíš to ale bylo to samé, co myslel Zinek. A pak to začalo. Zmateně jsme střihla uchem, když začal mluvit divně. "Myslíš? No... ale zastavíš mě, kdybych měla plány sníst něco nebezpečného, že?" Moc se mi do toho nechtělo, ovšem... už jsem věděla, na co si dát pozor, a snad si to budu pamatovat i pod vlivem houbiček. prostě na sobě nesmím testovat nic jedovatého. Váhavě jsem si kousla taky, vlastně jsem byla docela zvědavá, jestli to bude mít stejné účinky jako minule.

Což byl zjevně fakt, který se Shinina majitelka rozhodla vypustit jako nedůležitý. Možná ani Barnatt už si nepamatovala, proč že to šla do Alatey, možná si nyní myslela, že tam přišla, aby sbalila nového fešného muže a začla nový život daleko od ostatních. Shine sama se také neptala, ta ostatně chtěla víc trávit čas se Zinkem a tohle nabízelo příhodnou záminku. I když Zinek už ve Zlatém lese byl, kdyby chtěli, ostatně proč by se tam nemohli podívat ještě jednou? Z edukativních důvodů, samozřejmě, vůbec ne pro to, aby měl Zinek příhodnou výmluvu pro Lissandru, až zas uplyne měsíc jako nic, aniž by se ukázal v Daénu. Od toho přece ženy byly, aby dokázaly opatřit příhodné alibi.
"No, myslím, že nic dalšího ani nemá speciální místo," dodala ke zbytku květin, protože se majitelka rozhodla, že se nepůjde kouknout, protože stejně může Zinka naučit jen jednu kytku za den, tím pádem Shine nepřipadalo podstatné nad tím teď přemýšlet, i když si to jistě pamatovala. Místo toho na Zinkovo pobídnutí nechala na zemi mezi nimi vyrůst trs magických houbiček, přímo vybízejících k tomu, aby jich někdo pár sežvýkal a pak litoval svých životních rozhodnutí. Jako třeba právě oni dva. O tom však později. "Napadá mě snad jen Svatyně," řekla, "ale možná toho tu bude víc, možná se skrývají třeba nějaké ruiny v jednom z lesů, nebo je tu nějaký podzemní komplex chodem."

---> Krápníková jeskyně

Shine si možnost, že by Vlastně stačilo o nich vyklopit pár faktů, uvědomila až potom, co navrhla, že by se tam mohli jít podívat. Respektive její majitelka si to uvědomila až tehdy, když to Zinkova majitelka zmínila, ale Shine o existenci jejich majitelů netušila, tedy si myslela, že je to všechno z její hlavy. Rovněž netušila, jestli Zinek někdy v těch lesích byl a stromy viděl. Respektive její majitelka to netuši... no jo, no jo, už mlčím. "A nebo pokud jsi je už viděl, tak ti o nich pak můžu jen povyprávět, ono k nim stejně není moc co říct, ale myslím, že jsou to i tak hezká místa na výlet." Bylo mi vlastně jedno, kam půjdeme, byla jsme hlavně ráda, že jsme konečně měli ničím a nikým nerušený čas jeden na druhého. "V podstatě budeš dělat svou práci, ne? Jsi léčitel, to, že si rozšiřuješ obzory, může být jedině prospěšné."
"To je... zajímavé. Ale nepřekvapuje mě to. Nejspíš toho o světě nevíme docela dost, třeba jen proto, že většinu nejsme schopní vnímat." Ta myšlenka se mi líbila. Pamatovali si stromy tedy, kdo kolem nich prošel? Pamatovali si, kdo k nim byl vlídný a kdo jim z rozmaru ulomil větev nebo je popálil?
To už se však Zinek zeptal na něco jiného. Zadívala jsme se do země: "Uhm..." Nechtělo se mi o tom příliš mluvit, ale už mé reakce mohl snadno vyvodit, jaká byla asi odpověď na jeho otázku. Zadívala jsem se na menhiry rozestavěné kolem. "Nemyslím, že by to byla práce obyčejného vlka. Vypadají... staře. A možná i magicky."

---> Červená louka

Přikývla jsem. "Atreas se objevil chvíli po tom, co jsi odešel, pokud si dobře pamatuju. A byl to... zajímavý výlet." Na mysli mi vytanula třeba ta část, kde nás Atreas řekl, ať zkusíme houbičky. To byl třeba docela zajímavý zážitek. Ty bych Zinkovi ukázat mohla, hlavně proto, aby věděl, že je lepší se jim vyhnout. "Ukázal nám několik zajímavých rostlin, co tady rostou," řekla jsem, "pokusím se ti je ukázat všechny, pokud na ně narazíme. Budeme potřebovat do toho Zlatého lesa a pak do toho fialového na severu, ale jinak bych většinu měla být schopná vypěstovat. Ještě jsem všechno nezkoušela, tak uvidíme." Jak jsem se tak rozhlížela po jeskyni, kam jsme se dostali, rozhodla jsem se začít těmi houbami. ty taky měly určitě rády vlhko, mimo to to byla rostlina, o které jsem chtěla mluvit nejméně ze všech, tak bylo dobré si to nepříjemné odbýt hned na začátku, abych na to už pak nemusela myslet. Byla jsme ráda, že jsme zalezli sem, to počasí skutečně vypadalo, jako by se zbláznilo. "Snad to brzy přejde," řekla jsem, "nemůže pršet věčně." Nebýt tam tolik vlků, mohli jsme zůstat na louce, ale na to už bylo pozdě, takže jeskyně musela, stačit.
"To je... zajímavé," řekla jsem, když zmínil svou novou schopnost, "není to ale nepraktické třeba při lovu?" Muselo být těžké zabít něco, s čím si vlk mohl popovídat stejně, jako s jiným vlkem. Já jsme si nemyslela, že bych to dokázala, už tak jsem nezabíjela kořist zrovna ráda.
Nicméně počasí se brzy začalo zlepšovat a my jsme vyrazili opět dál. za chůze jsem se dala do řeči o oné houbě. "Jedna z rostlin, kterou nám Atreas ukázal, je taková zvláštní houba. Říkal, že se jmenuje hlucina, a když ji sníš, má... zajímavé účinky."

---> Oblouky bohů

"Protože roste jen jednou ročně a jen tady, je to tako by se vyhýbala zbytku ostrovů," vysvětlila jsem, "Ale určitě existuje i nějaké lepší slovo, jak to říct, jen si teď nedokážu na žádné vzpomenout. Vyhýbavá... to zní dost kostrbatě." Možná choulostivá? Ale ta kytička nevypadala, že zajde, když se na ni někdo špatně podívá, navíc Atreas přece řekl, že je snadno obnovitelná. Mohlo by být lepší říct spíš "vybíravá", ale to pořád moc neznělo jako dobrý název.
Pousmála jsme se Zinkovu poslednímu návrhu. Ten se mi zamlouval. "Atrea zní moc pěkně," nedívala jsem se přitom na Zinka, ale na Atrease samotného. Když Zinek zavelel k odchodu, kývla jsem a opatrně z louky uškubla jednu z rostlin, tak abych na místě nechala kořeny. Mohla se mi hodit do budoucna. Pak jsem pokývla Atreovi a Stray na rozloučenou, snad se potkáme ještě někdy v budoucnu, a vyrazila jsem za Zinkem k portálu. Pořád mě zajímalo, kam vlastně vede. "Roste tu spousta zajímavých rostlin, Atreas mě a pár dalších vlků několik naučil, pak ti je ukážu, až budeme někde, kde není tolik vlků," slíbila jsem mu.

---> Přes portál a Sněžné tesáky do Krápníkové jeskyně

Nemělo smysl se nad tím zamýšlet, tahle záhada nejspíš zůstane nedořešená. jak by také obyčejného vlka mohlo napadnout, že za to ve skutečnosti mohou lidé, ovšem nikoli lidé, co mohli existovat v jejich světě, ale lidé, co jejich svět vymysleli a vymysleli i je samotné, a teď prostě chtěli, aby vlk poznal kytku a tak ho za ní prostě poslali. Ano, jakýkoli vlk, co by s takovou teorií přišel, by byl nejspíš považován za blázna, protože to prostě znělo příliš přitažené za chlupy.
Shine s touhle teorií rozhodně nepřišla, ta to prostě pustila z hlavy a věnovala se tomu důležitému, totiž květině, kterou se měla naučit.
"Léčivý zní moc obyčejně," poznamenala jsem. Ta květina rozhodně obyčejně nezněla, chtělo to něco... vznešenějšího. Speciálnějšího a zajímavějšího. Ovšem falešný? Opravdu jsem netušila, proč Zinka napadlo právě to. To by opravdu bylo zavádějící a pojmenovat tak květinu čistě pro legraci mi přišlo kruté k těm, co se o ní budou učit po nás. "Možná zázračná?" navrhla jsem místo toho další, "a nebo vyhýbavá?" to však neznělo správně, chtělo to nějaké lepší slůvko, které by znamenalo to samé. Ani já se během svých úvah příliš nezajímala o ostatní, mé priority byly víc, než jasné.

Jak mohla očekávat respekt od těch, které sama nerespektovala, to jsme nechápala, ale asi to nějak fungovalo. Nechtěla jsem to rozebírat, nebylo hezké se o někom bavit za jeho zády, obzvlášť pokud to, co padlo, nebylo vždy zrovna lichotivé. "Pamatuješ, jak jsme potkali Zeirana u jezera? Tam třeba zpočátku žádná rostlina nebyla, ale i tak se tam sešla spousta vlků." Rostliny se tam objevily až poději... nebo spíš se tam objevil někdo, kdo rostliny znal a byl je ochotný učit, tedy vlk, který teď stál před námi. Ale o tom později, stejně jsme měla v plánu Zinkovi o všem povyprávět a pokud možno mu i vše ukázat.
Neuniklo mi, jak se tvářil při vyslovení jména cizího vlka. Byl to snad nějaký jeho nepřítel? Ne, to nesedělo, o těch by Zinek mluvil jinak. Možná starý známý? Nechtěla jsem na něj však tlačit a vyzvídat, nakousl tohle téma sám, pokud tedy bude chtít, poví mi víc také sám. A pokud ne? Pak to byla jen a jen jeho věc.
Potěšilo mě, že si mě Atreas pamatoval. "Zatím nebyla moc příležitost, ale plánuju to napravit," odpověděla jsem. Pečlivě jsme si vyslechla, co říkal o rostlině a pak si ji i sama důkladněji prohlédla. Ovšem že neměla jméno, to skutečně bylo potřeba napravit. Jména mnoho věcí usnadňovala. "Pokud roste jen tady, možná by se k ní hodilo... ruducha? nebo rudule, něco, co se asociuje s červenou." řekla jsem. Na jména jsem neměla zas tak dobrou hlavu, snáz jsem si je pamatovala, než abych přicházela s novými. Také Stray mě zajímala, ne že ne. ta vlčice mi byla z nějakého důvodu povědomá... ovšem květina měla samozřejmě přednost, cokoli dalšího můžeme řešit později.