Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2.

---> Les alf

"Přesně na té," přitakala jsem. Když jsme tam však šli teď, pan Wu tam rozhodně nebyl. Což mě na jednu stranu nepřekvapovalo, když jsme ho předtím potkali v horách, ale na druhou stranu jsme na něj narazili i na louce. Nejspíš skutečně nemělo smysl snažit se najít v cestách pana Wu nějaký vzorec, byl prostě tam, kde být chtěl a kde cítil možný výdělek.
Následovala jsme Vina kam mě vedl a snažila se zapamatovat si cestu, pokud bych sem ještě někdy potřebovala jít. Což bylo dost pravděpodobné, jestli sem Zinek patřil. A na koho jsme nenarazili. lissandru jsem i po vší té době bezpečně poznala. věnovala jsme jí drobný úsměv: "Zdravím i tebe." Nezdržela se však dlouho, zjevně měla někam dost na spěch. zatvářila jsem se trochu překvapeně, když nám hodila na krk vlčata a prostě zmizela. neměla jsme zrovna v plánu dělat chůvu, ovšem... když jsem viděla Vinův výraz, jen těžko jsme mu mohla říct "nashle, já mám práci jinde". No, holt budeme hlídat vlčata. Vlastně mi to tolik nevadilo, protože Zinka jsem nikde poblíž neviděla. Mimo to mi ani v nejmenším nevadilo seznámit se s pár vlčaty. Vrhla jsem na Vina pohled, ujišťující ho, že tohle zvládneme. "Ahoj, vy dva," pozdravila jsem je vesele. Niyari, jak se zdálo, nevzala Lissandřin odchod zrovna dobře. Podívala jsem se na Vina a pak kývla směrem k ní, protože to už se ke mně vrhnul druhý vlček. Chvíli jsem si nebyla úplně jistá, jak mám jeho výzvu ke hře vzít, už tomu bylo dlouho, co jsem se starala o nějaké vlče a naposledy to byli dva mladí, vyděšení kluci, co opravdu neměli na nějaké hry ani pomyšlení. Touhle dobou už museli být oba velcí. Ovšem některé věci se nezapomínají a na výzvu ke hře se neříká ne. napodobila jsme tedy vlčkovu pózu, břicho dolů, zadek nahoru, zvědavá, co udělá dál.

1.

---> Rokle

Les, o kterém jsme hádala, že tam sídlí smečka, se rychle přibližoval. Spoléhala jsem teď na Vina, že ví, kam jde, protože i když mi terén nebyl neznámý, na území jsem ještě nikdy nebyla, nebo jsem si to alespoň nepamatovala.
"Na to ti jasnou odpověď dát nedokážu. Potkala jsem ho všude možně, jen možná na červenou louku chodí častěji, tam jsem na něj narazila už dvakrát..." Tak mě napadlo, že jsme se na tohle mohli zeptat přímo pana Wu, když jsem ho naposledy potkala. On sám musel nejlépe vědět, kde bude příště, ovšem otázkou zůstávalo, jestli by byl také ochotný nám to prozradit. Usmála jsem se Vinovu plánu: "To by mohlo fungovat. Můžeš to zkusit."
To už jsme ovšem dorazili k lesu. Rozhlédla jsem se po rozložitých větvích a pak se na svého společníka opět usmála. "Už jsem tu párkrát byla a stejně si nemyslím, že by to bylo horší, než když v horách sejdeš mimo stezku." Přesto jsem se však stále držela u Vina a dávala si dobrý pozor, kam šlapu. bylo by hloupé ztratit se takhle blízko k cíli.

---> Daénská smečka

---> Červená louka

To byla dobrá poznámka. Pro mě to také bylo poprvé, co se mi Wu jenom nepokusil vnutit spoustu věcí, které jsem nepotřebovala, což bylo zajímavé. "Možná to bude tím, že ho potkávám každou chvíli a každou chvíli u něj koupím alespoň něco," uvažovala jsem nahlas. Nikdy jsem nedělala žádné opravdu velké nákupy, ale kdyby se to sečetlo, už jsem u toho vlka nechala docela slušné množství těch zvláštních kamínků "Možná že když k němu budeš chodit častěji, taky ti pak něco nabídne jen tak." Kdo ví, jaké záhadné záměry řídily rozhodování pana Wu. měla jsem jisté pochybnosti o tom, že je to vlk jako každý jiný. Nikdy jsem ho neviděla dělat něco jiného, než prodávat s tím svým vozíčkem. Jedl vůbec? Spal někdy? Odkud měl všechny ty předměty? To všechno mi zůstávalo jednou velkou záhadou.
Vedla jsem nás pěšinou po úpatí, která byla stejně schůdná, jako jsem si pamatovala. Nejspíš musela být i používaná, protože nevypadala příliš zarostle. "Všechno to bylo maličké. Myslím, že tam měl nějaké lasičky, ty by užitečné být mohly. Sám víš, jak nebezpečné a mrštné jsou. I tak ale pochybuju, že by dokázaly ulovit víc než nějakou koroptev... a pak jsem tam myslím zahlédla nějaké ptáčky a něco, co vypadalo jako myš? nebo to byla veverka? Už si nejsem jistá." Moc jsem ta zvířátka nezkoumala, ale pokud jsem mohla soudit, nebyla zamýšlená jako výpomoc, spíš jako... společnost. Vždyť s takovou drobnou havětí si vlk ani nemohl popovídat.

---> Les alf

---> Sněžné tesáky

Už to byla pěkná doba, co jsem naposledy letěla portálem, ale že by to od té doby bylo nějaké příjemnější to jsem opravdu tvrdit nemohla. Div jsem se udržela na nohách, když mě vyplivl mezi moře červených květů a měla jsem co dělat, abych neukázala světlu světa své poslední jídlo. Vino to zjevně nesnášel tak špatně, ale možná cestoval portály častěji, těžko říct. Naštěstí nepříjemné následky cestování rychle odezněly a mohli jsme pokračovat v cestě. "Taky mě to trochu překvapilo," přiznala jsem, "ten vlk ty kamínky skutečně miluje, čekala bych, že alespoň pár jich chtít bude, ale prý tentokrát ne." Byl to zvláštní vlk, tenhle pan Wu, těžko říct, jestli ho někdo doopravdy chápal. "Určitě," usmála jsem se na něj. Neplánovala jsem to vyplýtvat, ale jistě se dřív nebo později naskytne situace, kdy bude moudré to použít.
Na jeho otázku jsem přikývla. "Něco takového říkal, ale prý je neprodává, prý jsou jen pro některé vlky. O moc víc k tomu říct nechtěl." Lissandra takového mazlíčka měla? nepamatovala jsem si, že bych nějakého viděla, když jsem ji potkala naposledy. Skutečně to bylo zvláštní a zajímavé. Mohla bych se jí zeptat, jak k němu přišla a jaké to bylo. nejdřív jsme se ovšem museli dostat do Daénu. Vzhlédla jsem k hoře a pak se otočila na Vina: "Bude lepší vzít to kolem. Vlastně znám i docela příhodnou cestu po úpatí."

---> Rokle přes Nejvyšší horu

To mě zrovna docela zaujalo, ale říkal, že ty vydává jen některým vlkům a že pro mě by se žádný z nich nehodil, s čím jsem vlastně souhlasila.
mezitím jsme se dostali k něčemu, co mi připomínalo portál, na který jsem už před časem narazila. Stezka tu také končila, takže to musela být správná cesta. Vino rozhodně příliš neváhal a já, ačkoli jsem z cestování portály nebyla dvakrát nadšená, jsem ho následovala, ať už vedl kamkoli. Snad ten vlk věděl, co dělá.

---> Červená louka (přes portál)

//nechce se mi to z nějakého důvodu odeslat v jednom kuse...

Opět jsem následovala Vina a doufala, že jdeme správně. Zdálo se, že jsme narazili na něco, co vypadalo jako stezka, což sice nutně neznamenalo, že někam povede, ale šlo se po ní lépe, než kdybychom se proplétali skalami a jistá naděje tu byla vždycky. "Ale docela i ano. Má své obvyklé zboží a nabízel to samé, co měl i předtím když jsme ho potkali na louce, akorát už nejspíš číst někde rozprodal. Ale dal mi zdarma takovou věc, prý je to p Vysvětlil mi i něco málo o tom, jak to použít, ale také mi řekl, že se to dá použít jen několikrát, než to přestane fungovat, takže jsem to teď nechtěla testovat. Musela jsme uznat, že mě potěšilo, že už mě pan Wu poznává. "Také jsem si všimla, že měl na vozíčku nějaká zvířata, prý jako mazlíčky."

V to jsem rozhodně doufala. Vino nebyl vůbec špatný, ani trochu by mi nevadilo potkat ho i někdy do budoucna a vzhledem k tomu že byl člen Daénské smečky stejně jako Zinek jsem měla pocit, že to není vůbec nepravděpodobné. Nebýt už tak zvyklá na život samotáře, nejspíš bych i uvažovala, že se do smečky přidám. To teď ale nebylo důležité, protože jsme se tam nejdřív potřebovali nějak dopravit a cesta nám ještě chvíli potrvá.
Pouze jsem přikývla. Být jediný vlk kolem, který teoreticky má schopnost ovládat magii, ale nedokáže to, to muselo být opravdu frustrující. nedokázala jsem si představit, jaké to muselo být... nepřipadal si od ostatních odstrčený? nebyl tu jistě jediný, kdo magii neovládal, ale i tak takoví vlci tvořili menšinu, ať už se bez magie narodili, nebo se ji prostě v životě nenaučili. Jak jsme tak šli, zahlédla jsem opodál povědomého vlka V duchu jsem se zasmála. "Ten vlk nás snad pronásleduje," prohodila jsem směrem k Vinovi. Nedávno jsme ho potkali na louce a už tu byl zas. Neodolala jsem a šla se podívat, jak se změnil jeho sortiment. Nic jsme nepotřebovala, přesto mi pan Wu vnutil nějaký podivný předmět, než jsem se stihla omluvit a utéct. Nechtěl za to ani žádné kamínky, což mě sice překvapilo, ale nestěžovala jsem si. "Tak tedy kudy půjdeme?" zeptala jsme se Vina, který to tu podle jeho slov znal lépe, než já. Pokud jsem tu už někdy byla, nepamatovala jsem si to. cesta, po které jsme kráčeli, mi nebyla ani v nejmenším povědomá. Teď bylo zase na něm, aby vedl mě tam, kam máme jít.

Nákup:
Měňavčí plášť - zdarma, trénink Vina v magii

Schváleno

---> Mlžné pláně

Čím víc jsme se blížili k horám, tím víc mlha řídla a brzy bylo zase vidět, kam jsme to vlastně šli. Skutečně jsme se trochu vychýlili z kurzu, ale nebylo to nic strašného. V horách se už snad zorientujeme snáz a pokud jsem si to pamatovala dobře, potřebovali jsme teď na sever. tam někde by měla být cesta. Usmála jsem se Vinovu prohlášení: "Budu se na to těšit." Co mu chybělo na talentu a zkušenostech, to rozhodně víc než dobře vyrovnával odhodláním a nadšením pro věc. Kdo ví, třeba skutečně promění celou louku na Plazivce, až se zase uvidíme. Něco takového by nebylo ani v nejmenším jednoduché, ale rozhodně to nebylo nemožné. Dokázala bych něco takového já? Možná že i ano. Zkoušet jsem to nehodlala, protože by to louce samotné nejspíš moc neprospělo, ale měla jsem důvěru ve své vlastní schopnosti a vyvolat plazivců sto místo jednoho, to už jistě nebyl takový rozdíl. "Pokud pocházíš z místa, kde jste magii nepoužívali odmalička, ani mě to nepřekvapuje, ale čím víc se s ní budeš setkávat a čím víc ji budeš používat, tím přirozenější ti bude připadat." Byla jsem optimista, tenhle vlk se s tím zvládne vypořádat, i když mu to možná chvíli potrvá. To už jsme však dorazili do hor. "Znáš odsud cestu na druhý ostrov?" zeptala jsem se.

Skutečně jí bylo hodně. Až příliš hodně, takže už jsem ani své teorie dále nerozváděla. Snažit se ji odstranit, to by bylo jako snažit se vyrůst celý les. pro jednoho vlka něco doslova nemožného a navíc zbytečného. Přikývla jsem. "Myslím, že zatím jdeme správně. Pokud jsme se vychýlili z kurzu, tak jen minimálně." V horách se pak budeme orientovat mnohem snáz, proto jsme se nebála, že bychom byli ztracení. navíc i přes hustou mlhu prosvítalo pár paprsků slunce, které mi napovídaly, že směřujeme na východ. Poradili jsme si bez magie (hlavně tedy on) doteď, jistě to zvládneme i nadále.
věnovala jsem mu povzbudivý úsměv. "To vůbec nevadí, příště se ti povede i plazivec. Hlavní je, že jsi magii opravdu použil a podařilo se ti něco. To je první krok." Možná nepatrný krok, který bych já dokázala i kdyby mě vzbudili o půlnoci a se zavřenýma očima, ale já magii trénovala celý svůj život. On teprve začínal. Vzato kolem a kolem, já byla s jeho úspěchem nadmíru spokojená, i když nešlo o nic velkého, i když on se na to moc netvářil. "Víš, myslím, že jim doopravdy a úplně nerozumí nikdo. I ten nejznalejší vlk občas narazí na něco, co ho překvapí," usmála jsem se na něj. "Magie prostě ne vždycky dělá to, co po ní chceme, ale čím víc budeš trénovat, tím lépe ji dokážeš usměrnit. Ve výsledku je to dovednost stejně jako třeba běh nebo lov a čím víc ji budeš používat, tím lepší v ní budeš." Tím jsme víceméně tohle učení uzavřela. Říká se, že v nejlepším je dobré přestat, navíc jsme před sebou měli ještě kus cesty a neměli bychom se unavovat víc, než bylo nutné.
Mlha brzy začala řídnout a před námi se v dálce objevily vrcholky, hor, které se rychle zvětšovaly. Docela jsem se těšila, až dám tomuhle místo sbohem.

---> Sněžné tesáky

Na jeho otázku jsem přikývla. "Pravděpodobně. Náročné a navíc neefektivní, když se podíváš, kolik tu kolem nás mlhy je." Pokud bychom stáli na místě, nemuselo by být složité vytvořit kolem nás kruh čistého vzduchu, ale když jsme se pohybovali, stálo by to jistě daleko víc úsilí, než by nám stálo za to vidět malinko líp. Tak či tak jsem tuhle teorii nehodlala převádět do praxe. Alespoň ne ve velkém měřítku, abych tedy řekla pravdu. Když jsem o tom mluvila, byla jsem zvědavá, jestli by něco takového bylo skutečně možné, myslím tedy srazit pomocí magie vzdušnou vlhkost. Soustředila jsem se na okolní rozptýlené kapičky vody a snažila se jim dát nějakou kapalnější podobu. Poslouchaly jen neochotně, chvíli jsem si myslela, že neudělají nic, ale pak se na trávě přede mnou začaly objevovat rostoucí kapičky rosy a zdálo se, že mlha nad nimi maličko prořídla. Podle všeho to fungovalo. Jen co jsem si to ověřila, zase jsem toho nechala, abych zbytečně neplýtvala energií a mohla se věnovat učení Vina. zatím se mi ho podařilo naučit jen něco málo o kytkách, ale nevzdávala jsem naději. A tentokrát... se konečně zadařilo. Vino se možná nedíval, ale já ano a možná až příliš pozorně. nechtěla jsem, aby mi unikl jakýkoli úspěch, i kdyby byl sebemenší, proto jsme si všimla, že tráva konečně zareagovala. Jen maličko, kdybych ji nesledovala, ani bych to nepostřehla. Široce jsem se zazubila, šťastná, že se Vinovi podařilo alespoň něco. takže nebyl ztracený případ, potřeboval opravdu jen cvičit! Tohle byl rozhodně první krok. "Povedlo se ti to!" řekla jsem nadšeně. Nebyl to plazivec, ale počítá se všechno. Byl to opravdu Vinův osobní úspěch, já mu s tím nepomáhala. "Vyrostla! Dokázal bys to udělat ještě jednou?" Když už přišel jak a to, bylo potřeba, aby to zase nezapomněl. teď už to pro něj určitě bude o něco snazší, jak s emu to jednou podařilo.

V odpověď jsem zavrtěla hlavou. "To neumím. Jen vodu, ale s tou jsem ještě neměla možnost se naučit. Možná bych byla schopná vlhkost ze vzduchu srazila proměnit ji ve vodu..." uvažovala jsem nahlas, ale nezkoušela jsem to. Neviděla jsem v tom moc smysl, protože mlhy tu bylo tak jako tak moc a abychom pořádně viděli, musela bych jí odstranit obrovské množství, což bych jistě nedokázala, když voda nebyla můj vrozený element a ani jsem se s ní ještě pořádně nenaučila od doby, kdy jsem ji dostala u Wua. Možná bych měla využít příležitosti, kdy Vino cvičil svou magii, ale nakonec jsem to neudělala. Místo toho jsem se snažila vymyslet něco jiného, co by ještě mohl zkusit a co by mohlo fungovat. Element jistě měl, o tom nebylo pochyb. Ještě jsem neslyšela o vlkovi s barevnýma očima, který by žádný element neměl a to jsou slyšela a viděla už spoustu věcí. ne že by to bylo nemožná, ale bylo to natolik nepravděpodobné, že jsem to jako možnost vyloučila. Což znamenalo, že něco děláme špatně. Vino nebyl zrovna talentovaný, to jsem musela přiznat, přesto jsem však věřila, že alespoň základní věci zvládne. "Možná jen potřebuješ cvičit a přijde to," v tuhle chvíli jsem si už pomalu začínala připadat, že se o tom nesnažím přesvědčit jeho, ale samu sebe, "mohlo by i pomoct vidět vlky okolo tebe, jak používají magii. Podívej." Nechala jsem před ním vyrůst další rostlinku, kterou jsem dřív ukazovala Zinkovi. "Tohle je Plazivec, je to v podstatě plevel, i když je léčivý. Roste všude." Když rostl všude, musela to být jednoduchá rostlina na vypěstování pomocí magie. Já s tím třeba nikdy neměla problém. Už mi začínaly docházet nápady. Možná skutečně potřeboval spíš čas a spoustu neúspěšných pokusů, než se mu zadaří, místo dlouhého seznamu způsobů, jak magii probudit.

"Vím naprosto přesně," přikývla jsem. A měl pravdu, skutečně nebylo špatné občas obměnit maso v jídelníčku i něčím jiným. nevěděla jsem sice jak tahle houba chutná a možná nebyla nic moc, ale na chuti nakonec tolik nezáleželo, pokud se nejednalo o něco vyloženě odporného. Hlavní bylo si zaplnit žaludek něčím, co nemělo nepříjemné vedlejší účinky a pokud kvůli tomu nemusel umřít žádný živočich, jen dobře.
Pobaveně jsem se usmála. "Možná. Ne tedy, že bychom teď měli na vybranou." Dokud jsme opravdu nebloudili, mlha mi nevadila a tohle byla podle všeho kratší cesta, než kdybychom vyrazili na druhou stranu a přes most, nehledě na to, že v Temném lese se dalo zabloudit úplně stejně jako tady. Nicméně pokud bychom se teď rozhodli jít jinudy, museli jsme projít mlhou tak jako tak.
Sledovala jsem Vinovy neúspěšné pokusy přimět trávu vyrůst a čím dál tím víc jsem začínala uvažovat, jestli bych mu skutečně nepomohla. Pokud si dost nevěřil, skutečně by mu mohlo pomoct vidět něco, co považoval za výsledky svého snažení, ale... pokud skutečně potřeboval jen pochopit jak na to, k ničemu by to stejně nevedlo. Sledovala jsem jeho narůstající frustraci s mírným znepokojením. Ovládání magie skutečně nebylo nic složitého a takovouhle jednoduchou věc by měl zvládnout i úplný začátečník. "Nic si z toho nedělej. Pokud jsi jako malý magii nikdy nepoužíval, je normální, že ti to nepůjde hned," snažila jsem se ho povzbudit a také vymyslet něco jiného, co by mohl zkusit, protože tohle zjevně nefungovalo. "Zkus zavřít oči a představit si rostoucí trávu kolem sebe."

"Abych řekla pravdu, vůbec nevím. Neznám ty houby, takže to nedokážu říct. Atreas ale říkal, že nezáleží na tom, v jakém lese jsme, když nám ukazoval ty zelené. Možná to samé platí i pro ty tvé." Nepotřebovala jsem je však znát hned, vždyť nebylo kam spěchat. Určitě to i chvíli počká. "Popravdě si taky nejsem jistá, jestli Zlatý les leží opravdu tamtím směrem. Kdybychom odbočili, mohli bychom tu také začít bloudit v kruzích a skončit úplně jinde," přiznala jsem. Zatím jsem si byla docela jistá, že od chvíle, co jsme opustili Začarovaný les, jdeme rovně, ale čím déle jsme šli mlhou, tím víc mě ta jistota opouštěla. Mohli jsme tu klidně už teď bloudit a ani o tom nevědět. Mlha byla v tomto ohledu velmi zrádná. Usmála jsem se jeho optimismu. "Taky myslím, že se nevidíme naposledy. A beru tě za slovo." Druhá věta se samozřejmě týkala jeho magie. věřila jsem, že má šanci se to do té doby naučit. Proč by taky neměl, že? byl to schopný vlk a magii se naučit chtěl, neviděla jsem tedy důvod, proč by to neměl zvládnout.
Přikývla jsem. "Jak jednou zjistíš, jak na to, už to nezapomeneš a půjde ti to stejně snadno jako dýchání." Sledovala jsem trávu, kterou sledoval on, stejně pečlivě, ovšem nezdálo se, že by se něco dělo. Tráva prostě zůstávala stejná a Vinovy pokusy naprosto ignorovala. Vzhlédla jsem a podívala se na Vina, pak zas na trávu. Ne? jistě, bylo možné, že ještě nepřišel na to, jak to udělat správně. Používání magie byl takový zvláštní pocit, který se nedal popsat slovy. Skoro jsem začala uvažovat, jestli nemám trávu nechat vyrůst sama a pak předstírat, že se to povedlo jemu. Pokud by byl vlče, které si nevěří, udělala bych to, ale tady by to asi k ničemu nebylo. Vino vypadal, že si věří, že to zvládne, jen mu to prostě nešlo. "To je divné..." zamumlala jsem spíš pro sebe.

Vážně jsem přikývla. naprosto jsem s ním souhlasila, i když já ty houbičky už znova zkoušet nehodlala, ať budu ve společnosti kohokoliv. věděla jsem, jak fungují, nepotřebovala jsem to tedy zjišťovat znova a jíst je jen pro jejich účinek, to mě opravdu nelákalo. nechápala jsme vlky, co by je jedli jen tak pro legraci, nemoct se spolehnout na vlastní rozum, že neudělám nic hloupého, bylo přinejmenším nepříjemné.
Když zmínil, že bychom se nejspíš museli vrátit, podívala jsem se směrem, kde ležel Zlatý les. Byla to zacházka, moc se mi tam nechtělo. "Možná porostou i v tom vašem lese," navrhla jsem. "Víš co? Můžeš se po nich podívat tam, to bude alespoň po cestě. Když tam nebudou, tak nevadí." Mně samotné však louka vyhovovala. Kromě rostlin, které nám ukázal Atreas, a které Vino znal stejně jako já, jsem znala ještě dvě bylinky. "tak podívej sem," pobídla jsem ho a znova tlapkou prohrábla trávu. V místě, kde jsem se jí dotkla, ze země vyrostla vysoká červená květinka. "Tohle je Trychtýřek," představila jsem ji a pak pokračovala a vysvětlila mu všechno, co mi o Trychtýřku řekl Zinek. Že se luhuje a že se řadí mezi léčivky a podobné věci. "ještě mám myslím jednu, kterou neznáš." Tu mu ale ukážu až za chvíli. Opět jsem se pustila do vysvětlování magie. Jak? No, to byla dobrá otázka. "Mělo by to pro tebe být přirozené. Musíš se soustředit na trávu, chtít po ní, aby vyrostla a věřit tomu, že to doopravdy udělá." Teorie nebyla složitá, horší už bylo převést to do praxe. "Magii země máš určitě a tohle je něco, co by měla zvládnout i vlčata, takže to určitě dokážeš, jen co pochopíš, jak správně na to. Zkus to." jak jsme pokračovali v chůzi, všimla jsem si známého vlka s vozíčkem, na kterého už jsem narazila... kdo ví kolikrát. Šli jsme k němu, takže jsem se na okamžik odpojila, pozdravila Wua, jen si vyřídila rychlý nákup a už jsem byla zpět u Vina.

Nákup:
1x Mystery box - 50 kšm

Na účtě 216 kšm
po nákupu 166 kšm

Mystery box - 14 - Chcíplá ryba
Schváleno

Tomu jsem se musela pousmát. Ano, dalo se to tak říct. Dokud jsme se však poté zas oba v pořádku potkali, nejspíš jsem si neměla na co stěžovat. "Snad ne. Území smečky by mělo být bezpečné," doufala jsem v to. jenže vždycky se může něco pokazit, takový už byl život. Já bych rozhodně ocenila pár dní, které bychom se Zinkem mohli strávit spolu v klidu, někde kde nás nic nepřepadne a ani se nepřihodí žádná katastrofa. Nebylo to přece tak moc, co jsem mohla chtít, ne?
"Ah..." řekla jsem, "tak to chápu, že už jsi je nechtěl zkoušet znova. Bylo to... zajímavé, ale taky bych je už znova nejedla." Na jednu stranu kdybych věděla, co dělají, ani bych se jich nedotkla, na druhou stranu jsem teď přesně věděla, proč se jim vyhnout. "Moc ráda bych je viděla! Pokud tě zajímají rostliny, možná také znám pár, které bych ti mohla ukázat." Vždycky jsem se ráda přiučila něčemu novému. Vinovi jsme rozhodně nezazlívala, že nás nezastavil, sama bych v té situaci nejspíš potřebovala víc, než pouhé "nežer to, nevíš, do čeho se ženeš." na jeho otázku jsem zavrtěla hlavou, "neviděly." měla jsem jiné starosti, než se starat, kde je Lissandra. Pak jsme se dostali k magii. "Ráda se tě něco pokusím naučit. Znáš alespoň teorii? Myslím jak poznáš, co má kdo za magii a jak ji použít?" Použít magii nebylo nic extra složitého, stačilo vědět jakou vlk má, soustředit se a... použít ji. Pro mě to už bylo něco přirozeného, už jsem nad tím ani moc nepřemýšlela. "Pokud ne, nejlepší bude začít s něčím jednoduchým." Prohrábla jsme tlapkou trávu před sebou a přiměla ji začít růst, až byla o viditelný kousek vyšší, než okolní tráva. "Nechat vyrůst už existující rostlinu je neco, co by mohl zvládnout i začátečník."