Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nejspíš bylo dobře, že jsem byla příliš zabraná do vlastních myšlenek, a příliš daleko, abych slyšela, co šedivák říkal. Dobře pro něj. Měl pořád šanci udělat dobrý první dojem, pokud by o to někdy v budoucnu stál. Nicméně jsem se nedostala příliš daleko, když za mnou zrzek zavolal. Zastavila jsem se a ohlédla se. "Opravdu jsem nechtěla rušit, ale... Hledám svého přítele... Zinka. Je šedý, ale ne jako ten vlk, s kterým jste mluvil, je..." Roztomilejší? Hezčí? To jsem skutečně nehodlala vykládat cizímu vlkovi, nemluvě o tom, že by mu to rozhodně nenapovědělo, koho to hledám. "...světlejší, s jednou černou nohou." Nemyslela jsem si, že by mi ten vlk dokázal poradit, ale za pokus to stálo. Na jeho druhou otázku jsem zavrtěla hlavou, "žiju tady na ostrovech už delší dobu, docela se tu vyznám." Vypadala jsem ztraceně? Svým způsobem to nebylo daleko od pravdy, připadala jsem si ztracená, ačkoli jsem věděla naprosto přesně, kde se nacházím. Angel byl pryč, ve smečce, kam jsem nemohla vkročit. Zinek byl neznámo kde, Wyian a Rose byli na objevné výpravě a Zeiran... kdo ví, kde tomu byl konec. Z ostrovů se stal můj domov, měla jsem tu rodinu, a přesto jsem si teď připadala, že nemám místo, kam bych mohla jít. Nevěděla jsem, kde jsou vlci, které jsem měla ráda a na kterých mi záleželo.
Ale nic z toho se ten cizí vlk nedozní. "Jmenuji se Shine," představila jsem se, aby řeč nestála.

Až když jsem byla téměř u zrzavého, zaslechla jsem cizí hlasy. Všimla jsem si, že není sám. Druhý, šedý vlk, splýval s okolím podstatně lépe, možná proto jsme ho prvně přehlédla. Nebo proto, že přišel z jiného směru, na tom nakonec ani nezáleželo. Ale nebyl to ten šedý vlk, kterého jsem toužila najít. Tohohle jsem viděla poprvé v životě.
Zato ti dva se už očividně znali, jak napovídal jejich předchozí rozhovor.
"Zdravím." Zpomalila jsem do kroku a pak, kousek od nich, úplně zastavila. "Ah, omlouvám se. Myslela jsem, že jste tu sám," oslovila jsem zrzavého. "Někoho hledám a doufala jsem, že byste mi mohl poradit, ale nebudu rušit." Když tu v okolí bylo tolik pachů, jistě nebude trvat dlouho a narazím na někoho jiného. Když bych se vrátila po stopě, mohla bych se vydat za tou vlčící, kterou jsem cítila předtím. Třeba ještě nebude daleko. Mávla jsem ocasem a chvíli si ty dva prohlížela, rozhodovala jsem se, co dál. "Tak já zase půjdu, přeji hezký den," řekla jsem nakonec. Zkusím tu vlčici. Nechtěla jsem těmhle dvěma vysvětlovat, jak se mi podařilo ztratit přítele v bažině, a stejně tak jsem je nechtěla rušit, ať už se tu bavili o čemkoli.

---> Kvetoucí louka

Pořád jsme ještě žvýkala kousek stonku té zvláštní kytky, když jsem dorazila k lesu a ze všech stran mě obklopily husté, jehličnaté větve. Skutečně to tu vypadalo jinak, než jsem si pamatovala. Pokud mě vzpomínky neklamaly, dalo se tudy projít podstatně lépe, aniž bych si musela hledat cestičku mezi všemi těmi pařezy, kmeny a větvemi. Nebylo to tak strašné, to ne. Začarovaný les byl pořád hustší a koruny stromů tam často zakryly oblohu, ale i tak byl tenhle les jiný, než jaký byl, když jsem tu byla naposledy. Možná jsem zabloudila. Tak či tak jsem les viděla radši, než poušť.
Jak jsem procházela mezi stroma, zachytávala jsem cizí pachy. některé slabé, jiné novější. Muselo tu být poslední dobou docela živo. dávalo to smysl, husté stromy poskytovaly úkryt před studeným větrem a zimou. V lese bylo vždy tepleji než na louce nebo jiné otevřené pláni. Nebylo ale jednoduché se tu orientovat. Téměř jsem nepostřehla, že nemířím úplně na sever, jak jsem zamýšlela, ale spíš na severozápad, kde se tyčily hory. Čeho jsme si ale všimla byl čerstvý vlčí pach. Vlastně dva pachy. vybrala jsem si jeden a jala se ho následovat. Ať byl ten vlk kdokoli, neznala jsme ho, ale když nic jiného, třeba by mi dokázal poradit kde najít toho, koho hledám. A když ne, zase si s někým popovídat mohlo být také osvěžující. Přidala jsem do kroku, aby mi vlk neutekl. nechtěla jsme tu nikoho nahánět po lese, to by bylo krajně neslušné a nebyla jsem tak zoufalá, abych se k něčemu takovému odhodlala. Naštěstí jsme brzy uviděla zrzavý kožich, který se od zeleného okolí značně lišil.

---> Zubří pláň (Tichá zátoka)

Odchýlila jsem se od kurzu a zamířila víc na sever. Nechtěla jsem se vracet přes poušť, ačkoli byla zima a nejspíš ani můj tmavý kožich by mi nevadil. měla jsem radši zeleň. Poušť nebyla mrtvá, ale v lesích bylo vždy víc života. Měla jsme ráda živou přírodu. zelené rostliny a stromy s korunami až do nebes, ne nekonečná moře vyprahlého písku, který pálil do tlapek.
Zrovna jsem míjela jezírko, když jsem zahlédla něco, co mi přišlo povědomé. Drobná rostlinka se ovíjela kolem malého keříku, napůl schovaného pod sněhem. už neměla takové hezké listy, jako když jsem ji viděla v bažině, ale rozhodně byla ta samá. jak jsem ji uviděla jednou, začala jsme si jí všímat i v okolí. Hezká, malá, plazivá kytička nevalné chuti, která rostla všude. Bezmyšlenkovitě jsem se natáhla a kousek si jí ukousla a rozžvýkala. Chutnala stejně, jak jsem si pamatovala. Prostě tak nějak zeleně. Nechala jsme rostlinu rostlinou a pokračovala v chůzi neznámo kam. Doufala jsem, že možná někoho potkám, i když jsem si nedělala iluze jak pravděpodobné bylo, že narazím na někoho, kdo nedávno Zinka viděl.
Stočila jsme svůj kurz na sever a pokračovala podél hor k lesu. Ten mi nebyl moc povědomý, i když bych přísahala, že už jsme ho někdy viděla. Muselo to být ještě tenkrát, když jsem cestovala s Ellie. jak ten čas utíkal. Muselo to být už několik měsíců, ne-li několik let. Nebylo divu, že se les změnil.

---> Tajga

---> Sněžné tesáky

Zase jsem se ocitla sama. Usmívala jsem se a dívala se do míst, kde jsem ty dva viděla naposledy. Snad jim osud přinese něco lepšího, než co zažili doteď. Potřebovali objevovat nový svět a zvyknout si, že jsou svobodní a nikdo je tu nebude trestat za magii ani nikde zavírat. Hodně štěstí, vy dva, popřála jsme jim v duchu. To už jsem klusala přes rozlehlou pláň a mířila neznámo kam. Nevěděla jsem, kde mám hledat ani kdo by mi mohl poradit, co se se Zinkem stalo. Kolik jsem toho o něm vůbec věděla? Moc ne. Chtěla jsme to napravit. Doufala jsem, že budu mít šanci to napravit. Zinek zmizel někde v Bažinách, jednu chvíli stál vedle mě, vzápětí byl pryč, ale magie tady na ostrovech byla divoká, mohl se klidně jen někam přemístit. Zmizet beze stopy.
Nevěděla jsem, jak mám najít někoho, kdo mohl být kdekoli. Vyrazila jsem na západ, směrem, kterým jsme předtím přišli, než jsme zabloudili do bažin. Tohle bude hledání jehly v kupce sena, ale potřebovala jsem znát pravdu. Zionek byl... nevěděla jsem, co vlastně, ale jeho osud mi rozhodně nebyl lhostejný. Chyběl mi.
Přeběhla jsem louku a pokračovala přes zátoka na louku.

---> Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku)

Musela jsem se nad názory Béžového pousmát. "Když jsi o tom až tak přesvědčený, že bys vsadil drápky, to už ti musím věřit." Nakonec proč by existovat nemohli. Viděla jsem obří stonožku, bažinové monstrum a bobulky, které vlka proměnily pomalu k nepoznání. Trpaslící nebo skřítci - nebo jak to řekl - nezněli vůbec neuvěřitelně. "Třeba jednou nějakého objevíš." Rozhodně jsem nehodlala ničit jeho vlčecí sny, navíc když se mohly snadno proměnit ve skutečnost. Co jsem věděla, jeskyně tunely mohl snadno vytvořit nějaký vlk nebo jeden z bohů, ale teorie se skřítky byla taková... neotřelá.
Béžový se pořád příliš netvářil na to, aby nám prozradil své jméno. naklonila jsem hlavu na stranu a zkoumavě se na něj zahleděla. Styděl se snad? nebo měl nějaké špatné zkušenosti? Podstatná část života těch dvou vlčat se dala považovat za špatnou zkušenost, podle toho, co jsem slyšela od nich samotných, a co jsem věděla o cizácích. I když si to oni možná neuvědomovali a považovali svůj dosavadní život za normální, žádné vlče by tak nemělo vyrůstat. Každé si zasloužilo milující rodinu. Béžový nabídl alternativu. Já držela tlamu zavřenou, ale Wyian vyslovil přesně to, co mě také napadlo. "Dobře tedy," usmála jsem se na něj, "ráda tě poznává, Rose." I takové jméno bylo lepší, než žádné a pokud si tak přál být oslovován, budu to přání respektovat. "A ano, řekl jsi to nahlas, Wyiane." Bratři. Byla to hezká představa. Tihle dva něco ztratili, ale možná něco i našli, aniž by si to uvědomili. Bratři, kteří nemohli být rozdílnější.
Reakce na magii byly opět smíšené. Ta vlčata snad neměla na nic shodný názor... tedy až na toho zajíce, ale hlad nebyl něco, co bych zrovna za názor považovala. No nevadí. "Někdy to poznáš podle očí. Já mám zelené, které značí magii země. Ale není to vždy pravidlo, barva očí se může s věkem měnit a mnoho vlků ovládá i víc magií. Pak je tu taky takový starý šedý vlk, který mění magie i barvu kožichu na přání, třeba ho někdy potkáte." Pan Wu se svým vozíčkem plným magie by se těm dvěma jistě mohl líbit.
při wyianově poznámce jsem přitiskla uši k hlavě a lehce vycenila zuby. byla to instinktivní reakce, jakmile jsem si uvědomila, co dělám, rychle jsme tlamu zavřela. "Tady tě za magii nikdo trestat nebude," prohlásila jsem rozhodně. Dokázala jsme si představit, co znamenalo, že už takové nikdo nikdy neviděl. Ale jestli se někdo dotkne tohohle vlčka, jestli se mu někdo pokusí ublížit, pocítí mé zuby, to bylo jisté. "Každopádně je možné, že žádnou magii mít nebudeš. Vlci, od kterých jste přišli, místo vrozených magií, které máme my na ostrovech, používali právě své přívěšky." Kývla jsem k tomu na své tlapě. "Pravdu asi ukáže jen čas."
Pak už zas mluvil Rose. on ke svému náramku dostal podstatně lepší instruktáž, než já. Na druhou stranu, já svůj získala náhodou. "To zní jako užitečná magie," řekla jsem. "Rozhodně neznám nikoho, kdo by něco takového uměl." Cizáci měli zřídkakdy elementy. ovládali spíš magie, které byly tady na ostrovech, a vlastně všude, kde jsem za svůj život byla, vzácné.
Najít naše chlapy. Když to vyslovil, uvědomila jsem si, jak moc mi někdo chybí. jeden konkrétní vlk, kterého jsem ztratila v bažinách a od té doby se po něm slehla zem. Neměla jsem čas o něm přemýšlet, když jsem se starala o ně dva, ale teď bylo o tyhle dva postaráno. I já potřebovala někoho najít.
"Je už docela hezky a myslím, že už jsme si odpočinuli. Navrhuju, abychom sešli do údolí, je tam tepleji. Navíc máte vy dva určitě co objevovat." S těmi slovy jsem se postavila. Tihle dva se o sebe chvíli dokážou postarat, o tom jsem neměla pochybnosti. Obzvlášť, když budou mít jeden druhého. nechtěla jsem je opouštět, za tu chvíli jsme si je stihla oblíbit, ale potřebovala jsem najít Zinka a ujistit se, že je v pořádku. Byl čas, abychom se vydali každý svou cestou, za vlky, které jsme postrádali, přesto... "Než vyrazíme, chci, abyste ještě věděli, že kdykoli budete potřebovat pomoc, kdykoli budete potřebovat domov a rodinu, budu tu pro vás, ano?" bylo zvláštní říkat něco takového cizím vlčatům, ale přesto to znělo... správně. Věděla jsem, že nebudu vždy u nich, že se budou muset často s nástrahami života potýkat sami, ale chtěla jsem také, aby věděli, že nikdy nebudou sami na celém světě. vždycky budou mít někoho, na koho se obrátit. A Rose se svým náramkem by mi možná mohl poslat zprávu i když budu daleko? "Život tady bude nejspíš dost odlišný od toho, na co jste byli zvyklí, ale věřím, že se vám tu bude líbit." Dodala jsem ještě. Byl čas vyrazit zpět do údolí.

---> Zubří pláň

nechala jsme mrtvého zajíce napospas těm dvěma hladovcům a lehla si opodál. Zdálo se, že už spolu skutečně vycházejí lépe, což mě těšilo. Obě to byla milá vlčata, tím jsem si byla jistá i po té chvíli, co jsem je znala. "Je to zajíc. Většinou jsou tedy živější a dost rychle utíkají, ale večeři je lepší nejdřív zabít, než ji budeš jíst." usmála jsem se na Wyiana. "Skutečně jsi nic takového ještě neviděl?" Docela mě to překvapovalo. Čím cizáci vlčata krmili, pokud normálně nelovili? Možná u nich prostě zajíce neměli a nebo jim dávali potravu už naporcovanou. Sledovala jsem je, jak se propracovávají napůl zmrzlým masem. Museli už mít pořádný hlad. Maso nebylo nejčerstvější, čerstvě ulovený zajíc by chutnal podstatně lépe, ale ani jeden z nich si nestěžoval. Kdo ví, kdy jedli naposledy.
Podívala jsem se na béžového. "K tvé předchozí otázce..." tady jsem se zarazila. Chtěla jsem vyslovit jeho jméno, ale pořád jsem ho ještě neznala a oslovovat ho 'béžový' znělo podstatně lépe v mé hlavě, než kdybych to vyslovila nahlas. "Jak se vůbec jmenuješ? Vím, že jsi mi to ještě neříkal a pokud to říkat nechceš, je to samozřejmě v pořádku, ale vůbec nevím, jak bych tě měla oslovovat." Wyianovo jméno už jsem znala, ale béžový byl zpočátku dost zamlklý. Byla jsem ráda, že už ho to přešlo. "Každopádně vlci magie skutečně ovládají. neznám sice nikoho, kdo by dokázal vytvářet portály, ale já sama ovládám zemi a vy dva jistě budete..." pak jsem si všimla jeho očí. Šedá barva většinou neznamenala nic dobrého, pokud chtěl vlk ovládat magie. Pokud neměl nějakou, která byla opravdu vzácná, bylo velmi pravděpodobné, že magii vůbec ovládat nedokáže. "Pravděpodobně také nějakou magii ovládat budete. I když je možné, že tam, odkud pocházíte, to bylo jinak." Cizáci k ovládání magií používali přívěšky. To mi vnuklo nápad. Netušila jsme sice k čemu slouží ten můj, ale Béžový měl vlastní. "Wyiane, myslím, že ty bys měl být schopný ovládat vodu nebo vzduch. Možná zatím jen trošku, jsi ještě mladý a nejspíš jsi nikdy netrénoval, ale alespoň něco málo bys dokázat mohl. A ty... vysvětlili ti, jak funguje ten náramek, který máš na noze? S jeho pomocí bys také mohl ovládat magii, i když i ta bude nejspíš omezená jen na určitou oblast, třeba nějaký element, nebo podobně." Když jsme to formulovala takhle, možná se opomene zeptat, proč si myslím, že má Wyian takovou a takovou magii i bez přívěsku. Mohla jsme v to doufat. Teď když jsem s nimi mluvila o magii, vzpomněla jsme si na jiné vlče, s kterým jsem před časem vedla podobný rozhovor. Musela jsme si přiznat, že jsme si učení a péči o vlčata docela užívala. Nikdy jsem neměla vlastní rodinu, ale teď, s těmi dvěma vlčky, jsem si dokázala živě představit, jaké by to bylo, kdybych vychovávala vlastní vlčata. nevěděla jsem, proč tomu tak je. Možná za to mohla skutečnost, že já byla vlčice bez vlčat a oni byli vlčata bez rodičů. Vlci nebyli stavění na to, aby žili jako samotáři a vlčí mláďata neměla vyrůstat sama. Možná... možná bych si mohla nechat tahle dvě vlčata? jenže když bych se jich zeptala, jak by na to reagovala? Vždyť jsem ani neznala jméno jednoho z nich.

Nemohla jsem se tomu nepousmát, když se béžový vlček konečně odhodlal promluvit i na Wyiana. Vlčata jsou vlčata, nevydrží mlčet dlouho. byla jsem ráda, že ani tenhle nebyl výjimkou. Nicméně jsem se tvářila, že jsem si té jejich konverzace vůbec nevšimla, ačkoli jsem samozřejmě pozorně poslouchala. Možná spolu i budou vycházet. Možná se udobří a nakonec se z nich i stanou kamarádi. kdo ví, co leželo v budoucnosti.
zareagovala jsem až když mi béžový položil přímou otázku. Dalo se to svým způsobem očekávat, u cizáků asi moc rozličné krajiny nepoznali. Usmála jsem se na něj: "To i to. Teď jsme se dostali do hor, proto je tu méně stromů a je tu také větší zima. Ale i pokud bychom se pohybovali v nížině, tady na ostrovech je krajina dost rozmanitá. Je tu spousta zajímavých míst. Je tu vodopád, most, na severu velké zasněžené pláně, téměř všechno, co tě napadne." Než jsem přišla na ostrovy, neznala jsem žádné místo, které by bylo tak rozmanité, co se krajiny týkalo. připisovala jsem to, alespoň částečně, na vrub magii, která tu v okolí byla snad všude.
bylo hezké vidět, že se vlčata začínají vzpamatovávat ze špatných zážitků. nečekala jsem, že bude béžový až tak upovídaný. Zpočátku se zdálo, že to Wyian bude ten, kdo bude mluvit víc. Nejspíš bych toho měla využít a zeptat se béžového znova na jméno, ale nechtěla jsem riskovat, že se zase uzavře do sebe. Jméno ještě může počkat. zasmála jsem se jeho prohlášení, že zní teleporty kouzelně, "Ano, to ano. Ve skutečnosti jsou tvořené pomocí magie, takže skutečně kouzelné jsou. Nějaké najdeš i tady na ostrovech, ale existují jen jako spojka mezi dvěma určitými místy, takže nejspíš nebudou jako ty teleporty, které jsi dosud poznal." I pouhým posloucháním, aniž bych se musela ptát, jsem se dozvídala spoustu věcí. "Smečka je sdružení vlků. Jsme společenští tvorové a žít na jednom území spolu s ostatními je výhodné v mnoha ohledech. Znamená to stálý domov, místo kam se vracet, ale i ochranu před nebezpečím. Pokud se také na lov vydá víc vlků, zvládnou ulovit i velkou zvěř, na kterou by si jeden sám netroufl," vysvětlila jsem jednoduše.
Vylezla jsem z jeskyně, "čich zrovna ne, ale vím, kde je hledat. Počkejte tady, ano? Pokusím se být zpátky co nejdřív s něčím k snědku." Nechala jsme je u jeskyně. nebyli malí, takže jsem si byla docela jistá, že tady budou v bezpečí a pak je tu i najdu. Snad se nezačnou nudit a nenapadne je jít někam na průzkum. Hory dokázaly být zrádné. byla jsem odhodlaná najít rychle nějakou kořist, ulovit ji a vrátit se a tak jsem také udělala. Rozběhla jsem se pryč do jeskyně a vstříc horám. Muselo tu žít něco dost malého, abych to zvládla ulovit a odnést, mimo to jsem plánovala trochu podvádět a použít k lovu magii. nelovila jsem v horách ráda, stačilo trochu nepozornosti a vlk si mohl vážně ublížit, obzvlášť teď v zimě, kdy mohl sníh maskovat zrádný štěrk.
Jak se brzy ukázalo, nemusela jsem ani lovit. Můj čenich zavětřil jídlo a já se vydala po pachu. Slezla jsem do jedné průrvy. Můj příchod vyrušil párek vran, které se s krákáním vznesly od mrtvého zajíce. Neležel tu dlouho, ještě nebyl zmrzlý. Musel uklouznout a zřítit se sem dolů. Nebylo to moc a nás tři to rozhodně nezasytí, ale lepší, než nic. Později se můžu porozhlédnout po další potravě. Sebrala jsem zajíce a zamířila zpět tam, kde jsem nechala vlčata. Donesla jsem mrtvého zajíce až před jeskyni. "Tady máte. Není toho moc, ale prozatím to bude muset stačit." Posadila jsme se opodál.

---> Bašta (přes Bull meadow)

Ještě ke všemu se začínalo ochlazovat a nebylo to jen tím, že jsme se dostali do hor. Oparvdu nebude od věci najít brzy nějaký teplý úkryt, kam bychom mohli složit hlavu. Alespoň už nesněžilo, ale hromady sněhu výrazně ztěžovaly chůzi a výšlap se stal opravdu namáhavým. Dávala jsem si pozor, abych nešla příliš rychle a stále jsem po očku pozorovala obě vlčata, abych jim mohla přizpůsobit tempo, pokud začnou zaostávat. Naštěstí jsem nemuseli nikam daleko, jakákoli jeskyňka, do které se vejdeme a která ještě nemá nájemníka nám postačí.
jak jsme šli, naslouchala jsem povídání béžového. Wyian začal být podivně zamlklý, ale nehodlala jsem snažit se ho přimět k hovoru. možná byl jen unavený, možná byl příliš ztracený ve svých myšlenkách. Nepůjdeme už dlouho, všichni jsem potřebovali trochu odpočinku a jídlo. Faustovo drobné přeřeknutí mi neuniklo a mírně jsem se pousmála. Že by už se začal považovat za jednoho z místních vlků? To mohlo být jedině dobré znamení. nebylo mnoho šancí, že by se mohl vrátit k cizákům, ať už chtěl jakkoli moc. věděla jsem, že pokud se nestane zázrak - pro něj zázrak, pro nás ostatní by to byla spíš katastrofa - bude si muset zvyknout na život mezi místními vlky a považovat se za jednoho z nich. Co jsme já věděla, tak to byl vlk jako každý jiný, ačkoli podle barvy očí postrádal element. "Tady v horách nejspíš moc tunelů nebude. většina jeskyní jsou jen malé výklenky a nevedou dost daleko, aby se jim dalo říkat tunel, ale alespoň tam nefouká a když vidíš celý prostor, nic tě nepřepadne zezadu." byla jsem ráda, že se rozmluvil a neobviňoval dál Wyiana z jakýchkoli zločinů, které jen mohl provést. Třeba spolu ti dva nakonec i budou vycházet, pokud spolu vydrží dost dlouho. Ale to bylo ve hvězdách. "Magická věc na přesun? To by mohl být teleport." Začínala jsem se trochu ztrácet v tom, co říkal. Žil v tunelech? Cizáci žili v tunelech, ale opravdu jsem netušila, jestli k přesunu běžně používali teleporty i tam, kdy žili. Možná, že ano, ty jejich přívěšky mohly mít ledajaké schopnosti.
Oznámení o jídle se setkalo se zajímavou reakcí, alespoň tedy ze strany béžového. Wyian stále mlčel. "A co ty, Wyiane, lovil jsi někdy?" zopakovala jsem otázku přímo pro něj. "Pokud ne, mohla bych vás to pak naučit. Nevím, jak to bylo u vás, ale tady, pokud nejste členové smečky, se každý vlk stará o vlastní obživu." vynechala jsem zmínku o tom, že by je to normálně měli naučit rodiče. Tentokrát bude muset stačit i cizí vlčice, jako jsem byla já.
Konečně jsem došli k něčemu, co vypadalo jako úkryt. Zastavila jsem před ním a otočila se na ně: "Počkejte tady, podívám se, jak to vypadá uvnitř," požádala jsem je. Pokud by tam byl medvěd, bude lepší, když na něj narazím já, než oni, ačkoli to už také nebyli žádní drobečkové. To, co jsme objevili, byla docela hezky vypadající jeskyně, ačkoli jsem se musela sehnout, abych se dostala dovnitř. Podlahu pokrýval jemný písek a mírně stoupala. Strop se rozšiřoval a vytvářel tak hezký, ohraničený prostor. V jedné ze zdí byla malá trhlina, odkud dovnitř pronikalo tiché zurčení vody, aly s tou jsem si nedělala starosti. zem se zdála být pevná a trhlina nebyla dost velká, aby skrz ni prolezlo něco, co by nás mohlo ohrozit. vykoukla jsem opět ven: "Vypadá to tu bezpečně. Můžeme si tu odpočinout a pokud tu chvíli vydržíte, šla bych se podívat po něčem na zub. měla bych být za chvíli zpátky." lekce lovu zatím mohou počkat. I já nakonec hodlala trochu podvádět a použít magii, neměla jsem sílu nahánět po tom všem zajíce po louce.

---> Bažiny

Byla jsem ráda, že jsme mohli nechat bažiny za zády a dostali jsme se někam, kde byl rozhled, kde nežily obří, vlkožravé stonožky a kde to vypadalo relativně bezpečně. Když se béžový, jehož jméno jsem stále neznala, zeptal, kam to jdeme, nedokázala jsem mu dát jasnou odpověď. Chtěla jsem se prostě dostat někam, kde by bylo sucho a bezpečno, a taky nakrmit tyhle dva. Chtěla jsem jít najít Zinka, ujistit se, že je v pořádku, přitulit se k němu a už nedovolit žádným monstrům ani cizákům aby nás znova rozdělili. Abych řekla pravdu, měla jsme toho dost a doufala jsem, že teď bude zase chvíli klid. sama bych se nejradši někam schovala a hezkou chvíli nevylezla, ale nemohla jsem se tu z toho všeho hroutit před vlčaty. "Najít nějaké suché místo, nejlépe jeskyni nebo prázdné doupě. Cokoli, kde bude sucho a teplo. Pak bych vám dvěma mohla sehnat něco k jídlu, pokud budete chtít." A pak bych jim pomohla najít jejich rodiny, pokud by se jednalo o ztracená vlčata, ale to u těchto dvou nejspíš nebude možné. nemyslela jsem si, že by mnoho z cizáků přežilo a ti kteří ano nejspíš budou mít na práci jiné věci, než se starat o vlčata. Ani jsem se neptala, jestli mají tihle dva někoho tady na ostrovech. Tu otázku už mi dávno zodpověděli. Dostala jsme je z bažiny a teď jsme se musela postarat o to, aby dokázali i přežít ve světě, který pro ně musel být nový. "Zkoušeli jste už někdy lovit?" zeptala jsem se. Netušila jsem, co je mohli cizáci naučit, ale tady museli umět lovit, pokud nechtěli umřít hlady. I kdyby se dostali do smečky, nikdo je živit nebude, jakmile budou dospělí.
Jak jsem předpokládala, na louce už toho mnoho nebylo, co se týkalo jedlích rostlin, takže jsem rovnou zamířila přes louku k horám, kde spíš najdeme nějaký úkryt. Jídlo ještě chvíli počká.

---> Sněžné tesáky (přes Bull meadow)

---> Mangrovy

Dávala jsem si pozor, abych nikam nezapadla. nebylo tu dobré světlo, ale věděla jsem, po čem se mám dívat. Když to vlk věděl, mohl odhalit nebezpečnou půdu dřív, než na ni šlápl. někdy byly bažiny zřejmě, jinde se ale schovávaly pod nánosem listí a vlhkomilnými rostlinami. Poočku jsem sledovala i ty dva, aby se mi někde neztratili, dokud se nedostaneme na bezpečnou půdu. Nesnažila jsem se o žádný rozhovor, nevěděla jsme o ničem, co bych mohla říct, co by těm dvěma mohlo zlepšit náladu, takže se budu muset uchýlit k osvědčeným možnostem - jídlu a pohodlném místečku k odpočinku. Možná jim čas, kdy se budou moct se svými zážitky a ztrátou vypořádat sami, pomůže víc, než cokoliv, co bych jim mohla říct. nemohla jsem béžového ujistit, že je ten jeho Niran v pořádku a hledá ho, protože dost možná nebyl. Stejně dobře jsme nemohla ani černobílému říct, že je jeho kamarád v pořádku a že není na celém světě úplně sám. Že ani jeden z nich není sám a všechno sice nebude stejné, ale s časem se to zlepší. Cestou jsem trochu zpomalila, aby mi vlčata stačila a nemusela za mnou běžet. těšila jsme se z tohohle místa pryč a zpět na sluneční světlo. Louka už musela být blízko. Támhle za stromy? Nebo ještě kousek dál? Konečně bažiny začaly řídnout a brzy už jsme skutečně uviděla louku. jestlipak na ní ještě porostou nějaké bobulky? Nejspíš už na ně bylo pozdě, ani jsem nevěděla, jestli měli tihle dva rádi bobulky, nebo jedli jen maso. "Za chvíli jsme z bažin venku. Stačí dojít jen támhle," upozornila jsme je. Nevěděla jsem, jestli se pak béžový nebude chtít sebrat a jít po svém. Už sice černobílého z ničeho neobviňoval, ale nejspíš to bylo pro to, že nechtěl opakovat co už řekl, ne proto, že by mu odpustil. Pořád ale bude lepší, když se odpojí tam na louce a ne v Bažinách. Možná byl mladý, ale ne úplně malý. Vsadila bych se, že je dost starý, aby si dokázal sám i něco malého ulovit... pokud tedy věděl jak.

---> Bašta

Nemělo moc smysl snažit se ty dva nějak usmířit, když jsem ani nerozuměla, kde je problém, a nepotřebovala jsem, aby se kamarádili, chtěla jsem je jen dostat do bezpečí, na což úplně stačilo, že se mnou půjdou. Sama jsem se přikláněla spíš k Wyianově pravdě, promluvila jsme si s Wendurem a věděla jsem, co tu cizáci hledali, ačkoli jsem chápala i jejich důvody, ale pokud chtěl béžový vlček věřit svojí pravdě, brát mu ji nebudu. Už tak to pro něj muselo být dost těžké, obzvlášť protože Niran, o kterém mluvil, byl dost možná mrtvý. netušila jsem, kolik vlků přežilo, ale byla to jen šťastná náhoda, že jsme to my tři zvládli všichni bez úhony. Ne každý měl takové štěstí. Možná... možná kdybych tu nenarazila na tyhle dva bych teď procházela okolí a hledala, jestli někdo nepotřebuje pomoc. "Jmenuji se Shine," odpověděla jsem nikoli jen Wyianovi, ale jim oběma. Wyian měl pravdu, nebyl tu zrovna nejlepší vzduch. Byl čas odsud odejít. Pohyb béžového upoutal mou pozornost a můj pohled zběžně sklouzl po náramku, který měl na tlapce, ale víc jsem si toho předmětu nevšímala. "Tak tedy pojďte a pozor na tlapky, hlavně až se dostaneme do bažin." Počkala jsem, abych se ujistila, že oba skutečně půjdou, a pak už jsem vyrazila směrem zpět na ostrovy.

---> Bažiny

Kdo byl tenhle Niran, o kterém béžový vlček mluvil, to jsme skutečně nevěděla. věděla jsem však, že se navzdory neshodám, které mezi sebou tihle dva očividně měli, pokusím udělat všechno pro to, abych je odsud dostala někam do tepla a do bezpečí a nejlépe je i nakrmila. nebyli dost staří, aby se o sebe mohli postarat sami, bez cizí pomoci. Kdybych nechala jednoho nebo druhého samotného, bylo víc než pravděpodobné, že by ho brzy něco sežralo nebo by umřel hlady, na podchlazení, přehlédl by nějaké nebezpečí... ve světě byla spousta nástrah, která čekala na malá vlčata. "Kdo je ten Niran, o kterém mluvíš?" zeptala jsem se vlčka. Jemu na něm zjevně záleželo. Možná starší bratr nebo kamarád? Možná strýc Niran, který se o něj staral? Obě tahle vlčata pocházela od cizáků a já nevěděla ani jak to tam s vlčaty mají. Měli tihle dva nějaké rodiče, kteří by se o ně starali a vychovávali je, jak tomu bylo u nás, nebo fungovala u cizáků výchova... jinak? Černobílého jsem nemusela přemlouvat, alespoň za to jsem byla vděčná. Nenechám tu ale ani béžového. Nemohla jsem ho k ničemu nutit, to by rozhodně ničemu neprospělo. I kdyby se mnou šel jen teď a pak šel po svém, bylo by to lepší, než kdybych ho tu nechala samotného. Ať už se mezi těmahle dvěma stalo cokoli co teď béžový Wyianovi tak vyčítal, nestálo to za to, aby tu ten vlček zůstal sám bez pomoci. "Oba jste si toho prožili dost, " řekla jsem, "není to soutěž. Přišli jste o domov a o přátelé, ale není pro vás bezpečné, abyste tu zůstávali sami." Pořád jsme si živě vzpomínala na tu obří stonožku. Kdyby tu narazili na něco podobného, neměli by šanci. Otočila jsme se na béžového, "nemusíš jít s ním, pojď se mnou. Můžeš kdykoli odejít, ale tady v tom lese žije spousta potvor, které by vás mohly slupnout jako malinu, kdyby na vás narazily. Chtěl by Niran, aby se ti něco stalo?" Pravda byla taková, že jsem vůbec netušila, co by tenhle Niran chtěl, ale vlčkovi na něm zjevně záleželo a přece by neměl rád někoho, komu by bylo úplně fuk, kdyby někde bídně zhynul.

No tohle bylo tedy zajímavé. Vlčatům netrvalo dlouho a už se do sebe div nepustila. Dívala jsem se střídavě na jednoho a na druhého a přemýšlela, jak z toho. Zrádce a vrah? To určitě. Oba byli ještě vlčata a moc dobře jsem věděla, že ta si berou některé drobnosti k srdci víc, než by měla. netušila jsem samozřejmě, co se mezi těmi dvěma stalo, ale ani jsem z pouhých slov nehodlala vyvozovat ukvapené závěry. Nikdo z nás teď nebyl zrovna šťastný, oni přišli o svůj domov a přátele, já se zapletla do boje, který nebyl můj, a ztratila jsem... Zinka. Co když byl v táboře spolu s cizáky, když zasáhla vlna? Nechtěla jsem ani myslet na to, co se s ním mohlo stát, musela jsem věřit, že tam buď nebyl a nebo se o sebe dokázal postarat a přežít to, tak jako my. byl přece silný a schopný vlk. Kdybych nenarazila na vlčata, nejspíš bych se ho okamžitě vydala hledat, ale nemohla jsme tu tyhle dva nechat samotné, ať se starají jak umí. "Dost, vy dva, hádkami nic nevyřešíte," upozornila jsem je a úmyslně přitom přehlížela slzy, které se draly do očí béžového a které se tak usilovně snažil skrýt. V mých očích nebylo na pláči nic ponižujícího, on to ale mohl vidět jinak. "Co kdybychom šli odsud a našli nějaké suché místo? Už není zrovna nejtepleji, ať ještě nenastydnete." To by jim na náladě rozhodně nepřidalo. Určitě by jim prospělo i něco k jídlu, ale necítila jsem se na lov. Chtěla jsem jen zalézt někam do sucha, usušit si kožich a trochu se prospat. události posledních dní byly náročné.

---> Camp

Věděla jsem, proč nebylo bojiště místo pro vlčata. protože tam nebyl v bezpečí nikdo a i když byli vlci sebelepší bojovníci, vždy se mohla stát nějaká nešťastná nehoda. Nedostala jsem ani možnost si s těmi mladíky promluvit nebo je odtamtud dokonce dostat. Neměla jsem ani čas uvědomit si, co se stalo. Instinktivně jsem chňapla po dvou vlčatech ve snaze je ochránit před největším náporem vody a pak do nás vlna narazila. Pak přišla tma.
Musela jsem ztratit vědomí, protože když jsem opět otevřela oči, ležela jsem na zemi a všude kolem byla voda. I já jsem byla promočená, kašlala jsem a snažila se zbavit vody, kterou jsem omylem vdechla. Bolelo mě snad celé tělo. Kde jsem to byla a co jsem tady dělala? Zrak mi padl na zelený náramek s kamínkem, který se jen tak válel u mé tlapky. Hezký... pomyslela jsem si, natáhla se k němu a navlékla si ho na tlapku, zvláštní... že ho tu někdo takhle nechal. Proč je tu tak mokro...? Vzpomínky se mi začaly pomalu vracet. na boj, na kemp cizáků a hlavně... na vlčata. V mžiku jsem byla na nohou, i když jsem málem zase spadla zpátky, jak se mi motala hlava. Musela jsem zjistit, co se s nimi stalo. měla jsem štěstí, že jsem vůbec naživu, co když oni ne?
Nemusela jsem hledat dlouho. Obě vlčata skončila poblíž. zakňučení upoutalo mou pozornost na toho černobílého a já k němu stočila pohled, "už je po všem, všechno bude zase dobré, uvidíš," zašeptala jsem směrem k němu a povzbudivě se usmála. Skutečně se zdálo, že je po všem. Poblíž nebylo ani živáčka a ten náramek, který nyní zdobil mou tlapu, byl jedinou připomínkou na cizáky. Natáhla jsem se k bíločernému a opatrně ho objala tlapkou. Mohl snadno uhnout, kdyby se mu to nelíbilo. "Jak se jmenuješ?"
Ten druhý, béžový vlček, seděl opodál. Další ztracené vlče, které v tom boji dost možná přišlo o rodinu a přátele, "hej, copak se stalo? Hledáš něco?" zeptala jsem se ho něžně, abych ho nevyplašila. Dvě ztracená vlčata, která nejspíš neměla kam jít. Válka vždycky zanechá sirotky.