Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šíňa jde shrábnout muny
Takže nejdřív prosím 30 kšm a 2 mince na účet
10 % do rychlosti
šutřík si nechávám cuz it shiny - vzhled pořeším se Zí a nakreslím si
a teď body:
Mám jich celkem 49
10 - tlapka do země
15 - mystery box give me my shitty item - (1 - Bobule smrti)
10+10 - dvě tlapky do aury
3 - 1 rubín
1 - 2 kšm

Zapsáno

Azrael, Vino --> Vlčata a Niran

Tentokrát se mi vlka spoutat podařilo. Ujistila jsem se, že všechno drží, a pak od něj odstoupila. Dřív nebo později se z toho dostane, když se bude snažit. Nemínila jsem mu víc ubližovat, ale bylo by hloupé ho teď zase pustit. Ohlédla jsem se po hnědém a pruhovaném vlkovi, kteří mezitím stihli zpacifikovat druhého vlka, a s úsměvem jsem pokývla tomu pruhovanému nazpátek. pak jsem se rozhlédla kolem, abych měla jistotu, že po mně nikdo neskočí zatímco se tohohle vlka zeptám na pár věcí. Místo toho jsem ale uviděla červenobílého vlka a co víc, několik vlčat. Co dělala na bojišti vlčata? Nechala jsem vlka vlkem a vyrazila za nimi. I když okolo nich bylo dost vlků, kteří je mohli ochránit, tohle nebylo místo pro vlčata. Nemusela vidět, jak jiní umírají. Snažila jsem se prosmýknout mezi bojujícími vlky a dostat se k nim, nejlépe tak, aby si mě žádný z dospělých nevšiml. Rudobílý naštěstí vypadal, že má na práci něco jiného. Stejně jsem se k vlčatům pokusila přiblížit z té strany, aby mě neviděl. neměla jsme žádný plán, prostě jsem ty maličké chtěla dostat někam stranou od tohohle vraždění a někam do bezpečí. Dvě z nich nevypadala moc dobře. Přiblížila jsem se k nim jak jsem se jen odvažovala a zavolala na ně, "hej vy čtyři, co tady děláte?"

Azrael, Vino

Soustředila jsem se teď na svůj boj a nechala oba vlky, ať si se svým soupeřem poradí, jak umí. Stejně byli dva na jednoho, takže jsem si nemyslela, že by mě potřebovali. Sice jsem nesevřela do zubů nic, na čem bych mohla napáchat škody, ale přesto jsem se s vlkem pokusila zatřást jako se zlobivým štěnětem, ačkoli jsem mu tak mohla jen vyškubat pár chlupů nebo způsobit nějakou povrchovou ránu. Nesnažila jsem se před vlkovými tlapami nijak uhnout, ačkoli jsem mu do cesty povolala drobné kmínky, aby se ke mě nedostal tak snadno. Vlčí drápy nebyly dobrá zbraň. Dokázaly zranit, to ano, ale byly tupé a aby měly ničivý účinek, musel by zasáhnout nějakou část těla, kde nebylo tolik chlupů, například hlavu nebo slabiny, ale oboje bylo mimo jeho dosah. Dokud jsem držela jeho krk v zubech, pokusila jsem se ho znova svázat kořeny a znehybnit ho. Mým cílem stále nebylo mu vážně ublížit, radši bych se ho zeptala, co mu pruhovaný vlk provedl a proč se tady bojuje. Pokud to tedy věděl. Zajímalo mě, co se tady děje. Bojovala tu spousta vlků a mnozí z nich měli přívěšky, typické pro cizáky. proč ale bojovali cizáci proti sobě?

Azrael, Vino

Dostat do zubů jiným vlkem skutečně nebylo moc příjemné. Ucítila jsem v tlamě krev, jak mi nejspíš vlastní zub poranil vnitřek tváře, ale teď nebyl čas se tím zabývat. Ne tedy, že bych s tím mohla něco udělat, i kdyby čas byl. Ten vlk mi možná nešel po krku, ale velice rychle jsme zjistila, že to nebude lehký protivník. Nebudu ho muset zabít, to ne, ale ani bych se neměla snažit ho nezranit, když mi on tu samou laskavost neoplácel. Uhnula jsme před ním a pak sama vyrazila do útoku a pokusila se zakousnout se do jeho krku zuby. Měla jsem výhodu, co se týkalo velikosti, takže jsem dost možná byla silnější, ale on byl cizák. Netušila jsem, co všechno od něj můžu čekat. Pravděpodobně bude mít nějaký přívěšek, jaký měli snad všichni cizáci... ještě kdybych věděla, co s ním dokáže. Prozatím jsem přestala používat magii, snažila jsem se teď cizáka shodit na zem, pokud se mi podařilo chytit ho za krk, prostě jsem se s ním snažila zatřást, jako by byl kořist. Pokud ne, snažila jsem se do něj vrazit ramenem a vyvést ho z rovnováhy. Z tohohle souboje mohl vyjít vítězně jen jeden a on to nebude, pokud jsem do toho měla co mluvit. Možná jsem pacifista, ale když vyjednávání selže (ne tedy, že bych tady měla moc možnost vyjednávat), nebojím se ani bojovat.

Azrael a Vino
Já nebudu mít štěstí? Nečekala jsem, že si tu budeme povídat, tohle byl boj. Když se po mně vrhl, jednoduše jsem se mu pokusila uhnout z cesty tak, že jsem couvla. Nezaútočila jsem zuby, nechtěla jsem toho vlka zabít a vlastně ani zranit, pokud bych nemusela, potřebovala jsem ho spíš uvěznit a zabránit mu, aby se snažil ublížit pruhovanému. Vyvolala jsem kořeny a pokusila se s nimi omotat jeho tlapy a chytit ho na místě. "Tohle není můj boj," řekla jsme mu, "ale ani ti nedovolím ublížit tomu černému vlkovi." nehodlala jsem se tu vybavovat moc. Samozřejmě by mě ještě zajímalo o co tu jde, ale to jsme mohla nechat napotom, až mi ten vlk nepůjde po krku, pokud tedy nebude pomoc potřebovat nějaký z mých... kolegů. Až tohle skončí, rozhodně se jich budu muset zeptat na jména. Minimálně toho hnědého. Ten jméno druhého vlka znal, protože ho před chvílí křičel, ale já se musela soustředit na jiné věci, než abych ho zachytila a zapamatovala si ho. Soustředila jsem se na svého soupeře i když jsme si dovolila se zběžně mrknout, jak si ti dva vedou. Alespoň nás nebylo méně, než protivníků, pokud se k té dvojici tedy někdo nepřidá. Ti dva vlci si se svým soupeřem snad poradí.

---> Mangrovy

Odvedení pozornosti sice zabralo, ale stejně jsem měla pocit, že jsme se dostali z bláta do louže. Vyrazila jsem do tunelu hned za hnědým vlkem, rozhodně jsem nechtěla s tou stonožkou zůstat samotná, ovšem tunel ve mně moc důvěry nebudil. Vypadal, že se každou chvíli sesype a nás dva zavalí pod tunami hlíny. navíc ani mně neunikly kosti, které se tu povalovaly. Co když to byla slepá ulička? A co hůř, co když to byla slepá ulička, kam by nás ta stonožka skutečně mohla následovat? Příliš pozdě, už jsme byli uvnitř. Nezbývalo teď než doufat. na jedné straně byla smrtící kusadla, na té druhé... kdo ví. Skoro jsem až čekala, že bude chodba slepá, ale ukázalo se, že není, i když jsem se některými místy málem neprotáhla.
A pak jsme najednou byli venku. Zůstala jsem na ten zmatek chvíli zírat. Co se to tady dělo? Proč se tu tolik vlků snažilo povraždit navzájem? Stáhla jsem uši k hlavě a málem zacouvala nazpět do tunelu, v tu chvíli jsem si ale všimla tmavého vlka se zrzavými pruhy, který předtím vyrazil za Lissandrou. Co ten tady dělal? Možná jsem ho neznala, ale rozhodně nebylo fér, aby ho pronásledoval víc, než jeden vlk. Nikdo v tomhle šílenství zřejmě neměl rozum. Skočila jsem jeho pronásledovatelům do cesty a naježila se, "vy, stát!"

Azrael

Tohle byl značně nevyrovnaný boj, i když jsme byli dva. Alespoň že magie skutečně fungovaly jak měly. Nezůstávala jsem ale okounět, abych zjistila, jaké škody se mi podařilo napáchat. za tělem stonožky jsem zahlédla tunel, kam bychom se s trochou štěstí my dva vešli a byli tam před obřím hmyzem v bezpečí. netušila jsem, jestli ho hnědý viděl, "Hej! Támhle je nějaký tunel!" zavolala jsem na něj, ale to už jsme musela uhýbat před tucty nohou. tak a dost, pokud se odsud máme dostat, museli jsme nějak odvést její pozornost. Znova jsem povolala zemi a přiměla kořeny v hlíně vyrůst v loutku tak velkou, jak jsem jen dokázala. Nevypadala nijak extra a ani nebyla zas tak veliká, ale hlavní bylo aby fungovala. Snad se nerozpadne po prvním útoku. Poslala jsem tu loutku na stonožku. Bylo mi docela jedno, jaké škody způsobí, hlavně bylo potřeba, aby si velký hmyzák přestal na chvíli všímat nás dvou. Přikázala jsem loutce útočit na hlavu a odvést pozornost stonožky od nás, a já sama se mezitím pokusila dostat k hnědému vlkovi. A pak ideálně tunelem pryč, pokud se mi naskytla příležitost.

Azrael

Dostat toho vlka ven? To se snáz řeklo, než udělalo. Když se vás snaží zavraždit obří stonožka, zatímco se snažíte uniknout, není snadné vymyslet nějaký plán. Mohla jsem nám postavit schody, problém byl, že dokud tu ta stonožka byla a hýbala se, snadno by nás strhla dolů. Nezbývalo než bojovat. na jednu stranu jsem tomu přerostlému hmyzu nechtěla ublížit. jedna moje část obdivovala, jak je velký, a chápala, že to my jsme vpadli do její (nebo jeho? Netušila jsem, jestli nejsou hermafrodité, nebo tak něco. Stonožky se jen tak nezeptáte) díry bez pozvání Ovšem když se nás snažila zabít a sežrat, nemohla jsme její chování omlouvat. Její tělo mě obtáčelo a nevypadalo to zrovna dobře. Musela jsem jednat rychle, nebyl čas tu zvažovat možnosti. Povolala jsme svou magii a přiměla ze země vyrůst kořeny. Sotva se mi nastavilo stonožčino břicho, nasměrovala jsem je a vší silou poslala proti němu v naději, že ho propíchnou. Netroufala jsme si proti chitinu používat zuby. Možná bych chytila nějakou nohu, ale určitě byl tlustý a pevný a kdo ví, jestli by se mi vůbec podařilo napáchat nějaké škody.

Hnědý vlk něco objevil. Zastavila jsem za ním a snažila se vidět víc, ale ve výhledu mi trochu překáželo jeho tělo. "Co tam vidíš?" zeptala jsem se. Mohl to být prostě nějaký tunel. bylo by super, kdyby to byl prostě nějaký tunel. Ale ne, tady nebylo nic tak jednoduché a obyčejné. Zvuky zespoda doléhaly i k mým uším a jestli jsem něco věděla, tak to bylo to, že jsem fakt nechtěla lézt dolů. Znělo to, že je tam buď něco velkého a nebo je tam hodně nějaké havěti. Ať už šlo o jedno nebo o druhé, byla bych pro to se otočit a hezky odsud zmizet. Chtěla jsem z tohohle divného místa pryč. magie mě možná zajímala, ale co je moc, to je moc, navíc tady nemuselo jít ani o magii, jako spíš o nějakou havěť.
Jenže to už se země otřásla a hnědý vlk padal dolů. najednou jsem měla dobrý výhled na obsah díry. Stáhla jsem uši k hlavě. zespoda se nesl pach a pokud jsme mohla věřit svým informacím, stonožky byly masožravé. Tohle nebylo dobré. Tohle vůbec nebylo dobré. jedno ale bylo jasné, i když jsme toho vlka neznala, nemohla jsme ho tam nechat samotného. Budu muset dolů. Pokusila jsem se přimět zemi a rostliny, aby mi udělaly schůdky. Pokud se mi to podařilo, chtěla jsme se dostat dolů. A pak se postavit mezi vlka a tuhle věc.

Skvělé. takže naše čtyřčlenná skupina se velice rychle smrskla na dva. Už jsem nechala rostlinu rostlinou, byl čas začít řešit jiné věci, bez ohledu na to, jak moc zajímavé rostliny byly. Teď, když se Lissandra a ten druhý vlk vydali pryč, jsem přecejen začala přehodnocovat své rozhodnutí počat na místě a čekat, co se bude dít. I kdyby se mi doteď tenhle výlet nějak zamlouval, teď by se mi přestal líbit úplně. Otočila jsme se na hnědého vlka, "doufám v to. mělo by stačit počkat, až uhasne ten požár a my se dostaneme zpět..." Zatím nás tu nic nenapadlo a i když jsem z toho neměla dobrý pocit, cizáci byli to jediné, co nám tu mohlo dělat starosti. Sami dva proti nim moc nezmůžeme, ale když se nenecháme chytit, mělo by to být v pořádku. Stačilo vydržet dost dlouho. "Co jsi slyšel?" zeptala jsem se vlka, jehož jméno jsme stále neznala. teď, když to zmínil, jsem se zaposlouchala a slyšela to taky. To bylo zvláštní... vydala jsme se hned za hnědým vlkem, aby s emi ještě někde neztratil. Nebála jsem se, ne doopravdy, ale to neznamenalo, že bych tu chtěla být sama. Stačilo, že byli pryč černý a Lissandra.

Lissandra, Azrael, Vino (zůstává s Azem)

Když už mluvila o mechu, také jsem si ho prohlédla, ale radši jsem do něj moc nešťouchala. ten pohyb mohl znamenat spoustu věcí. Existovaly rostliny, které se hýbaly. Smrad rozkládajícího se listí, ve kterém jsem se vyválela, když jsme byli se Zinkem v Temném lese, už docela vyčichl a já nemínila načichnout teď něčím, co páchlo ještě hůř. Bezmyšlenkovitě jsme kus rostlinky, kterou jsem měla v tlamě, rozžvýkala a spolkla, "hm... asi máš pravdu." Prohlížela jsem si mech i okolí se zaujetím biologa, kterého někdo po deseti letech ve sklepě opět pustil do přírody. Dost možná byl ten mech něčím napadený. nějakou houbou nebo plísní. To by mohlo vysvětlovat jak ten pohyb, tak ten smrad. Ignorovala jsem, že se na mě dost možná kousek té popínavé kytky přilepil a setrvala jsem u mechu ještě chvíli po tom, co Lissandru přestal zajímat. Nic na nás přece neútočí, no ne? Mimo to jsme pořád tak trochu doufala, že se mezi stromy vynoří Zinek a dožene nás, přestože už mi to přišlo dost nepravděpodobné. Chyběl mi tu. Ale snad je někde v pořádku. Bylo mi jasné, že snažit se skupinu zdržovat by stejně ničemu neprospělo a akorát bychom tím mohli uškodit sami sobě.
Když jsem od mechu zvedla zrak, Lissandra si to už zas někam štrádovala. Povzdechla jsem si a pak nechala mech mechem a vyrazila k těm dvěma vlkům, jejichž jména jsem stále neznala. Kam se to dívali? Bylo tu něco, co mi uniklo? Měla jsem ten dojem, že je Lissandra z tohohle výletu nějaká nadšená, já ovšem její radost nesdílela a ani jsme se příliš neměla k tomu vrhat se do neznáma. Pokud jsme tu nebyli sami, nejspíš jsme narazili na cizáky a nebylo tedy rozumné chodit k nim, ale pokusit se jim zmizet. Jestli nechtěli, abychom o nich věděli, dost možná čekali na posily, nebo něco podobného. "Nejspíš ano, není rozumné se rozdělovat..." Odpověděla jsem mladému hnědému vlkovi, "Ale tohle se mi nelíbí. jestli jsou to ti cizinci, není dobrý nápad vběhnout jim takhle do náruče." Čekala jsem, že bude Lissandra rozumnější. Sama jsem věděla, že i když nás nemusí chtít zabít, příliš se s nimi vyjednávat nedalo. Já sama bych daleko radši zůstala kde jsem byla a zakročila jen když se něco semele.

Lissandra, Vino, Azrael

jenže i když jsem se snažila nedělat si se Zinkem starosti, nedokázala jsem to. měla bych se soustředit na jiné věci, ani my jsme tu nebyli v bezpečí, a přesto... přesto se mé myšlenky točily kolem něj. A pak se vedle mě objevila Lissandra, řekla mé jméno a otřela se o mě... i když jsem nevěděla, co udělala a že použila magii, najednou byly mé starosti pryč... tedy alespoň část z nich. Ano, Zinek někam zmizel, ale já mu teď nemohla pomoct. Mohla jsme jen doufat, že je v pořádku a bezpečí. A musela jsme se postarat, abych byla v pořádku a bezpečí i já sama. Musela jsem se soustředit na přítomnost a nenechat se rozptylovat. když se tu utopím nebo mě tu něco sežere... nebo mě unesou cizáci, tak tím Zinkovi rozhodně nepomůžu. Seber se Shine, zatraceně... Přitiskla jsme uši k hlavě a podívala se na Lissandru, "promiň, já..." ale copak jsme se měla za co omlouvat? Ne. neměla jsem ani ponětí, že cítila mé vlastní obavy a to všechno okolo, věděla jsem jen, že v téhle situaci zrovna moc nepomáhám, "... už dávám pozor," dokončila jsme větu spíš sama pro sebe a konečně se pořádně rozhlédla po místě, kde jsme se ocitli. I já si konečně všimla stromu a vyrazila k němu spolu s Lissandrou, pro případ, že by opravdu šlo o něco nebezpečného a ona potřebovala pomoct. Zůstala jsem ale stát opodál, sama jsem nějak netoužila testovat podivné rostliny na vlastní kůži. Sledovala jsem Lissandru a její počínání, nikoli zbývající dva vlky, takže jsem si nevšimla toho, co mohli vidět na druhé straně mýtiny. "Co je ten mech zač, viděla jsi ho už někdy?" zeptala jsme se. nepůsobil nijak nebezpečně, jak to tak vypadalo, spíš... odporně. Abych něco dělala, přišla jsme sama blíž ke stromu, chytila do tlamy plevel a malými lístky a trochu zatáhla. Asi to byly prostě jen rostliny, nic moc zajímavého, tedy alespoň ne teď. Snad.

---> Bažiny

Lissandra, Vino, Azrael

Dostali jsme se do bezpečí, nebo alespoň... někam, kde oheň zatím nebyl a kde se ze vzduchu alespoň částečně vytratil pach hniloby a spáleniny. Ale... byli jsme tu jen my čtyři. Až bolestně jsme si uvědomovala Zinkovu nepřítomnost. 4ekala jsem, doufala jsem, že z bažiny vyběhne za námi. Musel být v pořádku, nemohl být mrtvý. Snažila jsem se nemyslet na to, že zůstal někde ležet a oheň ho upálil zaživa. Takhle to nemohlo skončit, měl to být hezký výlet po ostrovech a místo toho... msto toho jsem já byla tady, ztracená a vyděšená, s vlky, které jsem sotva znala a on byl... pryč. Nemohli jsme se prostě jednou potkat, normálně si popovídat a zase se v dobrém rozejít, aniž by se nepřihodilo nic strašného a aniž bychom si navzájem sdělovali špatné zprávy? Ale i za špatné zprávy bych byla radši, než za tohle. za tu strašnou nejistotu, co se s ním stalo, kde je a jestli nepotřebuje naši pomoc. Možná jsme ho tam nechali napospas ohni, možná byl jen kousek od nás a my jsme ho v tom kouři a zmatku přehlédli. Co když skutečně spadl do bažiny nebo ho uvěznila nějaká větev... Nesměla jsem na to myslet. pořád byla naděje, že je někde v pořádku. musel být, jinak bych si to do konce života neodpustila. Měla jsem ho odtáhnout pryč, sotva jsme vkročili do bažin. měli jsme jít na louku nebo na podobně bezpečné místo... Nesměl být mrtvý.
Moje vlastní myšlenky mě zaměstnávaly natolik, že jsem okolí nevěnovala příliš pozornosti, hlídala jsem si jen abych se neztratila zbytku skupiny. Sotva jsme se dostali na jakž takž pevnou půdu, zastavila jsem tam a počkala, až nás ten černý vlk, který měl zjevně problémy se v tomhle terénu pohybovat, dožene. Neříkala jsme nic, jen jsem se stále ohlížela a propátrávala okolní les v naději, že se tam každou chvíli ukáže známý šedý kožich. Ale jak čas plynul, věřila jsem tomu míň a míň a můj zoufalý výraz mluvil za vše.

Azrael, Lissandra, Vino

To nebylo nic dobrého. Tenhle hnědý jistě věděl, co ty náramky znamenaly a teď to věděli i ti ostatní. A Zinek také, byl u cizáků se mnou. Až teď jsme si začala všímat, že ti tři vlci nevypadali zrovna nejlíp, ale to se po boji, který se tu patrně odehrál, dalo očekávat.
Takže cizáci se vrátili a tentokrát se nás nesnažili unést, ale přišli do našeho světa a útočili na místní vlky. Chtěli se nás zbavit a obsadit náš svět, přesně jak mi řekl ten vlk, který byl dost možná jejich velitel, nebo někdo podobný. Doufala jsem, že už o nich neuslyšíme, že se tu ukázali ale už byli pryč. Od našeho výletu na jejich základnu už uběhla pěkná doba. Když nás ten vlk nazval vrahy vlčat, přitiskla jsem uši k hlavě. My? To oni zaútočili na náš svět a snažili se nás unést. My jsme žádná vlčata tedy nezabili... Jenže nebyl moc čas cokoli říct. Netušila jsem, co se děje a netušila jsem ani proč. Ten blesk se objevil z čistého nebe, ale účinky měl zničující. V uších mi z té rány zvonilo a byla jsem zmatená. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co vlci udělali. K čemu jsme se to zase připletli? Co je k tomu zatraceně vedlo? Ale nebyl čas to řešit, protože ten blesk nejen že zabil vlky, ale rozpoutal oheň. Bažiny by neměly hořet, bylo tu až příliš vlhko a přesto... Museli jsme odsud pryč a to rychle. Zatřepala jsem hlavou a rozhlédla se po ostatních, "jste... jste všichni v pořádku?" Hnědý a Lissandra byli při vědomí, stejně jako já. Neznámý tmavý vlk na tom už byl hůř a Zinek... kde byl Zinek? Stál přece vedle mě! Nemohl prostě zmizet. Musel tu někde být. "Zinku? Zinku!" Nikde v okolí nebyl. Nespadl do bažin, že ne? Ale to by bylo poznat. Tak kam zmizel?! Nemohl se jen tak vypařit, nemohlo ho to přece někam odnést, ne ne ne. K čertu s tímhle výletem, neměli jsme sem vůbec chodit. Jestli se mu něco stalo... Ale nebyl čas na úvahy, museli jsme odsud pryč. Pokud tu Zinek nebyl, doufala jsem, celou svou duší jsme si přála, aby byl někde v bezpečí, kde ho ten oheň neohrozí. Snažila jsem se držet zbytku skupiny, když jsme prchali před ohněm.

---> Mangrovy

Lissandra, Vino, Zinek, Azrael + cizáci

Překvapila ho má slova? těžko říct. Neviděla jsme mu do tváře a barvám, které se příležitostně vlnily kolem cizích vlků, jsem tak docela nerozuměla a nebyly okolo pořád. Nic ale neříkal a brzyj jsme měli stejně na práci jiné věci, než rozhovor. také jsme přidala do kroku, aby se mi ještě v bažinách neztratil. Slyšela jsem úryvky cizích hlasů a jeden z nich mi byl zvláštně povědomý, ale v to chvíli jsem ho nedokázala zařadit. Znělo to, jako by měl někdo potíže? Nebo se někdo hádal? Když jsme ale dorazili na místo, ukázala se před námi jiná scéna. Nečekala jsem, že tu narazíme na tolik vlků, a co víc, že budu tu hnědou znát. Setkávaly jsme se obecně za zvláštních situací. Pokud se na mě někdo z cizích podíval, pokývla jsem mu na pozdrav, jen Lissandře jsem věnovala drobný úsměv, než jsem se začala rozhlížet po okolí. Co tady vyváděli s tím cizím vlkem? Nebo to byla vlčice? Ne, bylo jich tu víc. Nemyslela jsem si, že by tihle vlci, tedy hlavně Lissandra, bezdůvodně zaútočili na jinou skupinu vlků, muselo se tu tedy skutečně něco dít. "To je dobrá otázka," začichala jsem. měla jsem pocit, že pod pachem bažiny cítím ještě něco jiného. Umřel tu snad někdo? Radši už jsem se víc nerozhlížela. Něco tady seriózně smrdělo, a tentokrát to nebylo bahno ani tlející listí. Byli ti cizí vlci snad špioni toho Chaosu, o kterém Zinek mluvil? Pak by dávalo smysl, že... počkat. "Neměli ti vlci náhodou přívěšky?" zeptala jsem se znepokojeně přítomných. teď je nikdo z nich neměl, ale tihle tři je mohli klidně sundat. A když jsem o tom přemýšlela, i toho světle hnědého vlka jsem už někde viděla.