Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přemýšlela jsem, co tady chceme. na jednu stranu byl ten smrad skoro až nesnesitelný a z tohohle místa mi vstávaly chlupy na zádech, ale na stranu druhou mě nějaká morbidní zvědavost poháněla, abych šla dál. pořád dál a dál. A tak jsem šla. Dokud jsem tu byla se Zinkam, dokud jsme byli spolu, tak se přece nedělo nic špatného. Jen to tu smrdělo. Zatím nás ani nic nepřepadlo. "To bys také nebyl první. Podle všeho tu Wu není tak dlouho a předtím se vlkům stávalo, že se jim kožich prostě změnil. Ale to já vím jen z vyprávění." Možná že změna kožichu do jisté míry přirozená byla. Asi ne, pokud se jednalo o barvy, jako byla modrá nebo zelená, ale třeba Zinek byl stejně šedo-černo-bílý, neviděla jsem tedy důvod, proč by se jeho srst prostě nemohla s věkem změnit. Svět se sice tvářil, že má nějaký řád a pravidla, ale s oblibou svá vlastní pravidla porušoval. Nic nebylo v jádru věci nemožné.
Přemýšlela jsem, jak asi předtím vypadal. Dokázala bych si ho představit v jiném kožichu? Už jsem si zvykla na tuhle stříbřitou. Tak nějak k němu patřila, tak jako patří květiny k louce. Slušela mu.
Znova jsem se rozhlédla okolo a nevědomky zkrátila vzdálenost, která nás dělala, až jsem šla téměř namáčknutá na Zinkovi. nebylo mi tu příjemně, navíc když nás někdo dost možná pozoroval. A přesto jsme to neotočili a šli jsme stále dál. Ale ani když jsem se zaposlouchala, neslyšela jsem nic znepokojivého. Jen cvrkání hmyzu a bublání bahna.

---> Bašta

Podívala jsem se na něj poněkud... nechápavě. Patroni? Každý vlk měl patrona? Věděla jsem samozřejmě co je patron. Když jsem léčila, slýchala jsem o patronech a andělech strážných dost často, ale většinou to byl abstraktní pojem. něco, co vlka chrání, ale ve skutečnosti s ním nekomunikuje. Jak mohl u něj mít každý vlk vlastního patrona? "Tak to pocházíš ze zajímavého místa. U nás většina vlků bez pořádného studia ani nedokázala ovládnout vlastní magii. Tedy, nedokázala ji ovládnout na takové úrovni, jako je to možné tady. tady je používání magie celkově mnohem jednodušší." Zalitovala jsem, že jsem na jeho domovinu při svých cestách nikdy nenarazila. Možná by se mi tam zalíbilo natolik, že bych tam zůstala. Ale pak bych nejspíš nikdy nenašla svého bratra a ani bych nepotkala Zinka. Kdo ví, možná tomu osud chtěl jinak a já i on jsme prostě měli skončit tady. Co se mě týkalo, neměnila bych. Sklonila jsem pohled k jinovatce u jeho tlapek a nevědomky se také pousmála. Připadalo mi to roztomilé a navíc jsem na něm jasně viděla, že mu tyhle drobnosti zlepšily náladu.
"Abych řekla pravdu, znaky mám od pana Wu. Dřív jsme mívala čistě černý kožich, ale když jsem viděla Angelovy znaky, zalíbilo se mi to a pak jsem pana Wu požádala o něco podobného." A naušnice? To byl trochu jiný příběh. "naušnice mi dala jedna dryáda, na kterou jsme tu narazila." Nestačila jsem to ale víc rozvést, protože jsme došli k bažinám. nakrčila jsem nad tím pachem rozkladu a hniloby nos. Páchlo to tu tedy pěkně. Aby to nebylo málo, byla tu i tma. Nebyla jsme si jistá, jestli se mi chce lézt dovnitř. Bažiny byly zrádné a nebezpečné a bylo lepší se jim vyhnout. Koukala jsem se pod nohy, abych nezapadla do bahna a snažila se držet krok se Zinkem. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tu nejsme sami. zastavila jsem, kýchla ve snaze pročistit si čenich, ale nepříliš úspěšně, a zadívala se do přítmí okolo, "viděl jsi to taky?"

S tím jsme nemohla nesouhlasit. "To je. Hlavně je výrazně silnější, než tak, na kterou jsem byla zvyklá. A také se tu vyskytuje podstatně víc magických bytostí. Dokonce mám pocit, že je to jedno z mála míst, kde bohové skutečně komunikují s vlky..." Pokud byl ten hnědý vlk, který o sobě tvrdil, že je bůh, skutečně bůh a ne jen další magická bytost, která o sobě má jen příliš vysoké mínění. Těžko jsem ale mohla jeho slova zpochybňovat. byl mocnější, než já a pokud tedy tvrdil, že je bůh, klidně jím být mohl. Ale o těch trampotách s bobulkami a bažinovým monstrem jsem Zinkovy nehodlala vyprávět. Možná někdy jindy, pokud ho to bude zajímat. "Takže se vám s příchodem na ostrov úplně změnila magie? O tom jsem ještě neslyšela." zajímavé. Skutečně se tu objevovalo stále něco nového. Šla jsem po jeho boku směrem k lesu. Už sem vítr občas donesl pach tlející vegetace a stojaté vody, takže mi bylo naprosto jasné, kam jdeme. "Nevím, nemám toho moc, co bych ti mohla říct..." Nepřipadala jsem si tak zajímavá, klidně bych dál poslouchala to, co vyprávěl on. Ale když chtěl něco vědět... "Mě tenhle ostrov nijak nezměnil, nikdy jsem neměla jinou magii, než zemi. Ani si nepamatuju, jak jsem se sem dostala, prostě jsem šla a najednou byla tady..." Vůbec jsem nevěděla, co by ho tak mohlo zajímat. Moje cestování po světě? Moje stará smečka? nebyla jsme vlk, co si jen tak sedne a vypráví příběhy ze svého života.

---> Bažiny

---> Tichá zátoka (přes Bull meadow)

Tohle opravdu nevypadalo na bouřku. Počasí se prostě chovalo nějak zvláštně. Vítr už se ale utišil, takže jsme ho připsala na vrub místnímu podnebí. Bylo tu tolik magie, že trocha větru nebyla vůbec nic zvláštního. Když Zinek promluvil, usmála jsem se. Byla jsem ráda za nějaké téma ke konverzaci, že jsme se po něm doslova vrhla: "Nu, ano, zněl docela užitečně. Ve smečce, kde jsem vyrůstala, jsme občas něco vařili, různé odvary a tak. Měli jsme tam pár vlčic s magií ohně, které jsme musely volat pokaždé, když jsme potřebovaly něco ohřát. připomnělo mi to domov, navíc to znělo užitečně." Pan Wu řekl, že mi to doručí do doupěte, takže jsme byla docela zvědavá, kde ten kotlík skončí, protože se neptal na adresu a já mu nechtěla říct, že žádné doupě nemám. Ale důvěřovala jsem mu, že to nějak vymyslí, Wu měl vždycky v rukávu hromadu triků.
Stydlivě jsem sklopila hlavu, když okomentoval ten drobný zlatý kroužek "děkuju." Jedna věta a jak uměla potěšit. "Nu, nemám žádné jasné plány." Byla jsme teď spokojená tam, kde jsem byla, tedy s ním. nenapadlo mě přemýšlet, co bude potom, až se zase rozejdeme každý vlastní cestou. Bylo to ode mě hloupé, ale nějak jsme si nechtěla připustit, že se budeme dřív nebo později muset rozejít. "Ráda bych poznala Stray, ale kromě toho... nejspíš budu pokračovat ve svém soukromém projektu a dál zkoumat místní magii. Tenhle ostrov má vždycky co nabídnout a umí překvapit."

---> Palmová pláž

Víc už o vlčatech neříkal a ani já jsem s tímhle tématem nepokračovala. nebylo to nic, o čem by se dalo konverzovat. S mým návrhem, že by mohlo jít o bouřku, nesouhlasil a já docela i chápala proč. před bouří se sice zvedal vítr, ale nebylo to to jediné, co by se mělo dít. navíc on by o tom jako vlk vody měl něco vědět, pokud mi bylo známo. Možná si prostě počasí dělalo co chtělo.
Následovala jsem ho po pláži dál, do známé zátoky. Z koupání už sešlo úplně a stejně tak jsem si nemyslela, že bychom opravdu šli zjistit, co mohlo za silný vítr. Co jsem považovala za větší problém bylo ticho, které mezi námi opět zavládlo. byl trochu problém, že ani jeden z nás nebyl zrovna upovídaný vlk, ale Zinek teď po tom, co mi řekl na pláži, vypadal ještě zadumanější a mlčenlivější, než obvykle. Tedy alespoň na chvíli, protože pak se před námi objevil jiný šedý vlk. Ten s vozíčkem. "Zdá se, že na něj máme štěstí," vyslovila jsem nahlas a také se pousmála. I kdyby se Zinek nevydal k vozíčku jako první, alespoň ze zdvořilosti a, nutno přiznat, zvědavosti, bych si šla prohlédnout sortiment. Zinek zjevně věděl, co je zač ta kovová kulatá věc. já ne, a tak jsem požádala pana Wua o vysvětlení. Ta věc vypadala jednoduše, ale podle toho, co říkal, byla užitečná. "Ten kotlík zní opravdu užitečně. A ta brašna taky," odpověděla jsem Zinkovi a pak se jala obchodovat s panem Wu i já. Vybrala jsem si to samé, co on, a pak k tomu pro obzvláštnění přihodila i takový jednoduchý kroužek, který pan Wu vyhrabal někde na voze a o kterém tvrdil, že s ním vždy najdu cestu domů. neměla jsem domov, alespoň tedy ne tady ale i tak se mi zalíbil a kdo ví? Třeba se jednou bude hodit. pak jsem panu Wuovi poděkovala a kývla na Zinka, "už běžím." měla jsme pocit, že po nás pan Wu zvláštně pokukuje. Možná si ještě pamatoval, jak nás viděl, když jsme se poprvé potkali na druhém ostrově na Červené louce... ale možná byl ten jeho pohled jen má fantazie. Vyrazila jsem za Zinkem, abychom mohli pokračovat v naší objevné misi. Pozitivní bylo, jak jsme si uvědomila, že čím déle jsme spolu šli, tím pohodlněji jsem si v jeho společnosti připadala. jen to ticho mě trošku mrzelo.

---> Bašta

Nákup:
Mystery box - 50 kšm
Kotlík - 200 kšm + 1 mince
Brašna - 120 kšm + 2 mince
Volání domova - 150 kšm + 3 rubíny

Celkem: 520 kšm + 3 rubíny + 3 mincí
Stav účtu (po zapsání převodu): 525 kšm 49 rubínů 6 mincí
Stav účtu po nákupu: 5 kšm 46 rubínů 3 mincí

Mystery box (Zí mi vylosovala) - číslo 13 - Křišťálovník

SCHVÁLENO

Mladí? Jak moc mladí? Ale nezeptala jsem se. Nemohli být zas až tak mladí. Ani na okamžik mi nepřišlo na mysl, že by Zinek opustil opravdu malá vlčata, nebo něco takového... ale říkal mladí. Mladá vlčata se o sebe někdy nedokázala postarat, i když už byla dost velká a uměla lovit. Svět uměl být nebezpečný a nešetřil ani nezkušené. Ohlédla jsme se na šedého vlka, "vždycky je naděje. Možná mají někde vlastní domov a mají se dobře." Někde se stávalo, že jsme si mysleli, že jsou ostatní daleko, a pak se ukázali na našem prahu. Co se stalo s jeho vlčaty, to ale bylo, jak se zdálo, ve hvězdách. vypadal, že si to vyčítá, ale nevypadal, že by se teď toužil rozběhnout je hledat. Ale... nedivila jsme se mu. Všude okolo ostrovů se rozprostíralo moře. Sama jsem si tak docela nevzpomínala, jak se mi ho při příchodu podařilo překonat...
Mou pozornost upoutalo nějaké zabublání a já otočila hlavu směrem k vodě. tak trochu jsme tam čekala vodní příšeru - nebylo by to poprvé - místo ní to ale byla jen vodní... koule? Tázavě jsem se podívala na Zinka, jestli ji má na svědomí on. Vypadalo to, že ano, protože ho nijak neznepokojovala. Když zmínil vítr, zvedla jsem hlavu a zahleděla se na palmy. Vítr se zvedl během chvíle, před okamžikem nefoukalo vůbec, a teď to vypadalo, že se blíží hurikán. Už jsem na koupání neměla ani pomyšlení. Za bouře by to mohlo být i nebezpečné. Ne vždy samice zabřezne, jestliže si cca 14–17 dní po krytí vytrhává srst a staví hnízdo, jedná se většinou o falešnou březost. Průměrná délka březosti je 31 dní, udávané rozmezí je 28–35 dní. Je-li samice březí a neporodí do 35 dní, je na místě vyhledat lékaře. vyrazila jsem po písčité pláži zpět k Zinkovi, "možná se jen blíží bouřka..." navrhla jsem, ale sama jsme o tom nebyla přesvědčená. Na jeho otázku jsem přikývla. Zinek mi připadal trochu... přešlý? Možná že jsem na jeho sdělení o vlčatech neměla reagovat smíchem? Ale ne, nehodlala jsem kolem něj chodit po špičkách a o všem tak přemýšlet. I když jsme si v hlavě přešla všechno, co bylo řečeno, neviděla jsem na jeho sdělení nic tak závažného. Jistě, opuštění vlčat nebylo nic malého, ale nebylo to tak, že by se tím chlubil. Nebylo to tak, že by je tím odsoudil na smrt, ne? Každý dělá v životě chyby a ne všechny se dají napravit, přesto... i kdyby provedl něco horšího, nebylo by pro něj jeho špatné svědomí samo o sobě trestem? Když si něco vyčítal sám, nemohla jsem mu to vyčítat i já, navíc když se jednalo o něco, co se mnou nemělo nic společného. Možná chtěl jen to, co udělal, vyslovit nahlas? někdy to pomáhalo. Tak či tak, pokud hledal pochopení bez odsuzování, byla jsem ochotná mu ho poskytnout. Kdykoli. Kdyby za jeho sdělením bylo víc, kdyby mě požádal, abych mu pomohla jeho ztracená vlčata najít, neváhala bych. Ale... teď jsme měli na práci jiné věci.

---> Tichá zátoka (přes poušť)

Hlásím Shine Snad se tam do té doby dohrabeme

Začala jsem mít dojem, že mi tu hodlá sdělit něco strašného. Nějaké hrozivé tajemství, které si střežil už zatraceně dlouho, ale když se odhodlal mi něco říct, nemínila jsem ho přerušovat. Mohla jsem jen poslouchat. Bylo toho opravdu málo, co by mi mohl říct, abych to nepřijala s pochopením. Kdyby mi tu opravdu vyznal nehynoucí lásku nebo mi začal vyprávět o tom, jak někoho zavraždil, dost možná bych vzala tlapy na ramena a zmizela za horami, ale on takový nebyl, ne Zinek. Ne ten vlk, kterého jsem znala, i když ne moc dobře, a měla ráda. A tak mluvil a já poslouchala.
Družky? Není divu, že byl takový pesimista a že mi kdysi tvrdil, že čas nic nezahojí. Ztratit jednu družku muselo být strašné, ale ztratit jednu a potkat další, jen aby ji potkal podobný osud? Když mi to řekl, chtěla jsem ho obejmout a... Ne, neříkat mu, že bude všechno dobré, protože měl nejspíš pravdu, nebude a byla by to prázdná slova. Pochopila jsem ale jednu věc, jestli mezi námi někdy něco doopravdy bude, jestli budu mít to štěstí sdílet s tímhle vlkem víc, než jeden výlet... Budu muset přežít. Nemínila jsem sice zatím umírat, ale jediný důvod pro to byla má vlastní touha žít a dál objevovat svět. Ale nemohla jsem dopustit, aby se minulost tohoto vlka opakovala... Pokolikáté vlastně? Potřetí? Počtvrté? Na tom nezáleželo. I kdybych se měla teď sebrat a odejít, znova se to nestane, alespoň dokud k tomu budu mít, co říct. Nikdo tomuhle vlkovi neublíží, dokud tomu budu moct zabránit.
Ale... To zjevně nebylo to, co mi chtěl říct, i když jsem díky tomu pochopila víc, než možná věděl. Šedý vlk pokračoval. Otevřela jsem tlamu, abych se zeptala, jak se jmenuje doopravdy, ale zase jsem ji zavřela. Na tom nezáleželo, pro mě byl Zinek a pokud si tak chtěl říkat, nebylo důležité, jak se jmenoval dřív. A on stále ještě neskončil. Co mi chce říct ještě víc? Co horšího? Byl snad on ve skutečnosti ten vlk, s kterým Angel vedl společenstvo? Nebo byl už zadaný? Vraždu už jsem vyloučila a tohle bylo ještě nepravděpodobnější, ale opravdu mě nenapadalo nic, co by zasluhovalo takové tajnosti, a mohlo to být tak strašné, že se zdráhal to vyslovit. A pak zmínil vlčata. Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala, než mi opravdu došlo, co to řekl, pak jsem se rozesmála. Neposmívala jsem se mu, byl to spíš takový ten úlevný smích, jako když... no, jako když čkáte nějakou hroznou správu a ona se nakonec ukáže být něčím obyčejným. No dobře, nebyla to ta nejšetrnější reakce, ale opravdu? Co čekal? To si myslel, že si já myslím, že je v lásce stejně nezkušený jako já? "To je to tvé hrozné tajemství?" Zeptala jsem se stále s širokým úsměvem. V očích mi hrály pobavené jiskřičky. Zvědavě jsem na něj pohlédla, "hm, myslíš, že je šance, že bychom je mohli někde potkat?" zeptala jsem se s upřímným zájmem. Nejspíš budou dospělá, protože jestli jejich matka zmizela a on byl tady, kdo by se o ně staral? Kdyby to bylo možné, ráda bych se s nimi seznámila. Ale i podle volby slov se zdálo, že Zinek tak docela neví, kde jsou. Opravdu jsem ale netušila, proč považoval vlčata za takové hrozné tajemství.
Zvedla jsem se a zamířila zpět k vodě, tentokrát s úmyslem se opravdu vykoupat. Než jsem vstoupila do vln, zastavila jsem a vrhla na něj tázavý pohled, jestli se ke mně přidá.

---> Duny

Zdálo se, že prolomit ticho, i třeba jen takovou poznámkou, bylo dobré rozhodnutí, protože mi odpověděl a ne nijak úsečně. Docela mě to povzbudilo, "to je pravda, od písku jeden většinou nečeká, že bude klouzat, spíš že se bude... Sypat." A to taky dělal, ale když ho bylo dost a bylo to z kopce, no, výsledek byl stejný. Věděla jsem, že to, co říkám, je svým způsobem spíš prázdné tlachání, ale bylo to lepší, než ticho. Vlci to přece obvykle dělali, ne? Když se pořádně neznali. Mluvili o obyčejných věcech. Svým způsobem nás to dostávalo zpět na začátek, na druhou stranu ale naše první setkání tehdy neprobíhalo úplně obyčejně. Stále jsem si pamatovala, jak jsem poprvé zabořila čenich do jeho kožíšku, do kožíšku vlka, kterého jsem vůbec neznala, a říkala jsem mu, že ať ho trápí cokoli, jednou to bude zase dobré. Na jednu stranu to ode mě byla zvláštní reakce, obvykle jsem se k cizím vlkům netulila, i když vypadali stejně nešťastně, jako tehdy Zinek, ale tehdy mi to přišlo naprosto správné a přirozené a i teď ta vzpomínka působila správně. Tak odkud se vzala ta zatracená stydlivost?
Usmála jsem se, když můj nápad odsouhlasil. Ano, překvapilo by mě, kdyby o vodě nevěděl. Bude hezké se po tomhle vedru trochu osvěžit. Hádala jsem, že pak budu mít srst slepenou solí, ale tím jsem se nehodlala zabývat.
Nechala jsem ho sedět v písku na břehu a sama jsem šla prozkoumat vlnky, rozbíjející se o pláž. Držela jsem se stále na suchu, mé tlapky nechávaly otisky v mokrém písku, aby je vzápětí další vlna smyla. Tam, kousek od břehu, se vodou proháněly stíny drobných, hbitých rybek. Vysoko nad hlavami nám plachtili racci a přidávali svým křikem k šumění moře. Zinek však zatím do vody nešel, a i když jsem netušila, proč váhá, nakonec jsem se připojila k němu a také se usadila do písku a zahleděla se do dáli. Na tváři mi pohrával mírný úsměv. Líbilo se mi tu, moře bylo živé. Klidné a přesto divoké. Neustále nám připomínalo, jak jsme ve skutečnosti maličcí.
Když Zinek promluvil, otočila jsem se k němu. Jedna moje část si okamžitě pomyslela, že mi tady a teď vyzná nehynoucí lásku, ale rychle jsem ji umlčela a zastyděla se za ni. Bylo to hloupé. Kolik mi bylo, abych myslela na podobné věci? Prohlédla jsem si ho, ale nedokázala jsem z jeho výrazu a postoje vyčíst téměř nic a ani slabým barevným šmouhám, které se kolem něj vlnily, když jsem se soustředila, jsem tak docela nerozuměla? Byl nervózní? Možná? Nebo se něčeho bál? Nebo byl prostě jen zamyšlený. Možná, že kdybych byla sama klidnější, vyčetla bych víc, ale nemohla jsem za to, jen se v jeho společnosti cítím.
"Ano? Poslouchám tě," odpověděla jsem prostě.

---> Asshiřin labyrint (přes Temný les)

Nic k tomu neřekl a tak jsem také už nic neříkala. Pokračovali jsme dál v tichosti. Nevadilo mi to, tedy... ne tak moc. Dala bych přednost rozhovoru, ale čím déle jsme mlčeli, tím méně vhodné mi připadalo ticho prolomit, takže jsme po něm jen házela pohledy, když jsem si myslela, že se nedívá, a snažila se přijít na něco, co bych mohla říct. Pak mou pozornost ale odvedlo něco jiného. Písečné duny. nemusela jsme horko, se svým kožichem jsme si pak vždycky připadala jako topinka, ale písek, i když rozpálený, to bylo něco jiného. našlapovala jsem opatrně, pečlivě kladla tlapky hezky naplocho, abych se bořila co nejméně, tedy alespoň do chvíle, než jsme došli na první písečnou dunu. Tam jsem zastavila a okamžik zvažovala, jak by se tvářil, kdybych s rozběhem do písku skočila. Nebylo by to příliš divné? Asi ano. Pořád jsem se bála, že udělám nebo řeknu něco, co ho přiměje otočit se a utíkat tak daleko, jak jen bude moct, i když jsme netušila, proč si myslím, že by něco takového udělal. To já tu byla ten, kdo posledně prchal. Z mého přemýšlení mě vytrhlo tlumené žuchnutí. Otočila jsem se zrovna ve chvíli, abych viděla, jak přistál dole. Zaváhala jsme jen na okamžik a už se klouzala po duně za ním. Je v pořádku? Nestalo se mu nic? Ale to už se na mě zazubil a já mu oplatila mírným úsměvem. "Pěkně to klouže, co?" neposmívala jsem se mu, ani nic podobného, bylo to prosté konstatování skutečnosti. Možná, že jsem se chovala moc upjatě. Předtím jsme v jeho společnosti neměla problém cokoli říct, tak proč teď ano? Už mi nejsou tři, zatraceně, neměla bych se chovat jako stydlivá vlčice a už vůbec bych neměla mít strach, že šlápnu vedle. Nechtěla jsme ho ztratit, ale ani jsme ho na téhle výpravě nehodlala následovat jako stín. Tím také dojem neudělám. A co víc, nevypadal jako vlk, co při prvním špatném slově uteče. A řekl mi, že mu na mě záleží. A mně záleželo na něm. To muselo něco znamenat, i kdybych chápala jeho slova špatně a on celou dobu nechtěl nic než kamarádku nebo někoho, s kým by mohl vyrazit objevovat.
Zavětřila jsem a ucítila ve vzduchu slanou vodu, což mi vnuklo nápad. Nebylo to nic moc, ale lepší než nic. Možná jsme ho téměř neznala, ale byl to vlk vody a ti obvykle mají vodu rádi, ne? Hádala jsem, že bude po návštěvě svatyně docela unavený, i když to nedával najevo a nic neřekl, ale možná... "Někde poblíž je tu voda, co bys řekl na koupel?" navrhla jsem a popoběhla k další duně, kde jsem na něj počkala. Moře by touhle dobou mohlo být docela teplé.

---> Palmová pláž

---> Temný les

Následovala jsme ho do jeskyně a rozhlížela se okolo. Tohle místo se mi moc nelíbilo, bylo to tu takové... zvláštní. Lákalo to pokračovat v chůzi, ale začínala jsme přemýšlet, jestli byl dobrý nápad sem lézt. Ani jsme si to neuvědomila, ale když jsme vlezli do jeskyně, instinktivně jsem se Zinkovi přiblížila tak moc, jak jsem jen mohla, aniž bych mu překážela nebo se na něj lepila. jeho návrh nechat to tady být a možná se vrátit jindy jsme přijala s radostí. Nemusím znát každé tajemství ostrova. měla jsem ráda lesy, louky a slunce, jeskyně mi připadaly ponuré a temné, takové... mrtvé. Přikývla jsem a pospíšila si za ním i na cestě ven, zpět do temného lesa. Ten byl sice také ponurý, ale daleko přívětivější, alespoň v mých očích. Nečekala jsem, že se zeptá a bylo mi trochu trapné odpovídat. "Vyválela jsem se v něm," přiznala jsem, "když jsem na tebe čekala, šla jsem prozkoumat kousek východní části lesa. Je to tam spálené na popel a vypadá to, že se to stalo nedávno. Nemám ráda pach spáleniny." Listí bylo zrovna to jediné po ruce. Kdyby bylo poblíž jezero, spíš bych se vykoupala, ale o žádném poblíž jsem nevěděla a nechtěla jsem se nikam zatoulat. Pokračovali jsme v chůzi na východ, kde les ustoupil poušti a vysokým písečným kopcům.

---> Duny

Seděla jsem kus od mostu a hleděla na něj a na druhou stranu. připadalo mi to jako celá věčnost a začínala jsem si myslet, že mám vidiny, když se v dálce v mlze objevilo něco, co by snad mohla být silueta vlka. Ale nebyly to vidiny, silueta se přibližovala. Srdce mi poskočilo radostí a já se zvedla a zamířila známému vlkovi naproti. nešel ale za mnou, místo toho se u něčeho zastavil. Dohnala jsem ho tedy a podívala se, co objevil. Strčila jsem dovnitř čumák a rozhlédla se, "nevím, vypadá to skoro jako nějaká jeskyně..." Jeskyně mohly být nebezpečné, když se v nich jeden ztratil. Vycouvala jsem z jeskyně a všimla si, že na mě Zinek hledí... zmateně. Oplatila jsem mu stejným a sledovala jeho pohled na své rameno, kde byl... list. Trochu rozpačitě jsem ten list sebrala a hodila ho na zem. Další se na mě snad už nepřilepil, ale pro jistotu jsem se nenápadně podívala, jestli se jich nepřilepilo víc. nevypadalo to tak. Naštěstí. Nic k tomu neřekl a já taky ne, místo toho se vydal do jeskyně, kam jsem ho následovala.

---> Asshiřin labyrint

---> Spáleniště

I za tu chvilku, kterou jsem strávila na spáleništi, mi kožich stihl načichnout kouřem. Než jsem došla zpět k mostu, našla jsem pěknou hromádku tlejícího listí a důkladně se v něm vyválela, abych ten pach zamaskovala a nahradila ho něčím mně příjemnějším. Byla jsme teď cítit hlínou a lehce hnilobou, ale s tím už nic nenadělám, alespoň to byl přirozenější pach, než pach spáleniny. K mostu jsem se dostala během chvíle a i teď, když jsem začenichala, jsem měla pocit, že cítím pach spáleniště až sem. Moje zvědavost byla ukojena, už jsem nemínila nic prozkoumávat, navíc se Zinek určitě ukáže každou chvíli a já ho nechtěla minout. Usadila jsem se vedle sloupků, které značily vstup na most, a zůstala tam. Už jsem se odsud nemínila hnout, dokud se tu šedý vlk neukáže.

---> Most (přes Temný les)

Přeběhla jsem most a pak se propletla krajem Temného lesa, než se přede mnou rozprostřelo zvláštní místo. Zastavila jsem na kraji, tlapy zabořené do jemného popela. Vypadalo to tu, že tu nedávno hořelo, ale dým z takového požáru by musel být vidět na míle daleko. Ze dřeva stále stoupal dým, který smrděl a nutil ke kašli. Tohle místo se mi nelíbilo, bylo na něm něco špatného. měla by tu růst zeleň. Pokud už požár uhasl, měly by tu rašit první rostlinky, ale nic takového tu nebylo. země tady působila mrtvě a nehostinně. Kouř a popel mě spolehlivě odradil od dalšího průzkumu a když jsem viděla, kam tohle místo sahá, nepokoušela jsem se ani místní rostliny přimět, aby začaly znova růst. Tohle by byla práce pro jednoho vlka snad na celý život, než by tahle plocha byla znova zelená, pokud by tedy samy rostliny nezačaly vystrkovat své zelené lístky samy. A tak jsem se otočila a vyrazila zpět do lesa a k mostu. Cestou jsme se snažila o mech a spadané listí setřít popel, který mi na srsti uvízl.

---> Temný les

---> Vyhlídka (přes Les u Mostu)

Bez Zinka po boku se čas hrozně vlekl a cesta neubíhala. Čím déle byl pryč, tím víc mi mozek namlouval, že se mu určitě někde něco stalo a já bych to měla otočit a běžet mu na pomoc, i když jsem věděla, že je to absurdní. Byl to silný a schopný vlk a přežil i války, přežije i nějakou tu hodinu bez mé přítomnosti. Stejně jsem se ale ohlížela víc, než bylo zdrávo, a vyhlížela, jestli už za mnou náhodou neběží, a to i předtím, než jsem se dostala na most.
Les jsem překonala relativně rychle, už to pro mě byl známý terén, a pak se přede mnou objevil most. Posadila jsem se nedaleko sloupků, které i v mlze značily vstup na vratká prkna. Hleděla jsem dolů. Čekala jsem a prohlížela si okolí. V dálce na druhé straně byly vidět stromy temného lesa, ale co to tam bylo nalevo? Přimhouřila jsem oči. To úplně nevypadalo jako stromy, spíš jako nějaká zvláštní pláň. Chvilku jsem uvažovala, jestli tu nemám zůstat a čekat dál, mohla jsem se pak Zinka zeptat, jestli tam už nebyl, nebo jsme se mohli rovnou jít podívat, ale nakonec mě zvědavost přemohla a já vkročila na vratká prkna a pokračovala přes most dál. Počkám na druhé straně, jen co zjistím, co je tam za tajemné území. Možná že jsem přes mlhu jen neviděla stromy a nebylo to nic zajímavého, kdo ví.

---> Spáleniště (Les u Mostu)