Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyrazila jsem hned za ním. Musela jsme si dávat dobrá pozor, aby mi tu nikde nepodklouzla tlapka, v trávě se schovávaly drobné kamínky, které pod nohama ujížděly a cestou dolů to bylo nějaké strmější, než cestou nahoru. Zastavili jsme se až dole na rovné louce. Přikývla jsem a usmála se, "někde tam počkám. Buď na jedné, nebo na druhé straně. Pak se najdeme." Moc jsem se nechtěla loučit, vždyť jsme sotva vyrazili, rozuměla jsem ale jeho důvodům. "A Zinku?" zavolala jsem za ním ještě, "Buď... opatrný. Některá ta cvičení vypadala pěkně nebezpečně." Živě jsme si vzpomínala na kameny, které mi padaly málem na hlavu a ani sama džungle nebyla procházka po louce. Přikývla jsem, "dobře. Hodně štěstí s Mistrem." Sledovala jsem ho, jak odchází přes louku a pak mi mizí z dohledu mezi stromy. Na tváři mi hrál zasněný úsměv, který jsme si ani neuvědomovala a kdybych o něm věděla, rychle bych ho skryla. Až když byl pryč, vyrazila jsem i já přes louku a do lesa, ale nemířila jsem k džungli, nýbrž na sever k Mostu a na první ostrov.

---> Most (přes Les u Mostu)

Takže budeme spát pod širákem. jedno jsem ale věděla, když vlk s elementem vody řekne, že pršet nebude, pršet nebude. A i kdyby, sice bychom se moc nevyspali, ale alespoň by to trochu osvěžilo vzduch. I teď večer bylo stále ještě pěkné horko. Uvelebila jsem se na skále hned vedle něj, chvilku se vrtěla a pak složila hlavu na tlapky. "Toho znám. byla jsem Svatyni v džungli navštívit před..." kdy to vůbec bylo? Už to také musela být pěkná doba, "před tím, než jsem se potkali v horách." Chvíli jsem zvažovala jeho nabídku. Nechtělo se mi ho opouštět, když už jsme se opět potkali, ale byla pravda, že ve svatyni bych stejně mohla jen stát a koukat. A neměla bych moc na co koukat, jak jsem si tak vzpomínala na místa, kam nás Mistr přenesl, abych mohla trénovat. Do džungle se mi úplně nechtělo, bylo snadné se tam ztratit a v lese u mostu bychom se také pak špatně hledali. "To zní jako dobrý plán," souhlasila jsem nakonec. Budu muset počkat na jednom nebo druhém konci Mostu, byla bych nerada, kdybychom se minuli.
Pomalu jsme zavřela oči. Vnímala jsem teplo, které vycházelo z jeho těla, a také jeho blízkost. Bylo to už pěkná doba, co jsme usínala vedle jiného vlka a byl to zvláštní pocit. Trvalo mi dlouho, než jsem se ponořila do říše snů.

Ráno přišlo... jako obvykle. Otevřela jsme oči a rozespale zamžourala. Slunce už bylo kus nad obzorem. Skoro jsem nadskočila leknutím, když do mě někdo šťouchl, ale pak jsem si uvědomila, proč spím na vyhlídce a že tu ani nemám být sama. Zinek přes noc nikam nezmizel, i když jsme měla skoro pocit, že jsou události předchozího večera sen a nikoli skutečnost. Ale byl tu pořád. "Dobré ráno," usmála jsem se na něj a vyškrábala se na nohy. Takže co nás to dnes čekalo? Jasně, cesta ke Svatyni a přes Most. protáhla jsem se a zívla. Výhled odsud byl i za světla stejně úchvatný, skoro mě až překvapilo kam až bylo vidět. "Takže... vyrazíme?"

Neucukl ani se neodtáhl, což jsem brala jako znamení, že jsem udělala správnou věc. Bylo zvláštní, že když jsem byla s kýmkoli jiným, ať už jsem někomu poskytovala útěchu nebo když jsem s někým vedla běžný rozhovor, většinou jsem věděla, co mám říct a co mám udělat, teď ale jako bych se musela všechno tohle učit znova. Ale nestěžovala jsem si. Myslela jsem, že už mě nic podobného nepřekvapí. Osud se teď musel smát pod vousy. I když byl západ slunce úchvatný, zavřela jsem oči a chvíli si jen ničím nerušeně vychutnávala ten pocit blízkosti. tentokrát opravdu nikam neuteču. byla jsem ráda, že jsem šedého vlka nakonec nemusela hledat. možná bych ještě stačila ztratit odvahu a až bychom se opět potkali, nedokázala bych mu říct nic.
Otevřela jsem oči až když promluvil. Slunce už mezitím stihlo zmizet za obzorem a na obloze se začaly objevovat první, nejjasnější hvězdy, ale ještě jsem mezi nimi žádná známá souhvězdí neviděla. To až pak bude víc tma. Na jeho otázku jsme kývla, "to bude lepší." Ve tmě se dala tak přeběhnout louka, pokud svítil měsíc, ale pokud bychom se dostali do lesa, koledovali bychom si tak akorát o zlomenou tlapu. To by náš výlet ukončilo hodně brzy. Rozhlédla jsem se kolem, "víš tu i o nějakém úkrytu?" nejspíš bychom úkryt nepotřebovali, nevypadalo to, že bude pršet, ale jistá jsme si tím úplně nebyla. Zinek by však mohl, měl přece magii vody. Rozhodla jsme se, že tohle nechám na něm. Možná jsme silná a samostatná vlčice, ale pro jednou se nechat vést má taky něco do sebe. Co víc, důvěřovala jsem mu.

Zjevně jsme neměli v plánu mluvit vůbec, protože ani já nevěděla, co říct. Ale pro jednou mi to ticho nevadilo, protože mi přišlo, že si docela rozumíme i beze slov. Usadila jsem se a zahleděla se dolů na moře a na poslední paprsky slunce na obloze. Vyhlídka byla opravdu hezké místo. Divila jsem se, že jsem ho neobjevila už předtím, ale na druhou stranu... bych tím přišla o trochu toho překvapení a o nádech novosti, když mě sem teď přivedl Zinek. Bylo to tu nádherné. Už jen chvíli a slunce zmizí za obzorem úplně, aby ho vystřídala tma a měsíc s hvězdami. Napadlo mě, jestli zná můj šedý společník nějaká souhvězdí. Sice jsem měla podezření, že co se jmen týkalo, tak si jich pár moje učitelka vymyslela, ale netrápilo mě to. Nakonec, jméno bylo každé dobré, důležité bylo kde souhvězdí najít a co říká o naší poloze. Napadlo mě, že jsem se vlastně po svém příchodu na ostrovy nikdy na hvězdy nedívala.
Ucítila jsem jeho tlapu na své a otočila jsem se k němu, ale nedíval se na mě, hleděl na západ slunce. Mírně jsem se pousmála. zvažovala jsem, jestli bylo vhodné, abych se k němu přitulila. Už jsem ze zkušenosti věděla, že má Zinek moc měkoučký kožíšek. nakonec jsme se k němu kousek přisunula a zlehka se o něj opřela, ne tak, abych ho povalila, prostě jen aby věděl, že jsem tu s ním. všechen ten zmatek a nejistota, kterou jsem cítila po útěku z hor, zůstaly jen jako vzpomínka a já si teď připadala prostě jen spokojená a... jako bych byla přesně tam, kde mám být.

---> Rest (přes Severní hory)

Když jsem měla na práci i jiné věci, než mluvení, šlo najednou všechno líp. Byla jsem ze Zinkovi společnosti nervózní, ale nebylo to tak, že bych se bála nebo něco podobného. bylo to spíš... jako bych s před ním chtěla ukázat v tom nejlepším světle. A to jsem nikdy nebyla opravdu soutěživá. Jeden by řekl, že ve svém věku už dokážu všechno brát s klidem, ale stejně jsem si teď připadala, jako by mi byly zase tři roky. Tohle bude ještě zajímavé.
"Neviděla. Tedy alespoň myslím." tady někde poblíž byla vyhlídka? A kdo z nás dvou že to tady zná lépe? Následovala jsem ho přes hory. Moc jsme toho nenamluvili, při výšlapu jsme potřebovali dech tak jako tak na jiné věci. měla jsem pocit, že těmito horami lezu poslední dobou víc, než je zdrávo, ale nemínila jsem si stěžovat. Když se nedíval, nenápadně jsem po Zinkovi pokukovala. měla jsem pocit, že ho dobře znám, ale přesto pro mě byl záhadou. proč právě tenhle vlk? Čím byl tak výjimečný, čím byl jiný, než ostatní? Od našeho minulého setkání tady v horách jsem ho nemohla dostat z hlavy a i teď, když byl jen kousek ode mě, se většina mých myšlenek točila kolem něj. Byla jsem zvědavá, co tenhle výlet přinese. Ne, těšila jsem se, co přinese. Pro jednou jsem nechtěla o všem jen pořád přemýšlet, chtěla jsme si prostě užít okamžiku.
Neuniklo mi, že šedý vlk trochu kulhá na přední nohu a chvíli jsem zvažovala, jestli mu nenavrhnout, abychom zvolnili tempo. Hory byly na výšlap namáhavé. I když od jejich boje s tou druhou smečkou už uplynulo dost času, některá zranění, obzvlášť ta vážnější, se hojí pomalu. Nechtěla jsem, aby si ublížil. jenže hory brzy skončily a vystřídal je kopec. Tázavě jsem se na něj podívala. Byla tohle vyhlídka?

Řekla jsem něco špatně? Jakmile jsem slova vypustila z tlamy, napadalo mě tisíc lepších formulací. měla jsme to říct jinak? měla jsem radši mlčet? Za jiné situace, kdyby tu byl jiný vlk, bych nejspíš vyzvídala, jakto že byl z vody, ale teď mi to bylo srdečně jedno. Nezajímala mě jeho magie, zajímal mě on a zajímalo mě, co mi odpoví. Čekala jsem, že nejdřív něco řekne, ale neucukla jsem, když se dotkl čenichem toho mého. Naopak, bylo to pro mě takové drobné ujištění, že je všechno v pořádku. Lehce jsem se pousmála a zvedla se na nohy. A co teď?
Ale Zinek o tom rozhodl dřív, než jsem stačila cokoli říct. byla jsem z toho pořád trochu nesvá, pár slov a všechno se zdálo být opět v pořádku. Divné, ale v pořádku. Společná procházka se zdála být bezpečnou volbou. Budeme mít co dělat a budeme si moct i promluvit. "To zní jako dobrý nápad," souhlasila jsem. "Půjdu ráda. I když... si nejsem jistá, že to tu znám lépe, než ty." Chtěla jsem jít s ním? Ano, chtěla. Šla bych s ním kamkoli, to na tom bylo to děsivé. Ale já nejsem zbabělec a už znova neuteču. Nechtěla jsem, aby si Zinek myslel, že se ho bojím. Že s ním nechci trávit čas. Protože to dál od pravdy být nemohlo.
"Tak tedy... vyrazíme?" Odsud to nejspíš budeme muset vzít přes hory, obzvlášť pokud jsme nechtěli lézt přes teleport.

---> Na vyhlídce (přes Severní hory)

Dívala jsem se na to vodní stvoření a čekala, co udělá. Čekala jsem, že se vydá ke mě a možná promluví. čekala jsem, že zmizí zpět do vody nebo se prostě rozteče a vsákne se do země. Co jsem ale opravdu nečekala bylo, že se změní na Zinka. zadrhl se mi dech a vykulila jsem na něj oči. No tohle... bylo to vůbec možné? Nezdálo se mi to? Nebyl to nějaký trik, já nevím, místních bohů? bylo vůbec možné, aby se takhle proměnil z vody v pevného vlka? Já vím, slyšela jsme o tom pověsti a vyprávěla jsem o tom i Zeiranovi, ale tohle bylo poprvé, co jsme to viděla na vlastní oči a doufala jsem, že se mi to opravdu jen nezdá. Zírala jsem na něj, dokud nepromluvil a jeho slova mě nepřiměla se vzpamatovat. Také jsem stáhla uši, "nehodlám utíkat." Tentokrát ne. Ale... potřebovala jsem říct víc, než jen to. Když tu nebyl, měla jsem v hlavě jasno, ale teď, jak tu stál, nemohla jsem najednou najít ta správná slova, pokud nějaká existovala. Sklopila jsem pohled k vlastním tlapkám. Když jsem se nedívala na něho, přemýšlelo se mi líp, přesto jsem stále cítila jeho přítomnost. "Já... vlastně bych se ti chtěla omluvit, jak jsem zareagovala předtím," vychrlila jsme to ze sebe s pohledem stále upřeným na vlastní tlapy, "bylo to ode mě hloupé, já..." Co jsem měla říct? Že mě vyděsilo, jak se cítím s vlkem, kterého znám sotva chvilku? Že jsem nerozuměla, co se děje, tak jsem prostě vzala kramle? Až teď jsme k němu opět vzhlédla, také stáhla uši k hlavě a hledala v jeho tváři... něco. Něco, co by mi napovědělo, že jsem všechno nezvorala, něco, co by mi poradilo ta správná slova. kromě omluvy za svůj útěk jsem vlastně nevěděla, co bych mu měla říct.

Zamířila jsem hlouběji, až mi voda sahala až po břicho. Nechtěla jsem se namáčet celá, i když jsem byla ráda za nějaké to ochlazení, protože mi na hřbet stále pražilo letní slunce. Měla jsem pocit, že tady nejsem sama, což bylo zvláštní, protože když jsem se rozhlédla, široko daleko nikdo nebyl. Doufala jsem, že mě nepřepadne něco z vody. Pro jistotu jsem vylezla zpět na mělčinu. nelíbilo se mi mít pocit, že tu někdo je a zároveň nikoho nevidět. Nakonec jsem vylezla z vody úplně a rozvalila se do trávy na břeh. Dávala jsem pozor na okolí, ale pokud tu někdo nebo něco bylo, nejspíš si mě to nevšímalo.
Moje myšlenky se opět zatoulaly k Zinkovi a našemu setkání v horách. jedno bylo jisté, nejsem vlčice, která čeká, až jí něco, nebo někdo spadne pod nos. Půjdu ho hledat. Najít jeho smečku by nemělo být tak těžké a tam už někdo určitě bude vědět, kde ho hledat. A pak až ho najdu, tak si promluvíme. Nebo... ne? Nebyla jsem si jistá, co bych mu měla říct. Že mi na něm záleží, to věděl, a ten zbytek... tomu jsem ani sama nerozuměla. Možná bych udělala lépe, kdybych si s někým promluvila? Litovala jsem, že tu nemám žádné dobré přátele. Možná tak Ellie, ale tu už jsem neviděla celé věky od našeho výletu přes ostrovy. Že bych narazila na ni bylo stejně pravděpodobné, jako že narazím rovnou na Zinka.
Z myšlenek mě vyrušil tichý zvuk vody. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. tam, na vodní hladině, něco bylo a pohybovalo se to ke břehu. Co to bylo? přimhouřila jsme oči. Trochu to připomínalo vlka, ale bylo to průhledné a skoro to vypadalo, jako by část jezera oživla a teď lezla na souš. Nejdřív lesní duch a teď nějaký vodní tvor. Možná vodní bůžek? Tady by mě nepřekvapilo nic. Všiml si mě, až když vylezl na břeh. Mlčky jsem mu pohled oplácela, ale jinak nereagovala nijak. Magické bytosti mohly být nevyzpytatelné, někdy nebyl dobrý nápad na ně ani promluvit. Rozhodla jsem se nechat na tom tvorovi samotném, ať se rozhodne, jestli ho také zajímám.

Zavětřila jsem. měla jsem chvíli pocit, že ke mně vítr zanesl známý pach, ale byl to jen okamžik a pak se zase rozplynul. zavrtěla jsem nad tím hlavou a opět upřela zrak na vodu, jako bych v ní snad mohla najít odpovědi na své otázky. Už z toho začínáš bláznit. Zinek tady není a nebude. To by byla fakt náhoda, kdyby se tady tak znenadání objevil. Byla pravda, že jsem tu cítila spoustu starých pachů a bylo možné, že tu nedávno bylo dost vlků. Možná smečka, kterou něco přimělo odejít? Kdo ví. nebylo tohle také to místo, kde Zinek říkal, že bych mohla najít Lokiho? Ne že bych ho hledala. I kdybych se dozvěděla, kde Chaos najdu, tomu místu bych se teď akorát vyhnula. S Angelem si budu muset zařídit setkání jinak. A když už jsem byla u vody, že bych se šla vykoupat? Léto za chvíli skočí a voda bude opět studená. Koupat se byla větší zábava ve dvou, přesto jsem tlapkou zkusila vodu a pak ji do ní váhavě ponořila. No, už nebyla tak teploučká, jako vprostřed léta, ale pořád byla příjemná. Začala jsem se brouzdat mělčinou. bylo tady písčité dno, tedy alespoň v místech, kudy jsem šla. To bylo zvláštní, u podobného jezírka bych čekala spíš kamenité.
Vůbec jsem nepostřehla, že tady nejsem sama. Vítr se tu vířil všemi směry, nedalo se na něj příliš spoléhat, že by ke mě donesl cizí pachy, a co víc, opravdu bych nečekala, že mám jiné vlky hledat nikoli na louce, nýbrž pod hladinou jezera. A tak jsme se tu brouzdala, dívala se na hory a na oblohu nad hlavou a přemýšlela, co dál se životem. měla bych se snad začít na Zinka vyptávat a pokusit se ho najít? A měla jsem odvahu mu říct, jaká to ode mě byla pitomost takhle prchnout?

---> Severní hory

Čím dál jsem byla, tím hloupější mi ten útěk připadal. Ne že bych v tu chvíli věděla, co jiného jsem měla udělat, ale tohle bylo hloupé. Hloupé, hloupé, hloupé. Před problémy se neutíná. A navíc tohle by neměl být problém, nebo ano? Doběhla jsem až k jezeru, napila se a pak se zahleděla na vlastní odraz. Jak jsi k tomuhle přišla, Shine? Nutno přiznat, díky Zinkovi jsem teď měla na přemýšlení jiné věci, než Angela. Bylo zvláštní, jak jeden rozhovor dokáže převrátit život vzhůru nohama. S Angelem si to budu také muset vyřídit, ale nevěděla jsem, kde ho hledat a dala jsem Zinkovi slib, že se nevydám do sídla Chaosu, ať už bylo kdekoli. Pořád jsem neměla jasný plán, co s tím udělám. Ale Zinek? S tím bych zatraceně měla něco dělat. Možná mě to děsilo, ta skutečnost, že jsme si připadala, jako bych toho vlka znala celou věčnost. Instinkt mi říkal, že bych něco takového neměla zahodit vlastní zbabělostí a pravda byla, že teď, když jsem nestála vedle něj a mohla jsem se na všechno podívat s odstupem, teď jsem cítila i zvědavost. Měla bych za ním jít, a vysvětlit mu, proč jsme utekla. A asi se mu za to i omluvit. Sledovala jsem drobné vlnky na vodě. jenže od touhle dobou už bude za horami. netušila jsem, kde bych ho měla hledat. A tak jsem zůstala sedět tady u jezera, sama jen se svými zmatenými pocity a touhou něco dělat, i když jsem nevěděla co a jak. Jak dlouho mohlo trvat, než na něj v tomhle zmateném světě, který byl malý, ale zároveň mi někdy přišel tak obrovský, narazím?

---> Luka

Chvíli jsem přemýšlela, že hory obejdu a opravdu vyrazím průsmykem na pláž, ale neudělala jsem to. Ani jsem nevěděla, proč jdu přes hory, místo abych je obešla. Možná že jsem si chtěla zkusit, jestli mi lezení po horách půjde po tréninku s mistrem lépe, nebo něco takového. nebo jsme to chtěla vzít zkratkou. každopádně jsme toho začala trochu litovat, když jsem vyšplhala nahoru. Neměla jsem hory příliš v lásce.

Zápis rychlohry se Zinkem:
Vlci se potkali v horách. Zinek Shine informoval o vlčici jménem Stray a také ji přizval do aliance. Shine se dozvěděla o válce mezi Daénem a Chaosem a také o tom, že její bratr patrně vede smečku vrahů, kteří zabíjejí pro zábavu. Zinek jí po chvíli přemlouvání řekl, že má vyhledat vlka Lokiho, pokud chce o Chaosu vědět víc a ona s emálem rozhodla nakráčet do sídla Chaosu, ovšem Zinek jí to rozmluvil a Shine pochopila několik věcí ohledně toho šedého vlka. Slíbila mu, že si dá na Chaos pozor a že neudělá nic neuváženého a uvědomila si, že jí na něm záleží o něco víc, než na ostatních vlcích. byla z toho zjištění dost zmatená, takže to nakonec řešila útěkem.

nechala jsem Zinka za zády. Hlavou mi vířila spousta myšlenek. potřebovala jsem se dostat někam, kde bych si mohla v klidu projít všechno, co se právě odehrálo. Asi jsem neměla utíkat, Zinek by to mohl špatně pochopit, ale nevěděla jsem, co jiného bych měla dělat. Tohle pro mě bylo něco nového. ne to, že jsem nevěděla, co dělat, ale zjištění, jak moc pro mě ten šedý vlk znamená, i když jsme se potkali prakticky jen dvakrát. Připadalo mi to jako mnohem déle. Netušila jsem, co s tou informací mám dělat a netušila jsem ani, co tohle všechno znamená a jak se to stalo. Nebo možná... tušila. A to jsem si myslela, že mě v mém věku už máloco překvapí.

---> Rest

---> Mlžná džungle (přes Les u mostu)

Konečně obloha. Bylo zvláštní, že jsem nenarazila na žádné vlky. Ale možná jsem se jen nedívala příliš pozorně. Tady na Lukách byla spousta cizích pachů. měla jsem i pocit, že jsou mi některé povědomé, ale dost možná se mi to jen zdálo. Zpomalila jsem do chůze a pokračovala směrem k horám. Kochala jsem se okolní krajinou. les mi byl bližší, ale i louka měla dost co nabídnout. Teď v létě kypěla životem. Hmyz se hemžil v trávě, kobylky mi vyskakovaly pod nohama a cvrčci cvrkali schovaní kdesi v zemi, schovaní pod vysokou trávou. Dokonce i na obloze kroužil osamělý dravec.
Pokračovala jsem dál na východ k horám. někde v dáli za nimi se tyčila i nejvyšší hora ostrovů a za ní na louce, pokud jsem se nemýlila, byl portál. Bylo to už pěkných pár týdnů, co jsem se naposledy podívala na první ostrov. Druhý byl sice menší, ale i tak jsem měla pocit, že ho znám daleko líp.

---> Severní hory

---> Svatyně

Probudila jsem se a zamžourala na neznámé prostředí. Po předchozím cvičení ve Svatyni mě bolelo snad všechno, ale věděla jsem, že to potřebuje akorát rozhýbat. Zvedla jsem se a protáhla se. byl čas odejít z téhle džungle, i když zatím se tu děly jen samé zajímavé věci. Ale je potřeba čas od času změnit prostředí, protože co kdyby se to zkazilo a narazila bych na něco, co by nebylo tak přátelského, jako můj synovec nebo ta dryáda. propletla jsem se změtí stromů a po nějaké době cesty začala džungle řídnout a změnila se na obyčejný les. V něm jsem se orientovala lépe, než pod hustým listovím pralesa. na sever byl most na první ostrov, na východ bude louka. Za mostem bych narazila na další les, proto jsem vyrazila východním směrem. těšila jsem se, až nad sebou zase uvidím čisté nebe a nebudou mi výhled zakrývat větve. Také bych s emohla trochu projít. kus odsud za loukou byla pěkná pláž.

---> Luka (přes Les u mostu)

---> Mlžná džungle

10 mincí = 80 % + (použití 40% bonusu) 32 % = 112 %
Obratnost: 16 % -> 54 % (38 %)
Vytrvalost: 20 % -> 60 %(40 %)
Síla: 29 % -> 63 % (34 %)

Měla jsem po setkání s dryádou dobrou náladu. Ty dvě naušnice mi ho budou připomínat. Komu by to nepolichotilo, kdyby dostal dárek? Sice jsme stále tak docela nerozuměla proč, ale to už nebyla má věc. Došla jsem do Svatyně, kde jsem se předtím tak nějak rozloučila s Excelsiorem. po tom tu už nebylo ani památky, zřejmě jsem se Zeiranem venku strávila víc času, než jsem si myslela. Našlapovala jsem Svatyní a s úžasem se rozhlížela okolo. bylo to tu nádherné a něco na tomhle místě nutilo vlka, aby se choval tiše. Nebyla jsme tu ale na prohlídce, i když ani to by nebyl špatný plán, jak strávit den. I když nebyla Svatyně zas tak velká, bylo toho tu tolik. já ale hledala starého mistra. Chtěla jsem si připomenout svůj trénink ve staré smečce a zjistit, co všechno jsem zapomněla a co naopak ne. Vlka jsem našla v jedné místnosti, "Mistře," poklonila jsem se mu, "přišla jsem vás požádat, jestli byste byl ochotný mě trénovat." Neodpověděl, ale jeho pohled říkal víc, než slova. A tak jsem se ocitla zpět v džungli. Mistr stál vedle mě a bedlivě mě pozoroval svým pohledem, který říkal, že ten vlk toho mnoho ví a mnoho umí. Pochybovačně jsem si měřila překážkovou dráhu, kterou jsem měla před sebou. No, tohle bude legrace. Obratnost byla vždycky má nejslabší vlastnost. nebyla jsem tlustá, ale se svou výškou jsem něco vážila a tak jsem nikdy nemohla dosáhnout obratnosti menších a lehčích vlků. Tak tedy do toho. vyrazila jsem na dráhu a přeskočila první překážku. Vzápětí jsem se zamotala do lián a byla přinucená zpomalit a prolézt je pomalu po břiše. To mě ale neodradilo, byla jsme sotva na začátku. Pak přišla kláda, která mi trochu uhýbala pod nohama. Snažila jsme se vyvažovat. Bylo jen dobře, že teď nedávno nebyl žádný velký slejvák a kůra neklouzala, i tak jsem ale málem spadla. Nicméně jsem se zdárně dostala na druhý konec a pokračovala na sérii překážek. Přeskočit, podlézt, přeskočit. Prokličkovala jsem dalším trsem liján. jak jsem pokračovala po trase, byla jsem si o něco jistější, než na začátku. pak následovala další kláda, kterou jsme musela prolézt. musela jsme se hodně přikrčit, abych se do ní vůbec vešla, byla dělaná pro drobnější vlky... a nebo možná ne a mistr chtěl, abych to neměla tak lehké. Pak opět přišla série překážek. To už jsem z běhu byla slušně zadýchaná. A pak jsme byla v cíli. Mistr můj výkon zhodnotil souhlasným pohledem a dal mi chvíli na odpočinek.
Tím ale trénink neskončil. Sotva jsem se vydýchala, už jsem byla zase jinde. Ocitli jsme se v horách a nad hlavou se mi tyčila strmá skála. Tázavě jsem se podívala na mistra a on kývl. Dobře, takže vylézt nahoru. Tak tedy do toho. byla jsme už unavená z předchozího běhu, přesto jsem však pořád měla dost energie, abych ještě něco vydržela. Jen kdyby ta hora nevypadala zespoda tak hrozně vysoká...
Vyrazila jsem po svahu nahoru. štěrk se mi sypal pod nohama a chvílemi hrozil, že mě shodí dolů, tlapky klouzaly na jemném písku, který pokrýval skálu, ale odhodlaně jsme si razila cestu pořád dál a dál vzhůru. Musela jsme uhnout před kamenem, který mi málem spadl na hlavu. dech se mi krátil a svaly bolely. neměla jsem ráda šplhání do kopce a už vůbec ne na tak nebezpečném terénu. Musela jsme si dávat dobrý pozor, abych si neublížila. v jednu chvíli se mi smýkla tlapka a já sklouzla několik metrů zpět dolů, než se mi podařilo zastavit. A pak jsem najednou byla nahoře a ani jsem nevěděla jak. Ovšem nedostala jsme příležitost užívat si to malé vítězství dlouho, protože jsme se objevili zpět ve Svatyni. Už jsem čekala, že to bude konec, že budu moct opět jít, ale mistr na to měl jiný názor. Zjevně byl čas ještě na jedno cvičení. A když na to přišlo... měl pravdu, nebyla jsem ještě tak unavená, abych to nezvládla.
Tentokrát jsem se ocitli v ringu a já si uvědomila, že půjde o cvičný souboj. nedělala jsme si žádné naděje, že bych nad tímhle vlkem mohla vyhrát. Něco takového by mě ani nenapadlo. Tak do toho. Doufala jsem, že to bylo už poslední cvičení, které si na mě vymyslel. Postavila jsem se na jednu stranu ringu a on na druhou. Cvičný souboj. To znamenalo, že nebudeme používat zuby a drápy a budeme si dávat pozor, abychom jeden druhého nezranili. Tedy on si bude dávat pozor, já si nemyslela, že bych mu dokázala něco udělat. koneckonců on tu byl mistr a já žák. Zaútočila jsem na něj. Vrazila jsme do něj a pokusila se ho povalit, ale stál pevně. Chvíli jsme se přetlačovali. Dávala jsem do toho všechny zbývající síly, ale bylo mi jasné, že od se ani nezapotil. ten vlk byl zatraceně silný. Vsadila bych se, že by přepral levou zadní i mého bratra. Bojovali jsme dál. většinou jsem útočila já a on mé útoky jen odrážel, ale překvapil mě i vlastním útokem. Boj však netrval dlouho, byla jsem už dost unavená a mistr vypadal, že to ví. Řekla bych, že má s tréninkem vlků už opravdu bohaté zkušenosti. Když trénink skončil, poděkovala jsme mu a rozloučila se. Opustila jsem Svatyni a pak si ustlala poblíž, na přechod pralesa jsem se teď necítila. Nechám to na pak. Chvíli po tom, co jsme si lehla, jsem také usnula.

---> Mlžná džungle

Schváleno

Sebedůvěra. Sebedůvěry jsem měla dost, přesto jsem si nikdy nemyslela, že by si mé chování zasluhovalo odměnit. Bylo pro mě přirozené pomáhat těm, kteří to potřebovali. Podívala jsem se na naušnice a oplatila dryádě úsměv, "pak tedy děkuji." Takže takhle vlci přicházeli k různým cetkám a podobným věcem? Připadala jsem si poctěná, že si nadpřirozené bytosti všimly i mě a rozhodly se mě něčím obdarovat. "Děkuji," zopakovala jsem ještě jednou, když mi je připnula na uši. Její další slova jsem nechala bez odpovědi, pouze jsem sledovala, jak mizí zpět odkud přišla. I když už jsem si na podivné tvory začínala zvykat, stejně mi každé další setkání s nimi připadalo úžasné.
Jakmile zmizela, byl čas jít opět vlastní cestou. Vyrazila jsem do džungle, ale místo ven se mi podařilo opět narazit na Svatyni.

---> Svatyně