Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měla jsem vědět, co je zač? Ať už ano nebo ne, má otázka ji zjevně pobavila. Ale jen se smála, neposmívala se mi. Mírně jsem se jí uklonila, "pak vás ráda poznávám." Nebyla vlk, s takovými je vždy lepší jednat s náležitou úctou. A duch lesa a stromů? To sice nebyl přímo bůh, ale v mých očích se jednalo o něco podobného. Tak či tak, duchům lesa se od mě vždy dostane úcty. Přesto jsem nerozuměla, proč se se mnou nyní rozhodl jeden promluvit. Udělala jsem snad něco zajímavého, čím bych přitáhla pozornost?
Dar? Podívala jsem se na ducha, pak na spadené listí. "Ale... čím si zasluhuju dar?" nerozuměla jsem tomu. Dary bývaly za zásluhy, alespoň tedy dary mezi cizinci. nechtěla jsem ducha urazit tím, že bych dar odmítla. nechtěla jsme ho odmítnout, protože jsem byla zvědavá a každý rád dostává dárky, přesto jsem nejdřív chtěla porozumět jejím důvodům.

I když Zeiran odešel, nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě něco sleduje. To bylo zvláštní. Doufala jsem, že mi něco nepřistane na hřbetě, v tomhle pralese by to klidně bylo možné. Ale nestalo se to, místo toho se stalo něco nečekanějšího. Couvla jsem od toho, co vylezlo z kmene, ne, co bylo kmenem. Vypadalo to jako vlk, ale bylo to dřevěné? Nebyla jsem si jistá, jestli je bezpečné tu zůstávat, nezvyklé věci většinou znamenaly potíže. Přesto... pokud by mi tohle chtělo ublížit, mohlo to udělat už dávno. Zvědavě jsem si toho zvláštního vlka prohlédla. Už jsem otevřela tlamu, abych se zeptala, odkud zná mé jméno, ale zase jsem ji zavřela. Mohla nás klidně pozorovat a představovala jsem se Zeiranovi. "Zdravím," odpověděla jsem, "kdo jste?" Musel to být magický tvor, ale pokud se mě pro jednou nesnažila sežrat, byla to příjemná změna. A já byla rozhodně zvědavá toužila jsme o ní zjistit víc.

"Beru tě za slovo," řekla jsem a opět se pousmála. Na takový den se budu těšit. Buď dostane cennou lekci, že všechno opravdu zvládnout nemůže, a nebo, nu, mě opravdu překvapí. Ať tak či tak, byla jsem na něj zvědavá. Pokud ho moje pochybnosti a opatrný přístup motivují, jenom dobře. Pak ale přišla další otázka. Čekala, jsem, že to vědět bude... ale možná jen neznal ten název. "Je to takový velký pták. Většinou moc nelétá, ale to neznamená, že by to neuměl. Najdeš je na loukách, do lesa tolik nechodí," vysvětlila jsem stručně, "jsou větší, než křepelky nebo koroptve." Možná mu tohle pomůže a vzpomene si, že bažanty vlastně zná. Možná ne. Ovšem nevypadalo to, že bychom opravdu nakonec vyrazili na lov. Kývla jsem, "jak budeš chtít." Chápala jsem, že ho rodina zaujala víc, než nějaké jídlo, a doufala jsem, že nebude zklamaný, když je najde. Ale... snad ne. Angel byl skvělý vlk a i Samantha se mi zamlouvala. Možná, že se jim Zeiran v mládí ztratil a oni prostě jen ztratili naději, že ho najdou. To by bylo hezké rodinné setkání. "Tak tedy hodně štěstí, Zeirane," popřála jsme mu a lehce mu pocuchala čenichem srst na hlavě, "také jsem tě ráda potkala." Sledovala jsem, jak mizí v lese, pak jsem se vydala vlastní cestou. Mohla bych si zajít potrénovat do Svatyně, když už jsem tu byla. Zeiran mě svým způsobem inspiroval, zajímalo mě, jestli stále ještě dokážu to, co za mlada.

Kývla jsem, "Máš pravdu, je možné to dokázat i sám. Ale to neznamená, že je rozumné to dělat. Až budeš plně ovládat svou magii, budeš schopný zabít kořist i na dálku, ale dokud používáš jen zuby a drápy, je zbytečné riskovat při lovu jen aby sis dokázal, že ji můžeš ulovit." S takovýmhle přístupem by nemusel dopadnout dobře. Doufala jsem, že bude opatrný. vyčítala bych si, kdyby se zranil při hloupých pokusech ulovit něco většího, než byl on sám, jen aby si něco dokázal. Pořád byl vlče. Byl nezkušený, co se lovu týkalo, a pořád ještě rostl a vyvíjel se. Nebylo dobré, aby se přeceňoval.
Nebyla jsem si jistá, jestli mu uniklo, že jsem svá slova myslela jako lichotku a ocenění jeho schopností. Možná říkal, že není rychlý a trpělivý, ale hlodavce ulovil, ne? Možná za to mohlo začátečnické štěstí, ale spíš jsem si myslela, že se tentokrát, navzdory svým ambicím a jistotě, že bude jednou nejlepší, trochu podceňoval.
zamyslela jsem se nad jeho otázkou, "je mi to docela jedno. Nejspíš to, co je zrovna po tlapce a povede se mi chytit." Obecně jsem nelovila příliš ráda a dokud jsem mohla ulovit starý nebo nemocný kus, byla jsem spokojená. "Víš, co mě napadlo? Lovit bažanty je docela výzva, to by se ti mohlo líbit, pokud jsi to ještě nezkoušel."
na další otázku jsme kývla, "přesně tak. také mě to dost překvapilo, když jsem ho potkala. Dřív je nemíval a vlk s křídly... není to moc obvyklé." Vlkužel jsem mu víc odpovědí dát nedokázala, "to nevím, ani jednoho z nich jsem už dlouho neviděla. Můžeš se buď poptat kolem a nebo se ti možná podaří narazit na ně náhodou." Až Angela opět potkám, rozhodě si budeme mít o čem popovídat. Takhle zanedbávat vlče, že ani neznalo jeho jméno... doufala jsem, že má dobré vysvětlení.

Víceméně. "Ne každý bude o magii vědět dost, aby ti o ní mohl vyprávět. A ne každého zajímá, ale jinak ano, máš pravdu." Vlci se mu určitě nevyhýbali, tím jsem si byla jistá. Proč by to také dělali? Zeiran byl milý a slušně vychovaný, prostě jen neměl štěstí. Ale to se určitě změní. "Určitě se ti nevyhýbají," měla jsem chuť ho obejmout, vypadal, že ho to opravdu trápí. Ale neudělala jsem to, neznala jsem ho dost dobře, ačkoli to byl můj příbuzný.
Zhodnotila jsme ho pohledem, "králíka nebo zajíce bychom mohli zvládnout a nic většího stejně vlci neloví, pokud jich není víc. není bezpečné se sám vrhat třeba za srnkou, umí dost ošklivě kopnout." Slabý? Spíš necvičený a nezkušený. Až bude dospělý, bude mít výšku po svém otci a slabý rozhodně nebude. Už teď byl pěkně velký. "Víš, i ulovit rybu nebo hlodavce vyžaduje jistou zručnost," usmála jsem se na něj. Hlavně obratnost a rychlost, ty mršky byly kluzké a zmizely dřív, než se vlk nadál.
Na jeho odpověď jsem se zamračila. Pach mě určitě neklamal, tohle vlče bylo syn Angela a Samanthy, v tom jsem se nepletla. Až svého bratra potkám, budu si s ním muset vážně promluvit o výchově vlčat. Nechat je samotné nebo je dát na výchovu někomu jinému a nezajímat se o ně, to prostě nebylo správné. "Jsem si jistá, že ano. Tvého otce dokonce moc dobře. Jmenuje se Angel, je to velký vlk s černou srstí a zlatými znaky, podobnými, jako mám já. A s křídly. Pokud se nepletu, tvoje matka se jmenuje Samantha. Je to bílá vlčice s trochu černé na hlavě a myslím, že její element byl oheň, ale nejsem si jistá." O Samanthě jsem mu o mnoho víc říct nemohla, potkala jsme ji jen krátce po mém příchodu na ostrovy. O Angelovi? No, to by byla jiná.

Najít pana Wu, to byl vskutku nadvlčí úkol. "Nejpravděpodobněji na něj narazíš, když ho nebudeš hledat, řekla bych. Pohybuje se všude po ostrovech, ale těžko říct, jestli v tom má nějaký systém, nebo prostě cestuje a občas si řekne, že by mohl zastavit a začít nabízet zboží." Byl to zajímavý vlk, jen škoda, že stál jen o ty třpytivé kamínky a na rozhovor ho moc neužilo. Byl ochotný mluvit v podstatě jen o zboží a jeho funkcích. Se Zeiranem by o tom, co od něj můj synovec koupil, mluvit mohl, ovšem kdybych se ho já začala vyptávat, jak přesně fungují jeho lektvary, z čeho jsou a odkud má všechny ty předměty, nejspíš by se jen tajemně usmál a pokusil se mi něco prodat. Obchodníci a učenci zřejmě společnou řeč nenaleznou.
"Dost zjistíš i vlastním výzkumem," řekla jsem s úsměvem. Wu mu důkladně popíše fungování výrobků, ale jestli řekne víc, těžko říct. I když možná kdyby na něj Zeiran udělal vlčecí očka...
Na další otázku jsem přikývla, "určitě, ale ty budeš muset najít sám. O jednotlivých elementech se dozvíš nejlépe tak, že si promluvíš s jejich nositeli, kteří jsou v jejich používání mistři. A pro ostatní magie platí to samé. Většina vlků ti ráda povypráví, když je hezky požádáš." Také byc si s pár vlky mohla o magii popovídat, když už jsem byla u toho. Informací nikdy nebylo dost.
"Ani ne, ale jestli chceš, můžeme zkusit něco ulovit. Umíš lovit?" Pravděpodobně uměl, protože nevypadal příliš vychrtle ani podvyživeně. Což mi připomnělo... "Poslyš, Zeirane, kdys vůbec naposledy viděl své rodiče?"

Kdy. Dobrá otázka. "To záleží, jak jsi starý," odpověděla jsem. malý už rozhodně nebyl, ale velký také ne. Mohl dorůst tak za pár měsíců, alespoň takový byl můj odhad, ale to jsem mu zatím neříkala. jeho slova byla rozhodně slova nedospělého vlčete a ne dospělého vlka. Ah ta netrpělivost, všechno musí být hned. Rozuměla jsem, že se těší, také jsem taková bývala, ale krása nebyla v bytí, krása byla v objevování a trénování svých schopností, v radosti, když se podařilo něco nového a to, co bylo dřív obtížné, bylo najednou jednoduché. také jsem mu nechtěla kazit radost tím, že nejsilnější vlk nejspíš nikdy nebude. bez ohledu na to, jak silný mohl být, vždy se objeví někdo, kdo ho dokáže porazit, protože žádný vlk nemůže být expert na všechno. Ale na tohle zjevně přišel sám. Napodobila jsem jeho gesto a také naklonila hlavu, "když to dokážeš, pak bych ocenila, kdybys mě našel a předvedl se mi," řekla jsem napůl žertem, napůl vážně. Ať si myslel cokoli, nedokáže to. Nebylo to možné ať měl sebelepší geny a sebevíc odhodlání. Přesto... mohl být jedním z nejsilnějších a nejlepších vlků alespoň tady na ostrovech, to by dokázat mohl. tak či tak, když tohle odhodlání převede do píle, bude dobrý.
Sklonila jsem hlavu před jeho lichotkou, "jen toho vím dost o světě," odpověděla jsem, přesto mě jeho slova potěšila. zamyslela jsem se nad jeho otázkou, "Nejsem si jistá, abych pravdu řekla..." Od příchodu na území jsem vypozorovala nějaké změny, ale nevěděla jsem jestli za to může místní prostředí, nebo se u mě skutečně objevila magie. Pokud ano, byla velmi jemná a takřka nezaznamenatelná a zatím jsem moc nevěděla, co s ní dokážu. "Ano, nejspíš tak, že ji omylem použiješ. Ale jsou magie, které vycítíš i jinak. Můžeš si na sobě všimnout, že máš najednou pozitivnější vztah například k ohni. Nebo existují i magie, které neovládáme vědomě a fungují nezávisle na naší vůli. prostě nás doprovází pořád." přikývla jsem, "pan Wu ti jistě dokáže poradit, alespoň ohledně toho, co se týká těch běžných magií a elementů. Pokud bys na ně hledal odborníka, bude to určitě on."

Opravdu se snažil nasát každou informaci, kterou jsem mu poskytla. "Záleží i na tvé vynalézavosti. každá magie se dá využít i mnoha netradičními způsoby a možná budeš překvapený, na co všechno se ti podaří přijít," dodala jsem ještě. A jestli tenhle vlček není vynalézavý a nezkusí cokoli, tak já umím létat.
zaváhala jsem, pak zavrtěla hlavou, "nemyslím si, že bys toho byl teď schopný. jak jsme řekla, sílu magie do jisté míry ovlivňuje věk," podle mého tomu tak bylo proto, aby si s ní vlčata sama neublížila. Příroda byla fér ke všem, ale zároveň na nás dávala i pozor. Svým způsobem. "Až budeš starší? I to je možné. Určitě máš předpoklady na toho dosáhnout." jeho další úvahy mířily dobrým směrem, "přesně tak. A vlci vzduchu na vítr a vlci ohně na oheň," potvrdila jsem jeho myšlenku, "ovšem... myslím, že to platí pouze pro vrozený element. Vlk, který se narodil s magií vody, se nikdy v kámen nepromění." Alespoň jsme o tom nikdy neslyšela jinde, než v legendách, ale ty je třeba vždy brát s rezervou. Ale každé pravidlo může mít i výjimky a magie se dala studovat, ale nikdy nebude možné ji přesně rozškatulkovat, na to bylo příliš komplexní. některé magie byla stejně jedinečné, jako jejich nositelé. při té myšlence jsem si vzpomněla na Árese, ale rychle jsem tu myšlenku zaplašila. Áres nebude jediný.
Na jeho další otázku jsem přikývla, "elementy jsou pouze ty nejběžnější. Pak existuje hrstka neobvyklejších, ale také poměrně častých magií. pokud chceš vědět, které to jsou, doporučuji nakouknout do vozíčku pana Wu. A pak jsou i vzácnější magie. Může se ti stát, že potkáš vlka, který bude mít magii, jakou nikdo jiný nemá a stejně tak se taková magie může objevit u tebe nebo u kohokoli jiného. Určitě bude možné proměnit se i na jiné zvíře, ale bude to velmi neobvyklé." Pokud jsem někoho takového znala, svou schopnost tajil.
Zasmála jsem se jeho další otázce, ne však proto, že by mi přišla legrační, spíš mi to přišlo roztomilé. takových vlků existovalo hodně. "To možné určitě není. magií existuje nepřeberné množství, hlavně těch vzácnějších. Některé z nich ruší efekt jiných, některé z nich změní vlka natolik, že nebude schopný ovládat žádnou jinou magii. Rozhodně ale můžeš ovládat mnohem víc, než jednu."

Sledovala jsem jeho snažení a dál už nic moc neříkala. Už mě nenapadalo, co bych ještě mohla dodat. Nedokázala jsem mu ukázat pocit, jaké bylo používat magii. Na druhou stranu, to nemohl nikdo a přesto bylo velmi nezvyklé potkat vlka, který element má a vůbec neovládá. "To nebyla výtka," řekla jsem s úsměvem. Jeho další slova jasně říkala, že netrpělivý je, ať on sám tvrdil cokoliv. Odhodlání měl ale rozhodně na rozdávání. A byl tvrdohlavý. To měl určitě po svém otci, Angel když se na něco zaměřil, také toho dosáhl.
Téměř jsem cítila jeho rozčarování, že se mu nedaří. I jeho postoj vyjadřoval vztek nad tím, že rostlinka odmítá povyrůst. Vztek tedy rozhodně nepomáhal, "Zeirane..." Pokárala jsem ho nesouhlasně, ale... Nestalo se to, co bych čekala. Čekala jsem, že možná tu ubohou rostlinku zadupe do země. Místo toho však okolí rozkvetlo. Pochopila jsem, že tohle neudělal schválně, ale na druhou stranu můj žák teď vypadal... Zamyšleně. To bylo dobře. Neříkala jsem nic, abych ho nevyrušila, jen jsem dál sledovala jeho počínání. A jemu se konečně zadařilo. Došla jsem na místo naproti němu, posadila se a věnovala mu spokojený úsměv, "dobrá práce." Chápal rychle. S tímhle odhodláním jednou dokáže velké věci. Byla jsem na něj hrdá.
"Dokáže poměrně dost věcí. Schopnost urychlit přirozený růst je jedna z těch nejzákladnějších, ale časem se naučíš i přimět je, aby rostly během vteřiny, budeš schopný dát jim tvar a utvořit je podle vlastní vůle. Třeba liány ti mohou pomoct při lovu. Do magie země ale patří i zem samotná. Půda a kameny." Pohledem jsem vytvořila v zemi malou puklinu, "a ti nejnadanější vlci pak dovedou proměnit sami sebe v kámen a zpět, aniž by jim to ublížilo." Země byla element, který dovedl tvořit i ničit a jeho dopad mojl být ničivější, než u ostatních elementů. Tak mi to alespoň připadalo. Vítr, voda a oheň byly prudké a zuřivé, ale jen zem samotná dokázala opravdu tvořit a ničit krajinu. Její dopad byl daleko trvalejší.

Zavrtěla jsem hlavou, "vrozený element je přesně to, vrozený. Nestává se, že by se jeden element změnil na jiný. Je ale možné, že se ti oči zabarví podle jiného, který máš také. Je dokonce dost možné, že tomu pan Wu nějakým způsobem napomohl, pokud si myslel, že by tvá původní barva očí neladila s tvým současným kožichem." Neměla jsem jasnou představu, čeho všeho je ten starý šedý vlk schopný. "Nejspíš nezjistíš, dokud je omylem nepoužiješ. Jak jsem řekla, oči se občas zabarví podle jiného elementu, který máš také, ale není to pravidlo." Možná to nakonec nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslela. "A nebo ti s tím možná poradí pan Wu, když ho zase potkáš. Pro běžného vlka ale neexistuje jasný způsob. Ovšem co se elementů týč, můžeš sem tam zkusit nějaký použít i když si myslíš, že ho nemáš, a třeba se ti zadaří." Doufala jsem, že ho v tom moc nezamotám nebo ho neodradím. Kdyby se vše učil postupně, bylo by to rozhodně lepší, než když jsem to na něj vybalila takhle narychlo, ale s tím moc nenadělám.
Přesunula jsem se za něj, abych dobře viděla co dělá. Nic se nedělo. Nepřekvapilo mě to. "To je v pořádku, ty na to přijdeš. Nenech se tím odradit a nespěchej na to. Když budeš netrpělivý, ničeho tím nedosáhneš."
Snažila jsem se přijít na něco, čím bych mu ještě mohla poradit. Za jeho zády jsem si vybrala vlastní rostlinu a přiměla ji k růstu. Snažila jsem se vnímat, jaký je to pocit, abych ho pak dokázala co nejpřesněji popsat. "Zkus se na ni zaměřit spíš pocitově," řekla jsem, "představ si, že je tvou součástí stejně, jako třeba tvá tlapa. Svou tlapu můžeš ovlivnit, přikázat jí, co má udělat, a stejně tak můžeš ovlivnit tu rostlinu." Hlavní bylo, aby o svých schopnostech nepochyboval. Pokud přestane věřit, že je schopný přimět rostlinu vyrůst, bude pro něj obtížnější to skutečně udělat.

Naslouchala jsem jeho slovům a v duchu té vlčici poděkovala. Ráda bych ji někdy potkala. "Najít tady na ostrovech někoho konkrétního není vůbec snadné, ale určitě se ještě potkáte," ujistila jsem ho. Pokud tedy ta vlčice neodešla. Netušila jsem ani kdo je Azrael, ale na toho už jsem se nevyptávala, pouze jsem si zapamatovala jeho jméno, kdyby náhodou. Zdálo se, že si Zeiran i bez rodičů dokázal poradit a protlouct se životem. Pak se ho budu muset zeptat, jestli o těch dvou něco neví. Ale to počká.
"Není to něco, na co by se dalo úplně spolehnout, ale barva očí určuje, jakou magii vlk má. Nebo spíš obráceně, magie určuje barvu očí. Většina vlků se narodí s jedním ze čtyř elementů, vodou, ohněm, zemí nebo vzduchem a podle nich mají oči buď modré, ty značí vodu nebo vzduch, červené, které značí oheň, a nebo zelené jako mám já, ty patří k zemi. Můžeš podle toho odhadnout, jaké magie vlk ovládá. Existuje samozřejmě víc barev a někdy je těžké říct, jak je to ve skutečnosti, protože se mohou oči zabarvit i podle magie, která se vyvine během života." To bylo tak to základní. "Pro tebe to znamená, že pokud jsi měl předtím zelené oči a teď máš tmavě modré, měl bys být schopný ovládat alespoň dvě magie, zemi a pravděpodobně vodu." Základním elementem jsem si byla jistá, tam byly výjimky velmi neobvyklé, ovšem nepřekvapilo by mě, kdyby současná modrá značila i něco jiného. "Co pro to musíš udělat... Neprve bude třeba, abych porozuměl základním principům magie, pak ti bude stačit dostatek sebekázně, abych ji dokázal ovládnout, a samozřejmě trénink," odpověděla jsem, "čím víc budeš trénovat, tím lépe ti to půjde. Můžeš pak klidně používat magii při každodenních situacích, kdy tě napadne." Usmála jsem se. Trénink nemusel být vždy jen dřina, mohl být i zábava. "Jen pozor, pokud by tě napadlo si pomocí magie udělat z někoho legraci. Vlci si podobné věci berou dost osobně." A to bylo dost teorie, čas přejít k praxi. Nezdálo se sice, že by ho moje povídání nudilo, ale skutečná zábava bylo v realizaci.
Posadila jsem se a položila jednu z tlapek na zem před sebe, spíš aby věděl, kam se má dívat, než že bych to potřebovala, ačkoli jsem znala vlky, co si rádi pomáhali gesty. "Pro začátek je třeba vědět, na co se zaměřit. Vyzkoušela bych element země, protože já ho ovládám a můžu ti něco i předvést, a ty bys ho měl mít také. Asi nejjednodušším způsobem použití magie je myšlenka. Soustředíš se a myslíš na to, co si přeješ udělat. Zároveň dáš příkaz magii. Nevím teď, jak bych ti popsala, jak to přesně udělat, ale na to přijdeš. Možná ti pomůže žádost vyslovit nahlas." Zadívala jsem se na kousek země přede mnou a nechala z ní vyrůst drobný keřík, který se vzápětí obsypal borůvkami. "Než abys rovnou zkoušel tvořit něco z ničeho, zkus si tady v okolí vybrat nějakou menší rostlinku a použít element na ni. Můžeš si třeba představit, jak roste." Teď to bylo na něm. Já mohla dodat už jen jednu věc: "nebuď zklamaný, pokud se ti to nepodaří napoprvé. O tvých dovednostech to nemusí znamenat vůbec nic. Síla magie také svým způsobem roste s věkem, je tedy možné, že se ti dnes nezadaří, ale třeba za týden už ti to půjde."

Sledovala jsem jeho pohled směrem ke Svatyni. Určitě mluvil o starém vlkovi, který nabízel trénink. Zatímco jméno Wua se zdálo být všeobecně známé, neměla jsem nejmenší ponětí, jak by se mohl jmenovat tenhle. Ani jsem ho neslyšela cokoli říkat. "To nevím," odpověděla jsem, "byla jsem tam a potkala ho, ale jestli cokoli říkal, tak jsem to zapomněla." To nebyla tak docela pravda. Byl to velmi výmluvný vlk, jen... Nepoužíval slova.
Podívala jsem se zpět na Zeirana a naklonila hlavu na stranu. "Kdo je Zeinab?" Zeptala jsem se zvědavě. Přestím jsem ze Zeirana cítila pach té druhé vlčice, Samanthy, a předpokládala jsem, že je jeho matkou ona, ale... Ne, to byl nesmysl, kdyby byla Zeinab jeho matka, nemluvil by o ní jménem, spíš by jí říkal mami. Trochu mě znepokojovalo, že o svých rodičích neřekl ještě ani slovo. Ani jednoho z nich jsem už dlouho neviděla a pokud se nestarali ani o svá vlčata... Snad se jim nestalo něco špatného. Tak jako tak, bylo dobře, že měl Zeiran alespoň někoho, kdo ho učil všemu potřebnému pro život.
Kývla jsem, "myslím, že jsi měl předtím zelené. Už ti někdo vyprávěl, jak jsou magie propojené s barvou očí?" K základům magie patří samozřejmě i teorie. Pomohlo by mu to pochopit na co se má zaměřit. Usmála jsem se, "ale samozřejmě. Ráda tě naučím všechno, co vím. Ale pamatuj si, že nejvíc práce bude tak jako tak na tobě. Můžu ti vysvětlit základy, ale potrvá, než to dostaneš do tlapky." A také dost možná musel ještě povyrůst. Poslouchala jsem, co mi říkal o nevědomém použití magie. Byl to dobrý začátek, že se začala projevovat. "Magie je pro nás přirozená a reaguje na naše emoce. Časem se to naučíš ovládat a nepoužiješ ji, pokud si to nebudeš přát." Nemusel mě prosit dvakrát. V duchu už jsem si začala třídit myšlenky, čím by bylo dobré začít. Nejdřív jsem potřebovala vědět, kolik toho už sám ví.

Zeiran. Havran. Havran k němu docela sedělo s tím jeho černým kožichem. Zajímalo mě, jestli bude mít jednoho dne po otci i křídla. Kývla jsem na jeho popis, "šedý, s vozíkem plným zvláštních věcí. To byl pan Wu." Usmála jsem se jeho nadšení. Pan Wu zatím vždycky splnil slovo, ačkoli některé jeho sliby zněly neuvěřitelně. Netušila jsem, k čemu jsou mu dobré všechny ty třpytivé kamínky, které za své služby požadoval, tak či tak si ale dával dobrý pozor, aby se mu zákazníci vraceli a on jich tak získal ještě víc. "Moc ti to sluší," odpověděla jsem popravdě, "jsi první vlk s modrými znaky, kterého znám." Pan Wu měl zjevně smysl i pro estetično. I když mu vlk řekl, co by si tak představoval, konečnou podobu stejně tvořil on. Alespoň u mě to tak tedy bylo. "A máš i jinou barvu očí, že?" Matně jsem si vzpomínala, že jeho kukadla bývala světlejší a spíš do zelena. To se ale mohlo změnit i s věkem. Tak či tak, měla jsem moc pěkného synovce.
Na jeho otázku jsem přikývla, "ovládám element země a pak pár dalších drobností." Nemusel se ani přímo zeptat: "mohla bych tě něco zkusit naučit, kdybys chtěl." Zhodnotila jsem ho pohledem, možná byl ještě příliš malý, aby dokázal ovládat svou magii v plné míře. Vlčata byla často schopná jen malých náznaků magie, a plně se u nich projevila až když byli zhruba rok staří. Ovšem jak se to říká? Nevíš, dokud nezkusíš.

Nevypadal, že mě poznává a já se tomu ani nedivila. Byl opravdu malý a potkali jsme se jen jednou zběžně. Nejspíš jsem měla víc vzpomínek já na něj, než on na mě. Nevadí. "Nemyslím, že bych ti ho někdy říkala," řekla jsem mírně pobaveně, "jsem Shine." Pokud si mě nepamatoval, nehodlala jsem na něj hned vybalit náš příbuzenský vztah a všechno kolem. Bylo toho hodně co dohánět a nebylo kam spěchat, ačkoli jsem byla zvědavá, jak se měl a chtěla jsem ho lépe poznat. "Jak se jmenuješ ty?" On mi tehdy pochopitelně také jméno neřekl a nepotkala jsem ani žádného z jeho rodičů, což mě mrzelo. S Angelem jsme měli dobrý vztah, když jsme byli malí, byli jsme prakticky nerozlučná dvojka a on se ani nepřišel pochlubit, že má vlčata. Vlastně jsem ho už dlouho neviděla. Snad se mu něco nestalo.
Tak či tak, teď tu byl můj synovec, takže jsem myšlenky na bratra odsunula stranou. Snažila jsem se se přijít na něco, co bych mohla říct, kromě obvyklých zdvořilostních frází jako že vyrostl a že z něj bude velký a silný vlk. Na to měl geny a že vyrostl bylo očividné, neměla jsem potřebu na to poukazovat. "Potkal jsi pana Wua?" Zeptala jsem se a kývla k jeho srsti.

Byla jsem zabraná do vlastních myšlenek a okolí věnovala jen tolik pozornosti, abych do ničeho nevrazila. Věděla jsem, že existuje jen málo živočichů, kteří by si dovolili na dospělého vlka a i kdybych na něco takového narazila, instinkt by mě varoval předem. Ačkoli jsem přemýšlela o vlastním, mé uši stále pročesávaly okolí a pátraly po zvucích, které by se vymykaly typickým zvukům lesa. Jako například cizí kroky. Ani jsem se nedostala příliš daleko od Svatyně - pralesem se ani rychleji pohybovat nešlo - a už jsem narazila na živou duši. Možná to byl někdo, kdo si přišel do svatyně zatrénovat, možná taky ne. Tak jako tak jsem před sebou brzy spatřila mladého, ještě plně nedorostlého vlka (ačkoli mu už mnoho nechybělo). Nebyl mi povědomý, alespoň ne vzhledem. Ať jsme pátrala v paměti jakkoli, žádného vlka s modrými znaky jsem neznala. Nos mi ale tvrdil opak. Tvrdil mi, že tenhle vlček je rodina a také že už jsme se před časem setkali. Mám na pachy velmi dobrou paměť. Jen škoda, že jsem neměla nejmenší ponětí jak se jmenuje. Usmála jsem se na něj, "ahoj." Od našeho setkání hodně vyrostl. Co jsem si pamatovala, tak odešel s Áresem, který mu přinesl jídlo. Nebo něco takového. Nebyla jsem si jistá. "Ráda tě zase potkávám."