Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Svatyně

Excelsior se mnou ze svatyně nevyšel. Ohlédla jsem se a čkala snad celou věčnost, ale neukázal se. A já mu to neměla za zlé. Buď neměl zájem v mé společnosti pokračovat, nebo byl jednoduše příliš unavený. Brzy na shledanou, pomyslela jsem si, věnovala polorozpadlé stavbě poslední pohled a vyrazila do zeleně pralesa. Opět jsem byla sama jen se svými myšlenkami, jak jsem byla zvyklá. Měla jsem v plánu podívat se po nějakém zajímavém místě, protože tady na ostrovech toho pořád byla spousta, kterou jsem neobjevila. Že bych vyrazila na východ, k nejvyšší hoře? Nebo bych opět navštívila první ostrov? Možností bylo nepočítaně a dřív nebo později přijde na všechno. Celý svět mi ležel před tlapkami a já nikam nespěchala. Měla jsem všechen čas světa abych navštívila každé místo, kam mě srdce táhlo.

---> Mlžná džungle

Záleží, jestli je to poklona upřímná, nebo pronesená jen tak mezi řečí. tak jako tak, nebyla jsem si jistá, jestli je tolerance to pravé slovo, sama bych to nazvala spíš dvorností, nebo nějakým podobným slovem, ale nehodlala jsem se hádat. Pousmála jsem se, "odpustím vám to, každý se občas chová nevrle." Opravdu to byl zajímavý vlk. Zasmála jsem se jeho poslední větě, i když to asi nebyla rekce, kterou by čekal. Možná to ani nevěděl, ale měl smysl pro poetično.
Zatímco vyrazil za starým vlkem, šla jsem si prohlédnout okolí. Vypadalo to tu jako místo, kde se dalo trénovat, ale zároveň z okolí dýchalo stáří. Místní atmosféra vybízela k tomu chovat se tiše a uctivě a měla jsem skoro dojem, že si mě svatyně prohlíží stejně jako si já prohlížím ji, ale to byl nejspíš opravdu jen dojem. setrvala jsem na místě, než se Excel, celý schvácený, vrátil. přivítala jsme ho drobným úsměvem a zavrcením ocasu, "jak vás tak vidím, vsadila bych se, že pořádný trénink." Vypadal dost unaveně, ale tomu jsem se nedivila. Řekla bych, že dnes už moc nikam cestovat nebudeme, spíš si někde sedneme a budeme odpočívat. Tak jako tak, Svatyně mi nepřipadala jako dobré místo na odpočinek. "Půjdu ven," informovala jsem ho a rovnou vyrazila. Čekala jsem, že půjde za mnou.

---> Mlžná džungle

---> Křišťálové jezero (přes Luka)

Rozhlédla jsem se po místě, kam jsme se dostali. "Ne. nemyslím, že bych tu někdy byla." Tohle místo bych si snad pamatovala, vypadalo jinak, než jiné lesy, do kterých jsem zavítala. Pozitivní bylo, že jsme měli opět nad hlavami koruny stromů, které nás chránily před pražícím sluncem.
Z Excelových slov jsem odvodila, že on tady taky ještě nebyl. No, poznávat nová místa není nikdy od věci. Vyrazila jsem po jednom spadlém kmeni, doběhla až k jeho konci a seskočila zpět na zem. Líbilo se mi vidět svět z trochu větší výšky a díky vysokým teplotám mech, kterým byl kmen porostlý, ani neklouzal. Na mou nabídku tykání nijak nereagoval a když opět pormluvil, stále mi vykal. Pochopila jsme to tak, že on chce náš vztah udržet na neosobní úrovni a držet si odstup... nebo ne? Nebo si jen hleděl slušného vychování a byl poněkud staromódní? Někdy jsem z něj byla opravdu zmatená. Zamyšleně jsem se na něj zahleděla, "pokud je mi známo, nemám žádné nápadníky." nebo ano? nemyslela jsme si to. Áres se sice tvářil, že by možná mohl být, ale pokud ano, takové myšlenky jsem hodlala utnout hned v zárodku. Byl skoro vlče, bez ohledu na to, jak dobře ovládal své magie. Pokud neměl dost rozumu a to, aby se mi nedvořil on, pak jsme ho musela mít já. Zinek? Ne, ten rozhodně nebyl můj nápadník. Byl to vlk, co bojoval s vlastními démony a kterému život ublížil. nemyslela jsme si, že by myslel ještě na to, aby se dvořil nějaké vlčici, natož mě. To byli jediní vlci, s kterými jsem, kromě mého bratra, za tu dobu, co jsme byla tady, prohodila víc, než pár slov. A pak tady byl Excelsior, který teď v podstatě přiznal, že by o mě stál. Měla jsem o něj zájem i já? Po vlcích jsem přestala pokukovat už když mi snad byly tři roky. Rozhodla jsem se, že mít druha a rodinu nebude život pro mě a měla jsme v životě jiné cíle. Jistě, když jsem cestovala, potkala jsem pár vlků, s kterými jsme si rozuměla, ale nikdy se z toho nevyvinulo nic většího a ačkoli mě jeden nebo dva přemlouvali, abych s nimi zůstala, nikdo se nerozhodl mě následovat na mých cestách. Jednoduše řečeno, nikoho jsem nehledala a nechávala jsem věcem volný průběh. Našla jsme si smysl života jinde, než v rodině.
Podívala jsem se teď na Excela novýma očima. Zvažovala jsem jeho slova. Už jsem necestovala. Mohla bych se tu s někým usadit? A pokud ano, chtěla bych, aby to byl právě tento vlk? Sklouzla jsem pohledem zpět k lesu a zatlačila ty myšlenky do pozadí. Co se stane, to se stane. O podobných věcech se nerozhodovalo tady a teď a já už o tom dál přemýšlet nehodlala. "Ale když mi někdo složí poklonu, většinou nevím, jak reagovat," přiznala jsem. "Skládáte vlčicím poklony často?" Pousmála jsem se, aby pochopil, že to není vážná otázka.

---> Svatyně

Jakmile mi umístil květ za ucho, došla jsem k jezeru a rychlým pohledem zkontrolovala, jak vypadá a jestli drží. Pravděpodobně do večera zvadne, ale nijak mi to nevadilo. "Děkuji," odpověděla jsem na jeho lichotku a usmála se. Nebyl jediný, kdo si to zjevně myslel, jinak by mi tolik vlků květiny nedávalo.
"Můžu to zkusit, i když sama tenhle ostrov moc neznám. tak jako tak, i když neposloužím jako průvodce, ráda vám budu dělat společnost." Navzdory zvláštním začátkům se tohle setkání začínalo vyvíjet docela dobře. Vyrazila jsem za ním. "Pokud chcete, myslím, že mi klidně můžete tykat," nabídla jsme mu za chůze. Vykání bylo koneckonců takové neosobní. Hodilo by se, kdybychom s Excelem plánovali řešit nějaké formálnosti, jako například běh smečky nebo něco podobného.Jeho další věta mě překvapila. Netušila jsem, co ho vedlo k tomu, aby řekl něco takového. Ano, za život jsem toho poznala hodně a hodně jsem se i naučila, ale sama jsem se nepovažovala za moudrou. Popravdě, nevěděla jsem, co na to mám odpovědět a byla jsem z toho prohlášení poněkud v rozpacích. Radši jsem si pospíšila, aby mi neutekl.

--->Mlžná džungle (přes Luka)

Posadila jsem se opodál a nechala Excela, ať se šedým vlkem vyřídí všechno, co potřebuje. Já od toho starého slídila nic nepotřebovala a pokud i tentokrát čekal nějaké představení, jako tehdy na louce, nehodlala jsem mu ho poskytnout. Tentokrát nás snad nic neunese a nepřemístí pryč. Ten zážitek mi stačil jednou a pořád jsem ohledně toho měla smíšené pocity. zajímalo by mě, co se s těmi cizáky nakonec stalo, protože jsem o nich od té doby neslyšela.
Ztratila jsem se v myšlenkách natolik, že mi uniklo, co Excel dělal a že už donakupoval. Všimla jsme si toho až tehdy, kdy mířil zpět ke mě s květinou v tlamě. To mě překvapilo. Nemohla jsme si pomoct a věnovala mu pobavení úsměv. To už byl třetí vlk, který mi za můj pobyt tady přinesl květinu. Zvláštní, ale rozhodně jsem si nehodlala stěžovat. Bylo to roztomilé. "Děkuju," odpověděla jsem s pohledem upřeným na květ. Zvažovala jsem, jestli nebude mokrý, ale odhodlala jsem se to risknout. "Byl bys tak hodný...?" Poprosila jsem Excela a sklonila hlavu, aby mi mohl květ umístit za ucho.

--->Les u Mostu (přes Luka)

Dohnala jsem ho a srovnala s ním krok. "No když říkáš. osobně mi připadá lepší se ptát, než začít povídat něco o sobě. Většinou když potkám vlka, tak ho chci poznat a na to jsou otázky dobré." A také jsem si nepřipadala natolik zajímavá, abych někomu hned cpala informace o sobě, obzvlášť když jsem nemohla vědět, jestli druhého vůbec zajímají. Otázky mi přišly takové zdvořilejší.
Všimla jsem si závanu větru, ale považovala jsme ho jen za rozmar počasí, než že bych z toho podezírala vlka. Když se na mě však usmál, úsměv jsem mu oplatila. "Nemyslíš, že to bude spíš tím, že je tu jiná kultura a vlci jsou zvyklí chovat se tu jinak, než na co jsi zvyklý z domova?" Nepřiznala jsem, že jsem to viděla obráceně. To Excel byl ten nejzvláštněji se chovající vlk v okolí. Ovšem křivdila bych mu, kdybych řekla, že si neuvědomuje, že tu vlci můžou být zvyklí na něco jiného. Když viděl, že mi jisté jeho chování vadí, pokusil se zjednat nápravu, neurazil se. byla jsem docela zvědavá, jak se tohle setkání bude vyvíjet dál.

Alespoň toho nechal, když viděl, že s jeho chováním hrubě nesouhlasím. To mu přidalo nějaké body k dobru, i když je moc, protože tenhle jeho pokus olízat mi nohy byl opravdu divný. Podívala jsem se na vlastní tlapky, jestli se mi na ně nezachytila nějaká řasa nebo tak něco, což by to mohlo vysvětlit, ale neviděla jsem nic jiného, než znaky na srsti. Pak jsem si vzpomněla, jak špatně tenhle vlk vidí, "uhm, ano, ale to je moje srst..." odpověděla jsem poněkud rozpačitě. "Ale i kdyby to byla špína, připadá vám normální olizovat nohy někomu, koho sotva znáte?" Byl to exot, z toho už se nevyvlíkne, ale asi jsem rozuměla jeho chování. Nebo alespoň tak napůl.
"Nemusíte mlčet, můžeme si klidně povídat, jestli chcete." Dobře, nerozuměla jsem mu, mé předchozí prohlášení bylo ukvapené, "Ovšem pokud považujete běžné konverzační otázky za výslech, budete muset mluvit vy." jeho omluvu jsem nechala být a nic na ni neřekla. Následovala jsem ho na břeh a pak vyrazila hned za ním. Pokud svůj odchod bral jakože mě tu nechá samotnou, pak bych čekala, že se rozloučí. A to neudělal, takže jsem se rozhodla ho následovat.

---> Křišťálové jezero (přes Luka)

Brouzdala jsem se vodou a na vlka se ani nepodívala. Když chtěl ticho, může být ticho, ačkoli jsme pak nevěděla jaký mělo smysl být ve společnosti toho druhého. Ale budiž. Necítila jsem se v jeho společnosti špatně, jen jsem z něj byla zmatená. Brouzdala jsem se vodou a dívala se, jestli se mezi kameny neskrývají drobné rybky. Zaslechla jsem, jak se ke mně ve vodě přidal a v duchu zadoufala, že nebude mít žádné hloupé nápady, jako že by mě hodil ho vody celou. Ale ne, nevypadal na to. Možná to bude tím, že také není nejmladší a tak už nemá hloupé nápady.
Zakřikla jsem to. Neskončila jsem ve vodě, alespoň to se vlkovi dalo přičíst k dobru, ale... ucouvla jsem o krok stranou, z dosahu jeho nenechavého jazyka, "Mohl byste mi vysvětlit, co to vyvádíte?" zeptala jsem se podrážděně. Moje tlapky tedy rozhodně špinavé nebyly, ani nemohla, když jsem stála v tekoucí vodě, takže co to blábolil? Nehledě na to, že olizovat tlapky někoho, koho potkáte podruhé v životě a ani v jednom případě jste s ním nepobyli zvlášť dlouho a prohodili jste sotva pár slov je opravdu nevhodné.

Přihlašuju Nycteu
Herní i neherní část
Zvíře chobotnice

Přidala jsem se k němu a také se napila z potoka. I když už nebylo takové horko, studená voda se hodila a příjemně chladila. Ovšem když vlk opět promluvil, podívala jsem se na něj a změřila si ho zkoumavým pohledem. Tak co tedy chce? Předtím si stěžoval na ticho, teď má problém s tím, že se pokouším začít konverzaci. Když se mu nelíbily otázky, nebo 'výslech', jak tomu říkal on, nevěděla jsem, co chce. Abych mu tu začala vyprávět o svém životě a on mohl poslouchat? V takovém případě jsem si volila to ticho. "Jak si přejete, můžeme mlčet," odpověděla jsem neutrálně. To se snad předtím, když jsme se tu potkali, omlouval za své budoucí chování? Byl to opravdu zvláštní vlk, ale začínala jsem nabývat dojmu, že není zvláštní způsobem, který by mě zajímal.
Protože jsme se zjevně o ničem bavit nehodlali, rozhodla jsem se vyzkoušet vodu a opatrně, krok za krokem, vstoupila do říčky. Dávala jsem si pozor, aby mi nepodklouzla tlapka a nežuchla jsem tam celá. nevadilo by mi se namočit, ale nejspíš bych přistála přímo na kamenném dně a tady na kraji nebylo dost vody, aby byl takový pád kdovíjak příjemný. "Na můj vkus trochu studená, ale na krátké koupání to jde," okomentovala jsem to, pokud chtěl Excel taky do vody. Rozhodla jsem se, že moc hluboko nepolezu, brouzdat se na mělčině mi bude stačit.

Ticho mi nevadilo. Bylo stejně dobré, jak zajímavá konverzace a lepší, než mluvení jen pro mluvení. Pokračovali jsme skrz les a já si prohlížela okolí a užívala si procházku v lese. Až když Excelsior promluvil, promluvila jsem také, "Když myslíte. Mně osobně ticho nikdy nevadilo." On ale vypadal, že chce mluvit a nevadilo by mi se o něm něco i dozvědět. "Víte, už si příliš nevybavuji, o čem jsme hovořili posledně." Mlhavě jsem si vybavovala, že jsme řešili území, barvy kožichu a podobné věci. A potkali jsme vlčici s rohy. Nebo přesněji jsme ji zahlédli. "Zatímco jsme se neviděli, narazil jste na něco zajímavého?" zeptala jsem se. Minule znal území snad ještě hůř, než já, ale třeba na rozdíl ode mne víc cestoval a potkal nějaké vlky. nebo narazil na smečku. pokud měl nějaké zajímavé novinky ohledně dění na ostrovech, ráda bych se je dozvěděla.

Potěšilo mě, že si mé jméno pamatuje, ačkoli jsme spolu předtím pobyli tak krátce. byl to zajímavý vlk a ráda bych se s ním seznámila víc, i když jsem příliš nevěděla o čem mluvit. měla jsem mlhavý dojem, že svými poznatky o magii a přírodě jsem na něj předtím dojem moc neudělala, ale třeba se naskytne i jiné téma k rozhovoru, "ocenila bych vaši společnost," odpověděla jsem s dalším letmým úsměvem. "Voda zní dobře i když..." věnovala jsem letmý pohled k obloze. už nebouřilo, přesto ale teploty klesly a nevypadalo to moc na koupání, pokud tedy slunce trochu nezapracuje, "...snad nebude pršet," dokončila jsem větu a vydala se za ním. Byla jsem ráda, že vedra vystřídalo opět chladnější počasí. Na přímém slunci se s mojí barvou kožichu nedalo vydržet. měla jsem les ráda, ale stejně ráda zase vylezu pod otevřené nebe.

Tohle byla změna plánu, ale ani mi to moc nevadilo, nevěděla jsem, kde bych mohla Angela hledat. Jak vlk promluvil, vzpomněla jsem si konečně, jak se jmenuje. Excelsior. Dlouhé a nezvyklé jméno. Pousmála jsem se jeho poznámce, že se setkáváme na stejném místě, kde jsme se rozešli, "vypadá to tak." Zůstala jsem sedět tam, kde jsem byla. tenhle vlk pro mě nebyl hrozba, ale ani jsme se neznali nijak dobře. Trpělivě jsem vyčkávala, co řekne. Omluvu jsem tak docela nečekala, hlavně protože jsem si nemohla vybavit nic, co by omluvu z jeho strany vyžadovalo. "To je v pořádku, každý může mít občas špatnou náladu," odpověděla jsem nakonec, abych něco řekla. "Ráda vás zase vidím." Minule jsme si moc nepopovídali a nutno přiznat, tenhle vlk mi byl sympatický, i když byl trochu zvláštní. každý je svým způsobem zvláštní, přesto když jsem se snažila najít někoho, ke komu bych Excelsiora přirovnala, nikdo mě nenapadal. "Je docela hezky, co byste řekl na procházku po lese? Není tu takové horko jako na louce." Neuniklo mi, že má poměrně hustý kožich, uzpůsobený spíš na chladnější počasí.

Líbilo se mi moct jen tak posedávat v přírodě a nemuset se o nic starat. Neměla jsem teď žádné plány, žádné nápady, co bych mohla dělat. Mohla bych se podívat po Angelovi a jeho rodině, jak jsem tak přemýšlela. Ani jsem nevěděla, co se stalo s tím malým černým vlčetem, které bylo cítit jako on. Ani jsem ještě pořád nepřišla na kloub místní magii a tomu, co se stalo, když jsme se se Zinkem bavili na louce.
Půjdu se podívat po Angelovi, měl by vědět, že tu jeho vlče běhalo bez dozoru, rozhodla jsem se a už jsem chtěla vstát, když jsem na srsti ucítila nečekaný závan větru. Ohlédla jsem se a spatřila... bílého vlka, který mi byl povědomý. Trvalo mi okamžik, než se mi ho podařilo zařadit. Už to bylo docela dlouho, co jsme se tady někde poblíž rozloučili. Nebyla jsem si jistá jeho jménem, ale určitě se vzpomenu. "To jste vy, zdravím," přivítala jsem ho drobným úsměvem.

Post 13

Z jeho postoje mi bylo jasné, že jsme v tomhle ohledu měli velmi rozdílné názory. Asi tu byl příliš krátce, než aby magii přijal takovou, jaká byla. Nebyl špatná společnost, byl to zajímavý vlk, to ano a ráda jsem si s ním povídala, přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že by bylo lepší, kdybychom se potkali až za pár měsíců a ne teď.
Zamyslela jsem se nad jeho otázkou. nevypadal jako někdo, kdo by měl špatnou paměť, ale nebylo to něco, co bych mohla zpochybňovat. navíc co když se ptal ne ohledně sebe, ale ohledně někoho, koho znal? jestli měl špatný zrak a ještě špatnou paměť, tak jsem mu opravdu neměla co závidět a podle mého by udělal nejlépe, kdyby si našel smečku. "V tom vám asi nepomůžu, ale rozhodně by mě nepřekvapilo, kdybyste tu něco takového objevil. Zatím jsem nabyla dojmu, že je tu možné snad všechno." Kdyby jen věděl... "Možná něco objevíte, když tu chvíli zůstanete a budete hledat."