Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo příjemné dostat se do stínu. Konečně se mě slunce nesnažilo upéct zaživa. nemám nic proti vysokým teplotám, ale černý kožich se v horkém létě opravdu nehodí. "Když říkáte," přemýšlela jsem, jestli si všiml mých žlutých a zelených znaků v srsti, ty taky nebyly dvakrát přirozené, ale když už jsme se o tom bavili, co přirozené bylo? "Jenže tady to přirozené je. Je tu daleko víc magie, než kdekoli jinde, kam jsem kdy zavítala a když okolo sebe vidíte spousty vlků s barevným kožichem, začnete přemýšlet, jestli tady neznamená 'přirozené' něco jiného než jinde." Byly tu bohové, byly tu portály, byly tu kouzelné bobulky a obří stvůry, které vraždily vlky, ale kdokoli, kdo tu žil už nějakou dobu, nad tím ani nemrkl. Já jsem také k vlastnímu překvapení zjistila, že to začínám považovat za normální.
"Tomu rozumím," chtěla jsem se zeptat, jak to zvládá, když vidí tak špatně, že přehlédne větve pod vlastními tlapkami, ale neudělala jsem to. Možná později.

Post 11

---> Luka

Cítila jsem na sobě vlkův pohled, ale netušila jsem, o čem přemýšlí. Nepůsobil nijak nepřátelsky, proto jsme se ho ani nehodlala zeptat. Možná za to mohla skutečnost, že - jak řekl - skoro neviděl, to jsme opravdu netušila. někdo by mu mohl říct, že zírat je neslušné, ale já se rozhodla, že mi to vlastně ani nevadí a jestli si mě chce prohlédnout, prosím.
zasmála jsem se jeho poznámce, "nemáte ani tušení, jak moc. Viděla jsem tu vlčici, co byla zbarvená jako vesmír a ze srsti jí rostly krystalky." Vlk s parůžky byl neobvyklý, to ano, ale už jsem podobné zvláštnosti začínala pomalu brát jako něco zvláštního, ale ne nečekaného nebo vyloženě divného. Ostrovy v sobě skrývaly spoustu magie, čehož si všimli i ti cizí vlci. Fascinovalo mě to.
Všimla jsem si, že vlk zakopává o kořeny a tak jsem nenápadně zpomalila, aby měl víc času dávat si pozor, kam šlape. Jestli viděl až takhle špatně, jak bylo možné, že byl stále naživu. Tím si rozhodně získal můj obdiv. Za svůj život už jsem potkala pár slepých vlků, ale všichni měli někoho, kdo by pro ně lovil. Měl tento vlk taky někoho takového? "Jestli si myslíte, že bych byla dobrá alfa, tak se mýlíte. Není to post pro mě, jsem radši v pozadí, nechtěla bych vést smečku." Dokázala bych to? Asi ano. To ale neznamenalo, že bych po tom toužila. "Ale děkuji," usmála jsem se na něj, "vy patříte k nějaké smečce?" Hádala jsem, že nikoli, ale chtěla jsem se o tom ujistit.

Post 10

Na jeho slova jsem kývla, "ano, to máte pravdu. je jich tu víc, ale tenhle je nejblíž." Kývla jsem ke vzdáleným stromům, které byly vidět už odsud. "Pak je tu jeden les kus za horami, pokud bychom šli průsmykem a pak přes pláž, ale to je trochu dál." A pokud jsem se nemýlila, bylo to ještě něco, nějaká džungle. "Nemám nic proti," odpověděla jsem. nějak se tu začali shlukovat vlci a bylo tu živěji, než mi bylo milé. Neměla jsem nic proti společnosti, ale ani jsem nijak nestála o to stát uprostřed houfu úplně cizích vlků. Postavila jsem se a poklusem vyrazila spolu s ním k lesu. Jít někam do stínu nebyl vůbec špatný nápad, slunce a černý kožich, to nešlo dohromady, taky mi začínalo být horko. "To byl pokus o vtip. nemyslím, že bych se někdy s někým bavila o chuti vlčího masa. tady ani nikde jinde," přiznala jsem. nezajímalo mě, jak chutná, takže i kdyby někdo tohle téma nadhodil, nepokračovala bych v tom. Kanibalismus mi byl odporný.

---> Les u mostu

Post 9

věnovala jsem mu trochu divný pohled, protože jsem nedokázala říct, jestli teď žertoval, nebo ne. Doufala jsem, že ano. Chtěla jsem potkat zvláštního vlka, ale nemusel být zvláštní tím způsobem, že na ostatní pohlížel jako na chutnou svačinku, to zas ne. Pozor, co si přeješ, řekla bych. "Slyšela jsem, že vlčí maso není moc chutné," odpověděla jsem. Tohle bude ještě zajímavé.
na jeho poznámku jsem přikývla, "jsou to ostrovy, to máte pravdu." Já už si ani nepamatovala, jsem jsem se sem dostala, ale odhadovala jsem, že za to mohl nějaký portál, podobný jako ten, který se dal objevit na severu. naklonila jsem hlavu na stranu, "nevím, jestli se ptáte té pravé, sama to tu neznám tak dobře, ale vynasnažím se." Byla jsem tu už... nějaký ten pátek to bylo, ale stejně jsem stihla projít jen zlomek všech míst, která tu byla, natožpak abych něco důkladně prozkoumala.

Post 8

"Excelsior," zopakovala jsem po něm to zvláštní jméno, abych se ujistila, že ho vyslovuji správně. No, sedělo k němu, to jsem mu musela nechat. Zdálo se mi to, nebo mě očichával? Asi se mi to zdálo, proč by to taky dělal, že? Také jsem měla pocit, že na mě kouká trochu zvláštně, skoro jako by se na mě díval, ale pořádně mě neviděl, ale to jsem dávala za vinu jeho slepému oku. Sledovala jsem jeho pohled k cizím vlkům opodál, kterých jsem si předtím nevšimla, "znáte je?" zeptala jsem se, ovšem vlkům pohled odpověděl za něj. Bylo zvláštní, že jsem předtím tak toužila po společnosti a teď, když jsem někoho potkala, jsem nevěděla, co říct. Ten vlk mě zaujal a to nejen vzhledem, ale i vystupováním, jenže jsem netušila, jak začít konverzaci, snad kromě diskuze o počasí. Budu muset doufat, že bude mít nějaké nápady vlk. "Když myslíte," kdybych si všimla, že spí, nechala bych ho spát dál. proč ale ten vlk pořád koukal po vlcích okolo? Docela mě to mátlo. Když ho zajímali, mohl přece jít za nimi a podívat si s nimi. Sledovala jsem jeho pohled na vlčici s parůžky, ale když se zeptal, jestli nemám hlad, prudce jsem se otočila zpět k němu. netušila jsem, jestli to má spojitost, ale... "jestli plánujete lovit támhleto, co vypadá jako srna, tak to je ve skutečnosti vlk." upozornila jsme ho opatrně. Bylo by to dost ošklivé nedorozumění.

Post 7

Zvláštní to vlk, tenhle šedák. Vůbec se mi poslední dobou často stávalo, že jsem narážela na zvláštní vlky. Zinek byl kapitola sama pro sebe, ale i ta zvláštní šedá vlčice a ten vlk, co byl napůl černý a napůl bílý, i ti byli zvláštní. Byla jsem ráda, že byl každý vlk něčím výjimečný, znamenalo to totiž, že poznávání nových tváří jen tak neomrzí. Měla jsem společnost ráda.
Usmála jsem se jeho poznámce, že vzbudit ho je odvážný čin. tahle věta samotná mi o vlkovi řekla, že o sobě má vysoké mínění a ne nutně neoprávněně. Vystupoval jako někdo, kdo si je vědom svých schopností a síly a jeho jizvy jen potvrzovaly, že bude silný. "Shine, potěšení je na mé straně," představila jsem se. "A koho že jsem to probudila?"

Post 6

Zvědavě jsem si toho vlka prohlížela. Nepřipadalo mi, že spí, když jsem přišla. Spíš vypadal, že jen odpočívá. No, už nespal. Tenhle vlk už si také musel prožít své, jak jsem poznala, když jsem uviděla jeho tvář. Podle šedé v jeho oku jsem poznala, že na něj nevidí a tenké jizvy, pokrývající jeho obličej, mluvily samy za sebe. "Omlouvám se, nevšimla jsem si, že spíte," přesto nevypadal, že by mu to nějak výrazně vadilo, díval se na mě zvědavě, ne naštvaně nebo rozladěně, uměla jsem v emocích číst velmi dobře. "Můžu opět odejít a nechat vás spát v klidu, jestli chcete," nabídla jsem, ale spíš ze slušnosti, než že bych opravdu nějak chtěla odejít. Tenhle vlk nebyl žádné štěně, tak trochu jsem doufala, že by mohlo být zajímavé si s ním popovídat, ačkoli jsem na něj nehodlala rovnou vybalit podrobnou zprávu o tom, co jsem nedávno zažila. Posadila jsem se před něj a čekala, co mi odpoví.

Post 5

---> Severní hory

Byla to nakonec docela příjemná procházka, i když jsem opravdu toužila po společnosti a ta tu momentálně nebyla k dispozici. Stejně byla mizivá šance, že narazím na někoho, koho už bych znala, takže jsem si s tím nedělala hlavu. Stejně tak jsem si říkala, že bych měla někomu říct to, co mi řekl Wedruno, abychom se mohli připravit, ale netušila jsem, komu bych to říct měla. Neznala jsem žádné alfy a ani jsem netušila, kolik tu je smeček, pokud tu vůbec nějaké byly. Vlastně ano, ten vlk tvrdil, že jsou tu dvě.
Čím dál jsem šla, tím mi vzpomínka na ten druhý svět připadala nereálnější, i když jsem si byla jistá, že to byla skutečnost. Možná za to mohla i ta zvláštní květina, ale tak nějak jsem došla k názoru, že tohle může ještě chvilku počkat. Stejně jsem nikdy nebyla válečník a ani jsem si nepřála se jedním stát. A tak jsem pokračovala po louce a jen tak zběžně zkoumala staré pachy cizích vlků, kteří tudy nedávno prošli. Pak jsem si všimla jednoho nového a vzápětí i vlka, odpočívajícího v trávě. neznala jsem ho, samozřejmě, ale přesto jsem k němu váhavě přistoupila, "zdravím."

post 4

---> Rokle (přes Ostříží zrak)

proběhla jsem roklí, pak přes louku a pak jsem to vzala přes hory. Nikam jsem nespěchala, taky nebylo kam, když jsem nešla za ničím konkrétním a život mi neuteče bez ohledu na to, jak rychle půjdu. V horách jsem se zastavila, abych si užila hezký výhled. Dnes bylo docela příjemně a stejně jsem neměla kam spěchat, tak proč se na chvíli nezastavit a neobdivovat krásy krajiny? Pak jsem pokračovala dál, přes hory na louku na druhé straně. Dostat se přes hory mi trvalo asi nejdéle. Po minulé návštěvě už jsme si dávala větší pozor a hledala bezpečnější, schůdnější cesty, takže jsem se musela párkrát vracet, když jsem zabloudila do slepé uličky. Nakonec jsem položila tlapky na měkkou trávu louky. I tudy jsem nedávno šla, i když teď už mi to připadalo jako roky. Jak ten čas letí, když se něco děje. Docela mě zajímalo, jak se vede ostatním vlkům, kteří s námi byli u cizáků. Všichni museli být odsud, ale stejně jsem nikoho z nich předtím neznala. Muselo tu být docela živo.

---> Luka

Post 3

---> Červená louka (přes nejvyšší horu)

Vlastně jsem ani nevěděla, kam chci jít. Víc než cokoli jiného jsme teď chtěla najít Angela a svěřit se mu se vším, co se stalo, ale šance, že ze všech vlků najdu zrovna jeho, byly dost mizivé. Pro jednou jsem litovala, že tu nemám žádné opravdu dobré přátele. Nikdy jsem je tolik nepotřebovala. Ale už jsem se necítila tak špatně, jako po návratu z toho divného místa. Vlastně jsem ani nebyla smutná nebo něco takového, ta květina opravdu pomohla. Usmála jsem se při vzpomínce na ten tajemný hlas, který mě ujistil, že bude vše v pořádku.
Prostě jsem si jen chtěla s někým popovídat o tom, co se stalo a vyměnit si názory, to bylo všechno. A tak jsem tedy běžela přes ostrov zpět, stejnou cestou, jakou jsem přišla.

---> Severní hory (přes Ostříží zrak)

Post 2

Ticho jsem Zinkovi nevyčítala, taky jsem nevěděla, co říct. Tohle nebylo poprvé, co jsem se tu dostala do nějaké nebezpečné situace, ale bylo to poprvé, co jsem se do ní dostala spolu s někým, koho jsem znala a koho mi nebyl lhostejný, i když jsme se znali jen krátce. Sledovala jsem ho, jak došel ke květině, přičichl k ní, utrhl ji a přinesl mi ji. Sledovala jsem ho, když odcházel a ani se nesnažila ho zastavit. Měl pravdu, bude lepší, když se rozejdeme, abychom se mohli každý vypořádat s tím zážitkem po svém. Počkala jsem, než byl z doslechu, "Hodně štěstí, Zinku, snad se ještě potkáme," řekla jsem potichu do prostoru. pak jsem se sklonila ke květině. Nevím, co jsem čekala. Samozřejmě jsem poznala, že je něčím výjimečná, ale když jsem uviděla to zlaté světlo a ucítila její pozitivní energii, poznala jsem, jak moc výjimečná je. Už jsem si nepřipadala sama. "Děkuji," zašeptala jsem s úsměvem jako odpověď tomu hlasu. Ať si ti cizáci mysleli cokoli, my v tom nebyli sami. Bohové, ačkoli jsem si nemyslela, že by nějak výrazně zasahovali, byli na naší straně. Ještě jsem se jednou ohlédla za Zinkem a pak jsem vyrazila přes úpatí nejvyšší hory pryč.

---> Rokle (Nejvyšší hora)

Post 1

Zinek. Neříkalo se tak nějakému kovu? Hodilo se to k němu, nejen kvůli jeho barvě srsti. nevybavovala jsem si sice vlastnosti toho konkrétního kovu, ale kovy přece byly silné a odolné a tenhle vlk toho měl za sebou hodně. Jenže než jsem stačila říct cokoli dalšího, louka najednou byla a my se ocitli jinde, v místnosti páchnoucí krví a železem a hromadou dalších vlků.
Netušila jsem, kde jsme, netušila jsem, jak jsme se sem dostali, ale museli jsme odsud pryč. Všichni ti vlci tady. Já i Zinek. Ten šedák už si v životě prožil dost a nezasloužil si, aby se mu stalo cokoli dalšího špatného. A tak jsme utíkali. Za ten výlet jsme poznali pár nových vlků a pak nás místní rozdělili. Nemohla jsem dělat nic, nemohla jsem jít Zinka ani nikoho dalšího osvobodit z tlapek těch nepřátelských vlků, nemohla jsem osvobodit ani sebe a tak jsem se pokusila zjistit, co jsou zač a co po nás chtějí. Což se mi podařilo. Víceméně. ve chvíli, kdy jsem to čekala nejméně, se Zinek opět objevil, doslova odnikud a s kavalerií. A pak...
A pak jsme byli zpět na louce. Zmateně jsem se rozhlédla. zinek byl tam, kde předtím, nic se nezměnilo, akorát pan Wu někam zmizel. Byla to vůbec skutečnost? Stále jsem si v hlavě vybavovala Wedrunův hlas, pamatovala jsem si naprosto jasně všechno, co mi řekl, přesto mi to připadalo víc jako noční můra. Až na to, že jsem byla vzhůru. "Uhm... bylo to skutečné, že? To s těmi vlky a chodbami..." napůl jsem teď čekala, že se na mě Zinek podívá, jako že jsem se zbláznila. Byli jsme přece pořád na místě. Znova jsem se rozhlédla. bylo to to samé místo, dokonce bych přísahala, že neuplynul vůbec žádný čas. Nic se tady nezměnilo, až na... moment, co to támhle zářilo?

Sama jsem nevěděla, co to vůbec dělám. Rozum by mi řekl, že toho vlka neznám a tak bych měla být slušná, pozdravit, představit se a zapříst rozhovor. Rozhodně ne se k němu tulit, jako by to byl můj dobrý kamarád nebo člen rodiny. Neposlouchala jsem rozum. Mé oči viděly vlka, který byl nešťastný a potřeboval někoho, s kým by mohl svou bolest sdílet a srdce mi říkalo, že tím někým mám být já, protože už jsem taková a když někdo potřebuje pomoc, poskytnu mu ji.
A tak jsem se tu tulila k tomuhle vlkovi.
Až když se sám rozhodl mě pustit, ustoupila jsem a zůstala sedět v trávě před ním. Slzy už mi teď z očí netekly jako předtím, pozorovala jsem ho se svým obvyklým klidným a vyrovnaným výrazem. Vlk, pomyslela jsme si, když se zeptal, co jsem zač, ale nahlas jsem to neřekla, protože by musel být úplně slepý, aby si toho nevšiml. A na to se taky neptal. "Shine. Nebo také Shine ze Zeleného lesa," představila jsem se. Už to bylo dlouho, co jsem použila svůj přídomek, ale připadalo mi, že se teď hodil, ačkoli byl svět příliš velký na to, aby to vlkovi něco řeklo. "A ty jsi?"

Ačkoli jsem tohle mazlení iniciovala já a on se nebránil, přece jen jsem si po nějaké chvíli začala připadat divně. nemám ve zvyku lísat se k vlkům, které sotva poznám a to ani když opravdu vypadají, že by potřebovali nějakou útěchu. Ale neprotestoval a když už jsem se k němu tulila, těžko jsme toho mohla najednou nechat, protože jsem se rozhodla, že je to nevhodné Navíc když byl opravdu úžasně měkoučký. Když jsem nemyslela na to, že se moc neznáme, objetí bylo opravdu příjemné. Možná mi taky chyběl nějaký ten fyzický kontakt s ostatními, jinak bych se přece takhle nevrhala na prvního vlka, kterého potkám.
jenže pak ode mě odskočil skoro jako by se popálil. nechápala jsem, co se děje, ale pustila jsem ho a nerozhodně o krok ucouvla. Byly to slzy? Začalo pršet, takže se slzy mísily s dešťovou vodou, ale nebylo pochyb, co jsou skutečně zač. Ublížila jsem mu? Připomněla jsme mu něco, co chtěl radši zapomenout? To jsem nevěděla, ale jeho slova mluvila za vše. V duchu jsme si vynadala, že mě vůbec napadlo ho obejmout. Byla to hloupost, mohlo mě to napadnout. na to, jak jsme stará, se opravdu někdy chovám hůř, než puberťák... nechtěla jsem, aby se trápil, nechtěla jsem, aby byl smutný. Každý vlk si zasloužil radost a tenhle šedák vypadal tak... ztraceně a plný beznaděje. Chtěla jsem ho utěšit, ale neodvažovala jsem se ho znova dotýkat. S klidem, který se vůbec nepodobal mému rozporuplnému vnitřnímu rozpoložení jsem sledovala co dělá.
Když se na mě znova vrhl, překvapilo mě to, protože jsem spíš čekala, že se obrátí k odchodu, ale neucukla jsem. nechala jsem ho, ať se tulí a místo toho se k němu natáhla vlastní magií, ne tou, která ovládala rostliny, ne tou kterou jsem kdysi koupila od pana Wu, ale tou poslední nejvíc nenápadnou, o které jsem ještě donedávna nevěděla, že ji mám, a snažila jsem se mu poskytnout veškerou útěchu, kterou tak zoufale potřeboval. Bude to zas dobré. Cokoli, co tě trápí, časem přebolí. Obejmula jsme ho tlapkou a zahleděla se k obloze. I po mém čenichu teď stékaly slané slzy. Oplakávaly vlkovu ztracenou družku stejně tak, jako ji oplakával on. "Pšš, to je v pořádku. To je v pořádku," opakovala jsem tiše, protože to bylo to jediné, co jsme mu mohla říct.

Naklonila jsem hlavu na stranu. Zjevně měl s časem vlastní zkušenosti. Já měla zas své. Mohla jsem mu svůj náhled na věc ukázat, ale ne mu ho vnucovat. "Tvou víru ti můžu rozmlouvat jen těžko." Poznamenala jsem. "Ale nemáš pravdu, i duše se může zahojit, jen je to s ní obtížnější." Když ne Čas, pak život sám dokázal hojit. Ale i zraňovat. Možná by tomuhle vlkovi zvedlo náladu jedno vřelé objetí. Trocha toho vlčího kontaktu pomohla skoro vždycky a třeba by zlepšila den i tomuhle mrzoutovi. Kdybych ho znala o něco líp, neváhala bych tolik. Docela jsem ho i chtěla obejmout a přitulit se, jak jsme tak koukala na ten jeho stříbrný kožíšek, musel být úžasně měkoučký a příjemný na... no, objímání a tulení se. Zatraceně, hrozně jsme ho chtěla obejmout! Silou jsem se přiměla odtrhnout pohled z jeho kožichu, kam mi mimochodem sklouzl, a místo toho jsme se radši zase zadívala do dálky. "Taky mám, radši lesy, připomínají mi domov. Ale i louky mají svou krásu, alespoň pro mě. Všechen ten prostor, který nám dává najevo, že jsme svobodní a když budeme chtít, můžeme jít kamkoli." Už v mé staré smečce jsme bydleli v lese. Vždyť jsem to měla i ve jméně, Shine ze Zeleného lesa. Ale žádné místo jsem nepovažovala za ošklivé. I spáleniště a pouště měly svou skrytou krásu, hrozivou a smrtící, ale stále morbidně fascinující a i vlk, který se přikláněl k dobru tak jako já uměl jejich krásu ocenit. A pak odtamtud zas rychle mazat, než ho ta krása pohltí.
"Narváno? jsme tu jen... aha, jasně." I já si všimla vlka s krámkem. Už jsem ho znala a momentálně jsem po ničem netoužila, alespoň tedy po ničem, co měl tehdy v nabídce. "Jo, tohle je pan Wu." potvrdila jsem celkem zbytečně, protože šedák už mazal ke krámku. No, já tu počkám. I když... nezasloužil by si pan Wu taky obejmout? Cestoval tak sám, společnost mu dělali jen vlci, co si sem tam vyrazili něco koupit... ne. Co to se mnou dnes je? Mám až moc objímací náladu. Vždyť pana Wu jsem znala ještě daleko míň, než šedáka a vytušila jsem, že mu jde víc o ty divné kameny, než o kontakt s vlky. Ne, nepůjdu za ním, nic nepotřebuju. Trpělivě jsem počkala, než si šedák vybere vše, po čem jeho srdce toužilo. Podle procedury, kterou s ním pan Wu prováděl, jsem tipovala na to, že chtěl být silnější v magii. Jestli tedy pan Wu neobměnil sortiment. Ale nehodlala jsem to zkoumat, protože jsem opravdu až moc toužila po tom vyrazit za tím obchodníkem a začít se k němu tulit. Úplně mě svrběly tlapky touhou tam běžet a začít se lísat k někomu, koho jsem viděla podruhé v životě. Snad na mě neleze jaro?!
Od objímání pana Wu jsme se ještě dokázala odradit, ovšem jak se vrátil šedák, ten už takové štěstí neměl, ale copak jsme za to mohla? Když on vypadal tak roztomile a měkoučce a nakonec vlci jsou kontaktní a sem tam nějaké tulení neuškodí, i když se skoro neznáme. Třeba mu to alespoň trošku zvedne náladu, za pokus to stálo, ne? Jeden krok, dva, a už jsme byla u něj. Bylo mi trochu trapně takhle objímat někoho cizího, takže jsme zablekotala: "pardon, ale když ty vypadáš tak hrozně sametově a... no, měkoučce" a už jsem mu visela okolo krku. pevně jsme ho obejmula tlapkami, což nebylo vůbec těžké, vzhledem k tomu, že jsem byla vyšší, než on a už jsem se tulila k jeho načechranému kožíšku. Mmmhm, opravdu byl krásně měkký a prostě hrozně fajn na tulení. Úplně jsem zapomněla, že ho vůbec neznám a lísala jsem se dál, koho zajímá nějaký osobní prostor a podobné nesmysly, hm? Stejně obejmout potřeboval, ať chtěl nebo ne a ať už to věděl nebo ne. Každý potřebuje obejmout.