Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tiše jsem naslouchala jeho slovům. Toužila jsem ho nějak utěšit, dát mu naději, na lepší budoucnost, kterou zjevně postrádal. Budoucnost vždy uměla překvapit, většinou ve chvílích, když to vlk nejméně čekal. "Nemusíš je vidět teď, ale dřív nebo později přijdou." Vždycky tomu tak bylo. Na nikoho nečekal život plný jen samých špatných událostí a pokud ano, musel někde sám udělat chybu. Hlavní bylo nelitovat se a umět vzít věci do svých tlapek, když přišla ta správná chvíle. "Ty jsi ten jediný, kdo by měl vyprávět tvůj příběh," odpověděla jsme mu vlastním moudrem, "ty rozhoduješ, jaký příběh to bude a jakými cestami se bude ubírat. Nedokážeme ovlivnit všechno, jsme vlci, ne bohové, ale nejsme ani bezmocní."
Na jeho poznámku o smrti jsem se zahleděla stejným směrem jako on. Měl pravdu, smrt už taková byla, přesto však nikdo nevěděl, co je po ní. "Čas zahojí všechny rány. Možná nikdy úplně nepřebolí, možná si navždy budeš pamatovat, koho jsi ztratil, ale s každým dnem ta bolest bude o něco slabší." Kdybych ho znala lépe, v tuhle chvíli bych ho šla obejmout, ale nepřipadalo mi to vhodné.

neposlal mě hned do háje a vlastně ani neřekl, že o společnost nestojí, což mi jako pozvání úplně stačilo. Posadila jsem se do trávy a chvilku si ho prohlížela. Tak tohle byl tedy prvotřídní pesimismus podaný bez vších příkras, to jsem mu musela nechat. Abych byla upřímná, čekala jsme spíš něco jiného, co mohlo vlka trápit. Utekla mu partnerka, měl špatný den, nevím, něco v tom smyslu.
Hodnou chvíli jsem netušila, co mu na tohle mám odpovědět. Měla jsem ho snad utěšovat a říct mu, že všechno bude dobré? Nejen že jsem tohohle vlka potkala před malým okamžikem, ale ještě ke všemu bych lhala, protože ačkoli já byla optimista a snažila jsem se optimismus šířit i mezi ostatními, věděla jsem, že život růžový není. Rozhodla jsem se prostě na rovinu říct, co si o tom myslím. "Život není dokonalý ani nekonečný, ale to přece neznamená, že nemá své světlé stránky, stejně jako ty temné," věnovala jsem mu drobný úsměv. Občas bylo víc jedněch, občas těch druhých, vlk se prostě mohl vypořádat s těmi špatnými a užít si dobré, nic víc, tak proč si na to stěžovat? "A když to podáš takhle, říkáš snad, že je život špatný, ale smrt taky?" naklonila jsem hlavu na stranu, abych svou otázku zdůraznila. Dle mého si trošku protiřečil.

---> Nejvyšší hora

Přeběhla jsem horu a vyrazila na louku, následujíc teskné vytí. Na louce byl dobrý rozhled, takže jsem brzy uviděla osamoceného vlka. jen tak tam stál a vyl, jako by se proti němu spikl celý svět. Z dálky mi nepřipadalo, že by byl zraněný, nebo že by potřeboval pomoc a ještě než jsem se dostala blíž, začala jsem mít pochybnosti o tom, že stál o cizí společnost. Někdy vlk prostě chtěl být sám a postěžovat si nebi na nespravedlivost osudu. Nicméně, už jsem mířila k vlkovi a dokud se neujistím, že je opravdu jen nešťastný, nehodlala jsem odejít.
Nikdo si nezasloužil být nešťastný...
Doběhla jsem skoro až k vlkovi a nevtíravě se postavila stranou, tak abych na něj viděla a on viděl na mě, ale zároveň aby neměl pocit, že nějak narušuju jeho osobní prostor. Byl menší než já, což mě nijak nepřekvapovalo, takže jsem se snažila nevypadat moc hrozivě, "promiň že ruším, ale slyšela jsem tě výt. Stalo se ti něco?"

---> Ostříží zrak (přes Rokli)

Tahle část ostrova pro mě byla něco nového. S Ellie jsme se rozešly na pláži u Dračího průsmyku a co jsem si pamatovala, tohle místo předtím vypadalo jinak. Býval tu ještě jeden ostrov na druhé straně od té pláže, kam se dalo dostat jen tím divným portálem ze severu a nebo přeplaváním zátoky, na což jsem si nikdy předtím netroufala. Bylo zajímavé, jak se tohle místo změnilo. Co bylo potřeba, aby se dva ostrovy srazily do jednoho a nebylo to na nich nijak poznat? Magie, hádala jsem. Spousta věcí se tady dala svalit na magii, což byl jeden z důvodů, proč mi tyhle ostrovy připadaly tak zajímavé.
Z louky jsem se dostala do rokle, kterou jsem si jen rychle prohlédla, než jsem pokračovala k hoře. Ta mě zajímala víc. Možná jsem prostě vždy dávala přednost výškám před hlubinami. Měli jsme to v rodině, Angel měl křídla, já ne, ale alespoň jsem měla ráda volné, otevřené prostory.
Nakonec jsem se dostala až k hoře. Zblízka byla ještě vyšší, než jsem si původně myslela a po výstupu přes hory jsem se rozhodla, že nebudu šplhat až nahoru. Víc mě ale překvapilo, když jsem uviděla, že horou ostrov nekončí. byla tu ještě zajímavá louka. K mým uším se doneslo žalostné vytí. Přidala jsem do kroku a vydala se hledat jeho původce.

---> Červená louka

---> Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Přelézt hory se nakonec ukázalo být obtížnější, než bych čekala, ačkoli ve svém věku už bych to měla vědět. Ke konci už jsem je pomalu proklínala a to jsem prošla jen malou část z jejich obrovské rozlohy. byla jsem ráda, když konečně skončily a přede mnou se opět rozprostřela louka. Krásná, rovná louka, žádné ostré kamení, hrozící pořezat tlapky, ani žádné hluboké strže, do kterých mohou neopatrní vlci snadno spadnout. neměla jsme nic proti obtížnému terénu, ale pořád mi byl bližší les nebo louka.
na téhle louce jsem se na chvíli zastavila, abych vydechla, než budu pokračovat v cestě. Budu se pak muset podívat po nějaké svačince, už jsem začínala mít docela hlad. Jak jsem tu tak stála, neuniklo mi, kolik dravců létalo po obloze. Tohle místo muselo být na kořist bohaté, když je všechny uživilo. Schválně jsem si prohlédla i zem a opravdu, v některých místech bylo jasně vidět myší chodbičky. usmála jsem se a zapsala si tuhle informaci do paměti, až budu mít chuť na nějakou jednohubku. ty potvůrky sice vypadaly jako snadná kořist, ale jeden potřeboval notnou dávku vytrvalosti a obratnosti, aby je chytil.
Sotva jsme si trochu odpočinula, vyrazila jsem opět na cesto směrem na východ, kde už se v dáli tyčila vysoká hora. Zajímalo mě, co leží za ní.

---> Nejvyšší hora (přes Rokli)

---> Kříšťálové jezero (přes Luka)

Přeběhnout louku trvalo chvilku a pak už se přede mnou objevily obrovské masivy hor a průsmyk. Už z dálky mě přivítaly zvláštní kameny ve tvaru hlav neznámých tvorů. Usmála jsem se při vzpomínce na minulé návštěvy tohohle místa a pomalu vyrazila skrz kaňon. Ucítila jsem tu ve vzduchu pach, který mi byl vzdáleně povědomý, ale už jsme ho nedokázala zařadit, takže jsem se rozhodla nedívat se po jeho původci. Nakonec toulat se sama místní krajinou také mělo něco do sebe. Mohla jsem naslouchat zvukům přírody, která se zrovna probouzela ze zimního spánku, mohla jsem sledovat všechnu tu drobnou havěť, připravující se na příchod mladých a nebo už pečujících o letošní, sotva narozené nebo vylíhnuté potomky, mohla jsem se věnovat svým vlastním myšlenkám a nic mě nerušilo. někdy bylo dobré mít společnost, jindy stačilo, aby vlk vyrazil sám do přírody a uvědomil si, že v podstatě není nikdy úplně sám, protože život je všude. Vždy jsem měla divokou přírodu ráda, nejspíš s tím měla co dělat má minulost a mládí, které jsem strávila v té zvláštní smečce, tvořené jen vlčicemi.
jak kaňon končil, rozhodla jsem se pro náročnější terén a namířila si to rovnou do hor.

---> Ostříží zrak (přes Severní hory

---> Nerovy vodopády

Ani tady jsem vlče nenašla, i když jsem měla dojem, že jsme tu cítila jeho a Áresův pach. Nedá se nic dělat, hledat jsme ho nechtěla. věřila jsem, že si ho Angel a jeho vlčice opět najdou a postarají se o něj. pak bychom se mohli někdy setkat všichni jako rodina a mohli by mi vlčata představit, protože jsme si byla jistá, že jich budou mít víc, než jedno.
Udělala jsem si krátkou zastávku u jezírka, abych se napila dobré, chladivé vody a pak jsem vyrazila dál, přes louku a k horám. nevěděla jsme proč, ale ten průsmyk mezi horami jsem si spojovala s Ellie. Ta vlčice mi docela chyběla. neměla jsem možnost ji poznat až tak dobře, ale procestovaly jsme spolu skoro celé souostroví. Znala jsem ji tu snad nejlépe ze všech, tedy kromě Angela. Co nadělám? Musela bych mít opravdu velké štěstí, abych potkala někoho, koho už znám, takže jsem prostě vyrazila tam, kam mě napadlo.

---> Dračí průsmyk (přes Luka)

"To netuším," odpověděla jsem Áresovi. Mohlo by, ale těžko říct. ten vlček mohl vypadat mladší, než byl, pokud ho rodiče špatně krmili a vzhledem k tomu, že nebyli nikde poblíž a vlče bylo hladové, přikláněla jsem se k názoru, že ho opravdu moc nekrmí. "Dobře." sledovala jsem, jak Áres odchází a přemýšlela o tom, jak se stalo, že má můj bratr najednou nejen partnerku, ale navíc i vlčata. někdy se věci semelou tak strašně rychle, řekla bych. "Kde?" zareagovala jsem na vlče a pak se podívala, kam ukazovalo svou malou tlapičkou. vypadalo to jako... doupě. Bydleli snad tady? Zvedla jsem se a přišla pár kroků blíž. Bylo to možné, proč by mi jinak to vlče tohle místo ukazovalo. Ohlédla jsem se, abych se zeptala, ale maličký mezitím někam zmizel. Neviděla jsme ho nikde poblíž, vlčata byla někdy zatraceně rychlá.
Podívala jsem se ještě jednou na ten vchod do úkrytu a pak se rozhodla, že to prozkoumávat nebudu. Vlče tu zjevně bylo doma a Áres se už nevracel docela dlouho, takže jsem zamířila spět odkud jsme přišli.

---> Křišťálové jezero

Tlapičku prosím do země ^^

Olízla jsem vlčeti čenich, "je to možné. Chaos je to vaše společenstvo, o kterém jsi mluvil?" O tom musel mít přehled víc on, než já. Neuvědomila jsem si, že se neptal mě, ale že mluvil sám se sebou. Znova jsem vlče očichala a polechtala ho čenichem na krku. nemyslela jsem si, že bych potkala někoho z toho jejich společenstva, snad kromě Árese a Angela... tak moment. To vlče bylo cítit jako Angel, teď, když mě to napadlo, mi došlo, odkud ten pach znám. Byl tohle můj synovec? proč se s ním bratr nepřišel pochlubit, ráda bych poznala své malé příbuzné. "Myslím, že je to jedno z Angelových vlčat." Maličký vypadal už dost velký, aby dokázal mluvit, třeba by nám mohl víc prozradit on, "nemáš tu někde sourozence nebo rodiče? Víš, mámu a tátu." Zkusila jsem to. Ale to už se mi dral k břichu. velice rychle jsme ho odstrčila, protože to lechtalo a měl už pěkně ostré zoubky. ta jeho matka ho tedy pěkně hlídala, když ho tu nechala běhat samotného a hladového. Až ji potkám, pěkně od srdce jí tohle řeknu.
Postavila jsem se. "myslím, že bychom mu ze všeho nejdřív měli opatřit něco k snědku," prohlásila jsem rozhodně.

"Děkuji." Po vděku v tom slově nezůstalo mnoho, protože jsem si ani nemyslela, že bych mu za něco takového děkovat měla, jen mi nepřišlo správné neříct nic.
"I to je dobrý důvod, proč mít víc magií." vyznělo to, jako by byl trochu paranoidní, ale to už jsem o něm věděla a navíc jsme ho i chápala. navíc, možná ve své smečce potřeboval, aby se uměl pořádně bránit, některé smečky dost dbaly na sílu a pokud jeho smečku vedl můj bratr, ani by mě nepřekvapilo, kdyby mezi takové smečky patřila. Můj bratr vždy dbal na sílu a byla jsem si docela jistá, že to, čím si prošel, když jsme žili odděleně, v něm tuhle vlastnost ještě prohloubilo.
Sklonila jsme k vlčeti hlavu a lehce ho očichala, "máš pravdu... to je zvláštní, nepamatuju si, že bych tu potkala nějaká vlčata." lehla jsme si na zem, abych nebyla proti tomu drobečkovi tak strašně veliká a usmála se na něj, dokonce jsme na něj zavrtěla i ocasem, i když jsme to většinou nedělala, ale byl prostě roztomilý a já si nedokázala pomoct. "No ahoj. kdopak ty jsi, drobečku?" Co dodat, jsem vlčice a když vidím vlče, okamžitě mi připadá roztomilé, i když není moje a ani ho neznám.

Myslela jsem, že půjdeme dál, ale Áres se posadil, takže jsem se k němu vrátila a posadila se taky. "Mohl bys ho alespoň nenazývat idiotem přede mnou?" zeptala jsem se, "chápu, že ho nemáš rád, ale je to můj bratr a já ho ráda mám." Samozřejmě pokud by řekl ne, těžko jsem ho k tomu mohla přimět, přesto mi nebylo tak docela příjemné, jak o něm mluvil.
"Možná ne, ale nikdy nevíš, kdy se ti mohou hodit," usmála jsem se na něj. Vždy je lepší něco mít a nepoužít, než to nemít a potřebovat. Chtěla jsem ještě něco říct, když se k nám neznámo odkud přikutálelo cizí vlče a vrazilo přímo do Árese. Co to tu máme? Chvilku jsme si ho zvědavě prohlížela, pak se pokusila zjistit, odkud se sem dostalo. Muselo mít někde poblíž rodiče, i když... přičichla jsme si k jeho kožíšku. ten pach mi byl zvláštně povědomý, i když jsem tohle vlče ještě v životě neviděla. "Znáš ho?" zeptala jsem se Árese. ten malý se k němu docela měl, ale to u vlčat ještě nutně nemuselo nic znamenat.

---> Křišťálové jezero

Měl pravdu, moc jsem ho neznala. Možná měl ještě další tajemství, třeba i temnější, než jen svou magii. A nebo se jen snažil předvést, protože byl mladý. tak či tak, nehodlala jsme se v tom příliš hrabat, protože jsem tak docela nechtěla znát odpověď, co z toho to bude. Áres působil jako fajn vlk, ačkoli občas říkal zvláštní věci. Nemyslela jsem, že by měl opravdu nějaké nepřátele, kteří by mu šli po krku, tady přeháněl dost pravděpodobně. "Tak se tu můžeme porozhlédnout a třeba na něco narazíme," navrhla jsem. na jeho poznámku o hadu a vlkužravých rybách jsme jen kývla, jako by to nebylo nic nevšedního. I já už si odbyla svou dávku divnosti, třeba to divné bobulky, které vlky měnily. To až jeho další slova mi málem vyrazila dech, "šest?!" vyhrkla jsme ohromeně, jako bych špatně slyšela a prohlédla si ho, jak tu tak stál s tím svým čokoládovým kožíškem a znaky připomínajícími sluneční paprsky. Tenhle vlček měl šest magií? Já měla sotva dvě! Tenhle vlček byl opravdu mladý talent. S úsměvem jsem si od něj vzala květiny a s pomocí tlapek a trochy šikovnosti si je zamotala na delší srsti na krku. nejspíš cestou vypadají, ale nemohla jsem je přece nechat někde ležet nebo je nést celou dobu v tlamě. Bylo to od něj moc pěkné gesto. I když si tenhle vlček hrál na drsňáka, já stejně věděla, že i on je schopný lásky. Třeba si jednou najde i nějakou fajn vlčici, před kterou se nebude muset předvádět, zasáhne ho amorkův šíp a tak... Přála jsem mu do života jen to nejlepší. Mohl opravdu dokázat úžasné věci, když svou moc nasměruje správným směrem.

"Děkuju," řekla jsem mu a byla opravdu ráda, že mi to slíbil. Vážně si neuvědomoval, jak moc děsivá ta jeho magie je. Už jsem to ale radši chtěla nechat být. "Ty? Ty nejsi vlk, který si zaslouží trpět." Mladí bývali někdy přehnaně dramatičtí. nebyl dost starý na to, aby ho někdo mohl opravdu nenávidět. Pokud tedy nevyrůstal v opravdu špatné rodině, která ho nenáviděla. Byla jsem si docela jistá, že přehání.
Byla jsem ráda, že souhlasil, ta smečka mě zajímala. Zajímalo mě všechno, co bylo nějakým způsobem nové. Snad alfám nebude vadit, když se jich zeptám na pár otázek, ačkoli se netoužím přidat do smečky. "Nemáte nějaké doupě, nebo tak něco? I když tam bys mě jako cizí nemohl vzít, že?" Jistěže museli mít doupě nebo skrýš, kdyby neměli, byla by to až příliš divná smečka. "Máš jich víc?" zeptala jsem se překvapeně. Mluvil o nich v množném čísle, což znamenalo, že musel mít minimálně tři. Tu ovládací, plus dvě další. Na někoho jeho věku byl vážně pozoruhodně silný. tenhle vlček určitě jednou dokáže velké věci. Následovala jsme ho okolo jezírka směrem k vodopádu.

---> Nerovy vodopády

Chvilku mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Tohle bylo po dlouhé době to nejhorší, co jsem zažila. Nejhorší od chvíle, co zmizel Angel, když jsem byla ještě malá. Neutekla jsem snad jen proto, že tenhle vlk si ani neuvědomoval, co udělal. Bylo to od něj nezodpovědné, velmi nezodpovědné, ale byl mladý a nejspíš tu magii považoval za... cool? tak tomu mládež říkala? "Tohle už mi nikdy, ale nikdy nedělej," vydechla jsem, "prosím." Áres nevěděl o světě téměř nic. nevěděl, jak moc děsivé bylo, když vaše tělo ovládá někdo jiný. Poposedla jsme si a abych skryla svou nervozitu, přitiskla jsme tlapky tak k sobě, jak jen to šlo. "Není to magie, kterou bys měl používat na kohokoli jiného, než na vlky, kteří si zaslouží trpět," ne, rozhodně to nebylo dobrý. nechtěla jsem si ani představovat, co by dokázal, kdyby to vychytané měl. Uměl by sebrat vlkovi svobodnou vůli? Udělat z někoho svou loutku? Bohové, za co mě trestáte, že jste mi postavili do cesty takového vlka? Je to snad nějaká zkouška? Už jsem se nijak nevyjadřovala ani k obchodníkovi, ani k tomu vlkovi, který byl podle Árese fakt zlý. Docela jsem na to zapomněla.
"Mohli... mohli bychom se tam jít podívat teď, pokud bys měl zájem," navrhla jsem, "nemám žádné jiné plány." Hlavně jsem potřebovala přijít na jiné myšlenky.