Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Post 66

Dnes, toho dne, kdy jsem se svou kamarádkou vyrazila do hor a z nich pak do průsmyku, jsem zjistila jednu věc, která měla změnit celý můj život. Stalo se to právě teď, když se na mě vrhla jako veselá a divoká bouře smíchu. Můj život už nikdy neměl být stejný, protože jsem si uvědomila jednu věc, která ho změní. Jsem příšerně lechtivá.
No dobře, nebyl to zas takový životní mezník, zjistit, že jsem lechtivá, ale samotnou mě to dost překvapilo, protože jsem si dlouho myslela, že nejsem. Ale byla jsem, i když jen na pár místech. jenže hádejte kam přesně se Ellie trefila. Ano, správně. Se smíchem jsme se svíjela pod jejími útočícími tlapkami a chabě se snažila ubránit, nebo alespoň utéct, což nebylo tak jednoduché, protože byla skoro tak velká a těžká jako já. Sotva mě pustila, zůstala jsme ležet a snažila se popadnout dech, pak jsem se na ni otočila, "za tohle... zaplatíš!" vydechla jsem s jiskřičkami v očích, slibujících krutou pomstu. Nebo něco takového. pak jsem koukla na šutr, na který ukazovala. Vlka teda nepřipomínal ani náhodou, "no páni! Děkuju, to je od tebe hezké!" pokusila jsem se napodobit hlas, jako by mi právě složila poklonu a stydlivě se usmát. pak jsem vyskočila na nohy a vydala se na ní. Předtím jsem si z kožichu ale vyklepala prach, který se na něj nalepil, když jsme se tu válely po zemi. Ty taky, má drahá, ty taky, pomyslela jsem si, ale nic neříkala, abych náhodou neprozradila svůj plán. Vzápětí jsme ale na pomstu zapomněla, protože mě do čenichu opět udeřil pach moře a já se šťastně usmála. Tohle byl skvělý výlet, jen co je pravda.

---> Irisin ráj

Post 65

---> Jižní hory

Přihopsala jsem ke kameni, který mi ukázala a podívala se na něj pořádně. Legračně? nepřipadal mi legrační, spíš mi nešlo do hlavy, jak mohla příroda něco takového sama od sebe vytvořit. byl to opravdu kámen, jak jsem opatrným šťouchnutím tlapkou zjistila. Dost zvláštní kámen. "Spíš kostry přerostlých ještěrek. Lebky." proč zrovna ještěrek, to mi bylo záhadou. mohly by to být lebky klidně i savců nebo nějakých hodně divných ptáků. Z lebky samotné se zas tolik vyčíst nedá... ale co to povídám, byly to kameny. A bylo jich tu hodně.
zasmála jsme se jejímu věšteckému představení, "dostat mořem? To bych vážně nerada!" bylo jen dobře, že tu moře nebylo. I když... možná bych tam teď Ellie jen tak pro legraci strčila, aby se alespoň polovina té její věštby vyplnila. Ovšem Ellie plánovala něco podobně nekalého. Plácla jsme sebou na zem a taky vystrčila zadek k nebi, vyzývajíc ji ke hře. V očích mi zářily veselé jiskřičky.

Post 64

Poplácala jsme ji tlapkou po rameni a otřela se o ni, "to nevadí, i snaha se počítá," bylo docela legrační, jak to řekla. "Pak se můžeme po něčem podívat společně, ve dvou se loví líp, co říkáš?" nabídla jsem. zatím jsem neměla moc hlad, ale nějakou menší svačinku bych rozhodně neodmítla.
její další slova mi to v podstatě potvrdila, Ellie se do dalšího lovu příliš nehrnula. "Jak myslíš," přenechala jsme tohle rozhodnutí na ní, protože já terén neznala. Nakonec, já sama nechtěla znova šplhat po horách s plným žaludkem, jako předtím, když jsme se přežraly bobulek.
Hory vedly ještě pěknou dálku, ale pak jsme narazily na něco opravdu obdivuhodného. Ten kámen měl zvláštní tvar, který rozhodně nemohl získat přírodní cestou, nebo ano? Druhý kámen vypadal podobně, skoro jako by to byly kamenné lebky nějakých obrovských zvířat, která tu zemřela před stovkami let a jejich lebky tu zůstaly ležet. "Tak tohle místo je opravdu zajímavé..." poznamenala jsem, když jsem okolo jednoho z těch kamenů prošla a nechala ho za zády.

---> Dračí průsmyk

Post 63

Spokojeně jsem celou noc prospala a probudila se až ráno. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že Ellie vedle mě není. Odešla snad a nechala mě tu? To se mi nezdálo. Spíš bude někde poblíž, takže jsem se zvedla a vydala se ji hledat.
Ani jsem nemusela hledat dlouho, když jsem uviděla, jak mi vesele běží naproti, "no dobré ráno, už jsem si říkala, kam jsi zmizela," také jsem zavrtěla ocasem na přivítanou. ve výsledku mě zas tak nezajímalo, kde byla. třeba se šla prostě projít, zatímco čekala, až se také vzbudím. "Tak co, vyrazíme, nebo se nejdřív poohlédneme po nějaké snídani? jen už žádné bobulky, prosím," zasmála jsem se. Před námi ještě byla daleká cesta, jak jsem hádala. Samotné hory nebyly tak malé a pořád jsme ještě byly ta druhém ostrově, na třetí jsme se zatím nedostaly. Docela jsem se opět těšila na cestu, co taky dělat tady v horách? Výhled tu byl sice hezký a nějakou zvěř na lov bychom tu také objevily, ale proč se zdržovat, když před námi bylo ještě tolik míst na objevování?

Post 62

---> Ovocný lesík

"Možná... možná jsme přecejen měly chvíli počkat, než se vydáme dál," zafuněla jsem. Zatracené bobulky, ty jednou budou moje zkáza. Nejdřív mohly za bahnité monstrum, teď nám zas parádně ztěžovaly výstup. příště zůstávám u masa, to alespoň nebylo takhle zlomyslné. Dokud šla Ellie, šla jsme taky a v duchu proklínala každý krok, ale nemínila jsem zastavit a být ta, co ohlásí přestávku. Mám nějakou hrdost. Jednou se z toho možná poučím a nebudu se na každé bobulky vrhat, jako bych půl roku nejedla. Jednou. Dnes to zjevně nebude.
"Souhlasím," odpověděla jsem s úlevou a plácla sebou vedle ní. Už se mi nechtělo ani hnout. To byl zas nápad se takhle nacpat. nějak jsem už ani neměla náladu hnát se někam dál a poznávat krásy krajiny. jen jsem ležela na trávě a koukala se dolů. pak mě něco napadlo, "hele, Ell..." otočila jsem se na svou společnici a zas zavřela tlamu, protože jsme si všimla, jak spokojeně oddechuje, oči má zavřené... no, prostě tu usnula. Co naplat, rozhodla jsem se vzít si z ní příklad.

Post 61

Už když jsem vyrazila, uviděla jsem v dáli před námi hory. Další hory. Kolik jich tu asi ještě bylo? Nepřipadalo mi jako dobrý nápad, abychom se takhle nacpané rozhodli šplhat ještě po horách, ale co se dalo dělat? Možná že když nepůjdeme moc rychle...
"Já taky ne," zafuněla jsem. Obzvlášť jsme už nechtěla znova vidět ty, které už jsme sežrala. Snažit se nacpat si jich do tlamy co nejvíc nebyl dobrý nápad, jak se teď ukázalo. Tohle bude namáhavý výstup. Úmyslně jsem zvolila mírnější tempo, abych bobulky opravdu zas nevyhodila.
Když Ellie uklouzla, zastavila jsem se, abych se mohla trochu vydýchat, "ale jo... a co ty? tys tu právě uklouzla?" za jiných okolností bych jí řekla, že jsem byla zvyklá i na horské výšlapy v rychlejším tempu, ale teď se mi opravdu nechtělo někam hnát a když bych podobnou větu vypustila z tlamy, mohla bych jí vzápětí litovat, protože, no, co kdyby ona zrychlit mohla?

---> Jižní hory

Post 60

ty bobulky byly návykové. brzy jsme se přistihla, že se snažím zjistit, kolik se mi jich povede nacpat do tlamy, než začnou vypadávat: bylo to docela dost. Kdybych se pořád ještě starala, co si o mě bude Ellie myslet, nikdy bych nic takového neudělala, ale cítila jsem se v její přítomnosti příjemně. Rychle jsem bobulky rozkousala a spolkla.
I Ellie se cpala. Taky už byla vhodná doba na nějakou tu svačinku. Usmála jsem se na ni, "to rozhodně. Jsem ráda, žes mi tohle místo ukázala. Vlastně mi docela připomíná tu louku, tam taky roste spousta jedlých bobulek." Zobla jsme si ještě pár červených bobulek. Snad to byly brusinky, nebo něco takového. vypadaly tak a chutnaly také sladce, i když maličko jinak, než borůvky. "Půjdeme," souhlasila jsme s ní. Měly bychom vyrazit dřív, než tu sežereme celý lesík a budeme pak jako dvě koule. Netušila jsem, jaký je náš další plán a kam se hodláme vydat, takže jsem prostě vyrazila opačným směrem než odkud jsme přišly a doufala, že je to správně.

Post 59

---> Luka

Před námi se opět objevil lesík, ale tenhle vypadal docela jinak a co víc, už sem se dostala lákavá vůně něčeho sladkého. přidala jsem do kroku a dostala se ke keříku, který mi ukázala Ellie. Chtěla jsem se na bobulky taky hned vrhnout, ale pak jsem zaváhala, protože jsem si vzpomněla na bobulky, které jsme požírali, když jsme bojovali s tou hromadou bahna. Poočku jsem koukla po Ellie, jestli se nezačíná nafukovat, ale nevypadala na to.tyhle plody taky vypadaly jinak, takže jsem si nakonec dala říct a pár si jich taky utrhla a sežrala. Jinak i chutnaly. tak sladce, mmmhm. Ale nebylo to to jediné, co k sobě lákalo touhle vůní. byla tu v okolí spousta bobulek rozličných barev, takže jsem se vydala na hody a zobla si z každého keříku, který jsem znala, pár. Borůvky, ostružiny, maliny. Jahody rozhodně nebyly ty jediné, co tu rostly.
Když Ellie opět promluvila, zvedla jsem k ní hlavu s tlamou plnou bobulí. Mluvila snad o mně jako o své rodině? Nemohla jsem jí zrovna moc dobře odpovědět, protože jsem usilovně žvýkala své bobulky, ale zahřálo mě to u srdce, vědět, že pro někoho něco znamenám. pro někoho, koho jsem potkala docela nedávno.

Post 58

Už jsem jí babu nevrátila, protože by se to brzy zvrtlo ve hru, kdy bychom jedna druhou šťouchaly tlapkou a smály se u toho. Což by, na jednu stranu, taky mohla být legrace.
Sledovala jsem, kam ukázala. Můj králík už se dávno změnil v něco jiného, ale její mrak vypadal jako... krajina. Ne místní krajina, ale prostě krajina. Tam byly hory, tak říčka, tam jezero, mrak se postupně měnil, až se mi tvary ztratily z očí. Druhý mrak skutečně vypadal jako vlče, rozdováděné vlče, které si s něčím hrálo. "Máš pravdu, taky ho vidím," souhlasila jsem s ní, ačkoli ona v mraku viděla někoho konkrétního, koho jsem já neznala. Ale jako vlk vypadal, než se opět změnil do neurčitého tvaru.
Zvedla jsem se z trávy a vyrazila opět za ní. Nedokázala jsme si představit, jaké hezčí místo tu ještě mohlo být, ale ať už bylo jakékoli, nechtěla jsme si ho nechat ujít. Druhý ostrov měl opravdu co nabídnout. Jestli tu bylo místo ještě kouzelnější, než tahle louka, rozhodně jsme tu nehodlala ztrácet čas koukáním se po mracích.

---> Ovocný lesík

Post 57

---> Džungle přes Les u mostu

Musela jsme opět přidat do kroku, abych Ellie vůbec stačila a nezmizela mi během chvilky v dáli. No, přidat do kroku bylo dost mírně řečeno. Musela jsme vyrazit a hnát jako o život. Snažila jsem se ji dohonit, ale příliš se mi nedařilo, protože měla náskok a zjevně taky víc energie. Tak tomuhle se říká pořádný běh!
Dohnala jsem ji, až když se svalila do trávy a plácla jsme ji tlapkou, "a mám tě!" pak jsem se místo útěku se smíchem svalila vedle ní, "kdyby nás někdo viděl, tak neuvěří, že jsme dospělé." zaostalá? Ani náhodou! Já si tyhle hry užívala úplně stejně jako ona a to jsem naprosto normální, často dokonce docela odtažitá a vážná vlčice. Proč by měla mít vlčata všechnu zábavu a dospělý vlk být už jen nudný dospělý?
Zůstala jsme ležet na zádech a zadívala se na oblohu nad námi. Látalo tam pár ptáků, ve výšce kroužil nějaký dravec a bílé mraky se na blankytném pozadí tvarovaly do obrazců. Ukázala jsem a jeden tlapkou, "podívej, ten vypadá jako králík."

Post 56

Pokrčila jsem rameny, "možná, možná taky ne. Zvířata, která lovíme, nejsou tak inteligentní jako my." osud toho jelena závisel už čistě na něm samotném.
Opět jsme vyrazily na cestu a já se rozhlížela kolem, abych si zapamatovala cestu a nezabloudila tu, až příště půjdu sama. Džungle a někdy i lesy v tomhle byly zrádné. Jednomu se mohlo zdát, že jde rovně a přitom se motal v kruhu. V tomhle ohledu jsem měla louky radši.
"Já také, je to férovější, když ta silná dostanou šanci. Když se odloví jen ty slabší kusy, populaci to prospěje. Používám magii jen když už nemám jinou možnost." Její další věta zněla poněkud masochysticky, ale to jsme nijak nekomentovala.
Džungle brzy skončila, tentokrát ne pomalu, jako předtím les, ale tak náhle, že jsem si při prvním kroku na louku začala připadat, jako bych právě ztratila něco důležitého. Byl to trochu šok přejít z místa, kde není moc prostoru a kus nad hlavou máte střechu z listů někam, kde není nic než prázdný prostor a rozlehlá pláň.

---> Luka

Post 55

Na okamžik jsem si skoro myslela, že mi Ellie někdo vyměnil za její zlomyslnější verzi. byla to jen chvilka, kdy jsme o ní zapochybovala, ale pak se ukázalo, že neoprávněně. Přesto mě její chování dost překvapilo. Pak toho ale nechala a udělala to, co jsem přesně od té staré Ellie čekala, nechala jelena běžet. V duchu jsem si oddechla, když jsem sledovala, jak velké zvíře mizí mezi stromy. "Chápu tě, taky si ráda občas procvičím používání magie, ale je dobré myslet, jestli svými činy neubližuješ ostatním."
Usmála jsem se a pak ještě dodala: "Chvilku jsme si myslela, že ho plánuješ ulovit." No opravdu, co bychom dělaly s takovou spoustou masa? Bylo to docela působivé, to co udělala. přišla jsem blíž, abych si také prázdnou díru prohlédla. Kdyby se jelen opravdu snažil, asi by z ní dokázal vyskočit, ale to ubohé zvíře panikařilo. To mě dovedlo zpět k našemu původnímu námětu na rozhovor, "všimla sis, jak se zoufale snažil osvobodit? Panikařil, kdyby ale dokázal překonat strach a zamyslet se nad tím, mohl se odtamtud dostat," poznamenala jsem a podívala se na ni, abych viděla její reakci na má slova.

Post 54

---> Tajné ostrovy přes Les u mostu

Ellie pronásledovala jelena a já pronásledovala Ellie. Les už se definitivně změnil na džungli, takže jsem si musela dávat dobrý pozor, abych se do něčeho nezamotala a nezakopla, ale byla jsem zvyklá běhat i na složitějším terénu. Nakonec jako první zakopl jelen, ale ne proto, že by špatně došlápl, něco se objevilo v jeho cestě, přímo pod kopyty. Kořen, byl to kořen, ale ne nějaký, který tam rostl už pár let, ale vytvořený magií. Viníka jsem samozřejmě znala okamžitě, protože ta vlčice stála přímo přede mnou. Kdyby za to mohl někdo jiný, Ellie by se chovala jinak, navíc tu široko daleko nikdo jiný nebyl.
Kořen ale nebylo to jediné, co udělala. měla na svědomí i díru v zemi, která se začala pod jelenem roztahovat. netušila jsem, co dělá, nebo spíš, čeho se tím snaží dosáhnout, protože zatímco se jelen zmítal v pasti, ona jen přihlížela, jako by se nic nedělo, "co to vyvádíš?" Nelíbilo se, mi, že si s tím ubohým tvorem takhle hraje, místo aby ho pustila a nebo rovnou zakousla. Ale lovit takhle velkou kořist bylo zbytečné, protože ve dvou jsme nezvládly ani tu srnku a ta byla poloviční.

Post 53

Vracely jsme se zpět lesem, kudy jsme přišli. "Byla ses někdy podívat přímo na ostrovy?" zeptala jsem se čistě ze zvědavosti. Chtěla mi to místo ukázat, ale už tam nechtěla plavat, tak mě zajímalo, co ji k tomu vedlo. "To mi povídej. Ale jsou i tací, co strach dokážou překonat a využít ho. Stát si za svým navzdory tomu, že se bojí." Takové vlky jsem obdivovala a přála si, abych také byla tak odvážná, jako oni. Možná, že jednou budu.
"To jsem čekala, že druhý ostrov bude větší, vždyť jsme sotva přišly. Pokrývá snad většinu les?" zeptala jsem se překvapeně.
Brzy už jsme před námi uviděla džungli, o které mluvila. A nejen před námi, les se na ni postupně měnil, nejdřív nenápadně, pak už smrky začaly střídat kmeny porostlé silnými liánami.
Sledovala jsem Elliino počínání, když se před námi objevil jelen. Netušila jsem, proč za ním běží, ale rozběhla jsme se taky, aby mi nezmizela v lese, ačkoli jsme teď rozhodně neplánovala lovit a ani jsem si nemyslela, že bychom tohle zvíře zvládly.

---> Mlžná džungle přes Les u mostu

Post 52

---> Les u mostu

na její slova jsem nemohla než přikyvovat, i když já sama jsem strach z nějakého důvodu neřadila mezi emoce. Sama jsem nevěděla proč. "Strach nepomáhá, pokud se jím necháš ovládnout, ale když ho dokážeš využít ve svůj prospěch. Bystří smysly, dělá tě pozornější a umožní ti rychleji reagovat." Na okamžik jsem se vrátila do svých mladých let, kdy mi jedna z mých učitelek vysvětlovala to samé. Dokonce kdysi použila i podobná slova. Usmála jsem se tomu. Já jí tehdy nevěřila. "Rozumím ti, strach ukáže, kým doopravdy jsme."
Les končil a před námi se opět rozprostřel oceán, tentokrát to ale nebyla obyčejná souvislá masa vody. Modř na spoustě míst protínala pevnina, spousta ostrovů, trčících z vody. Šla bych se na ne i docela podívat, ale voda, obzvlášť slaná voda, mě moc nelákala, takže jsem je obdivovala jen z dálky. I tak stály za to.
"Já vím, že ano," nevěděla jsem, jestli její poslední poznámka znamenala, že mi stále úplně nevěří, ale nehodlala jsme to zjišťovat. Nejsem Angel a nikdy nebudu, pokud by mě nenapadla jako první, nikdy bych jí neublížila a i pak bych si to dvakrát rozmyslela.
Tady u ostrovů jsme se nemínily zdržet dlouho, protože ona už po chvíli vyrazila opět na cestu. Zpět do lesa. Tohle byla jen krátká zastávka.