Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Post 51

Ať už jsem si představovala, že řekne cokoliv, tohle jsem opravdu nečekala. "Rozumím ti, to je zajímavý pohled na věc. Znamená to, že každého, kdo tě hodně naučí, považuješ za nepřítele?" sice jsme ji teď škádlila, ale zajímalo mě, co mi odpoví na tohle. Její pohled na věc se mi zamlouval, učit se ze setkání s nepřítelem, abychom byli lepšími vlky. "Samozřejmě, že dá. Doufala jsem, že mi svůj postoj trošku vysvětlíš," doufala jsem, že po téhle příležitosti si trochu popovídat o něčem, co mělo smysl, skočí. Považovala jsme ji za dobrou kamarádku, ale chyběl mi nějaký ten hovor, možnost ji poznat doopravdy, aby nebyla jen parťačka na průzkumy.
Zasmála jsme se její otázce, "no, jak už jsme říkala, pár dalších vlků a jinak nic moc. A portál, ten byl ze všeho asi nejzajímavější. taky jsme zjistila, jak moc se můj bratr za ty roky změnil a podobné zábavně věci, znáš to." nakonec toho nebylo zas tak málo, když jsme vzala v úvahu dobu, jakou jsme tu strávila.
"To já taky... Ell," ona mi neříkala normálně jménem, takže jsme se konečně odhodlala udělat to samé. Bylo to takové méně formální a víc osobní, to se mi líbilo. Dřív nebo později se rozdělit budeme muset, každá z nás měla spoustu práce jinde, ale kdo říkal, že to muselo být na tom třetím ostrově? A že se znova opět nesetkáme?

---> Tajné ostrovy

Post 50

---> Most

Jak jsme se dostaly do lesa, nervozita z ní opět opadla. Podívala jsem se na ní se zvědavými jiskřičkami v očích, "považuješ strach za nepřítele?" byla to zajímavá úvaha, ale já měla na tuhle věc trochu jiný názor, o který jsem byla ochotná se podělit. Mohla by z toho být docela zajímavá debata. Měla jsem ráda debaty a zajímalo mě, proč si myslí to, co si myslí. Mohla bych se dozvědět zajímavé věci a navíc bych zjistila i něco o ní. O způsobu, jakým přemýšlí a jak pohlíží na svět.
Samozřejmě jsem chtěla věnovat trochu pozornosti i okolí, protože jsme pořád byli na průzkumu. Na její odpověď jsem se jen usmála a pak napodobila její postoj, "To jsem zvědavá," zopakovala jsem za celou naši cestu už snad po sté, ale stále to byla pravda, byla jsem zvědavá. zajímalo mě všechno, co mi tu mohla ukázat. Opět jsem nechala vést ji a v těsném závěsu ji následovala přes les, který se za mostem nacházel.

Post 49

Když za mnou moc zaostávala, zpomalila jsem, abych jí úplně neutekla. Most se docela kymácel, když jsme se dostaly dál od krajů, ale nebylo to tak strašné. Nebyla jsem překvapená, když jsem zjistila, že dál od kraje nějaká prkna opravdu vypadají na prasknutí a někde prkno chybělo úplně. Asi tam byla ta prkna, o kterých se Ellie zmínila, že minule padala. Ale celý most se dal přejít bez problémů. "Neboj," povzbudivě jsem se na ni usmála a přeskočila jednu větší díru. Dolů by to byl vážně sešup, ale překvapivě jsem si na mostě připadala docela bezpečně.
Brzy se ukázalo, že na druhé straně je také les. Počkala jsem tam tedy na Ellie. Tenhle les byl svým způsobem podobný tomu, ze kterého jsme přišly, ale zároveň byl i úplně jiný. Nepřipadal mi tak temný, působil docela obyčejně. zajímalo mě, jak velký je a co za ním leží tentokrát. "Rozumím, že jsi z toho mostu nervózní, ale většinou opravdu stačí dávat pozor, kam šlapeš." Mluvila jsme sice optimisticky, ale nechtěla jsem vědět, kolik zvířat tu ukončilo svůj život, když šláplo na špatné prkno. My se ale na druhou stranu dostali bez problémů.

---> Les u mostu

Post 48

---> Temný les

Nespěchaly jsme. Šly jsme obě pomalým, vyrovnaným tempem, kterým bychom vydržely cestovat hodiny, kdybychom chtěli. A možné že také budeme chtít. Vůbec jsem netušila, kam až se na téhle objevné výpravě dostaneme a co všechno si prohlédneme, ale i kdyby to byla jednou taková vzdálenost, kterou jsme už ušly, nebo dokonce ještě o něco dál, nevadilo by mi to, ba dokonce jsem se na to těšila. jak jinak?
Konečně se před námi objevil most. netušila jsem, co je na druhé straně, ale lákal mě. Lákalo mě to zjistit. Elliina varování jsem moc neposlouchala, nikdy jsem neměla strach z výšek a opatrná jsem vždy. Zkusila jsem tlapkou první prkno, abych zjistila, jestli mě vůbec udrží. bylo staré, ale neneslo žádné významné známky ztrouchnivělosti. netvářilo se, že by se plánovalo pod mými tlapkami rozlomit. Prohlédla jsme si i provazy a pak se vyčkávavě podívala na Ellie. připadala mi z toho mostu nervózní. Nebo se mi to jen zdálo?
Zkontrolovala jsme rychlým pohledem i provazy, které držely most pohromadě. i ty vypadaly pevně, takže jsem odvážně vykročila vpřed. Vzhůru do mlhy před námi. Po očku jsem stále sledovala svou společnici. tentokrát jsme to byla já, kdo tuhle malou výpravu vedl, protože mi přenechala místo v čele, ale i tak jsme si hlídala, abych ji náhodou někde cestou neztratila, kdybych přeběhla most moc rychle.

Post 47

Ucítila jsem vedle sebe nějaký pohyb, který mě vytrhl ze zamyšlení. Usmála jsem se na Ellie, "dobré ráno." Následovala jsem ji z úkrytu ven, "počkej chvilku..." V úkrytu pod stromem bylo možná až příliš těsno, když na to přišlo, protože jsem měla trochu ztuhlé svaly a bolavá záda. Důkladně jsem se protáhla, v páteři mi lehce zakřupalo, pak jsem se usmála na Ellie, "tak. Už můžeme." byla jsem odpočatá, hlad ani žízeň jsem taky zatím neměla a těšila jsem se na všechna ta nová místa, která byla před námi a čekala, až je prozkoumáme.
Následovala jsem ji lesem na první z těch míst. Nejdřív jsem čekala louku nebo jezero nebo něco podobného, ale když les prořídl a před námi se otevřel zcela jiný pohled, pochopila jsem, že mě tu stále mnoho věcí dokáže překvapit. nebyl to les ani louka, nebylo to ani nic, co mohlo vzniknout bez cizího zásahu, ačkoli jsem neznala žádného tvora, který by něco takového dokázal postavit a jako vlčí práce to nevypadalo. Před námi byl dlouhý, visutý most, který se klenul přes propast a jehož konec mizel před námi v mlze.

---> Most

Post 46

Spala jsem klidně stočená do klubíčka pod kořeny stromu. Na rozdíl od Ellie se mi nezdálo nic. Probudilo mě až když se o mě Ellie opřela. Ona stále spala, nejspíš si toho ani nevšimla. Nevadilo mi to a nechtěla jsem ji budit. Už jsem ale ani nebyla tak unavená, takže jsem zůstala vzhůru.
Les byl stále stejně temný, těžko říct, jestli byl den nebo noc, tady dole pod stromy se to moc nelišilo. Dívala jsem se okolo a přemýšlela. S Ellie jsem ze všech vlků, které jsem tu potkala, strávila nejvíc času i když to i tak nebylo moc. Byl to hezký výlet, jen jsem trochu litovala skutečnosti, že o ní téměř nic nevím. na druhou stranu ani ona nevěděla téměř nic o mě, protože jsme nebyly zrovna upovídané typy. Až dokončíme průzkum, půjdu zase svou cestou a docela mě zajímalo, jestli tuhle milou vlčici ještě někdy potkám. Byla by škoda, kdyby ne, ale místní území bylo obrovské. Zajímalo mě, jestli ten obchodník, kterého zmínila, má i nějaký předmět, který by pomáhal najít ostatní vlky. Asi ne, ale i tak jsem za ním chtěla brzy zajít, pokud se mi ho podaří objevit.

Post 45

---> Laica mar

A konečně les. Působil zlověstně, ale zároveň mi připadal, jako starý přítel, kterého jsem dlouho neviděla. větve chránily před sluncem a celkově tu panovalo příjemné přítmí, které ještě napomohlo mé únavě. Široce jsme zívla.
Ellie buď myslela na to samé, nebo mi četla myšlenky, protože jsem ještě vymýšlela, jak jí sdělím, že bych se ráda trochu prospala, když objevila úkryt a mlčky mě pobídla, ať jdu dovnitř první. A nebo na mě tu únavu už viděla, dodala jsme ještě v duchu. mezi kořeny stromu byla překvapivě dost místa. I když jsem se tam složila já, zbylo dost místa pro dalšího vlka. jistě, pak už tu dost místa nebude, ale na krátký šlofík to bylo víc než dost. "Já už docela taky, abych řekla pravdu," potlačila jsem další zívnutí. byl to namáhavý výlet a před námi bylo ještě pořád tolik co objevit. "Klidně i víc," zamumlala jsme v odpověď a pak se i já přenesla do říše spánku. Ani jsme si nepamatovala, co se mi zdálo, což jen svědčilo o tom, jak moc unavená jsem byla.

Post 44

přikývla jsem, "já ji tu potkala taky. Ale žádné vlče s sebou tehdy neměla. Možná že jsme ji potkala před tebou..." Nepřipadalo mi divné, že by se ta vlčice chovala ke každé z nás jinak, to bylo normální. Udivovalo mě ale jak moc rozdílně se k nám chovala. Co z toho byla doopravdy ona a co byla přetvářka? měla něco opravdu výhradně proti Ellie? neviděla jsme na téhle vlčici jediný důvod, proč by ji měl někdo nenávidět a chtít jí ublížit. "To ti neřeknu, sama tomu nerozumím," odpověděla jsem omluvně.
Pokračovaly jsme tedy k lesu a ten se kvapem přibližoval. zahlédla jsem poblíž i něco temnějšího, vodu podobnou té v zátoce, ale té jsme se zatím vyhnuly. za mě by vůbec nevadilo, kdybychom to jezero jako zastávku vynechaly. nemusím vidět úplně všechno.
Les se mi ale takhle z dálky líbil. působil sice temně, ale ta temnota mě lákala, nebyla nepříjemná a výhružná, jako ta v zátoce. tento les nevaroval před nebezpečím, ale nenápadně nabízel úkryt a místo kde složit hlavu. Až teď mě napadlo, že by nebylo špatné si na chvíli zdřímnout jak jsem na to pomyslela, uvědomila jsem si, jak moc jsem z toho cestování unavená. jestlipak myslela Ellie na to samé?

---> Temný les

Post 43

---> Salt

Byla to opravdu ta louka, kterou jsem předtím měla na mysli. Tady jsem se objevila poprvé a tady jsem taky potkala Samanthu. Mývalici, nebo tak nějak, jak jí říkala Ellie. Spokojeně jsem vydechla, když jsem opět ucítila pod tlapkami měkká stébla trávy. Bylo tu pěkně. Už tehdy se mi tu líbilo. A pak jsem omylem vlezla do portálu tam ve sněhu.
No, nevadí, teď už sem opět trefím, kdybych chtěla. Musely jsme obejít celý ostrov, protože ten ledový svět byl kousek od nás a teď jsme mířily na jih, kde byla údajně ta pláž, kdy jsem potkala tuhle vlčici.
na druhé straně byl v dálce les. byl to náš další cíl? Musel být, protože jinak se kolem táhly už jen hory a moře a z hor jsme teď přišly. Okamžitě jsme se v říčce přidala k Ellie. vypadalo to jako legrace a navíc jsme si potřebovala opláchnout tlapky a smýt z nich sůl. A taky bylo pořád horko, ochlazení neuškodí. cestou jsme si lokla trochy vody, protože mi po olizování soly vyprahlo v tlamě. vyskočila jsem opět na břeh. Litovala jsme jen toho, že řeč opět stála, měla jsem docela náladu si povídat, jen mě úplně nenapadalo o čem.

Post 42

Ellie nebyla ze soli v tlamě o nic víc nadšená než já. Ten úšklebek jí neslušel, ale nekomentovala jsem to. Zčásti proto, že mám dost slušnosti, zčásti proto, že jsem se nejspíš tvářila dost podobně. "Rozumím proč," odpověděla jsem a zvedla jednu tlapku, abych se podívala, jak jsem na tom mé polštářky. nebyla pořezaná do krve, ale moc jí k tomu nechybělo. Sůl na tohle dobrá nebyla, protože ještě ke všemu vysušovala kůži a dělala ji citlivější.
Vyrazila jsem tedy opět za svou průvodkyní. jezero se mi sice líbilo, ale z dálky se mi bude líbit ještě víc a moje tlapky to taky ocení. Už jsme naštěstí nemusely přecházet hory. "Taky by mě to docela zajímalo. Tipovala bych nějaký jednosměrný portál, nebo něco takového." byla to docela záhada. Mohl vůbec někdo vědět, odkud se berou všichni ti vlci, kteří tu žili? Bylo možné odsud vůbec odejít? nechtěla jsme odcházet, přesto... asi bych se nesmířila se ztrátou té možnosti. pak by to nebyl ráj, ale vězení. Sice velmi příjemné a pohodlné, přesto ale pořád vězení, odkud není úniku. radši už jsem nad tím přestala uvažovat.

---> Laica mar

Post 41

---> Pityas

Pokračovaly jsme horami, ale pak jsme ucítila sůl, což mi přišlo zvláštní, protože tady přece ještě nemělo být moře, nebo snad ano? Docela mě to zmátlo, protože najednou má představa o území nedávala smysl. Ale brzy jsem pochopila, protože jsem konečně zahlédla zdroj té slané vody. nebylo to moře, překvapivě, ale jezero. jezero, o kterém Ellie mluvila. No jistě. "Nebude mi vadit, když ho jen tak rychle přeběhneme," zamumlala jsme spíš pro sebe, ale dost nahlas, aby mě slyšela.
Všude v okolí jezera byla sůl. Tolik soli, kolik jsem ještě v životě neviděla. takže tohle bylo pravé solné jezero. Vzduch tu byl úžasný a docela jsem zvažovala, že se skočím vykoupat, čistě proto, abych zjistila, jaké to je. Voda tady by měla být mrtvá. Žádné ryby, žádné řasy, ale přesto to tu nepůsobilo zlověstně, spíš příjemně.
Zpočátku bylo pohodlné procházet se po krystalcích soli, ale mým tlapkám to příliš nesvědčilo, protože krystalky brzy začaly nepříjemně řezat. Rozhodla jsem se, že bude lepší se tu nezdržovat moc dlouho. Ještě budu své tlapky potřebovat. "Také nevím, jak jsem se tu objevila. Nepamatuju si, kudy jsme přišla, protože to tu vypadá jako ostrov, ale moře jsem rozhodně nepřeplaval," odpověděla jsem a zkusmo olízla jeden krystalek soli. Brr.

Post 40

"Jestli jsou nebezpečné, tak prostě vyrazíme pomaleji a dáme si pozor, vždyť nikam nespěcháme," odpověděla jsem. Důvěřovala jsem jí, že by mě nevedla přes nějaké opravdu nebezpečné místo. "Podobné místo, jako ta zátoka?" už teď jsme věděla, že to místo nebudu mít ráda, ale pokud Ellie tvrdila, že je to bezpečné a opravdu nás tam nic nesežere, s trochou nepříjemného pocitu se vyrovnám. Nikdy jsem nebyla strašpytel.
Dávala jsem si pozor na cestu, abych někam nesklouzla a neublížila si, protože tu byla cesta docela strmá. Došlo mi, že Ellie už nemluvila o tom, co nás čeká později, ale o momentálním plánu. V okolí tu bylo opravdu hodně vody, jen co je pravda. Kolikáté jezero už to bylo? Druhé? Třetí? Když jsem se zadívala dopředu, měla jsme pocit, že v dálce před námi vidím led a sníh, ale mohlo se mi to také jen zdát. "Myslím... že možná vím o jaké louce mluvíš," přiznala jsem pomalu. nebyla jsme si tím jistá, ale jestli to ta louka opravdu byla, tak už jsme se tu konečně začínala orientovat, "žiješ tu už dlouho?" To mě upřímně zajímalo. Musela tu už nějaký ten pátek být, když to tu znala.

---> Salt

Post 39

---> Pityas

Konečně jsme nechaly Zátoku smrti za zády a dostali se do přívětivější krajiny. No, jak se to vezme, hory nebývají nikdy příliš přívětivé a jsou zrádné, ale alespoň tu nebyla ta tíživá, pochmurná atmosféra, která mě neustále nutila ohlížet se přes rameno. tyhle hory mi také přišly o něco nižší, než ty předchozí, ale to nebylo důležité, pořád to byly hory a pořád jsme šly přes ně. Následovala jsme Ellie a sledovala, jak se její nálada opět obratem zlepšila. V některých ohledech byla tahle vlčice opravdu snadno čitelná, to se mi na ní líbilo. Radost, smutek, napětí, nervozita... nikdy mi nepřišlo správné skrývat emoce, které pro nás pro všechny byly přirozené. pokud na tom nezávisel život, samozřejmě. Někteří vlci považovali pláč za slabost.
I já se zastavila a podívala se dolů do údolí. Byl odsud vskutku nádherný rozhled. měla jsem hory ráda. na nic si nehrály a měly toho tolik co nabídnout. jen lovit se tu většinou moc nedalo, vlci na to prostě nejsou uzpůsobení. nemáme ostré drápy, ani správně široké tlapky, a neumíme skákat tak jako horské kozy a pumy. "Takže ty víš, kudy se jde na tu pláž, aniž bychom použily teleport?" zeptala jsem se překvapeně. Z toho, co říkala předtím, jsem nabyla dojmu, že to také neví. "Neznám to tu, takže ti věřím, že víš kam jdeme," odpověděla jsem jí se smíchem a zároveň jí tak sdělila, že volbu trasy nechávám výhradně na ní.

Post 38

Pořád jsem znepokojeně sledovala vodu. neměla jsem opravdu strach, protože to zatím pořád byla jen voda a voda sama o sobě není nebezpečná, ale byla jsem ostražitá. tahle voda ke koupání ani v horku nelákala. nesledovala jsem, co Ellie dělá, dokud se mě nedotkla, takže když se ke mě přitulila, podvědomě jsem ucukla. ne že by mi to vadilo, spíš jsem to nečekala. Mířily jsme dál k horám, za což jsme byla ráda. Stačila mi i chvíle a už jsem se těšila, jak nechám tuhle divnou zátoku za zády. Pokud už s esem nikdy nepodívám, trápit mě to nebude. Vyrazila jsem za ní a přidala do kroku. "Je tu podobných míst víc? Nevadilo mi, kdybychom se jim vyhnuly." Hory ale vypadaly v pořádku, po této zátoce takřka lákavě, i když znamenaly další namáhavý výstup k nebi. No, byla jsem na něj připravená.
Jak se blížil podzim, počasí se sice ochlazovalo, ale i tak jsme se těšila do chladnějších a přívětivějších hor.

---> Pityas

Post 37

---> Small (přes Kvetoucí louku)

Už jsme nehnaly tolik jako předtím, což jsem ocenila. nebyla jsme sice vyloženě unavená, odpočinek u jezírka pomohl, ale nebyla jsem zvyklá na takovéhle pochody a dálkový běh. To ale neznamenalo, že jsme si tenhle výlet neužívala. byla jsem ráda, že jsem opravdu našla někoho, kdo to tu trošku znal a byl ochotný jít se mnou. Další místo mě zajímalo už jen kvůli předchozí Elliiné poznámce. Až když jsme vstoupily do tmavé mlhy, začala jsem chápat. Tohle místo bylo mrtvé. Kostry zvířat okolo samy o sobě nevěstily nic dobrého, bylo jich tu příliš mnoho a voda působila... zlověstně. Odolala jsem nutkání přidat do kroku. ještě ke všemu to tu nepříjemně páchlo smrtí a rozkladem. Tohle místo bylo samo o sobě zlé. "Ne, to rozhodně není ráj," skoro jsme čekala, že se z vody vynoří nějaká nestvůra a obě nás sežere. Neměla jsem z toho dobrý pocit. "Pojďme odsud, tohle není dobré místo," poprosila jsem svou společnici a znova se zadívala na vodu. Naštěstí zátoka nebyla příliš velká a už jsem před námi viděla hory, nejspíš další cíl naší cesty. Cokoli bylo lepší než tohle mrtvé místo.