Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Post 36

Usmívala jsem se stejně jako ona, ani já už si dlouho neužila takové bezstarostné hraní. Bylo hezké si občas připomenout, jaké bylo být vlčaty a užívat si okamžiku bez starostí o budoucnost. Kožich mi v tomhle horku uschnul rychle a co nebylo suché už teď, to doschne cestou.
"To víš, my vlčice musíme držet spolu," vesele jsme na ni mrkla. Už to bylo dlouho, kdy jsem měla nějakou opravdovou kamarádku. Tohle vlci nikdy nezažili a ani zažít nemohli, to přátelství mezi vlčicemi, kdy vlčice prostě blbly, nestaraly se o okolí a bavily se. Vlci se často až moc zaobírali postavením a kdo z nich je lepší. Byla jsme ráda, že jsem vlčice a nemusím řešit takové hlouposti. Přišlo mi podivné děkovat za něco takového, jako byla krátká hra, ale pokud to přišlo Ellie správné, ráda se přizpůsobím, "taky děkuji, žes mi připomněla, že nemusíme být pořád ti nudní dospělí." Po jejím vzoru jsem se ještě napila z jezírka a pak už jsme byla připravená opět vyrazit na cestu. Nevěděla jsem, co je před námi, takže jsme její poznámku nepochopila a radši na to nic neříkala, jen ji následovala vstříc Zátoce smrti.

---> Zátoka smrti (přes Kvetoucí louku)

Post 35

Ani jsem nestihla uhnout, jak mě její nečekaný útok zaskočil. A jak rychle zaútočila, tak rychle se i zvedla a rozběhla se pryč. Neváhala jsem ani okamžik a se smíchem vyrazila za ní. "No počkej, však já tě chytím!" Byla rychlá, rychlejší, než já, ale to mě netrápilo, i tak jsem byla odhodlaná ji dohnat a chytit. než jsem stačila doběhnout k vodě, to už ona byla venku a obdařila mě hezkou sprchou, před kterou jsme jen stihla přivřít oči. Tak to prr, tohle žádá pomstu! Já byla zlitá, bude zlitá i ona. Ještě že si lehla tak blízko břehu. měla jsme plán. "není důvod se omlouvat," odpověděla jsem jí s úsměvem, který ale nebyl tak docela přátelský. Prozradil mě, ale nedala jsme jí čas zareagovat. To už jsem se přes ni elegantním obloukem přenesla a hezky z výšky přistála jako velký, černý a chlupatý šutr v jezírku. Voda se rozstříkla na všechny strany a štědře skropila její kožich. pak jsem vykráčela z vody, jako by se nic nestalo. "Promiň," pronesla jsem směrem k ní bez jediné známky studu. V očích mi hrály rozjařené jiskřičky. pak jsem se natáhla vedle a nastavila svůj kožich sluníčku, abych se usušyla a mohly jsme pokračovat v cestě. Byla to hezká zastávka.

Post 34

Sledovala jsem zvíře na druhém břehu a vyčkávala. Oddechla jsem si až když se otočil a měl se k odchodu. Také nechtěl vyvolávat žádné boje nebo nás prostě nepovažoval za hrozbu. bylo hezké občas vidět, že i jiní se umí chovat civilizovaně. všichni jsme přece zvířata.
Až když zmizel z dohledu a už jsem neslyšela ani jeho funění, ani kroky, spustila jsem pohled z druhého břehu a otočila se na svou společnici. Chtěla jsem jí něco říct, ale když jsem ji uviděla, zapomněla jsem, co to bylo. Asi nic důležitého. naklonila jsme hlavu zvědavě na stranu, "co to děláš?" byla to výzva ke hře? Podle jejích slov ano. Dlouhý moment jsem to zvažovala. pamatuji si ještě, jaké je to být vlčetem a prostě si bezstarostně hrát s někým jiným? Bylo to už dlouho. Až její mávnutí tlapkou proti mě rozhodlo. Uskočila jsem a pak zaujala klasickou pozici, která říkala 'výzva ke hře' jasněji než ta její. Plácla jsme předními tlapkami na zem, vystrčila zadek do vzduchu a zavrtěla ocasem. Cítila jsem se s ní natolik dobře, abych se nebála odložit svou obvyklou odtažitost a chvíli neřešila jakým dojmem působím, "co si zahrajeme?"

Post 33

---> Kvetoucí louka

Tentokrát už jsme nehnaly tak jako předtím, přesto cesta uběhla překvapivě rychle. Kousek od břehu jsem se rozběhla a pak skočila s velkým cáknutím do vody. I dospělí se občas můžou chovat jako vlčata. Voda byla na můj vkus docela studená, ale možná to bylo jen tím, že jsem měla srst od sluníčka rozpálenou. Potopila jsem se rovnou celá, abych si schladila i hlavu. když jsem se opět vynořila, rozhlédla jsem se po Ellie. Zrovna mířila ke břehu. Ponořila jsem se ještě jednou a pak vyrazila za ní. I já si všimla, že tu nejsme samy a na okamžik jsem zaváhala. dvě bychom proti medvědovy moc šancí neměly, mohly bychom leda tak utéct, ale zatím na nás nezaútočil a nebyla to medvědice s mláďaty. přišel se sem jen napít, takže jsem doufala, že když ho nevyprovokujeme a prostě tu jen budeme, nebude si nás všímat. Medvědi nebyli zákeřná zvířata a navíc u vody většinou platilo nejmenované pravidlo, zvířata tu na sebe neútočila. Přesto jsem zůstávala ostražitá a položila se na břeh víc k vodě, abych byla mezi Ellie a medvědem, kdyby se náhodou rozhodl dát si k obědu vlka. neměl by zaútočit na dva vlky, když tu byl sám.

Post 32

Až teď jsme si všimla pachu v trávě okolo. Kdybych dávala pozor, všimla bych si ho už dřív, ale nešlo o nic nebezpečného a nelovila jsem, možná proto jsme tomu podvědomě nevěnovala pozornost. Byl to ježek. ne, ne ježek, paní ježková s celou rodinkou. Usmála jsem se na Ellie. Tahle zvířátka jsem lovila nerada, na koukání byla lepší. Měla bodliny a navíc byla roztomilá. I kdybych je ulovila, stejně by byla jen taková jednohubka.
zasmála jsem se, když se ježčice odhodlala k odvážnému útoku na Ellie. Takové malé zvířátko a co neudělá, aby ochránilo své mladé.
"Radši je necháme být," opět jsem vyrazila za Ellie, teď už snad konečně k jezírku. byla to hezká zastávka, to zdržení rozhodně stálo za to. Pokračovaly jsme podél potůčku dál přes louku. Nakonec jsem se přecejen na chvilku zastavila a konečně se napila, i když jsme se k jezeru měly dostat už brzy. Těšila jsme se, až se namočím. Možná že bychom si mohli zkusit i ulovit nějakou tu rybu na svačinu. nebo jen tak, pro legraci.

---> Small

Post 31

Oplatila jsem Ellie tázavě pohled, ale zřejmě mi nic říct nechtěla, jen nad něčím přemýšlela, takže jsem se začala opět soustředit na cestu. "Rostou v okolí i nějaké stromy, nebo je tam jiný stín?" zeptala jsem se ještě a doufala, že odpověď bude kladná, ačkoli odsud žádné stromy vidět nebyly, kromě vzdáleného lesa. Povzbudivě jsem se na ni usmála, "popovídám si ráda. Máš na mysli něco konkrétního?" Většina vlků prostě začala mluvit. Ellie ne, ta si radši rozhovor domluvila předem. Opravdu byla zvláštní, ale nemohla jsme říct, že by se mi na ní její zvláštnost nelíbila. Svým způsobem to byla příjemná změna a já vždycky ráda potkávala zajímavé vlky.
Opět jsme vyrazili. Brzy už jsem ucítila vodu, pak ji i uslyšela a dostaly jsme se k potoku, o kterém Ellie předtím mluvila. Tentokrát jsem nehodlala nechat příležitost utéct, ačkoli jsme se měly k vodě dostat i později. Už jsem chtěla odbočit a vyrazit k potoku, když mě Ellie vyrušila. Otevřela jsem tlamu, abych s ezeptala, co se děje, ale pak jsme ji zase zavřela a tiše jako myška se vydala za ní, zvědavá, co objevila.

Post 30

---> Poušť

Netušila jsem, kde se v ní bralo to nadšení, ale jako vždy bylo nakažlivé. nevěděla jsem proč, ale upřímná radost ostatních, ať už měla jakýkoli důvod, mi vždy dokázala zvednout náladu. byla jsem ráda, když Ellie opět zpomalila, protože nevím, jak dlouho bych to tempo ještě vydržela, ale taky jsem byla ráda, že jsme poušť už nechaly za zády. nejsem velký fanoušek rozlehlých, písčitých a rozpálených ploch. Už jsem se těšila k jezírku a až se osvěžíme, mimo to jsem měla opravdu žízeň.
Byla jsem o kousek vyšší, než Ellie, takže jsem jen natáhla hlavu a viděla přes květiny dostatečně dobře. Sice jsem viděla zas jen květiny, ale to nebylo nic překvapujícího. Kdybych byla hluchá, potok by mohl klidně téct dva metry před námi a nevěděla bych o něm. "Na to jezírko se těším. Mohly bychom si tam udělat trochu delší zastávku, než budeme pokračovat dál, a odpočinout si, co na to říkáš?" navrhla jsem. nahlas bych to neřekla, ale docela mě začínaly bolet tlapky. "A nic se neděje, ještě ti stačím, i když tvoji energii bych chtěla mít," zasmála jsem se tomu. Tohle bych jí opravdu nevyčítala. "Tak pojď, veď mě," pobídla jsem ji vesele.

Post 29

Ellie sebejistě pokračovala vpřed a já byla hned za ní. měla jsem takové podezření, že kdybychom běžely dostatečně dlouho, vydržela by víc, než já a to i přes její dýchací problémy. vyšla jsem ze cviku za tu dobu, co jsem cestovala, budu to muset napravit. Čekala jsem, že půjdeme k oáze, ale opak se nakonec ukázal pravdou. Když jsem před námi uviděla rostlinstvo, čekala jsem, že bude poblíž i jezírko a pak opět naváže poušť, ale rostlinná plocha se rychle blížila a byla větší a větší, takže jsem rychle pochopila, že to není oáza, ale konec pouště a louka za ní. Nevadilo mi to, jen mě to překvapilo, ale v tomhle jsem své průvodkyni důvěřovala. Alespoň vím, že tu nějaká oáza je, kdybych se někdy na poušť opět dostala a potřebovala ji. Navíc mi Ellie na louce slíbila jezírko, kde si udělají zastávku na koupání a pokud jsem se nepletla, právě tohle byla ona rozkvetlá louka. Květin tu na to bylo opravdu dost. "Tak kudy teď?" zeptala jsem se, sotva se mé tlapky dotkly trávy. byla to docela příjemná změna po rozpáleném písku. Zpomalila jsem do chůze, abych se vydýchala.

---> Kvetoucí louka

Post 28

---> Tichá zátoka

Voda v zátoce byla studená, ale to mi nevadilo. Brzy půjdeme po rozpáleném písku v poušti. byla bych opravdu překvapená, kdyby mi mokrá srst neuschla během pár minut. Sůl v kožichu už bude horší, ale tu pak budu moct opláchnout v jezírku.
"Tak to se na ni těším," zasmála jsem se, "měla jsem se taky napít u toho potůčku." Nečekala jsem, že Ellie vyrazí tak rychle, ale nadšeně jsem se k jejímu tempu přidala. Čím dřív poušť překonáme, tím lépe. Vidina příjemně chladivé vody byla dobrou motivací. Mimo to když jedna zůstala příliš dlouho stát na horkém písku, začal nepříjemně pálit do tlapek.
nakonec jsem ale trochu zpomalila a nechala Ellie jít první, protože jsem nevěděla, kde leží ona oáza a ani kterým směrem se pak musíme vydat, abychom se dostaly na louku, o které předtím mluvila. Kdybych tu byla sama, nejspíš bych se o oáze ani nedozvěděla, byla jsem ráda, že mám s sebou někoho zkušenějšího, kdo s etu alespoň trošku vyzná.

Post 27

Ohlédla jsem se na Ellie, jestli jde jíst taky. Sice mi bylo srny také líto, ale už byla mrtvá a takový osud nelze změnit. Nebylo tedy třeba přemítat nad tím, že si tahle srnka mohla dál užívat života, kdyby na ni nezaútočilo to, co ji tak poranilo. Nešla se najíst. Možná čekala, až jí uvolním místo. Dobrá. najedla jsem se tak akorát, abych nebyla úplně přecpaná a mohla pokračovat v cestě, pak jsme jí přenechala své místo u kořisti a posadila se opodál. Pečlivě jsem si očistila čenich od krve a zatím poslouchala její další plány na cestu. na větší horko, než jaké bylo teď, jsem se tedy opravdu netěšila, ale koupání znělo lákavě. Zadívala jsem se na vodu v zátoce a zalitovala, že jsem si neudělala zastávku u toho potůčku na louce. "Dobře, to nezní špatně," odpověděla jsem a dál trpělivě čekala, až dojí. Druhý ostrov. To mě zajímalo, protože podle toho, co říkala, jsem tam ještě nebyla. byl to ten ostrov, co byl z dálky vidět z té pláže s portálem? Myslím, že jsem odtamtud zahlédla nějaké hory, ale nebyla jsem si tím jistá. nejspíš se budu muset nechat překvapit. měla jsem ale docela jasnou představu, kam půjdeme teď. Planina byla vidět i přes zátoku. Ani bychom to nemusely celé obcházet, byl tu kousek vody, který vypadal, že by se dal přebrodit. ta planina ale vypadala až podezřele jako poušť a nejspíš to i poušť byla. No, snad nebyla moc velká. Když Ellie dojedla, vyrazila jsem opět na cestu.

---> Poušť

Post 26

---> Zlatý les

Čím víc jsme se blížili, tím víc mi docházelo, že tohle žádná výzva nebude. Spíš rána z milosti. nebyli jsme první, kdo si srnu vyhlédl jako kořist a muselo se jí podařit utéct jen tam tak. I kdybychom na ni nenarazili, by jí netrvalo dlouho, než by umřela. Byl to docela smutný pohled, ale její maso alespoň nepřijde nazmar. Zemřela dřív, než jsem k ní stačila dojít a její trápení ukončit.
"Takhle jsem si ten lov nepředstavovala, ale alespoň nezemřela zbytečně," poznamenala jsme směrem k Ellie a vydala se k naší kořisti. Nikdy jsem neměla ráda zbytečnou srst a lov byl spíš nutností, než zábavou. Když jsem lovila pro zábavu, má kořist vždy utekla bez jediného škrábance, ale nedělala jsme to moc často.
Ujistila jsem se, že je srna opravdu mrtvá, než jsem se do ní zakousla. Rozhodně bych ji nechtěla trápit ještě víc. Dožvýkala jsem první sousto a konečně se podívala na Ellie, "kam vyrazíme odsud? Je tu hezky, ale slaná voda není moc dobrá na koupání."

Post 25

Ellie mi neodpovídala, tak jsem to radši nechala být. Neřekla jsem nic, čím bych ji mohla urazit, aby se mnou teď nemluvila. Bude prostě ticho. Sledovala jsem jak stopuje a pak se pokusila najít její stopu. Zaměřila se na srnu. Dobře, takže výzva. Nebyla jsem si jistá, jestli ji společnými silami zvládneme, ani kdybychom použily magii, ale zkusit to můžeme. Srna navíc vypadala, že je sama, což by nám mohlo pomoct.
Následovala jsem Ellie s rozestupem a dávala si pozor na okolí. Ptáci, které vyplašila, by mohli naši kořist nechtěně upozornit na naši přítomnost. Ačkoli to dost vlků nevědělo, býložravci si podobných věcí všímali a když se ozval nečekaný zvuk, většinou zbystřili a začali si dávat větší pozor.
Ale i kdyby nám srna utekla, zas tak by to nevadilo. Neměla jsme zatím moc velký hlad, i když potrava a energie navíc se hodí vždy.
samotnou mě docela překvapilo, když nás stopa vedla směrem pryč z lesa, ale ne zpět na louku. Brzy se před námi objevila velká zátoka s písčitou plážičkou.

---> Tichá zátoka

Post 24

---> Bull meadow

Upírala jsem na ni pohled a přemýšlela o tom, co říkala. Tak úplně jsem jí nerozuměla, "vím, že ne, jen by mě zajímalo, proč se ptáš," ujistila jsme ji s konejšivým úsměvem. Vůbec jsem netušila, proč najednou působí tak nervózně a koktá. Řekla jsem něco špatně? Stalo se něco, čeho jsem si nevšimla?
Udělala malou odbočku k potoku, než jsme se dostaly do lesa. nešla jsem s ní, ale trochu jsem zpomalila, aby mě snadno dohnala. Sotva jsem vstoupila pod lesní klenbu, začala jsem pátrat po kořisti. Nejspíš budeme muset lovit něco menšího. Dva vlci pořád nemuseli stačit na větší kořist. Našla jsem pár myších stop, jednu liščí, která mě nezajímala, pak staré vlčí pachy a jednoho nebo dva zajíce. "Co bys tak chtěla ulovit?" zeptala jsem se nakonec Ellie. bylo z čeho si vybírat a klidně bych zkusila i srnu, pokud si na ni troufala ona, ačkoli já se ráda spokojím i s bažantem.

Post 23

Trošku jsem si přecejen pospíšila, protože mi začínalo být opravdu horko. "Já vím a souhlasím s tebou. Mimo to tu nevidím žádnou kořist. les bude lepší," zavolala jsem na Ellie v odpověď. Byla pěkný kus přede mnou. Docela jsem se těšila, až bude nad našimi hřbety opět clona z listů. Mám léto docela ráda, ale bez toho horka bych se obešla. V takových chvílích závidím všem tvorům, kteří nemají srst. Nakonec Ellie zpomalila a srovnala se mnou krok.
"Ten vypadá dobře. Cokoli, kde nám nebude pařit na hřbety, je dobré," schválila jsem její volbu a maličko upravila kurz. Voda počká, nejdřív stín. I v lese určitě poteče nějaká říčka nebo něco takového.
"Jistě, proč by nebylo?" odpověděla jsem na její otázku a zkoumavě se na ni zahleděla. Ptala se proto, že jsem běžela pomaleji? Jiný důvod mě nenapadal.
Netrvalo dlouho a les už se konečně začal objevovat před námi.

---> Zlatý les

Post 22

---> Jeskyně Law (přes Sněžné tesáky)

Opustily jsme jeskyni a pak pomalu i hory. cestou dolů jsem rozhodně neměla takové problémy s dýcháním jako cestou nahoru, což bylo docela pochopitelné. S chladným horským vzduchem jsem se ale loučila špatně. Bude mi chybět, až na můj kožich opět začne pražit slunce.
Ellie mě předehnala a ukázala mi dobrou cestu dolů. Přecejen, ona je tu ta zkušenější, co se týče tohohle místa. pak jsme se konečně dostaly na louku. byla dost podobná té, na kterou jsme přišli dřív tohoto dne, ale chyběla tu všudypřítomná mlha. měla jsem také pocit, že v dálce před námi vidím říčku, ale to se mi mohlo jen zdát. po náročném výstupu přijde trocha vody vhod. Když Ellie zmínila Zlatý les, přimhouřila jsem oči a zadívala se do dáli, "Myslíš tamten les?" Opravdu nebyl moc daleko. Srovnala jsem s Ellie krok a společně jsme běžely vstříc lesu. Pořád nám ale zbývalo překonat pořádný kus louky, takže jsem nakonec zvolnila a zůstala za Ellie zaostávat. Jsme možná docela vytrvalá, ale znám i své možnosti a přeběhnout v rychlosti celou tuhle louku mezi ně nepatřilo.