Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Post 6

---> Mělká pláž

Podívala jsem se na ni, pak na její ucho. Mrzelo mě, že o Angelovi slyším takové věci. Býval to tak úžasný vlk. Jestlipak v něm něco z toho dobráka ještě zbylo? Proč by podváděl vlčici, která mu nic neprovedla, a ubližoval jí? Nebo že by Ellie nebyla tak úplně bez viny? Mohla mu něco provést a teď se jen tvářila jako neviňátko, nebo ho z toho mohla obvinit neprávem, řekla přece, že to nebyl on, kdo jí ukousl kus ucha... Rozhodla jsem se, že nebudu dělat závěry, dokud neznám celou pravdu. Můžu tohohle výletu využít, abych se s Ellie lépe poznala a zjistila, jaká je doopravdy. Angel přece nemohl být až tak hnusný a jestli ano, určitě k tomu měl důvod. V to jsem alespoň doufala. Věřila jsem, že nikdo není doopravdy zlý, ale to neznamenalo, že jsem i věřila, že jsou všichni dokonalí svatoušci. Nejsem naivní vlče.
Portál mě vyhodil ve sněhové závěji, kde jsem se rozplácla jak dlouhá, tak široká a chvíli zůstala ležet bez pohnutí, jak jsem se z toho přenosu snažila vzpamatovat. Bylo to pořád stejně nepříjemné, jak jsem si pamatovala. na tohle se asi nedá moc zvyknout.
Po chvíli jsem se postavila a rozhlédla se, kam se poděla Ellie. nevěděla jsem, jestli šla hned za mnou, nebo jestli si to třeba ještě nerozmyslela.

Post 5

Netušila jsem, jestli koktá, protože je nervózní, nebo jestli to má nějaký jiný důvod. Udělala jsem pohyb, který mohl být dost dobře vlčím ekvivalentem pokrčení ramen. "Chtěla jsem jít na průzkum a ve dvou to bude větší zábava. Půjdu s tebou ráda," ujistila jsem ji. Asi si cestou moc nepopovídáme, protože už teď řeč vázla, ale i tichá společnost může být fajn.
Následovala jsme ji k portálu a na její otázku pomalu přikývla, "ano, to jsem. Je tu hodně známý? Jsi už druhá vlčice, kterou jsem potkala a která ho zná." Druhá ze čtyř, plus jeden vlk, ale se dvěma z nich jsem stěží prohodila pár slov, takže ho mohli znát také.
Před portálem jsem okamžik zaváhala. nabízel cestu na druhý ostrov a do zimy, ale už jsem jím prošla dvakrát a nebyla to ani jednou moc příjemná zkušenost. Nechtělo se mi tam lézt znova. Existovala i jiná cesta, jak se dostat tam, kam ten portál vedl? Udělala jsem si v duchu poznámku, že to musím zjistit. I kdyby to bylo daleko, vždy se hodí znát jinou cestu a abych byla upřímná, radši ujít pár kilometrů navíc, než znova vidět dnešní snídani. Vstoupila jsem do portálu.

---> Ice world

Post 4

Byla to opravdu zvláštní vlčice, ta, kterou jsem tu potkala. "Není... zač?" odpověděla jsem nejistě. nehodlala jsem se vyptávat, co tím myslela. jestli tu spala a zdála se jí noční můra, nebo tak něco. Spát uprostřed pláže mi tedy nepřipadalo jako dobrý nápad. Mohlo to být docela nepohodlné, když na to přišlo. Vítr rozfoukával suchý písek a ten byl za chvíli úplně všude.
"Právě proto se ptám, neznáš mě. Ale dobře," odpověděla jsem trpělivě, "jen mi prosím nevykej, připadám si pak hrozně staře." Zašklebila jsem se, abych doprovodila svá slova a ona jasně viděla, co si o vykání myslím. "Jmenuju se Shine, jak můžu říkat tobě?" zeptala jsem se pak. Byla by škoda neznat její jméno, když už jsme se daly do řeči.
Sledovala jsem její pohled k portálu, "měla jsi v úmyslu někam vyrazit? Nevadil by ti doprovod?" možná se nakonec vydám na průzkum území a ne sama. Bylo by to skvělé.

Post 3

Couvla jsem a přitiskla uši k hlavě, spíš překvapeně, než polekaně, když vyskočila na nohy. Čekala jsme všechny možné reakce, ale ne, že takhle vyskočí. Asi nečekala, že někdo přijde. "Za co se omlouváš, nemáš k tomu důvod. To já se omlouvám, nechtěla jsem tě vyděsit." Nebyla jsem si jistá, jestli bych neměla zas radši odejít. Ocenila bych nějakou společnost, ale nikdy jsem nebyla vlčice, která se vnucuje a ona vypadala, že by spíš chtěla být sama. Mé pozornosti neuniklo ani pár slepených pramínků srsti pod jejíma očima, nejspíš od breku. Měla jsem dost slušnosti, abych je nijak nekomentovala. Nakonec, neznala jsem ani její jméno, do jejích problémů mi nic nebylo.
"Jestli chceš být sama, tak zase odejdu. Abych řekla pravdu, nečekala jsem, že tu někoho potkám." Posadila jsem se na místě, kde jsem stála a bezmyšlenkovitě napodobila její pozici s ocasem přes tlapky. Ta vlčice měla zajímavé zbarvení. S takovým kožichem musela být v lese naprosto neviditelná. její element byl, podle barvy očí, stejný jako můj, ale nebyla tak velká jako třeba Lissandra a ačkoli nebyla ani úplný mrňous, proti mě byla malá. Možná to ji mohlo překvapit. Pořád jsem si nedokázala zvyknout, že někteří vlci vidí někoho výrazně většího a hned ho můžou považovat za hrozbu. Já o sobě věděla, že bych nikomu úmyslně neublížila, ale oni to o mě nevěděli.

Post 2

---> Bažiny (přes Baštu)

Pláž jsem viděla už zdaleka. Na louce je vždycky dobrý rozhled. Nezdálo se, že by tu někdo byl, takže jsem na ni spokojeně vklusala a nastavila tvář hřejivým slunečním paprskům. Za chvilku bude podzim a pak bude sluneční světlo vzácné. Pořád ale bylo pořádné horko a když má jeden černý kožich, není moc příjemné stát dlouho na sluníčku.
Rozhlédla jsem se po pláži a přemýšlela, co bych mohla dál podniknout. vyrazit n průzkum bylo lepší s někým, nejlépe s přítelem, ale těch jsem měla pomálu, což byla škoda. Budu to muset postupně napravit. Už jsem se rozhodla, že tu zůstanu. Tohle místo, tenhle ostrov sice zatím nebyl mým domovem, ale postupně z něj domov udělám. Byl tu Angel, můj nejoblíbenější člen rodiny, a třebaže se hodně změnil, pořád to byl můj úžasný bráška. Čas nás nakonec změnil oba, už dávno jsme nebyli bezstarostnými vlčaty. Já se stala jinou vlčicí a byla jsem se svou změnou spokojená. On se stal jiným vlkem a také nevypadal, že by hodlal měnit. Kdo může o našem životě rozhodovat, když ne my samotní?
Nakonec se ukázalo, že na pláži nejsem sama. Netušila jsem, jak se mi podařilo vlčici přehlédnout. Ležela u vody a nevypadala, že by si mě všimla. Nedokázala jsem ani říct, jestli stojí nebo nestojí o společnost, takže jsem vyrazila za ní a zastavila o kus vedle, "ahoj, neruším?"

Post 1

Myslela jsem si, že je tohle území plné magie už když jsem potkala Samanthu a Angela, ale že až takhle, to by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. Do boje proti stvůře jsem se moc nezapojila. Ani nevím proč, možná to bylo proto, že mě proměna v ten divný rostlinný tank dost šokovala, možná proto, že jsem si stejně s tou hromadou bahna nevěděla rady. Možná to bylo z jiného důvodu. jsem sice už docela stará a vím o světě hodně, ale některé věci prostě racionálně vysvětlit nejdou ať se jeden snaží sebevíc. Byla jsem docela ráda, když ta divná moc zmizela a byli jsme všichni opět normální. Chtěla jsem z tohohle místa co nejrychleji zmizet i když už nebezpečí nehrozilo. "Také doufám, Lissandro. měj se dobře." Ostatní už také odcházeli, byl čas podívat se zase jinam a na tuhle událost raději zapomenout. Co by se stalo, kdybych na toho tvora narazila a byla přitom sama? Na to jsem nechtěla ani pomyslet.
Vyrazila jsem odsud pryč, stejným směrem, kterým jsem původně přišla. Angela už na pláži asi nepotkám, ale líbilo se mi tam a hlavně to bylo jedno z mála míst, kde už jsem byla. Louku jsem přeběhla rychle, zastavila se jen abych si zobla pár bobulek, kterým se prostě nedalo odolat. Ne proto, že by byly magické nebo tak, byly to obyčejné borůvky - zkontrolovala jsme to obzvlášť pozorně, po předchozích zkušenostech - ale proto, že jsem měla docela hlad. Budu si pak muset něco ulovit.

---> Mělká pláž (přes Baštu)

nevypadalo to, že by mě bobulky hodlaly zabít. Spíš naopak. Konečně jsme přestávala být koule, ale stejně jsem to nebyla tak docela já. Pustila jsem větev a zvědavě si prohlédla své tělo. jestli takhle už zůstanu, budu mít Angelovi opravdu co vysvětlovat.
Konečně jsem se začala opět věnovat svým společníkům. Ti dva, co předtím pojídali bobulky, se změnili taky, ale ani jeden nevypadal jako já. bylo to skoro jako... bychom byli ztělesněním svých elementů. A pak tu byla Lissandra. Tu jsem málem nepoznala a ne proto, že by se změnila. Ne, ta se akorát vykoupala v bahně a rozhodně jí to neslušelo. kromě ní tu byl ještě další tvor. ten nevypadal vůbec přátelsky. Rozhodně budeme všechny ty upgrady potřebovat.
Postavila jsem se vedle Liss a prohlédla si toho tvora. Nejrozumější by bylo utéct, ovšem otázkou zůstávalo, jestli bylo kam utéct, když to rostlo takovým tempem. "Myslím, že ano," odpověděla jsem jí, "připadám si... silnější." nebylo by na škodu tenhle upgrade vyzkoušet, ale nechtěla jsme nestvůru rozzlobit, dokud nebudeme mít plán. "Magie jsou rozhodně lepší, než tlapky a zuby," poznamenala jsem. "Bylo by dobré to zmrazit, ale magii ledu tu asi nikdo nemá, že?" Ne, byla tu voda, vzduch a země. Couvla jsme od tvora do bezpečné vzdálenosti. "Někdo nějaké nápady?"

Přestala jsem obírat a hltat bobulky jen na tak dlouho, abych oplatila Duhovce chňapnutí, a silněji. Vytrhla jsme jí chomáč těch jejích barevných chlupů. Jak se opovažuje mě vůbec rušit a brát mi bobulky? Chtěla jsem se hned vrátit k jídlu a zhltnout jich co nejvíc. V tom mi ale zabránil zrzek. Už jsem po něm chtěla skočit a převálcovat ho, ale taky se pustil do bobulek. Do mých bobulek! Vždyť na mě už žádné nezbudou... A měla jsem pravdu, když jsem se dostala ke keříku, bobule už byly fuč a s nimi pomalu i samotný keř. Až tehdy jsem se začala probírat z omámení. Vlk se pořád ještě snažil bránit žalostné zbytky keře a já si začala uvědomovat, že tohle nejsem já. Nikdy jsem nebyla hamoun a už vůbec jsem neubližovala vlkům pro kus jídla...
Couvla jsem před vlkem. začínala jsme si připadat dost divně, jako by se mnou něco bylo v nepořádku. Byla jsem podivně lehká a mé břicho bylo... divné. Jinak se to popsat nedalo. nebylo mi vyloženě špatně, ale byla jsme velmi, velmi daleko od 'dobře'. Co to bylo za hloupý nápad, vrhnout se takhle na bobule, které neznám?! tady bylo něco zatraceně špatně...
Duhovka a Zrzek se začali podivně nafukovat a modře svítit. Oh ne, to není dobré... podívala jsem se na vlastní břicho, které zářilo zeleným odstínem a bylo několikanásobně větší, než by mělo být. Co to bylo? Co to bylo?! Moje tlapky se pomalu ale jistě začaly odlepovat od země a mě nenapadlo nic lepšího, než se po špičkách dostrkat k nejbližšímu stromu a chytit se ho, abych neuletěla, ačkoli k uletění jsem měla dost daleko. Mohla bych ty bobule vyzvracet? Pomohlo by to? nejspíš ne, když už začaly působit. Docela bych tipovala, že to byl účinek nějaké podivné magie. Na tu je běžné léčitelství stejně krátké. prosím, ať tu neumřu. Ať to není smrtelné... nemůžu tu nechat brášku samotného... Měla jsem dost problémů sama se sebou na to, abych si všimla, že Lissandra účinku bobulí unikla a zřejmě objevila i původce toho všeho, divnou veverku. Jejím směrem jsem se ani nepodívala.

Nebyly jsme tu samy, brzy se k nám přidala poměrně malá a značně zabahněná vlčice. Někoho s takovým zbarvením jsem tedy ještě neviděla. Když se tu zdržím dost dlouho, určitě tu uvidím hodně zajímavého. "Veverku? ne, spíš to, co si nese. Možná toho tu bude víc, cítíš, jak ty bobulky voní?" lovit veverku by se nevyplatilo.
zatím se mi dařilo procházet bažinou víceméně bez bláta na tlapkách, ale úplně se tu tomu uniknout nedalo. Budu se pak muset projít v moři, jestli ho ze sebe budu chtít dostat. Každopádně na černé srsti se trochu špíny prozatím ztratí.
barevná vlčice nebyla jediná, kdo přišel. Brzy se přidal ještě zlatobílý vlk. "Ahoj," pozdravila jsme ho a opatrně překročila rozbahněnou část země na sušší ostrůvek. Však ono to nějak půjde. ty bobulky mě opravdu zajímaly. "Myslíš tu opojnou vůni? Ano, cítím." odpověděla jsem Lissandře. Konečně jsme se dostali na lepší zem. Koho zajímala veverka? tady bylo něco daleko lepšího. keř s bobulkami. Ale - rozhlédla jsem se po ostatních - bylo jich tak málo! Kdybychom se dělily, bylo by to sotva na jedno oblíznutí! Chtěla jsme je všechny, ačkoli jedna moje část netušila, proč jsme tak chamtivá a proč je chci. Voněly dobře, ale neznala jsem je. Jak jsme mohla vědět, že jsou jedlé? Obzvláť ty zelené mě lákaly, ale Lissandra je určitě chtěla taky. ne, budu je mít první. zaváhala, budou moje. Když už si je nevzala, tak je přece nemohla chtít tak moc, jako jsem je chtěla já. Také jsem na okamžik zaváhala, možná bych neměla... měli bychom se podělit, bylo by to tak správné... ale k čertu s tím, chci je! Vrhla jsem se ke keři a celou tlamou chňapla po zelených bobulkách, abych jich sežrala co nejvíc. Žádné jim nenechám, žádné! Když je chtěli, měli si je vzít, teď už byly moje! Otrhala jsme pěknou hrst bobulek a snažila se je co nejrychleji rozžvýkat a spolknout, abych si mohla vzít další, než ostatní stihnou zareagovat. Nakonec jsme tu nejstarší a starší mají přednost!

---> Mělká pláž (přes Baštu)

Zastavila jsem společně s ní, "Určitě vede, pokud jsi zdatný plavec." Z každého ostrova se dalo odplavat na pevninu, pokud byl někdo dost vytrvalý a měl štěstí, že ho proudy nezanesly na širé moře.
Pokračovaly jsem k vodě. Také jsme si lokla, dehydratace byla v tomhle počasí nebezpečná. Prohlédla jsme si okolí. nebyly jsme u jezera nebo jiného stojatého vodního zdroje, vypadalo to tu spíš jako v bažině. Zkusila jsem tlapkou půdu před sebou, když nebudeme opatrné, mohly bychom se snadno probořit a utopení se v bažině nebyla hezká smrt. Málokterá smrt je hezká, samozřejmě, ale pomalu se nořit do bahna a čekat na smrt udušením, až se plíce naplní bahnem, to musela být jedna z nejhorších.
"Já také ne, ale tohle místo, tyhle ostrovy, jak se zdá, mají vlastní magii a to dost silnou. Nikde jsme nic podobného neviděla." odpověděla jsem. "Kde k nim přišel, to by ses musela zeptat jeho. Nenarodil se s nimi, jako vlče vypadal téměř přesně jako já." Měli jsme samozřejmě maličko jiný odstín zelené v očích a on býval vždycky mohutnější, ale jako vlčata jsme byli pomalu jako dvě dvojčátka.
Sledovala jsem její pohled na malé chlupaté zvířátko. "I veverky tu vypadají jinak. Nikdy jsem neviděla žádnou, která by si takhle nosila bobule," poznamenala jsem. "Co to tu tak zajímavě voní?" netušila jsem, co to je, ale najednou jsme to toužila ochutnat. "Samozřejmě. Mluvíš o té veverce, nebo o bobulích?" Bylo mi trochu proti srsti zabíjet tohle zvířátko nebo ho okrádat o jeho pracně nalezenou potravu, ale... ty bobulky mě opravdu lákaly. třeba nás k nim zavede.
"Nemělo, ale pokud si nedáme pozor, mohli bychom tu uvíznout. Navíc kdo ví co tu žije." Chodila jsme kolem dokola a hledala cestu po suché zemi, kudy bychom se mohly k veverce dostat. někudy to jít musí. "Hele, tudy to půjde." Pomalou, opatrnou chůzí jsem vyrazila dál do hloubi bažin a vstříc veverce. Teď by se Angelova křídla hodila.

---> jeskyně Glaciem (přes Iceworld a portál)

Už jsem sice věděla, jak portál funguje, ale to neznamenalo že by má třetí cesta byla o něco příjemnější než první dvě. Můj oblíbený styl přepravy tohle rozhodně nebude, ale alespoň byl rychlý když už nic jiného. Ani prudká změna teploty nepomáhala. Posbírala jsem se z písku, otřepala se a rozhlédla se po své společnici. Dostala se sem jako první a už mířila k lesu.
Vydala jsem se za ní, abych tu nezůstala trčet sama. tady na pláži bylo horko. Sice tu foukal vítr a moře taky trochu ochlazovalo vzduch, ale slunce pařilo na můj černý kožich a rychle mě hnalo najít nějaký stín. Dohnala jsme ji docela rychle a pak už pokračovala v chůzi po jejím boku. "Těší mě. Moc dobře ne, jsme tu chvilku a jsi třetí vlk, kterého jsme tu potkala." Zadívala jsem se na oblohu. Podle mraků se vysoká teplota ještě chvíli udrží, ačkoli letní počasí bývalo nepředvídatelné.

---> Bažiny přes Baštu

A jemu nedávala skutečnost, že je můj bratr, právo křičet na mě a chovat se jako malé vlče. "Někdy ti vážně nerozumím." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Bylo mi to líto, ale jestli se hodlal chovat takhle, jako bych mu snad patřila nebo něco, tak to ať si jde po svých a vrátí se, až si to rozmyslí. "Nikdo tě nenutí zachraňovat vlky, ale neodrazuj od toho mě." odpověděla jsem mu klidně. "Jak chceš. Nebudu se nikam stěhovat." Jeho, 'mám své povinnosti' na mě dojem neudělalo. Znala jsme ho až moc dobře, tohle byla pouze uražená mužská hrdost. Počkala jsem, dokud nezmizel z dohledu a pak se opět začala věnovat vlčici. Nevypadala moc jistě. Bude lepší, když na ni ještě chvilku dohlédnu, kdyby někde upadla. "To nevím, jsme tu chvilku. Tenhle konkrétní ale vede odsud na pláž a je možná projít jím i v opačném směru."
na její poznámku jsem lehce kývla a zadívala se do míst, kde zmizel můj bratr. "Dlouho jsme se neviděli a tak jsme zřejmě zapomněli, že ani v minulosti nebyl náš vztah vždy dokonalý." Stejně jsem měla Angela nadevše ráda, bez ohledu na to, jak se choval. "Půjdu s tebou, pokud ti to nevadí," nechtěla jsem být vtíravá, ale pořád jsme měla mírné obavy o její zdraví. Mimo to se mi nechtělo zůstávat tady v jeskyni.
Následovala jsem ji k východu, "nemáš zač, zas tolik jsem toho neudělala. A omlouvám se ti za tu sprchu, protože od mého bratra by ses omluvy nedočkala. Nemyslel to zle." Rozhlížela jsem se po okolí, ale zároveň jsem i bedlivě sledovala vlčici. Nepomáhala jsme jí, byla dospělá a docela to zvládala, ale byla jsme připravená zareagovat, kdyby to potřebovala. Já sama s kopcem k portálu takový problém neměla, ačkoli ani pro mě to nebylo úplně snadné. "Jmenuji se Shine, kdyby tě to zajímalo..." zmínila jsem jen tak, aby řeč nestála.

---> Mělká pláž (Přes Iceworld)

Vlk přede mnou byl Angel, ale čím víc mluvil, tím méně jsem ho poznávala a tím víc mi připadal jako někdo cizí. Byla tu zraněná vlčice, jak si vůbec mohl dovolit dožadovat se mé pozornosti, jako by ta medově zbarvená ani neexistovala? Mrzelo mě to, ani nevěděl jak. Možná jsem se nechala zlákat vzpomínkami, když jsem si namlouvala, že až se opět setkáme, budeme rodina a všechno bude zase dokonalé. Jedna moje část byla ochotná všeho nechat a jít se bratříčkovi věnovat, ale tu část velice rychle umlčela má druhá část, léčitelka a hlavně racionální vlčice, která měla dost rozumu na to, aby sebou nenechala manipulovat. Zamračila jsem se na něj, "Víš, Samantha měla pravdu, hodně jsi se změnil a nemůžu říct, že k lepšímu." Měla jsem ho ráda. Milovala jsme ho nade vše na světě, ale už jsme nebyli vlčata. Každý z nás měl i vlastní život a náš svět se po všech těch letech už netočil jen okolo toho druhého a našich rodičů.
"Nehodlám ji tu nechat samotnou, dokud si tím nebudu opravdu jistá, takže bych ocenila, kdybys měl trochu soudnosti a počkal. To někam tak hrozně spěcháš?" Odpověděla jsem trochu ostřeji, než jsem zamýšlela. Nebyla jsem na něj opravdu naštvaná, to ne. To by musel udělat daleko víc, než jen pronést pár nevhodných poznámek. Jeho chování mě prostě mrzelo. Pořád jsem doufala, že s tím přestane a ukáže se opět jako ten bratříček, kterého jsem znala.
"Nemotá se ti hlava? Dokážeš jít rovně?" Zeptala jsme se vlčice a naklonila se k ní, abych si prohlédla její zorničky. Zdálo se, že na světlo reagují normálně, takže jsem konečně přestala narušovat její osobní prostor a odebrala se do vzdálenosti, která bude příjemnější jak pro mě tak pro ni. Za ty roky jsem si odvykla cítit se nepatřičně, když jsem se dotýkala cizího zraněného vlka, ale u těch zdravých to bylo něco docela jiného. "Je to portál. Před chvílí jsme jím taky přišli," pomohla jsme jí najít to správné slovo. "Neřekla bych, že to bylo dlouho, maximálně tak dvě hodiny, ale spíš kratší dobu." Tohle se odhadovalo špatně.

Už jsem mu na to neodpověděla. Na některých věcech se prostě neshodneme, to je normální. Jsme dva rozdílní vlci s rozdílnou výchovou. Nemělo příliš smysl vysvětlovat mu věci jako pomoc bližnímu v nesnázích. Já pomáhala všem, kdo pomoc potřebovali, on očividně razil filosofii, že si každý musí pomoct sám.
Soustředila jsem se na vlčici, která začala jevit drobné známky probouzení, takže jsem si vůbec nevšimla, co Angel dělá. Ani by mě nenapadlo, že by něco takového mohl udělat až do okamžiku, než na mě a hlavně na vlčici stříkla ledová voda. "Angele!" zavolala jsem polekaně a zároveň prudce vyskočila na nohy a odskočila od vlčice. Jenže než jsem stačila Angelovi vynadat za nepřístojné chování ke zraněné, ukázalo se, že jeho metoda není neefektivní. Vlčice nevypadala dvakrát v pořádku, ale byla při vědomí a mluvila. Nechala jsem tedy Angela Angelem a zaměřila se opět na ni. "Jak se cítíš? Co se ti stalo?" To, že mluvila, se mohlo opět rychle změnit, pokud se opravdu praštila do hlavy. měla jsem radši běžné otevřené rány, když už nějaké. S poraněním hlavy se nedalo nic moc dělat, jen čekat, jestli se vlk uzdraví nebo ne.

"Nevadí mi, jestli mi čteš myšlenky. nemám nic, co bych před tebou chtěla skrývat, takže si posluž," odpověděla jsem mu. Jistě, bylo trochu složité tuhle skutečnost překousnout, ale nejsem vlk, který by si úzkostlivě hlídal své soukromí a mimo to jsem Angelovi důvěřovala.
"Proč? Co je to za otázku proč? Proč si myslíš, že bychom jí neměli pomoct?" Pro mě to nebyla otázka. Pomáhala jsem všem zraněným vlkům, kteří mou pomoc potřebovali. Angel takový nebyl, přesto mi ale k neznámé připadal chladnější, než jak jsem si pamatovala. Nebo za to mohl můj sklon myslet si o druhých to nejlepší, i to byla možnost. Uvažovat o tom můžu později.
Krátkou prohlídkou jsem zjistila, že vlčici nehrozí bezprostřední nebezpečí. Měla na těle pár ran, ze kterých pěkně crčela krev, ale nic opravdu velkého a vypadala spíš promrzle. Hádala jsem, že se praštila do hlavy, což mohlo být poněkud ošemetné. Mohla tohle být jen velmi špatná reakce na průchod portálem? Neřekla bych, spíš vypadala, jako by odněkud spadla.
"Každý jednou umře, jistě, ale život je krátký i bez toho, aby vlci umírali předčasně, víš?" pokárala jsem svého bratra. Navzdory slovům se mi rozhodl nakonec pomoct. Odstoupila jsem od vlčice a nechala ho dělat, co umí. Nutno přiznat, jeho metoda ohřívání mi přišla poněkud drastická a trvalo mi několik vteřin, kdy jsem na vlčici v plamenech v hrůze zírala, než mi došlo, že ji oheň nespálí. "Tohle úplně stačí, je potřeba jen aby neprochladla." vysvětlila jsem a podívala se na Angela, "díky."
Vzít ji zpět na pláž vůbec neznělo jak špatný nápad, doprava už bude horší. rychle jsem to zavrhla. Než s ní manipulovat a možná ji tak ohrozit ještě víc, bude lepší zůstat s ní tady. nebyla tu taková zima jako venku, dalo by se tu i docela pohodlně spát. Pustila jsem se do ošetřování jejích zranění a lehla si k ní, abych ji zahřála vlastním tělem. Takové už je léčitelství, osobní prostor musí jít stranou.