Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Shine
Počet postů: 16
Postavení: delta
Povýšení: -
Funkce: Učitelka
Aktivita pro smečku: Učí jiného člena smečky (Hvozdíka a Einara) rostlinám (a Hvozdíka i dovednostem)
Krátké shrnutí: Potkala se s Hvozdíkem, naučila ho pár rostlinek a vzala ho an výpravu an sever. Když se vrátili, potkali Einara, s kterým teď mluví.
Smečková minihra:
ano

Jméno vlka: Taiclara
Počet postů: 13
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: dcera z povolání
Aktivita pro smečku: Bonzovala na Hanku
Krátké shrnutí: Spolu s Einarem vyrazili na sever, kde byla chudinka Clara cepovaná. Pak se zúčastnila přijímání Keijiho a dostala od Einara úkol jít lovit s Vidarem, což teď plní a má u toho existencionální krizi, protože si otevírala tlamu na špatného vlka.
Smečková minihra:
ano

"To ano," souhlasila jsem, "ale představ si, kam bychom se pak po ledu mohli dostat. Možná, že je tu kolem ostrovů nějaká další pevnina, o které akorát nevíme." A vzhlede k tomu, že Hvozdík neznal trychtýřek, tak jsem mu strčila onu kytičku hezky pod čumák, ať si ho prohlédne - samozřejmě až potom, co se Einar dost vynadíval.
Einarovi jsme chvíli opětovala pohled, než jsem sklonila zrak. "Samozřejmě. Jen jsme chtěla mít jistotu, že máte úplné informace." Nechtěla jsem Hanku dostat do problémů, ale v podstatě jsem s ním souhlasila - courat se venku se zraněnou tlapou, obzvlášť teď v zimě, byla nerozvážnost. Ovšem i kdybych nesouhlasila, byla jsme si vědoma svého místa a nehodlala jsem se s Einarem hádat jak má vést svou smečku. Přesto však se mi nelíbilo jak se na mě tváří a moje magie na to zareagovala. Otřela se o něj lehce a neznatelně a mírně ztišila jakékoli zjitřené emoce, kterou v tu chvíli mohl cítit. Klid, Einare, rozčilování není dobré pro krevní tlak. A pro Hančino zdraví.
Ovšem zpět k rostlinám. "Hm... můžu vám ukázat ještě nějaké, které znám, a třeba se trefím do některé z nich." Patrně ne, ale za pokus to stálo a pokud se Einar zajímal o rostliny, podělím se víc než ráda. Zdvořile jsem na něj pokývla. "A já jsme ráda za čas, který jsem s vámi mohla strávit."
Ovšem nyní k Hvozdíkovi. Teď jsme tu chvíli jen seděla a poslouchala, jak se ti dva baví. Hm, Hvozdík v Daénu. Dokázala jsem si to představit. Meduňka byla zatím jediná, kdo vylétl z rodného hnízda, ale už i pro ostatní byl čas aby se rozhodli a hledali si vlastní cestu životem. Já je budu podporovat ať už se rozhodnou jakkoli. To už ale Einar vyzval Hvozdíka, aby mu ukázal nějakou kytičku, a i já jsme se na synka zvědavě podívala s čím se vytasí.

"Přesně tak. Sůl to jisté míry ledu brání, aby se vytvořil," potvrdila jsem jeho slova. "Proto moře zůstává přes zimu nezamrzlé. A také proto, že vlny led prostě rozbijí. Ale jak jsi mohl vidět na severu, občas se mrazu zadaří i tak."
Ovšem co řekl Einar mě přimělo k zamračení. Zajímalo mě pouze Hančino zdraví, nechtěla jsem jí u Einara způsobit problém. "Nechtěla se nechat prohlédnout, ale křivdila bych jí, kdybych řekla, že si neodpočinula. Odběhla od nás, ale v úkrytu se prospala. Soudila bych, že nebyla poraněná vážně a rozhodla se poté odejít, protože se už cítila v pořádku." Jen ona mohla vědět, jestli je pro ni už pohodlné na poraněnou nohu šlapat. Nebyl to přece důvod k takovému vzteku. Šlo přece o maličkost.
Einar se pak zaměřil na Hvozdíka a já sama byla zvědavá, co na to syn odpoví. Uvidíme. A pak se Einar zeptal mě. Odvrátila jsem pohled. "Obávám se, že jsem mohla odvést lepší práci. Sierra a Astrid umí dohromady většinu léčivek, které znám. Existuje rostlina, která roste pouze vzácně a nemůžu jim ji náležitě ukázat, pokud se se mnou nevypraví ve správný čas na místo, kde roste. Tu jsem je naučit nedokázala. Kromě nich jsem se ale snažila ukázat rostliny, které znám, i dalším vlkům ve smečce. Komukoli, kdo byl ochotný poslouchat." Což mi připomněla další záležitost. Podívala jsem se opět na Einara. "Během srazu bych ráda oficiálně opustila smečku. Pokud bude mít kdokoli z Alatey zájem, ráda samozřejmě předám své dovednosti a znalosti i poté, ale myslím, že už jsem zůstala déle, než bych měla."
Einar ale navrhl, ať Hvozdíkovi ukážu ještě další rostlinky a já přikývla. "Ráda je ukážu vám oběma, pokud vás to zajímá." A tak jsem vyčarovala svého oblíbence - plazivec. "Tuhle rostlinu jsem ukazovala i Sieře. Jmenuje se Plazivec lékařský. Je to léčivka a může sloužit jako taková rostlinka poslední záchrany. Je to běžný plevel. Je třeba ho rozkousat a nanést na ránu."

---> Ledové pláně (přes Hraniční pohoří)

Líbilo se mi, jak uvažuje. "Samozřejmě. Tak to obvykle funguje. Vždy musí být nějaký vlk, který něco objeví jako první, aby o tom pak mohl ostatním vyprávět." A jeden vlk sám nemohl nikdy objevit všechno, na to naše schopnosti prostě nestačily, protože svět skrýval nepřeberné množství informací. Usmála jsem se na něj - takovým tím hrdým úsměvem. Dělal mi opravdu jen radost, tenhle dobře naladěný a zvědavý mladý vlček.
Cestu jsme si zkrátili stavbou vlkuláka a tentokrát to nebylo nic, co by vyžadovalo magii, takže se k tomu Hvozdík přidal a dílo se mu povedlo. "Moc hezký. Teď společně vypadají skoro jako my dva. Jeden menší, jeden větší," okomentovala jsem to vesele a po jeho vzoru taky přidala otisk tlapky. A jde se dál. Překonat hory netrvalo dlouho a pak jsem se dostali k jezeru. Hm. Zkusila jsem do něj ťápnout a i když se tu sem tam nějaký krystalek ledu vytvořil, narozdíl od Ledovcového jezera zamrzlé nebylo. "Tady můžeš vidět, jak obsah soli brzdí tvorbu ledu na hladině," řekla jsem Hvozdíkovi, "Pokud bude opravdu zima, zamrzne i tohle jezero, ale teď je na něj asi ještě moc teplo." V údolí se to patrně také držel teplejší vzduch a hory jezero chránily před studeným vichrem.
Ovšem nezamrzlá voda nebyla to jediné, co se tu nacházelo. "Také zdravím," pozdravila jsem nazpět a mírně sklonila hlavu na znamení úcty a respektu. Byl to stále ještě můj alfa, i když jsme patrně oba věděli, že se ve smečce už nezdržím dlouho. Vlčata byla velká, alespoň část svých znalostí jsem předala komukoli, kdo byl ochotný poslouchat... což bohužel místní léčitelky moc nebyly.
"Hanka nás o srazu informovala, když za námi přišla do úkrytu... je její tlapka už lepší? Nabídla jsem jí pomoc, ale odběhla dřív, než jsem ji mohla prohlédnout." V mém hlase se zračila starost. Vlčici patrně zranění netrápilo zas tolik, ale v zimě i málo mohlo dopadnout špatně. Na informaci o Konvalince jsem přikývla a usmála se. Šikovná holka. Ale Einar se rozmluvil o rostlinách a já poslouchala a přikyvovala. "Zajímavé... nicméně zní to pravděpodobně. Řekla bych, že ví, o čem mluví. Můžu se po té rostlině podívat a prozkoumat ji." A možná otestovat, ale uvidíme. Nechtěla jsem zase příliš riskovat. "Neznám všechny rostliny, ale můžu se na ni zeptat svého druha, až ho opět potkám. Zná některé rostliny, které pro mě byly cizí." Vyčarovala jsem před sebou známou červenou kytičku. "Napřiklad tuhle mi ukázal on. Je to léčivá rostlina a už jsme ji učila i naše léčitelky. Luhuje se. Dá se z ní uvařit čaj, který pomůže při nachlazení obzvlášť teď v zimě. Odvar z ní se dá použít i na dezinfekci ran, která podporuje hojení." Otočila jsem se na synka. "Hvozdíku? Pojď si ji také prohlédnout. Ukazoval ti ji táta? Jmenuje se Trychtýřek."

3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) - 2 body
1) Potkej tři členy své smečky a popovídej si s nimi (za předpokladu neaktivity jsou k dispozici NPC) - 2 body

---> Rozbitý sever

"Jsou také věci, které dávají smysl, jen jim my vlci ještě nerozumíme," poznamenala jsem. "I když nemáš šanci vždy vědět všechno, rozhodně si nemyslím, že je špatný nápad pokusit se zjistit alespoň co nejvíc. Svět je kouzelný a je tu vždy co objevovat. Zvědavost není nic špatného." Drcla jsme do něj bokem a usmála se na něj.
Lov úspěšný nebyl. Ať se ušákovi stalo cokoli, zmizel kamsi do neznáma. Nenašla jsme ho já, nenašel ho ani Hvozdík a na krách nebylo rozumné zdržovat se dlouho. Počkala jsem na něj na břehu, abych se ujistila, že nespadne do vody, zatímco se nedívám, a pak už jsme vyrazili zpět. "Nevadí, najdeme jiného." A když ne, tak holt ne. Brzy jsme dorazili na sněhovou pláň a když jsem viděla tu nekonečnou zasněženou pustinu. Zastavila jsem se. Když už tu jsme, proč si neužít ještě trochy sněhu? A tak jsem se pustila do stavby a začala nahrnovat sníh na jednu hromadu. Plác sem, pat tam, stačilo se trošku snažit a hromada sněhu nabyla i trochu vlkovitého tvaru. A co víc, vlkulák tu teď bude i jako orientační bod a budeme mít jistotu, že nechodíme v kruhu. "Tak pojď, hory už nejsou daleko. Mohli bychom to pak vzít kolem jezera, možná cestou objevíme nějakou další kořist," řekla jsem Hvozdíkovi a pokračovala dál.

---> Slané jezero (přes Hraniční pohoří)

6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu - 1 bod

---> Dvojčata

"Neznamená to, že by bylo jednodušší je ulovit, to zase ne," upozornila jsem ho, "Jen je nemusíš vyhrabávat z hlíny." To už ale Hvozdík přednesl vlastní poznatek a já se nad tím na okamžik zamyslela. "Víš, že máš pravdu? Ale nedokážu ti říct, čím to je. Oni jsou prostě takoví." Na chuti to nic neměnilo.
Sledovala jsem jeho pokusy stavět skluzavku. Hm, byla to ve výsledku hlavně moje práce. Ne, že by mi to vadilo, ale se svou magií by potřeboval umět zacházet lépe. Hodil by se mu nějaký trénink a nebo možná setkání s Wuem, který by mu pomohl jeho schopnosti trošku vypilovat a posunout je na nový level. Nicméně jsme to nekomentovala, jen jsem jeho pokusy ocenila souhlasným pokývnutím. A pak vžžž.
"Na to ti odpovědět nedokážu," řekla jsem. "Prostě to tak je. Někde jsem slyšela, že už ta voda má vysokou teplotu, tak je ochotná ji rychle vyměnit za hodně nízkou, kdežto když je voda vlažná, tak je tak spokojená a jen složitě ji přesvědčuješ, aby změnila názor. Ale to zní spíš jako povídačka pro vlčata."
Následovali jsme stopy severem, až jsme se dostali na samý okraj a... stopa tady končila. Skoro to vypadalo, že se tu naše kořist ztratila, nevšimla si, že tu pevná zem končí, a spadla do vody. No a co se s ušákem stalo pak... kdo ví. "Nikde ho tu nevidím, vypadá to, že tu stopa končí..."
Rozběhla jsme se a skočila na nejbližší kru, abych se podívala z druhé strany. Povážlivě se pode mnou zakývala, ale držela. Ne, skutečně tu po ušákovi nebylo ani stopy. A já nehodlala pokoušet osud. K tomuhle místu se už tak vázalo příliš mnoho špatných vzpomínek. Takže jsem rychle skočila zpátky. "Vypadá to, že tady nepořídíme. Vidíš ho někde?" Ale pokud ho ani on nenašel... no, pak byl čas začít směřovat zpátky.

---> Ledové pláně

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 3/4 - 2 body
4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever) - 2 body

---> Ledovcové jezero

Já osobně ovšem považovala lekci o kořisti za důležitější, než tu magickou, obzvlášť když se jednalo o zvířata, jejichž lov se mohl tolik lišit. Ovšem pokud chtěl Hvozdík mluvit o magii, patrně bych mu také vyhověla. Každé vzdělání mohlo přijít vhod. "Zajíci žijí v nížinách také. Ve spoustě míst se prolínají. Ale hlavní rozdíl mezi nimi je právě ten, že zajíci v norách nežijí ani si je nestaví, takže když víš, že stopuješ zajíce, nemusíš se bát, že ti zmizí pod zemí."
Ovšem jezero lekci trochu pozastavilo. "Jsem v pořádku," ujistila jsme ho, "jen ten led není zrovna nejmek-" v tu chvíli se Hvozdík rozplácl taky. "-čí." dokončila jsem větu. "Dobré? To byla pořádná šlupa." Ne, my dva se s tímhle místním kluzištěm rozhodně kamarádit nebudeme. Naštěstí jsme se z něj oba dostali ve zdraví a mohli jsme pokračovat dál. Brzy jsme se dostali ke dvěma kopcům, prošli jsme kolem nadýchaných závějí a kousek na svah. Králičí stopa vedla zpátky dolů, ale... ale to mi vnuklo nápad. Když se budeme šplhat dolů, stejně patrně zklouzneme, tak proč nepodniknout trochu kreativní využití magie? Možná jsme led neovládala, ale v tomhle mrazu to nevadilo. "Pojď mi tu pomoct. Polijeme tenhle svah vodou a pak bychom se mohli sklouznout dolů do závějí, co ty na to?" navrhla jsem a sama se do toho pustila. Magii vody jsem nepoužívala často, to ale neznamenalo, že s ní neumím, takže jsem přivolala vodu a hezky s ní svah spláchla. "Použij na to horkou vodu, pokud to dokážeš, ta mrzne rychleji." A pak stačí chvilku počkat a můžeme sjet po zasněženém svahu dolů. A jak jsme naplánovala, tak jsme udělala. Sotva voda zmrzla, zkusila jsme ji tlapkou a když vypadala dost pevně a kluzce, skočila jsme na ni. A vžžž, už jsem se klouzala po svahu a pořád zrychlovala, než jsem se ve spršce sněhu rozplácla pod dvojčaty. Vyskočila jsem ze závěje a oklepala se, pak jsem koukla na Hvozdíka. "Pojď!" Pořád máme ušáka na ulovení.

---> Rozbitý sever

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 3/4
5) Vytvoř za pomoci magie něco kreativního - 3 body

---> Tundra (Přes Ledové pláně)

Jak se zdálo, bouře nenapáchala žádné škody. Ani na mně, ani na Hvozdíkovi. "Také v pořádku," potvrdila jsem, "nečekala jsem, že nás tu chytne něco takového." Ale už to bylo pryč a nás teď snad čekala poklidná procházka severem.
"Vypadá to skoro jako magie, že?" řekla jsme s úsměvem. "Ale je to docela obyčejný přírodní jev, i když vypadá kouzelně. Říká se jí polární záře." Nedivila jsem se, že ji pokládal za magii. Někdy bylo těžké odlišit magii od toho, co bylo obyčejné, obzvlášť pro vlka, co se narodil na ostrově tak magií prosáklém.
Jenže jsme tu měli víc práce, než se dívat na polární záři. "Vím, že ta stopa vypadá podobně, ale když přemýšlíš, co by to mohlo být, je potřeba vzít v potaz i kde se právě nacházíš. Takhle daleko na severu králíky nenajdeš, tohle je zaječí stopa. Králíci se zdržují hlavně v nížinách, kde si hloubí nory. Tady je zem zmrzlá, neměli by se kam schovat." Následovala jsem stopu dál, jak se klikatila na velké rovné ploše, zapadané sněhem- a v tom mi tlapka podklouzla, jak zrádná vrstva sněhu skryla let, který se pod ní skrýval, a já se rozplácla jak dlouhá, tak široká s překvapeným heknutím. Opatrně jsem se zvedla. Auvajs, tohle celkem bolelo. Ale obešlo se to bez následků. "Opatrně, kam šlapeš, myslím, že jsme se dostali na led," varovala jsem Hvozdíka a tlapkou led zkusila. Byl zmrzlý na kámen. Hm, zajímalo by mě, jestli jsou na tom jezera víc na jih podobně. Ale zpět k úkolu. Tady bude lepší se moc nepohybovat. Objevila jsem stopu a vyčkávavě se zahleděla na Hvozdíka, jestli jde taky.

---> Dvojčata (přes Ledové pláně)

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 2/4
3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) - 1/2
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu - 1 bod

---> Hraniční pohoří

Hlídala jsem si, že jde stále za mnou, a razila jsem vpřed. Snažila jsem se objevit nějaký úkryt, něco, co by nás ochránilo před větrem a štípajícími kusy ledu, ale nebylo tu nic. Naštěstí brzy začal vítr slábnout a postupně utichl úplně. a to už jsme se ocitli na rozlehlé, hrbolaté, zasněžené pláni. Bouře byla pryč. Pfu. Oklepala jsem ze sebe sníh a starostlivě se otočila na Hvozdíka. "Jsi v pořádku?" Tohle bylo pěkně odporné. Ale... po každé bouři vyjde duha, nebo v tomhle případě polární záře. Jedna taková nám právě teď tančila nad hlavou a já se posadila a chvíli ji jen pozorovala, ráda, že jsme z bouře venku a zpět v bezpečí. Byla to taková zasloužená chvíle odpočinku. "Slyšela jsem, že se polární záře dá na severu vidět," poznamenala jsem k Hvozdíkovi, "ale tohle je asi poprvé, co ji doopravdy vidím." A stálo to za to. A když jsme se dostatečně vynadívali, ukázala jsem na nedaleké stopy. "Když už tu jsme, co kdybychom si dali malé opáčko? Mohl bys mi ukázat, co jsi se naučil za tu dobu, co jsme se neviděli. Poznal bys, čí stopy jsou tohle?" Ukázala jsme na stopy zajíce.

---> Ledovcové jezero

6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři - 2 body
2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 1/4

---> úkryt (přes Alatey)

patrně jsme si nevybrali nejlepší chvíli na to, abychom vylezli z úkrytu. Začalo ti silným větrem, ale brzy jsme se ocitli v pořádné sněhové bouři. Vítr fučel kolem a strhával všechno, co nebylo připevněné. Bylo by rozumné vrátit se a ukrýt se zpět v úkrytu, jenže... jenže jsem brzy zjistila, že už nevím, kudy jsme přišli. "Hvozdíku!" zavolala jsme na něj ve snaze překřičet hučící vítr, "zkusíme projít skrz! Drž se za mnou." Snažila jsem se alespoň trochu držet mezi ním a poryvy větru. Byl menší a slabší a vítr ho mohl snáz strhnout, navíc.. to byl můj syn a já ho chtěla přirozeně chránit. Rozhlížela jsem se kolem po něčem, kde bychom se mohli schovat a počkat, než to přejde, protože do úkrytu už se vrátit nedokážeme, ale přes vířící sníh bylo sotva něco vidět. Aniž bych to věděla, naše kroky se stočily na sever. Držela jsem se u Hvozdíka, aby se mi v té vánici neztratil z dohledu. Čím dřív se odsud dostaneme, tím lépe.

---> Tundra

Jeho otázky mi nevadily ani v nejmenším, právě naopak. Líbilo se mi, že o tom přemýšlí a ptá se. To bylo pro život užitečné. A já měla alespoň nějaké odpovědi, které jsme mu mohla dát. "Teoreticky ano, ale neřekla bych, že se toho musíš bát. Takový proces trvá velmi dlouho a i kdyby, zkušené oko bude schopné najít rozdíly, protože rostlinky zajímá většina vlků, a dokud se většina nechá oklamat, nebudou se starat o těch pár, kteří ne. Navíc paloučnatka je docela vzácná a roste jen v horách, zatímco pampelišky najdeš všude." Netřeba z toho dělat nějaké drama nebo přírodní katastrofu. "Můžeš o tom popovídat i dalším vlkům, aby se nespletli ani oni," poradila jsme mu. "Ale nemusíš se bát. Pampelišky jsou pořád pampelišky a od paloučnatky se dají dobře odlišit." Ty lístky byly velmi specifické. Neuniklo mi, že ho tohle celé poněkud znepokojilo, takže jsem do trochu potlapkala, abych ho utěšila. "Náš svět takový není a nikdy nebude, toho se nemusíš bát. To špatné se dá vždy nějak poznat." Příroda nebyla zlomyslná, příroda byla prostě... příroda. Stejné podmínky pro všechny. Pokud přežiješ, přežiješ, pokud ne, ne. Přírodu to nezajímalo, ale nešla ani nikomu specificky po krku. Tedy... většinou, ale o tom pomlčme.
"Alergen znamená něco, co se tvému tělu úplně nelíbí a když se s tím setkáš, někdy tě to bude dráždit v čumáku a budeš kýchat, někdy ti z toho vyskáče vyrážka, někdy ti z toho může být i špatně." Ale dost už bylo učení. Zvedla jsem se a protáhla se. "Co bys řekl tomu, abychom zase vyrazili ven a třeba se trochu proběhli?"

---> Hraniční pohoří (přes území Alatey)

Neslupl tu kytku jen co jsme ji vyvolala, to bylo dobře. To bych totiž mohla odepsat dalšího syna a už nám jich moc nezbývalo. Nechala jsme ho, ať si tu rostlinu dobře prohlédne. bylo mi naprosto jasné, že ji zprvu považoval za pampelišku. I já bych se možná nechala ošálit, kdybych ji neznala. Jen ať se dobře podívá, jen ať si to dobře zapamatuje, tohle byla chyba, kterou si nemohl dovolit udělat.
"Některé rostliny prostě takové jsou. Může jít o náhodu, nebo se tak vyvinuly, aby se chránily před konzumací. Pampelišky jsou docela chutné a výživné, ale pokud víš, že existuje něco, co vypadá podobně jako pampeliška, co tě může zabít, ale třeba to nedokážeš úplně odlišit, dáš si pozor a budeš opatrnější, když budeš jíst pampelišky. Patrně ty, co se ti zdají víc podobné na tu jedovatou kytku, vynecháš úplně, a ty se pak rozmnoží a rozšíří a budou vypadat víc a víc jako tady paloučnatka. To je ovšem jen moje teorie." Kdo ví, jak tomu skutečně bylo. "Ukážu ti ještě jednu, co by se ti mohla líbit, Ta není nebezpečná, ale pokud ji očicháš moc zblízka, není to zrovna příjemné." S těmi slovy jsem mezi námi vyvolala liščí ocas a přistrčila ho k němu. "Tohle je liščí ocas. Roste na loukách a dá se použít třeba jako štětec. Asi chápeš, proč se jmenuje jak se jmenuje, že? Je to ale alergen a dost dráždí k-" zasvědilo mě v čenichu a musela jsme se na chvíli odmlčet. PŠÍK. "-ke kýchání. No."

Ano, Hvozdík tentokrát neumře. tentokrát. Byla jsem odhodlaná se postarat, aby neumřel ani příště, protože co by to bylo za ostudu, kdyby syn dvou léčitelů umřel na otravu nějakou rostlinou. Hezky mi zopakoval, co jsme mu řekla. Velmi dobře. Teď si to snad bude pamatovat a bude se tím řídit. Jednou mu tyhle znalosti můžou přijít vhod. Sledovala jsem ho, jak zhltnul Pršivku a zhodnotil její chuť - a sama jsem si nechala také jednu vyrůst, abych si ověřila jeho slova. Hm, měl pravdu, byla taková nijaká, zajímavá, hezká na pohled, ale k jídlu to není. Tak tedy dál. Svědomitě mi odpřísáhl, že tentokrát nebude ochutnávat nic a já mu pro jistotu věnovala ještě varovný pohled, protože tady mohlo jít skutečně o život. A pak jsem mezi námi nechala vyrůst paloučnatku. "Tohle je Paloučnatka a je prudce jedovatá, hlavně tedy její listí. Kdybys ji rozkousal, patrně by tě velmi rychle zabila. Dá se snadno splést s pampeliškou, ale podívej, má úplně jiné listy. U pampelišky rostou v podzemní růžici, kdežto tady střídavě po celém stonku." Pro lepší přehled jsme mu nechala vyrůst vedle i pampelišku, aby si je mohl rovnou srovnat a naučil se rozdíly.

Jeden ho chvíli nehlídal a on už ochutnával! Hrůza tohle. "Neměl bys takhle olizovat rostliny, které neznáš, rozhodně ne předtím, než se ujistíš, jestli nejsou jedovaté!" pokárala jsem ho. Dobře, teď mi bylo jasné, co mu ukážu příště, protože tohle pro něj mohlo být nebezpečné. "Ale tuhle olizovat můžeš a je to dobrá otázka. Líbí se mi, že o tom tak přemýšlíš a ptáš se, to je dobrý přístup." Ano, šikovný synek. Tohle rozhodně byla pochvala. "Může ti z toho být špatně, pokud toho sníš moc. To platí pro všechno. Co může být v malé dávce jed, to ti může ve velké uškodit. Se vším se musí s mírou a s rozmyslem." Ovšem přistrčila jsem pršivku k němu a jestli byl odhodlaný ji zblajznout, bylo to naprosto v pořádku. "To ráda slyším," řekla jsem s úsměvem. "Ještě ti ukážu jednu kytku, ale tu nesmíš za žádnou cenu olizovat ani ochutnávat, dobře? Ani špičkou jazýčku."

4) Splň jeden ze smečkových miniquestů - 1 bod

Šikovný synek, nic menšího bych od něj ani nečekala. Ovšem nyní byl čas se trochu ohřát a trochu si popovdat o tom, co se událo, zatímco jsme se neviděli. Všechna naše vlčata už byla velká a rozlítaná všude možně. Ten čas občas letěl tak rychle. Vyvolala jsme pomocí magie květinu s modrými kvítky, kterou jsem popostrčila k Hvozdíkovi, ale než jsem mu mohla povyprávět co je zač, přihnala se sem Hanka. "Zdravím. Vůbec nerušíš. Děkuju, když na někoho narazíme, vzkážeme. Mátu jsem neviděla, ale určitě tu někde poblíž bude," řekla jsme s úsměvem. Neuniklo mi, že kulhá a celkově nevypadá úplně dobře a tak nějak jsme čekala, že vzápětí požádá o ošetření, ale... ale neudělala to. Místo toho se otočila a že zas zaleze dál. "Počkej, kulháš, nepotřebuješ ošet-" ale to už rychle odkulhala pryč. Nevěřícně jsem nad tím zavrtěla hlavou. No, vnucovat se nebudu, ale nebylo to od ní zodpovědné. Otočila jsme se tedy zpět na Hvozdíka. "Tohle je Pršivka potulná. Říkáme jí tak, protože má mělké kořínky a za silných dešťů se někdy vyplaví z hlíny a má tendenci cestovat. Je to plevel, není léčivá, ale myslela jsem, že by se ti mohla líbit. A podívej, když ji zlomíš, vytéká z ní bílé mléko." Názorně jsem mu to předvedla.

1) Potkej tři členy své smečky a popovídej si s nimi 2/3
3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem! - 1 bod