Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> území Alatey

No sníh z něj tedy létal hezky. Určitě se musel někde vyválet v závěji, to mi bylo hned jasné. Možná bych si z něj měla vzít příklad... ale to až později, teď jsem se chtěla opravdu trochu ohřát a odpočinout si. Naklonila jsem hlavu na stranu, když řekl, že šel hledat společnost, a čekala, jestli neřekne víc. A řekl! Tady to bylo. Mně to bylo hned jasné! Jestli však čekal, že ho za to pokárám, nebo něco takového, byl na omylu. Na tom, že si venku v zimě užije trochu legrace, nebylo vůbec nic špatného a já přece před chvílí udělala úplně to samé. Usmála jsem se na něj. "A chytils?" Než jsme vstoupili do úkrytu, taky jsem se oklepala, abych z kožichu setřásla všechny ty vločky, co na mě napadaly. "Naposledy jsem se potkala s tvým bratrem, Podbělem, ale to už bude nějaká doba, jinak jsem na nic moc zajímavého nenarazila. Zajímalo by tě, kdybych ti ukázala nějaké rostliny?" nabídla jsme mu a usadila se na pohodlném místečku v úkrytu.

9) Ohřej se v libovolném úkrytu - 1 bod

A hele, byla jsem postřehnula. Zamlaskala jsem, abych se zbavila posledních zbytečků rampouchu, který se mi rozpouštěl v tlamě - před synem bych se měla tvářit alespoň trošku reprezentativně, ne? - a šla se s tou sněhovou příšerou pozdravit. "Ahoj, copak tu vyvádíš?" zeptala jsem se, jen co se přiblížil, ale nebylo to, že bych ho kárala, spíš mě to opravdu zajímalo. Jak se můj bíločerný synek stal sněhulákem? No, v tomhle počasí rozhodně nebylo ideální, aby se tu válel ve sněhu a mně byla docela zima. "Já jdu teď do úkrytu, byla jsem na obhlídce území, takže jestli chceš, můžeš se přidat." Mohla bych mu třeba ukázat nějaké rostlinky a taky jsme patrně měli hodně co dohánět, protože jsme spolu naposledy mluvili kdoví kdy. Vyrostl z něj silný vlk, byla jsem na něj hrdá. Do úplné dospělosti mu sice ještě trošku zbývalo, ale to nebylo podstatné.

---> úkryt

Podběl už odešel kdo ví kam a já se nyní bezcílně potulovala po území a hledala něco zajímavého. Sněžilo, ale bylo teď o něco příjemněji, než v noci, jak pomalu vycházelo slunce a oteplovalo se. Na chvíli jsem se zastavila a nastavila jazyk padající vločce, abych ji zachytila a mohla ji sežrat, ale náhlý poryv větru ji odvál pryč a místo toho mi několik dalších vmetl do tváře. Hory. počasí tady bývalo nevyzpytatelné, ne? Zkusila jsem to znova, tentokrát s větším úspěchem, a pak jsem pokračovala dál. prohlížela jsme si známá místa a opatrně našlapovala po cestě zpět k úkrytu, kde jsem se plánovala trochu ohřát a odpočinout si. Už to bylo dlouho, co jsem si s někým promluvila a nějaká ta společnost mi chyběla. Čas to napravit. Nebylo však kam spěchat a tak jsem se po cestě kochala krásou zimy. Tady na skále visela řádka rampouchů a protože tu nebyl nikdo, kdo by mě viděl, natáhla jsem se a jeden z nich šťavnatě olízla, protože jsme byla dospělá a nebyl tu nikdo, kdo by mě zastavil... ovšem možná měli, protože jsme vzápětí zjistila, že můj jazyk ke kusu ledu přimrzl. Ano, a proto, milá vlčata, rampouchy neolizujeme bez ohledu na to, jak lákavě vypadají. Zakousla jsem se do něj a prostě ho uloupla a odnesla si ho s sebou. po chvíli mi roztál v tlamě. A to už byl na dohled úkryt a také známý černobílý kožich.

2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) - 1 bod
1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? - 1 bod

Únor:
SHINE
Obyčejné - nakresli alespoň dva členy smečky - Shine a Taiclara
https://cdn.discordapp.com/attachments/479252596750680064/1203407662872789032/rampouchy.png?ex=65d0fbb9&is=65be86b9&hm=246a1dbcceef178dd4b1c01b4f20fe76235c52dc98def08a03212f1438da518c&

TAICLARA
Jednoduché - Promluv si s jiným členem - hra s Einarem

Procházeli jsme se po okolí a já pozorovala Podbělovo počínání. Skutečně jsem nabyla dojmu, že se pokouší lovit, ale nestopoval nic velkého, spíš hledal drobnou havěť. Té tady v horách nebylo moc. Nebyly tu pro ni vhodné podmínky. Nicméně to Podběl už jistě věděl a navíc vypadal, že ho to, co dělá, baví, tak jsme ho prostě nechala.
Velkou myš jsme spatřila asi ve stejné chvíli jako on, a ztuhla jsem uprostřed kroku, abych ji nevyplašila. Já lovit nehodlala, ale Podběl zjevně ano. Tohle byla jeho kořist, takže jsme se držela zpátky, zvědavá, jak se mu bude dařit. Ve svém věku by už lovit měl umět, ačkoli jsem nikdy nedostala šanci ho to pořádně naučit. jenže jeden vlk na úplnou výchovu nikdy nestačí a tady měl celou smečku, která ho mohla učit dovednosti pro život. Mimo to měl i otce, s kterým strávil taky pěknou dobu.
A skutečně. Usmála jsem se na něj, když mi ukázal svůj úlovek. Byla jsem na něj hrdá. Skutečně z něj vyrostl schopný, mladý vlk, který se snad v životě neztratí. "Dobrá práce," pochválila jsem ho.

---> úkryt

Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu jen co jsme opustili úkryt. Bylo tu tak krásně. I kdyby pršelo a po obloze se míhaly blesky, bylo by tu krásně. Chyběla mi obloha nad hlavou a vítr prohánějící se v kožichu. Sledovala jsem, co Podběl dělá. Chytil list? Chtěl mi tím něco naznačit? "Chceš lovit? myslím, že to by nebyl dobrý nápad." Něco k jídlu by se hodilo, ale byla jsme ráda, že jdu. nemyslela jsme si, že bych teď zvládla hnát se za kořistí, takže bych ho mohla leda tak sledovat, jak loví sám. To by ovšem mohlo být poněkud kontraproduktivní.
Ale možná to nebylo to, co navrhoval. Možná že tím myslel něco úplně jiného. ne vždy bylo jednoduché mu porozumět. Jednoduché věci se daly pochopit snadno, ale když se pokoušel říct něco složitějšího, bylo tu spoustu prostoru k nepochopení. "Ale něco k jídlu by přišlo vhod..." Sklonila jsem čenich k zemi a začala také hledat, jestli na něco nenarazím. Možná bychom mohli objevit nějakou zdechlinu? Tady v horách se na ně dalo narazit často. Častěji než jinde. Možná budeme mít štěstí.

Šla jsme pomalu a oparně, abych dala svalům čas přivyknout si na nezvyklou činnost. Byl to nezvyk po takové době opět vylézt z karantény a vyjít ven. Přemýšlela jsem, kam bychom mohli vyrazit. osobně bych se ráda podívala někam k vodě, ale to mohlo být trochu z tlapy. Nebo někam, kde budou vidět první známky jara. Bylo už k večeru. Stmívalo se, ale teplota byla příjemná a byla jsem si jistá, že jen před námi krásná noc. Byli jsme vlci, skutečnost, že je tma, nám ve výpravě rozhodně nezabrání, navíc byla noc jasná a bylo dobře vidět. "Máš nějaký plán, kam bychom se mohli podívat?" zeptala jsme se Podběla. Ten vypadal, že je prostě rád, že někam jdeme. Musela jsem se tomu usmát. Byla jsme na něj hrdá. Byl z něj krásný a silný, téměř dospělý vlk s takovou radostí do života. Co na tom, že nejspíš nikdy nebude moct mluvit? To přece vůbec ničemu nevadilo.
Brzy jsme opustili úkryt a ocitli se na území smečky. teď byla jen otázka kam dál.

---> území Alatey

Vypadal, že se mu liščí ocas líbí. Také jsem se usmála. Byla jsem ráda, že se mi povedlo kápnout na dobrou rostlinku. Přemýšlela jsem, co bych mu mohla ukázat dál. Znala jsme ještě spoustu dalších rostlin, které by ho mohly zaujmout. než jsme se však mohla rozhodnout, vstal a co jsme tak pochopila, začal navrhovat jinou aktivitu. Naklonila jsme hlavu na stranu. "Chtěl bys vyrazit ven? Něco podniknout?" zeptala jsme se, abych si ověřila, že ho chápu správně. Nu, patrně měl pravdu, chtělo to nějakou změnu. byla jsme tu zalezlá už kdovíjak dlouho a už jsem se cítila docela dobře. Pomalu, opatrně jsem tedy vstala. Moje nohy byly ztuhlé a zesláblé od dlouhého nicnedělání, ale když půjdeme pomalu, jistě to brzy rozhýbu. A když zůstaneme jen na území Alatey, nebude vadit, když mi v půlce dojdou síly. "Dobře, ale nepůjdeme nikam daleko," řekla jsem a pomalu se vykolébala z doupěte ven. Byl to nezvyk stát opět na všech čtyřech.

Zdálo se, že k Trychtýřku jsem mu řekla všechno, co chtěl a potřeboval slyšet a mě už taky nenapadalo nic dalšího, co bych k tomu řekla. připravit z něj odvar, to nebylo nic těžkého, stačilo ho dát do horké vody. To zvládne i bez popisu. Kde roste a k čemu je dobrý, to jsem mu řekla, jak vypadá, to jsem mu ukázala.
Vypadal, že ho můj záchvat kašle polekal, ale nebyl o nic horší, než předchozí záchvaty. právě naopak. Už jsem nevykašlávala krev, vlastně už jsem si připadala docela zdravá. "Neboj, jsem v pořádku," ujistila jsem ho. "Tedy... tak jak jenom můžu být." Chvíli potrvá, než se moje tělo z nemoci úplně vzpamatuje, ale když to nebudu přehánět, bude všechno v naprostém pořádku.
Na siobu a plazivec mi neodpověděl, nicméně liščí ocásek neznal, takže jsem vyvolala na zemi před námi další rostlinku. "Tohle je liščí ocas. Roste na loukách, je o něco vzácnější, než trychtýřek, a doporučuju k němu moc nečichat. Dráždí v čenichu. Není léčivý, ale asi by se dal použít na nanášení mastí nebo něco podobného. Popravdě nevím, k čemu jinému by mohl být dobrý. Ale je zajímavý." Už jsme přemýšlela, co bych mu mohla ukázat dál. Možná bychom se mohli vydat na nějaký menší výlet kolem doupěte. Byla jsem zvědavá, jak moc se na mně nemoc podepsala.

"Dá se použít i proti nachlazení. Myslím, že ji znají i někteří místní léčitelé. Je opravdu hodně běžná." Pokud jsem si pamatovala, tak jsem jim v horečce něco o rostlinách vyprávěla. Dost možná to bylo právě o téhle rostlině. Nemohla jsem se ho pochopitelně zeptat, jestli má nějaké otázky. bylo na mně, abych se mu pokusila říct všechno, co potřeboval vědět, a nic přitom nezapomněla. "Je o trychtýřku všechno jasné?" zeptala jsem se. Přemýšlela jsem zatím, co mu ukážu dál, když mě přepadl záchvat kašle. Už byly čím dál méně časté, ale ještě jsem nebyla úplně v pořádku, i když už jsem se cítila mnohem lépe. Když přešel, vnuklo mi to ovšem nápad na další rostlinu, co jsme mu mohla ukázat. Nebyla sice léčivá ani zas tak užitečná, ale mohla by se mu líbit. Ovšem všechno hezky popořadě, nechtěla jsem mu ukazovat další, dokud nebude jasná ta první, protože to poslední, co jsem chtěla, bylo, aby si je pletl. "Liščí ocas ti něco říká?" zeptala jsem se. "Pak bych ti mohla ukázat třeba Plazivec nebo Siobu, pokud je neznáš."

Jeho reakce na mou nabídku se dala pochopit jen jedním jediným způsobem. Usmála jsem se na něj. Těšilo mě, že se naše vlčata zajímala o rostliny, ať už to byla šalvěj, která chtěla být léčitelka, nebo Podběl, který se učil na obránce. Léčitelství měli prostě všichni v krvi a nikdo přece neříkal, že i když si zvolili jinou životní cestu, že se nemůžou přiučit i něco jinde. A takovými dovednostmi se neztratí.
"Tak se dobře dívej," řekla jsme mu a pak nechala před námi vyrůst rostlinku. byla to docela malá rostlinka s červenými květy. Nebylo to nic neobvyklého, určitě by si vybavil, že už ji někde na louce viděl, kdyby nad tím přemýšlel. Úkryt okamžitě zaplavila jeho příjemná vůně. "Tohle je Trychtýřek," informovala jsem ho. "Je to léčivá a docela běžná rostlina. Vyskytuje se na loukách. Může pomoct třeba proti nachlazení, ale je docela univerzální. Luhuje se v horké vodě a pak se z něj pije odvar, nebo se dá použít k dezinfekci ran. Když zrovna kvete, dá se dobře najít i po čichu, protože hezky voní." To poslední mohl teď sám cítit. "Táta tě už taky naučil nějaké rostlinky, že?"

Doufala jsem, že dřív nebo později už budu moct něco jednoduššího podniknout. Konečně jsem se začínala dostávat do té fáze nemoci, kdy jsme stále ještě neměla sílu chodit ven nebo dělat něco složitějšího, ale zároveň už jsem byla dost v pořádku na to, abych se tu začínala nudit. Podběl mi přinesl mech s vodou a já se napila. Trochu to pomohlo, i když jsem spíš potřebovala zbavit se toho kašle. "Děkuju," řekla jsem. Neměla jsme nijak zvlášť žízeň, léčitelé se tu o mě starali dobře, ale teď tu zrovna žádný nebyl v dosahu, nebo jsem alespoň žádného neviděla. "Zajímají tě rostliny?" zeptala jsme se, "pokud bys chtěl, mohla bych tě nějaké naučit." Vzhledem k tomu, že naše konverzace byly poněkud jednostranné, mě nenapadalo nic moc jiného, co tu dělat. Mohla jsem mu leda tak o něčem vyprávět.

Jméno vlka: Shine
Počet postů: leden 0 únor 3
Postavení: delta
Povýšení: -
Funkce: učitel
Aktivita pro smečku: učila vlky kytky, neumřela na mor
Krátké shrnutí (i rychlohry): je v koutku pro nemocné a snaží se neumřít na mor

Jméno vlka: Taiclara
Počet postů: leden 2 únor 2
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: profesionální žvýkač kotníčků
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): socializovala se se sourozencia otcem, teď jde týrat Vločku

Skutečně jsme nad nemocí vyhrávala. Ještě ani zdaleka jsme nebyla zdravá, ale už jsme se cítila silnější a měla jsem energii na víc, než jen pít, jíst a spát. Stále jsem však setrvávala v bezpečí smečkového úkrytu a šetřila silami. neměla bych odcházet ani se zatěžovat pohybem, dokud se úplně neuzdravím. věděla jsem, že i když se mé tělo zbaví bakterií, virů, nebo co ji to vlastně způsobovalo, potrvá, než se plně vzpamatuju z dlouhých dní, kdy jsem mohla jen ležet a čekat. Na to však budu myslet až později.
Byla jsem zrovna vzhůru, když do koutku pro nemocné někdo vešel. Ne, ne někdo, tohohle vlka jsem dobře poznávala. "Podběli," zachraptěla jsem a usmála se na něj. Můj hlas nebyl kvůli častému kašli a dlouhé době, kdy jsem ho nepoužívala, zrovna nejlepší a nejsrozumitelnější, ale nevadilo mi to. "Taky tě moc ráda vidím. Měl jsi se dobře?" Jen těžko jsem ho mohla požádat, aby mi vyprávěl, co za celou tu dobu zažil, ale to mi nevadilo. Podběl nepotřeboval slova, aby řekl víc, než někteří jiní vlci, kteří uměli naopak mluvit až moc dobře.

Čas dál ubíhal, ale zdálo se, že nemoc konečně začíná polevovat. Nebylo to moc. Možná jsme jen maličko méně kašlala, možná jsem měla o drobek víc energie a mohla se o něco lépe hýbat, ale i to málo bylo příjemná změna. ještě jsme před sebou měla dlouhou cestu, než se uzdravím, ale uzdravím se. Plně jsme tomu věřila. Moje rodina mě potřebovala. Nemohla jsme tu zemřít. Dozvěděl by se vůbec Zinek, co se se mnou stalo? A tak jsem bojovala dál, minutu za minutou, hodinu za hodinou. Hodlala jsem nad nemocí vyhrát. byla jsme tu v bezpečí a smečka se o mě starala. měla jsme tu vodu a potravu, abych získala sílu, kterou jsem potřebovala. Přidat se do smečky nakonec nepomohlo jen našim vlčatům, která jsme si vytvořili tak trochu omylem a ne docela plánovaně, ale i mně samotné. nepochybovala jsem, že bych jako tulák nepřežila. Takhle jsem však měla slušnou šanci.