Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo mi lépe? Nijak zvlášť. Nedokázala jsme posoudit, jestli mi je lépe nebo ne, připadala jsem si pořád dost mizerně. "Dobře," odpověděla jsem na její slova a víc se mluvením nevysilovala. Oznámila mi, že půjde na chvíli pryč. Dobře. jen ať jde. Já teď nic nepotřebovala. Hlad jsme ani necítila, ale nepamatovala jsem si, kdy jsem jedla naposled, ale jestli říkala, že bych měla něco jíst, pravděpodobně měla pravdu. Nechala jsme ji odejít, trochu se zavrtěla, aby se mi leželo pohodlněji, a opět upadla do neklidného spánku, z kterého mě sem tam vytrhl nepříjemný záchvat kašle. Netušila jsem, jak dlouho už moje nemoc trvala ani jak dlouho ještě trvat bude, ale nezbývalo mi nic, než čekat, až se to zlepší. nebo nezlepší. Ale ačkoli mě nemoc velmi vyčerpávala, stále jsme měla naději, že se to zlepší a uzdravím se.

Astrid, hlavně na Sierru

Čas... ubíhal. nedokázala jsme se na něj příliš soustředit. bylo to, jako by mi posledních pár dní, kdy jsem tu ležela a moje tělo bojovalo s nemocí, nedával smysl. Nebyl důležitý. Neměla jsem sílu se s ním zabývat. Když mě Astrid oslovila jménem, podívala jsem se na ni, ale nic jsem neřekla. I mluvit bylo vyčerpávající. Čekala jsem, o čem se mnou chtěla mluvit, ale nakonec to neřekla, místo toho se rozloučila a odešla. Dobře, možná později. nevadilo mi to, sotva jsme dokázala souvisle přemýšlet.
Čas ubíhal dál. vystřídalo se tu pár dalších vlků. Tiše jsme Sieře poděkovala za vodu, kterou mi přinesla, napila se, a pak propadla neklidnému spánku. Když jsme se vzbudila, Sierra tu byla stále se mnou. Necítila jsme se o mnoho lépe ani odpočatě. nemoc jako by se nechtěla vzdát. Co že jsme to chtěla předtím? Ah ano, naučit ty milé vlčice léčivé rostliny, byla jsme přece učitelka. Ony byly léčitelky, Musely jsme všechny vykonávat své povinnosti pro prospěch smečky. Jistě, nikdo po mně samozřejmě nechtěl, abych své povinnosti plnila teď, ale můj horečkou zmáhaný mozek byl přesvědčen o tom, že přesně to bych dělat měla. "Tohle," oslovila jsem Sierru a opět se rozkašlala, až zem pokropilo pár kapek krve. "Tohle je Plazivec lékařský." Vedle mé tlapky vyrostla malé, plazivá rostlinka. "Rozžvýkat, nanést na ráno. poslední záchrana. Plevel, roste všude." Odvykládala jsme jako dobře naučenou básničku.

Jméno vlka: Shine
Počet postů: 6
Postavení: delta
Povýšení: -
Funkce: Učitel
Aktivita pro smečku: Naučila Šalvěj Trychtýřek, šířila znalosti sioby, nyní se snaží učit léčitele
Krátké shrnutí (i rychlohry): dorazila s Šalvějí do smečky a přinesla sioby, pak omdlela a byla přesunuta do koutku pro nemocné, kdy cpe kytky do chřtánu všem, co jsou ochotní poslouchat.
Smečková minihra: Píšu si

Jméno vlka: Taiclara
Počet postů: 4
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: Profesionální parazit
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): momentálně na výletě s otcem. Pokouší se zavraždit bratra.
Smečková minihra: Píšu si

Sierra, Astrid, okrajově Třezalka a Šalvěj

Potřebovala jsem... nějak pomoct? patrně ano, ale i tak to nebyla otázka, kterou jsme čekala a tak jsem si okamžik nebyla jistá jak odpovědět. Co jsme jí to vůbec chtěla říct? Trvalo mi, než jsem se rozpomněla a to už si mě všimla i druhá vlčice, která byla vlastně také léčitelka. A já jsem byla léčitelka, která je měla učit, v čemž jsme zatím zjevně neodváděla nejlepší práci. No, možná byl nejvyšší čas začít. Opět jsme se rozkašlala, ale tenhle záchvat kašle naštěstí rychle odezněl. Nicméně místo abych se snažila mluvit, soustředila jsme se a nechala ze země přede mnou vyrůst rostlinu s červenými květy. Stálo mě to značné úsilí. bylo složité se soustředit, ale v tu chvíli jsem byla přesvědčená, že je nutné, abych jim tohle ukázala. Vždyť to byl úplný léčitelský základ. "Trychtýřek," řekla jsme Sieře a Astrid. "Léčivý. Hojí rány, dezinfikuje. Vyluhovat, pomůže nemocným." Nesnažila jsme se zformulovat nějaké složité věty, ale doufala jsem, že jsem oběma vlčicím řekla všechno důležité. Jedna rostlina patrně nebude stačit pro všechny, ale i ta mě stála dost sil, takže už jsem se nepokoušela vyvolat další. Budou si s tím muset nějak poradit.
Chtěla jsem se opět ponořit do spánku, ovšem jména, která Astrid vyslovila, mě probudila víc než spolehlivě. "Třezalka a Šalvěj? Jsou... taky nemocné?" S námahou jsme zvedla hlavu, abych se rozhlédla, zda uvidím nějaká další ze svých dětí tady mezi nemocnými vlky. Byly tu také? Kdo další se nakazil?

Koutek nemocných, reakce na Sierru

Všechno mě bolelo. Hlavně krk a hlava. připadalo mi, jako bych měla mysl obalenou vatou a zprvu jsem okolí ani vlky kolem sebe vůbec nepoznávala, než jsme si uvědomila, kde se nacházím. Vzpomínky ke mě přicházely pomalu a neochotně. Byl smečkový sraz a já se přede všemi hezky složila. Teď už by bylo nadmíru hloupé předstírat, že jsme v pořádku, obzvlášť když už jsme pro to neměla energii. Sotva jsem se vzbudila, jsem se rozkašlala a zem přede mnou pokropilo pár kapek krve. Eh. nebylo divu, moje hrdlo, ztrápené tím věčným kašlem, to už asi úplně nezvládalo. Pohled mi padl na drobnou černou vlčici, která právě přišla a nabízela svou pomoc. Chvíli mi trvalo, než jsme si vybavila její jméno. Potkala jsem ji sad jednou na minulém srazu smečky a od té chvíle se toho událo tolik. "Sierro?" zachraptěla jsem skoro neslyšně, abych upoutala její pozornost.

Jen Einar

Einar vyslal jiného vlka, aby sebral byliny a odnesl je. Jeden úkol splněný. Pak řekl, že nemocní si můžou jít lehnout také tam. Váhavě jsme udělala krok tím směrem a zavrávorala. Měla bych tam jít? Byla jsem nemocná, ale... byla jsme přece i léčitel. Možná bych tu měla zůstat a pomáhat. Ne, měla bych tu zůstat a poslechnout si zbytek toho, co chtěl Einar říct, jako správný člen smečky. Já byla správný člen smečky. Chtěla jsme o Khanovi ještě pokračovat, říct smečce všechno, ale než jsem si vybavila cokoli dalšího, co během našeho rozhovoru padlo, Einar mě přerušil otázkou. Vzhlédla jsme opět k zrzavému alfovi, ale můj pohled byl jaksi nepřítomný, jako bych ho snad ani pořádně neviděla. "V pořádku?" zopakovala jsem po něm zmateně. "Proč bych nebyla... proč se tu všechno tak točí?" Moje nohy najednou působily tak vratce, jako by nedokázaly unést mou váhu. A podlaha? Ta vypadala velmi pohodlně. A náhle se začala prudce přibližovat, jak moje nohy konečně vypověděly službu a já se sesunula k zemi a zůstala tam ležet bez hnutí. Pochod horami si konečně vybral svou daň. kdokoli, kdo by se mě teď dotkl, si mohl všimnout, že se mé tělo zmítalo v horečce.

---> Alateyská smečka

Příchod se Šalvějí, přinesla smečce kytku a pomlouvá Khana

Konečně zpět. Dorazily jsme zrovna když Einar začal mluvit. Bylo tu docela plno, včetně pár nových tváří. Posadila jsem se vedle Šalvěje, jen poslouchala snažila se vydýchat. ten výstup do hor byl skutečně nadvlčí výkon, nemohla jsem pomalu uvěřit tomu, že už jsme konečně zpět.
Až když Einar domluvil a řekl, že kdo chce promluvit, ať mluví nebo mlčí navždy nebo něco na ten způsob, vyrazila jsem se siobami v tlamě kupředu, předstoupila jsem před něj a položila květiny tam, kde je mohl vidět každý, kdo měl zájem. Cítila jsme se čím dál hůř, ale musela jsem tohle dokončit. bylo to důležité. "Přinesla jsem léčivé byliny. Šíří se tu nějaká nemoc. Jmenují se sioby, cibule jsou léčivé, zbytek je jedovatý," řekla jsem nahlas a pak se opět rozkašlala. Zatracená nemoc. Jen co záchvat kašle přešel, pokračovala jsem, odhodlaná dotáhnout to do konce. "A mám nějaké informace o alfovi Namarey, Khanovi." Vzhlédla jsem k Einarovi. Co jsem to vlastně chtěla říct? Myšlenky jsem měla líné, zformulovat větu bylo těžší a těžší. Sklouzla jsem pohledem opět na vlky okolo a zmateně zamrkala. Co že jsem to tu vlastně chtěla? "Je..." hlupák? Namyšlenec? "Není... není to vlk hodný alfování. Chová se spíš jako přerostlé vlče a není s ním rozumná řeč." Bylo to všechno, co jsem chtěla říct? taky se divně tvářil, ano, to bylo také důležité. "A myslí si o sobě... že nemá blechy. Ne, to teda jen tvrdil, to není důležité... Myslí si, že je Pouštní král... nebo něco takového." Dávalo mi to smysl čím dál míň. Měla jsme tu stát a mluvit, říct jim důležité informace, jenže co to byly důležité informace? Slova dávala smysl míň a míň, čím víc jsem se na ně snažila soustředit. Přešlápla jsem na místě. Měla jsem pocit, že se se mnou místnost mírně točí. Proč byli ti vlci kolem takoví rozmazaní?

"Přesně tak," potvrdila jsme její slova. jen ať si dá načas a rozhodne se dobře. Bylo to velké životní rozhodnutí a věřila jsem, že Einar to jistě pochopí a poskytne jí čas. Jak jsme šly, snažila jsem se hlavně poslouchat, moc nemluvit a soustředit se na to, abych zvládala dýchat. už jsme skutečně nebyly daleko. už jen kus cesty. na její slova o odpočinku jsem pouze přikývla, taky jsem se na to těšila. Ale nejdřív jsem musela předat Einarovi zprávy.
"Můžeš... můžeš ještě použít bylinky. Uvařit z nich lektvar nebo tak. někdy ti ukážu jak na to." teď jsem se na to však necítila. Nebyla jsem si ani jistá, jestli bych nevynechala nějaký důležitý krok. připadala jsem si unavená nejen fyzicky, ale i mentálně, jako by můj mozek už napůl spal. Než jsem mohla odpovědět na její otázku ohledně mrtvol, chytil mě další záchvat kašle, který mě přiměl zastavit. Měla jsem pocit, že se to zhoršuje, ale už brzy budu moct být v teple v pelechu. Už jen kousek chůze. Však už byl úkryt pomalu na dohled. "Nemoc... můžeš ji chytit i z jiných věcí, než od jiných vlků..." Nebyla jsem si jistá, jak to vysvětlit. Rozuměla jsem, jak nemoci fungují, ale zformovat to do slov bylo najednou jaksi... složité. Zavrtěla jsme hlavou. "Taky ti to vysvětlím později, je to složité. Až si odpočineme, ano?"
Vrátila jsem se k ní s další rostlinou v tlamě a přidala ji ke zbytku. "Asi máš pravdu," povzdechla jsem si. Tím, že se budu přeceňovat, nic nezískám a skutečně jsem se necítila dobře. I ten kousíček, co nám zbýval ujít, mi připadal namáhavý. Posbírala jsem utržené rostliny a pokračovala.

---> úkryt

Jméno vlka: Shine
Počet postů: 28
Postavení: Delta
Povýšení: -
Funkce: Učitelka
Aktivita pro smečku: Zjistila informace o alfě Namarey, šířila kytky, šířila povědomí o Alatey, učí šalvěj kytky a sbírá léčivky
Krátké shrnutí (i rychlohry): Setkala se z Khanem, zjistila, že je to idiot, pak potkala Ellie, s kterou vyšetřovaly mrtvá zvířata ( a které vyprávěla o smečce), naučila se nové kytky, naučila Ellie kytky, teď se spolu s Šalvějí vrací k úkrytu šířit mor.
Smečková minihra:
Obyčejný - https://cloud.refsheet.net/images/images/001/458/808/large/more_taiclara_alcri_my_dad.png?1668972154 dej mi něco, co ještě nemám

Jméno vlka: Taiclara
Počet postů: 0
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: profesionální parazit
Aktivita pro smečku: narodila se
Krátké shrnutí (i rychlohry): narodila se
Smečková minihra:
Obyčejný - A
https://cloud.refsheet.net/images/images/001/458/824/large/Taiclara_kotnicky.png?1668972792

Přikývla jsem. "Je dobré si to promyslet. Nemáš kam spěchat." Čím dál jsme šly, tím hůř se mi dýchalo a tím byl výstup namáhavější. Musela jsem zpomalit, abych nevyplivla plíce. Jít a mluvit u toho se stávalo čím dál obtížnějším, ale naštěstí už domov nebyl daleko. Potřebovala jsem si lehnout a odpočinout si. A do toho se ještě přidával kašel. Snažila jsme se na sobě však dát znát co nejmíň, že něco není v pořádku. Potřebovala jsme to určitě jen vyležet, o nic vážného určitě nešlo. Nebo ano? Nemohla jsem si vybavit nemoci, které by měly podobné příznaky, jako by i moje mysl byla unavená. "Možná ještě horší, uvidíš, jestli ho někdy potkáš." Nerozváděla jsme to. I kdy jsem se snažila odpovídat, chtěla jsme také šetřit kyslíkem, kterého se mi nedostávalo. Zatraceně s tím. "Pak... pak ti to povyprávím. Až budeme někde v teple v doupěti." To bude na delší povídání. Mohlo to ještě chvíli počkat.
Její touha učit se rostliny mě těšila. Byla koneckonců moje a Zinkova, léčitelství měla v krvi.
"Mnoha způsoby. Můžeš nashromáždit zásoby, nasbírat léčivé květiny, dát si pozor sama na sebe, nepřetěžovat se a nechodit ven do zimy víc, než je nutné." ještě jednu věc jsem opomněla, ale nemohla jsme si ji vybavit. Nějakou důležitou věc...
"Je lepší se jim vyhnout, protože je šance, že se od nich můžeš nakazit, i když už nejsou živá," řekla jsem. "A louku najdeš po obou stranách těchhle hor." Zahlédla jsme další siobu a vyrazila pro ni. Tlapky se mi ale zamotaly a málem se mi povedlo zakopnout. Zatřepala jsme hlavou, abych se zbavila náhlého pocitu závrati a pak rostlinu utrhla a přidala ji k té první.

Shine:
- Onemocněte (22.11., Alateyská smečka)
- Připravte se na nejhorší (spolu s Šalvějí hledají v horách léčivé byliny, které nasbírají)

"Bylo by to hezké," povzdechla jsem si. "Víš, rostete jako z vody. Než se naděju, už jste skoro dospělí. Přemýšlela jsi už, jestli bys chtěla zůstat v Alatey, nebo bys chtěla do jiné smečky?" Měla jsme i trochu pocit, že je zanedbávám. Dokud byli malí, bylo snadné si o nich udržet přehled a starat se o ně, ale jak rostli, rozbíhali se do světa a když měl jeden osm vlčat, bylo prakticky nemožné udržet si přehled.
"Potkala jsem alfu Namarey. Je to pěkně nevychovaný hulvát, který si o sobě moc myslí," řekla jsem bez obalu. "A pak pár dalších věcí. Třeba že Bryce už zasadila tu rostlinu, kterou jsme dostali od vlčice z jiného světa... o tom víš, co se tam dělo? Tam na severu." Kde zemřel tvůj bratr. Nevěděla jsem, kolik jim řekl Zinek a další a kolik se dozvěděli od Třezalky. "Moc ráda ti tedy nějaké ukážu. Ale kdybys tu náhodou někde viděla Siobu, tak řekni, myslím, že by se nám jich pár hodilo nasbírat." Znovu jsem se rozkašlala, ale tentokrát to rychle přešlo. "Jak se ochlazuje, mám pocit, že tu začala řádit nějaká nemoc, tak by bylo lepší se na to připravit." Na otázku, jestli jsme v pohodě, jsem přikývla. "Jen se mi hůř dýchá, myslím, že jsem se někde nachladila, ale to nic nebude." Nechtěla jsem ji strašit. Vzápětí jsem ale uviděla něco, co mě zaujalo. Hle ji, siobu! A předtím jsem žádnou nemohla najít. Sestoupila jsem z cesty a opatrně květinu vytrhla, abych ji mohla vzít s sebou.
Takže zvířata byla po větší části ostrovů, než co jsme s Ellie prošly. "K těm mrtvým zvířatům, radši se k nim moc nepřibližuj. Jsou teď po velké části ostrova a bude lepší si na ně dát pozor, dokud nezjistíme, co je zabilo." Varovala jsem ji. "A kromě sioby můžeme nasbírat i nějaké trychtýřky na luhování. ty ale budou spíš na louce. Jsou to takové rostliny s červenými květy, podívej." Vyvolala jsme před sebou iluzi rostliny, aby si ji mohla prohlédnout a pak vzala siobu do zubů a pokračovala v chůzi.

Byla pravda, že já nikoho toho jména neznala. Na druhou stranu bylo víc než pravděpodobné, že se vlci v různých smečkách navzájem znali. Vždyť já sama měla druha v Daénu a kdo ví, kam se naše vlčata rozutečou. Přikývla jsem na její další slova. "Škoda, že jsem za vámi nestihla dojít... zrovna jsem teď měla namířeno za Einarem, mám pro něj nějaké informace, které by ho mohly zajímat. Líbilo se vám tam alespoň?" Chtěla jsme se jí samozřejmě také zeptat, jestli už se rozhodla, v které smečce by chtěla být, ale to kdyžtak až za chvíli. "Můžeme do úkrytu zajít spolu." Jak jsem ji tak poslouchala, prožili toho opravdu dost. "A které rostliny jste se naučili? Možná že bych ti také mohla nějaké ukázat, jestli tě zajímají." Plně bych ji v tom podporovala. Byli jsme dva léčitelé, to by bylo, aby alespoň jedno z vlčat nepochytilo naše zájmy a nechtělo se také naučit o rostlinách a léčení. Jak jsme tak mluvila, najednou mě zaškrábalo v krku a musela jsem se zastavit. Rozkašlala jsem se. Rychle to přešlo, ale přesto se mi nějak nedostávalo dechu, jak jsme pokračovaly dál. Možná za to mohl horský vzduch, možná skutečnost, že jsem teď v téhle zimě lítala už pěkně dlouho venku. Hergot, že já to od Ellie chytla taky... No, co nadělat. jen co budeme v úkrytu, udělám si něco, co by to nachlazení mohlo zmírnit. Blížila se zima, teď to musel být pro všelijaké nemoci ráj. "Poslyš, když jsi se vracela, taky jsi viděla ta mrtvá zvířata všude kolem?" nadhodila jsem. S Ellie jsme to nedořešily, ale zajímalo mě, jestli je to problém celých ostrovů.

Šla jsem dál známou cestou ztracená ve vlastních myšlenkách. Už jsem nemohla být od avaru daleko. Tedy... pokud jsem někde nezabloudila a pokud jsme si vůbec pamatovala cestu dobře. Pak mě ale z myšlenek vytrhl známý hlas, který mě přiměl zastavit a ohlédnout se. Řítilo se ke mně jakési šedé třeštidlo, které na mě už z dálky volalo. Šalvěj. na mé tváři vyvolala úsměv. takže už se se Zinkem z výpravy vrátili? Ráda bych zase viděla celou rodinu pohromadě... ale ne. zdálo se, že je tu nyní pouze Šalvěj a běžela zvenku, nikoli ze srdce smečkového území. I tak jsme ji však viděla ráda. "Ahoj. Renbli? Ne, to jméno mi nic neříká. Myslíš, že je to někdo z Alatey?" Neznala jsem všechny členy, takže to klidně mohlo být možné. "Už jste se s tátou vrátili z Daénu? Jsou ostatní také tady někde poblíž?" A ten vlk, co hledal Renbli, kdo to byl? Znala jsem ho? "Mířím teď zpátky k úkrytu smečky," řekla jsem jí, "můžeš mi mezitím povyprávět, jak jsi se měla."

---> Hraniční pohoří

Po rozloučení se s Ellie jsem pokračovala zpět domů, na území. byl to ještě pěkný kus cesty, ale nic strašného. Stačilo už jsme překonat kousek hor a najít tu správnou stezku, která by vedla na území. Brzy jsem tam dorazila. Nehodlala jsme tu pochodovat sem a tam, moje kroky jasně směřovaly směrem k úkrytu, kde, jak jsem doufala, bych mohla najít Einara, nebo alespoň někoho, kdo by mi dokázal říct, kde se alfa nachází. U úkrytu většinou bývalo docela živo. Možná že se některá z našich vlčat i rozhodla vrátit z výpravy do Daénu sama a už tu také budou čekat. Zajímalo mě, kolik z nich se rozhodne zůstat, a kdo si vybere jinou smečku. Navíc Tymián se Zinkem nešel, třeba alespoň on by tu mohl být. Mohla bych ho naučit pár rostlinek. Nebo bych mohla vyhledat Alateyské léčitelky a naučit něco konečně je, protože zatím jsem toho moc neudělala a po setkání s Ellie jsem měla docela chuť vykládat o rostlinách i dalším vlkům. No, uvidíme, na koho tady narazím.