Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Neboj, neberu to jako urážku. Máš své názory podložené zkušenostmi, nikdo po tobě nebude chtít milovat smečky, pokud ti nějaká z nich ublížila," ujistila jsem ji.
Ovšem teď tady byla rostlina, která byla zjevně objektem mnoha úvah, jak jsme tak poslouchala vlky okolo. "Některé to jen předstírají, ale máš pravdu," řekla jsem. Ovšem o téhle rostlině jsem věděla poněkud víc, než většina ostatních tady. samozřejmě až na Bryce, která si všechno také vyslechla, a... a těch dvou vlků, bílého a hnědého, kteří se přidali někde v průběhu. Jejich jména jsme si teď nevybavovala, pokud jsme je vůbec znala, ale byli mi rozhodně povědomí. Tak či tak bylo dobře, když se Ellie rozhodla, že nebude pokoušet štěstí, bez ohledu na to, jak lákavě rostlina voněla.
"Shine, ano," potvrdila jsme slova Bryce. "Ano, viděli jsme, že se tu vlci schází, tak jsme se šli podívat. Pořád ještě musím najít nějaké místo pro tu svoji. Když jsi ji ty dala sem, tak ji asi zanesu zpět na sever," uvažovala jsem nahlas. Bude jen dobře, když je rozložíme trochu rovnoměrně. Kéž bych jen věděla, jaké místo vybrali ostatní. No, teď jsem znala alespoň jedno místo. Nějak už si poradím. Nechala jsem Bryce jejím úvahám a začala se věnovat opět Ellie. přeci jen, přišly jsme sem spolu, navíc to byla moje kamarádka. Nejlepší kamarádka, dovolila bych si tvrdit.
"Nemám semínko odsud, přinesla nám je jedna vlčice, která se na ostrovech objevila portálem," řekla jsem. "A neříkala nic o tom, že té rostlince nějaká půda nesvědčí, navíc si nemyslím, že by jich tu bylo najednou tolik, kdyby se jim to nedařilo, když i Bryce dostala jenom jedno semínko. Buď je to pro ně přirozený vývoj, nebo je v tom magie." Vždyť to klidně přirozené být mohla. Neznala jsem tu květinu, třeba prostě vyrostla, rozkvetla a uschla během pár okamžiků.
Ale jak jsme tu stály, tak s tím květiny postupně přestaly, což mě přimělo přiklonit se opět k teorii magie. "Možná jsou magicky očarované právě proto, aby se rychle rozlezly a uchytily se, a proto se chovají takhle." Elliiny teorie byly zajímavé, ale stejně jsme si myslela, že by nám Iriesta řekla, kdyby chtěla, abychom roznášeli přímo rostliny. Ne, jistě zmiňovala jen semínka, ne to, co z nich pak vyroste. "Naděje pestrobarevná?" zopakovala jsem po ní. "To se mi líbí." Byla to skutečně naše naděje? naděje na záchranu před hrozbou, o které jsme předtím ani nevěděli? Tak či tak jsem si nemyslla, že by nám chtěla rostlina uškodit. Já, možná víc, než kdokoli jiný, jsme měla důvod Iriestě věřit. byla kněžka Kiiho a Kii byl dobrý bůh. A neměla důvod o něm mluvit jen abychom jí uvěřili, protože jeho jméno v našem světě nic neznamenalo. tahle rostlinka byla jistě něco dobrého.
"Začarovaný les myslíš? Hm, opravdu." Nebyla sice fialová a nebyla strom, ale něco na tom bylo. teď, když to zmínila, jsem to viděla také, ačkoli jsem na to nedokázala přímo ukázat a říct, čím to bylo. Prostě tomu tak bylo. Tečka. "S něčím co je pod ní? Jako s ostrovem samotným?" Tu teorii jsme shledávala značně znepokojivou, Znělo to, jako by snad ostrov sám požíral magii. Jako by byl živý. "A ona byla naše Poslední záchrana," zašeptala jsem. Teorie to byla zajímavá a děsivá. A co víc, dávala smysl. Dávala smysl až moc.
Ellie mezitím jednu z rostlin vytrhla a prozkoumala. Ano, teď se chovala jako naprosto obyčejná rostlina. Prostě ležela na zemi a neschla nijak podezřele rychle. Bez vody postupně jistě seschne, ale to chvíli potrvá. "Můžeš to zkusit. Budeme tedy pokračovat k jezeru, jak jsme měly v plánu?" Pochybovala jsem, že tu vykoumáme něco víc, a začínalo tu být nějak moc plno. Čas se opět vzdálit. Kývla jsem svým známým na rozloučenou.

---> Zlaťák

Podtržená krátká reakce na Bryce

---> Zlatý les

"Ty asi nemáš se smečkami úplně dobré zkušenosti, co?" nemusela to říkat, nebyla jsme slepá a i její poznámky ohledně mé smečky o něčem vypovídaly. Nesouhlasila jsem s ní. neměla jsme se smečkami špatné zkušenosti a když už byla nějaká špatná, šlo pouze o výjimku. Ovšem Ellie pocházela z jiného kraje, možná to u nich fungovalo jinak. Každý vlk znal něco jiného. Bylo mi líto, že jí nějaká smečka v minulosti ublížila a rozuměla jsem jejím názorům, i když mé zkušenosti byly jiné. "Jsou dobré a jsou špatné smečky, stejně jako vlci," řekla jsem neurčitě, abych to téma už víc nerozebírala.
"Děkuju. Udělala bych i horší věci, jen abych je udržela šťastné a v bezpečí." Vrhla bych se do ledové vody a pokoušela se bojovat s tvorem mnohokrát větším, než já, pokud by to Heřmánkovi vrátilo život. A pokud bych vůbec měla šanci vyhrát. Jedna moje část si pořád vyčítala, že jsem se nesnažila víc, i když jsme v hloubi duše věděla, že nebylo nic, co jsem udělat mohla. Ale to byla minulost se kterou bylo potřeba se smířit. Měly jsme tu teď důležitější věci.
Brzy jsme dorazily ke skupince, kde jsme zahlédla svého synovce. Od toho, co jsme ho viděla posledně, snad ještě vyrostl a zmohutněl. Věnovala jsme mu úsměv. Toho jsme vždycky viděla ráda, i když byla naše setkání značně náhodná a sporadická. "Ahoj, Zeirane. Mireldis!" To byla taky moje stará známá, i když jsem ji neznala nikterak dobře.
A byla tady ta květina. Barevná a měnivá. A jak moc voněla! Vypadala tak lákavě a kouzelně, skoro jako... z jiného světa. Tak počkat. Už jsme skoro souhlasila s Ellie, že je tohle nějaké moc podezřelé a že by to mohla být past, když mi došla jistá zásadní věc. Tohle nebyla past, pokud nás tedy ta kněžka nechtěla zavraždit. Byla tu totiž ještě jedna vlčice, kterou jsem si z té osudné noci pamatovala. "Tohle není past, Ellie. Pokud to něco je, tak spíš pokus nás zachránit. Možná že ta umírající zvířata mají něco společného s magií..." Ta teorie musela znít neznalému vyloženě podivně, ale mně dávala smysl. Kii nebyl zlý a jeho kněží jistě také ne. Neseslali by na náš ostrov zkázu tímhle způsobem, ta květina tedy musela být něco dobrého. Něco, co pomáhalo magii. I když, nutno přiznat, chovala se dost zvláštně. Otočila jsme se na Bryce: "Zasadila jsi tu rostlinu od Iriesty, že? To je to, co je tohle zač." Nepamatovala jsem si, kdo všechno ta semínka dostal, ale dávalo to smysl. Pořád jsem také ještě musela najít místo pro to své. A tady už jedna rostla. Možná ji pak dám někam na sever, blíž k Alatey, pokud tam pro ni najdu dobré místo. "Na Kvetoucí louce vypadala naprosto normálně. Ani nebyla nijak zvláštně cítit. Ale ať už ta zvířata zabíjí cokoli, tahle rostlina za to zodpovědná není." neznalému mohla připadat podezřele, ale já nebyla neznalý. Neobjevila se tu náhodně a nezabíjela by. "Musí pocházet z jiného světa. Před časem jsme ho navštívila a jen pár dní zpátky se tu objevila jedna vlčice, která z něj pochází. Dala nám semínka, abychom je roznesli po ostrovech a zasadili," vysvětlila jsem Ellie. "Pak ti o tom povím víc. Měli jsme tam úkol, který jsme nedokončili. Úkol, který nám zadal bůh Nero. A proto byla magie našeho světa v ohrožení. Mám jedno semínko také, jen jsem pro něj ještě nenašla správné místo." Také jsem neznala úplné podrobosti. "Nevím ale, jestli je dobrý nápad ji ochutnávat, Ellie." Upozornila jsem ji, když jsme viděla, jak se k rostlinám blíží a u toho slintá. Nebylo nám řečeno, že ej jedovatá, ale také nám nebylo řečeno, že není. Pravidla přežití jasně říkala: Co neznáš, to nejez.
Přišla jsem k ní také blíž. tedy... k nim. bylo jich tu opravdu hodně, mnohem víc, než kolik by mělo z jednoho semínka vyrůst. Ovšem pořád jsem viděla jedince, kteří ještě rychle vyrůstali a uvadali, což jsem přijala jako vysvětlení. Kytka, napomáhající magii, přece jistě musela být sama magická, ne? Dávalo to smysl. A jaká byla zajímavá. jeden květ, vskutku. "Skoro jako vlčí oko," zašeptala jsem. "Kathernakiiho oko?" Víc mě ale fascinovaly duhové listy. Velmi netradiční barva na rostlinu. V našem světě, kde bylo všechno zelené, by musely tuhle duhovou zvláštnost stavět do nevýhody oproti místním rostlinám, ale pochybovala jsem, že jí to vadilo, když byla schopná vyrůst tak rychle.

---> Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku)

Zavrtěla jsem hlavou. "Nemají rádi cizince na svém území, ale jinak je to dobrá smečka. Einar je rozumný alfa, navíc to bylo domluvené tak nějak od začátku. Budu v jeho smečce moct vychovat vlčata a na oplátku naučím členy to, co znám, a budu smečce po dobu svého pobytu prospěšná. Navíc to pro ně byli potenciální noví členové, protože si myslím, že minimálně část z mých vlčat ve smečce zůstane." A já je v tom plně podporovala. Alatey nebyla smečka, za kterou by se museli stydět. byly tu mnohem, mnohem horší možnosti. Dokonce dvě, ne jen jedna.
nad její otázkou jsem se zasmála. To byla absurdní myšlenka. "Ne, samozřejmě, že ne. Ale vychovávat vlčata bez smečky je vždycky riziko, obzvlášť, když máš víc, než jedno nebo dvě. Chtěla jsem, aby měla co nejlepší zázemí a abychom měli po ruce někoho, kdo by nám s nimi mohl pomoct. ukázalo se, že jsme udělali dobře. devět vlčat, dovedeš si to představit?" I mně to pořád přišlo neuvěřitelné. netušila jsem, jak bychom je se Zinkem sami zvládli, navíc když byl ještě poměrně dlouhou dobu pryč a byla bych na ně zpočátku v podstatě sama.
"Ten černý s modrými znaky o kterém mluvíš... nejmenoval se náhodou Zeiran?" zeptala jsem se. "Je tu spousta zajímavých rostlin. Mohla bych ti nějaké ukázat. před časem jsem... tedy jsme, já a pár dalších, tu potkali jednoho vlka, který nás tu provedl a spoustu nám jich ukázal." A já své znalosti ráda předávala dál.
Na její slova o vodě jsme jen přikývla. Byl to problém, ale bylo to pravděpodobné vysvětlení. Podívala jsem se na skupinu vlků, na které upozornila. "Netuším. Možná se taky snaží něco zjistit ohledně těch mrtvých zvířat. Půjdeme se tam podívat?"

---> Bašta

"Moc ráda se někdy přijdu podívat." taky by se mi hodil nějaký vlastní úkryt. "V Alatey vlastně nehodlám zůstat. nevím, jak dlouho se ještě zdržím, ale přidala jsem se spíš z nutnosti. Tulácký život mi vyhovuje víc," přiznala jsem. A když už jsme byly u toho... "To bude na delší povídání, ale můžeme tím zabít čas po cestě. Událo se toho dost, co jsme se neviděly," začala jsem. "Totiž, do Alatey jsem se přidala kvůli vlčatům, abych je měla kde vychovávat. Alfa smečky mého druha by je na svém území pravděpodobně nechtěla, navíc byla tak trochu neplánovaná. Teď někdy to bude rok, co se narodila." nevěděla jsem, jestli se mi na ni chce tak z kraje vybavit, že jen pár dní zpět jedno z nich zemřelo, ale jestli na to přijde řeč... "Mimochodem, tady v poušti taky sídlí jedna smečka, které se být tebou vyhnu, pokud si chceš ušetřit bolest hlavy. jejich alfa se chová jak přerostlé, nevychované vlče," znechuceně jsme si odfrkla.
"To zní jako plán," řekla jsem a rovnou také vyrazila. "Tam kus na louce je jedno jezírko, můžeme se podívat, jaká je tam situace. Mimochodem, když už mluvíš o Zlatých stromech, zajímáš se o rostliny?" Mohla bych jí rovnou pár ukázat, pokud by měla zájem. A třeba ona zase znala nějaké, které já ne.

---> Zlatý les (přes Tichou zátoku)

Přikývla jsem. "Ano, je to tady kousek v horách. Počkej, ty taky bydlíš poblíž?" To mi byly novinky. Tak jak to, že jsme se tu nepotkaly? To nám snad v setkání bránili samotní bohové? "K nám na území bys ale asi neměla chodit, ti, co nejsou členové smečky, tam obvykle nejsou vítaní. Jinak bych ti to tam ukázala. je tam moc hezky, i když není lehké se tam zorientovat."
V objetí se mluvilo poněkud špatně, takže když se začala odtahovat, pustila jsem ji a posadila se před ní. "Já se mám... No, abych řekla pravdu, mohlo by být lépe, ale tohle mi rozhodně zlepšilo den," usmála jsem se na ni. Možná že kamarádka byla přesně to, co jsem teď potřebovala.
Rozhlédla jsem se kolem. Rostliny sice také nevypadaly nejlíp, to byla pravda, ale takhle podobně vypadaly každý podzim. "Hmm, asi máš pravdu. Vypadá to jinde podobně? Myslela jsem, že je to jen tady na louce..." Jestli tomu ale tak bylo, tak by musely být otrávené celé ostrovy. To nebylo dobré. Mohlo v tom snad být něco jiného? Jedno jezírko bych brala, to ano, ale kdyby to byla větší oblast? "O mě se bát nemusíš," ujistila jsem ji, "nejedla jsem nic už... už pěkně dlouho." Už od Heřmánkovy smrti. Ale tím jsem ji teď nechtěla zatěžovat. Však to bylo sotva pár dnů a já se stejně necítila hladově. pak se po něčem podívám. "Mohly bychom se podívat, jestli je to doopravdy voda. jestli to u jiných jezer vypadá podobně. Tohle se mi nechce líbit," změnila jsem radši téma.

Byla to skutečně ona, nebylo nejmenších pochyb. A i ona si mě pamatovala. To mě zahřálo u srdce. "Taky tě vidím moc ráda!" I můj ocas se navzdory zvyku komíhal ze strany na stranu. "Byla jsem tu na procházce a ucítila tvůj pach. Úplnou náhodou. Bydlím kousek odsud, patřím teď do Alateyské smečky," vysvětlila jsem. Ostrovy byly tak malé a přesto tak velké, když vlk postrádal kamaráda. bylo mi záhadou jak bylo možné, že jsme na sebe narazily zas až po takové době. Sevřela jsem ji ve vlčím objetí. "Povídej, jak jsi se měla?" Měla jsem jí toho sama tolik co povědět, ale víc mě zajímalo, co celu tu dobu dělala ona. Jak bylo možné, že jsme na sebe nenarazily? Vždyť ani jedna jsme jistě nebyly celou tu dobu zalezlé v doupěti. Já tedy rozhodně ne. A abych nezapomněla... "Mimochodem, nedoporučovala bych pít z vody tady na louce, myslím, že se do ní dost možná dostalo něco špatného." Rozhlédla jsme se kolem. I odsud bylo vidět nějaké to mrtvé zvíře, zkroucené v trávě.

Když jsem tak pokračovala v cestě, nutno přiznat, množství mrtvé zvěře mě mírně znepokojovalo. Nemohla jsem si nevšimnout, že jich tu bylo víc, než obvykle a zima ještě nepřišla, aby se to prostě dalo dát za vinu mrazu. Snažila jsem se jim vyhýbat. Instnkt mi říkal, že bude lepší se tohohle zdánlivého jídla zdarma radši ani nedotýkat. Možná to bylo místní vodou, možná se do Kvílivce dostalo něco jedovatého. Pak bylo patrně dobře, že jsem z něj nepila a místo toho potkala Khana.
Pak jsem před sebou konečně uviděla vlčici, jejíž pach mě přiměl nevracet se ještě do Alatey. Na tváři mi bezděky vyvstal úsměv. "Ellie!" zavolala jsme už z dálky a přidala do kroku. Strávily jsme spolu pěknou dobu, jen těžko bych si ji mohla i po vší té době s někým splést. Vždyť vzpomínky tak lehko nemizely a my jsme spolu prochodily značnou část ostrova. "Jak jsi se měla? Kde jsi byla celou tu dobu?" vybafla jsem na ni, sotva jsme se dostala blíž.

"Někdo alfa být musí..." řekla jsem neutrálně. Už jsem tak nějak došla k závěru, že tady už se nic zajímavějšího nedozvím a že je nejvyšší čas se opravdu sebrat a odejít. Tenhle vlk v mých očích skutečně nebyl víc, než jen přerostlé vlče, které se tvářilo, že je kdo ví co. Ale pokud chtěl někdo být ve smečce, kterou vedl, to už byla jejich věc.
Ovšem přece z něj vypadla zajímavá informace. Takže pouštníci se rozlézali až na louku. To bych rozhodně mohla Einarovi vyřídit. "Osobně se stavit nehodlá, ale vyřídit to můžu. A je to všechno." Rozplakat se mu na ramínku, že chci do smečky? To snad nemyslel vážně. na druhou stranu jsme byla v pokušení se zeptat, jestli se mu něco takového už vážně stalo. Ale ne. Stačilo to. A tak jsem se prostě otočila a vyrazila pryč. Bylo zbytečné tu dál ztrácet čas a on měl jistě také jiná místa, kde být, a jiné vlky, které obtěžovat svou přítomností.
Otočila jsem to a vyrazila domů, ale než jsem se dostala nějak daleko, zachytila jsme pach, který jsem necítila už celou věčnost. Ten pach mě přiměl zastavit a vyrazit na opačnou stranu, směrem k zátoce, za kterou ležel les.

Chycen při činu. Jinak bych jeho chování nepopsala. "Opravdu? Pak by nebylo od věci se tak i prezentovat." Ah, kde rodiče tohohle vlka udělali chybu? nebyl sice žádné štěně, ale i tak jsem měla pocit, že tady někdo velmi závažně zanedbal výchovu.
"V tom máš pravdu, většina vlků totiž tituly nepoužívá vůbec. Alfa je asi jediný titul, který má tady na ostrovech nějakou pořádnou váhu." Pedanty na tituly jsme tu skutečně nepotkala. Einar sice požadoval, aby s ním bylo jako s alfou jednáno, ale ten byl výjimka. V Alatey se na postavení hledělo obecně víc, než jak jsem byla zvyklá, když jsme o tom tak přemýšlela a vybavila si scénu se Stinou. "Ale neříkají ti tak leda členové tvé smečky?" Významně jsem zvedla jedno obočí. nařčení, že to já jsem pozadu, mnou nijak neotřáslo, protože z toho, co tu předváděl, mi to připadalo jen jako by se vztekal a snažil se zuby drápy udržet své pravdy. Žádný vlk s trochou sebeúcty by tohohle nenazval králem jinak než ironicky.
Přemýšlela jsem, jestli to skutečně vzal jako upřímnou poklonu. Těžko říct. Asi by mě to zas tak nepřekvapilo. Nicméně jsem to nechala být, protože vysvětlovat, že šlo o sarkasmus, by prostě bylo... snižování se na jeho úroveň, řekla bych. začínala jsme pomalu ale jistě docházet k názoru, že taky už to lepší nebude a nejlíp udělám, když se seberu a odejdu. Mohla bych pak Einara informovat, že do Namarey už ani chodit nemusíme.
"Náhoda," odpověděla jsem mu popravdě. "Pokud vím, jste pouštní smečka. Kdybych se tě vydala cíleně hledat, tak se nebavíme tady." Pohledem jsem obsáhla louku a nedaleké jezero, které rozhodně ani trošku nepřipomínalo poušť. Samozřejmě jsem nevěděla, kam až území Namarey sahá a že si pro sebe zabrali i kus louky, ale ani mi na tom zas tak nezáleželo. O tom, že jsem tu sice omylem, ale Einar plánoval vyslat výpravu, jsem se nezmiňovala. nepovažovala jsem to za podstatné.

Jak jsem ho tak pozorovala a poslouchala, musela jsem odolávat nutkání kroutit nad ním hlavou. Tenhle vlk byl skutečně něco. "Samozřejmě," zamumlala jsem, ale nijak jsem se nehrnula se k němu přibližovat. "Pokud máte nějakou bylinkářku nebo bylinkáře, jistě se jim ta informace může hodit." Docela by mě zajímalo, jaká sorta vlků se dobrovolně přidala do smečky, kterou vedl tenhle. A vlastně... když jsem nad tím tak uvažovala, považovali ho za vůdce, nebo si smečku šéfovali sami a jeho jen nechali v onom bludu, že tam stále velí? Oh, takových otázek, tak málo odpovědí. Dovolili by mi ve smečce provést sociální výzkum?
Jeho chvástání na mě dojem neudělalo. Být člověk, asi bych nad tím jen zvedla obočí. "Překvapivě hodně vlků. Alfa namarey je tvůj oficiální titul. Pouštní král ti nikdo neříká." Jeho slova mi jen potvrdila, že mám pravdu. A bohyně Iris? nebyla jsem si teď jistá, jestli jsem ji někdy poznala, ale tak jsme si říkala, jestli nepatřila k těm bohům, co měli rádi chaos, a neupíchla ho do vedení prostě protože byla zvědavá, jaká bžunda z toho bude. "Mnohem lepší," potvrdila jsem jeho slova. neobtěžovala jsem se říkat takové ty zdvořilosti, jako že ho ráda poznávám, protože lhát se přece nemá, že? A jestli čekal, že mě jeho popichování nějak rozčílí, byl také na omylu. Kolik mu bylo, tři měsíce? Tiše jsem si povzdechla. Dělám to pro smečku. jsem tu, abych zjistila informace, když už mi osud přihrál do cesty tohohle vlka. "A vidím také že se chováš velice dospěle. Skutečně chování někoho, kdo si od ostatních zaslouží úctu a respekt." Řekla jsem naprosto nezaujatě, jen s kapičkou sarkasmu. Přesně takovou kapičkou, aby ji postřehl, pokud tedy vůbec slyšel co říkám, přes tu svou urputnou snahu působit významně.

Došla jsem k závěru, že tady bude vykání házení perel sviním. Tenhle mi nějakou úctu a respekt rozhodně neoplatí, a nehodlala jsme ho podporovat v těch jeho bludech, že ej lepší, než ostatní. Zinek měl pravdu, tenhle vlk byl docela nářez. "Že jsi se tak zvláštně kroutil. Poslyš, nesoudím tě, ale pokud máš blechy, tak proti těm pomůže šalvěj a rozmarýn." Rušit? procházel se tu po louce, rozhodně tu nespal nebo tak něco. "Ovšem pokud si připadáš rušený, prosím, nemusíš se se mnou bavit," oznámila jsem mu očividné. Jestli si myslel, že bych za ním lezla, tak to byl na omylu. Měla jsem nějakou důstojnost. Ovšem... byla jsem také zvědavá. Byla to taková ta morbidní zvědavost, jako když sledujete špatný film, ale nevypnete ho prostě proto, že vás zajímá, jestli bude druhá část stejně slabá, jako ta první. tenhle vlk své pravé barvy ukázal docela rychle, co mě zajímalo teď, bylo jestli ej schopný i normální konverzace. Muselo na něm přece být něco, co ho dělalo alfou, pokud tedy nebyl celá smečka jen on sám. "Delta Alatey," oznámila jsme mu své postavení a příslušnost. Jak se tady tak usmíval, když zjistil, že jsem ho poznala, začínala jsem si říkat, jestli bylo moudré vůbec hádat, kdo to je. Asi by se tak neradoval, kdyby zjistil, že je spíš nechvalně známý, než že by se o něm pěly písně a podobné blbosti, ale nebyla bych to já, kdybych tu do něj začla rýpat. Někdo tu musel mít trochu taktu. I když... "Shine ze Zeleného lesa," řekla jsem klidně a pro jednou vytáhla i svůj titul. A ano, sice se jednalo o docela obyčejná slova, mnoho lesů bylo zelených, ale v mých slovech jasně zaznělo, že je to zelený les s velkým Z. "A jak se jmenuješ ty? O jméně se nikdo nezmiňoval. A Pouštní král také není oficiální titul, pokud se nemýlím." To se snažil vytahovat tím, že zná definici jednoduchého slova? Úchvatné. "Dovolila bych si tě také upozornit, že oslovovat "drahá" vlčici, kterou jsi sotva poznal, je krajně nevychované a neslušné. Rozhodně se nejedná o chování někoho vznešeného, ale to bys měl samozřejmě vědět."

Čekala jsem... hodně věcí. Buď že mi vlk normálně odpoví, nebo že řekne, že ho počasí nezajímá a nemá náladu a půjde dál, nebo že si přisadí svým... mnoho věcí. Ale to, co z toho pruhovaného vypadlo, to jsme nečekala. Pouštní král? To musel být jistě alfa té pouštní smečky, jaká to náhoda. najednou mi bylo naprosto jasné, proč mi Zinek přál hodně štěstí na naší výpravě do Namarey. Tohle individuum vážně vedlo smečku? Naklonila jsem hlavu na stranu. Nic moc jsem si z jeho neurvalého chování nedělala, vždyť, no, o co se to teď vůbec snažil? "Alfa Namarey, předpokládám. Poslyšte, je vám dobře?" Takové kroucení rozhodně dobře nevypadalo. Vypadalo by to docela komicky, ale jakožto léčitel jsem spíš začínala mít obavy o jeho zdraví. Vypadal, jako by se snažil najednou... vyrůst? Nebo něco takového? A nebo měl možná blechy a všechno ho svědilo, tak se nakrucoval, ale na druhou stranu jsem neměla pocit, že by po něm něco skákalo. No, i tak jsem se nehodlala k němu nějak tulit, takže i kdyby blechy měl, tak to na mě snad tak snadno nepřeskočí. Přirozeně jsem však prostě zůstala stát před ním, hruď hrdě vypjatou, ani známka toho, že bych se před ním hodlala plazit nebo klanět, protože za prvé k tomu nebyl důvod, že, a za druhé by mě v životě nenapadlo, že je to to, čeho se snaží tímhle kroucením dosáhnout.

---> Alatey (přes Hraniční pohoří)

Nějakou dobu mi trvalo najít tu správnou cestičku skrz hory. Krajina se tu měnila. Sem tam spadl kus hory a nějakou cestu přehradil, sem tam bylo bahnu a nějaká cesta byla neschůdná... pro hory to ostatně platilo jako pro cokoli jiného. Krajina se měnila. Přesto jsem nakonec našla cestu do údolí a vyrazila k jezeru, které už jsem viděla na obzoru. na koupání už byla zima, i když byla moc pěkná noc plná hvězd, ale těšila jsem se, až ve vodě smočím tlamu a pořádně se napiju. Ovšem také jsem si všimla přítomnosti jiného vlka, takže jsem změnila plán a místo k jezeru vyrazila za ním, ačkoli byl ještě poměrně daleko. Byl to takový malý zrzek s žlutými znaky a bumerangem na zádech. tedy nutno uznat, proti mně byl malý skoro každý. nepochybovala jsem, že dosahuje alespoň průměru. Ovšem nešla jsem za ním proto, abych ho soudila za jeho výšku, za kterou stejně nemohl. Doufala jsem naopak po troše podnětného rozhovoru, protože jestli jsme si něčím byla jistá, byla to skutečnost, že jsme toho vlka neznala. "Zdravím. Máme dnes moc pěknou, jasnou noc, že?"

---> Nížina hojnosti

Vrátila jsem se po zážitku s tou zraněnou vlčicí zpět do Alatey, kde jsem se složila do pelechu, zavřela oči a usnula dřív, než bych stihla napočítat do tří. Když jsem se pak opět probudila, venku byla tma. Vlčata ani Zinek nebyli nikde v dohledu, zajímalo by mě, zda už dorazili do jeho smečky.
V době mé nepřítomnosti se tu po mně nikdo patrně nesháněl. Místní léčitelky asi ještě neplánovaly vyrazit na výpravu do pouštní smečky, takže jsem neměla co na práci, a tak jsem se rozhodla pro kratší výlet. A jak jsem se rozhodla, tak jsem udělala. Neplánovala jsem být pryč dlouho, jen si možná vyrazit k jezeru, které leželo pod horami. Trochu si protáhnout nohy, seznámit se s horskými stezkami a možná se podívat po nějakých zajímavých bylinkách, nebo tak něco. Jo, to znělo dobře. A tak jsem opět vyrazila pryč. Zpět budu co nevidět.

---> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

Když už jsem jí tu vykládala o rostlinách, vzpomněla jsem si ještě na jednu, kterou stálo za to znát. Ne snad proto, že by byla léčivá, ale proto, že byla pravý opak léčivé a dala se snadno zaměnit. Ikari doteď proti školení v místní zelenině neprotestovala. "Ještě je tu jedna rostlina, která by tě mohla zajímat. Dá se jíst. Tedy jen její kořen." Byla pořád docela dobitá, takže jsem nevěděla, jak schopná bude lovu, a bude potřebovat energii, aby se dobře uzdravila. Vyvolala jsem před ní iluzi celé rostliny i s kořínkem, aby si ji mohla dobře prohlédnout. "Jmenuje se křínka modrá." Tak, a to by stačilo.
"Těší mě, Ikari." Ano, ostrovy uměly být kruté. Hádala jsem, že tu zatím není moc dlouho. "To je mi líto." Nicméně říkala "nás" nikoli "mě" takže jsem hádala, že tu alespoň někoho má. To bylo dobře. Vlci byli společenští, každý někoho potřeboval. Nicméně jsem nehodlala dál vyzvídat, byl čas se trochu pohnout.
"Neberu to jako dluh, ale rozumím ti." Nenapadalo mě v tu chvíli nic, co bych po ní mohla chtít... i když... "Pokud... pokud bys tu někde potkala černého vlka jménem Angel s křídly a podobnými zlatými znaky, jak mám já, mohla bys mu prosím vyřídit, aby za mnou přišel do Alatey?" Angela už jsem neviděla opravdu dlouho a už jsem se tak nějak smířila s tím, že už ho neuvidím, ale bylo to to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. "Nicméně už bych měla jít. Hodně štěstí na cestách." Rozloučila jsem se. Snad k ní bude osud nadále milostivější.
A pak už jsem vyrazila zpět k domovu, abych se konečně pořádně vyspala.

---> Alatey (přes Hraniční pohoří)