Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčatům se podařil jejich první lov. Byla jsem vážně pyšná a rozhodně to na mě bylo vidět. Všem třem jsem věnovala úsměv a olíznutí na čelo. „Jste všichni tři skvělí. Dobrá práce!“ pochválila jsem je. „Máte za sebou první lov a zjistili jste jak na to a příště to budete zvládat zas o něco lépe, uvidíte,“ zazubila jsem se na ně. „No a tím že jste si zajíce ulovili, můžete se do něj pustit, jistě vám ušák bude chutnat,“ vyzvala jsem je k jídlu.
Pohlédla jsem na Mercera, který byl také jistě hrdý na své potomky. „Jistě z nich vyrostou skvělí a šikovní vlci.“ Neměla jsem o tom sebemenší pochyb. Jediné, na čem jsme museli zapracovat, byl vztah Tyree a Elvy, kde byla jistá rivalita. Čemuž jsem svým způsobem rozuměla, sestry mám sama, ale nerada bych, aby měly vztahy mezi sebou taková, jaké mám já se svými sourozenci. Snad z toho vyrostou.
„A až se najíte, můžeme jít do okolních míst smečky, abyste znali i okolí a uměli se orientovat, co myslíš, taťko?“ zvesela jsem do něj dloubla a pohlédla i na vlčata. Já bych rozhodně ráda protáhla tlapy, přeci jen pár měsíců jsem nikde nebyla a docela jsem se zas chtěla někam vydat a vlčata byla dost stará na to, aby to zvládla.

Asi mě nakonec nepřekvapilo, když se Tyree rozhodla proto, že pomůže Skadirovi. Usmála jsem se na všechny. „Všichni to zvládnete, uvidíte,“ mrkla jsem na ně. A když ne? Vlk se chybami učí a přeci jen vlčata jdou lovit poprvé. Kolikrát mě se stalo, že mi úlovek zmizel pod čumákem a já byla bez jídla. Ovšem věděla jsem, že vlčata se nají tak či tak.
Jakmile vlčata byla připravena, Mercer vypustil zajíce. Elva se za ním vydala a přestože to byl její první pokus, šlo jí to dobře. Jakmile zajíc byl dost blízko Skadira a Tyree, sledovala jsem ty dva, jak si s tím poradí. Měla jsem z nich radost. Prostě pyšná máma.
Očkem jsem sjela na Mercera, kterému se cosi objevilo na tlapě. Sám o tom nevěděl, ale muselo to počkat, chtěli jsme oba vidět, jak si naši potomci povedou v lovu. „Jsou šikovní,“ pronesla jsem k němu a pousmála se. Nepochybovala jsem, že budou šikovní i v jiných věcech, přeci jen měli dobré předpoklady, když jsem se podívala na svého partnera.

Naše strategie rozhodně byla účinná. Podařilo se mi dobrým směrem nahnat zajíce k Mercerovi. Jakmile jsem měla jistotu, rozešla jsem se zpět k vlčatům, která se zdálo, že pozorně sledovala, co se děje. Mercerovi se podařilo ušáka úspěšně chytit živého. Donesl ho k nám a položil se s ním na zem, jako tehdy, když jsme lovili pro Einarova vlčata. Vše jim krásně vysvětlil.
Pohlédla jsem na všechny tři. „Jde o spolupráci a ne o předhánění, kdo je lepší. Pokud se budete předhánět, nebudete dávat pořádně pozor na zajíce a budete bez jídla,“ upozornila jsem je pro jistotu. „V jednotě je síla,“ dodala jsem ještě s důrazem. Skadir se hned hlásil o chytání a Elva o funkci nahánění. Pousmála jsem se na ni. „Co ty, Tyree? Pomůžeš Elvě s naháněním nebo pomůžeš Skadirovi s chytáním?“ zeptala jsem se druhé dcery. Vyčkávala jsem, jak se nakonec dohodnout a pohlédla na Mercera, který musel někam šlápnout, protože když jsem se na něj podívala, měl cosi na noze. Zvědavě jsem si to prohlédla a zjistila, že má náramek na noze. „Co to?“ zeptala jsem se ho mírně překvapeně.

Pohlédla jsem na Tyree. "To je takový chladivý pocity když jsi ve sněhu a když v něm budeš moc dlouho a bude ti zima, můžeš nastydnout," vysvětlila jsem jí a olízla ji na tváři. Pohlédla jsem následně na Skadira, který to své ochráncovství vzal vážně, což mi udělalo vlastně radost, že je chtěl chránit. Široce jsem se na něj usmála. "Správně."
Jakmile byly zodpovězené všechny otázky, přišel na řadu lov. Mercer vysvětlil, jak jsou cítit. Asi bych nevěděla, jak zaječí pach popsat. Lepší je ho cítit a přiřadit si k němu zvíře, což se brzy i stane. Ušáci byli blízko a za keříkem si popsali, aniž by o nás věděli. "Jak říká táta, musíme být potichu, ať je nevyplašíme," špitla jsem k vlčatům. "Můžeme, už máme praxi," zazubila jsem se na něj. "My vám jednoho doneseme, tak se pozorně dívejte, jak s tatínkem lovíme, abyste to pak mohli zkusit sami," řekla jsem tiše k nim a pomalu se plížila k bělákům. Tušila jsem, že zvolíme naší strategii, že já je naženu a Mercer chytí. Tohle nám společně šlo krásně. Jen jsem na něj kývla a pak jsem se rozeběhla a ušáka se snažila hnát směrem k Mercerovi. Zbytek se rozprchl rychle pryč.

Pohlédla jsem na Tyree, která se nezdála, že by si z našich slov něco dělala. Snad neměla pubertu takhle brzy. Nebo to má být jen předzvěst? To snad ne. Doufala jsem, že časem se jí změní trochu pohled a s Elvou bude vycházet jen a jen dobře.
Pohlédla jsem se na Skadira, který se naopak zdál být dost rozumný na svůj věk. Něžně jsem jej olízla. "Správně, musíš o sestřičky pečovat a dávat na něj pozor, ať se jim nic nestane nebo nejsou na sebe zlé," vysvětlila jsem mu a pohlédla i na obě dcery. Mezitím Mercer vysvětloval Elvě, proč někdo někoho nemá rád. Vnitřně mě mrzelo, že tohle musela Elva řešit a zažívat ještě ke všemu od své sesty.
Zasmála jsem se. "To určitě ně a nějaký ten úplněk se nudit fakt nebude. Klid možná budeme mít až v důchodu," zasmála jsem se pobaveně. Rozhodně bych naše potomky za nic nevyměnila, byla jsem takhle šťastná, ale věděla jsem, že ne vždy to bude jednoduché a veselé.
Starostlivě jsem se dívala, jak se vlčata kloužou po ledu. Doufala jsem, že se nezraní. "Klouzat se budeme, Tyree, jen se nejdříve najíme, ať na to máme dost energie," pošťouchla jsem ji jemně čenichem a olízla na tváři. To už Mercer dával přednášku o lovu a já jen přikyvovala, abych jeho slova podpořila. Následně jsem také začala nasávat okolní pachy a sem tam jsem střihla uchem. "Tímhle směrem nějaké zajíce cítím," oznámila jsem tiše. "Cítíte je také?" zkoušela jsem je.

Konečně jsme byli venku. Potřebovala to vlčata, ale i já, přeci jen jsem v jeskyni strávila taky dost času a čerstvý vzduch prospěje i mně. Vydechla jsem a od tlamy mi vyšel obláček páry. Zima byla tady a nejspíš ještě nějakou dobu trvat bude.
Pohlédla jsem na dcery, které se hašteřily. "Tyree, Elvo, měly byste k sobě být hodné," poučila jsem je. Pohlédla jsem na Mercera, který jim to hezky vysvětlil. Snad tohle je jen období a nebudou se takhle k sobě chovat i později. Nebylo to hezké, sama o tom něco vím, když si vzpomenu na mé sourozence a naše vztahy.
Tyree se vrhla o kus dál, kde to očividně klouzalo a spadla. Zdálo se, že to nic nebylo a aspoň se poučila a zjistila, že led klouže.
Skadir se mezitím zajímal o maso. Pousmála jsem se. Bylo třeba nějakého ušáka ulovit, ať konečně ochutnají maso. "To je sníh, Skadire. Když je zima, tak takhle padá, je to taková bílá peřina. Ale dej pozor, nikdy nevíš, co pod sněhem je, aby sis neublížil," vysvětlila jsem mu. Naštěstí Skadir se držel od šarvátek svých sester dál. Ten by je snad mohl usměrňovat. Pousmála jsem se. Takový velký brácha.
"Ano, pojďme níž a třeba tam najdeme ušáka, kterého můžeme společně ulovit, jako rodina," broukal jsem k vlčatům a pohlédla i na Mercera. "Myslím, že se dlouho nebudeme nudit," pronesla jsem k němu s pobaveným úsměvem. Pomalu jsem se vydala dolů. "Hlavně opatrně, kdyžtak se chytněte mě nebo táty," upozornila jsem je.

« úkryt

Skadir mě hned uvítal, jak mě uviděl. Usmála jsem se na něj a olízla ho na tváři. "Už jsem zas tu a teď nikam nepůjdu, budu s vámi," řekla jsem a pohlédla i na své dvě dcery, které také měly radost z mého návratu.
"Ano, Tyree, půjdeme hned, neboj se," ujisitla jsem nedočkavou Tyree. Nedivila jsem se, že chvátali ven, však i já jistě byla zvědavé vlče. Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a vyrazila konečně ven.
Stmívalo se, ale ještě bylo docela vidět. Myslela jsem, že to stihneme dříve, ale hory i ve tmě jsou krásné, když je jasná obloha. Přitom jsem vzhlédla pohled vzhůru. A opravdu obloha byla jasná a sníh se na zemi pomalu a jistě začal třpytit. "To je krása," vydechla jsem a pohlédla na Mercera, kterému jsem věnovala spokojený úsměv. Ten vše vlčatům trpělivě vysvětlil. Byl úžasný táta. "Dávejte ale na sebe pozor, bude to klouzat, tak ať si nic neuděláte," řekla jsme vlídně k vlčatům, která byla jistě jako z divokých vajec.

Jakmile jsem pomohla s ošetřováním zraněných, vydechla jsem si. Nikomu nebylo nic vážného a ze všeho se všichni dostanou. Ani jsem nepostřehla, co se vlastně stalo, ale dle ran šlo nejspíše o souboj s jinými vlky. Že by se vrazi Cinder vrátili? To snad ne!
Obrátila jsem se na Einara a na jeho požadavek jsem mlčky přikývla. Rozhodně to bylo rozumné, potřebovali jsme více bojovníků, když se dějí takovéto nepříjemnosti. Povzdechla jsem si. Zřejmě už jsem udělala vše, co jsem měla a mohla se tak vydat zpět za vlčaty a Mercerem.
Vracela jsem se zpět do naší skulinky, ale tam jsem ani nedošla, jelikož Mercer s vlčaty vylezli ven. Nedivila jsem se. Vlčata byla zvídavá a už je nešlo moc držet uvnitř. Museli poznávat i náš velký úkryt. Pousmála jsem se na všechny, když jsem k nim dorazila. "Koukám, že jste se vydali na průzkum, co?" pousmála jsem se a všechny tři olízla. Rostli jako z vody, až to bylo neuvěřitelné.
"Nejspíše se poprali s někým cizím dle ran," řekla jsem k Mercerovi. "Mám od Einara vzkázat, že bude potřeba naučit vlky bojovat s Xanderem, Stinou a Podbělem," vydechla jsem.
Otočila jsem se opět k vlčatům. "Chcete prozkoumávat, že? Venku je již světlo, tak bychom se mohli vydat ven, co vy na to?" Odpověď mi byla jasná, když jsem viděla, jak chtěli všechno prozkoumávat.

» území

Vlčata si hrála a já jim do toho nezasahovala, pokud to nebylo nutné. Sledovala jsem je s úsměvem, jak do sebe šťouchají, ožužlávají se. "Rostete jako z vody," pousmála jsem se, ač tohle přirovnání v této situaci nebylo možná to nejlepší.
Přišla jsem s nápadem mít vlastní úkryt, jen pro nás pět. Přišlo mi to fajn, dokud Mercer nenarazil na bezpečnost. Vlastně měl pravdu, že to nemuselo být v téhle době potop a s Cinder smrtí dobrý nápad. "Máš pravdu. Takhle to asi bude zatím lepší," uznala jsem nakonec a pohlédla na drobky, které jsem chtěla chránit.
"Bojovníčci po tobě," zazubila jsem se na hnědého a otřela se o jeho tvář. Měli jsme hezkou rodinnou idylku, dokud jsem nezaslechla naléhavý křik a mé jméno. Něco se dělo a byla jsem tam potřebná. Nehodilo se mi to, chtěla jsem být s rodinou, ovšem i smečka byla má rodina a musela jsem pomoci, pokud to bylo třeba. Přikývla jsem na Mercera a ještě pohlédla na vlčata, od kterých se mi viditelně nechtělo. Všechna jsem olízla a vydala se ven z jeskyňky.
Viděla jsem několik vlků že smečky a nevěděla, co se vlastně stalo. Došla jsem k Einarovi a Astrid. "Co se děje? S čím mám pomoci?" ptala jsem se hned a pohlédla na Alfu, který byl také viditelně zraněný jako ty dvě šedé vlčice.Jakmile jsem měla instrukce, pustila jsem se do ošetřování.

Očima jsem sjela na Skadira, který byl unešený ze slov, co jsme s Mercerem vypouštěli z tlamy. Bylo to tak roztomilé. "Neboj, brzy tohle taky dokážeš, Skadire," pousmála jsem se na něj láskyplně a pohlédla na Mercera. "Snad ano. Přeci nemůžou vyrůstat několik měsíců jenom tady v jeskyni," vydechla jsem. Museli jednoho dne jít ven a rozhodně jsem je nechtěla vodit do té situace, která byla venku, na to ještě rozhodně připravení nebyli.
Mezitím si všechna tři vlčata hrála a já je jen s šťastným úsměvem sledovala. Já sama jsem si na tohle období nevzpomínala, ale doufala jsem, že jsem byla taky tak hravá a šťastná. Ani jsem si nevybavovala, kdy se to všechno zvrtlo. Možná to tak bylo od začátku? Těžko říct. Moje matka nebyl rozhodně matkou roku, avšak já chtěla být její opak a všem třem dát všechnu lásku světa.
Mercer si odkočil a když se vrátil, nesl zpět větývku, kterou dal vlčatům na kousání. Pousmála jsem se na něj a chvíli ho mlčky sledovala. Jistě by si někdo řekl: On a otec? Ovšem na mě působil jako naprosto úžasný táta. Byla jsem vážně šťastná. Skadir se do klacku hned pustil. "Koukám, že jsi to hned pochopil," zasmála jsem se.
Otočila jsem se k partnerovi. "Tak mě napadá. Nechceme si najít vlastní úkryt? Já vím, že náš domov je tady, ale... Tam bychom byli my, nás pět a nikdo jiný. Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se a poočku sledovala tu naši trojku.

Spala jsem dost tvrdě. Ještě aby ne po tom všem, co se teď dělo. Neměla jsem ani ponětí, jak dlouho jsem vůbec mohla spát. Rozevřela jsem modré oči a podívala se na všechna tři vlčata, která spala, pila nebo zkoumala okolí. Pohlédla jsem na Elvu, která už také koukala. Měla modré oči. Byla mi dost podobná, jako Skadir Mercerovi. Pousmála jsem se a pohlédl na Tyree, která byla náš takový mix. Vyšlo to vlastně tak hezky všechno.
Pohlédla jsem na Mercera, který momentálně ležel s námi v menší místnůstce, která se stala naším domovem ještě na nějakou chvíli. Vlčata ještě nejsou připravená jít ven a už vůbec ne v tuhle dobu, když jsou tu potopy. Byla jsem ráda, že jsme v bezpečném smečkovém úkrytu. "Kdy myslíš, že ta voda začne opadávat?" zeptala jsem se hnědého vlka a povzdechla si. Nebylo to určitě nic pěkného.
Pohlédla jsem na Skadira, který byl aktivní a už tu cupital. Já se jen šťastně usmívala a Skadira pozorovala, sem tam mu pomohla na nožky, když mu to nešlo a užívala si to. Byla jsem mámou a užívala jsem si to. Ač mi bylo jasné, že přijde období, kdy to začne být náročnější. Ještě že byli tři. I Tyree se snažila 'pobíhat', a i ona sem tam zakopla nebo se jí hůře na tlapičky stavělo. Také jsem jí pomohla, když bylo třeba. A to samé jsem udělala i v případě Elvy, která rozhodně nechtěla být pozadu. "Ještě chvíli vydržte a budete moci pobíhat po úkrytu, vašem domově," broukla jsem klidně k potomkům. Ještě jsem chtěla, abychom pro jistotu se drželi této místnůstky, než je vypustíme 'do světa'. Což pro ně momentálně znamenalo celý úkryt.

× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku

Fialky jsem si všimla na poslední chvíli. Donesla misku s teplým odvarem. Pousmála jsem se na ni a vypila svou část. Cítila jsem se vážně dobře na to, že jsem před malou chvílí porodila vlčata.
Na řadu přišel výběr jmen pro tři uzlíčky štěstí. U jediného vlčka jsme se shodli na Skadirovi. Vážně se k němu hodilo. Pousmála jsem se a syna něžně olízla. Dále se nám podařilo pojmenovat černou vlčici, která byla podobná mně - Elva. Také se to k ní hodilo. Byla nejmenší a takové jemné jméno bylo ideální. Přišla na řadu druhá dcera. Něco jsem vyžbleptla, ale nebylo to nic extra. Ovšem Mercer to přivedl k dokonalosti. "Tyree, to je krásné," uculila jsem se na partnera a dcerky také jemně olízla jako předtím Skadira.
Zazívala jsem. Spánek by to rozhodně chtělo. "Děkuji, určit se prospím," přikývla jsem k němu a pohlédla na vlčata. Skadir se sem tam doplazil k otce, kde usnul, pak se zas vrátil vyhledat mé bříško. Byl tak roztomilý. Také se jemu jako prvnímu otevřela očka. Nestihla jsem ani usnout a prohlížela si jeho rudé oči, které měl po Mercerovi. "Skadirku, ty jsi šikovný!" pochválila jsem ho, ač jsem si nebyla jistá, zda je momentálně schopný to nějak uchopit. I Tyree brzy otevřela očka a soudě dle barvy jejích očí, oplývala vodou jako já. "Tyree, správně!" chválila jsem i dcerku. Pohlédla jsem na Elvu, ale ta se zdála, že momentálně spí a očíčka otvírat nechce.
"Jsou šikovní," broukla jsem k Mercerovi a položila hlavu k jeho tělo. Zavřela jsem svoje očka a také se po náročných chvílích odebrala do říše snů.

Usmála jsem se na Mercera. Sice měl pravdu, že víc mi to ulehčit nemohl, ale přesto jsem mu potřebovala za to poděkovat. Věděla jsem, že ne všechny vlčice měly takové štěstí, aby jejich partner byl takovou oporou, jako byl ten můj.
Na odpočinek jsem se rozhodně těšila, propsat se na chvíli. Zívla jsem a dožvýkala poslední bylinky, které mi Fialka donesla. Nechutnalo to zrovna nejlépe, ale věděla jsem, že by pomůžou. Teď jsem nic jiného již nepotřebovala, to nejdůležitější jsem měla u sebe. Pohlédla jsem na uzlíčky štěstí a každého jsem opět něžně olízla. Byli tak roztomilí. Nemohla jsem se vynadívat. "Ano, taky jsem moc vděčná za tu naši rodinku," vydechla jsem s úsměvem a olízla Mercerovi čumáček.
Přikývla jsem. Měl pravdu, jména byla důležité. Mlčky jsem přemýšlela a snažila se něco hezkého vymyslet, ovšem byla jsem na to dost vyčerpaná, aby mi mozek mohl něco hned vyhodit. Mercer začal a musela jsem uznat, že se mi to líbilo. Mávla jsem ocáskem. "Skadir. Jo, to je krásné jméno," uculila jsem se. Pohlédla jsem na černou vlčku. "Hm... Ela... Elka? Ne. Co takhle Elva?" nadhodila jsem, když jsem konečně něco vymyslela. Takové něžné a hezké, ne? "A co hnědé vlčce? Tylra? To zní asi divně, viď?" zeptala jsem se tázavě svého partnera.
Vlčata sílila. Pila mléko, spala. Nic jiného teď ještě nedokázala, ale i tak to bylo roztomilé sledovat. Skadir vypadal jako silný sameček, hnědá vlčice byla tak nějak normální a černá vlčka byla nejmenší z vrhu, ale zdála se být silná a zdravá, tudíž jsem o ni neměla strach.

Popravdě po porodu jsem ostatní vlky moc nevnímala. Jednak jsem byla vyčerpaná a za druhé jsem v tuhle chvíli měla před sebou uzlíčky štěstí a Mercera po mém boku, že mě nikdo jiný nezajímal. Jemně jsem znova všechna tři vlčata olízla, byla tak nádherná! Nemohla jsem se vynadívat. Cítila jsem se přes únavu vážně skvěle.
Otočila jsem se na Mercera, který tu se mnou celou dobu byl a za to jsem mu byla vážně vděčná. "Jsou," přitakala jsem až dojatě. Vážně byla krásná, ač teď vypadala tak, jako každé mládě po porodu. "Na tom máš zásluhu i ty, díky tobě jsme to zvládla o něco lépe a cítím se... vyčerpaně," řekla jsem se vší upřímností.
Okolí jsem začala vnímat až po chvilce, kdy jsem nejprve zaslechla hnědého vlka, který nám gratuloval. "Děkujeme, Arryne" odvětila jsem mu a pousmála se na něj. Arryn, vlk, kterého jsem neznala, ale byl součástí Alateyské smečky, a dokonce její hraničář. Také se rozpovídal o situaci venku, která dle všeho nebyla vůbec pěkná. Povzdechla jsem si. Venku jsem byla před srazem, a to tam tak hrozně ještě nebylo. Teď jsem měla obavy, zda budeme v pořádku, zda budou v pořádku hlavně naše vlčata.
Také se tu motala Fialka, která donesla bylinky. Mercer ji pustil blíže ke mně a našim potomkům. Donesla mi bylinky, které mi pomohou se zotavením. "Děkuji, Fialko," pousmála jsem se na ni a bylinky si převzala a hned je zkonzumovala. Ovšem zdálo se mi, že je tu až přespříliš vlků a já na to byla dost unavená a chtěla jsem klid pro sebe, ale i pro vlčata, která prozatím klidně spala. Naštěstí se o to Mercer postaral a vlky slušně poslal pryč. "Děkuju," špitla jsem k němu a otřela se o něj.
Nakonec tak nějak všichni poodešli o kus dál nebo odešli úplně a zdálo se, že jsme tu konečně my. Rodina. "Mercere, moc si vážím toho, že jsi tu pro mě byl a stále jsi. Jsi mi oporou, za kterou nedokážu dostatečně poděkovat," špitla jsem k němu a jemně se pousmála.

Espen měl jakési poznámky k mé maličkosti. Měl prořízlou tlamu na to, kolik mu bylo. Než jsem stihla zareagovat, vložil se do toho příchozí Vidar. Pousmála jsem se na něj. Momentálně jsem už neměla moc myšlenky na to to malému Espenovi vysvětlovat.
Stihla postřehnout příchod Cipher a Mercera, jak stihl ještě přinést kožešinu. Najednou jsem se necítila tak dobře, jak před chvilkou. Bylo to tu? Chtěla vlčata na svět? Zavřela jsem oči a natáhla hlavu k partnerovi. Moc jsme si vážila toho, že tu byl se mnou, a tak jsem se mohla cítit o něco lépe.
Vydechla jsem a následně zaskučela bolestí. Nečekala jsem, že to půjde hladce a bez problémů, ale takové bolesti jsem asi úplně nečekala. Nebyla jsem ani největší vlčice, tudíž i to mohlo hrát roli. Ovšem z bolesti mi až vyrazily slzy.
Ležela jsem na boku a vydechovala a bolest nepřecházela. Zakňučela jsem a snažila se myslet na něco jiného, než na tu bolest. Netušila jsem, jak dlouho to trvalo, ale jedno z vlčat se již dostalo na svět. Hnědá vlčice. Hned jsem ji instinktivně očistila a nechala ji u mého břicha a struků, ze kterých brzy začala sát mléko.
Do toho se ohlásily další bolesti. Nedokázala jsme říct, zda je to lepší nebo horší. V očích ale bylo vidět, že to nebylo ani trochu nic příjemného. Po nějaké době se u mého ocasu objevil hnědý vlček, který byl dost podobný Mercerovi. Zopakovala jsem to co předtím. Vlčka jsem očistila a nechala ho vedle sestřičky pít mléko.
Celé tohle se opakovalo ještě jednou. Bolesti. Mé bolestné zvuky a náhle třetí vlče, které bylo zas podobné spíše mně. Pousmála jsem se a i druhou dcerku opečovala a nechala ji vedle svých sourozenců.
Zdálo se, že bylo po všem. Na mém obličeji se rozlil šťastný výraz. Nedokázala jsem ty pocity popsat a ani pořádně vnímat. Tentokrát mi stekla další slza, ale tentokrát se jednalo o slzu štěstí. Neskutečně jsem byla šťastná. Pohlédla jsem s dojetím na Mercera a zcela ignorovala přítomné. Nic proti nim, ale byla jsem plná všemožných emocí, které jsem směřovala jen k Mercerovi. Nedokázala jsem ani nic říct, vše se dalo vyčíst z mých očí. Neskutečné štěstí!
Pohlédla jsem na novorozená vlčata, která se teď stala mým celičkým světem. Všechna jsem něžně olízla. Hleděla jsem na ně, jak sají mléko. Zdála se všechna silná, ač poslední vlče bylo menší, ale ne o moc. Vypadala i zdravě, což bylo nejdůležitější. Brzy i usnula vedle mého bříška a já se na ně s mateřskou láskou jen dívala.