Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"No ano, jsou. Sice ti nezahojí rány, jako máš třeba na zádech, ale mají uklidňující účinky a taky jsem slyšela, že by měly pomoc i na nachlazení, ale tím si jistá nejsem, to nemám ověřené, takže těžko říct. Ale s tím uklidňováním se nepletu," zazubila jsem se na Mercera a k jedné z makovic si přičichla. Nevoněly vábně a tím, že byly mokré, tak spíše smrděly. Zatřásla jsem znechuceně hlavou.
To jsem se již rozhodla jít ulovit ušáka, kterého jsem tedy nakonec ulovila, ale jak já tak i on jsme byli celí od bahna. Předložila jsem mrtvolku zajíce před hnědého a usmála jsem. Měla jsem z toho radost. "Nee, nestalo, jen jsem uklouzla," zasmála jsem se pobaveně, když jsem si tu situaci vybavila, musela jsem vypadat rozhodně vtipně. "Za nic mi děkovat nemusíš, opravdu," usmála jsem se, dokonce i on se opravdově usmál. Zajiskřilo mi v očkách. "Měl by ses usmívat víc, jde ti to," mrkla jsem na něj pobaveně. "Ne, nechci, děkuji. Je celý tvůj," odpověděla jsem, opravdu jsem hlad neměla. "Nu a až to dojíš. Kam se vydáme?" optala jsem se a posadila se.

<--- Ostříží zrak okolo Nejvyšší hory

S úsměvem jsem přikývla. "Věřím, že se tu někdo takový najde, spíš bude asi těžké ho najít, kdo ví, jak je to tu veliké," pokrčila jsem rameny. Zdálo se, že to tady úplně malinkaté nebude, takže ten vlk se možná bude hledat jako jehla v kupce sena. Třeba to bude stařičký vlk, který tu žije opravdu dlouho a zná tu úplně všecičko a všecičko nám i řekne, nebo taky ne. Třeba někdo takový ani neexistoval. O tom se budeme muset leda tak přesvědčit.
Mercer se také nedal zcela lehce odbýt, stejně jako já. "Nu dobrá, děkuji ti," mrkla jsem na něj a zazubila se. Vlk nikdy neví, kdy se mu bude hodit nějaká ta službička, ačkoli já si na tohle nikdy nehrála, nepotřebovala jsem, aby mi někdo něco oplácel, ač bych teoreticky měla už dost službiček, které bych si mohla vybrat, ale neměla jsme to zapotřebí. Pomáhala jsem ráda a to bylo to nejdůležitější. Není lepší pocit, než vidět někoho, komu zachráním krk nebo jinak pomohu.
Bronzový souhlasil, že lov uskutečním spíše o louku dál. "Ále, mně to nijak nevadí, ač je tedy znát, že jsi o dost vyšší," zazubila jsem se pobaveně a pokračovala dál v cestě na louku, která byla dosti promočená, což bylo způsobeno vodou, která louku obíhala. Začenichala jsem a prohlédla si makovice, které se tu a tam válely. "Vlčí máky, léčivé rostlinky," pronesla jsem z ničeho nic a do jedné makovice strčila. Ty byly také dosti promočené, což nebylo moc k užitku a ani ne teď. "Pokusím se něco ulovit, ty tu počkej, postarám se o to," houpla jsem ocasem a vydala se podél hory, kde by snad mohl být aspoň ušák.
Sice s medvěde jsme štěstí neměli, ale ušáček se tu přeci jen nacházel a zřejmě hledal potravu před zimou, přes kterou toho tolik už nenajde. Zajiskřilo mi v očkách, načež jsem přišpendlila své tělo k zemi a pomalu jsem se k němu blížila, naštěstí vítr vál proti mně, tudíž zajíc si mě všiml až na poslední chvíli. Pelášila jsem za ním, co mi nohy stačily. Půda byla dost rozmočená, takže to nebylo nejpohodlnější, avšak jsem jej ulovila. Sice ne tak, jak bych si představovala - natáhla jsem se přímo do bahna a místo černé srsti jsem ji měla teď hnědou. Odfrkla jsem si a opatrně se zvedla. Naštěstí se mi nic nestalo a měla jsem i zajíce, který byl taktéž od bahna a i od krve.
Rozklusala jsem se zpět k hnědému, před kterého jsem zajíce položila. "Nu, tak tady. Doufám, že omluvíš to bláto," zasmála jsem se a v bezpečné blízkosti jsem ze sebe bahno oklepala, ač to tedy rozhodně nebylo moc znát.

Pokývala jsem hlavou. "Taky tomu moc nerozumím... Ale mě tak napadá. Tady to vypadá, že to není zrovna krajina, která by vznikla před nedávnem a jestli se tu náhodně objevují vlci, nebudeme jediní.. A třeba je tu někdo, kdo je tu už dlouho a zná to tu a ví, jak to tu funguje. Třeba bychom se po někom takovém mohli porozhlédnout, co říkáš? Třeba zase budeme vědět hned o něco víc," navrhla jsem zamyšleně. Přeci jenom nemůžeme být jediní, kteří tu jsme. To by bylo už opravdu moc podezřelé. Na další Mercerova slova jsem jen mlčky přikývla. Tohle nemohla být náhoda, teď už opravdu ne. Ovšem nebyla jsem si jistá, zda se mi to líbilo či ne.
Nepotřebovala jsem nic oplácet, já ráda pomohla. "To si pamatovat můžeš, ale nepotřebuji to oplácet. Vlastně doufám, že to nebude třeba," zazubila jsem se. Nechtěla jsem skončit ve spárech medvěda nebo u jiné divé zvěři. Pomalu jsme se dostali na louku, kde jsem navrhla potravu pro bronzového, ale jakmile jsem ucítila množství pachů jiných vlků, kteří byli poblíž, rozhodla jsem se vydat někam jinam, kde budeme sami a bude klid na lov, přeci jen by nám skupinka vlků mohla odehnat úlovek nebo mi jim. "Ale zdá se, že tu někdo je, půjdeme dál a tam ti něco chytnu, jo?" usmála jsem se a aniž bych vyčkala na odpověď, vydala se dál. "Ty hory obejdeme, bude to rozumnější," pronesla jsem jen tak a šla k louce, která z dálky vypadal moc pěkně.

---> Červená louka okolo Nejvyšší hory

<--- Severní hory

Výhled to byl opravdu krásný a konečně jsme trochu poodhalili tajemství této krajiny, byl to ostrov nebo poloostrov. Pousmála jsem se a pohlédla na Mercera. "To jo, ale aspoň už něco málo víme, ač nás čeká asi další zkoumání," pokrčila jsem rameny a na chvíli se ještě podívala do dáli. "Ale hádám, že se asi odtud jen tak nedostaneme... Možná to byl něco jako osud, že jsme se sem dostali, co myslíš?" nadhodila jsem zamyšleně. Třeba je tohle nějaká speciální země pro vlky, kteří tady mají nějaký vyšší úděl. Kdo ví.
Hned jsem si všimla, že bronzový vlk kulhá, hned jsem mu přiskočila na pomoc jako správná opěrka. Nic nenamítal, pravděpodobně to vzdal, já jsem se jen tak nenechal odbýt, ještě když jsem viděla, že mou pomoc potřebuje. "Ále, to není třeba," pousmála jsem se. Nic mi dlužný není, kdybych nechtěla pomoc, tak to nedělám.
Rozhodla jsem se další směr určit já. Zvesela jsem pohodila ocasem a vydala se k louce. Byla poměrně rozlehlá a pěkná. Zdálo se, že by tady mohla být i potrava, avšak já hlad ani neměla. "Pěkné," pronesla jsem. "Hlad nemáš? Že bych tady něco případně našla a aby ses posílil, hm?" zazubila jsem se na hnědého a zastavila na okraji pláně.

<--- Irisin ráj

Pomalu jsme opouštěli to nádherné místo, kam jsem se chtěla někdy vrátit. Teď jsem tušila, co tam na mě může čekat za divnou zvěř, která nás oba překvapila. "Vidím to dost podobně. Sice nejsem expert a víc se vyznám v bylinách, ale za svůj život jsem tohle nikdy neviděla," zakroutila jsem hlavou a párkrát jsem se podívala na pláž a jemně se pousmála.
Hory se rýsovali a my se pomalu ale jistě k nim blížili. Nemohla jsem si nevšimnout sněhu, který se tu udržoval, zřejmě ty hory byly asi tak moc vysoké, že ten sníh se tam držel dost dlouho, možná i celoročně. "Hlavně neuklouznout," poznamenala jsem polohlasem a dávala pozor pod nohy, nerada bych blbě šlápla a sklouzla se dolů, ač se Mercer snažil vybrat tu nejméně prudkou cestu, ale cesta se i tak dost zvedala. Hnědý si byl jist, že cestu přes hory zvládne. Jen jsem přikývla a následovala jej. Rozhlížela jsem se po okolí, které vypadalo pěkně a odtud bylo i už dobře vidět, že to budou pravděpodobně ostrovy nebo souostroví. "Koukni, zdá se, že nás moře vyplavilo na ostrovech," poznamenala jsem a pohlédla na bronzového, který začal kulhat a krčit se. Zavrtěla jsem hlavou. "Hej ty odvážlivče. Opravdu přede mnou nemusíš dělat siláka, že všechno zvládneš," mlaskla jsem, ale zasmála jsem se, nechtěla jsem, aby z mých slov získal dojem, že jej napomínám. Popoběhla jsem a jemně jsem se o vlka opřela tak, abych ulevila jeho bolavé noze. "Žádný námitky," upozornila jsem žertovně. "Teď se odtud pomalu a bez zranění dostaneme a pak žádný cesty do hor. Sice ti asi teď v tuhle chvíli pomůže se hýbat, ale nepřehánět to," pověděla jsem stále s úsměvem, myslela jsem to jen a jen dobře.
Dávala jsem pozor na cestu, která se nějakou dobu ještě zvyšovala a následně byla poměrně konstantní. "Teď vybírám cestu já, kdo ví kam bychom to zas došli," zazubila jsem se a pomalu se cesta zase snižovala až k další z mnoha luk, které tu asi byly.

---> Ostříží zrak

Jen jsem v tichosti přikývla a divného ptáka si ještě prohlédla. Byla jsem si jistá, že na něj nikdy nezapomenu a když ho znovu někdy uvidím, určitě hned budu vědět, o co už jde, ač pořád nevím, jak se jmenuje nebo co je prostě zač. To bude asi další záhada, která se připisuje na seznam nevyřešených a že se jich tam pomalu kupí.
Spousta věcí pro mě ale i pro Mercera byla nová. Neznali jsme ptáka a teď jsme neznali ani to maličké štípající stvoření, které zmizelo ve vodě. "Koukám, že tady jsou samé zajímavé bytosti. Zvláštní, že jsem se s ničím takovým nikdy nesetkala. Znám srny, zajíce, lasičky, veverky, medvědy a kdo ví co ještě. Ale tohle? Vůbec. Ani ptáka ani tohle štípadlo tlapek," zakroutila jsem hlavou a chvíli upřeně hleděla na vlny, které tak krásně šuměly až by mě to uspávalo.
Byla jsem ráda, že hnědý souhlasil s mým návrhem odejít. Ač se mi tohle místo fakt moc zamlouvalo, stvoření mě ne že ani děsila, ale spíš naháněla divný pocit. "Právě, a bojovat s něčím podobným jako by byl medvěd, opravdu nechci," pověděla jsem a pomalu se rozešla pryč. Vlk zamířil k horám, které byly poměrně dost blízko. "Zvládneš to?" optala jsem se. "Tedy rozuměj... Nechci tě v žádném případě podceňovat, ale jen aby sis tu ránu neotevřel," dodala jsem s úsměvem, nechtěla jsem, aby si myslel, že z něj dělám slabocha, to vůbec ne, ale měla jsem prostě starost.

---> Severní hory

Pousmála jsem se. "Jo, ryby jsou chutné, ale zabere to dost času, ač někdy když máš štěstí, máš ji v podstatě hned, ale jinak? Jinak čekáš a čekáš a když se ti ji konečně podaří ulovit, tak ji máš hned v sobě," zasmála jsem se a pohodila ocasem. Ovoce ale stejně u mě vedlo ryby neryby, maso nemaso. "U mě tak jako tak vyhrává ovoce, přestože v zimě nemám šanci nějaké najít, ale za to v létě? To pak stojí za to," mlsně jsem si olízla tlamu.
Střihla jsem ušima, když jsem zaslechla dost neobvyklý skřek, který vydal dosti neobvyklý ptát se zajímavými pery na ocase. "Nemám tušení. Možná jako obrana? Víš... Že si někdo usmyslí, jak je to pěkný pták a bude dobře třeba chutnat, ale pak zaječí a všichni si to rozmyslí?" napadlo mě, ačkoli jsem nevěděla, zda to tak může vůbec fungovat a být účinné. Stejně jako Mercer, jsem se k ptákovi přiblížila a začmuchala, neměla jsem v úmyslu jej lovit, kdo ví co to bylo zač. Co když má nějaké speciální schopnosti nebo je jedovatý nebo cokoli jiného. Tady by to asi divné nebylo.
Cukla jsem sebou, když bronzový křikl. Otočila jsem se k němu a viděla cosi malého a oranžového, co se mi zakouslo do tlapy."A co je zas tohle za potvůrku?" natáhla jsem k tomu čenich, ale v bezpečné vzdálenosti, aby mě to pro změnu neštíplo do čenichu. Odkráčelo si to bokem do vody a při první vlně zmizel v moře. "Tak to přicházíme o rozum společně. Jsou tu divná stvoření. Přesto že bych tu zůstala moc ráda o něco déle, možná bychom mohli jít? Kdo ví co se na nás snese z nebe," zažertovala jsem.

Pokrčila jsem rameny a víc už se ke skalním útvarům nevracela, ač to bylo velmi zajímavé, ale neměla jsem už k tomu co víc dodat. Víc mě však asi zaujala pláž, na kterou jsem se brzy dostali. Vypadalo to tu jako v ráji a já byla unešená víc než v tom průsmyku, rozhodně jsem tohle místo mohla označit za jedno z nejkrásnějších, co jsem kdy viděla. Ke všemu tady panoval nádherný klid a mír, který mě krásně uklidňoval. "To rozhodně je. Je to fakt jedno asi z nejkrásnějších míst, kde jsem za celičký svůj život byla... a ten klid a hřejivý písek do tlapek, prostě wow," usmála jsem se na Mercera a šla blíže k vodě. Už z dálky se mi do čenichu nesla slaná vůně, z vody se tedy rozhodně pít nedalo, ale to v tuhle chvíli snad nebylo ani podstatné.
Přikývla jsem. "To rozhodně, musíš to umět, být trpělivý a chvíli to trvá a dostaneš za tu rybu, ze které se ani pořádně nenajíš," zakroutila jsem pobaveně hlavou. "Pravda pravdoucí," souhlasila jsem. Stejně jako Mercer, vytrhl mě z toho všeho prapodivný skřek, který mým uším rozhodně nelahodil. "Co?" vypustila jsem z tlamy a to již před námi byl divný opeřený pták. Tedy divný by nebyl, kdyby neměl tak zvláštní ocas, který vypadal jako kdyby se na nás dívalo několik párů očí. Ani jeden z nás nevypadal, že by záhadného ptáka znal. "Nemám nejmenší tušení?" zašeptala jsem a jen na ptáka zírala.

<--- Dračí průsmyk

Ony skalní útvary spíše zaujaly mě, než mého společníka, který z nich nebyl tak moc odvařený jako já. "To rozhodně. Ale je zajímavé, že takové útvary tady jsou. Čím myslíš, že to je? nějaká magie nebo prostě příroda?" otázala jsem se zamyšleně a mlaskla. Vlastně by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby to bylo prostě a jednoduše vytvořené magií a jakousi nadpřirozenou silou tady nebo co to vůbec bylo.
Kráčeli jsme dál a brzy jsme se z onoho moc pěkného průsmyku dostali na místo, které se mi snad líbilo mnohem víc, než ty skalnaté útvary v průsmyku. Bylo to tu opravdu nádherné, snad bych se odvážila říci, že to bylo zatím nejkrásnější místo, které jsem tu spatřila. Pootevřela jsem tlamu do údivu, ale hned jsem zatřásla hlavou, abych nevypadala zcela mimo a unešeně. "Páni..." vydechla jsem a pohlédla na Mercera a byla zvědavá, jak se na tohle místo bude tvářit on.
"Všimla jsem si, ale jo, ovoce není pro všechny, pravda," zazubila jsem se a vesele pohodila ocasem. "Ryby? Ty jsou dobré, ale mrchy kluzké. Já? Já si vystačím s čímkoli, ale ano...srnčí je moc dobré, jen to se v jednom loví dost špatně, takže většinou můj jídelníček se skládá ze zajíce a ovoce, když se zadaří tak i ryba se najde," mlsně jsem si olízla jazyk a kráčela dál k pláži, kde byl písek stále teplý, ač bylo už dost chladno.

<--- Luka

Stále tiše jsme kráčeli dál, přímo za čenichem. Louka se vzdalovala za našimi zády, až nakonec zmizela úplně. Dostali jsme se do průsmyku. Bylo to zajímavé, do takového prostoru mezi horami jsem se snad nikdy nedostala. Musela jsem ovšem uznat, že to bylo fakt pěkné a já jen tiše obdivovala útvary na skalách, které připomínaly různé plazi. "Hele koukni, to vypadá jako ještěrka!" hejkla jsem z ničeho nic na Mercera se širokým úsměvem. Nevím, proč mě to tak nadchlo, ale prostě nadchlo. Sic jsem možná reagovala spíše jako vlče, nikoli jako dospělá vlčice, ale to mě vůbec netrápilo.
Vlk nebyl upovídaný, spíše mlčel nebo poslouchal. To jsem už i stihla vypozorovat a vlastně ani já sama nebyla extra upovídaná, že bych mlela a mlela a nezastavovala. Ač teď bych si i ráda povídala, přeci jen před tím jsem byla chvíli sama a vůbec, s Mercerem jsme se sem dostali ve stejnou dobu a to nás krásně spojovalo. "Nu dobrá," mlaskla jsem a pokračovala dál v cestě. "Začneme zlehka. Co máš nejraději za maso? Protože ovoce ti moc nejelo, tak hádám, že budeš spíše přes to maso," zazubila jsem se na něj. Sice asi spíše čekal, že začnu o něčem povídat a on bude jen naslouchat, ale to nebylo zrovna pro mě. Jistě, ráda jsem se někdy vykecala, ale nepotřebovala jsem to pořád, spíše jsem upřednostňovala konverzaci.

---> Irisn ráj

<--- Křišťálové jezero

Na Mercerova slova jsem jen tiše a s úsměvem přikývla. Já když jsem se tak zamyslela, nikdy jsem neutržila žádné vážné zranění. Jednak že by to ani jeden z našich rodičů nedopustil a kdyby se k nám někdo přiblížil, matka by jim vyprášila kožich. A pak jsem cestovala s otcem a bratrem a nikdy jsme se do žádné vážné potyčky naštěstí nedostali. Setkala jsem se jen s vážnými zraněními díky otci, který nás učil je léčit. Byla jsem vděčná, že jsem se ošklivým věcem vyhnula obloukem a doufám, že to i nějakou dobu i tak zůstane. Nejlépe navždy, ale budu přece realista a ne naivní.
Bronzový souhlas s mým vybraným směrem. Vesele jsem se usmála a vydala s tím směrem. Brzy jsme byli zase na louce, kde jsme narazili na medvěda Začenichala jsem a rozhlédla se, naštěstí tady nikdo nebyl, tudíž nám nehrozilo žádné nebezpečí. "Moc toho nenamluvíš, co?" přátelsky jsem si do vlka rýpla a otočila se na něj. Pokud se nechtěl zbytečně vybavovat, plně jsem to respektovala, na druhou stranu jsem se nebránila nějaké konverzaci, jsem společessky založená a ráda trávím čas s ostatními, ačkoli někdy chci být taky sama někde zahrabaná.

---> Dračí průsmyk

<--- Nerovy vodopády

Pokrčila jsem na Mercerova slova rameny. Ani jeden z nás netušil, co se v jeskynních útrobách nachází a jestli to vůbec někam vede, ta kam. Každopádně bylo rozumné to jít prozkoumat někdy jindy, přece jen vlkova záda nejsou připravena na nějaké prolézačky a kdo ví co. Přesto se sem někdy budu chtít vrátit a zjistit, co se tam dál nachází, nic tam být nemusí, ale můžeme tam přeci jenom nalézt něco opravdu zajímavého. Jsme tady, kde se dějí divné věci, tudíž by nebylo asi až tak zvláštní nalézt něco divného tam, no ne?
"To ráda slyším, pokud to půjde takhle dobře i nadále, brzy ti bude zase hned o něco lépe," usmála jsem se a zamávala černou oháňkou. Měla jsem z toho upřímnou radost, že je to lepší. Ačkoli bylo na vlkovi znát, že se mu něco stalo. To už jsme ale byli zase venku, před jezerem. Po medvědovi ani stopy a já se hned cítila klidně, nerada bych honičku s chlupáčem opakovala, to bychom už nemuseli mít tolik štěstí jako předtím.
Mercer se optal, kudy dál. Tiše jsem se jen rozhlédla. Nechtěla jsem se nutně vracet směrem, odkud jsme přišli, docela se mi líbil směr k horám, přestože přímo do hor není dobrý nápad teď jít vzhledem k vlkovým zádům. Avšak zdálo se, že mezi horami je jakási rokle, tudíž přes ně nebudeme muset ani jít. "Směrem k horám, tam to vypadá zajímavě," pronesla jsem vesele a pomalými kroky jsem se tím směrem i vydala.

---> Luka

Tiše jsem ležela, sem tam zazívala a protáhla se. Chvíli jsem jen bezmyšlenkovitě hleděla na Mercera a poté si detailněji prohlížela jeskyni, ve které jsme se nacházeli. Ani mě moc nepřekvapilo, že o ní nikdo neví, přeci jen byla dobře skrytá za vodním závěsem. Zdálo se, že sna i někam pokračuje. Zvedla jsem se na nohy, ale to už Mercer byl vzhůru. "Dobré," odpověděla jsem s úsměvem a poté se ještě otočila za nás. "Kam myslíš, že to vede?" nadhodila jsem. Možná to byl velký a rozlehlý jeskynní komplex nebo to vedlo na druhou stranu? Kdo ví.
Vlk se zdál, že mu je lépe a chtěl dokonce i cestovat. Po očku jsem mu koukla na ránu, která vypadala mnohem lépe než předtím. "Určitě a můžeme, jak se cítíš? Bolí tě to ještě hodně?" nerada bych, aby si to zbytečně napínal, rána by se mohla ještě rozevřít při blbém pohybu. Avšak nechtěla jsem vlka peskovat a říkat mu, co má nebo nemá dělat, pokud se cítil na to cestovat, neměla jsem problém a vlka následovala ven z jeskyně.

---> Křišťálové jezero

Třetí zima? To bylo docela dlouho, to jsem se ani pak moc nedivila, že by se rád usadil a měl klid a sem tam šel zkoumat neobjevené. "Páni, tři roky na toulkách, to jsi musel vidět hodně zajímavých věcí, že?" zamrkala jsem zvědavě modrými kukadly a olízla si tlamu. Já třeba zažila docela hodně zajímavých věcích na cestách, vlastně jsem ani nechápala, proč mě to tak překvapilo, když to sama znám, jaké to je. Přesto třeba na tom měl jinačí pohled, vzhledem k tomu že byl tulákem, ale i ve smečce.
Nakonec se mi podařilo usnout. V klidu jsem oddechovala a cítila se dobře. Spala jsem nějakou tu chvíli, dokonce se mi zdál sen, jak jsme s otcem a bratrem pomáhali jedné mladičké vlčici, která měla zraněnou nohu od tří vlků, kteří jí napadli. Naštěstí to nebyl nikterak zlý sen, který by mě náhle probudil ze spánku. Přesto jsem se po nějaké době probudila a musela jsem uznat, že jsem na sobě znala novou energii, která se mi doplnila. Jistě bych mohla spát ještě déle, ale neměla jsem potřebu. Rozlepila jsem očka a zívla. Pohlédla jsem na Mercera, který také spal. Ani jsem se nedivila, musel být jistě vyčerpaný po tom všem. Protáhla jsem se a tiše jej sledovala, sem tam jsem se rozhlédla po jeskyni, kde jsme se nacházeli.

Souhlasně jsem přikyvovala na Mercerova slova, taky se mi to nepozdávalo. "Právě, určitě to tu skrývá mnoho zajímavých tajemstvích a nebude to jenom náš podivný příchod sem." Sice jsem nevěděla, kde začít objevovat a co vůbec hledat, ale asi nejlepší bude to nechat všechno plynout samo a ono se to nějak vyvine. Kolikrát je lepší na věci netlačit, dopadá to pak hůře, než když se to nechá být.
"Opravdu? Jak dlouho cestuješ?" optala jsem se a zastříhala ušima. Já zatím asi nechtěla do smečky, ale kdo ví, třeba si to rozmyslím a nakonec se k nějaké přidám dřív, než bych čekala. Minimálně by bylo fajn si alespoň nějakou vytipovat na pozdější dobu. Hnědý si všiml, že na mě doléhá únava. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem se naposledy pořádně prospala. Protáhla jsem si přední nohy a věnovala mu vděčný úsměv a pomalu se odebrala do země snů.