Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<--- Luka

Stále tiše jsme kráčeli dál, přímo za čenichem. Louka se vzdalovala za našimi zády, až nakonec zmizela úplně. Dostali jsme se do průsmyku. Bylo to zajímavé, do takového prostoru mezi horami jsem se snad nikdy nedostala. Musela jsem ovšem uznat, že to bylo fakt pěkné a já jen tiše obdivovala útvary na skalách, které připomínaly různé plazi. "Hele koukni, to vypadá jako ještěrka!" hejkla jsem z ničeho nic na Mercera se širokým úsměvem. Nevím, proč mě to tak nadchlo, ale prostě nadchlo. Sic jsem možná reagovala spíše jako vlče, nikoli jako dospělá vlčice, ale to mě vůbec netrápilo.
Vlk nebyl upovídaný, spíše mlčel nebo poslouchal. To jsem už i stihla vypozorovat a vlastně ani já sama nebyla extra upovídaná, že bych mlela a mlela a nezastavovala. Ač teď bych si i ráda povídala, přeci jen před tím jsem byla chvíli sama a vůbec, s Mercerem jsme se sem dostali ve stejnou dobu a to nás krásně spojovalo. "Nu dobrá," mlaskla jsem a pokračovala dál v cestě. "Začneme zlehka. Co máš nejraději za maso? Protože ovoce ti moc nejelo, tak hádám, že budeš spíše přes to maso," zazubila jsem se na něj. Sice asi spíše čekal, že začnu o něčem povídat a on bude jen naslouchat, ale to nebylo zrovna pro mě. Jistě, ráda jsem se někdy vykecala, ale nepotřebovala jsem to pořád, spíše jsem upřednostňovala konverzaci.

---> Irisn ráj

<--- Křišťálové jezero

Na Mercerova slova jsem jen tiše a s úsměvem přikývla. Já když jsem se tak zamyslela, nikdy jsem neutržila žádné vážné zranění. Jednak že by to ani jeden z našich rodičů nedopustil a kdyby se k nám někdo přiblížil, matka by jim vyprášila kožich. A pak jsem cestovala s otcem a bratrem a nikdy jsme se do žádné vážné potyčky naštěstí nedostali. Setkala jsem se jen s vážnými zraněními díky otci, který nás učil je léčit. Byla jsem vděčná, že jsem se ošklivým věcem vyhnula obloukem a doufám, že to i nějakou dobu i tak zůstane. Nejlépe navždy, ale budu přece realista a ne naivní.
Bronzový souhlas s mým vybraným směrem. Vesele jsem se usmála a vydala s tím směrem. Brzy jsme byli zase na louce, kde jsme narazili na medvěda Začenichala jsem a rozhlédla se, naštěstí tady nikdo nebyl, tudíž nám nehrozilo žádné nebezpečí. "Moc toho nenamluvíš, co?" přátelsky jsem si do vlka rýpla a otočila se na něj. Pokud se nechtěl zbytečně vybavovat, plně jsem to respektovala, na druhou stranu jsem se nebránila nějaké konverzaci, jsem společessky založená a ráda trávím čas s ostatními, ačkoli někdy chci být taky sama někde zahrabaná.

---> Dračí průsmyk

<--- Nerovy vodopády

Pokrčila jsem na Mercerova slova rameny. Ani jeden z nás netušil, co se v jeskynních útrobách nachází a jestli to vůbec někam vede, ta kam. Každopádně bylo rozumné to jít prozkoumat někdy jindy, přece jen vlkova záda nejsou připravena na nějaké prolézačky a kdo ví co. Přesto se sem někdy budu chtít vrátit a zjistit, co se tam dál nachází, nic tam být nemusí, ale můžeme tam přeci jenom nalézt něco opravdu zajímavého. Jsme tady, kde se dějí divné věci, tudíž by nebylo asi až tak zvláštní nalézt něco divného tam, no ne?
"To ráda slyším, pokud to půjde takhle dobře i nadále, brzy ti bude zase hned o něco lépe," usmála jsem se a zamávala černou oháňkou. Měla jsem z toho upřímnou radost, že je to lepší. Ačkoli bylo na vlkovi znát, že se mu něco stalo. To už jsme ale byli zase venku, před jezerem. Po medvědovi ani stopy a já se hned cítila klidně, nerada bych honičku s chlupáčem opakovala, to bychom už nemuseli mít tolik štěstí jako předtím.
Mercer se optal, kudy dál. Tiše jsem se jen rozhlédla. Nechtěla jsem se nutně vracet směrem, odkud jsme přišli, docela se mi líbil směr k horám, přestože přímo do hor není dobrý nápad teď jít vzhledem k vlkovým zádům. Avšak zdálo se, že mezi horami je jakási rokle, tudíž přes ně nebudeme muset ani jít. "Směrem k horám, tam to vypadá zajímavě," pronesla jsem vesele a pomalými kroky jsem se tím směrem i vydala.

---> Luka

Tiše jsem ležela, sem tam zazívala a protáhla se. Chvíli jsem jen bezmyšlenkovitě hleděla na Mercera a poté si detailněji prohlížela jeskyni, ve které jsme se nacházeli. Ani mě moc nepřekvapilo, že o ní nikdo neví, přeci jen byla dobře skrytá za vodním závěsem. Zdálo se, že sna i někam pokračuje. Zvedla jsem se na nohy, ale to už Mercer byl vzhůru. "Dobré," odpověděla jsem s úsměvem a poté se ještě otočila za nás. "Kam myslíš, že to vede?" nadhodila jsem. Možná to byl velký a rozlehlý jeskynní komplex nebo to vedlo na druhou stranu? Kdo ví.
Vlk se zdál, že mu je lépe a chtěl dokonce i cestovat. Po očku jsem mu koukla na ránu, která vypadala mnohem lépe než předtím. "Určitě a můžeme, jak se cítíš? Bolí tě to ještě hodně?" nerada bych, aby si to zbytečně napínal, rána by se mohla ještě rozevřít při blbém pohybu. Avšak nechtěla jsem vlka peskovat a říkat mu, co má nebo nemá dělat, pokud se cítil na to cestovat, neměla jsem problém a vlka následovala ven z jeskyně.

---> Křišťálové jezero

Třetí zima? To bylo docela dlouho, to jsem se ani pak moc nedivila, že by se rád usadil a měl klid a sem tam šel zkoumat neobjevené. "Páni, tři roky na toulkách, to jsi musel vidět hodně zajímavých věcí, že?" zamrkala jsem zvědavě modrými kukadly a olízla si tlamu. Já třeba zažila docela hodně zajímavých věcích na cestách, vlastně jsem ani nechápala, proč mě to tak překvapilo, když to sama znám, jaké to je. Přesto třeba na tom měl jinačí pohled, vzhledem k tomu že byl tulákem, ale i ve smečce.
Nakonec se mi podařilo usnout. V klidu jsem oddechovala a cítila se dobře. Spala jsem nějakou tu chvíli, dokonce se mi zdál sen, jak jsme s otcem a bratrem pomáhali jedné mladičké vlčici, která měla zraněnou nohu od tří vlků, kteří jí napadli. Naštěstí to nebyl nikterak zlý sen, který by mě náhle probudil ze spánku. Přesto jsem se po nějaké době probudila a musela jsem uznat, že jsem na sobě znala novou energii, která se mi doplnila. Jistě bych mohla spát ještě déle, ale neměla jsem potřebu. Rozlepila jsem očka a zívla. Pohlédla jsem na Mercera, který také spal. Ani jsem se nedivila, musel být jistě vyčerpaný po tom všem. Protáhla jsem se a tiše jej sledovala, sem tam jsem se rozhlédla po jeskyni, kde jsme se nacházeli.

Souhlasně jsem přikyvovala na Mercerova slova, taky se mi to nepozdávalo. "Právě, určitě to tu skrývá mnoho zajímavých tajemstvích a nebude to jenom náš podivný příchod sem." Sice jsem nevěděla, kde začít objevovat a co vůbec hledat, ale asi nejlepší bude to nechat všechno plynout samo a ono se to nějak vyvine. Kolikrát je lepší na věci netlačit, dopadá to pak hůře, než když se to nechá být.
"Opravdu? Jak dlouho cestuješ?" optala jsem se a zastříhala ušima. Já zatím asi nechtěla do smečky, ale kdo ví, třeba si to rozmyslím a nakonec se k nějaké přidám dřív, než bych čekala. Minimálně by bylo fajn si alespoň nějakou vytipovat na pozdější dobu. Hnědý si všiml, že na mě doléhá únava. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem se naposledy pořádně prospala. Protáhla jsem si přední nohy a věnovala mu vděčný úsměv a pomalu se odebrala do země snů.

Ano ano, znalosti navíc se hodily vždycky, alespoň ty užitečné, jako je třeba zrovna tahle léčivá rostlinka. "Tak tak. Určitě to není od věci," pousmála jsem se a pohodila ocasem ze strany na stranu. Docela na mě začínala doléhat únava. Ještě aby ne, dostala jsem se sem přes moře a ačkoli jsem si to nepamatovala, bylo to určitě vyčerpávající a pak následný útěk před medvědem byl docela žrout energie, avšak chtěla jsem přeci jen ještě chvíli zůstat vzhůru, mohl sem kdykoli kdokoli přijít a někdo musel být schopný cizince odehnat. Věřím, že Mercer by to zvládla, ale mohl by si zranění zhoršit a to jsem nechtěla.
Chvíli jsem nad smečkami ještě přemýšlela. Vlastně je to poprvé, co o nich slyším tolik věcí. Nikdy jsem vlastně moc velkou příležitost se někoho na smečky optat. "Tak teda jo. No uvidím, na kdy a jestli na nějakou narazím a uvidím, každopádně bych stejně nejdříve chtěla prozkoumat zdejší okolí," řekla jsem lehce zadumaně, neměla jsem tušení, jak vůbec je to tady veliké, ale rozhodně jsem to chtěla zjistit. "Jo to určitě, jako většina věcí má svoje pro a proti," zazubila jsem se.

Dle vlkových slov jsem pochopila, že některé z bylin znal, ale spíš jen okrajově. "Ale aspoň základ máš a když budeš chtít, můžeš to dál rozvíjet," pousmála jsem se. Klidně bych mu nabídla své znalosti, ale teď na to zrovna nebyla vhodná chvíle a taky kdo ví, zda Mercer o tohle měl vůbec zájem. "Určitě si zapamatuj tuhle léčivou rostlinu, jestli sis všiml jak vypadá, třeba se bude zase hodit, ačkoli bych ti to vlastně nepřála," řekla k vlkovi lehce zadumaně a pak jen zastříhala ušima.
Téma smečky mě dost zaujalo a hned jsem se hnědého ptala. Byla jsem ráda, že byl ochotný mi o smečkách něco říci. Třeba se časem budu chtít přidat a aspoň základ jejich fungování bych vědět měla. "Páni, tak to zní skvěle," rozzářila se mi očka při jeho pozitivních slovech na smečky. Když náhle dodal, že ne všechny jsou takové, prvotní nadšení ze mě trochu opadlo. "Ach tak, takže prostě záleží, na kterou zrovna narazím a musím počítat se vším," řekla jsem si spíše sama pro sebe. Docela by mě takový život lákal, alespoň na zkoušku, ale vzhledem k tomu, že jsem někde, kde to neznám, tak kdo ví, zda na nějakou tu smečku vůbec narazím. Třeba tady žádné ani nejsou. "Jo to rozhodně, nebo já to tedy beru úplně normálně, já ve smečce ani nevyrůstala, takže nevím jaké to je," pousmála jsem se, přičemž jsem si vzpomněla na léta, když jsem žila s matkou a otcem a se sourozenci. Bylo nás docela dost, ale oba rodiče byli bojovní vlci, takže nikdy nebyl moc žádný problém s ostatním vlky, ještě ke všemu, když znali mojí máti...

Pokývala jsem tiše hlavou. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že se s vlky, kteří dokázali ošetřit rány již setkal. Jizev a škrábanců měl opravdu požehnaně a jistě si jich mnoho skrývalo i pod jeho srstí. Nikdy jsem se zvědavě neptala, ale nedalo mi spát, proč jich má tolik. Byl to snad rváč a bojovník? Nebo se jen nechtěně zapletl do situací, které mu přivodily tyhle šrámy? Těžko říct, ale na mě vlk nepůsobil nijak špatně, spíš naopak. Buď byl tak moc dobrý v přetvářkách nebo opravdu byl poměrně milý běžně. Jistě, na první pohled asi nepůsobí zrovna přívětivě, když se nesměje, nemá oko a má mnoho jizev, ale vlk by neměl soudit knihu dle obalu. Sama to moc dobře vím, že je to špatný přístup.
Svěřila jsem se mu, kde jsem k mým léčitelským zkušenostem přišla. Avšak při tom jsem si na otce a brášku vzpomněla a lehce se mi po nich zastesklo. Ovšem pořád jsem měla víru, že se jednou opět setkáme. Věděla jsem to, sice to třeba nebude hned, ale jednou určitě. "Opravdu? A i když je to dávno, jistě si budeš něco pamatovat," pousmála jsem se. Na jeho mimiku v obličeji jsem nijak nereagovala, zřejmě zmiňoval věci, o kterých zrovna dvakrát mluvit nechtěl. Celkově se moc nesvěřoval, zdál se být dost tajemný, ale na druhou stranu jsem to chápala, neznal mě natolik, aby mi tu převyprávěl celou jeho minulost. "Když ses zmínil o alfě... Jaká byla ta smečka, pokud se můžu zeptat?" optala jsem se"Já jsem totiž nikdy ve smečce nežila, tak by mě to docela zajímalo, ale pokud o tom nechceš mluvit, nevadí to," ujistila jsem jej, nechtěla jsem, aby otvíral případně špatné vzpomínky.

Všechno šlo hladce jako po másle a brzy měl Mercer ránu od medvěda ošetřenou tak, jak mé schopnosti dovolily. Snažila jsem se to udělat nejlépe, jak dovedu a to doufám se mi i povedlo. Ještě jsem to všechno zkontrolovala a už seděla před mým pacientem. "To ti věřím, ale určitě jsi zrovna nebyl obskakovaný vlčicí, která tě přinutila si lehnout a ošetřit ti ránu, co?" zažertovala jsem a pobaveně se ušklíbla. Neměla jsem pochyby, že zažil i horší věci vzhledem k jeho jizvám po těle a bez oka. To jistě nebylo vůbec ale vůbec příjemné a přestože mě to zajímalo, rozhodně jsem neměla v úmyslu se na to ptát.
Ze sedu jsem si lehla a oddychla si. To nejhorší bylo za námi, teď bylo třeba jen odpočívat nechat rostlinky působit a vůbec, zdálo se, že tu jsme sami a nikdo to tu moc nenavštěvuje, což se teď moc hodilo. Neměla jsem potřebu se tu vybavovat ještě s někým a kdo ví, kdo by to byl. Mohl by to být klidně cvok, který by nás mohl napadnout a to ani jeden z nás určitě nechtěl. "Nemáš za co děkovat," oplatila jsem úsměv a zastříhala ušima. "Um ano. Otec mě a mého bratra učil léčení a spolu jsme už několikrát zraněným vlkům pomáhali a musím říct, že je to moc hezký pocit. Každopádně se mám pořád co učit a jistě nejsem u konce, jen teď je to těžší, jak jsem na to sama," přiznala jsem a lehce se pousmála, avšak brala jsem to spíše jako výzvu se naučit nové věci sama a v případě znovushledání s otcem se mu bud moci pochlubit.

Naštěstí se mi podařilo najít to, co jsem hledala. Ačkoli by se daly najít i mnohem lepší rostliny, teď nebylo moc ne výběr a pakliže jsem mu chtěla rány ošetřit, musela jsem pracovat s tím, co jsem měla po tlapkách, a že toho bylo poskrovnu. Avšak i s otcem jsme byli v horších situacích a vždycky to nějak dobře dopadlo a já věřila, že mě to naučil všechno správně a vůbec, věřila jsem i sama sobě, že to zvládnu bez větších komplikací.
Mercerovi se ze začátku vůbec nechtělo a dělal šíleného hrdinu s tím, že mu nic není. "Hele ty. Přede mnou se nemusíš přetvařovat, už jsem viděla spoustu zranění, která byla i horší," popíchla jsem jej pobaveně. Nebyl důvod, aby se přede mnou snažil dělat, že je to drobné škrábnutí, měla jsem oči a viděla ty rány. Ještě jsem se na něj podívala vyzývavým pohledem, ale to už si začal lehat. "I kdyby to nic nebylo, bude pořád lepší ti to ošetřit, aby se z toho právě nestalo něco horšího," podotkla jsem a švihla ocasem. Přivřela jsem oči a díky vodě, která tu byla jsem pomocí magie mohla opláchnout rány, které měl vlk na zádech. Chňapla jsem rostliny, které se mi podařilo najít a pomocí tlap a zubů jsem ji rozmělnila a přiložila vlkovi na rány. "To by mělo pomoc," řekla jsem k vlkovi s úsměvem a posadila se. "Teď budeš muset být chvíli v klidu, než léčivé účinky rostliny zaberou," vysvětlila jsem a vydechla. Byla jsem moc vděčná svému otci, že mě naučil takové věci, kdo ví, co bychom dělali, kdybych to neuměla. Dostal by se z toho, ale trvalo by to déle a mohla by se mu tam dostat infekce a to by nebyla žádná sranda.

Nervózně a snad i s úzkostí jsem přešlapovala na místě a měla zatajený dech. Byly ty hrozné chvíle, kdy Mercer byl ještě za závěsem vody a já netušila, zda třeba neodbočil a hnal se jinam. Začínalo se mi i blbě dýchat, a ačkoli jsem byla zvyklá na matčiny trýznící kousky na jiných vlcích, tak tohle bylo prostě jiné. Sic jsem toho vlka neznala nikterak dlouho, ale rozhodně jsem si nepřála, aby se mu něco stalo, jistě bych si to s sebou nesla a vyčítala si, že jsem mu třeba nepomohla. Už jsem se i odhodlávala vytáhnout paty z úkrytu, ale to se sem bronzový vlk vyřítil a plácnul sebou rovnou o zem. Lekla jsem se a koukala za ním, zda sem vletí i medvěd, ten naštěstí zůstal za vodopádem, jen jsem cítila jeho pach a čenichání. Ulevilo se mi, spíš mi spadl vobří balvan ze srdce, když medvěd se rozhodl hledat si potravu někam jinam.
"Jsi v pořádku? Nestalo se ti něco?" chrlila jsem na něj a se starostí v očích jsem si jej prohlížela. Vyděsily mě hluboké rány, co měl na zádech. Hned jsem si vzpomínala na doby, kdy mě a mého bratra otec učil léčitelství. "Lehni si, pokusím se ti to ošetřit," pobídla jsem jej a rozhlížela se, co a zda tady vůbec jsou nějaké rostliny, které bych znala a mohla jimi vlkovi pomoci. Věděla jsem o dost běžné rostlině, která se vyskytovala v podstatě všude. Sic tady nebylo moc světla a i docela vlhko, porozhlížela jsem se a vydala se o kousek dál. Nevím, zda jsem měla štěstí nebo to byla náhoda, ale dvě ony rostlinky tady byly. Hned jsem je chňapla do tlamy a vrátila se k Mercerovi. "To ti pomůže," vysvětlila jsem a jen vyčkávala, až si lehne a mohla jsem ránu vyčistit.

<< Křišťálové jezero

Běžela jsem, co mi nohy stačilo, několikrát jsem se i ohlížela, zda Mercer běží za mnou. Naštěstí ano, ale naneštěstí se za ním hnal i veliký hnědý chundeláč, který to vůbec ale vůbec nevzdával a viděl ve vlkovi dobrou svačinu. "To zvládneš," křikla jsem za sebe, abych vlka motivovala, snad to splnilo i účel, nerada bych ho tím znervóznila.
Přiběhla jsem před vodopády, které tu byly a očima jsem pátrala po nějaké skulině, kam bychom mohli zaběhnout a medvěda zmást. Naštěstí tu byla škvíra, kterou jsem se protáhla a nebyla ani příliš mokrá. Zastavila jsem se za závěsem vody a vyčkávala, zda můj společník doběhne sem. Zastříhala jsem ušima a škubla sebou, když jsem zaslechla zavrčení. Nervózně jsem přešlapovala na místě a modlila se, aby sem Merce doběhl v pořádku. Neměla jsem tušení, co jiného dělat, než doufat, že sem vlk doběhne a medvěd dá pokoj. Co by bylo ale hodně zlé, kdyby medvěd vběhl i sem, bylo tu šero a moc jsem toho tady neviděla. Až dál byly svítící křišťály, kterého to tu prosvěcovaly.

<< Luka

"To rozhodně, no uvidíme, co nám to tady přinese za další podivnosti," zazubila jsem se a švihla ocasem. Kdo ví, třeba tady ještě narazíme na nějakou příšeru nebo tak něco. Tedy ne že bych po nečem takovém toužila, ale jestli jsme se sem dostali tak divně, tak je možný vše, ne? "Hm,vypadá to tak," souhlasně jsem pokývla hlavou, uvidíme jaká zima bude tady, jestli tedy nějaká dorazí.
Jistě by to bylo moc fajn výlet, jenže ten nám přerušil medvěd jako hrom, který si nás z počátku nevšímal, ale jak nás zavětřil, rozhodl se nás následovat. Nikdy jsem se takhle s medvědem úplně nesetkala a musela jsem přiznat, že mi to nahánělo strach. Nespokojeně jsem s sebou ošila a jak se Mercer rozeběhl, následovala jsem jej. Vlk mě i pobídl, rozhodně jsem nehodala stát jako tvrdé Y a stát se svačinou toho huňáče. Ještě že jsem byla rychlá, ačkoli jsem se několikrát otočila, jak je na tom hnědý vlk, nerada bych, abych se otočila a vlk nikde. Méďa stále běžel za námi a my už byli někde jinde. Viděla jsem jezero a vodopády, ke kterým jsem měla běžet. Nic jsem neříkala, hlavně jsem se soustředila. Přiběhla jsem k vodopádům a znovu se otočila na Mercera. "Poběž!" křikla jsem na vlka.

>> Nerovy vodopády

<< Luka

Spokojeně jsem následovala vlka a přitom naslouchala jeho slovům. "Hm, těžko říct, ale také by mě to zajímalo. Co si budeme povídat, je tohle asi zvláštní místo, ačkoli se na první dojem tváří normálně, běžně," odpověděla jsem, přičemž jsem si to všechno kolem sebe prohlížela. Jak jsem říkala,všechno okolo nás vypadalo zcela normálně, ale cítila jsem, že tohle bude jinak než to vypadá. "Popravdě jsem moře viděla opravdu párkrát a během teplých dnů, takže nevím, jak sníh je nebo není u moře," poznamenala a ještě se za mořem otočila.
Dostali jsme se na docela rozlehlou pláň, kde se to hemžilo všemožnými pachy. Zastříhala jsem ušima a pousmála se, vypadalo to tu pěkně. "Máš pravdu, ale nevadí, co už," hlavně že vůbec něco ulovili, i když tady by to bylo mnohem lepší. Ještě jsem se nadechovala, abych něco řekla, ale to mě Merce náhle zarazil. Trhla jsem s sebou a zastavila se.Nejdříve jsem nevěděla, co se děje, ale pak jsem si toho velkého hnědého chlupáče všimla. Mlčky jsem přikývla a připláclá k zemi jsem se plížila za vlkem.Několikrát jsem se ještě ohlédla. "Helee, asi bys měl zrychlit, zavětřil nás," upozornila jsem. O bitku s medvědem jsem nestála.

>> Křišťálové jezero