Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vesele jsem zamávala oháňkou. "Ale nene, ty se umíš smát, jak tak koukám, co?" pobaveně jsem se na něj usmála, byla jsem ráda, že se Mercer za celu dobu pořádně a upřímně usmál."V pořádku, ne každý má úsměv jako denní chléb," já se ráda usmívala, bylo to fajn než se utápět ve špatných věcech, ale je pravda, že ne vždycky se dá smát. Já se taky začala konečně smát potom, co jsme s otcem a bratrem opustili zbytek rodiny, dřív to moc nešlo, ale to je naštěstí už minulost a já se cítím konečně dobře.
Mercer sice lesní plody neocenil jako já, ale to nevadilo, aspoň zbylo více pro mě. Mezitím co jsem si užívala poslední dny s lesním ovocem, přišla řeč na zimu. "Chm, máš naprostou pravdu. Kolem je všechno tak nádherné a čisté, ale jak pravíš... krutá je dost," vydechla jsem. Měl pravdu, blížila se a vlastně tohle bude asi první zima, kdy nebudu s rodinou a budu bez úkrytu. Docela mě to děsilo. Byla jsem zvyklá přežít s otcem a bratrem, ale ti jsou teď kdo ví kde a já na to nejsem zcela připravená. Avšak budu si muset nějak poradit, nic moc jiného mi nezbývá.
Lehce jsem povyskočila a věnovala vlkovi přátelský úsměv. "Výborně, jsem ráda, že souhlasíš, aspoň to tu nebudu muset prozkoumávat sama," úsměv jsem měla od ucha k uchu, zdálo se, že by snad Mercer mohl být někdo, komu bych mohla i věřit. Přesto jsem potřebovala ještě chvíli času,nerada bych se spletla.

>>> Luka

Vesele jsem přikývla hlavu. "Díky," zazubila se na vlka a letmo si ho prohlédla. "Ty se moc nesměješ, viď?" drcla do něj jemně a kecla si na zadek. Měl skoro pořád kamennou tvář, ačkoli sem tam pozvedl koutky, ale rozhodně bych to úsměvem nenazývala. Mezitím jsem si trošku naplnila žaludek. Byla jsem drobná, tudíž jsem nepotřebovala velké množství potravy, ale půlka zajíce byla i pro mou maličkost nedostačující. Avšak pořád lepší než nic, ne? A to se počítá! Mercer spořádal zbytek zajíce a já mezitím holdovala na lesním ovoci, které jsem tak milovala. Sic to bylo po zajíci kyselejší, ale to mi vůbec nevadilo. Jen mě docela mrzelo, že bude brzy po ovoci, bylo znát, že se blíží zima. Nedokázala jsem odhadnout, kdy ale prostě jsem věděla, že po skončení léta následuje zima. "Máš rád zimu?" optala se, docela jí to zajímalo. Ona sama zimu měla docela ráda, ačkoli její kožich k tomu nebyl zrovna přizpůsobený. Pořád vyhrávalo léto a podzim kvůli ovoci.
Vlk se na mé pobídnutí také pustil do ojídání keříků, ale nezdálo se, že by si to užíval stejně jako já. "Kyselé, že?" zasmála se pobaveně na jeho škleb. "Plány? Plány nemám, i tady jsem se zjevila dost neplánovaně," zavrtěla jsem hlavou. "Jó, tak to netuším, ale co kdybychom se šli porozhlédnout po okolí, hm?" vybídla vlka a zamávala oháňkou.

Docela jsem se bála, když si mě zajíc všiml, že odbočí jiným směrem a my budeme mít po večeři. Naštěstí se tak nestalo a ačkoli si mě zajíc všiml dříve, než jsem chtěla, pořád běžel směrem k Mercerovi. Tady končila moje úloha. Sledovala jsem tedy hnědého, jak zápolí se zajícem, dokonce to vypadalo, že snad večeře bude i tak fuč, když se ušák vysmekl. Naštěstí pro nás krvácel a stejně by moc daleko neutekl. Přišl konečný stisk a zajíček vydechl. Zastříhala jsem ušima a spokojeně jsem se vydala za společníkem. "Super práce," pochválila jsem jej a pousmála se. Byla jsem ráda, že se nám to podařilo, přestože se to tak ze začátku nejevilo.
Hladově jsem zajíčka zkoumala a poté pohleděla na Mercera, který mi vybídl. "Ou, děkuji," vděčně jsem se naň podívala a utrhla si kus zajíce. Byl mladý,takže maso bylo velmi chutné. Spokojeně jsem mlaskala a bylo po zajíci, tedy po mé části. Strčila jsem do zajíce já a tentokrát jej k vlkovi posunula já. "Díky, bylo to dobré," sic bych jej snědla celého, ale byli jsme tu dva a oba jsme potřebovali jíst a konec konců, jsem schopná jíst i ovoce. Takže jsem si hned došla k nejbližšímu keříku a začala jej obírat. Musela jsem uznat, že po tom mase to ovoce chutnalo taky moc dobře. "Potom to zkus taky, není to vůbec špatné," houkla jsem k Mercerovi a dál spokojeně mlsala lesní plody.

Klidně jsem se posadila a hleděla na Mercera. Doufala jsem, že mu nebude vadit, že nejsem zrovna dvakrát dobrá lovkyně. Naštěstí mu to nevadilo. Pousmála jsem se a kratičkým ocasem jemně zamávala. "Tak to se budeme dobře doplňovat," vesele jsem poznamenala a zazubila se. Lov tedy nebude až tak hrozný. Nejsem dobrá lovkyně, ale za to mám rychlost a Mercer to má opačně. Když se nám povede něco najít, určitě se najíme,věděla jsem to. "To sice ne, ale aspoň ušáka jo," pousmála jsem se. Nemusela jsem tady lovit jeleny, vystačím si i se zajícem, ale vlk byl mohutnější a větší, tomu to asi stačit nebude, ještě když jsme dva.
Začenichala jsem. Na otázku hnědého jsem jen spokojeně přikývla.Jak jsem říkala, aspoň toho zajíce budeme mít, ale nechvalme dne před večerem. "Joo, to zní dobře," přikývla jsem a tiše se odebrala za pachem. Zajíc se pásl a naštěstí si mě nevšiml. Zastříhala jsem ušima a připlácla se k zemi. Už jsem byla docela blízko, ale zajíc si mě všiml dřív, než jsem zareagovala. Naštěstí pro nás se rozeběhl zmateně k Mercerovi, já jsem se za ním rozeběhla.

Stejně jako Mercer jsem se k té divné záležitosti už více nevyjadřovala, prostě se stalo a asi na to ani nepřijdeme. Jen jsem si odfrkla, dlouze pohlédla na moře a více už to neřešila. Hodila jsem to za hlavu.
Ticho přerušil vlkův hlas. Zastříhala jsem ouškama a pohlédla na něj. "Nu máš pravdu," zazubila jsem se. "Ale lov zní jako dobrý plán na nápravu," pronesla jsem vesele a zamávala oháňkou. Bylo moc milé, že vlk, který mi přerušil odpočinek, se to snažil napravit a ještě takhle pěkným gestem. Rozhodně jsem hlad měla a ovoce mě nezasytilo dostatečně, jak mě zasytí maso. "Jen tě musím předem upozornit, že nejsem moc dobrá lovkyně," pronesla jsem. Nechtěla jsem, aby při lovu byl Mercer překvapený, kdyby se náhodou nezadařilo. "Ale jsem rychlá," vyhrkla jsem záhy, abych jej povzbudila.

Vlk si zřejmě všiml, jak jsem mu zírala na zjizvenou tvář. Rychle jsem zrakem uhnula a omluvně se na něj podívala. Věděla jsem, že mu to nemusí být příjemné a ode mě to nebylo zrovna nejslušnější, co bych měla udělat, ale už se stalo.
Souhlasně jsem přikývla na Mercerova slova. "Určitě ano, musí být," prohodila jsem a rozhlédla se kolem. V tom určitě bylo něco, co se dá normálně vysvětlit, ačkoli mě nic v tuhle chvíli nenapadalo, jak se tohle může dít. "Mně také," pousmála jsem se jemně a zamávala krátce oháňkou. Sic vlk vypadal na první pohled dost děsivě, ale zřejmě bude jiný. Aneb nesuď knihu podle obalu, ale pořád ho neznám dostatečně, takže se klidně mohu plést.
Tiše jsem hleděla na vlka, který se rozhodl prozkoumat břeh a zjistit, co v tom vězí za tajemství. Já si ničeho zvláštního rozhodě nevšimla, moře vypadalo úplně normálně. Nic nenasvědčovalo, že by tam snad měly být divné houby, o kterých Mercer mluvil. Třeba to bude jedno z těch tajemstvích, na které nikdy nepřijdeme. "Nevadí, tu si mohu dopřát kdykoli jindy," odpověděla jsem mile a posadila se na zadek.

Konečně jsem se na vlka mohla pořádně podívat. Byl vyšší a mohutnější, čehož jsem si všimla, jako první věci
Hned mě upoutal jizvy na oku, na které byl zřejmě slepý. Zdálo se, že tento vlk asi problémy s boji nemá, nebo naneštěstí se dostal do potyčky, kam se ani dostat nechtěl. Avšak vlk nevypadal, že by měl postranní úmysly, což bylo jedině dobře, tak snad se nepletu.
Přikývla jsem. Vlk, stejně jako já nevěděl, jak se sem dostal a zjevně tu taky nebyl moc dlouho při pohledu na jeho vlhkou srst. "Přesně tak. Je to zvláštní a upřímně tomu vůbec nerozumím," potvrdila jsem vlkova slova. Byli jsme tedy na stejné lodi.
Prozkoumávání mě taky napadlo, ale nejdříve jsem se chtěla posilnit plody a odpočinout si, přičemž ten odpočinek se moc nevyvedl. " Třeba ano... " tiše jsem pronesla k vlkovi. Mercer. Tak se mi hnědý vlk představil, jméno se mi hned uložilo do paměti. "Jsem Sierra," představila jsem se na oplátku já jemu.

Nemohla jsem si přát lepší místo, kde se objevit, než je tento lesíček s bohatstvím plodů, které jsem nadevše milovala. Kdyby dokázaly zasytit více než maso, určitě bych neměla problém se živit jen malinami, ostružinami nebo jahody.
S tlamou obarvenou od ovoce jsem si ležela a odpočívala. Rozhodně jsem byla z toho moře vyčerpaná, ačkoli si z toho vůbec nic nepamatovala, ale na druhou stranu bych chtěla vědět, kde to vůbec jsem. Neříkám, že bych byla kdo ví jaký dobrodruh, ale nacházela jsem se na novém, neobjeveném místě a když jsem se podívala směrem na moře, tak asi i dost daleko od domova.
Z mého rozjímání mě vyrušily příchozí kroky. Zvědavě jsem zvedla hlavu a viděla vlka, který si to kráčí ke mě. Vyskočila jsem na nohy a lehce couvla dozadu. Hned po prvních slovech jsem musela uznat, že byl moc milý, vlastně až gentleman. "Též zdravím a nevadí, už se stalo," pohlédla jsem s nedůvěrou v očích na vlka. Vždycky jsem musela působit bojácně? Nemám problém si povídat, ale vždycky mě děsí ta první setkání, která nemám ráda. "Um, jo... Nevím ale jak jsem se do té vody dostala," rozvedla jsem a také se posadila ačkoli jsem byla stále dost ostražitá.

<<< moře

Šplouch. Začala jsem kýchat hned, jak jsem se z moře doplazila na pevninu. Slaná voda mě dráždila v čenichu a oči mě zrovna tak štípaly. "Co to má znamenat?" houkla jsem do prázdna a zvedla se ze země. Nacházela jsem se v lesíku, který byl poset ovocnými stromky. Rozzářila se mi očka, když jsem spatřila keříky s malinami a ostružinami. Hned jsem věděla, proč to tu tak sladce voní. Zamávala jsem oháňkou a rozklusala se k prvnímu keříku, který jsem měla nejblíže. Otevřela jsem tlamu a ukusovala tolik plodů, co jsem dokázala. Byly tak sladké. Milovala jsem lesní ovoce a snad mi štěstí přálo, že jsem se objevila zrovna tady. Třeba to byla omluva za to vyplavení mořem.
"Bráško? Tatiii?" křikla jsem a rozhlížela se, zda ty dva neuvidím. Těžko říct, jestli je moře a osud doneslo s jako mě. Upřímně jsem ani nevěděla, jak jsem se do vody dostala a doufala jsem, že se sem dostanou i ti dva. "Mňam," slastně jsem vydechla a ještě si urvala pár kousků plodů. Se spokojeností v tváři jsem se rozplácla na zem a užívala si tu příjemnou vůni ovoce.