Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zívla jsem. Celá ta situace mě vyčerpala a ono mít v sobě pár vlčet také nebylo jednoduché. A vůbec, kdy jsem se pořádně prospala za poslední dobu? Moc ne a začínalo se to projevovat. "Uhm," přikývla jsem s úsměvem. "Jak říkáš, asi se těší ven a je jim moje tělo už malé," zavtipkovala jsem. "Myslím, že jo, jen nedokážu přesně říct kdy," pokrčila jsem 'rameny' a olízla Mercera na čenichu.
Mimo únavu jsem také pociťovala hlad. Přeci jen musela jsem být silná a nějakou výživu potřebovala i vlčata. Mercer se hned šel po něčem podívat. Byla jsem moc ráda, že zrovna s ním budu mít rodinu. Nedokázala jsem si to předtím představit a teď? Teď se to zrovna děje a brzy nás bude víc než jen my dva.
Hnědý vlk se brzy vrátil s kousky soba. Vděčně jsem se na něj podívala. "Děkuji," špitla jsem ještě a pak se do soba pustila. Hlad jsme vážně měla a asi nejen já, jelikož z kousků nic nakonec nezbylo. "Asi jsou taky nenasytní," pobaveně jsem se zasmála a stočila pohled k mému kulatému břichu, které se každým dnem zvětšovalo. "To není ani možné. Však jsem obří!"
No jo, pelech! "To jsme nakonec vůbec nestihly s tím vším kolem," poznamenala jsem. "To ještě určitě stihneme," řekla jsem a rozhlížela se kolem, do jaké místnůstky bychom mohli jít a kde by to bylo nejvhodnější pro porod. Zvedla jsem se a houpavým krokem jsem se vydala k jednomu ze stromů, co tu byly a kde naproti němu byla místnost, která sice nebyla největší, ale byla dost velká na to, abychom se do ní vešli. "Co říkáš na tohle?" pousmála jsem se.
Ještě jsem se otočila. "Espene pojď s námi zatím, než přijdou rodiče," broukla jsem k němu. Nerada bych ho nechala samotného bez dozoru.

Zpětně Arne, Vločka, reakce na Tiaru
Pousmála jsem se na Arneho, kterého očividně moje břicho zaujalo. Bylo to takové milé, že si všiml a vyptával se na něco, čemu ještě pořádně nerozumí. "Tak až budou na světě, určitě se stav se na ně podívat," broukla jsem mile k černobílému vlčkovi a dívala se, jak pomalu odchází ven. Chtěl se s Cinder rozloučit. Přikývla jsem na znamení, že rozumím.
Vločka se rozhodla vlčata hlídat venku. Bylo potřeba, aby s nima někdo šel a hlídal, aby nedělali něco nevhodného. Na její slova jsem jen v tichosti přikývla a uvelebila se na místě. Opravdu se zdálo, že půjdou všechna vlčata ven kromě Espena, který chtěl zůstat tady. Ale kdo ví, zda si to ještě nerozmyslí, když uvidí zbylé sourozence jít ven.
Pohlédla jsem na Tiaru, která se dostala do nepěkného rozpoložení. Ovšem chápala jsem ji, přeci jen to bylo těžké a celková atmosféra byla vypjatá. "Rozumím, jdi, já to tu zvládnu," ujistila jsem vlčici a přikývla. Také jsem cítila, že by se mi hodil čerstvý vzduch, ale obávala jsem se, že to už moc nestihnu. Cítila jsem již dost pohybů, které ne všechny byly příjemné a intuice mi říkala, že to brzy bude tady.
Mercer
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla Mercera. Na tváři se mi rozlil blažený výraz. "Mercere, ráda tě vidím," netáhla jsem k němu čumáček, který jsem ihned zabořila do jeho srsti, když se ke mně dostal dostatečně blízko. "Ah... To je dobře," odvětila jsem a sklopila očka. Situace to byla vážně smutná, ale teď již mohla její dušička být v klidu. "Cítím se... Asi dobře. Jsem unavenější, ale to možná bude z toho všeho kolem a taky cítím pohyby vlčat," prozradila jsem mu s jiskřičkami v očích. Těšila jsem se. Ač jsem měla stále obavy, jak to všechno zvládnut. "Možná bych něco snědla?" nadhodila jsem. Snad tu byly nějaké zásoby, aby nemusel ven.

Vločka
Vločka dle jejích slov tu byla třetí zimu. Což mě lehce překvapilo, jelikož jsme se pořádně ani nestihly ani poznat. Na druhou stranu jsme každá dělala něco jiného a přeci jen já trávila hodně času s Mercerem. Tedy rozhodně jsem si nemohla na nic stěžovat. "Já? Páni... Když tak počítám, tak to teď bude čtvrtá zima, co tu budu," prohlásila jsem. Přišlo mi to jako hodně, když jsem to řekla takhle nahlas.

Tiara
Přikývla jsem. "No, tak to chápu. A teď jsi tady spokojená?" zeptala jsem se. Já to neměla s čím srovnat, tohle byla moje první smečka, ve které jsem byla a... a byla jsem spokojená, cítila jsem se tu jako doma, ač jsem moc členů neznala. Ovšem teď budu nějaký čas na území s vlčaty, tak jsem čekala, že se to alespoň trochu změní.

Einar
Dorazil k nám Einar s informací, že bude pohřeb. Přikývla jsem smutně a vydechla. Bylo to šílené, co se stalo. "Já zůstanu tady a pohlídám také vlčata," odvětila jsem. Asi jsem se necítila zrovna na to, abych se účastnila pohřbu. Přeci jen tam byli Cinder bližší vlci, kteří by tam měli být a já bych tam byla přeci jen navíc a v mém stavu jsem raději chtěla zůstat tady, v klidu. V rámci možností. A případně se mohu s Tiarou více seznámit, když ta by tu také zůstávala.

Arne
Černý vlček, Arne, přistoupil blíže a prohlédl si mé břicho, jako jsem chviličku předtím udělala já. Přirozeně jej to zajímalo, přeci jen bylo znát, že jej má větší než třeba taková Vločka s Tiarou. "Ano, mám. Jsou tam malá vlčátka. Takhle jsi byl v bříšku i ty se sourozenci, než jste se dostali na svět," vysvětlila jsem mu s úsměvem.

Vlčata
Arne se Solveig se pohřbu chtěli účastnit. Netušila jsem, jak něco takového mohli přijmout, ale tu možnost měli a účastnit se chtěli. Já jsem jim jen přikývla. Rozhodně bych jim v tom nebránila, na to jsem neměla ani právo. Alespoň takhle bylo o dvě vlčata na hlídání méně. Ovšem ne že by mi to vadilo, ale cítila jsem na sobě únavu a jakousi nevolnost a do toho hlídat pět vlčat? No necítila jsem se na to momentálně.
Ovšem Sindri nevěděl, co má vlastně děla a jak se rozhodnout. "Já tu zůstávám," prohlásila jsem k němu a pousmála se na malého Einara. Byl mu tak podobný. Rannei se také chystala, že by šla. Nepůjdou nakonec všechna vlčata? Jediný Espen se zdál, že tu s námi zůstane.

Vlčata, Vločka, Tiara

Snad jsme měly všechna vlčata, co tu byla. U toho drama ohledně Cinder nebylo vhodné, aby byla. Sice jsem neměla nic proti tomu, aby o smrti věděla, ale byl tam zmatek a její truchlící rodina. Teď tam měli být její nejbližší a vlci, co vyřeší, kdo jí to udělal. Takhle budou alespoň vlčata v bezpečí.
Došly jsme dostatečně hluboko do úkrytu. Rozhlédla jsem se a podívala se po vlčatech. Tiara měla dobrý dotaz, kolik jich mělo být? "Snad ano. A kolik jich je? Tuším, že jsem jich předtím zahlédla pět. Pět by jich mělo být," odvětila jsem k šedavé vlčici. Posadila jsem se tak, abych na všechna viděla a zároveň se nemotala pod nohy Tiaře a Vločce. "Uvidíme, ale upřímně doufám, že jich tolik nebude," pousmála jsem se. Vlčata jsem chtěla, ale taky to chtělo nějaký rozumný počet.
Přirozeně se vlčata začínala vyptávat, co se vlastně stalo. Nadechla jsem se, abych mohla odpovědět, ale Tiara byla rychlejší a vlčatům situaci vysvětlila. Já jsem k tomu neměla co dodat. Bylo to vážně hrozné, co se stalo. Moc jsem doufala, že Mercer, který šel obejít okolí, bude v pořádku.
Zastříhala jsem ušima, když se vlčata začala představovat. Rannei, Espesn. Zapamatovala jsem si jména, Solveig jsem již znala. Další bylo Sindri a Arne. Konečně jsem znala všechna jejich jména.
Nadále jsem zůstávala v tichosti a naslouchala Tiaře a vlčatům. Vlčata byla dost zvídavá, což mě ani nepřekvapovalo a musela jsem se nad tím pousmát. Byla jsem zvědavá na ty naše. A že se dala do pohybu. Střihla jsem uchem a pohlédla k zakulacujícímu se břichu. Netušila jsem, jak dlouho, ale dlouho to jistě už nebude. Polkla jsem. Nevěděla jsem moc, co od toho porodu vlastně čekat. Zavrtěla jsem hlavou a opět se začala soustředit na vlčata. "Jak jste tu dlouho?" zeptala jsem se náhle Vločky a Tiary. Ani jednu jsem pořádně neznala, tak nebylo od věci je poznat. Ještě když případně Vločka bude po tlapce s hlídáním.

Na Mercera jsem se vděčně pousmála. Cítila jsem, jakou oporu v něm mám. O to víc jsem byla klidná, když jsem se rozhodla ucházet o vyšší pozici. Netušila jsem, jaká bude reakce, ovšem za pokus to stálo.

Einar, Mercer
Předstoupila jsem před okřídleného Alfu a vyčkávala. Nebyla jsem jediná, kdo o deltu stál. Se mnou tu byla ještě Stina, Cipher, Vittani a Taiclara. Jen jsem po nich hodila očko a pohled jsem stočila zpět na Einara.
Prvně zrzek začal mluvit ke mně. Rostliny jsem tedy hledat nemusela. Přikývla jsem. Čekal mě tedy jiný úkol. Měla jsem vytvořit zahrádku pro bylinky. Na první dobrou jsem netušila, jak tohle provedu. Musela jsem vytvořit všechno sama, ač jsme tedy měla povolenou pomoc od vlků se zemí. "Udělám pro to maximum, slibuji. Vrhnu se na to hned, jak mi to můj stav a budoucí vlčata dovolí," řekla jsem rozhodně. Věděla jsem, že první týdny budu určitě muset být s vlčaty a následně napadne sníh. Těžko říct, jak to ještě vymyslím. Dále zadával úkoly ostatním.
Zařadila jsem se vedle Mercera a usmála jsem se na něj. "Budu mít na starost zahrádku s bylinkami. Řeknu ti ale, že ještě nemám nápad, jak to udělat," špitla jsme tiše k němu.
Dále Einar přišel s novinkou - postavení Epsilon. Zajímavé a přišlo mi to v našem počtu rozumné. Ještě co se týče mladých vlků.

Cinder zmínka, následování Vločky a POPOHNÁNÍ VLČAT, KTERÁ NEŠLA S VLOČKOU
Do toho všeho oznamování a povyšování se dobelhala Cinder, která vypadala, že brzy vydechne naposledy. Vytřeštila jsem oči, když jsem její velmi poraněné tělo viděla. Co se jí u všech bohů stalo? Kdo jí to provedl? Než jsem se nadála, Hanka mě poslala s Tiárou za Vločkou se postarat o vlčata. Na nic jsem nečekala a klusala za bílou vlčicí. Pakliže nějaké vlče bylo jinde, než mělo být, popohnala jsem je směrem k Vločce.

Šalvěj (drobná zmínka nahoře), Mercer (úsměv), Einar (zájem o deltu)

Otočila jsem hlavu opět k Einarovi, který promlouval k Šalvěji, které se dostalo pochvaly a zároveň povýšením na deltu a hlavní léčitelkou. Pousmála jsem se na ni. Byla zřejmě vážně šikovná a tedy si to zasloužila. Já bych se naopak asi měla stydět, svou funkci jsem neplnila na sto procent, toho jsem si byla moc dobře vědoma. Ovšem když už jsem byla na území, nepotkala jsem zraněného, nebo někoho, s kým bychom si mohli předat zkušenosti ohledně rostlin.
Také i dalším se dostalo pochval, upozornění a povýšení. Einar vyzval i zbytek, kdo má zájem o povýšení, ať předstoupí. Na chvíli jsem se zamyslela, zda o něco takového stojím. Věděla jsem, že ve smečce chci zůstat, to nebyl problém. Také jsem se chtěla konečně zlepšit v rostlinách. Sic jsem nebyla kdoví jak ambiciózní nebo průbojná, stále jsem si myslela, že bych se o pozici delty mohla ucházet, ač jsem nevěděla, co na to alfa. Zkusit jsem to ovšem mohla, nic horšího než odmítnutí nedostanu. Doufejme. Pohlédla jsem krátce na Mercera a zhluboka jsem se nadechla. Bylo tu příliš vlků, ale musela jsem vyjít z komfortní zóny a tohle byla ta příležitost. A tak jsem předstoupila před zrzavého vlka.

Einar, Mercer
S králíkem v tlamě jsem stále po boku Mercera a vyčkávala, až se nám Einar začne věnovat. Králík byl vyčerpanější a vyčerpanější. Sem tam sebou škubl v naději, že jej pustím, ale to se nepodařilo. Zastříhala jsem, když zrzavý alfa začal mluvit k nám všem. Už to byla čtvrtá zima? Neskutečně ten čas letěl a ani mi to nepřišlo. Pořádně jsem ani nevěděla, kolikátou zimu tu budeme my s Mercerem, možná právě už ta čtvrtá? Třetí? Následně mluvil o lovcích, což mě se netýkalo, ale role mi dávaly smysl.
Konečně jsem mohla pustit králíka z tlamy. Na nic jsem nečekala a ušáka pustila. Chudák byl rád, že ho nemám v mém sevření. Vydechla jsem a mlaskla. Měla jsem králičí chlupy po celé tlamě. Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla na Mercera. Pokývala jsem. Bylo tu teď dost rušno a sednout si někde opodál, kde všechno uvidíme a uslyšíme bude fajn a zároveň nebudeme v úplném středu. Následovala jsem ho a pak se vedle něj pohodlně usadila.

Einar, Mercer, Vločka, Kafka
"Viď, taky mám ten dojem. Šílený, jak to čas letí," špitla jsem já k němu. Dále jsem poslouchala alfu, který měl ke všem co říci. Bylo toho tolik, že jsem určitě všechno nepobrala a jistě mi něco vypadlo. Každopádně jsem si zapamatovala informace ohledně fialky, která byla od teď pomocnicí pro ostatní, a také jsem zjistila všechna jména vlčat Einara a Stiny. Oheň nad nimi byl rozhodně zajímavý, takové ukazovátko.
Sebou jsem mírně škubla, když řekl mé jméno. Sděloval tu krásnou informaci. Pousmála jsem se a pohlédla k Vločce a Kafce, které nám měly pomoci připravit pelech. "Děkujme, určitě vám vypomůžeme, ať to neděláte samy," broukla jsem k těm dvěma.

Mercer, Einar, Hanka

« území

Následovala jsem Mercera do úkrytu, do kterého šel i Einar. Vnitřně jsem zajásala. Mohli jsme se konečně těch ušáků zbavit. Taky se zdálo, že bude sraz. Minimálně jsem soudila dle Einarovéhi vytí. Po dlouhé době budu na srazu, ten poslední jsem těsně minula.
V úkrytu už bylo hafo vlků. Některé... Vlastně snad většinu jsem viděla poprvé v životě. Zastříhala jsem ušima a prohlédla si ostatní. Následovala jsem partnera, který bez váhání šel k alfovi. Na nic jsem nečekala, a také jsem se za ním vydala. Už u něj stála hnědá vlčice (Hanka, teď nevím, jestli se znají, pardon). Pokývala jsem hlavou, jinak to s plnou tlamou králíka nešlo, ještě když se z posledních sil snažil dostat z mého sevření. Mercer se ujal slova... Dejme tomu a já jen pokývala hlavou s druhým králíkem. Ten se snažil z posledních sil dostat z mé tlamy. Nepodařilo se. Žil a nevypadlo, že by měl v následující sekundách zemřít, ale b vyčerpaný a určitě by mu bodl spánek. Ovšem obávala jsem se, že toho se už nedočká. Spíše ho čekají ještě náročné chvíle, pokud se na nich měla vlčata učit lovu.

Nečekala jsem, že budu takhle spokojená, jako jsem byla teď. Čekala jsem víc... Nepříjemností? Na druhou stranu to ovšem ještě mohlo přijít, přeci jen jsem byla v půlce? Tak nějak to mohlo být. Mlaskla jsem a pohlédla na Mercera."Děkuju, Mercere," odvětila jsem a vděčně jsem se na něj podívala. Bylo hezké mít po svém boku někoho, kdo tu pro mě je za každé situace. Nemohla jsem si přát nikoho lepšího než byl on. "Já se taky moc těším... Na to, jací budou," pověděla jsem až skoro zasněně. Budou podobní spíše mně, Mercerovi nebo to snad bude nějaká kombinace nás dvou? Povahově spíše já? Mercer? Nebo to bude originál? Nedokázala jsem odhadnout, ani to vlastně nešlo. Museli jsme si na tohle počkat. ještě chvíli.
Králík u hnědých tlap sebou škubal. Už by to chtělo je nějak vyřešit. Nemohli jsme přeci být jejich chůvy. "Jo, to bude asi lepší, než tu s nimi ležet a doufat, že si je někdo převezme," přikývla jsem a čapla toho svého do tlamy a následovala partnera do úkrytu.

» úkryt

Mercerův nápad vlastně nebyl vůbec špatný a ani mě něco takového nenapadlo. "No... To by se určitě dalo. O četnost prohlubní nemám strach a větve tu určitě také budou," přikývla jsem a rozhlížela se kolem. Tedy... ne že bych ty větve čekala tady, to ne. Spíše jsem doufala, že uvidím Stinu a její vlčata. Ovšem to se nestalo a mi tu stále tedy hlídali dva vyděšené králíky. Jaký to den. "To máš taky pravdu. My půjdeme za nimi a oni přijdou sem. A s těmi králíky to není tak jednoduché," pronesla jsem a tu poslední větu si spíše broukla pro sebe. "Jo, počkáme. Snad se tu brzy objeví," přikývla jsem. Přeci jen s vlčaty jít daleko nemohla a taky budou brzy unavená, ne?
S králíkem mezi předníma jsem ležela a nasávala horský vzduch, který byl příjemný. Tahle chvíli klidu mi bodla. Začínala jsem být mírně unavená a cítila se trochu... jinak. Neuměla jsem to moc popsat, ale cítila jsem to. To, na co jsme se oba dva moc těšili. "Cítím se dobře, ale unaveně. A... Myslím, že je vše tak, jak má být," zazubila jsem se a mrkla na něj. Doufala jsem, že takhle v pořádku to bude probíhat i nadále. Snad se nesetkáme s nějakými komplikacemi. No tak, Sierro! Snažila jsem se chmurnější myšlenky vyhnat z hlavy.

Stála jsem s unaveným králíkem v tlamě a rozhlížela se kolem sebe. Vymýšlela jsem, kam je dát, dokud se Stina s vlčaty nevrátí. Upřímně jsem doufala, že tu budou, když jsme jim je měli donést. Ale bohužel. Tázavě jsem se podívala na Mercera, zda nemá nějaký nápad. Ten si lehl a králíka přišpendlil předníma nohama. Po jeho vzoru jsem udělala to samé.
Zdálo se, že oba králíci jsem znavení tím vzpouzením. Nedivila jsem se. Celou cestou kopal a snažil se utéct a nejspíše mu docházeli síly. Na jednu stranu mi ho bylo líto, jistě musel být vyděšený k smrti. Ovšem takhle to holt chodilo. Potravní řetězec. "Mhm. Koukám," přikývla jsem a přeci jen se rychle rozhlédla, zda někoho v našem okolí neuvidím. Nic. "Jo. To bychom mohli. Moc jiného mě nenapadá, kam ty dva zatím odložit, aby neutekli. Kdybychom je mohli aspoň liány přivázat k zemi," vydechla jsem. Ovšem já jsem zemí neoplývala, tudíž jsme měli asi smůlu, pokud to nedokázal Mercer. "Kde myslíš, že můžou být?" zeptala jsem se.
Už to nějakou chvíli bylo a cítila jsem se... jinak. Očkem jsem pohlédla na mé břicho, které možná mohlo být větší, ovšem byla jsem s ním nonstop tudíž jsem tu změnu nemusela ani vidět, ale cítila jsem, že je něco jinak. Že jsem v očekávání. Střihla jsem uchem a pohlédla na Mercera s drobným úsměvem.

« Nížina hojnosti přes Hraniční

Lov živých králíků se nám povedl víc než úspěšně. Měli jsme donést živého jednoho králíka, ale my nesli dva. Měla jsem u toho vážně radost. Ovšem ten králík rozhodně ne a celou cestu se vzpouzel a snažil se dostat z mého sevření. Několikrát se mu to málem i povedlo. No naštěstí jsem ho udržela a víc ho zkousla. Stále jsem se snažila ho neporanit moc, ač jsem tu krev drobet cítila v tlamě.
Určitě bychom si s Mercerem něco pověděli, ale s těmi králíky v tlamách to nešlo, a tak jsem kráčela mlčky zpět do hor až na území smečky. Dorazila jsem na místo, kde předtím byla Stina s vlčaty, ale už jsem je neviděla. Otočila jsem se na Mercera s výrazem: "Co teď s nima?" Přece tu nebudeme stát jak dvě tvrdá y s králíkama v tlamách. Museli jsme něco vymyslet. Ale co? I kdybychom je dali do nějakého většího důlků nebo díry, bála jsem se, že vyskočí a zmizí pryč.

Na jeho poznámku jsem se upřímně zasmála. Vlastně by mě to ani nepřekvapilo. Einar už takový byl, ovšem to rozhodně nebylo nic proti němu, s ním jako alfou jsem byla spokojená, ač to tedy bylo něco, co jsem nemohla srovnávat, jelikož jsem ve smečce předtím nikdy nebyla.
Přikývla jsem. "A možná dokonce jedno z těch největších dobrodružství našich životů," ušklíbla se. Oba jsme toho měli za sebou jistě dost. Má pochroumaná rodina toho byla důkazem, ale tohle dobrodružství bude zcela jiné a velké. Těšila jsem se, ale zároveň jsem se toho trochu bála, jak to všechno zvládnem. Na druhou stranu jsem se nemohla bát, když jsem po svém boku měla Mercera.
Teď byl čas na králíky. Podařilo se nám najít králičí rodinku a teď bylo třeba jednoho z nich ulovit a donést na území. Plížila jsem se k nim obloukem a když byl čas, vyběhla jsem a hnala je rovnou k Mercerovi. K němu běželi dva a jednoho úspěšně chytil. Já stále běžela a rozhodla se, že se pokusím chytit i toho druhého. Prudkou zatáčkou jsem se hnala za ním a ač jsem na trávě sklouzla a spadla na zem, králíka jsem měla v tlamě. Žil, ač jsem cítila jeho krev v tlamě. Vzpouzel se, ale nepodařilo se mu vyvlíknout. Spokojeně jsem se rozešla k partnerovi, který taky jednoho ušáka měl. "To byom mheili," zahuhňala jsem. Teď nezbývalo nic jiného, než ne dopravit na území. Rovnou jsem se tam i rozešla, nemělo smysl otálet se dvěma králíka v našich tlamách, kteří se vzpouzeli a chtěli se vymanit z našich sevření.

» Alatey přes Hraniční

Spokojeně jsem na něj zamrkala. "Dobré ráno," odvětila jsem s úsměvem a ještě jednou dlouze zazívala. Cítila jsem se odpočatá a plná energie. Tu jisto jistě budu ještě potřebovat. Měli jsme od Einara úkol, který musíme splnit. Otřela jsem se o jeho srst na tváři a skoro až zavrněla. Vážně jsem se cítila moc dobře. Že by to bylo znamení, že vše proběhlo v pořádku a na cestě je nový život? Možná.
Přikývla jsem. "Určitě ano." Nedivila bych se, kdyby na nás na hranicích už čekal, zda toho králíka neseme. Zvedla jsem se a protáhla ztuhlé tělo. Vyšla jsem ven a zašklebila se ve chvíli, kdy mi paprsky zasvítily přímo do očí. "Joo. To bych moc ráda. Kdo ví, jak dlouho pak budeme muset být v úkrytu a starat se o ty naše prcky," usmála se. Těšila jsem se na to, to rozhodně. Každopádně naposledy před příchodem vlčat bych nohy ráda protáhla.
Postavila jsem se vedle Mercera a také nasála pachy. Králíky jsem rozhodně cítila. "Taky je cítím," špitla jsem a oči přesunula jejich směrem. "Jo. Tahle naše technika funguje," zazubila jsem se a přišpendlila se k zemi a pomalu se obloukem ke králíkům blížila. Byli docela blízko, což mě mírně překvapilo, ale nejspíše nás necítili, jelikož jsme my jsme byli pro ně po větru. Zastříhala jsem ušima, jakmile jsem zaslechla jejich hopsání a o to víc se zasoustředila. Ještě kousek jsem se k nim přiblížila a rozeběhla se. Snažila jsem se je nahnat směrem k Mercerovi. Někteří cestou uhnuli, ale přeci jen dva mířili přímo k Mercerovi, který měl teď za úkol je chytit.

Spokojeně jsem ležela vedle Mercera s přivřenýma očima. Cítila jsem se neskutečně šťastně a vlastně se už nemohla dočkat toho, až se naše vlčata narodí. Ovšem to si budeme muset chvíli počkat. "Moc se na ně těším," broukla jsem k němu a oči zavřela úplně.
Celé mě to popravdě jaksi vyčerpalo a já se ponořila do hlubokého bezesného spánku. Přeci jen byl i večer, takže ideální čas se prospat a nabrat nové síly a energii, přeci jen nás čekal ještě lov toho králíka, kterého musíme donést.
Neměla jsem moc tušení, jak dlouho jsem spala, ale probudily mě první ranní paprsky. Zvedla jsem oči a zívla. Pokud i Mercer spal, ještě jsem tiše ležela a sledovala krajinu, co jsem viděla z naší malinkaté jeskyně.
Zdálo se, že velká vedra přešla a počasí bylo o něco přijatelnější. I teplota o něco klesla. Ještě jednou jsem zazívala a zastříhala ušima. "Budeme muset jít pro toho králíka," špitla jsem k němu a očima pátrala, ale z téhle pozice jsem žádného neviděla.