Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« úkryt

Skadir mě hned uvítal, jak mě uviděl. Usmála jsem se na něj a olízla ho na tváři. "Už jsem zas tu a teď nikam nepůjdu, budu s vámi," řekla jsem a pohlédla i na své dvě dcery, které také měly radost z mého návratu.
"Ano, Tyree, půjdeme hned, neboj se," ujisitla jsem nedočkavou Tyree. Nedivila jsem se, že chvátali ven, však i já jistě byla zvědavé vlče. Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a vyrazila konečně ven.
Stmívalo se, ale ještě bylo docela vidět. Myslela jsem, že to stihneme dříve, ale hory i ve tmě jsou krásné, když je jasná obloha. Přitom jsem vzhlédla pohled vzhůru. A opravdu obloha byla jasná a sníh se na zemi pomalu a jistě začal třpytit. "To je krása," vydechla jsem a pohlédla na Mercera, kterému jsem věnovala spokojený úsměv. Ten vše vlčatům trpělivě vysvětlil. Byl úžasný táta. "Dávejte ale na sebe pozor, bude to klouzat, tak ať si nic neuděláte," řekla jsme vlídně k vlčatům, která byla jistě jako z divokých vajec.

Jakmile jsem pomohla s ošetřováním zraněných, vydechla jsem si. Nikomu nebylo nic vážného a ze všeho se všichni dostanou. Ani jsem nepostřehla, co se vlastně stalo, ale dle ran šlo nejspíše o souboj s jinými vlky. Že by se vrazi Cinder vrátili? To snad ne!
Obrátila jsem se na Einara a na jeho požadavek jsem mlčky přikývla. Rozhodně to bylo rozumné, potřebovali jsme více bojovníků, když se dějí takovéto nepříjemnosti. Povzdechla jsem si. Zřejmě už jsem udělala vše, co jsem měla a mohla se tak vydat zpět za vlčaty a Mercerem.
Vracela jsem se zpět do naší skulinky, ale tam jsem ani nedošla, jelikož Mercer s vlčaty vylezli ven. Nedivila jsem se. Vlčata byla zvídavá a už je nešlo moc držet uvnitř. Museli poznávat i náš velký úkryt. Pousmála jsem se na všechny, když jsem k nim dorazila. "Koukám, že jste se vydali na průzkum, co?" pousmála jsem se a všechny tři olízla. Rostli jako z vody, až to bylo neuvěřitelné.
"Nejspíše se poprali s někým cizím dle ran," řekla jsem k Mercerovi. "Mám od Einara vzkázat, že bude potřeba naučit vlky bojovat s Xanderem, Stinou a Podbělem," vydechla jsem.
Otočila jsem se opět k vlčatům. "Chcete prozkoumávat, že? Venku je již světlo, tak bychom se mohli vydat ven, co vy na to?" Odpověď mi byla jasná, když jsem viděla, jak chtěli všechno prozkoumávat.

» území

Vlčata si hrála a já jim do toho nezasahovala, pokud to nebylo nutné. Sledovala jsem je s úsměvem, jak do sebe šťouchají, ožužlávají se. "Rostete jako z vody," pousmála jsem se, ač tohle přirovnání v této situaci nebylo možná to nejlepší.
Přišla jsem s nápadem mít vlastní úkryt, jen pro nás pět. Přišlo mi to fajn, dokud Mercer nenarazil na bezpečnost. Vlastně měl pravdu, že to nemuselo být v téhle době potop a s Cinder smrtí dobrý nápad. "Máš pravdu. Takhle to asi bude zatím lepší," uznala jsem nakonec a pohlédla na drobky, které jsem chtěla chránit.
"Bojovníčci po tobě," zazubila jsem se na hnědého a otřela se o jeho tvář. Měli jsme hezkou rodinnou idylku, dokud jsem nezaslechla naléhavý křik a mé jméno. Něco se dělo a byla jsem tam potřebná. Nehodilo se mi to, chtěla jsem být s rodinou, ovšem i smečka byla má rodina a musela jsem pomoci, pokud to bylo třeba. Přikývla jsem na Mercera a ještě pohlédla na vlčata, od kterých se mi viditelně nechtělo. Všechna jsem olízla a vydala se ven z jeskyňky.
Viděla jsem několik vlků že smečky a nevěděla, co se vlastně stalo. Došla jsem k Einarovi a Astrid. "Co se děje? S čím mám pomoci?" ptala jsem se hned a pohlédla na Alfu, který byl také viditelně zraněný jako ty dvě šedé vlčice.Jakmile jsem měla instrukce, pustila jsem se do ošetřování.

Očima jsem sjela na Skadira, který byl unešený ze slov, co jsme s Mercerem vypouštěli z tlamy. Bylo to tak roztomilé. "Neboj, brzy tohle taky dokážeš, Skadire," pousmála jsem se na něj láskyplně a pohlédla na Mercera. "Snad ano. Přeci nemůžou vyrůstat několik měsíců jenom tady v jeskyni," vydechla jsem. Museli jednoho dne jít ven a rozhodně jsem je nechtěla vodit do té situace, která byla venku, na to ještě rozhodně připravení nebyli.
Mezitím si všechna tři vlčata hrála a já je jen s šťastným úsměvem sledovala. Já sama jsem si na tohle období nevzpomínala, ale doufala jsem, že jsem byla taky tak hravá a šťastná. Ani jsem si nevybavovala, kdy se to všechno zvrtlo. Možná to tak bylo od začátku? Těžko říct. Moje matka nebyl rozhodně matkou roku, avšak já chtěla být její opak a všem třem dát všechnu lásku světa.
Mercer si odkočil a když se vrátil, nesl zpět větývku, kterou dal vlčatům na kousání. Pousmála jsem se na něj a chvíli ho mlčky sledovala. Jistě by si někdo řekl: On a otec? Ovšem na mě působil jako naprosto úžasný táta. Byla jsem vážně šťastná. Skadir se do klacku hned pustil. "Koukám, že jsi to hned pochopil," zasmála jsem se.
Otočila jsem se k partnerovi. "Tak mě napadá. Nechceme si najít vlastní úkryt? Já vím, že náš domov je tady, ale... Tam bychom byli my, nás pět a nikdo jiný. Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se a poočku sledovala tu naši trojku.

Spala jsem dost tvrdě. Ještě aby ne po tom všem, co se teď dělo. Neměla jsem ani ponětí, jak dlouho jsem vůbec mohla spát. Rozevřela jsem modré oči a podívala se na všechna tři vlčata, která spala, pila nebo zkoumala okolí. Pohlédla jsem na Elvu, která už také koukala. Měla modré oči. Byla mi dost podobná, jako Skadir Mercerovi. Pousmála jsem se a pohlédl na Tyree, která byla náš takový mix. Vyšlo to vlastně tak hezky všechno.
Pohlédla jsem na Mercera, který momentálně ležel s námi v menší místnůstce, která se stala naším domovem ještě na nějakou chvíli. Vlčata ještě nejsou připravená jít ven a už vůbec ne v tuhle dobu, když jsou tu potopy. Byla jsem ráda, že jsme v bezpečném smečkovém úkrytu. "Kdy myslíš, že ta voda začne opadávat?" zeptala jsem se hnědého vlka a povzdechla si. Nebylo to určitě nic pěkného.
Pohlédla jsem na Skadira, který byl aktivní a už tu cupital. Já se jen šťastně usmívala a Skadira pozorovala, sem tam mu pomohla na nožky, když mu to nešlo a užívala si to. Byla jsem mámou a užívala jsem si to. Ač mi bylo jasné, že přijde období, kdy to začne být náročnější. Ještě že byli tři. I Tyree se snažila 'pobíhat', a i ona sem tam zakopla nebo se jí hůře na tlapičky stavělo. Také jsem jí pomohla, když bylo třeba. A to samé jsem udělala i v případě Elvy, která rozhodně nechtěla být pozadu. "Ještě chvíli vydržte a budete moci pobíhat po úkrytu, vašem domově," broukla jsem klidně k potomkům. Ještě jsem chtěla, abychom pro jistotu se drželi této místnůstky, než je vypustíme 'do světa'. Což pro ně momentálně znamenalo celý úkryt.

× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku

Fialky jsem si všimla na poslední chvíli. Donesla misku s teplým odvarem. Pousmála jsem se na ni a vypila svou část. Cítila jsem se vážně dobře na to, že jsem před malou chvílí porodila vlčata.
Na řadu přišel výběr jmen pro tři uzlíčky štěstí. U jediného vlčka jsme se shodli na Skadirovi. Vážně se k němu hodilo. Pousmála jsem se a syna něžně olízla. Dále se nám podařilo pojmenovat černou vlčici, která byla podobná mně - Elva. Také se to k ní hodilo. Byla nejmenší a takové jemné jméno bylo ideální. Přišla na řadu druhá dcera. Něco jsem vyžbleptla, ale nebylo to nic extra. Ovšem Mercer to přivedl k dokonalosti. "Tyree, to je krásné," uculila jsem se na partnera a dcerky také jemně olízla jako předtím Skadira.
Zazívala jsem. Spánek by to rozhodně chtělo. "Děkuji, určit se prospím," přikývla jsem k němu a pohlédla na vlčata. Skadir se sem tam doplazil k otce, kde usnul, pak se zas vrátil vyhledat mé bříško. Byl tak roztomilý. Také se jemu jako prvnímu otevřela očka. Nestihla jsem ani usnout a prohlížela si jeho rudé oči, které měl po Mercerovi. "Skadirku, ty jsi šikovný!" pochválila jsem ho, ač jsem si nebyla jistá, zda je momentálně schopný to nějak uchopit. I Tyree brzy otevřela očka a soudě dle barvy jejích očí, oplývala vodou jako já. "Tyree, správně!" chválila jsem i dcerku. Pohlédla jsem na Elvu, ale ta se zdála, že momentálně spí a očíčka otvírat nechce.
"Jsou šikovní," broukla jsem k Mercerovi a položila hlavu k jeho tělo. Zavřela jsem svoje očka a také se po náročných chvílích odebrala do říše snů.

Usmála jsem se na Mercera. Sice měl pravdu, že víc mi to ulehčit nemohl, ale přesto jsem mu potřebovala za to poděkovat. Věděla jsem, že ne všechny vlčice měly takové štěstí, aby jejich partner byl takovou oporou, jako byl ten můj.
Na odpočinek jsem se rozhodně těšila, propsat se na chvíli. Zívla jsem a dožvýkala poslední bylinky, které mi Fialka donesla. Nechutnalo to zrovna nejlépe, ale věděla jsem, že by pomůžou. Teď jsem nic jiného již nepotřebovala, to nejdůležitější jsem měla u sebe. Pohlédla jsem na uzlíčky štěstí a každého jsem opět něžně olízla. Byli tak roztomilí. Nemohla jsem se vynadívat. "Ano, taky jsem moc vděčná za tu naši rodinku," vydechla jsem s úsměvem a olízla Mercerovi čumáček.
Přikývla jsem. Měl pravdu, jména byla důležité. Mlčky jsem přemýšlela a snažila se něco hezkého vymyslet, ovšem byla jsem na to dost vyčerpaná, aby mi mozek mohl něco hned vyhodit. Mercer začal a musela jsem uznat, že se mi to líbilo. Mávla jsem ocáskem. "Skadir. Jo, to je krásné jméno," uculila jsem se. Pohlédla jsem na černou vlčku. "Hm... Ela... Elka? Ne. Co takhle Elva?" nadhodila jsem, když jsem konečně něco vymyslela. Takové něžné a hezké, ne? "A co hnědé vlčce? Tylra? To zní asi divně, viď?" zeptala jsem se tázavě svého partnera.
Vlčata sílila. Pila mléko, spala. Nic jiného teď ještě nedokázala, ale i tak to bylo roztomilé sledovat. Skadir vypadal jako silný sameček, hnědá vlčice byla tak nějak normální a černá vlčka byla nejmenší z vrhu, ale zdála se být silná a zdravá, tudíž jsem o ni neměla strach.

Popravdě po porodu jsem ostatní vlky moc nevnímala. Jednak jsem byla vyčerpaná a za druhé jsem v tuhle chvíli měla před sebou uzlíčky štěstí a Mercera po mém boku, že mě nikdo jiný nezajímal. Jemně jsem znova všechna tři vlčata olízla, byla tak nádherná! Nemohla jsem se vynadívat. Cítila jsem se přes únavu vážně skvěle.
Otočila jsem se na Mercera, který tu se mnou celou dobu byl a za to jsem mu byla vážně vděčná. "Jsou," přitakala jsem až dojatě. Vážně byla krásná, ač teď vypadala tak, jako každé mládě po porodu. "Na tom máš zásluhu i ty, díky tobě jsme to zvládla o něco lépe a cítím se... vyčerpaně," řekla jsem se vší upřímností.
Okolí jsem začala vnímat až po chvilce, kdy jsem nejprve zaslechla hnědého vlka, který nám gratuloval. "Děkujeme, Arryne" odvětila jsem mu a pousmála se na něj. Arryn, vlk, kterého jsem neznala, ale byl součástí Alateyské smečky, a dokonce její hraničář. Také se rozpovídal o situaci venku, která dle všeho nebyla vůbec pěkná. Povzdechla jsem si. Venku jsem byla před srazem, a to tam tak hrozně ještě nebylo. Teď jsem měla obavy, zda budeme v pořádku, zda budou v pořádku hlavně naše vlčata.
Také se tu motala Fialka, která donesla bylinky. Mercer ji pustil blíže ke mně a našim potomkům. Donesla mi bylinky, které mi pomohou se zotavením. "Děkuji, Fialko," pousmála jsem se na ni a bylinky si převzala a hned je zkonzumovala. Ovšem zdálo se mi, že je tu až přespříliš vlků a já na to byla dost unavená a chtěla jsem klid pro sebe, ale i pro vlčata, která prozatím klidně spala. Naštěstí se o to Mercer postaral a vlky slušně poslal pryč. "Děkuju," špitla jsem k němu a otřela se o něj.
Nakonec tak nějak všichni poodešli o kus dál nebo odešli úplně a zdálo se, že jsme tu konečně my. Rodina. "Mercere, moc si vážím toho, že jsi tu pro mě byl a stále jsi. Jsi mi oporou, za kterou nedokážu dostatečně poděkovat," špitla jsem k němu a jemně se pousmála.

Espen měl jakési poznámky k mé maličkosti. Měl prořízlou tlamu na to, kolik mu bylo. Než jsem stihla zareagovat, vložil se do toho příchozí Vidar. Pousmála jsem se na něj. Momentálně jsem už neměla moc myšlenky na to to malému Espenovi vysvětlovat.
Stihla postřehnout příchod Cipher a Mercera, jak stihl ještě přinést kožešinu. Najednou jsem se necítila tak dobře, jak před chvilkou. Bylo to tu? Chtěla vlčata na svět? Zavřela jsem oči a natáhla hlavu k partnerovi. Moc jsme si vážila toho, že tu byl se mnou, a tak jsem se mohla cítit o něco lépe.
Vydechla jsem a následně zaskučela bolestí. Nečekala jsem, že to půjde hladce a bez problémů, ale takové bolesti jsem asi úplně nečekala. Nebyla jsem ani největší vlčice, tudíž i to mohlo hrát roli. Ovšem z bolesti mi až vyrazily slzy.
Ležela jsem na boku a vydechovala a bolest nepřecházela. Zakňučela jsem a snažila se myslet na něco jiného, než na tu bolest. Netušila jsem, jak dlouho to trvalo, ale jedno z vlčat se již dostalo na svět. Hnědá vlčice. Hned jsem ji instinktivně očistila a nechala ji u mého břicha a struků, ze kterých brzy začala sát mléko.
Do toho se ohlásily další bolesti. Nedokázala jsme říct, zda je to lepší nebo horší. V očích ale bylo vidět, že to nebylo ani trochu nic příjemného. Po nějaké době se u mého ocasu objevil hnědý vlček, který byl dost podobný Mercerovi. Zopakovala jsem to co předtím. Vlčka jsem očistila a nechala ho vedle sestřičky pít mléko.
Celé tohle se opakovalo ještě jednou. Bolesti. Mé bolestné zvuky a náhle třetí vlče, které bylo zas podobné spíše mně. Pousmála jsem se a i druhou dcerku opečovala a nechala ji vedle svých sourozenců.
Zdálo se, že bylo po všem. Na mém obličeji se rozlil šťastný výraz. Nedokázala jsem ty pocity popsat a ani pořádně vnímat. Tentokrát mi stekla další slza, ale tentokrát se jednalo o slzu štěstí. Neskutečně jsem byla šťastná. Pohlédla jsem s dojetím na Mercera a zcela ignorovala přítomné. Nic proti nim, ale byla jsem plná všemožných emocí, které jsem směřovala jen k Mercerovi. Nedokázala jsem ani nic říct, vše se dalo vyčíst z mých očí. Neskutečné štěstí!
Pohlédla jsem na novorozená vlčata, která se teď stala mým celičkým světem. Všechna jsem něžně olízla. Hleděla jsem na ně, jak sají mléko. Zdála se všechna silná, ač poslední vlče bylo menší, ale ne o moc. Vypadala i zdravě, což bylo nejdůležitější. Brzy i usnula vedle mého bříška a já se na ně s mateřskou láskou jen dívala.

Zívla jsem. Celá ta situace mě vyčerpala a ono mít v sobě pár vlčet také nebylo jednoduché. A vůbec, kdy jsem se pořádně prospala za poslední dobu? Moc ne a začínalo se to projevovat. "Uhm," přikývla jsem s úsměvem. "Jak říkáš, asi se těší ven a je jim moje tělo už malé," zavtipkovala jsem. "Myslím, že jo, jen nedokážu přesně říct kdy," pokrčila jsem 'rameny' a olízla Mercera na čenichu.
Mimo únavu jsem také pociťovala hlad. Přeci jen musela jsem být silná a nějakou výživu potřebovala i vlčata. Mercer se hned šel po něčem podívat. Byla jsem moc ráda, že zrovna s ním budu mít rodinu. Nedokázala jsem si to předtím představit a teď? Teď se to zrovna děje a brzy nás bude víc než jen my dva.
Hnědý vlk se brzy vrátil s kousky soba. Vděčně jsem se na něj podívala. "Děkuji," špitla jsem ještě a pak se do soba pustila. Hlad jsme vážně měla a asi nejen já, jelikož z kousků nic nakonec nezbylo. "Asi jsou taky nenasytní," pobaveně jsem se zasmála a stočila pohled k mému kulatému břichu, které se každým dnem zvětšovalo. "To není ani možné. Však jsem obří!"
No jo, pelech! "To jsme nakonec vůbec nestihly s tím vším kolem," poznamenala jsem. "To ještě určitě stihneme," řekla jsem a rozhlížela se kolem, do jaké místnůstky bychom mohli jít a kde by to bylo nejvhodnější pro porod. Zvedla jsem se a houpavým krokem jsem se vydala k jednomu ze stromů, co tu byly a kde naproti němu byla místnost, která sice nebyla největší, ale byla dost velká na to, abychom se do ní vešli. "Co říkáš na tohle?" pousmála jsem se.
Ještě jsem se otočila. "Espene pojď s námi zatím, než přijdou rodiče," broukla jsem k němu. Nerada bych ho nechala samotného bez dozoru.

Zpětně Arne, Vločka, reakce na Tiaru
Pousmála jsem se na Arneho, kterého očividně moje břicho zaujalo. Bylo to takové milé, že si všiml a vyptával se na něco, čemu ještě pořádně nerozumí. "Tak až budou na světě, určitě se stav se na ně podívat," broukla jsem mile k černobílému vlčkovi a dívala se, jak pomalu odchází ven. Chtěl se s Cinder rozloučit. Přikývla jsem na znamení, že rozumím.
Vločka se rozhodla vlčata hlídat venku. Bylo potřeba, aby s nima někdo šel a hlídal, aby nedělali něco nevhodného. Na její slova jsem jen v tichosti přikývla a uvelebila se na místě. Opravdu se zdálo, že půjdou všechna vlčata ven kromě Espena, který chtěl zůstat tady. Ale kdo ví, zda si to ještě nerozmyslí, když uvidí zbylé sourozence jít ven.
Pohlédla jsem na Tiaru, která se dostala do nepěkného rozpoložení. Ovšem chápala jsem ji, přeci jen to bylo těžké a celková atmosféra byla vypjatá. "Rozumím, jdi, já to tu zvládnu," ujistila jsem vlčici a přikývla. Také jsem cítila, že by se mi hodil čerstvý vzduch, ale obávala jsem se, že to už moc nestihnu. Cítila jsem již dost pohybů, které ne všechny byly příjemné a intuice mi říkala, že to brzy bude tady.
Mercer
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla Mercera. Na tváři se mi rozlil blažený výraz. "Mercere, ráda tě vidím," netáhla jsem k němu čumáček, který jsem ihned zabořila do jeho srsti, když se ke mně dostal dostatečně blízko. "Ah... To je dobře," odvětila jsem a sklopila očka. Situace to byla vážně smutná, ale teď již mohla její dušička být v klidu. "Cítím se... Asi dobře. Jsem unavenější, ale to možná bude z toho všeho kolem a taky cítím pohyby vlčat," prozradila jsem mu s jiskřičkami v očích. Těšila jsem se. Ač jsem měla stále obavy, jak to všechno zvládnut. "Možná bych něco snědla?" nadhodila jsem. Snad tu byly nějaké zásoby, aby nemusel ven.

Vločka
Vločka dle jejích slov tu byla třetí zimu. Což mě lehce překvapilo, jelikož jsme se pořádně ani nestihly ani poznat. Na druhou stranu jsme každá dělala něco jiného a přeci jen já trávila hodně času s Mercerem. Tedy rozhodně jsem si nemohla na nic stěžovat. "Já? Páni... Když tak počítám, tak to teď bude čtvrtá zima, co tu budu," prohlásila jsem. Přišlo mi to jako hodně, když jsem to řekla takhle nahlas.

Tiara
Přikývla jsem. "No, tak to chápu. A teď jsi tady spokojená?" zeptala jsem se. Já to neměla s čím srovnat, tohle byla moje první smečka, ve které jsem byla a... a byla jsem spokojená, cítila jsem se tu jako doma, ač jsem moc členů neznala. Ovšem teď budu nějaký čas na území s vlčaty, tak jsem čekala, že se to alespoň trochu změní.

Einar
Dorazil k nám Einar s informací, že bude pohřeb. Přikývla jsem smutně a vydechla. Bylo to šílené, co se stalo. "Já zůstanu tady a pohlídám také vlčata," odvětila jsem. Asi jsem se necítila zrovna na to, abych se účastnila pohřbu. Přeci jen tam byli Cinder bližší vlci, kteří by tam měli být a já bych tam byla přeci jen navíc a v mém stavu jsem raději chtěla zůstat tady, v klidu. V rámci možností. A případně se mohu s Tiarou více seznámit, když ta by tu také zůstávala.

Arne
Černý vlček, Arne, přistoupil blíže a prohlédl si mé břicho, jako jsem chviličku předtím udělala já. Přirozeně jej to zajímalo, přeci jen bylo znát, že jej má větší než třeba taková Vločka s Tiarou. "Ano, mám. Jsou tam malá vlčátka. Takhle jsi byl v bříšku i ty se sourozenci, než jste se dostali na svět," vysvětlila jsem mu s úsměvem.

Vlčata
Arne se Solveig se pohřbu chtěli účastnit. Netušila jsem, jak něco takového mohli přijmout, ale tu možnost měli a účastnit se chtěli. Já jsem jim jen přikývla. Rozhodně bych jim v tom nebránila, na to jsem neměla ani právo. Alespoň takhle bylo o dvě vlčata na hlídání méně. Ovšem ne že by mi to vadilo, ale cítila jsem na sobě únavu a jakousi nevolnost a do toho hlídat pět vlčat? No necítila jsem se na to momentálně.
Ovšem Sindri nevěděl, co má vlastně děla a jak se rozhodnout. "Já tu zůstávám," prohlásila jsem k němu a pousmála se na malého Einara. Byl mu tak podobný. Rannei se také chystala, že by šla. Nepůjdou nakonec všechna vlčata? Jediný Espen se zdál, že tu s námi zůstane.

Vlčata, Vločka, Tiara

Snad jsme měly všechna vlčata, co tu byla. U toho drama ohledně Cinder nebylo vhodné, aby byla. Sice jsem neměla nic proti tomu, aby o smrti věděla, ale byl tam zmatek a její truchlící rodina. Teď tam měli být její nejbližší a vlci, co vyřeší, kdo jí to udělal. Takhle budou alespoň vlčata v bezpečí.
Došly jsme dostatečně hluboko do úkrytu. Rozhlédla jsem se a podívala se po vlčatech. Tiara měla dobrý dotaz, kolik jich mělo být? "Snad ano. A kolik jich je? Tuším, že jsem jich předtím zahlédla pět. Pět by jich mělo být," odvětila jsem k šedavé vlčici. Posadila jsem se tak, abych na všechna viděla a zároveň se nemotala pod nohy Tiaře a Vločce. "Uvidíme, ale upřímně doufám, že jich tolik nebude," pousmála jsem se. Vlčata jsem chtěla, ale taky to chtělo nějaký rozumný počet.
Přirozeně se vlčata začínala vyptávat, co se vlastně stalo. Nadechla jsem se, abych mohla odpovědět, ale Tiara byla rychlejší a vlčatům situaci vysvětlila. Já jsem k tomu neměla co dodat. Bylo to vážně hrozné, co se stalo. Moc jsem doufala, že Mercer, který šel obejít okolí, bude v pořádku.
Zastříhala jsem ušima, když se vlčata začala představovat. Rannei, Espesn. Zapamatovala jsem si jména, Solveig jsem již znala. Další bylo Sindri a Arne. Konečně jsem znala všechna jejich jména.
Nadále jsem zůstávala v tichosti a naslouchala Tiaře a vlčatům. Vlčata byla dost zvídavá, což mě ani nepřekvapovalo a musela jsem se nad tím pousmát. Byla jsem zvědavá na ty naše. A že se dala do pohybu. Střihla jsem uchem a pohlédla k zakulacujícímu se břichu. Netušila jsem, jak dlouho, ale dlouho to jistě už nebude. Polkla jsem. Nevěděla jsem moc, co od toho porodu vlastně čekat. Zavrtěla jsem hlavou a opět se začala soustředit na vlčata. "Jak jste tu dlouho?" zeptala jsem se náhle Vločky a Tiary. Ani jednu jsem pořádně neznala, tak nebylo od věci je poznat. Ještě když případně Vločka bude po tlapce s hlídáním.

Na Mercera jsem se vděčně pousmála. Cítila jsem, jakou oporu v něm mám. O to víc jsem byla klidná, když jsem se rozhodla ucházet o vyšší pozici. Netušila jsem, jaká bude reakce, ovšem za pokus to stálo.

Einar, Mercer
Předstoupila jsem před okřídleného Alfu a vyčkávala. Nebyla jsem jediná, kdo o deltu stál. Se mnou tu byla ještě Stina, Cipher, Vittani a Taiclara. Jen jsem po nich hodila očko a pohled jsem stočila zpět na Einara.
Prvně zrzek začal mluvit ke mně. Rostliny jsem tedy hledat nemusela. Přikývla jsem. Čekal mě tedy jiný úkol. Měla jsem vytvořit zahrádku pro bylinky. Na první dobrou jsem netušila, jak tohle provedu. Musela jsem vytvořit všechno sama, ač jsme tedy měla povolenou pomoc od vlků se zemí. "Udělám pro to maximum, slibuji. Vrhnu se na to hned, jak mi to můj stav a budoucí vlčata dovolí," řekla jsem rozhodně. Věděla jsem, že první týdny budu určitě muset být s vlčaty a následně napadne sníh. Těžko říct, jak to ještě vymyslím. Dále zadával úkoly ostatním.
Zařadila jsem se vedle Mercera a usmála jsem se na něj. "Budu mít na starost zahrádku s bylinkami. Řeknu ti ale, že ještě nemám nápad, jak to udělat," špitla jsme tiše k němu.
Dále Einar přišel s novinkou - postavení Epsilon. Zajímavé a přišlo mi to v našem počtu rozumné. Ještě co se týče mladých vlků.

Cinder zmínka, následování Vločky a POPOHNÁNÍ VLČAT, KTERÁ NEŠLA S VLOČKOU
Do toho všeho oznamování a povyšování se dobelhala Cinder, která vypadala, že brzy vydechne naposledy. Vytřeštila jsem oči, když jsem její velmi poraněné tělo viděla. Co se jí u všech bohů stalo? Kdo jí to provedl? Než jsem se nadála, Hanka mě poslala s Tiárou za Vločkou se postarat o vlčata. Na nic jsem nečekala a klusala za bílou vlčicí. Pakliže nějaké vlče bylo jinde, než mělo být, popohnala jsem je směrem k Vločce.

Šalvěj (drobná zmínka nahoře), Mercer (úsměv), Einar (zájem o deltu)

Otočila jsem hlavu opět k Einarovi, který promlouval k Šalvěji, které se dostalo pochvaly a zároveň povýšením na deltu a hlavní léčitelkou. Pousmála jsem se na ni. Byla zřejmě vážně šikovná a tedy si to zasloužila. Já bych se naopak asi měla stydět, svou funkci jsem neplnila na sto procent, toho jsem si byla moc dobře vědoma. Ovšem když už jsem byla na území, nepotkala jsem zraněného, nebo někoho, s kým bychom si mohli předat zkušenosti ohledně rostlin.
Také i dalším se dostalo pochval, upozornění a povýšení. Einar vyzval i zbytek, kdo má zájem o povýšení, ať předstoupí. Na chvíli jsem se zamyslela, zda o něco takového stojím. Věděla jsem, že ve smečce chci zůstat, to nebyl problém. Také jsem se chtěla konečně zlepšit v rostlinách. Sic jsem nebyla kdoví jak ambiciózní nebo průbojná, stále jsem si myslela, že bych se o pozici delty mohla ucházet, ač jsem nevěděla, co na to alfa. Zkusit jsem to ovšem mohla, nic horšího než odmítnutí nedostanu. Doufejme. Pohlédla jsem krátce na Mercera a zhluboka jsem se nadechla. Bylo tu příliš vlků, ale musela jsem vyjít z komfortní zóny a tohle byla ta příležitost. A tak jsem předstoupila před zrzavého vlka.