Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přivřela jsem oči a vnímala všechno kolem mě. Mercera, jeho doteky, dech a i pohyby. Tvář jsem tiskla k té jeho a nasávala jeho vůni. Opravdu jsem byla teď a tady. V hlavě mi už neproudily žádné myšlenky. Na jeho slova jsem mlčky a vděčně přikývla. Sama jsem netušila, co od toho čekat a ta slova pro mě znamenala moc. "Já tebe," zašeptala jsem k němu a olízla mu tvář. Vše jak kdyby utichlo a celý svět patřil jen a pouze nám. Vydechla jsem a nechala Mercera ať se postará o jeho část zakládání rodiny.
~
Jakmile bylo po všem, ulehla jsem na zem a hleděla mu do očí. Ať už to pro mne bylo jakékoliv, byla jsem ráda, že se otcem stal právě on. Vše proběhlo tak hladce a přirozeně, že jsem neměla momentálně skoro žádné obavy o tom, že bychom rodičovství nezvládli. Pokud si lehl ke mně, hned jsem se k němu schoulila a vychutnávala si ještě poslední chvíle jakéhosi vzrušení. "Budeme mít rodinu," zašeptala jsem jen s jemným úsměvem a přivřela modravé oči.

Pobaveně jsem se zasmála. Tak tak, ti tu jistě zůstanou. Co by se muselo teď stát, aby všichni králici z ničeho nic zmizeli? Těžko říct, ale nic takového se určitě nestane a tohle vyřešíme později. Teď jsme měli před sebou jiné věci. Založení rodiny s někým, koho jsem milovala a chtěla být do konce mých dnů.
Mercer můj návrh přijal a vytvořil malý plamínek, který tady tomu všemu dodal jistou romantickou atmosféru. Pousmála jsem se a hleděla na plápolající ohýnek. Cítila jsem se stále nervózně, ale zároveň o něco klidněji. Nevěděla jsem, jak bych tento pocit vlastně popsala. Na stěnách byly vidět pouze naše stíny, který se brzy staly jedním.
Přivřela jsem očka, když se o mě otřel. Vnímala jsem každý jeho dotyk, dýchaní a pohyb. Olízla jsem mu čenich a jemně se pousmála. "Jsem..." špitla jsem mu směrem k uchu. Slyšela jsem jeho bušící srdce a on mohl bez problému slyšet to moje. Oba jsme z toho všeho byli nesví, ale bylo to to, co jsme si oba přáli. "Děkuji... Myslím, že to zvládnu," ujistila jsem ho a snažila se znít dostatečně přesvědčivě, ač jsem vůbec netušila, jaké to může být.

Těšilo mě, že to viděl stejně jako já. Koutek by se rozhodně šikl. Přeci jen nížina taky nebyla nejvhodnějším místem na zakládání rodiny. Naštěstí jsme byli stále poblíž hor, kde se jistě nacházela více než jedna jeskyňka. Přikývla jsem a dala se do pohybu. Očima jsem pátrala po nějaké skulině, kterou bychom mohli využít.
Na králíka jsem už zapomněla. "Také myslím... a jak říkáš, k něčemu se nachomýtneme a zas se zdržíme. Myslím, že králíka tady najdeme poměrně brzy, jistě tu mají nory," řekla jsem a po nějaké se otočila, ale v blízkosti jsem žádnou neviděla, možná to bylo tou tmou.
Kráčela jsem po jeho boku a společně jsme si hledali dočasné hnízdečko lásky, kde započne nový život. Alespoň takhle poeticky to znělo. Natáhla jsem hlavu k místu, kterého si všiml Mercer. Přikývla jsem. "To by šlo. A romantiku jistě dodáš svou magií," zazubila jsem se. Nějaké ohýnky tomu jistě dodají na atmosféře. Takové svíčky. Opravdu se to dělo a mě došlo, že jsem z toho celá nervózní. Nikdy jsem rodinu nezakládala, tudíž jsem nevěděla, co od toho vlastně čekat. Vklouzla jsem do malé jeskyně a nervózně se na Mercera uculila. Co teď?

Šli jsme pro živého králíka a já u toho přemýšlela nad zakládáním rodinu a nemohla ty myšlenky vyhnat z hlavy, tak jsem je Mercerovi prostě sdělila uprostřed hledání živé hračky pro Einarova mrňata. Já sama publikum u takového aktu nechtěla a myslím, že ani Mercer o něco takového nestál. Do toho všeho je poslední dobou na území rušno a já bych byla raději za větší klid.
Přikývla jsem. Úplné soukromí mi bylo nejvíce sympatické. A nakonec celou tu situaci viděl stejně jako já. Pousmála jsem se a mávla ocasem. "Jo, to souhlasím. Ještě bychom pohoršili Einarovi vlčata," zavtipkovala jsem. "Máš nápad?" zeptala jsem se hned. Rozhlédla jsem se kolem. "Třeba tu bude nějaká menší jeskyně?" řekla jsem, když jsem hleděla na hranice hor a nížiny. "Případně můžeme mrknout někam jinam." Jak by vlastně takové místo mělo vypadat? Moc jsem neměla představu o tom, kde kdo vytvářel svoje malé kopie.
"Nejdříve králík nebo... zakládání rodiny?" zeptala jsem se. "Když už jsme odešli z území, tak máme chvíli klidu? Když bychom pak šli s králíkem zpátky, abychom se tam nějak nezdrželi," dodala jsem ještě, když jsem si vybavila, kolik vlků tam bylo, než jsme odešli.

« Alatey přes Hraniční

Bylo hezké vidět Mercera tak nadšeného. Já z toho byla také celá na větvi a nemohla jsem uvěřit, že nám to opravdu vyšlo. Minimálně tedy ta formální část. Zbytek budeme muset ještě zvládnout, ale i tak jsem se už moc těšila. Ale pravdou bylo, že pokud to máme stihnout do zimy, tak toho času vlastně nemáme tolik. "To máš pravdu. Čím dřív, tím líp," odsouhlasila jsem jeho slova.
Prvně jsme potřebovali splnit úkol od Einara. Chytit živého králíka. Myslím, že tady dole by to nemusel být problém. "To zvládneme raz dva," zazubila jsem se na Mercera a očima pátrala ve tmě, zda nějakého ušáka neuvidím. Rozhodně jsem jich pár cítila. "Mhm... Jak moc soukromí budeme potřebovat?" napadlo mě. Přeci jen vlků na území bylo teď vážně dost a představa, že tam někde pár metrů od nich tvoříme nový život se mi jaksi nezamlouvala. "Myslím... Je tam teď hodně vlků a nevím, zda není někdo další v úkrytu a..." nedokončila jsem větu, myslím, že mu jistě dojde, jak to celé vlastně myslím.

Potěšilo mě, že jídlo bylo vlastně správně. Pousmála jsem se, ale úsměv mi z tváři rychle zmizel, když Einar se zmínil o nechání vlčat napospas a přitom pohlédl na mě. Sklopila jsem oči k zemi a nervózně šoupla tlapou. Věděla jsem, že jsem tu předtím nebyla, ale rozhodně bych nenechala vlčata bez dozoru, případně bez matky. To jsem v plánu určitě neměla.
Několikrát jsem přikývla na jeho slova. "Určitě do toho dáme všechno," ujišťovala jsem alfu. Na druhou stranu bylo dobré vědět, že kdyby cokoliv, smečka se o naše potomky postará. Ovšem doufala jsem, že tohle nebude potřeba. I Mercer měl podobné myšlenky. Stát se mohlo opravdu cokoliv.
"Provedeme," řekla jsem a nejistě se pousmála. S těmito slovy Einar odletěl. Bylo to zvláštní. Lítající vlk. No nic. Pohlédla jsem na Mercera a s rozzářenými očkami jsem na něj hleděla. "Vyšlo!" zašeptala jsem jako odpověď do jeho srsti, když se ke mně přitulil. Líbilo se mi i Mercerovo nadšení. Zamávala jsem ocasem. "To bychom měli. Máme toho dost na práci teď Ještě když se mají narodit před zimou..." hlesla jsem a rozhlédla se kolem. To znamená, že bychom na nich měli pomalu pracovat? Prolétlo mi hlavou. "Ano. Pojďme pro toho králíka," řekla jsem a vesele se rozcupitala do nížin,

» Nížina hojnosti přes Hraniční

Einarovi jsme sdělili naše plány, ale asi by to nebyl on, kdyby nám nedal nějakou ověřovací zkoušku. Mlčky jsem přikývla a pohlédla nechápavě na Mercera. Netušila jsem, co by po nás tak mohl chtít, ale šla jsem za ním.
Jakmile jsme došli dál, všimla jsem si Stiny a několik mrňat, co byla u ní. Začínalo mi to být docela jasné. Bude si jistě chtít ověřit, zda se o vlčata umíme postarat a zda s nimi dokážeme komunikovat. Vydechla jsem. Nikdy jsem se o mrně nestarala, ale spoléhala jsem na mateřský instinkt, který tam někde uvnitř mě doufejme byl. "Zdravím," broukla jsem směrem ke Stině a jejím potomkům a zároveň i k vlkovi, který tam s ní něco řešil. Einar přinesl jednu ze svých dcer - Solvieg. Hned jsem se na ni mile pousmála. Byla rozhodně roztomilá.
Einar malou zrzečku postavil před nás, ta se tvářila zmateně. Alfa po nás chtěl vědět, co maličké chybí. Prvně se slova ujal Mercer a já s ním plně souhlasila. "Zdravím Solveig. Já jsem Sierra," představila jsem se a opět ji věnovala milý úsměv. Bylo vhodné, aby věděla, s kým tu vlastně je. "Také se mi zdá především zmatená, jelikož byla vzata od matky a sourozenců" řekla jsem ze svého pohledu a klidně jsem se k malé vlčce natáhla. "Klidně by mohla mít hlad. Vlčata se často krmí, ovšem záleží, kdy byla naposledy krmena," dodala jsem ještě. Vlčata potřebovala dost obživy, aby se správně vyvíjela a rostla. Ale tohle se těžko četlo ze zmateného výrazu Solveig.

Nervózně jsem našlapovala a zhluboka se nadechla. To bude dobrý. Snažila jsem se uklidňovat a přitom po očku sledovala bronzového, který mě uklidňoval a nebýt jeho, tak bych stáhla ocas a šla se schovat. Nejspíš. Ale tím že tu byl, mi dodával odvahu. Usmála jsem se na něj a ještě jednou se mu otřela do srsti na krku.
Následovala jsem ho směrem do úkrytu, kde by snad mohl Einar být. Ovšem Mercer se s ním srazil ve vchodu a já jen tak tak nenarazila do svého partnera. Couvla jsem o kus dál a Alfu si prohlédla. Hlasitě jsem polkla a ošila sebou. A ne to tady. Prolétlo mi hlavou a očima jsem těkala z Mercera na Einara a zpátky. Ještě o kousek jsem couvla, abych nám všem dala dostatek prostoru. Slova se zprvu ujal Mercer a sdělil Einarovi naši žádost. Vydechla jsem. "Ano... Jak říká Mercer, rádi bychom si založili rodinu a jsme na to oba připravení," dodala jsem a pousmála se. Jistě z mého hlasu byla slyšet nervozita, ale stála jsem si za tím, co jsem řekla.

« Kvetoucí louka přes Hraniční

Ač jsem začala mít obavy, zda to všechno zvládnu, Mercer mě pohotově začal uklidňovat. O něco se mu ulevilo. "Děkuju," zašeptala jsem mu s úlevou do ucha a olízla mu tvář. Cítila jsem od něj takovou podporu, že to nešlo jinak, než aby se mi ulevilo. Nedokázala bych si představit, že bych na to byla sama. "Ještě že tě mám," usmála jsem se na něj s vděčností a šla po jeho boku do hor.
Cestičky stoupaly směrem do hor a já se nadechla příjemného horského vzduchu. Musela jsem uznat, že jsem se v horách cítila dobře, ač jsem se v nich nenarodila. Na druhou stranu jsem si na to zvykla poměrně rychle. Dokázala bych i říct, že se na území dobře orientuji a že znám několik různých klikatících se cestiček. Ač jsem musela přiznat, ne vždycky jsem se cítila komfortně vzhledem k mé povaze a společnosti vlků. Každopádně bych to neměnila, to ne.
Dostali jsme se až k úkrytu, kde jsme Einara cítili naposledy a já ho tam i viděla. Doufala jsem, že tu stále bude, abychom se ho na naše plány mohli zeptat. Srdce mi bušilo jako o závod, ale o něco se uklidnilo, když jsem pohlédla na Mercera, který mi ujišťoval, že všechno bude v pohodě. Přikývla jsem mlčky a otřela se o jeho srst na krku.

Přikývla jsem. Asi jsem nechtěla, aby se vlčata narodila uprostřed zimy. Ještě ke všemu, když s potomky nemám žádné zkušenosti. Při téhle myšlence mě dostal strach. Co když to nezvládnu? Nikdy jsem se o prcky nestarala, netušila jsem, co mám dělat a ani vzor jsem neměla. Moje matka nebyla rozhodně matkou roku a určitě k ní nemohu vzhlížet. "Mercere, mám strach... Co když se o ně nedokážu postarat?" sdělila jsem své obavy partnerovi. Mám přece jeho. Chlácholila jsem se v mysli. Ale přeci jen kojit je on nemohl, porodit taky ne. Co když v tomhle selžu? Na druhou stranu obavy asi byly přirozené, když jsem vlčata nikdy předtím neměla a ani zkušenosti s nimi.
Einarovo svolení, případně zamítnutí, jsem chtěla vyřešit co nejdříve, ať to máme z krku a můžeme podle toho následně plánovat. Začínala jsem z toho být nervózní. Co na to Einar řekne? Bude se mu to líbit? Probíhalo mi hlavou. Pohlédla jsme ovšem na Mercera a byla zas o něco klidnější. "Jsem ráda, že jsi se mnou," špitla jsem k němu s kapkou vděčnosti. A že to byla pořádná kapka. Rozešel se směrem k horám a já šla po jeho boku. Čím jsme se blížili na území, tím víc jsem byla nervózní.

» Alatey přes Hraniční

Tetelila jsem se štěstím a stále nevnímala nic jiného než vlka přede mnou. Chvílemi jsem nepobírala, že se to vážně děje, že vážně uvažujeme o založení rodinu. Vážně jsme se pro to rozhodli? Vážně chceme mít svou vlastní rodinu? A na obě otázky byla odpověď ano.
Také jsme se od snění přesunuli k realitě. Neměli bychom si zakládat rodinu, aniž by to náš Alfa věděl a dal nám svolení. Na chvíli se mi sevřel žaludek. Co když nám to nedovolí? Jednalo se o dost černou myšlenku, kterou jsem se snažila rychle vyhnat z hlavy. Přeci jsme nemohli přemýšlet takhle negativně. Jistě nás rád podpoří. V tohle jsem věřila.
Zastříhala jsem ušima a vydechla. "Já bych šla, ať to máme co nejdříve vyřešené, co myslíš?" ne že bych nám chtěla kazit tak krásné chvíle, ale když budeme Einarův verdikt vědět co nejdříve, můžeme se podle toho zařídit. "A pak bychom mohli někam na výlet, někam dál," navrhla jsem s úsměvem.

Až možná nečekaně jsem se pustila do tohohle tématu, ale dle mého byla vhodná příležitost. Byli jsme sami dva mimo smečku a mohli si uvolněně popovídat, aniž by nás někdo rušil. Já jsem věděla, že s Mercerem rodinu rozhodně chci a byla si jistá, že on je ten pravý. Doufala jsem a snad i věřila, že to takhle cítí i Mercer.
Až s napětím jsem vyčkávala na jeho odpověď, byla jsem napnutá a oči z něj nespustila. Zdál se být zamýšlený, což bylo konec konců zcela pochopitelné. Jednalo se o důležité téma. Po jeho slovech mi povolily svaly v tváři a Mercer už nepůsobil tak zamyšleně. Po tváři se mi rozlil šťastný výraz. "Ach Mercere!" vydechla jsem spokojeně a v očích mi zářila čistá radost. "Rozhodně spolu zvládneme úplně všechno," řekla jsem odhodlaně. Na oplátku jsem mu také olízla tmavý čenich a zachumlala se do jeho voňavé srsti. Chvíli jsem si tiše užívala tenhle moment.
Po chvíli jsem se mírně odtáhla a zamyšleně se podívala na svého partnera. "Předpokládám, že naše rozhodnutí bychom měli oznámit Einarovi?" Netušila jsem, jak by reagoval, kdyby tahle událost šla mimo něj a zjišťovat jsem to nechtěla.

Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji a užívala si každičkou vteřinu, kterou jsem mohla s Mercerem strávit. Úžasný pocit. Netušila jsem, že někdy mohu být tak šťastná, jako jsem teď s ním. Přinesl mi do života takové radosti, kterou nelze snad ani popsat. A tahle noc? Ta byla snad jen pro nás. Byla nádherná, byl tu klid a jen my dva. Gesto s kopretinou mě velice potěšilo a já jen mlčky hleděla do Mercerových očí a užívala si na oplátku jeho pohled.
Do toho se mi začaly honit hlavou myšleny o nás a naší budoucností. Věděla jsem, že s ním chci být do konce mého života a zažít s ním ještě mnoho krásných dní a nocí, jako je právě tato. Že chci s ním mít rodinu, které dáme naší lásku. A tak jsem tu otázku vyřkla nahlas a čekala jsem, co mi na to odpoví, ač jsem věděla, že tohle nebylo zrovna nejlehčí. Jen jsem pokývala. Přesně to jsem měla na mysli. "Myslím... Myslím, že jsme na ni připraveni?" řekla jsem lehce váhavě, jelikož jsem mluvila za nás oba. "Já jsem určitě připravená mít rodinu s tebou a vychovávat vlčátka ve smečce, předat jim naše zkušenosti a lásku," vyhrkla jsem. Moc jsem nad svými slovy nepřemýšlela, ale rozhodně šly od srdce.

« Alatey přes Hraniční

Pobaveně jsem se nad tím pousmála. "To nevadí, přeci nemůžeme všichni umět všechno, no ne? Ty mě pak pro změnu můžeš pomoct s lovem, v tom nejsem odborník já," zazubila jsem se. Jistě, ulovit něco si dokážu, ale je to takové neohrabané a rozhodně v tom nevynikám a jemu to jde rozhodně stokrát líp.
Kdyby mohla, jistě bych se při těch jeho krásných slovech začala červenat. Jen jsem se stydlivě pousmála a lípla mu olíznutí na tvář. Tohle se rozhodně nikdy neoposlouchá, krásná slova vždy potěší a ještě když je z tlamy vypustí On.
Zajímala jsem se, kam nás vlastně vede, ale zdálo se, že chce být tajemný. Spokojeně jsem zamručela a rozhlédla se po okolí a ač byla noc, tuhle louku jsem poznávala. Když jsem tu ale byla naposledy, rozhodně tu nebylo tolik lučního kvítí. Zhluboka jsem se nadechla a nasála tu krásnou vůni rozkvetlých květin. "To je vůně," pronesla jsem k Mercerovi, který už ke mě natahoval hlavu a dal mi ji za ucho. "Ty jsi ale romantik," zahihňala jsem se. "Děkuji," pronesla jsem k němu a přivřela oči.
Mlčky jsem na něj hleděla a užívala si jeho přítomnost a to, že jsme tu jen sami dva. "Víš, moc jsi mi chyběl a jsem moc ráda, že jsme zase spolu. Připadalo mi to jako věčnost," pronesla jsem polohlasem a stále se mu upřeně dívala do očí. Chtěla jsem s ním strávit věčnost, celičký můj život. Chtěla jsem s ním prožít ještě spoustu dobrodružství, ač má povaha zrovna dvakrát dobrodružstvím nesršela. Chtěla jsem s ním mít rodinu. Zastříhala jsem při téhle myšlence hlavou. "Um... přemýšlel jsi někdy nad naší budoucností?" zeptala jsem se na ne zrovna nejlehčí otázku.

« úkryt

Souhlasně jsem přikývla, já měla taky se pořád co učit a myslím, že celý život se budu něco učit. "To máš pravdu," prohodila jsem k němu s úsměvem. Tedy usmívala jsem se celou dobu, co jsem na něj narazila. Cítila jsem se opravdu šťastná, takže nebyl důvod, abych se smát přestala. "To já taky. A určitě ti něco v hlavě utkví a bude se ti to třeba jednou hodit," zazubila jsem se na něj. Vlk nikdy neví, kdy se mu bude hodit znalost rostlin.
Přikývla jsem. Neměla jsem nejmenší pochyby, že by si Mercer s něčím nedokázal poradit. Přišlo mi, že si naopak uměl poradit se vším a to se mi líbilo. Já si tak nepřišla, kolikrát jsem byla ztracená a nevěděla, co mám vlastně dělat.
K Taiclaře jsem se víc nevyjadřovala, určitě se setkají i bez naší pomoci. Vyšli jsme z úkrytu a já se nadechla čerstvého vlahého vzduchu. Spokojeně jsem zamručela a při slovech Mercera jsem taktéž vzhlédla k nebesům. Byla to opravdu nádherná podívaná. "To ano. Je to krásný pohled," odpověděla jsem spokojeně a ještě chvíli upírala zraky na hvězdy. Přivřela jsem modrá očka ve chvíli, kdy se o mě otřel. Opravdu tu se mnou byl, cítila jsem jeho vůni a užívala si jeho přítomnost.
Jakmile se bronzový rozešel, následovala jsem jeho kroky. Těšila jsem se, že budeme chvíli sami někde venku. "To máš pravdu... A kampak mě to vedeš?" vyzvídala jsem.

» Kvetoucí louka